Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka v obnoveném řízení o ústavních stížnostech Roberta Tempela, toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Jakubem Křížem, advokátem sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007, původně vedených pod sp. zn. III. ÚS 1913/07 a sp. zn. II. ÚS 3555/11, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011, rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009, rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se ruší.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a průběh trestního řízení
1. Včasnými ústavními stížnostmi, které i v ostatním splňují podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených soudních rozhodnutí, jakož i vyžádaného trestního spisu, původně vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 2/2003, posléze u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 46/2007, Ústavní soud zjistil, že dne 28. 1. 2003 byla na stěžovatele ke Krajskému soudu v Plzni podána obžaloba pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "dne 20. 8. 2001 ve večerních hodinách vylákal L. S. a M. V. na lesní parkoviště po pravé straně silnice třetí třídy č. 21027 před obcí H., okres S., kde měl předat částku 400.000,- Kč L. S. za vozidlo zn. Audi A6 Avant 2,5 TDI, SPZ XXX, a zde dosud neustanovenou krátkou střelnou zbraní nejprve několika výstřely usmrtil poškozeného L. S. a následně dalšími výstřely a za použití hrubého fyzického násilí směřujícího zejména proti hlavě, ale i tělu, usmrtil poškozeného M. V. a jejich těla následujícího dne za pomoci svědka L. V. zakopal na pozemku domu č. X v obci S., okres Ch., uživatele Z. M., přičemž před zahrabáním těl tato prohledal a odcizil poškozeným dva kusy mobilních telefonů".
3. Dne 25. 4. 2003 byla k témuž soudu podána další obžaloba, a to jednak proti stěžovateli pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, jednak proti stěžovateli a spoluobžalovaným R. K. a M. S. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Tato věc byla u Krajského soudu v Plzni zapsána pod sp. zn. 4 T 4/2003. Usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 4/2003-758 ze dne 2. 5. 2003 bylo rozhodnuto o spojení obou věcí ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude vedena pod sp. zn. 4 T 2/2003.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-1963 ze dne 17. 9. 2004 byli stěžovatel a výše jmenovaní spoluobžalovaní uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, jehož se měli dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku. U stěžovatele krajský soud podle § 37 trestního zákona upustil od uložení souhrnného trestu, a sice vzhledem k jeho odsouzení rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 ze dne 30. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2004 ze dne 23. 6. 2004. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zproštěn obžaloby pro výše uvedené jednání kvalifikované jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), h) trestního zákona, u něhož krajský soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že tento čin spáchal stěžovatel. Podle § 226 písm. a) tr. ř. pak byl stěžovatel zproštěn obžaloby i pro jednání kvalifikované v obžalobě jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. V posledně uvedeném případě dospěl krajský soud k závěru, že dokazováním nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o trestech spoluobžalovaných za zmíněný trestný čin loupeže i o náhradě škody.
5. K odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch stěžovatele, Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 140/2004, 8 To 155/2004 ze dne 1. 12. 2004 vyloučil trestní stíhání stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí, dále jím zrušil napadený rozsudek krajského soudu v části týkající se stěžovatele a v tomto rozsahu mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně své rozhodnutí založil pouze na destruktivním hodnocení výpovědí svědka L. V., aniž se přitom řádně vypořádal se všemi provedenými důkazy, pročež rozsudek v této části označil za nepřezkoumatelný. Ohledně spoluobžalovaných R. K. a M. S. rozhodl Vrchní soud v Praze samostatným rozsudkem sp. zn. 8 To 140/2004 ze dne 8. 12. 2004.
6. Na podkladě zmíněného usnesení Vrchního soudu v Praze se v (již samostatné) věci stěžovatele konalo nové hlavní líčení, a to ve stejném složení senátu. Rozsudkem č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Krajský soud opět podle § 37 trestního zákona upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 ze dne 30. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2004 ze dne 23. 6. 2004. Naproti tomu byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. ř. znovu zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém bylo obžalobou spatřováno spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona, když krajský soud i při doplněném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že tento čin spáchal právě stěžovatel. Podle § 226 písm. a) tr. ř. ho krajský soud taktéž znovu zprostil obžaloby pro skutek, ve kterém bylo obžalobou spatřováno spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona.
7. I tento rozsudek napadla státní zástupkyně odvoláním v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005 rozsudek krajského soudu zrušil v části týkající se výroku o trestu za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a v tomto rozsahu ve věci sám rozhodl tak, že stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Spolu s tím zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 4/2002 ze dne 30. 4. 2004 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 80/2004 ze dne 23. 6. 2004 a rozhodnutí na ně navazující. Odvolací soud zrušil odvoláním dotčený rozsudek rovněž ve zprošťujícím výroku stran trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu výroku stran nedovoleného ozbrojování vrchní soud dle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
8. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že skutkový stav zjištěný krajským soudem lze pokládat za dostatečný podklad pro rozhodnutí. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním nebyla prokázána vina stěžovatele trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona, takový závěr označil za přinejmenším předčasný. Krajský soud dle mínění odvolacího soudu nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, řadu důkazů při svém hodnocení pominul a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajskému soudu opět vytkl, že odůvodnění jeho rozsudku je založeno prakticky jen na otázce věrohodnosti svědka L. V., aniž se vypořádal s obhajobou stěžovatele a jeho argumentací, kterou v průběhu trestního řízení postupně předkládal. Vrchní soud závěrem uvedl, že je prost toho, aby naznačoval, jakým způsobem měly být provedené důkazy hodnoceny, neboť hodnocení důkazů je výlučným právem soudu prvního stupně.
9. Proti IV. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005, jímž bylo nařízeno, aby věc stěžovatele byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu téhož soudu, podal stěžovatel ústavní stížnost, již Ústavní soud svým usnesením sp. zn. III. ÚS 389/05 ze dne 15. 9. 2005 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, když dospěl k závěru, že nezhodnotil-li soud prvního stupně všechny provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, nejde jen o formální vadu odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., ale také o postup odporující § 2 odst. 6 tr. ř. Jednal-li takto soud prvního stupně opakovaně, nepředstavovalo použití § 262 tr. ř. ze strany odvolacího soudu zásah do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
10. Krajský soud v Plzni v novém složení senátu konal celé hlavní líčení od počátku znovu. Předmětem tohoto stádia trestního řízení již byl pouze obžalovaný skutek, jímž se měl stěžovatel dopustit trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona. Krajský soud znovu provedl všechny důkazy vztahující se ke stíhanému skutku a doplnil dokazování o některé další důkazy, jejichž potřeba vyplynula v průběhu hlavního líčení. Vzal přitom v úvahu, že mu nadřízeným soudem nebyly uloženy žádné konkrétní pokyny k doplnění dokazování a skutkový stav zjistitelný na základě důkazů provedených v původním hlavním líčení byl považován za dostatečný pro rozhodnutí. Novým rozsudkem tohoto soudu č. j. 4 T 2/2003-3098 ze dne 18. 5. 2006 byl stěžovatel opět podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek naplňující znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona. Krajský soud nadále nepovažoval svědectví svědka L. V. za věrohodné, protože bylo plné vnitřních rozporů. Nepřímé důkazy přitom jednoznačně na vinu stěžovatele nepoukazovaly, přičemž zde byla dána možnost existence od obžaloby odchylného průběhu skutkového děje. Nebylo tak bez důvodných pochybností prokázáno, že by byl trestný čin spáchal stěžovatel.
11. K dalšímu odvolání státní zástupkyně, podanému v neprospěch stěžovatele, Vrchní soud v Praze svým usnesením č. j. 8 To 86/2006-3209 ze dne 4. 10. 2006 zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že se předmětnou věcí zabývá již potřetí, přičemž upozornil na svá předchozí rozhodnutí. Podotkl, že na rozdíl od obou svých předchozích rozsudků se krajský soud v čerstvém rozsudku již vypořádal s okolnostmi významnými pro rozhodnutí a jeho nejnovější rozsudek již netrpí vadou spočívající v tom, že by neobsahoval hodnocení provedených důkazů. Vrchní soud však tentokráte shledal nesprávným způsob hodnocení důkazů, který dle jeho názoru neodpovídá požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že se opět neoprostil od zjevně jednostranného stanoviska hodnotit důkazy ve prospěch obžalovaného a neuvědomil si, že zásada "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" neznamená, že jakékoli pochybnosti v důkazní situaci je třeba vykládat striktně tak, že svědčí ve prospěch obžalovaného a že i tato zásada má své meze a nelze ji dovádět do absurdity. Vrchní soud na konkrétních závěrech krajského soudu ukázal, proč dle jeho názoru bylo hodnocení věrohodnosti svědka L. V. opět provedeno destruktivním způsobem a směřovalo k jeho znevěrohodnění. Jeho výslech byl dle názoru odvolacího soudu veden způsobem znejišťujícím svědka, když byl kupříkladu vyzýván, aby se znovu vyjadřoval k tomu, co již uvedl, nebo mu byly opakovaně předkládány k vyjádření další důkazy, a to mnohdy způsobem, který svědčí o tendenčnosti vedení jeho výslechu.
12. V další části odůvodnění svého usnesení vrchní soud zaujal stanovisko k obhajobě stěžovatele. Poukázal na obecně zakotvené právo nevypovídat a hájit se způsobem, jaký obviněný uzná za vhodný, ale poukázal na to, že by bylo možno logicky očekávat, že ten, kdo byl obviněn neprávem a současně ví, kdo trestný čin spáchal, se touto skutečností začne hájit ihned po sdělení obvinění, aby mohlo být dokazování od počátku zaměřeno tímto směrem a mohly být shromážděny důkazy, které by vedly k usvědčení tohoto pachatele. V té spojitosti odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel po zahájení trestního stíhání opakovaně odmítl k věci vypovídat, přičemž jeho pozdější výpovědi se měnily. Dle přesvědčení vrchního soudu nebylo možno nevidět, že stěžovatel zvolil taktiku vyčkávání a poté svoji obhajobu založil na znalosti stavu probíhajícího dokazování. Vrchní soud předestřel premisu, dle níž byli-li na místě činu v době střelby jen stěžovatel a svědek L. V., potom není třeba zpochybňovat tvrzení jednoho či druhého o způsobu střelby, ale je třeba vycházet z toho, kdy a za jakých okolností který z nich svoji verzi uvedl. V té souvislosti vrchní soud shledal úvahu krajského soudu o tom, že soud musí zvažovat, zda jsou provedenými důkazy prokázána tvrzení obžaloby, a nikoli zda je či není vyvrácena obhajoba obžalovaného, za rozpornou s povinností soudu, stanovenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Vrchní soud také neopomněl vyzdvihnout, že stěžovatel se prostřednictvím dopisů z vazby snažil ovlivňovat svědky. Krajskému soudu zároveň uložil doplnit dokazování o další navrhované důkazy.
13. Na základě posledně uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze se před týmž senátem Krajského soudu v Plzni konalo hlavní líčení za účelem doplnění dokazování podle pokynů vrchního soudu. Výsledným rozsudkem téhož soudu č. j. 4 T 2/2003-3446 ze dne 6. 3. 2007 byl stěžovatel opět podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek naplňující znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) a h) trestního zákona. V odůvodnění tohoto svého v pořadí již čtvrtého zprošťujícího rozsudku krajský soud uvedl, že nenabyl přesvědčení o tom, že vina stěžovatele byla prokázána s požadovanou mírou jistoty, když nevěrohodnost svědectví L. V. zůstala i ve světle doplněného dokazování nedotčena. Krajský soud poznamenal, že odůvodnění kasačního rozhodnutí vrchního soudu vyvolává dojem, že odvolací soud by zhodnotil důkazy tak, že by dospěl k závěru o vině stěžovatele. Pokud by se krajský soud těmito vodítky řídil a rozhodl věc v souladu s názory odvolacího soudu, porušil by dle svých slov § 2 odst. 6 tr. ř., podle nějž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vlastního přesvědčení.
14. Tento čtvrtý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně opět napadla státní zástupkyně odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 tak, že napadený rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (výrok I.). Současně podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc projednal a rozhodl Krajský soud v Praze (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že krajský soud se v rámci hodnocení důkazů opětovně neoprostil od zjevně jednostranného stanoviska hodnotit důkazy jednoznačně ve prospěch stěžovatele a neustoupil ani od svého postoje znevěrohodnit výpověď svědka L. V., přičemž nejen že nevzal v úvahu výhrady odvolacího soudu v předchozím zrušovacím usnesení, nýbrž některé z nich ve své podstatě přímo odmítl, popřípadě jim dal zcela jiný význam, když jejich odůvodnění odvolacím soudem účelově vytrhl z kontextu. S ohledem na tato svá zjištění dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že Krajský soud v Plzni zjevně není schopen se oprostit od zaujatého hodnocení důkazů, což ve svém důsledku znamená, že tento soud není schopen, resp. dokonce postrádá vůli ve věci objektivně a spravedlivě rozhodnout. Vrchní soud tak rozhodl, že věc projedná a rozhodne Krajský soud v Praze, který se z hlediska ekonomiky řízení (trvalé bydliště řady svědků, působení znalců) jeví být svou polohou soudem nejvhodnějším.
15. Posledně uvedené usnesení vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, již Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007 odmítl v části směřující proti rušícímu výroku dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbývající části (tj. proti výroku o přikázání věci Krajskému soudu v Praze) dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou.
16. Krajský soud v Praze po přikázání věci konal celé hlavní líčení od počátku znovu. Rozsudkem č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 uznal stěžovatele vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona, jehož se měl dopustit výše popsaným skutkem (soud skutkovou větu obžaloby pojal do svého rozhodnutí beze změn). Za tento trestný čin a za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, resp. § 234 odst. 1 trestního zákona, jimiž byl uznán vinným vzpomenutým rozsudkem Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005, byl odsouzen k "souhrnnému trestu doživotí", pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud v Praze současně zrušil výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 4 T 2/2003-2186 ze dne 1. 2. 2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 26/2005-2280 ze dne 27. 4. 2005 a další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud vyšel z toho, že svědectví L. V. vykazuje jen nevýznamné rozpory a v klíčových bodech je věrohodné a ustálené. Popis událostí předestřený tímto svědkem byl dle názoru krajského soudu přesnější a přesvědčivější nežli verze předložená stěžovatelem a nadto byl podpořen i dalšími důkazy.
17. K odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že stěžovateli uložil za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona a za shora zmíněné trestné činy loupeže výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho posouzením věrohodnosti svědka L. V. a nevěrohodnosti obhajoby stěžovatele. Dospěl k závěru, že důkazy jednoznačně ukazují na vinu stěžovatele a není z nich možné vyvodit jiný závěr.
18. Následné dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Shledal, že hodnocení důkazů Krajským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze bylo logické a neneslo známky libovůle. Stran námitek proti přikázání věci jinému soudu Nejvyšší soud odkázal na shora vzpomenuté usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007, jímž se cítil být vázán.
19. Usnesení dovolacího soudu a jemu předcházející odsuzující rozsudky Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze posléze napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3555/11 ze dne 19. 4. 2012 odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Na základě stížnosti navrhovatele, podané po vydání rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3555/11, shledal Evropský soud pro lidská práva (dále též "ESLP") rozsudkem ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice (stížnost č. 44151/12 podaná dne 11. 7. 2012), že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). ESLP konkrétně uvedl, že Vrchní soud v Praze opakovaně přistupoval k použití § 262 tr. ř., a to tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal navrhovatele vinným z vraždy a neodsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody, na rozdíl od Krajského soudu v Plzni, který navrhovatele obžaloby čtyřikrát zprostil. V té souvislosti poukázal ESLP na to, že při rušení prvoinstančních rozsudků vrchní soud především vytýkal soudu prvního stupně způsob, jakým hodnotil důkazy, včetně věrohodnosti svědka L. V. Tento přístup je dle názoru ESLP v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. tak, jak jej vykládá Ústavní soud, podle jehož judikatury je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně. Vrchnímu soudu ESLP dále vytkl, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil odlišné závěry, aniž by byl sám dotčeného svědka vyslechl či aniž by byl alespoň vyložil, proč nepokládá jeho výslech za této situace za nezbytný.
21. ESLP rovněž odkázal na rozhodnutí vrchního soudu, jímž byla věc přikázána jinému soudu prvního stupně a který obsahuje formulace, jež dle něj mohou být vykládány jako podsouvání názoru, že soud prvního stupně by měl dospět k odlišným závěrům ohledně věrohodnosti předmětného svědka a že odvolací soud neakceptuje jiný výsledek řízení než odsouzení stěžovatele. ESLP podotkl, že takové závěry stěží obstojí ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu. Dle názoru ESLP odvolací soud nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného, resp. nemůže založit své pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců ani své výtky, že soud prvního stupně se neřídil závaznými pokyny, na pouhé skutečnosti, že soud prvního stupně dospěl k takovým skutkovým zjištěním a závěru o vině stěžovatele, s nimiž se odvolací soud pouze neztotožňuje. Podle ESLP sled událostí v případu stěžovatele významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.
22. Poté, co dotčený rozsudek ESLP nabyl dne 16. 11. 2020 právní moci, podal stěžovatel k Ústavnímu soudu dle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu návrh na povolení obnovy řízení ve věcech jeho ústavních stížností, vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3555/11 a sp. zn. III. ÚS 1913/07, a to s poukazem na závěry vyslovené ve zmíněném rozsudku ESLP. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 9. 2. 2021 Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl, obnovu řízení ve věcech obou ústavních stížností povolil za současného zrušení původních rozhodnutí tyto ústavní stížnosti vyřizujících, a sice usnesení sp. zn. III. ÚS 1913/07 ze dne 13. 12. 2007 a usnesení sp. zn. II. ÚS 3555/11 ze dne 19. 4. 2012.
II. Argumentace stěžovatele
23. Stěžovatel v ústavních stížnostech a jejich doplnění vznesl několik okruhů námitek. Zejména ohledně postupu Vrchního soudu v Praze, který opakovaně přistoupil k použití § 262 tr. ř. a odnětí věci zákonnému senátu a posléze i soudu, a důvodů, pro které tento soud přistupoval k rušení zprošťujících rozsudků Krajského soudu v Plzni. Dále i ohledně důvodů, na jejichž základě Krajský soud v Praze a Vrchní soud v Praze ve svých odsuzujících rozsudcích dospěly k závěru o vině stěžovatele i uložení výjimečného souhrnného trestu odnětí svobody na doživotí, včetně navazujícího odmítavého usnesení Nejvyššího soudu.
24. Pokud jde o prvý okruh výhrad směřujících proti použití ustanovení 262 tr. ř. Vrchním soudem v Praze, stěžovatel zdůraznil, že ESLP ve svém rozsudku podrobně rozvedl, proč v daném případě nebylo možno opakované odejmutí věci jeho zákonnému soudci považovat za souladné s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 6 odst. 1 Úmluvy. ESLP dle jeho názoru upozornil, že zatímco rozhodnutí podle § 262 tr. ř. by mělo být zcela výjimečné, vrchní soud jej v daném případu uplatňoval tak dlouho, dokud Krajský soud v Praze, jemuž byla věc nakonec vrchním soudem přikázána, neuznal stěžovatele vinným z vraždy a neodsoudil jej k doživotnímu trestu odnětí svobody. ESLP dle stěžovatele neshledal, že zde byly dány "zřetelné, zřejmé a nepochybné důvody", resp. že by existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána, jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře stran podmínek použití § 262 tr. ř. požaduje.
25. Stěžovatel v původní ústavní stížnosti ve věci III. ÚS 1913/07 namítl porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce s odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 711/01 a sp. zn. III. ÚS 90/95. V doplnění této své ústavní stížnosti po vydání rozsudku ESLP a povolení obnovy řízení před Ústavním soudem poukázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4091/18 ze dne 5. 2. 2019, jímž bylo zrušeno rozhodnutí téhož senátu Vrchního soudu v Praze o použití § 262 tr. ř. v jiné trestní věci, i na nález ve věci sp. zn. II. ÚS 2317/11.
26. Stěžovatel má dále za to, že Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení ze dne 29. 5. 2007 pochybil i tím, že svůj tehdejší rušící výrok založil nikoli na nerespektování svého právního názoru Krajským soudem v Plzni, nýbrž na odlišném hodnocení důkazů, zvláště jde-li o věrohodnost výpovědi svědka L. V. Krajský soud v Plzni však dle mínění stěžovatele provedl obsáhlé dokazování, přičemž nelze dovodit, že by byl ve svém posledním zprošťujícím rozsudku důkazy prováděl a hodnotil způsobem vzbuzujícím pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci či že by byl jinak postupoval v rozporu s trestním řádem a jeho zásadami. V té spojitosti stěžovatel upozornil, že odvolací soud může odlišně hodnotit provedené důkazy jedině v případě, že je sám provede ve veřejném zasedání. V opačném případě je vázán hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem, jak plyne z § 263 odst. 7. tr. ř. V daném případě přitom odvolací soud žádné vlastní dokazování neprováděl.
27. Stěžovatel dále podotkl, že má-li být podle § 2 odst. 5 tr. ř. prokázán stav věci nad jakoukoliv důvodnou pochybnost, přičemž odvolací soud je dle § 263 odst. 7. tr. ř. vázán zjištěným skutkovým stavem, resp. hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, potom pochybení při použití zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo) může dle stěžovatele spočívat pouze v tom, že tento soud považuje za rozumnou pochybnost něco, co jí - bez ohledu na provedené důkazy a jejich hodnocení - být nemůže, tedy jen v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Pouze tehdy lze dle stěžovatele i bez konkrétního hodnocení provedených důkazů učinit závěr o nesprávnosti úvah nalézacího soudu. To se však v jeho případě nestalo. Vrchní soud v Praze ve svém zrušovacím usnesení ze dne 29. 5. 2007 sice odkazuje na porušení pravidel formální logiky při vyvozování závěrů z provedených důkazů, nicméně ve své konkrétní argumentaci se neobejde bez vlastního hodnocení důkazů, které je ovšem odlišné od hodnocení důkazů provedených Krajským soudem v Plzni. Ostatně dle stěžovatele nelze přehlédnout, že sám vrchní soud výslovně uvádí, že krajský soud odmítl akceptovat jeho výhrady "stran hodnocení důkazů". Neprovedl-li však sám tyto důkazy ve veřejném zasedání, nemohl se s odkazem na nesprávné hodnocení důkazů dovolávat ani nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo.
28. Stěžovatel zaměřil své výhrady i proti rozhodnutím trestních soudů vydaných poté, co Vrchní soud v Praze přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Úvodem vyzdvihl srovnání čtvrtého zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni s odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze z hlediska kvantity i kvality. Krajskému soudu v Praze stěžovatel vytkl, že odmítl pořídit zvukový záznam z hlavních líčení, což se ve výsledku odrazilo zejména na dezinterpretaci svědeckých výpovědí. Odsuzující rozsudek tohoto soudu dle stěžovatele postrádá hodnocení provedených důkazů a byl "vykraden", co se týče důkazů svědčících o jeho nevině, o čemž mimo jiné vypovídá takřka poloviční rozsah oproti daleko pečlivějšímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007. Tato okolnost vrchnímu soudu v pozdějším odvolacím řízení náhle nevadila. To lze dle stěžovatele současně ilustrovat na opomenutí celé řady důkazů prokazujících nevěrohodnost jediného přímého svědka L. V., ačkoli tyto důkazy byly opakovaně procesně řádným způsobem provedeny v hlavních líčeních před Krajským soudem v Plzni. Stěžovatel tyto důkazy v doplnění k ústavním stížnostem jednotlivě rozvedl.
29. Stěžovatel vzpomněl rovněž nepřiměřenou délku řízení a selhání Nejvyššího soudu při přezkumu splnění podmínek k uložení doživotního trestu odnětí svobody. Dle jeho mínění mu nebylo možné uložit trest odnětí svobody na doživotí, neboť objektivně nebyly splněny kumulativní podmínky pro jeho uložení uvedené v § 29 odst. 3 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání činu (tj. k 20. 8. 2001), zvláště podmínka, že zde není naděje, že by ho bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Stěžovatel v té souvislosti upozornil na dle něj opomenutý důkaz znaleckým posudkem Slavomila Hubálka, který byl řádně proveden jako důkaz v hlavním líčení před Krajským soudem v Plzni dne 28. 2. 2006 a z nějž plyne, že stěžovatel je resocializace schopen.
30. Výše uvedenou argumentaci stěžovatel v ústavních stížnostech a jejich doplnění dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená soudní rozhodnutí a věc vrátil do stádia po podání odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2007. Stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud z důvodu závažných a opakovaných pochybení senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, jenž navíc trval na jeho odsouzení, přikázal projednání a rozhodnutí o tomto odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci, případně jinému senátu Vrchního soudu v Praze.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
31. K ústavním stížnostem, resp. jejich doplnění se věcně vyjádřil pouze Vrchní soud v Praze, za nějž toto vyjádření předložil předseda senátu 8 To Jiří Lněnička. Pokud jde o procesní postup senátu 8 To, předseda senátu uvedl, že jednotlivé kroky tohoto senátu jsou dostatečně jasné z obsahu procesního spisu. Odůvodnění všech jeho rozhodnutí jsou dle jeho názoru srozumitelná a lze na ně plně odkázat. Má za to, že procesní postup byl plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, s čímž se následně ztotožnil i Nejvyšší soud a poté i Ústavní soud. Rozsah provedeného dokazování byl nejen vrchním soudem, ale též Nejvyšším soudem a Ústavním soudem hodnocen jako dostatečný a hodnocení důkazů soudem prvního stupně jako správné. Veškeré námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů či jejich nesprávného hodnocení pokládá předseda senátu za nedůvodné.
32. Z odůvodnění doplnění ústavní stížnosti je dle předsedy senátu zřejmé, že se stěžovatel snaží prostřednictvím svého obhájce zpochybnit všechny úkony senátu 8 To v této trestní věci a že k posílení své argumentace používá značně expresívní slovník a personifikuje všechny členy senátu do osoby jeho předsedy, a to přesto, že dobře ví, anebo by alespoň vědět měl, že ve věci rozhodoval senát. Za vrchol ubohosti pak předseda senátu označil opakované srovnání této trestní věci s kauzou L. N., kde ale také rozhodoval senát.
33. Na závěr předseda senátu dodal, že si je plně vědom argumentů uvedených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 9. 2. 2021, nicméně se domnívá, že zájem na objasnění závažné trestné činnosti zde převažuje nad zájmem o rychlost řízení a že ústavní práva stěžovatele nebyla procesním postupem vrchního soudu porušena.
34. Ústavní soud zaslal uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovateli, který ve své replice prostřednictvím svého právního zástupce uvedl, že nehodlá svoji argumentaci dále rozšiřovat a svá podání věcně doplňovat. Nelze se však dle jeho názoru ztotožnit s tvrzením předsedy senátu 8 To Vrchního soudu v Praze, že ústavní stížností napadené řízení bylo bez vad. Obsah tohoto tvrzení, které je v příkrém rozporu s rozsudkem ESLP, dle stěžovatele zavdává důvodné pochybnosti, zda tento senát skýtá dostatečné záruky pro nezaujaté opětovné posouzení celého případu. Na závěr vyjádřil právní zástupce stěžovatele lítost, pokud se některé formulace předchozích podání stěžovatele soudce Jiřího Lněničky osobně dotkly. Klient se dle něj, po lidské stránce pochopitelně, cítí dotčen selháními českých soudů, která nakonec ve svém souhrnu vyústila v jeho doživotní odsouzení. Jeho prožívání věci je tak přirozeně intenzivnější.
35. Ústavní soud k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu), přičemž ani sám stěžovatel či jiný účastník řízení se jeho konání nedovolával.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
36. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení (obviněným v trestním řízení), v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
37. K přípustnosti ústavních stížností (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se sluší uvést, že v případě soudních rozhodnutí napadených původní ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 3555/11, jde o návrh přípustný bez dalšího, neboť jím napadené rozsudky Krajského soudu v Praze č. j. 2 T 46/2007-4003 ze dne 26. 11. 2008 a Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 97/2009-4175 ze dne 9. 12. 2009 jsou rozhodnutími ve věci samé. Proti posledně uvedenému rozsudku vrchního soudu stěžovatel podal řádné dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 8 Tdo 790/2010 ze dne 28. 7. 2011 jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí představovalo poslední procesní prostředek, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytoval, a bylo danou ústavní stížností též napadeno.
38. Poněkud odlišná situace panovala při podání ústavní stížnosti ve věci sp. zn. III. ÚS 1913/07. Ústavní soud tehdy ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 8 To 45/2007-3551 ze dne 29. 5. 2007 připustil jen v části napadající výrok II. o přikázání věci Krajskému soudu v Praze, jelikož proti tomuto rozhodnutí nebylo možno brojit žádným opravným prostředkem a usnesení vrchního soudu tvořilo relativně samostatnou část řízení, která již není předmětem přezkumu na základě opravných prostředků proti pozdějším rozhodnutím ve věci samé. Naproti tomu v části směřující proti rušícímu výroku (výrok I.) ji dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou s odkazem na již tehdy ustálenou judikaturu, dle níž v důsledku kasačního zásahu odvolacího soudu trestní řízení dále pokračuje a stěžovatel má možnost v jeho rámci uplatňovat své námitky, resp. brojit proti pro něj eventuálně nepříznivému meritornímu rozhodnutí opravnými prostředky.