32. V dané souvislosti je třeba připomenout také nedávný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Tempel vs. Česká republika, stížnost č. 44151/12, ve které ESLP shledal, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť Vrchní soud v Praze jako soud odvolací opakovaně přistupoval k použití ustanovení § 262 trestního řádu, a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec odvolacím soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným zločinem vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od původního soudu prvního stupně, tj. Krajského soudu v Plzni, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Plzni) způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti svědka. Tento přístup byl podle názoru ESLP v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný. Rovněž ESLP poukázal na to, že rozhodnutí vrchního soudu obsahuje formulace, jež podle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti předmětného svědka, a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení navrhovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. ESLP ve věci uzavřel, že sled událostí v případu navrhovatele významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.
b) Aplikace obecných východisek na nynější věc
33. Ústavní soud v nyní posuzované věci ve svém předchozím shora citovaném usnesenísp. zn. I. ÚS 3556/19dospěl k závěru, že krajský soud v usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 dostál své povinnosti řádně odůvodnit svůj postup vůči okresnímu soudu, a to opakované zrušení jeho rozhodnutí ve spojení s učiněním navazujícího rozhodnutí o změně složení senátu podle § 262 trestního řádu. Vzhledem k výše řečenému a s ohledem na vývoj judikatury ESLP však Ústavní soud považoval za nutné se danou otázkou opětovně zabývat a posoudit, zda existovala objektivní překážka, která vylučovala, aby věc rozhodoval původní senát okresního soudu, tj. zda byly dány důvody pro odnětí věci, jak učinil krajský soud usnesením ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986. Dospěl přitom k závěru, že rozhodnutím o změně složení senátu došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud dodává, že setrvale judikuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§ 23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná [srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007sp. zn. IV. ÚS 301/05(N 190/47 SbNU 465), usnesení ze dne 19. 12. 2017sp. zn. I. ÚS 13/15aj.].
34. Po prostudování předmětného trestního spisu vyžádaného od okresního soudu Ústavní soud shledal, že z postupu a rozhodnutí okresního soudu (sub 4. shora) učiněných před usnesením krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986 nelze dovodit, že by nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, což značí, že požadavek čl. 38 odst. 1 Listiny nebyl dodržen.
35. Okresní soud již ve svém prvním zprošťujícím rozhodnutí ve věci (stejně jako v dalších dvou zprošťujících rozsudcích) velmi pečlivě a podrobně odůvodnil, na základě jakých skutečností a důkazů učinil závěr, že stěžovatel svým jednáním zákonné znaky trestného činu podvodu ani jiného trestného činu nenaplnil. Provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy stěžovatele a svědků P. P., A. S., A. K. F., L. Š., E. Š., M. P., B. K., M. B. a V. Š. Podle učiněných skutkových zjištění okresního soudu stěžovatel jako statutární orgán společnosti B s poškozenou společností v minulosti po delší dobu bez problémů spolupracoval na stavbě pražského okruhu, společnost B prokazatelně neměla v úmyslu ukončit svoji činnost, ale pod vedením stěžovatele fungovala ještě další tři roky. Stejně jako poškozená společnost předpokládala, že jí společnost B za práci zaplatí, společnost B předpokládala, že jí zaplatí společnost D. Nepochybně proto také podle okresního soudu stěžovatel danou zakázku přijal a jen stěží by přemýšlel v tom smyslu, že by společnosti D nebylo za zakázku zaplaceno, to by zakázku nepřijal. Stěžovatel podle závěrů okresního soudu nespoléhal na nějakou nejistou budoucí událost, ale na splnění povinnosti ze strany společnosti D v rámci již existujícího závazkového smluvního vztahu. Navíc nespojoval zaplacení poškozené společnosti pouze se zaplacením od společnosti D, ale zaplatil by i z jiných zakázek, neměl však volné finanční prostředky. Okresní soud poukázal na to, že aby mohlo jít o trestný čin podvodu, musel by mít stěžovatel úmysl nezaplatit poškozené společnosti již při objednávání prací, což prokázáno nebylo. Na základě zjištěného skutkového stavu proto okresní soud konstatoval, že stěžovatel nikoho neuváděl v omyl, o vázanosti zaplacení poškozené společnosti na zaplacení společnosti D nemusel informovat, navíc tato okolnost byla podle výpovědí svědků v oboru stavebnictví veřejně známá. V konečném důsledku neobohatil sebe ani firmu, ve které pracoval a která také byla poškozena, a k obohacení jiných firem, pro které se práce prováděly, neměl důvod a ani nic takového prokázáno nebylo (viz body 28. - 34. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1856).
36. Krajský soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí (tj. usnesení ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873) stručně konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění věci, avšak nezhodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu. Podle krajského soudu se okresní soud zaměřil pouze na zjištění úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a nezabýval se případným jednáním stěžovatele v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Dodal, že "při hodnocení provedených důkazů je třeba přihlédnout k tomu, že poškozená společnost vstupovala do smluvního vztahu se společností B jako s ověřeným partnerem, se kterým spolupracovala již v minulosti ...". Poukázal na to, že z výpovědi svědkyně E. Š., jednatelky poškozené společnosti, vyplynulo, že "pokud by předem věděli, že úhrada zakázky je ohrožena či něčím podmíněna, ... zakázku by nikdy nepřijali, neboť si to poškozená společnost nemohla dovolit, na tuto skutečnost však stěžovatel svědkyni E. Š. ani nikoho dalšího z poškozené společnosti neupozornil ...".. Z toho krajský soud dovodil, že stěžovatel od počátku předpokládal a poškozené společnosti zatajil, že úhrada zakázky poškozené společnosti je podmíněna úhradou zakázky ze strany společnosti D, v čemž je nutno spatřovat nepřímý úmysl stěžovatele. Svůj závěr o podvodném úmyslu dále odůvodnil převážně následným jednáním stěžovatele, tj. že s poškozenou společností vůbec nekomunikoval a namísto jakéhokoliv návrhu smírného řešení vrátil poškozené společnosti fakturaci (viz body 7. - 9. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873).
37. Z § 259 odst. 3 věty první trestního řádu vyplývá, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout.
38. Podle § 263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
39. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci hodnotil souhrnně důkazy jinak než soud okresní, přičemž zdůraznil svědeckou výpověď E. Š., aniž by provedl potřebné dokazování, včetně v úvahu přicházejícího svědeckého výslechu uvedené svědkyně, což je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 2 Tzn 187/96 (R 20/1997 tr.), ze dne 28. 2. 1991 sp. zn. 1 Tz 4/91 (R 53/1991 tr.), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 13. 10. 1983 sp. zn. 5 Tz 78/83 (R 57/1984 tr.) aj.] i ze shora citovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nálezsp. zn. I. ÚS 3235/15) a ESLP (srov. rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Krajský soud konkrétně hodnotil pouze výpověď stěžovatele, a to navíc v jeho neprospěch, a výpověď svědkyně E. Š., z níž vyplynulo pouze to, že věděli-li by předem, že úhrada zakázky je ohrožena či něčím podmíněna, zakázku by nikdy nepřijali, a že je na tuto skutečnost nikdo neupozornil (viz bod 8. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873). S přihlédnutím k tomu, že se krajský soud nevypořádal s hodnocením důkazů provedeným okresním soudem, jeho závěr naznačující nepřímý (eventuální) úmysl stěžovatele poškozenou společnost podvést již v době objednávání prací, vzbuzuje značné pochybnosti. Krajský soud tak překročil svá zákonná oprávnění při hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele nezaplatit poškozené společnosti již při objednávání prací, když okresnímu soudu vytkl výsledky hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto důkazy, aniž by je znovu ve veřejném zasedání provedl, sám hodnotil v neprospěch stěžovatele odchylným způsobem, než jak to učinil okresní soud. Přitom nepoukázal na jakékoli nedostatky v jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci. To je jednak v rozporu s jednou ze základních zásad trestního řízení, a to se zásadou volného hodnocení důkazů upravenou v § 2 odst. 6 trestního řádu, jednak i v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu.
40. Podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání. Neztotožní-li se například odvolací soud s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu, měl by sám takového svědka vyslechnout, aby si tím vytvořil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů, které z toho vyplývají. Postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů (§ 263 odst. 7 trestního řádu) je projevem zásady přímosti (§ 2 odst. 11 trestního řádu) a zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 trestního řádu), jež jsou stěžejními zásadami dokazování určujícími i postup odvolacího soudu v trestním řízení [srov. např. nálezy ze dne 28. 8. 2008sp. zn. II. ÚS 445/06(N 149/50 SbNU 311), ze dne 29. 4. 2008sp. zn. I. ÚS 608/06(N 79/49 SbNU 153), rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2014sp. zn. III. ÚS 1980/13(N 1/72 SbNU 23) nebo nález ze dne 21. 6. 2016sp. zn. I. ÚS 794/16(N 118/81 SbNU 83)].
41. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím prosazovat své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může a měl by odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy ze dne 7. 9. 2009sp. zn. I. ÚS 1922/09(N 196/54 SbNU 411), ze dne 5. 3. 2013sp. zn. II. ÚS 3564/12(N 38/68 SbNU 391), ze dne 14. 4. 2011sp. zn. I. ÚS 109/11(N 72/61 SbNU 105) nebo ze dne 21. 6. 2016sp. zn. I. ÚS 794/16(N 118/81 SbNU 833)].
42. Po vrácení věci ze strany krajského soudu okresní soud opětovně vyslechl stěžovatele a setrval na svém původním závěru, že vina stěžovatele vytýkaným jednáním nebyla prokázána. K výtce krajského soudu, že se zaměřil pouze na zjištění úmyslu přímého, uvedl, že již při svém prvním rozhodování ve věci se zabýval tím, zda stěžovatel nespáchal zločin podvodu v úmyslu nepřímém, ale že takovou možnost vyvrací judikatura Nejvyššího soudu (viz níže), ke které se krajský soud nevyjádřil, proto není znám jeho názor na to, zda ji lze v nyní posuzovaném případě použít či nikoliv. Okresní soud považoval danou judikaturu za přiléhavou. K poukazu krajského soudu na to, že stěžovatel poškozené společnosti nesdělil, že úhrada je podmíněna úhradou od společnosti D, okresní soud vysvětlil, že na základě provedených důkazů souhlasí se stěžovatelem, že takto to v obchodním styku chodí, resp. že si lze jen těžko představit, že by podnikatelé či zástupci společností při sjednávání každé zakázky zcela odhalovali svoji finanční situaci a hovořili o tom, čím je splnění jejich povinnosti ze závazku podmíněno (viz bod 38. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1895). Ohledně komunikace stěžovatele s poškozenou společností okresní soud poukázal na to, že nejen výpověď stěžovatele, ale i výpověď svědkyně E. Š. prokazuje, že stěžovatel či svědek P. P. komunikovali s jejím manželem P. Š., kterého se pro jeho vážné onemocnění nepodařilo vyslechnout. Stěžovatel podle okresního soudu také logicky vysvětlil, proč společnost B odmítla faktury poškozené společnosti. Na společnost D bylo podáno trestní oznámení a nejevilo se jako reálné, že by tato společnost společnosti B zaplatila, proto se společnost B snažila zpochybnit dluh vůči poškozené společnosti a oddálit tak zaplacení, neboť v danou chvíli neměla dostatek finančních prostředků. K odmítnutí faktur však došlo až půl roku po ukončení prací poškozenou společností, navíc stěžovatel vypověděl, že takto jednal na radu právního zástupce, což také nesvědčí o jeho úmyslu od počátku podvést poškozenou společnost. Okresní soud podotkl, že odmítnutí faktur nelze přeceňovat, neboť to nedokládá podvodný úmysl stěžovatele od počátku, tedy při sjednávání zakázky. Naopak odmítnutí faktur může svědčit o tom, že společnost B neměla až v době jejich odmítnutí peníze na jejich zaplacení, což také bylo prokázáno. Ač okresní soud připustil, že "stěžovatel nejednal férově", nebylo podle něj prokázáno, že by měl úmysl, byť nepřímý, poškozenou společnost podvést (viz body 38. - 44. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 3 T 135/2017-1895).
43. Krajský soud rozsudek okresního soudu usnesením ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 74/2019-1920 znovu bez provedení jakéhokoli dokazování zrušil s tím, že okresní soud sice doplnil dokazování o výslech stěžovatele, avšak ani tento důkaz nezhodnotil důsledně. Zdůraznil, že sám stěžovatel v doplňujícím výslechu připustil, že poškozené společnosti nezaplatil, protože na to neměla jeho společnost prostředky, neboť jim nezaplatila společnost D, a že vždy objednávali práci s tím, že to dopadne dobře. Již to mělo podle krajského soudu vést okresní soud k obezřetnosti. Krajský soud bez dalšího a v rozporu se zjištěním okresního soudu učinil závěr, že tím, že stěžovatel připustil, že poškozené společnosti nezaplatil, protože na to společnost B neměla dostatek finančních prostředků a byla špatná doba, "fakticky doznal své povědomí o nedobré finanční situaci společnosti B v době učiněné objednávky", což svědčí o jeho nepřímém úmyslu poškozenou společnost podvést. Krajský soud opět vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s konstatováním, že okresní soud nejen že nerespektoval jeho právní názor, ale dopustil se i pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, proto mu uložil povinnost vyslechnout svědka P. Š., který se měl blíže vyjádřit zejména k okolnostem uzavírání objednávek na provedení zemních prací poškozenou společností v rozhodném období a k okolnostem následného jednání se stěžovatelem o proplacení, resp. vrácení faktur stěžovatelem (viz body 9., 12. - 16. usnesení krajského soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 74/2019-1920).
44. Okresní soud ve svém třetím zprošťujícím rozsudku ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955 nad rámec původních odůvodnění předchozích rozsudků ve věci podotkl, že chtěl vyslechnout svědka P. Š., který byl statutárním orgánem (jednatelem) poškozené společnosti, již před vydáním svého druhého rozsudku, ale že to tehdy nebylo možné, neboť vážně onemocněl a nevědělo se, kdy bude výslechu schopen. Jmenovaného svědka vyslechl tedy až v hlavním líčení před vyhlášením svého třetího rozsudku, přičemž z jeho výpovědi mimo jiné vyplynulo, že při sjednávání zakázky s odběratelem nikdy neřešili jejich finanční situaci, neboť v té době v důsledku krize nikdo neměl provozní peníze, splatnost se nedodržovala a ani firma B ji nedodržovala, i když se snažila. Dále svědek uvedl, že neví o tom, že by se společnost E, chovala nějak nevybíravě, že by někomu vyhrožovali. Kdyby věděli, že tam je finanční riziko, zakázku by nepřijali. Sami si najímali subdodavatele, neměli finance předem, ale vždy věděli, že jim přijdou peníze od nějakých zákazníků. Svědek také potvrdil, že následně se stěžovatelem či jeho otcem opakovaně telefonicky hovořil a že vracení faktur bylo v té době běžné. Okresní soud poukázal na to, že svědek P. Š. se dostal do rozporu s výpovědí svědkyně E. Š. z poškozené společnosti, když připustil, že věděl o tom, že společnost B je v řetězci subdodavatelů, do kterého se tak zapojila i poškozená společnost. Z jeho výpovědi vyplynulo, že on i jeho manželka si museli být vědomi jistého rizika při uzavírání smlouvy se společností B i toho, že tato společnost může být závislá na zaplacení objednatelem v řetězci za ní, proto také domlouvali splatnost faktur podle splatnosti faktur v předchozím vztahu v řetězci. Na okolnosti předmětného případu si svědek nepamatoval a výpověď svědkyně E. Š. nepotvrdil také v tom, jak s pracemi pro společnost B skončili. Uvedl, že to bylo na pokyn společnosti B, což se shoduje i s výpovědí stěžovatele, tedy společnost B se zachovala vůči poškozené společnosti správně, když ji na stavbě nenechala dále pracovat (viz bod 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955). Okresní soud vyslechl i svědka M. S., který potvrdil, že společnost E, byla hlavně faktoringová, při své práci vždy komunikoval s dlužníkem a snažil se ho přimět k zaplacení dluhu, přičemž nikdy nedošlo k žádnému vyhrožování (viz body 47. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955).
45. Krajský soud v usnesení ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986, kterým již potřetí zrušil rozsudek okresního soudu, shledal, že okresní soud poté, co bylo jeho rozhodnutí dvakrát krajským soudem zrušeno, splnil jeho pokyny jen částečně, když doplnil dokazování o výslech svědka P. Š. a svědka M. S., pracovníka společnosti E. Výpovědi jmenovaných svědků však podle krajského soudu zásadní změnu do důkazní situace nepřinesly a ani po takto provedeném dokazování podle jeho mínění nevyzněly přijaté závěry okresního soudu přesvědčivě. Bez bližšího upřesnění, v čem konkrétně spatřoval pochybení okresního soudu, uzavřel, že "okresní soud se uchýlil ke zcela nemístným polemikám, opakovaně pominul důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele a nerespektoval jeho právní názor" (viz body 8., 9., 10. odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986). Tímto usnesením krajský soud současně nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, což odůvodnil přetrvávajícími pochybnostmi o správnosti rozhodnutí okresního soudu, který podle jeho názoru nerespektoval a zřejmě ani do budoucna nehodlá respektovat jeho výhrady, neboť opakovaně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem (viz bod 12. odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986).
46. Shora popsané skutečnosti uváděné krajským soudem však z předmětného trestního spisu nevyplývají. Krajský soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci ze dne 27. 7. 2018, aniž by sám provedl dokazování, odlišně zhodnotil okresním soudem provedené důkazy, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce výslovně uvedl, že "při hodnocení provedených důkazů je třeba přihlédnout k tomu, že poškozená společnost vstupovala do smluvního vztahu se společností B jako s ověřeným partnerem, se kterým spolupracovala již v minulosti ..." Z této skutečnosti a ze svědectví svědkyně E. Š., která vypověděla, že "pokud by předem věděli, že úhrada zakázky je ohrožena či něčím podmíněna, ... zakázku by nepřijali", krajský soud bez provedení potřebného dokazování v odvolacím řízení, na rozdíl od okresního soudu, dovodil, že stěžovatel od počátku předpokládal a poškozené společnosti zatajil, že úhrada zakázky poškozené společnosti je podmíněna úhradou zakázky ze strany společnosti D, v čemž je nutno spatřovat nepřímý úmysl stěžovatele (viz body 7. - 9. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873).
47. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Rozhodující obecné soudy po posledním zrušujícím rozhodnutí krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 dospěly v napadených rozhodnutích na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že stěžovatel daný trestný čin spáchal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V dané souvislosti však nelze pomíjet, jak bylo již výše uvedeno, že závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině (srov. již zmíněné nálezysp. zn. IV. ÚS 433/02,III. ÚS 1076/08,III. ÚS 722/09,III. ÚS 1073/15aj.). Ústavní soud na základě provedeného a zhodnoceného dokazování okresním soudem ve zprošťujících rozsudcích, které odpovídá obsahu vyžádaného spisu, shledal, že ve věci neexistuje žádný přímý důkaz o eventuálním úmyslu stěžovatele se od počátku neoprávněně obohatit. Přitom krajský soud ve svých zrušujících rozhodnutích zcela zjevně překročil svá zákonná oprávnění při hodnocení důkazů ve vztahu k prokázání úmyslu stěžovatele nezaplatit poškozené společnosti již při objednávání prací, když okresnímu soudu pouze obecně vytkl výsledky hodnocení provedených důkazů, přičemž tyto důkazy současně hodnotil v neprospěch stěžovatele odchylným způsobem, než jak to učinil okresní soud, a to navíc aniž by sám poukázal na nějaké nedostatky v jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci. Závěr krajského soudu v jeho zrušujících rozhodnutích je tak změnou skutkového stavu zjištěného před okresním soudem, ke kterému dospěl krajský soud poté, co rozdílným způsobem hodnotil okresním soudem provedené důkazy, a to zejména výslechy stěžovatele a svědků E. Š. a P. Š., aniž by je sám provedl. Postupoval proto v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu, jak to vyplývá ze shora zmíněné judikatury Ústavního soudu. Přitom považuje-li odvolací soud rozsah dokazování před soudem prvého stupně za úplný, ale provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvého stupně, aniž by důkazy přímo neprovedl v rámci veřejného zasedání (srov. např. nálezysp. zn. II. ÚS 445/06,I. ÚS 608/06, rozsudek ESLP ve věci Tempel vs. Česká republika). Krajský soud z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry o subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, aniž by je sám prováděl a v podstatě okresnímu soudu opakovaně podsouval svůj názor o vině stěžovatele. Podle zjištěných skutkových okolností okresním soudem však nebyl podvodný úmysl na samém počátku poškozené společnosti nezaplatit u stěžovatele prokázán a nebylo zjištěno ani to, že by někoho uváděl v omyl. Šlo o běžnou smlouvu v dodavatelsko-odběratelských vztazích a stěžovatel neměl povinnost poškozenou společnost informovat o vázanosti zaplacení poškozené společnosti na předchozí zaplacení společností D, navíc z provedeného dokazování vyplynulo, že tato okolnost byla v oboru stavebnictví veřejně známá, jak plyne z výpovědi jednatele poškozené společnosti svědka P. Š. (viz bod 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019 č. j. 3 T 135/2017-1955). Jak se podává již ze shora popsaných obecných východisek, aby mohlo jít o trestný čin podvodu, musel by mít stěžovatel úmysl nezaplatit již od počátku při objednávání prací, pro což na základě provedeného zhodnocení důkazů okresním soudem v shora citovaných zprošťujících rozsudcích není dostatečného podkladu, a takový závěr nelze dovodit ani ze svědecké výpovědi E. Š. zdůrazňované krajským soudem, zvláště když se tento soud nezabýval ani okolnostmi vyplývajícími z výpovědi svědka P. Š., které byly v podstatných směrech od jejích údajů rozdílné.
48. Podle učiněných skutkových zjištění okresního soudu (v předchozích zprošťujících rozhodnutích před jejich zrušením a nakonec přikázáním věci jinému senátu krajským soudem) stěžovatel jako statutární orgán společnosti B s poškozenou společností v minulosti po delší dobu bez problémů spolupracoval na stavbě pražského okruhu, společnost B prokazatelně neměla v úmyslu ukončit svoji činnost, ale pod vedením stěžovatele fungovala ještě další tři roky. Z dokazování dále plyne, že stejně jako poškozená společnost předpokládala, že jí společnost B za práci zaplatí, společnost B předpokládala, že jí zaplatí společnost D. Proto také stěžovatel, jak vypověděl, danou zakázku přijal a jen stěží by uvažoval v tom smyslu, že by společnosti B nebylo D za zakázku zaplaceno, neboť to by zakázku nepochybně nepřijal. Stěžovatel prokazatelně nespoléhal na nějakou nejistou budoucí událost, ale na splnění povinnosti ze strany společnosti D v rámci již existujícího závazkového smluvního vztahu, a to navíc v rámci dlouhodobé spolupráce. Přitom nespojoval zaplacení poškozené společnosti pouze se zaplacením od společnosti D, ale naopak by mohl zaplatit i z jiných zakázek, neměl však volné finanční prostředky v důsledku druhotné platební neschopnosti. S tímto hodnocením důkazů jsou závěry krajského soudu o skutkových podkladech pro nepřímý úmysl stěžovatele v jeho zrušujících usneseních v rozporu a nejsou ani náležitě odůvodněny (viz body 7. - 9. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 9 To 215/2018-1873, body 7. - 14. usnesení krajského soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. 9 To 74/2019-1920 a body 9. - 11. usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2019 č. j. 9 To 254/2019-1986).
49. Podle hodnocení důkazů okresním soudem ve zrušených zprošťujících rozsudcích nebyla zjištěna žádná skutečnost, na základě které by stěžovateli nebylo možno uvěřit, že při objednávání prací chtěl poškozené společnosti předmětný závazek uhradit, stejně jako společnost B hradila jiné své závazky, a že tak při běžném průběhu obchodních vztahů mohl učinit, uhradila-li by společnost D řádně svůj závazek vůči společnosti B. O podvodném úmyslu stěžovatele od počátku poškozené společnosti nezaplatit podle těchto závěrů okresního soudu nic nesvědčí, a to ani vrácení faktur společností B poškozené společnosti. Nelze přehlédnout, že i kdyby stěžovatel měl při vrácení faktur úmysl, byť eventuální, poškozené společnosti nezaplatit, neznamená to, že takový úmysl měl již na počátku při objednávání prací, což je, jak bylo shora uvedeno, základní předpoklad k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Krajský soud sice již ve svém prvním rozhodnutí ve věci zdůraznil, že pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu je určující počáteční úmysl stěžovatele v době objednávání prací u poškozené společnosti, tedy při vzniku smluvního vztahu, svůj závěr o podvodném úmyslu však mimo skutečností vyplývajících ze svědecké výpovědi E. Š. odůvodnil ve zrušujících rozhodnutích převážně následným jednáním stěžovatele, tj. že s poškozenou společností vůbec nekomunikoval a namísto jakéhokoliv návrhu smírného řešení vrátil poškozené společnosti fakturaci (viz bod 8. usnesení krajského soudu ze dne 27. 7. 2018). Výpověď svědkyně E. Š. přitom byla následně zpochybněna výpovědí jejího manžela P. Š. (viz sub 44. shora), s čímž se krajský soud vůbec nevypořádal (viz sub 45. a 47. shora). Závěr krajského soudu, že stěžovatel od počátku věděl, že může poškozené společnosti způsobit shora uvedenou škodu a byl s takovým následkem, resp. účinkem srozuměn je tak v extrémním nesouladu s dokazováním provedeným okresním soudem, kdy krajský soud sám, jak již bylo uvedeno, žádné důkazy, které by nasvědčovaly takovému závěru, neprovedl. Dokonce, bylo-li by připuštěno, že stěžovatel mohl pomyslet na to, že při nezaplacení prací společností D nebude moci poškozené společnosti zaplatit, nemohl by být se způsobením uvedené škody srozuměn, neboť při uzavírání předmětné smlouvy podle řádně odůvodněného a nezpochybněného závěru okresního soudu počítal se zaplacením provedených prací společností D (viz bod 51. rozsudku okresního soudu ze dne 27. 6. 2019), což byl s hledem na uvedené obchodní vztahy odůvodněný předpoklad.
50. Z těchto důvodů nepokládá Ústavní soud závěr obecných soudů v napadených rozhodnutích o nepřímém úmyslu za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný. Okresní soud v napadeném rozsudku v podstatě přejal hodnocení důkazů provedené krajským soudem v jeho zrušujících rozhodnutích, a to dokonce ještě ve stručnější formě. Odvolání stěžovatele pak krajský soud zamítl podle § 256 trestního řádu s tím, že okresní soud provedl ve věci řádné dokazování a všechny provedené důkazy již také správně vyhodnotil. Uzavřel, že dospěl-li okresní soud k závěru, že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec důkazů svědčící o vině stěžovatele, včetně vyžadovaného úmyslné zavinění stíhaným zločinem, nelze tomuto postupu nic vytknout. Takový závěr však nelze s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem akceptovat. Pochybení okresního soudu a krajského soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
51. Nezbývá proto než uzavřít, že právní závěr okresního soudu a krajského soudu v napadených rozhodnutích, že ze strany stěžovatele byla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními rozhodujících soudů vycházejících z dosud provedených důkazů, čímž se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž porušuje právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. již shora zmíněné nálezysp. zn. III. ÚS 722/09,IV. ÚS 433/02,III. ÚS 1076/08aj.).
52. Přitom je třeba mít na paměti, že nikoliv každé porušení jiných oblastí práva je zároveň trestněprávním deliktem. Eventuální porušení právních povinností, nedosahující patřičného stupně společenské nebezpečnosti (závažnosti) nebo na základě principu ultimae rationis, lze sankcionovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe i jinými právními nebo též mimoprávními prostředky (a to i jako občanskoprávní delikt apod.). Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Přitom je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoli přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny prostředky vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny [nález ze dne 23. 3. 2004sp. zn. I. ÚS 4/2004(N 42/32 SbNU 405)]. Rovněž je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy [nález ze dne 29. 4. 2004sp. zn. IV. ÚS 469/2002(N 61/33 SbNU 113)].