39. Nyní v obnoveném řízení o této ústavní stížnosti jsou však splněny předpoklady i pro věcné posouzení rušícího výroku. Trestní řízení, jak je ze shora uvedeného patrné, v mezidobí skončilo, takže Ústavnímu soudu již překážka probíhajícího řízení nebrání v přezkumu a případném zrušení i kasačních rozhodnutí, vydaných ve skončeném řízení, jestliže je spolu s ním napadeno i konečné rozhodnutí, jímž bylo příslušné řízení završeno [k přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.; N 34/64 SbNU 361) či navazující nálezy sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675) a sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51)]. Tak tomu je i v tomto případě, kdy se o dvou původně samostatných ústavních stížnostech, jimiž je vedle kasačního rozhodnutí napadeno i rozhodnutí konečné, rozhoduje v jednom obnoveném řízení. Nadto, jak je vyloženo níže, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o použití § 262 tr. ř. je fakticky úzce spjato s výhradami, které má odvolací soud vůči rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho postupu a které zároveň ztělesňují nosné důvody výroku o zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně. Tato provázanost ve svém posledku v případě, že použití § 262 tr. ř. je shledáno ústavně nesouladným, nutně vede k nezbytnosti zrušit oba výroky, a tím zpravidla rozhodnutí jako celek [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 22/92 SbNU 218)].
V. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
40. Ústavní soud, jsa vázán právním názorem vysloveným v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních rozhodnutí i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou důvodné.
41. Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 9. 2. 2021 dal zřetelně najevo, že z právních závěrů citovaného rozsudku ESLP jednoznačně plyne, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo v předmětném trestním řízení především usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007, jímž byl zrušen v pořadí čtvrtý zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni a jímž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze jako novému soudu prvního stupně. ESLP vrchnímu soudu vytkl především to, že opakovaně přistupoval k použití § 262 tr. ř., a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal stěžovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody. ESLP již ve svém rozsudku sestavil dílčí přehled judikatury Ústavního soudu vztahující se k ústavněprávním podmínkám pro použití tohoto zákonného ustanovení ze strany odvolacího soudu (viz body 49 - 55), Ústavní soud nicméně pokládá na tomto místě za vhodné provést tuto rekapitulaci jak s přihlédnutím k novějším rozhodnutím, která ESLP ve svém rozsudku již nezmiňuje, tak i se zřetelem k vlastním důvodům, jimiž Vrchní soud v Praze podložil své rozhodnutí o změně soudu prvního stupně, jak je o tom pojednáno dále.
42. Podle § 262 trestního řádu platí (a v době vydání dotčeného usnesení vrchního soudu beze změny platilo), že odvolací soud může, vrací-li věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.
43. Ve shora připomenutém nálezu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019 Ústavní soud k použití § 262 tr. ř. připomněl následující teze, které se v různých obdobách vyskytly již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu. V prvé řadě Ústavní soud podtrhl, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle tohoto ustanovení je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musejí být dány důležité důvody, které musejí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jejž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého vlastního názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, v to počítaje zákaz adresovaný odvolacímu soudu samostatně meritorně rozhodnout v případě předvídaném v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by šlo také v případech odnětí věci podle § 262 tr. ř., bylo-li by rozhodování soudu odvolacího projevem zjevné libovůle, a to zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. bod 34 cit. nálezu a v něm dále odkazované nálezy Ústavního soudu).
44. Jak Ústavní soud naznačil výše, použití § 262 tr. ř. je nerozlučně svázáno s výhradami, které má odvolací soud vůči rozhodnutí soudu prvního stupně či jeho postupu a pro které ruší jeho rozhodnutí a věc vrací soudu prvního stupně. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. přitom platí, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
45. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi k použití tohoto ustanovení trestního řádu vyložil, že odvolací soud nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23) nebo sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 83)]. Odvolací soud tedy nesmí sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně, a tím své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, prosazovat navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (viz zejména bod 46 cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 794/16). Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy. Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391), sp. zn. I. ÚS 109/11 ze dne 14. 4. 2011 (N 72/61 SbNU 105) nebo sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)].
46. Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 výše zmíněným požadavkům na použití § 262 tr. ř. nedostál. Ústavní soud shledal, že odvolací soud své rozhodnutí dílem odůvodnil nedostatečně, dílem postupoval v hrubém rozporu se základními zásadami trestního procesu a dílem jde o rozhodnutí, skrze nějž prosazuje své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění. K tomuto závěru vedou Ústavní soud následující poznatky.
47. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace řízení v trestní věci stěžovatele, citované usnesení není prvním rozhodnutím vrchního soudu, v němž se tento soud vyjadřuje k práci odvedené Krajským soudem v Plzni jako soudem prvního stupně. Poprvé tak vrchní soud učinil ve zrušujícím usnesení sp. zn. 8 To 140/2004, 8 To 155/2004 ze dne 1. 12. 2004 v řízení o odvolání proti v pořadí prvému zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni (vydaného původním senátem v čele s předsedou Přemyslem Špicarem). Z odůvodnění na sebe navazujících dalších tří rušících rozhodnutí Vrchního soudu zřetelně vyplývá stupňující se nevole vrchního soudu vůči postupu a závěrům krajského soudu stran skutkového stavu, a to nikoli z hlediska nedostatečného rozsahu dokazování, nýbrž z hlediska hodnocení v řízení provedených důkazů. Pro posouzení ústavní konformity usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 je přitom klíčovým zhodnocení těch jeho úvah, které zaujal ve svém předcházejícím, v pořadí třetím kasačním rozhodnutí - usnesení č. j. 8 To 26/2006-3209 ze dne 4. 10. 2006, neboť závěry v něm obsažené učinil nedílnou součástí odůvodnění napadeného usnesení ze dne 29. 5. 2007 a v podrobnostech na ně odkázal.
48. Na prvém místě je nutno uvést tři obecné teze (principy), které Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení č. j. 8 To 86/2006-3209 ze dne 4. 10. 2006 vyřkl. První z nich představuje odmítnutí zásady, na niž upozornil Krajský soud v Plzni a na jejímž podkladě explicitně vybudoval svůj třetí (a posléze i čtvrtý) zprošťující rozsudek a dle níž soud musí zvažovat, zda jsou provedenými důkazy prokázána tvrzení obžaloby, a nikoli zda je či není vyvrácena obhajoba obviněného (srov. str. 14 - 15 tohoto rozsudku). Tento postulát krajského soudu označil vrchní soud za rozporný s povinností soudu plynoucí z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (str. 12 cit. usnesení vrchního soudu). Ústavní soud k tomu uvádí, že z § 2 odst. 6 tr. ř. toliko plyne, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z této základní zásady trestního řízení týkající se hodnocení důkazů rozhodně neplyne, že v případě, kdy soud shledá obhajobu obviněného nevěrohodnou, lze bez dalšího usuzovat na jeho vinu.
49. Poněvadž je povinností státního zástupce dokazovat vinu obžalovaného (§ 2 odst. 5 tr. ř.), je samozřejmě prvořadou povinností soudu zkoumat, zda důkazy státním zástupcem předkládané tuto vinu vskutku prokazují. Ostatně jeden ze základních předpokladů principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) spočívá právě v tom, že je na státním zástupci, aby prokázal, že obžalovaný je pachatelem trestného činu. Případný závěr o nevěrohodnosti obhajoby, k němuž soud v řízení dospěje, nemůže být usvědčujícím důkazem o vině obžalovaného, jestliže s ním nesouzní důkazy obžaloby, popřípadě jiné v řízení provedené důkazy. Nevěrohodnost obhajoby totiž v obecné rovině nevylučuje, že žalovaný skutek se nestal, anebo že jej nespáchal obžalovaný, popřípadě, a to je zvláště třeba si uvědomit, že se na něm nepodílel jinak, než jak popisuje obžaloba. Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že byla-li soudem obhajoba stěžovatele shledána nevěrohodnou, nepředjímá to ještě, že to byl nevyhnutelně stěžovatel, jenž čin spáchal.
50. Z bližšího odůvodnění, provázejícího tuto tezi v napadeném usnesení, potažmo předchozím usnesení vrchního soudu ze dne 4. 10. 2006, je dobře patrné, jak se odvolací soud stavěl k její úloze v rámci dokazování. Provedl genezi obhajoby stěžovatele a v její obsáhlé analýze dal jasně najevo, že stěžovatel po zahájení trestního stíhání opakovaně odmítl k věci vypovídat, přičemž jeho pozdější výpovědi se měnily. Dle přesvědčení vrchního soudu nebylo možno nevidět, že stěžovatel zvolil taktiku vyčkávání a poté svoji obhajobu založil na znalosti stavu probíhajícího dokazování. Navíc byla dle vrchního soudu prokázána jeho snaha ovlivňovat svědky na základě korespondence, jejíž význam prý krajský soud nedocenil a z těchto důkazů nevyvodil "potřebné závěry ve vztahu k obhajobě stěžovatele a jeho postoji k trestnímu stíhání" (str. 12 dotčeného usnesení vrchního soudu). Vrchní soud tyto "potřebné závěry" výslovně nespecifikoval, z jeho vlastních vývodů o obhajobě stěžovatele je však zřejmé, jak by měly tyto závěry ve výsledku správně vyznít.
51. Na tomto místě se sluší podotknout, že krajský soud ve skutečnosti sám přistupoval k obhajobě stěžovatele jako nevěrohodné, když uvedl, že doznala zásadní změny. A to od stavu, kdy stěžovatel nevypovídal, přes tvrzení, že o činu nic neví, až k variantě, kdy připustil svoji účast na místě činu a za pachatele označil svědka L. V. To však krajský soud, dle jeho vlastních slov, nezbavilo povinnosti zvážit, zda je provedenými důkazy prokázán zažalovaný skutek na pozadí tvrzení a důkazů obžaloby. Krajský soud k tomu dodal, že přistupoval k obhajobě stěžovatele velmi kriticky, nicméně odmítl přistoupit na úvahu, že ukázala-li se některá tvrzení stěžovatele nepravdivými, svědčí to o jeho vině (viz str. 26 čtvrtého zprošťujícího rozsudku). K tomuto postoji Krajského soudu v Plzni nemá Ústavní soud výhrady. Též nelze přehlédnout, že Krajský soud v Plzni se s výtkami vrchního soudu vypořádal v odůvodnění svého čtvrtého zprošťujícího rozsudku, když uvedl, že stěžovatel není osobou, která by byla bezúhonná, naopak s trestním stíháním měl zkušenosti z dřívější doby, takže jím zvolená taktika, kdy se raději vyjadřuje až po seznámení s důkazy, odpovídá jak jeho vícekrát deklarované nedůvěře ke způsobu vedení vyšetřování policejními orgány, tak i psychologickému profilu stěžovatele, který krajský soud na jiném místě svého rozsudku dále rozebral (viz tamtéž). Vrchní soud v napadeném usnesení ze dne 4. 10. 2006 toto zcela konkrétní vypořádání se krajského soudu s jeho předchozími výhradami nijak adresněji nezohlednil.
52. Druhá teze vrchního soudu vyjádřená v jeho usnesení ze dne 4. 10. 2006 se týká výtky, adresované krajskému soudu, který dle vrchního soudu neučinil jednoznačný závěr o tom, kdo je pachatelem úmyslného usmrcení obou poškozených. V té souvislosti krajskému soudu vytkl pouhé zkonstatování, že provedené důkazy nevedou k jedinému závěru o vině stěžovatele jako jediného pachatele a připouštějí celou řadu závěrů jiných, aniž by alespoň naznačil, o jaké by mělo jít (str. 24 usnesení ze dne 4. 10. 2006). Ústavní soud považuje toto obecné východisko vrchního soudu za nesprávné. Dospěje-li soud k závěru, že provedené dokazování neumožňuje učinit přesvědčivý závěr o vině obžalovaného bez důvodných pochybností, nemá povinnost vyslovovat domněnky o tom, jak ke skutku mohlo dojít a kdo připadá v úvahu jako jeho možný (spolu)pachatel (podezřelý), a zaujímat k tomu bližší stanoviska, jestliže takový jednoznačný poukaz na osobu pachatele, odlišného od obžalovaného, nelze z provedeného dokazování učinit. Takový postup nepředvídá žádné zákonné ustanovení a naopak se ocitá v příkrém rozporu se zásadou presumpce neviny, jakož i s § 220 odst. 1 tr. ř., dle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Nebylo tudíž přípustné, aby se krajský soud nad rámec svých povinností blíže zaobíral kupříkladu hypotézou, že skutek mohl spáchat sám svědek L. V., anebo že v úvahu připadá jiný poměr podílu stěžovatele a tohoto svědka na vraždě poškozených, protože ač stav provedeného dokazování dle krajského soudu nevylučoval od obžaloby odlišný průběh skutku, nebylo současně možné tyto v úvahu přicházející scénáře zjistit s potřebnou měrou jistoty. Je pravdou, že krajský soud naznačil, že na smrti poškozených mohl mít zájem i svědek L. V., který mohl mít z vraždy též prospěch, když dokazování v tomto ohledu dle názoru krajského soudu určité indicie přineslo. U tohoto náznaku však soud prvního stupně také setrval.
53. Podle třetí teze, již vrchní soud v napadeném usnesení formuloval a jež svým způsobem navazuje na první dvě teze, je třeba vyjít z toho, že byli-li na místě činu v době střelby jen stěžovatel a svědek L. V., potom není třeba zpochybňovat tvrzení jednoho či druhého o způsobu střelby, ale je třeba vycházet z toho, kdy a za jakých okolností každý z nich svoji verzi uvedl. I tato úvaha vrchního soudu představuje v očích Ústavního soudu flagrantní porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257) uvedl, že za situace, kdy stojí proti sobě dvě vzájemně si odporující tvrzení, je nutné, aby věrohodnost výpovědi svědka, která je v protikladu k výpovědi obžalovaného, byla vyhodnocena vyčerpávajícím způsobem. Jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější. Obdobně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) Ústavní soud vyzdvihl, že taková důkazní situace, v níž existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Z povahy věci vyplývá, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen.
54. Ze závěrů plynoucích z právě citovaných nálezů je patrné, že představa vrchního soudu o tom, komu více prospívají okolnosti, za nichž svoji verzi průběhu skutkového děje uvedl, nemůže ve světle požadavků kladených na zachování práva na spravedlivý proces obstát. Věrohodnost svědka, obzvláště klíčového, toho, jehož výpověď je jediným přímým (potenciálně usvědčujícím) důkazem, musí být důkladně prověřena. Vrchní soud se tak mýlil, domníval-li se, že nebylo ani tolik třeba zpochybňovat tvrzení svědka L. V. o způsobu střelby, jako spíše přihlížet k okolnostem, za nichž trestný čin nahlásil a v širších souvislostech o něm vypověděl. I kdyby totiž tyto okolnosti vyznívaly pro jmenovaného svědka příznivěji, neznamená to, že lze bez další prověrky jeho věrohodnosti usoudit na to, že jím předestřený průběh skutkového děje a další souvislosti se jeví být pravděpodobnějšími, a tudíž uzavřít, že takto se skutek opravdu odehrál. Krom toho, závěr o (ne)věrohodnosti tohoto svědka je třeba učinit nejen na podkladě jeho výpovědi o způsobu střelby, nýbrž na základě jeho celkové výpovědi ve věci, tedy v plné šíři.
55. Vrchní soud si byl dobře vědom zásadního významu svědecké výpovědi L. V. v celkové důkazní situaci. V usnesení ze dne 4. 10. 2006 nadnesl, že výslech tohoto svědka v hlavních líčeních měl být údajně veden způsobem tendenčním a jej znejišťujícím. Jako příklad uvedl, že byl vyzýván, aby se znovu vyjadřoval k tomu, co již uvedl, resp. že mu byly opakovaně předkládány další důkazy (např. výpisy telefonních hovorů mobilních operátorů, aby se vyjadřoval k časovým údajům a událostem dne 20. 8. 2001). Ústavní soud z obsahu trestního spisu nezjistil, že by byl svědek L. V. vyslýchán tendenčně či záměrně znejišťujícím způsobem. Jelikož jeho výpověď, odhlédne-li se od výpovědi stěžovatele, byla jediným přímým důkazem o tom, co se v den a obzvláště v čas vraždy stalo, bylo povinností soudu přistupovat ke každému jeho sdělení tak, aby bylo v intencích shora nastíněných závěrů Ústavního soudu důkladně prověřeno. Pakliže mu byly předsedou senátu opakovaně předestřeny jeho dřívější výpovědi, učiněné v přípravném řízení či v předchozích hlavních líčeních, nešlo o postup rozporný se zákonem (viz § 211 odst. 3 a § 212 tr. ř.).
56. Vrchní soud v otázce hodnocení věrohodnosti svědka L. V. soudu prvního stupně vytýkal "destruktivní" hodnocení jeho výpovědi s tím, že krajský soud v tomto směru provedl hodnocení důkazů jednostranně, když řadě důkazů, zejména těm, které svědčí v neprospěch stěžovatele, nepřikládá takový význam, jaký jim přísluší, a řadu z nich bagatelizuje nebo se jimi potřebným způsobem nezabývá, zatímco dalším důkazům, které dle jeho mínění vypovídají o věrohodnosti svědka L. V., přikládá význam, který jim nepřísluší a tyto zjevně přeceňuje. V té spojitosti je nutné poznamenat, že vrchní soud se zde dopouští vážného pochybení v tom, že v neveřejném zasedání v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. sám hodnotí, co z různých provedených důkazů stran dílčích tvrzení svědka L. V. vyplývá a co nikoli (srov. kupř. str. 13 až 15 usnesení ze dne 4. 10. 2006). Z této konstrukce pak vyvodil, že krajský soud k závěru o nevěrohodnosti svědka L. V. dospěl na základě chybných úvah.
57. Vrchní soud však ve svém rozhodnutí ve skutečnosti pominul do svého hodnocení rozsudku soudu prvního stupně zahrnout většinu klíčových závěrů, které Krajský soud v Plzni v otázce komplexního posouzení věrohodnosti svědka L. V. ve svém třetím a posléze i čtvrtém zprošťujícím rozsudku prezentoval, resp. je zcela vytěsnil a ve svých rozhodnutích ze dne 4. 10. 2006 a ze dne 29. 5. 2007 je naprosto opomněl byť jen zmínit. Na nevěrohodnost svědka totiž krajský soud usoudil z toho důvodu, že v jeho postupných výpovědích o předmětných událostech se vyskytly rozpory, ať už podstatné či méně podstatné, a to nejen v přípravném řízení, ale též v hlavních líčeních (str. 54 a násl. čtvrtého zprošťujícího rozsudku). Tyto rozpory svědek dle krajského soudu nejen že nevysvětlil, ale v průběhu trestního řízení došlo dokonce k jejich prohloubení. Ústavní soud proto pokládá za vhodné na tyto momenty zvlášť upozornit.
58. Krajský soud v Plzni ve svém čtvrtém rozsudku poukázal zejména na ty změny ve výpovědích svědka L. V., které se týkají samotného aktu usmrcení obou poškozených. Svědek se ve své původní (a celkově podrobné) výpovědi v přípravném řízení ze dne 27. 2. 2002 nezmínil o tom, že při útoku na poškozeného M. V. měl stěžovatel (po ukončení předchozí střelby na něj) uchopit železný drát obalený betonem, jejž měl zvednout do vzduchu a několikrát jím tohoto poškozeného udeřit. Tento konkrétní útok svědek popsal teprve ve své výpovědi v přípravném řízení dne 4. 3. 2002. Svědek naopak původně uváděl, že šlo o kus ztvrdlého cementu bez obalu, který stěžovatel mrštil na hruď poškozeného. V hlavním líčení konaném dne 2. 10. 2003 svědek sice zopakoval, že stěžovatel našel drát obalený betonem, jímž chtěl poškozeného udeřit, ale zároveň vypověděl, že se to stěžovateli nemělo povést. Skákal proto na krk a hruď ležícího poškozeného. Bezprostředně poté ale svědek uvedl, že stěžovatel drátem obaleným betonem poškozeného udeřil dvakrát až třikrát. Krajský soud zde nevěrohodnost tvrzení svědka L. V. podložil i tím, že znalci z oboru soudního lékařství, kteří vypracovali příslušné znalecké posudky, žádné známky, jež by svědčily o skákání stěžovatele na krk poškozeného M. V. nebo o obdobném tupém násilí, nezjistili (srov. str. 79 čtvrtého zprošťujícího rozsudku).
59. Další podstatnou změnu ve výpovědi svědka L. V. spatřoval krajský soud v tom, že v rámci prověrky na místě, uskutečněné dne 2. 12. 2002, svědek popsal způsob střelby na poškozeného významně odlišně od svých předchozích výpovědí, když předvedl, že po střelbě na poškozeného L. S., sedícího ve vozidle na místě spolujezdce, měl stěžovatel po vypadnutí poškozeného z vozidla tohoto oběhnout nebo překročit, otevřít zadní dveře na téže straně vozidla a vystřelit asi dvě rány na poškozeného M. V., který se do té doby měl nacházet na zadním sedadle za řidičem a v okamžiku střelby na něj měl již být v otevřených dveřích ve snaze utéci. Svědek ve svých dřívějších výpovědích přitom shodně uváděl, že stěžovatel měl na poškozeného M. V. střílet pouze mezerou mezi předními sedadly, a nikoli (též) ze zadních dveří. Po upozornění na tyto své rozpory svědek odpověděl, že si na to asi vzpomněl až v průběhu rekonstrukce. Krajský soud si také povšiml změny výpovědi svědka, pokud šlo o jím uváděné důvody, pro které po zahájení střelby stěžovatelem z místa činu neutekl, ale jen opustil místo řidiče a zaklekl u předního levého kola vozidla. Svědek nejprve uváděl, že se bál, že po něm bude stěžovatel také střílet, u hlavního líčení konaného dne 1. 3. 2006 ovšem zmínil novou skutečnost, a sice že stěžovateli měly dojít náboje, což údajně poznal z otevřeného závěru pistole, takže "byl trošku v klidu". Za další vážný rozpor ve výpovědi svědka L. V. pokládal krajský soud jeho zmínku o tom, že druhého dne po vraždě pomáhal stěžovateli vyložit mrtvá těla poškozených z auta a uložit do vyhloubené jámy, ačkoli to předtím kategoricky popřel, když tvrdil, že stěžovateli měl na výzvu k této pomoci odvětit, ať si je tam dá sám.
60. Krajský soud se při prověrce věrohodnosti svědka L. V. zaměřil i na další rozpory v jeho výpovědích, které se již přímo netýkaly útoku na poškozené, převozu a zakopání jejich těl, souvisely ale s tímto trestným činem, včetně jeho možného motivu. Krajský soud konkrétně uvedl, že svědek ve své obsáhlé výpovědi dne 27. 2. 2002 připustil jen to, že vozidlo Audi A6, o jehož koupi dle obžaloby mělo jít a ve spojení s nímž mělo k vraždě dojít, byl společně se stěžovatelem a další ženou odhlásit na dopravním inspektorátu v Praze. Výslovně přitom zdůraznil, že vozidlo toliko odhlašoval s tím, že neví, kdo vozidlo v místě pobytu přihlašoval. Ovšem již ve své výpovědi dne 4. 3. 2002 potvrdil, že to byl on, kdo vozidlo také přihlašoval. V hlavním líčení dne 2. 10. 2003 uvedl, že žádné údaje na plné moci sloužící k převodu vozidla nevypisoval. Přesto později, v hlavním líčení dne 1. 3. 2006, přiznal, že některé údaje v plné moci vyplňoval, čemuž dle krajského soudu koresponduje zjištění znalce grafologa, který ve svém znaleckém posudku dospěl k závěru, že ručně psaný text na plné moci (s výjimkou podpisu, u něhož znalec neměl k dispozici srovnávací materiál) s velkou pravděpodobností napsal svědek L. V. (viz str. 31 čtvrtého zprošťujícího rozsudku).
61. Výše uvedené jednotlivé rozpory či novoty ve vyjádřeních svědka L. V. napříč trestním řízením uvádí Ústavní soud pouze příkladmo, aby lépe vynikl rozsah a váha závěrů Krajského soudu v Plzni, jež Vrchní soud v Praze ve svých usneseních ze dne 4. 10. 2006 a ze dne 29. 5. 2007 nijak nezohlednil. Krajský soud v Plzni ve skutečnosti shledal ve výpovědích jmenovaného svědka celou řadu dalších rozporů, ty však už není třeba dle názoru Ústavního soudu vyčerpávajícím způsobem dále uvádět, když výše sestavený přehled pro účely ilustrace pochybení Vrchního soudu v Praze postačuje. Přesto se Ústavnímu soudu jeví nutné, a sice mimo jiné i s ohledem na další vývoj v této trestní věci, poukázat i na několik dalších sporných momentů ve výpovědi svědka L. V., které, byť na ně obhajoba v průběhu řízení před soudem poukazovala, zůstaly i ve zprošťujících rozsudcích Krajského soudu v Plzni upozaděny.
62. Jmenovaný svědek vypovídal i ve věci týkající se skutku, v němž obžaloba spatřovala naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, za který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005. V hlavním líčení dne 2. 10. 2003 svědek L. V. mimo jiné pronesl, že ví, že obžalovaný R. K. za ním jednou byl ho ovlivňovat, když byl stěžovatel ve věznici, s tím, že mu měl říci, aby proti stěžovateli nevypovídal, že by se mu to mohlo vymstít, s dovětkem "já jsem si teď na to vzpomněl" (viz č. l. 1510 trestního spisu).
63. Obdobně pak nelze přejít bez povšimnutí, že svědek L. V. ve svých výpovědích týkajících se vraždy poškozených uvádí řadu podrobností a detailů, a to i se značným odstupem času, které sice nejsou samy o sobě významné, ale ve svém souhrnu dotvářejí celkovou charakteristiku jeho výpovědi. Proto i ty je třeba, ve spojení s výše zmíněnými hlubšími rozpory v tvrzeních tohoto svědka, zvýrazněných krajským soudem, jakož i dalšími provedenými důkazy, zhodnotit, zahrnout a promítnout do výsledného závěru o věrohodnosti či nevěrohodnosti svědka L. V.
64. Příkladmo lze uvést jím mnohokrát zmiňované osobní vozidlo, které mělo v době činu kolem lesního parkoviště projíždět a na krátký čas přibrzdit. Svědek ve své výpovědi ze dne 27. 2. 2002 poznamenal, že šlo o "kufrovou Mazdu 626, rok výroby 1989 až 1990, barva červená, vínová ne, tu bych mohl zaměnit za hnědou" s tím, že státní poznávací značky si nevšiml a ani by ji nepřečetl, protože v té době neměl brýle (č. l. 690). Později v řízení před soudem svědek při reprodukci týchž událostí vypověděl, že "v jednu chvíli tam přibrzdilo nějaké auto červené barvy, typ nevím" (č. l. 2961). V navazujícím hlavním líčení pak svědek o témže automobilu uváděl, že šlo o starou Hondu, kterou poznal podle zadních čtverhranných světel (č. l. 2980).
65. Neméně jednotně se svědek vyjadřoval o tom, za jakých okolností mu byla uložena pokuta za rychlou jízdu při cestě z P. do K. na K. v den vraždy. Ve své výpovědi dne 12. 12. 2002 svědek sdělil, že si od policistů pokutové bloky nevzal (č. l. 762), později tvrdil, že je našel a odevzdal na policii. Vrchní soud, jenž krajskému soudu vytkl, že si toto pozdější tvrzení svědka neověřil, předchozí výpověď svědka v potaz nevzal a ani v napadeném usnesení ze dne 29. 5. 2007 nezohlednil, že se Krajský soud v Plzni ve svém čtvrtém zprošťujícím rozsudku s touto výtkou řádně vypořádal. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 5. 12. 2006 vyšlo najevo, že bloky nikde nebyly zapsány a údajný přestupek se neobjevil ani v evidenční kartě řidiče. Z těchto důvodů nemohl krajský soud pokládat tvrzení svědka za takové, jež zvyšuje jeho věrohodnost (srov. str. 85).
66. S přihlédnutím ke všem shora rozvedeným důvodům je nutno uzavřít, že Vrchní soud v Praze napadeným usnesením výrazným způsobem popřel nejen základní zásady trestního procesu týkající se zejména důkazního břemene, ale též prolomil zákonná omezení postupu odvolacího soudu. Vrchní soud v neveřejném zasedání sám hodnotil soudem prvního stupně provedené a hodnocené důkazy, ačkoli takový postup zapovídá § 263 odst. 7 tr. ř. Krajskému soudu důrazně naznačil, že nevina stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, byť formálně deklaroval, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy soudem prvního stupně zhodnoceny. Třebaže vrchní soud krajskému soudu vytkl jednostranné hodnocení důkazů ve prospěch stěžovatele, kteréžto vychýlení Ústavní soud přinejmenším v posledním, a to čtvrtém zprošťujícím rozsudku Krajského soudu v Plzni nezjistil, v rozporu se samotným poselstvím této výtky ve svých rozvahách povážlivě vynechal celou řadu shora popsaných rozporů a dalších nesrovnalostí v tvrzeních klíčového svědka L. V., v jejichž souhrnu a na jejichž základě krajský soud vystavěl svůj závěr o nevěrohodnosti tohoto svědka. Za této situace nebyl odvolací soud oprávněn rušit rozsudek soudu prvního stupně, a tím méně rozhodnout o odnětí případu a přikázání věci jinému krajskému soudu jako soudu prvního stupně.
67. Protože Vrchní soud svým usnesením č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 hrubě zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, je celá následující etapa trestního řízení, počínaje úkony a postupem Krajského soudu v Praze, přes jeho odsuzující rozsudek č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008, odsuzující rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009 a konče napadeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011 stižena vadou, která měla za následek rozhodování nezákonného soudu o vině a trestu stěžovatele, a proto je zapotřebí uvedená soudní rozhodnutí bez dalšího zrušit již jen pro tento důvod. Ústavní soud se proto dále nezabýval obsáhlou argumentací stěžovatele proti těmto odsuzujícím rozhodnutím, potažmo usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem, neboť by to bylo nadbytečné a nehospodárné.
68. Zrušením všech ústavními stížnostmi rozporovaných rozhodnutí trestních soudů se trestní řízení vrací do stádia po vyhlášení zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-3446 ze dne 6. 3. 2007 a podání odvolání tehdejší státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 20. 4. 2007. Odvolací soud při projednání odvolání mimo jiné neopomene přihlédnout ke všem, a nikoli jen některým krajským soudem uváděným skutečnostem a závěrům, zvláště pak vezme v úvahu všechny jeho dílčí úvahy o nevěrohodnosti svědka L. V., jak byly nastíněny výše.
69. O zmíněném odvolání státní zástupkyně přísluší rozhodnout znovu Vrchnímu soudu v Praze. Stěžovatel v doplnění svých ústavních stížností navrhl, aby Ústavní soud pro závažná a opakovaná pochybení senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, jenž navíc trval na jeho odsouzení, přikázal projednání a rozhodnutí o tomto odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci, případně jinému senátu Vrchního soudu v Praze. Jde však o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud - s ohledem na kompetence svěřené mu Ústavou a konkretizované zákonem o Ústavním soudu - příslušný [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763)].
70. Ve světle uvedeného tudíž Ústavní soud vyhověl ústavním stížnostem, vyslovil porušení základních práv stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení všech napadených rozhodnutí trestních soudů, které jsou ve svém dalším postupu vázány právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu