53. Zároveň je potřeba uvést, že ačkoli se v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny, který garantuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, může každý identifikovat a vnímat svou osobu, jakkoli si přeje, neznamená to, že by stát nemohl evidovat informace objektivního charakteru, s nimiž člověk z jakéhokoli důvodu nesouhlasí nebo jsou mu nepříjemné. Jinými slovy, identifikuje-li se někdo - jako v tomto případě navrhovatel - vnitřně jako osoba tzv. neutrálního pohlaví, neznamená to, že stát nemůže v rodném čísle evidovat objektivní informaci, že pohlaví nositele je mužské, a to i přesto, že by nositel rodného čísla vnímal tuto realitu jako vůči jeho vlastním pocitům protichůdnou. Oporu pro takový závěr by Ústavní soud musel nalézt v jiných ustanoveních ústavního pořádku, jak tomu je např. u národnosti, k níž čl. 3 odst. 2 Listiny výslovně stanoví, že "každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti", přičemž se zakazuje "jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování". Pohlaví ani jeho genderové vyjádření v podobě práva na genderovou identitu nicméně v ústavním pořádku tímto způsobem subjektivizováno není.
54. V této souvislosti Ústavní soud za účelem poskytnutí určité perspektivy podotýká, že zatímco v jednom státě může být trvání na subjektivizaci kategorií majících původně jisté objektivní zakotvení vnímána jako projev moderního právního státu respektujícího lidská práva, v jiných státech a za jiných kulturních podmínek a historických zkušeností naopak může vzbuzovat pochybnosti co do jejich souladu s mezinárodními závazky na ochranu lidských práv. Tak např. dle Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva Finsko porušilo čl. 25 ve spojitosti s čl. 27 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech tím, že finský Nejvyšší správní soud při rozhodování o tom, kdo může volit do sámského parlamentu, vyloučil jakákoli objektivní kritéria, která sámský parlament za účelem ochrany vlastních tradic stanovil, a místo nich se zaměřil na to, zda je vlastní vnímání jednotlivce jako náležejícího do sámské menšiny "dostatečně silné" (viz názory Výboru vyjádřené dne 1. 11. 2018 ve věci oznámení č. 2668/2015). Dle Výboru totiž Sámové mají právo stanovit si taková volební pravidla, která zajistí účinnou ochranu jejich kultury a způsobu života, což finský Nejvyšší správní soud vyloučením objektivních kritérií znemožnil.
55. Existují-li tedy objektivní důvody, pro které je vhodné určitou informaci evidovat, a tak tomu v případě pohlaví je, nelze z práva na soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny dovodit právo, aby v případě, že je někomu tato informace nepříjemná, ji stát neevidoval, případně místo ní evidoval informaci neodpovídající realitě, neboť by to zcela popřelo smysl toho, proč k její evidenci vůbec dochází. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny nelze zaměňovat s právem na to, aby realita byla jiná, než je, tedy s právem na jakousi fikci. Z povahy věci zde už totiž vůbec nelze hovořit o soukromí. Názorně to jde vidět i u další informace, kterou lze z rodného čísla dovodit. Stejně jako se člověk, který je (úředně) mužem, nemůže domáhat toho, aby rodné číslo tuto informaci neneslo, jen z toho důvodu, že mu je nepříjemná, nemůže se domáhat ani toho, aby rodné číslo neneslo údaj o datu narození (či dokonce aby v něm evidované datum narození bylo jiné), s odůvodněním, že neodpovídá jeho vlastní představě o svém stáří.
56. V neschváleném návrhu derogačního nálezu bylo ve vztahu k čl. 7 odst. 1 Listiny argumentováno i nálezemsp. zn. Pl. ÚS 24/10ze dne 22. 3. 2011 (N 52/60 SbNU 625; 94/2011 Sb.), v němž Ústavní soud vyložil, že "právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém", a nálezemsp. zn. Pl. ÚS 7/15ze dne 14. 6. 2016 (N 110/81 SbNU 729; 234/2016 Sb.), v němž Ústavní soud doplnil, že právo na soukromí zahrnuje "garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života". Ačkoli se argumentace těmito nálezy týkala primárně § 29 odst. 1 občanského zákoníku, lze i v souvislosti s napadeným ustanovením zákona o evidenci obyvatel pro úplnost poukázat na kontext, v němž byly citované nálezy Ústavního soudu přijaty. Názorně totiž ukazují dosah práva na soukromí.
57. Nálezsp. zn. Pl. ÚS 24/10se týkal shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu, přičemž Ústavní soud na větu, podle níž "právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém", navázal větou: "Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům." Šlo tedy o zpřístupnění skutečností týkajících se soukromí jednotlivce, nikoli o to, zda má jednotlivec právo na to, aby tyto skutečnosti byly jiné či byly jako jiné vnímány.
58. Ve věcisp. zn. Pl. ÚS 7/15pak Ústavní soud řešil ústavnost překážky individuálního osvojení dítěte spočívající v registrovaném partnerství. Ústavní soud vzal tehdy v úvahu, že osoby žijící v registrovaném partnerství mají nesporné právo na ochranu soukromí, přičemž "tato ochrana a respektování ze strany státu ... nemohou být zcela naplněny, pokud bude i nadále docházet ke stigmatizaci těchto osob tím, že zákon zcela vylučuje, aby se některá z nich vůbec ucházela o osvojení dítěte". Ani v tomto případě tedy nešlo o právo na jakousi fikci - Ústavní soud nevyslovil, že by stát měl předstírat, že osoba usilující o osvojení dítěte v registrovaném partnerství nežije. Podstatou bylo, že registrované partnerství nemá jít dotyčnému k tíži.
59. Oba nálezy ukazují ústavně relevantní otázky, které mohou ve vztahu k pohlaví z čl. 7 odst. 1 Listiny vyvěrat. V intencích úvah vyslovených v nálezusp. zn. Pl. ÚS 24/10(a v mnoha dalších) je to stručně řečeno otázka, komu a v jakých případech je člověk povinen své pohlaví sdělovat. Tato otázka může být relevantní i v kontextu rodného čísla, jak už Ústavní soud poukázal výše. Ve světle nálezusp. zn. Pl. ÚS 7/15je pak ústavním požadavkem, aby informace o pohlaví nešla nikomu k tíži, resp. aby pohlaví nevedlo k neodůvodněným rozdílům. Jde tak o to, co už Ústavní soud také opakovaně zmínil, tedy že odlišné zacházení na základě pohlaví musí obstát ve světle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
60. Vůči navrhovateli pak je možno pro úplnost uvést, že ani tato argumentace navrženého derogačního nálezu nebyla činěna v jeho prospěch. Jakkoli se totiž návrh nálezu opíral o právo na soukromí, vnitřní sebeurčení a osobní autonomii člověka, činil tak jen ve vztahu k lidem s diagnostikovanou pohlavní inkongruencí a požadovaný respekt k sebeurčení, sebeidentifikaci a osobní autonomii byl poněkud relativizován tím, že tyto hodnoty měly být respektovány jen do té míry, v jaké se je podaří přiřadit k jedné ze dvou kategorií (mužů a žen). Identifikuje-li se člověk jako příslušník třetího či neutrálního pohlaví, srovnatelné ochrany se mu již dostat nemělo. Jinými slovy, vnitřní pocity člověka měly být respektovány, ale jen v rozsahu, v němž člověk ze společnosti příliš nevybočuje. K takovému právnímu názoru se Ústavní soud přihlásit nemůže. Respekt k soukromí podmíněný (několikaletým) znaleckým zkoumáním navíc není respektem, sebeurčení závislé na psychiatrické diagnóze není sebeurčením a osobní autonomie, jejímuž projevu musí dát průchod souhlas lékaře, není autonomií.
61. Jde-li o navrhovatelem odkazované rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud poznamenává, že má o přenositelnosti některých Evropským soudem pro lidská práva vyslovených závěrů stran pohlaví do prostředí českého právního řádu značné pochybnosti. V tomto řízení nicméně Ústavní soud nemá prostor se k této problematice podrobněji vyjádřit, neboť judikatura Evropského soudu pro lidská práva se týkala právně i skutkově odlišných případů. Ústavní soud tímto nálezem řešil jen podobu rodného čísla, a to k návrhu, jehož vyhověním by došlo pouze k tomu, že by z rodného čísla nebylo pohlaví jeho nositele rozpoznatelné. Vztahu rodného čísla a změny pohlaví (z mužského na ženské) se doposud věnoval pouze zamítavý rozsudek ve věci Hämäläinen proti Finsku ze dne 16. 7. 2014, stížnost č. 37359/09. Evropský soud pro lidská práva dosud nevyslovil, že by z rodných čísel (či srovnatelných identifikátorů) pohlaví rozpoznatelné být nesmělo. Stejně tak Evropský soud pro lidská práva dosud nevyslovil, že by jednotlivci muselo být bez ohledu na jeho pohlaví umožněno, aby jeho rodné číslo vyjadřovalo, že má "třetí" či "neutrální pohlaví", s nímž se identifikuje navrhovatel v této věci.
VI. Závěr
62. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodný zamítl.
63. Ústavní soud tímto nálezem vyslovil právní závěr, že je v souladu s ústavním pořádkem, lze-li z rodného čísla dovodit pohlaví jeho nositele. Tento závěr neomezuje zákonodárce v možnosti zvolit strukturu rodného čísla odlišně. Stejně tak sám o sobě neomezuje zákonodárce ve vztahu k právní úpravě určování či změny pohlaví, které je z rodného čísla identifikovatelné. Ústavní soud od počátku své existence dbá na to, aby se držel své úlohy, kterou je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Opakovaně se proto v minulosti snažil zdůraznit, že řešení základních otázek týkajících se člověka jako biologického druhu, jeho života a jeho vztahů, náleží Parlamentu České republiky (srov. nálezysp. zn. Pl. ÚS 10/15ze dne 19. 11. 2015 asp. zn. Pl. ÚS 6/20ze dne 15. 12. 2020). Judicializace těchto otázek může vést k politizaci Ústavního soudu a tím i k oslabení jeho postavení jako nestranného a nezávislého soudního orgánu chránícího ústavní pořádek.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Pavel Rychetský v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko Vojtěcha Šimíčka, Ludvíka Davida, Jaromíra Jirsy, Pavla Šámala, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka
Uplatňujeme vůči části výroku i odůvodnění nálezu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko, jelikož máme za to, že návrhu mělo být částečně vyhověno a ustanovení § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku ("Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů.") mělo být jako protiústavní pro jeho rozpor s čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušeno.
K tomuto přesvědčení nás vedou především následující úvahy.
1. Především jsme vycházeli z okolnosti, že již stávající zákonná úprava umožňuje změnu pohlaví. Otázka, kterou Ústavní soud řešil, proto nezněla, zda vůbec umožnit změnu pohlaví, ale pouze, za jakých podmínek tak lze učinit. Toto východisko je pro nás zásadní, protože nedává smysl polemizovat o tom, zda je změna pohlaví přípustná či nikoliv, nýbrž jakou formou ji zákonná úprava provede a bude akceptovat.
2. Pohlaví jedince je statusová záležitost, které má velmi zásadní význam nejen pro něj samotného, nýbrž samozřejmě i pro jeho nejbližší okolí a ve svých důsledcích pro celou společnost. Nemáme proto žádnou pochybnost v tom ohledu, že změna pohlaví nemá být výsledkem krátkodobého rozmaru, neuvážené snahy učinit se zajímavým, anebo zájmu z této změny nějakým způsobem profitovat. Plně respektujeme, že právní řád je v řadě podstatných ohledů založen na rozlišování obou pohlaví a stát proto má právo stanovit takové podmínky pro jeho změnu takovým způsobem, aby účelovými změnami pohlaví - ve svých důsledcích - nedocházelo ke svévolnému porušování veřejného zájmu, pořádku a práv a oprávněných zájmů ostatních.
3. Je proto zřejmé, že naše odlišnost oproti názorové menšině pléna se omezuje na otázku, za jakých podmínek by měl právní řád změnu pohlaví připustit. Stávající podmínku, obsaženou právě v ustanovení § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku, považujeme za příliš restriktivní a v některých případech dokonce znemožňující tuto změnu provést.
4. Je totiž notorietou, že v případech některých jedinců není provedení předmětného chirurgického zákroku vůbec možné, protože například ze zdravotních důvodů nemohou být uvedeni do narkózy, resp. mají z operace natolik nepřekonatelné obavy, že ji raději nepodstoupí. Přitom jsou v situaci, kdy setrvávání v příslušném pohlaví jim způsobuje značné duševní útrapy. Podmínit změnu pohlaví tak razantním a bezvýjimečným zásahem do tělesné integrity proto považujeme v 21. století a v prostředí naší civilizace za zcela nepřiměřené. Současný stav medicíny ostatně umožňuje ukončit reprodukční funkce (pokud by právě v této okolnosti spočívalo ratio předmětného zákonného ustanovení) i jinými než chirurgickými způsoby, zejména farmakologicky.
5. Připomínáme v této souvislosti rovněž, že jedno ze základních východisek občanského zákoníku je zásada, podle které soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým (§ 3 odst. 1). Máme za to, že předmětné zákonné ustanovení porušuje toto přirozené právo jednotlivce, když podmiňuje nastolení souladu biologického a právního pohlaví chirurgickým zákrokem, tedy zcela nepřiměřeným způsobem.
6. V tomto smyslu odkazujeme i na závěry obsažené v nálezu Spolkového ústavního soudu ze dne 11. 1. 2011 (BVerfGE 128, 109 - Lebenspartnerschaft von Transsexuellen), který označil podmínku potřeby operace s částečným odstraněním pohlavních znaků za "masivní zásah do nedotknutelnosti osoby s významnými zdravotními riziky a vedlejšími účinky pro postiženého" (bod 65). "Dlouhodobost a nevratnost subjektivně vnímaného pohlaví dotčeného transsexuála je dána nikoliv úrovní přiblížení jeho vnějších pohlavních znaků subjektivně pociťovanému pohlaví prostřednictvím chirurgické operace, nýbrž tím, jak důsledně žije transsexuál ve svém pociťovaném pohlaví a jak se v něm cítí" (bod 65).
7. Domníváme se proto, že v rámci testu proporcionality a poměřování jednotlivých hodnot, které jsou v tomto případě "ve hře", bylo namístě konstatovat, že bezvýjimečné podmínění změny pohlaví chirurgickým zákrokem je zcela nepřiměřené a zasahující do nedotknutelnosti dané osoby, přičemž ke sledovanému cíli (tzn. zabránění zneužití této změny) lze dospět jinými a především daleko šetrnějšími způsoby. Napadené zákonné ustanovení je ostatně i značně nelogické, když požaduje bezvýjimečné znemožnění reprodukční funkce a přeměnu pohlavních orgánů i u těch osob, které již jsou neplodné, tzn. nejsou objektivně schopny reprodukce.
8. V tomto ohledu se lze ostatně inspirovat i v zahraničí a je věcí zákonodárce, aby stanovil způsob, kterým by se dostatečně (avšak přiměřeně) prokázala vážnost vůle dané osoby ke změně svého pohlaví. Nabízí se např. diagnostické posudky několika nezávislých specializovaných sexuologů, které by prokázaly nezvratnost přesvědčení dotčeného jednotlivce ohledně změny jeho pohlaví, doplněné o časový test (žadatel by musel prokázat, že již několik let "trpí životem ve špatném těle" - jak bývá někdy transsexualita vymezována). Tímto nebo podobným způsobem by bylo vyloučeno či přinejmenším výrazně sníženo riziko, že se v konkrétním případě jedná o momentální, nepříliš vážně míněnou a nekonzistentní snahu o změnu pohlaví, kterou si žadatel později třeba i bude chtít rozmyslet a vrátit se do pohlaví původního.
9. Není rovněž bez významu, že se Česká republika striktním lpěním na chirurgickém zákroku jako podmínce změny pohlaví ocitá v evropském srovnání značně osamocená (ze 47 zkoumaných evropských zemí pouze 8 zemí neumožňuje úřední změnu pohlaví vůbec - Albánie, Andorra, Ázerbájdžán, Bulharsko, Maďarsko, Monako, San Marino a Severní Makedonie; změnu pohlaví chirurgickým zákrokem znemožňujícím reprodukci podmiňuje Arménie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Finsko, Gruzie, Rumunsko a Slovensko a zbývajících 32 zemí umožňuje úřední změnu pohlaví bez nutnosti chirurgického zákroku znemožňujícího reprodukci). Tento komparativní argument menšina pléna, jejíž právní názor se nyní stal obsahem nálezu, bohužel zcela opomíjí.
10. Rovněž se domníváme, že předmětné zákonné ustanovení neodpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. bod 7 nálezu). Menšina pléna k tomu sděluje, že "má o přenositelnosti některých Evropským soudem pro lidská práva vyslovených závěrů stran pohlaví do prostředí českého právního řádu značné pochybnosti" (bod 61). K tomu uvádíme, že my o této přenositelnosti pochybnosti nemáme a považujeme judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod za závaznou.
11. Závěrem uvádíme, že v obecné rovině souhlasíme se zdrženlivým postojem k judicializaci základních otázek týkajících se člověka jako biologického druhu (bod 63 nálezu). Tyto velmi komplikované hodnotové problémy skutečně mají rozhodovat primárně orgány legitimované přímo voliči, anebo dokonce přímo lidé formou referenda. V tomto případě je však situace značně specifická tím, že se jedná o problém pouze malého počtu jedinců ročně (zajisté značně citelný a tíživý), zatímco pro většinovou populaci a politickou reprezentaci je to zcela okrajové téma a nelze očekávat, že se stane předmětem jejich skutečného a relevantního zájmu. Úkolem soudů je přitom efektivně chránit základní práva jakékoliv menšiny (čl. 4 a čl. 83 Ústavy). Ostatně, rovněž zkušenosti z řady jiných zemí ukazují (např. Chorvatsko, Itálie nebo SRN; k tomu viz např. GLATZMAIER A. Gerichte als politische Akteure. Zur funktionallen Rolle der Verfassungsgerichtsbarkeit in Demokratien. Baden-Baden: Nomos Verlag, 2019, str. 420 a násl.), že to jsou v těchto případech právě ústavní soudy, které přivodí příslušnou změnu. Pokud proto Ústavní soud bude natolik zdrženlivý, jak se projevil v této věci, nebudou základní práva předmětné menšiny efektivně chráněna nikým. A to je v podmínkách právního státu velká chyba.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Vojtěch Šimíček
Ludvík David
Jaromír Jirsa
Pavel Šámal
David Uhlíř
Jiří Zemánek
Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové k nálezusp. zn. Pl. ÚS 2/20
1. Úvodem považuji za nezbytné vymezit se vůči tomu, že v odůvodnění nálezu není dostatečně zdůrazněno, že se jedná pouze o názor kvalifikované menšiny. Jako původní soudkyně zpravodajka jsem navrhovala zrušit § 29 odst. 1 větu první občanského zákoníku, neboť tam stanovené podmínky pro změnu právního (úředního) pohlaví jsou rozporné s ústavním pořádkem, a ve zbytku odmítnout návrh pro zjevnou neoprávněnost navrhovatelky. I když toto řešení, které jsem předložila jako původní soudkyně zpravodajka, nalezlo většinovou podporu, kvalifikované většiny devíti hlasů, která je pro zrušení ustanovení zákona nezbytná (§ 13 věta druhá zákona o Ústavním soudu), se nepodařilo dosáhnout (srov. bod 21 odůvodnění).
2. Řešení "procesního patu", při němž osmičlenné většině schází ke zrušení zákonného ustanovení jeden hlas, a ostatním soudcům, kterých může být nejvýše sedm, chybí jeden hlas k tomu, aby prostou většinou prosadili jiné než zrušující rozhodnutí (§ 13 věta první zákona o Ústavním soudu), je dle judikatury jednoznačné. Jelikož právní úprava nepřipouští, aby věc zůstala nerozhodnuta, pokládá se za takové situace návrh na zrušení zákonného ustanovení za zamítnutý. Soudce z menšiny, která hlasovala proti zrušení předmětného zákonného ustanovení, pak připravuje odůvodnění, označované též jako stanovisko tzv. relevantní menšiny [viz nálezsp. zn. Pl. ÚS 3/96ze dne 15. 5. 1996 (N 39/5 SbNU 315; 161/1996 Sb.); nálezsp. zn. Pl. ÚS 14/02ze dne 4. 6. 2003 (N 82/30 SbNU 263; 207/2003 Sb.); a nálezsp. zn. Pl. ÚS 11/17ze dne 12. 12. 2017 (N 228/87 SbNU 663; 60/2018 Sb.), bod 119]. Jsem ráda, že v tomto případě bylo zvoleno stejné řešení jako v minulosti, jen to v citovaných dřívějších rozhodnutích bylo jednoznačněji přiznáno. Což je potřebné mimo jiné proto, že s takto přijatým nálezem nelze spojovat precedenční účinky.
3. Se zamítavým výrokem ani se stanoviskem relevantní menšiny, vyloženým v odůvodnění nálezu, nemohu souhlasit. Uplatňuji tudíž k výroku i odůvodnění odlišné stanovisko podle § 14 zákona o Ústavním soudu.
4. Byť je z pohledu českého právního řádu právní pohlaví navrhovatelky mužské, označuji ji v ženském rodě, neboť takto o sobě navrhovatelka hovoří ve svých podáních. Tento přístup ovšem nemá odrážet jen respekt k navrhovatelce, ale v prvé řadě praxi Ústavního soudu, který navrhovatelku označoval v ženském rodě již při posuzování její předchozí ústavní stížnosti (usnesenísp. zn. III. ÚS 3376/16ze dne 15. 11. 2016) i v řízení předcházejícím tento nález (usnesenísp. zn. II. ÚS 2460/19ze dne 11. 2. 2020). Neshledávám žádný přesvědčivý důvod ke změně. Zvolením rodu, v jakém bude navrhovatelka označována, by nebyl předjímán názor na důvodnost jejího návrhu. Přístup relevantní menšiny (bod 2 odůvodnění), která argumentuje sebeidentifikací navrhovatelky, aby odůvodnila, že bude jednat v rozporu s tím, co si navrhovatelka zjevně přeje, nepokládám za hodný následování. Poukaz menšiny na užívání generického maskulina pak není případný, protože Ústavní soud i obecné soudy ve svých rozhodnutích přechylují označení účastníků. Chtěla-li menšina označovat navrhovatelku v mužském rodě dle jejího právního pohlaví, nic jí nebránilo to transparentně odůvodnit, jako to učinil Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") například v rozsudku ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii ze dne 6. 4. 2017 č. 79885/12, 52471/13 a 52596/13, § 6, který jinak zpravidla volí označení dle pociťované pohlavní identity navrhovatelů.
I. Jaké ustanovení mělo být přezkoumáno
5. Navrhovatelka byla oprávněna s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí správních soudů a postupu správního orgánu spojit návrh na zrušení těch zákonných ustanovení, "jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" (§ 74 zákona o Ústavním soudu); návrh na zrušení jiných ustanovení s ústavní stížností spojit nelze. Mám za to, že z napadených ustanovení byla ve věci navrhovatelky uplatněna pouze úprava změny právního pohlaví, tedy § 29 odst. 1 věta první občanského zákoníku, a zbylá ustanovení nikoliv. Chápu-li správně stanovisko relevantní menšiny, ta se naopak domnívá, že ve věci navrhovatelky bylo uplatněno pouze ustanovení upravující tvar rodného čísla, tedy § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel. Tento názor podle mě neobstojí.
6. Ustanovení § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel totiž vůči navrhovatelce patrně nebylo uplatněno nikdy - rozhodně nikoliv bezprostředně. Po narození sice bylo navrhovatelce přiděleno rodné číslo ve tvaru užívaném u mužů, avšak nikoliv podle § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel, ale podle tehdy účinné právní úpravy, jak menšina správně připomíná (bod 3 odůvodnění). Od té doby její rodné číslo nedoznalo změny. Navrhovatelka se sice změny domáhala, protože se neztotožňuje s mužským pohlavím, ale správní orgán odmítl změnu provést s tím, že není splněna žádná z podmínek pro změnu rodného čísla, a správní soudy shledaly, že se správní orgán nedopustil nezákonného zásahu do práv navrhovatelky, když řízení o změně nezahájil (bod 4 odůvodnění). Aniž bych se vyjadřovala k otázce, zda ke změně rodného čísla skutečně dochází ve správním řízení zahajovaném z moci úřední, jak dovodil v posuzované věci Nejvyšší správní soud, nebo zda by šlo spíše o jiný úkon dle části čtvrté správního řádu, musím konstatovat, že správní orgán i správní soudy mohly zkoumat nanejvýš to, zda je naplněna některá z podmínek pro změnu rodného čísla dle § 17 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel. K použití § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel upravujícímu tvar rodného čísla by mohly přistoupit teprve za předpokladu, že by byl naplněn některý z důvodů pro změnu rodného čísla. Až tehdy by totiž navrhovatelce muselo být za použití předmětného ustanovení přiděleno nové rodné číslo (§ 17 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel). Lapidárně řečeno, správní orgány i správní soudy se zabývaly výlučně otázkou, zda je dána některá z podmínek pro změnu rodného čísla, nikoliv tím, v jakém tvaru by mělo rodné číslo navrhovatelky být, § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel tak nebyl ve věci navrhovatelky uplatněn. Skutečnosti, proti nimž navrhovatelka brojí ústavní stížností, tudíž nemohou být výsledkem uplatnění tohoto ustanovení, a navrhovatelka tak nebyla oprávněna domáhat se jeho zrušení.
7. I kdyby Ústavní soud zrušil § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel, nemohlo by to mít žádný dopad na napadená rozhodnutí správních soudů, která jsou založena na závěru, že není dán důvod ke změně rodného čísla navrhovatelky. Ani po zrušení předmětné úpravy by nebyl naplněn žádný z důvodů pro změnu rodného čísla dle § 17 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, zejména by nebyl dán důvod dle písm. b) spočívající v přidělení chybného rodného čísla, protože navrhovatelce bylo přiděleno rodné číslo po narození v souladu s tehdy účinnými předpisy. Navrhovatelka by se tak v tomto případě před správním orgánem i správními soudy nutně musela dočkat stejného výsledku - správní orgány ani správní soudy by jí nemohly vyhovět.
8. Není mi jasné, proč se relevantní menšina zabývá ve svém stanovisku přezkumem § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel, když toto ustanovení nebylo ve věci navrhovatelky použito. Mezi rozhodnutími správních soudů, které navrhovatelka napadla, a citovaným napadeným ustanovením nejenže neexistuje úzká vazba, jak ji vyžaduje judikatura Ústavního soudu, ale není mezi nimi dokonce žádná vazba.
9. Jádrem přezkumu měla být úprava změny právního pohlaví dle § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku. Správní orgán i správní soudy se v navrhovatelčině věci musely vypořádat s tím, zda u navrhovatelky není naplněn důvod ke změně rodného čísla zakotvený v § 17 odst. 2 písm. d) zákona o evidenci obyvatel, podle něhož se změna rodného čísla provede v případě, kdy "došlo ke změně pohlaví". Kdy dojde ke změně (právního) pohlaví, upravuje výlučně již zmíněný § 29 odst. 1 věta první občanského zákoníku. Aplikaci tohoto ustanovení se nelze vyhnout, čehož si ostatně byl vědom jak správní orgán, tak správní soudy.
10. Změna právního pohlaví dle citovaného ustanovení "nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů", tedy okamžikem provedení chirurgického zákroku. Teprve poté dojde ke změně pohlaví zapsaného v matrice, a to provedením tzv. dodatečného záznamu o změně pohlaví dle § 17a zákona o matrikách, který má toliko deklaratorní charakter. Vedle provedení dodatečného záznamu o změně pohlaví dojde podle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o evidenci obyvatel ke změně rodného čísla z důvodu změny pohlaví. Zdůrazňuji, že toto ustanovení váže změnu rodného čísla na případ, kdy "došlo ke změně pohlaví", tedy nikoliv na provedení dodatečného záznamu o změně pohlaví, a odkazuje tedy na podstoupení operace dle úpravy obsažené v občanském zákoníku. Jelikož v českém právním řádu neexistuje žádné řízení, jehož předmětem by bylo rozhodování o tom, zda u jednotlivce došlo ke změně právního pohlaví, mohla se navrhovatelka bránit ve správním soudnictví buď proti nezměnění rodného čísla, nebo proti údaji o právním pohlaví zapsanému v matrice. Skutečnost, že navrhovatelka zvolila z uvedených možností tu první, která je složitější, ovšem neznamená, že postupovala chybně a má jí být upřena soudní ochrana. Dodávám, že navrhovatelka se obracela i na matriku a domáhala se, aby nebyla evidována jako osoba mužského pohlaví.
11. Bez ohledu na to, kterou ze dvou procesních cest by navrhovatelka zvolila, by platilo, že by správní orgány nemohly rozhodovat, jaké je právní pohlaví navrhovatelky. Relevantní menšina tak má nepochybně pravdu, že k tomu daná řízení (či úkony) správních orgánů neslouží (bod 29 odůvodnění). To ovšem ani nikdo netvrdí. Je zjevné, že správní orgány by v každém případě byly vázány § 29 odst. 1 větou první občanského zákoníku, a protože navrhovatelka nepodstoupila vyžadované zákroky, nemohly by jí vyhovět. Tím by se nicméně v obou případech otevřela navrhovatelce cesta ke správním soudům a Ústavnímu soudu, u něhož již ústavnost předmětného ustanovení zkoumat lze. Ústavnost předmětného ustanovení přitom bylo třeba posoudit právě ve světle toho, že možnost změny právního pohlaví váže výlučně na podstoupení chirurgických zákroků, a nedává stěžovatelce hmotněprávní ani procesní prostor k tomu, aby se domáhala rozhodnutí o změně právního pohlaví bez podstoupení těchto zákroků. Ostatně právě tímto způsobem věc posuzoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku, který navrhovatelka před Ústavním soudem napadla.
12. Relevantní menšina se konečně mýlí, pokládá-li za podstatné, zda se navrhovatelka identifikuje s ženským pohlavím, nebo se pokládá za osobu neutrálního pohlaví. Správní orgán i správní soudy posuzovaly, zda navrhovatelka splňuje důvod ke změně rodného čísla dle § 17 odst. 2 písm. d) zákona o evidenci obyvatel, tedy zda u ní došlo ke změně pohlaví, a proto musely aplikovat § 29 odst. 1 větu první občanského zákoníku. Pouze toto ustanovení v českém právním řádu vymezuje, kdy dochází ke změně právního pohlaví, a to tím způsobem, že ji spojuje pouze s podstoupením chirurgických zákroků. Předmětem úvah správního orgánu i správních soudů tak bylo výlučně to, za jakých podmínek může být právní pohlaví změněno, nikoliv na jaké pohlaví může být změněno. Otázka, jaká pohlaví český právní řád rozeznává, je irelevantní, stejně jako to, s jakým pohlavím se navrhovatelka identifikuje. Klíčové je, že se nepokládá za osobu mužského pohlaví a domáhá se změny rodného čísla do jiného než mužského tvaru. Teprve v okamžiku, kdy by správní orgány přistoupily k přidělování nového rodného čísla (či k provedení dodatečného záznamu o změně pohlaví, pokud by navrhovatelka brojila proti údaji o pohlaví vedeném v matrice) by navrhovatelka mohla namítat, že je neústavní, že existují toliko dva tvary rodných čísel pro dvě pohlaví a toliko dva možné záznamy o pohlaví v matrice. Do této fáze však správní orgán ani správní soudy nedospěly. Problematika neutrálního pohlaví není za daného procesního stavu ve hře a Ústavní soud neměl důvod se k ní vyjadřovat. Ani můj původní koncept se touto otázkou (navzdory tvrzení v bodě 60 odůvodnění) nijak nezabýval.
13. Podotýkám, že relevantní menšina ani v jiných ohledech nevystihla situaci navrhovatelky. Ta jednoznačně uvádí, že nemůže-li s ní být jednáno jako s osobou neutrálního pohlaví, přeje si být pokládána za osobu ženského pohlaví. Tvrzení relevantní menšiny, že se navrhovatelka "zatím ani nerozhodl[a], že změnit pohlaví na ženské vůbec chce" (bod 31 odůvodnění), tak neodpovídá tomu, o co navrhovatelka dle ústavní stížnosti i dalších podání výslovně usiluje. Považuji za nutné zdůraznit, že navrhovatelka dokládala již před správní soudy písemná vyjádření lékařů, podle kterých se dlouhodobě - již od dětství - neztotožňuje s mužským pohlavím, což relevantní menšina v naraci nezmiňuje. Tvrzení navrhovatelky, že se dlouhodobě nepokládá za osobu mužského pohlaví, tedy mají oporu rovněž v lékařských zprávách. Je nepatřičné situaci navrhovatelky jakýmkoliv způsobem trivializovat a zlehčovat. Správní soudy v tomto směru nevyslovily žádnou pochybnost o věrohodnosti tvrzení navrhovatelky a Ústavní soud by měl z jejich hodnocení skutkového stavu vycházet.
14. Mohu se nicméně s relevantní menšinou alespoň ztotožnit v tom, že ve věci navrhovatelky nebylo použito napadené ustanovení zákona o specifických zdravotních službách. To totiž vymezuje chirurgické zákroky, které lze provádět v rámci operativní změny pohlaví, ale nikoliv, jaké zákroky jsou nezbytné ke změně právního pohlaví, respektive s jakým zákrokem je změna právního pohlaví spojena. Stejně tak nebylo aplikována ustanovení § 29 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, která zakotvuje toliko domněnku, k jakému dni došlo ke změně právního pohlaví u osob, jež podstoupily operativní změnu pohlaví.
15. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že relevantní menšina se věnovala přezkumu ustanovení o podobě rodných čísel, které zjevně nebylo ve věci použito a pro jehož přezkum nebyly dány procesní předpoklady. Rezignovala naopak na úvahy o ústavnosti podmínek pro změnu právního pohlaví dle § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku, které jako jediné nutně aplikováno být muselo.
II. Minimální důvody pro zrušení § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku
16. Jako původní soudkyně zpravodajka jsem předložila návrh na zrušení § 29 odst. 1 věty první občanského zákoníku (dále též jen "napadené ustanovení"), který jsem v zájmu dosažení co nejširší shody a v souladu s principem sebeomezení Ústavního soudu opřela o velmi minimalistické odůvodnění. Mnou připravené řešení by zajistilo ochranu práv navrhovatelky a současně Ústavnímu soudu umožnilo ponechat otevřenou otázku, zda je z ústavněprávního hlediska přijatelné podmiňovat změnu právního pohlaví sterilizací, neboť její zodpovězení nebylo pro řešení věci nezbytné. Toto minimum, které Ústavní soud mělo vést ke zrušení právní úpravy, předkládám v podstatných bodech i nyní.
17. Právní pohlaví je v právním řádu České republiky jednou ze základních charakteristik každé fyzické osoby. Určuje se ihned po narození na základě biologických znaků člověka, zpravidla podle vzhledu vnějších pohlavních orgánů, a to buď jako mužské, nebo ženské. Některé osoby se nicméně s takto určeným pohlavím neidentifikují, jejich psychické pohlaví se tedy liší od pohlaví určeného dle biologických charakteristik. Zákonodárce popisuje tento stav jako "trvalý nesoulad mezi psychickým a tělesným pohlavím" a označuje ho za poruchu sexuální identifikace (§ 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách). V souladu s jedenáctou revizí Mezinárodní klasifikace nemocí, vydávané Světovou zdravotnickou organizací, budu pro tento stav užívat označení pohlavní inkongruence (vedle něj je v současnosti užíváno i označení pohlavní dysforie či dřívější označení porucha pohlavní identity a transsexualita).
18. Nyní dostupné prostředky lékařské vědy neumožňují dosáhnout úplné změny biologického pohlaví. Osoby s pohlavní inkongruencí, které si to přejí, se nicméně mohou svými biologickými rysy pohlaví, s nímž se ztotožňují, alespoň přiblížit. K tomu slouží hormonální terapie a operativní změna pohlaví. V rámci operativní změny pohlaví se ovšem může provádět celá řada chirurgických zákroků. V případě změny pohlaví z mužského na ženské (male-to-female) se jedná o následující zákroky: penektomie (odstranění penisu), orchiektomie (odstranění varlat), vaginoplastika (vytvoření pochvy), klitorideoplastika (vytvoření klitorisu) a labioplastika (vytvoření stydkých pysků). V případě změny pohlaví z ženského na mužské (female-to-male) pak jde o následující zákroky: hysterektomie (odstranění dělohy), salpingo-oophorectomie (odstranění vaječníků a vejcovodů), metoidioplastika (vytvoření mikropenisu z hormonálně hypertrofovaného klitorisu) či faloplastika (vytvoření penisu), urethroplastika (vytvoření močové trubice), scrotoplastika (vytvoření šourku) a vložení protéz varlat (viz obdobně např. Doporučený postup při provádění chirurgických zákroků směřujících ke změně pohlaví u transsexuálních pacientů. Věstník Ministerstva zdravotnictví České republiky. 2012, č. 8, s. 5; a Standardy péče o zdraví transsexuálních, transgender a genderově nekonformních osob, 7. vydání z roku 2011, s. 57, dostupné na https://www.wpath.org/publications/soc). Přístup k operativní změně pohlaví zákonodárce umožňuje jen osobám, u nichž je "jednoznačně stanovena" pohlavní inkongruence a "prokázána schopnost žít trvale jako osoba opačného pohlaví" [§ 21 odst. 2 písm. a) zákona o specifických zdravotních službách].
19. Jak jsem již zmínila, ani podstoupení plného rozsahu hormonální terapie a všech chirurgických zákroků nevede ke kompletní změně biologického pohlaví. Například chromozomální pohlaví jednotlivce je totiž v současnosti principálně neměnné (srov. obdobně rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Christine Goodwin ze dne 11. 7. 2002 č. 28957/95, § 82). Chirurgicky vytvořené orgány vzhledově odpovídající tomu pohlaví, se kterým se jednotlivec ztotožňuje, pak mimo jiné neprodukují pohlavní buňky a neumožňují přirozenou cestou zplodit potomka. Protože biologické pohlaví nelze v plné míře změnit, zákonodárce úpravou podmínek pro změnu pohlaví toliko stanovuje, kdy bude právní řád na určitou osobu pohlížet jako na osobu jiného pohlaví, byť to bude v rozporu s některými jejími biologickými charakteristikami. Je tudíž namístě v této souvislosti hovořit o podmínkách změny právního (úředního) pohlaví.