Plénum Ústavního soudu přijalo dne 7. září 2021 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 ve složení předseda soudu Pavel Rychetský, soudkyně a soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Jan Filip, Jaromír Jirsa (soudce zpravodaj), Tomáš Lichovník, Vladimír Sládeček, Radovan Suchánek, Pavel Šámal, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Milada Tomková, David Uhlíř a Jiří Zemánek na návrh I. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru I. senátu pro řízení vedené podsp. zn. I. ÚS 1179/20, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639), toto stanovisko:
I. Včasnost elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posu-zovat podle okamžiku, kdy podání dojde soudu, nikoliv podle okamžiku, kdy je podatelem odesláno.
II. Za okamžik, kdy je podání řádně učiněno, se považuje okamžik, kdy se e-mailová zpráva dostane do dispozice soudu; pro posouzení včasnosti podání není relevantní, kdy se s ním soud fakticky seznámil.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. Projednávaná věc se přímo týká základního práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podstatou stanoviska je vyřešení otázky, zda je pro ústavně konformní posouzení včasnosti elektronického podání učiněného prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik odeslání podání, nebo okamžik, kdy podání dojde do elektronické podatelny (dispozice) soudu.
II. Dosavadní řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu podsp. zn. I. ÚS 1179/20
2. Ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2020 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu (dále též jen „NSS“) č. j. 6 As 267/2019-21 ze dne 19. 2. 2020, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. 1 Rekapitulace procesního vývoje a skutkových okolností případu
3. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl usnesením č. j. 14 A 56/2019-50 ze dne 4. 12. 2019 návrh stěžovatele na doplnění rozsudku téhož soudu č. j. 14 A 56/2019-26 ze dne 23. 10. 2019. Dne 19. 12. 2019 byla prostřednictvím datové schránky k Nejvyššímu správnímu soudu podána neodůvodněná (blanketní) kasační stížnost stěžovatele směřující proti výše citovanému usnesení městského soudu. Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 6 As 267/2019-4 ze dne 6. 1. 2020 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a k tomu, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení daného usnesení odstranil nedostatky kasační stížnosti; usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 9. 1. 2020.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že poslední den lhůty pro doplnění kasační stížnosti připadl na neděli 9. 2. 2020, takže byl její konec posunut na pondělí 10. 2. 2020. Bylo-li NSS dodáno doplnění kasační stížnosti, které advokát stěžovatele zaslal prostřednictvím e-mailu, až dne 11. 2. 2020 v čase 02:46, došlo dvě hodiny a čtyřicet šest minut po uplynutí lhůty k doplnění kasační stížnosti, a je tedy opožděné.
II. 2 Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud pochybil, odmítl-li jeho kasační stížnost z důvodu uplynutí lhůty pro její doplnění. Stěžovatel uvádí, že na doplnění kasační stížnosti jeho advokát připojil zaručeny´ elektronicky´ podpis dne 10. 2. 2020 v čase 23:42 a předmětný e-mail odeslal dne 10. 2. 2020 v čase 23:44, tedy 16 minut před uplynutím lhůty.
6. Přibližně tříhodinová prodleva mezi odesláním e-mailu a jeho dojitím do elektronické podatelny Nejvyššího správního soudu byla podle stěžovatele způsobena technickými nedostatky při přenosu e-mailové zprávy, které není možné klást k jeho tíži. Opačný postup by byl podle stěžovatele přepjatým formalismem, neboť by zákon sice poskytl účastníkům možnost zaslat podání elektronicky, veškeré nebezpečí včasnosti podání, a to včetně chyb a zavinění státních orgánů, by přenesl na podatele, kteří by měli minimální možnost ovlivnit okamžik, kdy soud elektronické podání přijme, což by vedlo k nejistotě účastníků a možné svévoli. Jako důkazy stěžovatel označil „odeslaný e-mail“ (jehož kopii/print-screen obrazovky přiložil k ústavní stížnosti) a dále „zaručeny´ elektronicky´ podpis připojeny´ k doplnění kasační stížnosti ze dne 10. 2. 2020“ (v této souvislosti stěžovatel odkázal na spis NSS).
7. Stěžovatel odkazuje na nálezsp. zn. II. ÚS 2560/13ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639). Podle stěžovatele se projednávaná věc od věci řešené citovaným nálezem Ústavního soudu skutkově neliší.
II. 3 Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele
8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., vyzval Nejvyšší správní soud a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Nejvyšší správní soud, za který se vyjádřil předseda senátu Filip Dienstbier, navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, případně aby ji zamítl. Uvedl, že podání stěžovatele bylo učiněno elektronicky, „prostým“ e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu zprávy; elektronickým podpisem byla opatřena pouze příloha zprávy. Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel předmětné podání učinil skutečně již dne 10. 2. 2020, jak uvádí ve své ústavní stížnosti. Na den, kdy podání došlo soudu, především nelze usuzovat z data, které uvedl podatel (slovy „V Praze dne 10. 2. 2020“), ani z data a času elektronického podpisu přílohy e-mailu. Tento podpis totiž není opatřen tzv. časovým razítkem a je odvozen z data a času, na který byl nastaven počítač podatele (slovy na podpisu „Datum: 2020.02.10 23:42:24+01'00'“). Podle záznamu o ověření elektronického podání z elektronické podatelny Nevyššího správního soudu došla zpráva na podatelnu dne 11. 2. 2020 a datum jejího odeslání nelze zjistit. Datum na kopii odeslaného e-mailu, který je přílohou ústavní stížnosti, je podle NSS odvozeno výlučně z data nastaveného v zařízení uživatele a nemůže svědčit o datu skutečného odeslání předmětné zprávy.
10. Nejvyšší správní soud pro účely vyjádření požádal oddělení IT Nejvyššího správního soudu a Ministerstva spravedlnosti, spravujícího centrální e-podatelnu pro soudy, o sdělení dostupných informací o čase odeslání a dojití stěžovatelova podání v projednávané věci. Ze získaných informací vyplývá, že z dostupných zdrojů nelze ani zpětně zjistit s jistotou datum skutečného odeslání podání, a to vzhledem ke způsobu jeho zaslání zvolenému stěžovatelem (prostý e-mail, elektronický podpis přílohy bez časového razítka, využívání poštovních služeb poskytovatele, který negarantuje historii zprávy – tzv. tracing – z fáze před odesláním adresátovi). Údaj „čas podepsání: 2020/02/11 00:42:24 + 2 '00'“ v dokumentu „vlastnosti podpisu“ (příloha č. 4 informace IT oddělení NSS) podle NSS svědčí spíše o opaku tvrzení stěžovatele, neboť se v minutách a sekundách shoduje se stěžovatelem uváděným zobrazeným časem elektronického podpisu a rozdíl jedné hodiny odpovídá odlišnému nastavení časového pásma v počítači stěžovatele od systému určujícího vlastnost elektronického podpisu.
11. Podle NSS nejsou naplněny skutkové předpoklady pro aplikaci závěrů nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13(s odkazem na bod 34); rozdílnost časových údajů o podpisu přílohy a odeslání zprávy, které jsou všechny odvozovány z nastavení odesílatelova zařízení, znemožňuje hodnocení stěžovatelových tvrzení jako dostatečně věrohodných. Nejvyšší správní soud dále rozporuje správnost závěrů nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13, jde-li o rovnocennost e-mailové komunikace s ostatními způsoby podání, které procesní předpisy umožňují. Podle NSS při volbě tohoto způsobu komunikace nelze, na rozdíl od podání prostřednictvím držitele poštovní licence nebo systému datových schránek, zajistit dostupnost a věrohodnost informací nezbytných pro posouzení zákonných požadavků kladených na včasnost podání. Komunikaci e-mailem je spíše vhodné přirovnat ke službě „soukromého doručovatele“ nebo občanské výpomoci jakékoliv třetí osoby. Podle NSS zákonodárce věděl, proč pouze při podání prostřednictvím držitele poštovní licence poskytuje výhodu spočívající v možnosti předání podání (nikoliv nutně jeho dojití) i poslední den zákonné lhůty.
12. Vedlejší účastník (Úřad městské části Praha 14) Ústavnímu soudu sdělil, že nebude v řízení o ústavní stížnosti uplatňovat práva vedlejšího účastníka. Stěžovatel repliku k vyjádření NSS ve stanovené lhůtě nezaslal.
II. 4 Předpoklady řízení o ústavní stížnosti
13. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
III. Důvody pro předložení otázky k posouzení plénu Ústavního soudu
14. Při rozhodování výše shrnutého případu dospěl první senát k odlišnému názoru ohledně posouzení otázky včasnosti elektronického podání prostřednictvím e-mailu soudu než tehdejší druhý senát v nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13. Níže budou nejprve popsány skutkové okolnosti případu a právní závěry vyjádřené v nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13(III. 1); následně bude vysvětlen odlišný právní názor předkládajícího prvního senátu (III. 2).
III. 1 Nálezsp. zn. II. ÚS 2560/13
15. Skutkové okolnosti věcisp. zn. II. ÚS 2560/13lze shrnout následovně: Stěžovatel podal blanketní kasační stížnost. Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval k doplnění kasační stížnosti, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení předmětného usnesení (tj. od 2. 5. 2013). Jelikož konec stanovené lhůty připadl na neděli 2. 6. 2013, posunul se konec lhůty k doplnění kasační stížnosti na pondělí 3. 6. 2013. Nejvyšší správní soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že mu doplnění kasační stížnosti došlo elektronicky e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem až dne 4. 6. 2013 v čase 00:26:56, a proto kasační stížnost odmítl. Stěžovatel namítal, že doplnění kasační stížnosti podal již dne 3. 6. 2013 v čase 23:38.
16. Tehdejší druhý senát dospěl k závěru, že odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem představuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedl, že s ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice, která se projevuje v oblasti komunikační, je třeba akcentovat materiální prvek, jehož smysl spočívá v preferenci věcného a meritorního posouzení věci před jejím procesním skončením tam, kde tomu povaha věci vysloveně nebrání. Taková premisa je podle tehdejšího druhého senátu zpřítomněním čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy primárně povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; současně tím sleduje cíl, aby se ze soudnictví nestalo pouhé „vyřizovačství“, tj. upřednostňuje snahu o pokud možno věcné zhodnocení problému po právní a/nebo faktické stránce tak, aby bylo ochraně (nejen základních) práv učiněno zadost.
17. Tehdejší druhý senát v bodě 32 předmětného nálezu uvedl, že „včasným doručením v této rovině je pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty“. Podle druhého senátu se soud s takovým procesním úkonem ostatně zpravidla neseznamuje dříve než na začátku pracovní doby, a proto distinkce, zda k předání příslušného podání (dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo jen několik hodin, či dokonce minut těsně po půlnoci následujícího dne, nemá faktické materiální důsledky. Podle tehdejšího druhého senátu nelze rozumně předpokládat, že by se právě v noci dne následujícího po uplynutí lhůty pracovník soudu běžně přihlašoval do informačního systému e-mailových schránek soudu za účelem dalšího nakládání se spisem.
18. Tehdejší druhý senát dále odkázal na nálezsp. zn. II. ÚS 1911/11ze dne 29. 3. 2012 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2012 (N 66/64 SbNU 749), podle kterého platí, že dává-li zákon účastníku řízení možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (s účinky jako by bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Podle tehdejšího druhého senátu § 37 odst. 2 soudního řádu správního umožňuje účastníkům řízení činit podání v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona [tj. podle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů] a podání v této formě ani nevyžaduje potvrzení písemným podáním shodného obsahu či předložení originálu. Ačkoliv § 40 odst. 4 soudního řádu správního skutečně spojuje zachování lhůty s taxativně vymezenými způsoby podání, v nichž elektronická podání absentují, nelze jej vykládat natolik restriktivně, že by jím bylo znemožněno zachování lhůty prostřednictvím jinak kvalifikované formy podání, a to již pro subsidiární použití ustanovení první a třetí části občanského soudního řádu ve správním soudnictví.
19. Ohledně projednávaného případu tehdejší druhý senát dospěl k závěru, že stěžovatelovo podání bylo NSS doručeno necelých 27 minut po půlnoci dne následujícího po uplynutí stanovené lhůty, a je tedy zřejmé, že NSS měl podání k dispozici již na začátku pracovního dne 4. 6. 2013. Z příslušného výstupu z ISNSS (s odkazem na spis NSS) vyplývá, že ke stažení e-mailové zprávy a jejích příloh došlo až v čase 8:30 a k jejich zpracování v tomto systému až v čase 9:50 hodin. Stěžovatel na výzvu Ústavního soudu předložil kopii odesílané zprávy, která se až na záhlaví shoduje s kopií (výtiskem) předmětné zprávy založené ve spise NSS. Záhlaví přitom obsahuje důležitou informaci o tom, kým, komu, a především kdy byla zpráva odeslána, jakož i údaj o předmětu zprávy a informaci o připojených přílohách. Tehdejší druhý senát zdůraznil, že neměl důvod nevěřit, že kopie e-mailové zprávy a zejména údaj o odeslání zprávy (23:38) jsou správné. E-mailová zpráva byla odeslána před půlnocí, avšak doručena do elektronické podatelny soudu byla až dne 4. 6. 2013 v čase 00:26:56.
20. Podstatu nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13lze shrnout následovně: Včasnost elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku odeslání podání soudu. Bylo-li podání účastníka řízení odesláno v čase 23:38 (ve lhůtě) a soudu došlo v čase 00:26:56 (několik minut po půlnoci následujícího dne po lhůtě), je třeba na ně nahlížet ve smyslu § 40 odst. 4 soudního řádu správního jako na materiálně včasné, byť je formálně opožděné.
III. 2 Odlišný právní názor prvního senátu
21. Po skutkové stránce jsou věci vedené podsp. zn. II. ÚS 2560/13asp. zn. I. ÚS 1179/20téměř totožné. Stěžovatelé v obou případech podali blanketní kasační stížnost, k jejímuž doplnění jim následně NSS usnesením stanovil měsíční lhůtu. V prvním případě stěžovatel tvrdil, že doplnění kasační stížnosti advokát stěžovatele odeslal prostřednictvím e-mailu Nejvyššímu správnímu soudu v čase 23:38 posledního dne stanovené lhůty; podání podle NSS došlo v čase 00:26 následujícího dne. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že doplnění kasační stížnosti advokát stěžovatele odeslal prostřednictvím e-mailu NSS v čase 23:44 posledního dne stanovené lhůty; podání podle NSS došlo v čase 2:46 následujícího dne. Významný rozdíl nelze spatřovat v odlišných prodlevách mezi okamžikem odeslání a okamžikem předání podání soudu, neboť právní názor nálezu druhého senátu je založen na tvrzení, že „distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky“ (viz bod 32 předmětného nálezu). Nepodstatný rozdíl ve srovnávaných případech spočívá v tom, že ve věcisp. zn. II. ÚS 2560/13byl zaručený elektronický podpis připojen přímo v elektronickém podání (zprávě), zatímco ve věcisp. zn. I. ÚS 1179/20byla zaručeným elektronickým podpisem opatřena příloha elektronického podání.
22. Při projednávání případu vedeného podsp. zn. I. ÚS 1179/20první senát předně dospěl k závěru, že v judikatuře týkající se posuzování otázky včasnosti podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu existuje rozpor. Dřívější nálezová judikatura, která se předmětné otázky týká, nebyla podle prvního senátu v nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13řádně reflektována a odlišný názor zde vyjádřený nebyl dostatečně odůvodněn; zároveň existuje judikatura pozdější, která „sílu“ a přesvědčivost tohoto nálezu oslabuje. Rozporovaný nález činí často problémy v rozhodovací praxi obecných soudů (v tomto ohledu lze odkázat např. na bod 21 rozsudku NSS č. j. 10 Ads 90/2019-31 ze dne 27. 6. 2019, ve kterém je výslovně uvedeno, že „NSS má za to, že i v samotné judikatuře Ústavního soudu lze asi očekávat další vývoj, neboť její část je k včasnosti elektronických podání až příliš benevolentní a rozporná s jinou nálezovou judikaturou téhož soudu“; viz rovněž bod 11 rozsudku NSS č. j. 10 Ads 183/2018-54 ze dne 16. 12. 2019, bod 9 usnesení NSS č. j. 9 As 116/2017-15 ze dne 4. 5. 2017 či usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3214/2017-515 ze dne 27. 2. 2018). Obdobně kriticky se k popsanému přístupu Ústavního soudu k posuzování včasnosti podání prostřednictvím e-mailu staví i část doktríny, která označuje argumentaci Ústavního soudu za nepřesvědčivou a ostře kontrastující s účelem lhůt (viz KOCOUREK, T. In: KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 305).
23. Podle prvního senátu je pro posouzení včasnosti elektronického podání prostřednictvím e-mailu rozhodující okamžik jeho dojití do elektronické podatelny soudu (jeho dispozice), nikoliv okolnosti odeslání. Nález tehdejšího druhého senátu důsledně nerozlišuje mezi elektronickým podáním e-mailem a ostatními způsoby podání předvídanými v § 40 odst. 4 soudního řádu správního a § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, zároveň nezohledňuje skutečnost, že advokáti coby osoby profesionálně zastupující účastníky řízení mají k dispozici (povinně) aktivovanou datovou schránku a mohou se soudem bezpečně a průkazně komunikovat prostřednictvím informačního systému datových schránek. Názor tehdejšího druhého senátu podle prvního senátu popírá účel lhůt. Zároveň uvedený „materiální přístup“ bez dalšího absolutizuje právo na přístup k soudu, aniž by dostatečně zvažoval nutné dopady do právní jistoty účastníků řízení. Dodržení stanovené lhůty podle prvního senátu nelze odvozovat od činnosti soudu, tedy od toho, zda a kdy se bude soud podáním zabývat, na druhou stranu je důležitá i objektivní stránka věci – to znamená, zda se podatel choval při komunikaci se soudem v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt.
24. Odlišný právní názor prvního senátu lze shrnout následovně: Včasnost elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu je třeba posuzovat podle okamžiku dojití podání do elektronické podatelny soudu; okolnosti odeslání elektronického podání prostřednictvím e-mailu na straně odesílatele nemohou mít na posouzení včasnosti vliv.
IV. Předložená otázka prvního senátu k posouzení plénu Ústavního soudu
25. Z výše uvedených důvodů první senát řízení o ústavní stížnosti vesp. zn. I. ÚS 1179/20usnesením ze dne 14. 7. 2021 přerušil a podle § 23 zákona o Ústavním soudu předložil následující otázky plénu Ústavního soudu: Je pro ústavně konformní posouzení včasnosti elektronického podání soudu učiněného prostřednictvím e-mailu ve smyslu § 40 odst. 4 soudního řádu správního a § 57 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodující okamžik odeslání podání, nebo okamžik, kdy podání dojde do dispozice soudu? Mohou mít okolnosti odeslání takového podání vliv na posouzení otázky jeho včasnosti?
V. Posouzení věci plénem Ústavního soudu
26. Pro zodpovězení položených otázek (V. 4) je nutné nejprve shrnout ústavněprávní východiska týkající se základního práva na přístup k soudu a problematiky procesních lhůt jako takových (V. 1), dále předestřít relevantní zákonnou úpravu (V. 2) a vývoj judikatury Ústavního soudu týkající se otázky posouzení včasnosti podání (V. 3).
V. 1 Právo na přístup k soudu a smysl procesních lhůt
27. Esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že se může domáhat u soudu svého práva „stanoveným postupem“, přičemž „[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon“ (viz čl. 36 odst. 4 Listiny). Právo na přístup k soudu tedy není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná na https://hudoc.echr.coe.int/). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené [bod 27 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
28. Procesní předpisy provádějící předmětná ustanovení Listiny musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno realizaci práva na soudní ochranu (viz bod 27 nálezusp. zn. IV. ÚS 410/20ze dne 16. 6. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Přepjatý formalismus (či „procesní cynismus“) v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50–51).
29. Pravidla formálních postupů a lhůty, které je třeba dodržet při podání opravného prostředku nebo žádosti o soudní přezkum, mají na druhou stranu zajistit řádný výkon spravedlnosti a naplnění zásady právní jistoty; účastníci řízení přitom mají právo očekávat, že daná pravidla budou respektována (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2002 ve věci Canete de Goni proti Španělsku, č. stížnosti 55782/00, § 36). Dodržování formalizovaných zákonných postupů je nezbytné, neboť omezuje libovůli soudu a zajišťuje rovnost zbraní účastníků řízení, efektivní rozhodnutí sporu v přiměřené lhůtě a respekt k soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatsku, č. stížnosti 40160/12, § 96).
30. Lze uzavřít, že ze zákazu přepjatého formalismu na straně jedné a požadavku zachování právní jistoty na straně druhé vyplývá, že soudy se při uplatňování příslušných procesních pravidel musí vyvarovat jak excesivní rigidity, která by mohla ohrožovat materiální spravedlnost řízení jako celek, tak přílišné flexibility, jež by vedla k odstranění procesních požadavků stanovených zákonem a předvídatelnosti procesního postupu soudu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 1. 2017 ve věci Hasan Tunç a další proti Turecku, č. stížnosti 19074/05, § 32–33).
31. Ohledně funkce a významu procesních lhůt v právním řádu vyplývá z judikatury Ústavního soudu následující: Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (viz bod 25 nálezusp. zn. I. ÚS 2025/19ze dne 21. 4. 2020). Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak i procesních subjektivních práv [nálezsp. zn. II. ÚS 738/2000ze dne 11. 9. 2001 (N 134/23 SbNU 273)]. Stanovené procesní lhůty vymezují časový úsek pro provedení procesního úkonu účastníkem řízení [srov. nálezsp. zn. III. ÚS 236/99ze dne 13. 1. 2000 (N 5/17 SbNU 35)].
V. 2 Relevantní zákonná úprava
32. Podle § 37 odst. 2 soudního řádu správního lze podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.
33. V projednávané věci je přímo aplikován § 40 odst. 4 soudního řádu správního, který zní:
„Lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.“
34. V tomto případě sice není v souvislosti s posuzovanou věcí důvod použít podle § 64 soudního řádu správního přiměřeně ustanovení první a třetí části občanského soudního řádu, neboť soudní řád správní obsahuje samostatnou a úplnou úpravu o zachování lhůt, avšak závěry plynoucí ze stanoviska lze vztáhnout též k občanskému soudnímu řízení a k obsahově shodnému ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že:
„Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.“
35. Také podle § 42 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu se písemné podání činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem. Písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění; k těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Podle odstavce 3 téhož ustanovení platí, že v případě podání v elektronické podobě podepsaného způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 2.
V. 3 Vývoj judikatury Ústavního soudu v otázce posouzení včasnosti podání soudu
36. Otázkou posouzení včasnosti podání se Ústavní soud zpočátku zabýval zejména ve vztahu k podání učiněnému telefaxem. Již v nálezusp. zn. I. ÚS 460/97ze dne 6. 10. 1998 (N 114/12 SbNU 137) posuzoval, zda Nejvyšší soud zhodnotil ústavně konformně včasnost dovolání, které podal advokát stěžovatele. V předmětném případě tehdejší první senát dospěl k závěru, že účastníkům řízení nemůže být přičítáno k tíži, že prokazatelně odeslané faxové podání nebylo nalezeno v soudní evidenci. Obdobně též nálezysp. zn. III. ÚS 329/2000ze dne 23. 11. 2000 (N 176/20 SbNU 245),sp. zn. IV. ÚS 179/06ze dne 10. 9. 2008 (N 153/50 SbNU 355); nálezsp. zn. I. ÚS 1286/10ze dne 8. 9. 2010 (N 191/58 SbNU 695), nálezsp. zn. I. ÚS 463/03ze dne 17. 1. 2006 (N 13/40 SbNU 109) čisp. zn. I. ÚS 548/03ze dne 30. 5. 2006 (N 107/41 SbNU 343). Citované nálezy se týkaly případů, ve kterých bylo sporné, zda podání soudu vůbec došlo, resp. případů, ve kterých podání nebylo nalezeno v soudní evidenci.
37. V usnesenísp. zn. I. ÚS 250/05ze dne 20. 7. 2005 Ústavní soud naopak posuzoval ústavní stížnost stěžovatelky, která tvrdila, že doplnění kasační stížnosti odeslala prostřednictvím telefaxu včas poslední den lhůty, NSS však odmítl její kasační stížnost jako opožděnou s tím, že doplnění došlo až následující den (po lhůtě) v čase 00:28. Tehdejší první senát odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou a dospěl k závěru, že pro posouzení včasnosti podání prostřednictvím telefaxu je rozhodné, kdy došlo soudu, nikoliv kdy bylo odesláno. Předmětné usnesení není v rozporu s nálezovou judikaturou uvedenou v předchozím odstavci právě proto, že v této věci se podání „neztratilo“ u soudu, okamžik jeho předání soudu byl naopak postaven najisto.
38. Ve věci, v níž byl vydán nálezsp. zn. I. ÚS 578/06ze dne 14. 3. 2007 (N 49/44 SbNU 629), stěžovatel tvrdil, že dovolání bylo předáno příslušnému soudu v čase 23:08 posledního dne lhůty; obecné soudy podle něj chybně dospěly k závěru, že dovolání došlo až den následující, neboť faxový přístroj nebyl řádně upraven na zimní čas. Tehdejší první senát rozhodnutí obecných soudů zrušil, protože se nezabývaly navrženými důkazy. V této souvislosti je vhodné uvést, že ani tento nález není v rozporu s předchozí judikaturou, naopak potvrzuje ratio usnesenísp. zn. I. ÚS 250/05, tedy že rozhodným okamžikem pro posuzování telefaxového podání je okamžik předání soudu, k němuž měly obecné soudy provádět dokazování.
39. K podání učiněnému e-mailem se Ústavní soud původně vyjádřil v usnesenísp. zn. III. ÚS 2361/08ze dne 22. 1. 2009, v němž uvedl, že žaloba stěžovatele ve formě elektronického podání (neopatřeného zaručeným elektronickým podpisem) není úkonem učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence ani předáním orgánu, který má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty postačí předání k přepravě. Závěr o včasnosti podání ve smyslu § 40 odst. 4 soudního řádu správního může být podle tehdejšího třetího senátu založen jen na zjištění, že zásilka byla nejpozději poslední den zákonné lhůty fakticky příslušnému soudu předána (došla k němu). V daném usnesení tedy tehdejší třetí senát potvrdil podstatu závěru vyjádřeného v usnesenísp. zn. I. ÚS 250/05i vůči e-mailovému podání.
40. Závazně se přímo k okamžiku, ke kterému je třeba posuzovat včasnost podání učiněného prostřednictví telefaxu i podání učiněného prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, vyjádřil Ústavní soud v nálezusp. zn. IV. ÚS 2492/08ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79). V daném případě obecné soudy posoudily jako opožděné odvolání, které bylo předáno soudu v poslední den lhůty (u telefaxového podání v čase 23:49–23:51), protože při posouzení otázky včasnosti vycházely až z okamžiku, ke kterému se s faxovým podáním seznámil zaměstnanec soudu a vyznačil jej na spis razítkem (čas 7:10 den po lhůtě). Tehdejší čtvrtý senát dospěl k jasnému závěru, že učiní-li účastník řízení podání telefaxem, je pro posouzení včasnosti podání rozhodné, kdy došlo soudu; vázání okamžiku faxového podání na moment, kdy se s ním pracovník soudu seznámí, případně má povinnost seznámit, by na straně účastníků řízení zakládalo stav nejistoty. Podle tehdejšího čtvrtého senátu je podání účastníka provedené prostřednictvím telefaxu soudu předáno v okamžiku, kdy dojde na zařízení soudu přijímající telefaxová podání. Ohledně podání prostřednictvím e-mailu tehdejší čtvrtý senát uvedl, že „vše, co bylo konstatováno ve vztahu k faxovému podání, platí obdobně rovněž pro podání činěná elektronickou formou“ (bod 15 předmětného nálezu).
41. Jednoznačný závěr ohledně nutnosti posuzovat včasnost podání prostřednictvím telefaxu k okamžiku předání podání soudu následně potvrdil Ústavní soud i v nálezusp. zn. III. ÚS 2509/08ze dne 11. 2. 2009 (N 23/52 SbNU 221). V předmětné věci stěžovatel tvrdil, že telefaxové podání bylo doručeno soudu v poslední den lhůty; NSS odmítl kasační stížnost jako opožděnou s tím, že podání sice bylo odesláno poslední den lhůty v čase 23:35, soudu však došlo až den následující v čase 00:40. Tehdejší třetí senát dospěl k jasnému závěru, že u faxových podání, na rozdíl od podání zasílaných prostřednictvím držitelů poštovní licence, popř. jiného orgánu, který má povinnost je doručit, je pro posouzení jeho včasnosti rozhodující nikoliv okamžik odesílání podání, nýbrž okamžik jeho doručení. Za stavu důkazní nouze, kdy nelze ověřit pravdivost stěžovatelova tvrzení o době zaslání faxového podání, a tento stav byl zaviněn obecnými soudy, je třeba vycházet z presumpce včasnosti doručení kasační stížnosti.
42. Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že dosud byla judikatura týkající se samotné otázky posouzení včasnosti podání učiněného prostřednictvím telefaxu a e-mailu jednotná v tom, že za rozhodný okamžik pro posouzení včasnosti označovala okamžik předání (dojití) podání soudu. Změnu v této judikatuře nelze spatřovat ani ve výše citovaném nálezusp. zn. II. ÚS 1911/11, na který odkazoval tehdejší druhý senát v rozporovaném nálezusp. zn. II. ÚS 2560/13. Nálezsp. zn. II. ÚS 1911/11se netýkal podání prostřednictvím e-mailu ani telefaxu, nýbrž podání učiněného prostřednictvím formuláře elektronické podatelny dostupného na internetových stránkách www.justice.cz. V předmětném případu nebyla sporná otázka okamžiku předání podání, nýbrž skutečnost, zda advokát stěžovatelů podal po obsahové stránce podání úplné, či zda byla neúplnost došlého podání způsobena chybou v přenosu dat prostřednictvím veřejné datové sítě. Tehdejší druhý senát dospěl k závěru, že není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř fungování elektronického systému doručování byly vyloženy k tíži účastníka. Prokáže-li podle tehdejšího druhého senátu účastník řízení věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslal prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že soudu nebylo doručeno v úplné podobě.
43. V nálezusp. zn. IV. ÚS 2446/11ze dne 14. 11. 2011 (N 194/63 SbNU 239) Ústavní soud závazný názor ohledně otázky posouzení včasnosti podání prostřednictvím e-mailu (znovu) potvrdil. V předmětné věci měla stěžovatelka odvolání e-mailem odeslat poslední den lhůty v čase 22:38; obecné soudy však její podání odmítly jako opožděné, neboť podání bylo opatřeno razítkem podatelny s vyznačením, že soudu došlo až třetí den po uplynutí zákonné lhůty. Tehdejší čtvrtý senát v odůvodnění dospěl k závěru, že včasnost podání učiněného elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu je třeba posuzovat podle okamžiku, kdy elektronická zpráva došla příslušnému soudu, a není rozhodné, kdy se s ním příslušný pracovník podatelny seznámil a jaké na něm vyznačil datum doručení. Tehdejší čtvrtý senát se v dané věci dotázal správce informačního systému soudu na datum a čas doručení e-mailové zprávy; z jeho sdělení vyplynulo, že e-mailová zpráva obsahující odvolání byla soudu doručena nejpozději poslední den lhůty v čase 23:24. Existuje-li pochybnost o včasnosti podání učiněného elektronickou formou bez zaručeného elektronického podpisu a okamžik jeho dojití soudu je stěžejním pro rozhodnutí, musí soud učinit příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku dojití podání; s údajem obsaženým na razítku, kterým označí podání podatelna soudu, se nelze bez dalšího spokojit.
44. Otázkou včasnosti se Ústavní soud dále zabýval i ve vztahu k podání učiněnému prostřednictvím datové schránky. V nálezusp. zn. II. ÚS 3518/11ze dne 10. 1. 2012 (N 7/64 SbNU 69) dospěl k závěru, že v informačním systému datových schránek jsou obsaženy veškeré informace o datových schránkách, které jsou obecným soudům plně dostupné. Spojil-li obecný soud při hodnocení včasnosti podání odeslaného prostřednictvím datové schránky okamžik dojití datové zprávy k soudu s okamžikem, kdy se pověřený zaměstnanec do datové schránky přihlásil, a v důsledku toho vyhodnotil podání jako opožděné, porušil právo účastníka na přístup k soudu. V tomto smyslu tedy byl předmětný nález konzistentní s předchozí judikaturou týkající se podání učiněného prostřednictvím telefaxu, e-mailu a elektronické podatelny Ministerstva spravedlnosti.