87. Krajský soud ve vztahu ke skutku 2 za situace, v níž se okresnímu soudu nepodařilo přes veškeré úsilí odstranit pochybnosti o tom, zda k němu vůbec došlo, jen stručně uložil opětovně okresnímu soudu, aby věnoval zvýšenou pozornost věrohodnosti jednotlivých verzí, aby odstranil pochybnosti o tom, zda a které věci měly být poničeny a které odcizeny, a také podotkl: "Je pravdou, že ohledání místa činu proběhlo s větším časovým odstupem a žádné stopy po rozbitých či zničených věcech poškozené nebyly nalezeny, nicméně to samo o sobě ještě neznamená, že tvrzení poškozené o odvození a zničení věcí jsou nevěrohodná, neboť nečinnost policejního orgánu nelze v tomto směru klást k tíži poškozené." Tím velmi zřetelně nepřímo naznačil okresnímu soudu, jaké skutkové zjištění od něj očekává, a současně implikoval, že by snad nečinnost policejního orgánu měla být kladena k tíži stěžovatele, neboť stály-li proti sobě jen dvě vzájemně se vylučující verze, k tíži proponenta jedné z nich tato skutečnost nutně musela jít, tertium non datur.
88. Jelikož ani ve svém 3. rozsudku okresní soud nevzal za prokázané zničení či odcizení většiny věcí, které uváděla poškozená, neboť neměl ničím za prokázanou jejich existenci, krajský soud i ve svém 4. usnesení stěžovateli vytkl, že: "Jakkoli je faktem, že žádné stopy po rozbitých či zničených věcech poškozené nebyly nalezeny, tak to ještě samo o sobě neznamená, že tvrzení poškozené o odcizení či zničení věcí jsou nevěrohodná, zejména pokud se od jejích tvrzení odvíjí jiná skutková zjištění nalézacího soudu." Z toho se podává, že krajský soud nutí okresní soud přijmout za jediný důkaz trestných činů proti majetku výpověď poškozené jenom proto, že již v jiných bodech obžaloby okresní soud proti svému vnitřnímu přesvědčení svá skutková zjištění změnil.
89. Kromě toho se krajský soud dopustil i dalšího přehodnocování skutkových závěrů soudu prvého stupně, nadto zjevně založených na apriorním přesvědčení o vině stěžovatele. Např. v rozporu se skutkovým zjištěním okresního soudu, že částka 4 000 Kč, kterou měl stěžovatel poškozené odcizit, pocházela z důchodu, který si cestou na chatu (podle jiné její výpovědi den předem) vyzvedla na poště, uvádí, že skutečnost, že si důchod ve skutečnosti vybrala již tři dny předem, neznamená, že si v rozhodný den nemohla vybrat na poště částku 4 000 Kč, ačkoliv okresní soud žádné skutkové zjištění o jiném výběru peněz neučinil a ani sama poškozená netvrdila nic jiného, než že částka pocházela z vyplaceného důchodu.
90. Okresní soud ve svém napadeném rozsudku i v tomto ohledu podlehl nepřípustnému tlaku ze strany krajského soudu a převzal za svá jím prosazovaná skutková zjištění. Není tedy s podivem, že krajský soud ve svém rozsudku tyto závěry okresního soudu podpořil, ačkoliv byly opět bez změny v důkazní situaci zcela opačné oproti původním, a okresní soud se s touto dramatickou změnou svého názoru ani nijak argumentačně nevypořádal a své nové závěry odůvodnil jen velmi povšechným a nepřesvědčivým způsobem, např. bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení, že datum na stvrzence se nemuselo shodovat s datem, kdy si skutečně poškozená důchod vybrala, či že kdyby chtěla poškozená stěžovatele poškodit, mohla by udat i věci vyšší hodnoty.
91. Ve vztahu ke skutku 3 krajský soud okresnímu soudu ve svém 2. usnesení vytýkal, že neuvěřil poškozené "především" kvůli znaleckému posudku na její osobu, následně uvedl, že jde sice o významný důkazní prostředek, avšak dle krajského soudu jeho závěry okresní soud přeceňuje, odborné vyjádření ke krevním stopám se pak dle krajského soudu nevyjadřuje k průběhu incidentu, a "případnému" krvácejícímu zranění poškozené, na jejíž hlavě byl "objektivně zjištěn" zaschlý strup, pročež dle krajského soudu závěr, že krev nepocházela od poškozené, "nevyznívá vskutku přesvědčivě". K výslechu zpracovatele odborného vyjádření přímo krajský soud uvedl, že: "K charakteru kladených dotazů se tak ze strany zpracovatele odborného vyjádření jednalo skutečně pouze o teoretické závěry, které ne zcela odpovídají výstupům odborného vyjádření." V této části nemůže Ústavní soud než konstatovat, že tyto vývody krajského soudu již nejsou ničím jiným než přehodnocováním důkazů, které krajský soud neprovedl.
92. Je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jestliže výslech zpracovatele odborného vyjádření ke krevním stopám vyhodnotil okresní soud vzhledem k informacím výslovně uvedeným tímto zpracovatelem jako neprokazující, že krev pocházela i od poškozené, tedy zvolil takový výsledek hodnocení tohoto důkazu, který z jeho obsahu plynul a nebyl s ním v rozporu, což je postup zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Objektivní zranění u poškozené přitom dle okresního soudu neprokazovala fotografie hned z druhého dne, ale až prohlídka těla se značným odstupem, o které se znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyjádřil tak, že u ní nelze prokázat, zda pochází z údajného incidentu mezi ní a stěžovatelem. Skutkové závěry okresního soudu jsou tak logicky a přesvědčivě odůvodněny a vycházejí z dokazování provedeného v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Krajský soud přitom přesto zjevně provedl dokazování vlastní a dospěl k vlastním závěrům, které se nepřípustně snažil vnuknout soudu okresnímu.
93. Krajský soud rovněž uložil okresnímu soudu znovu se zabývat výpověďmi svědka - kamaráda poškozené a svědkyně - dcery poškozené, kteří měli vypovědět, co o incidentu vypovídala jedna z nezletilých, která u něj měla být přítomna, ačkoliv o nichž již dříve okresní soud uzavřel, že mají informace toliko z doslechu, a svědka - kamaráda měl za nevěrohodného, neboť se vyhýbal své výpovědi a má k poškozené blízký vztah. To krajský soud odmítl s tím, že se jedná o nepodloženou spekulaci, čímž evidentně vyjádřil svůj názor na to, jak by okresní soud měl hodnotit věrohodnost tohoto svědka, neboť přinejmenším jeho blízký vztah k poškozené nikdo (ani on sám) nepopíral a bylo plně na okresním soudu, aby v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti věrohodnost tohoto svědka posoudil. Stejný závěr lze učinit ohledně závěru krajského soudu, že okresní soud se oproti znaleckému posudku na osobu poškozené tak podrobně a kriticky nevěnuje znaleckému posudku na osobu stěžovatele, ačkoliv okresní soud logicky a srozumitelně vyložil, že tento znalecký posudek neprokazuje zvýšenou agresivitu stěžovatele, neboť nevzal za prokázané, že by stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, který u něj spouští impulzivní projevy v rámci zkratkové reaktivity.
94. Uvěřil-li okresní soud znaleckému posudku na osobu poškozené a odůvodnil-li, proč závěry znaleckého posudku na osobu stěžovatele nepovažuje za prokazující jeho agresivní chování, byl takový postup zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, do níž krajskému soudu nepřísluší zasahovat. I zde tak krajský soud vnucuje okresnímu soudu svou představu o věrohodnosti stěžovatele.
95. Ve 3. rozsudku okresní soud zjevně s výjimkou části skutku 2 převzal po nepřípustných pokynech krajského soudu jeho představu o skutkových zjištěních za svou a v podstatě se jí podrobil. O tom, že tak učinil v rozporu se svým vnitřním přesvědčením, svědčí to, že odůvodnění jeho nových skutkových závěrů je rozporuplné, nelogické, neúplné či v přímém rozporu s tím, jaké skutkové závěry dříve učinil z již původně provedených důkazů. Např. v 1. rozsudku okresní soud (na s. 7) uvedl, že svědek - kamarád poškozené neslyšel v telefonu, že by stěžovatel dětem vyhrožoval, resp. že již neví, jestli to slyšel, nebo mu to říkala poškozená. Ve svém 3. rozsudku (s. 17) pak náhle otáčí a uvádí, že z obou výpovědí tohoto svědka v hlavním líčení je zřejmé, že přímo toto vyhrožování slyšel. Na tento logický rozpor pak nereaguje dále v odůvodnění ani okresní soud a nijak si jej nevšímá ani krajský soud ve svém rozsudku. Stejně tak je tomu ohledně hodnocení důkazů k mechanismu zranění poškozené, kdy bez změny v důkazní situaci okresní soud ty stejné důkazy, z nichž dovodil, že neprokazují bez důvodné pochybnosti, že by stěžovatel udeřil poškozenou vázou, nově hodnotí tak, že právě tuto skutečnost prokazují; jakož i ohledně skutkového závěru o opilosti stěžovatele, který nově okresní soud bez jakékoliv změny v dokazování nyní vyvozuje.
96. O tom, že k žádné změně v dokazování nedošlo, svědčí skutečnost, že okresní soud po 2. usnesení krajského soudu neprovedl již žádný důkaz, toliko v hlavním líčení před vydáním svého 3. rozsudku a svého usnesení přečetl se souhlasem stran úřední záznam o podání vysvětlení matky jednoho z nezletilých, který měl být incidentu přítomen, jehož obsahem bylo jen to, že matka o incidentu mezi poškozenou a stěžovatelem nic neví a její syn je v pořádku a na nic si nepamatuje. Na tento úřední záznam přitom okresní soud v odůvodnění svého 3. rozsudku ani nijak neodkazuje. Napadený rozsudek okresní soud pak vydal po hlavním líčení, v němž nebyly provedeny vůbec žádné důkazy, toliko byl konstatován obsah 3. a 4. usnesení krajského soudu.
97. Krajský soud na tyto rozpory a nelogičnosti nijak ve svém rozsudku nereaguje, neboť odpovídají jeho představám o skutkovém stavu. Zcela bez povšimnutí nechává rovněž skutečnost, že se okresní soud při ustalování svých skutkových závěrů nově nijak blíže nevěnoval tomu, co měla svědkovi - kamarádu poškozené či svědkyni - dceři poškozené o údajném incidentu sdělit nezletilá, která mu měla být přítomna, ačkoliv tím nesplnil pokyn odvolacího soudu uložený již v jeho 1. usnesení (bod 10.) a dále znovu i ve 2. usnesení (bod 10.). I tuto skutečnost si nelze vyložit jinak, že poté, co okresní soud převzal za svá skutková zjištění preferovaná krajským soudem, již nebylo splnění tohoto pokynu, které původně krajský soud považoval za nezbytné pro objektivní objasnění věci, již třeba.
D) Shrnutí
98. Závěrem této části tak Ústavní soud shrnuje, že vzhledem ke všemu výše uvedenému krajský soud ukládal opakovaně okresnímu soudu protiústavní pokyny, což vyústilo ve vydání napadeného rozsudku okresního soudu, který krajský soud svým napadeným rozsudkem v relevantním rozsahu (s výjimkou výroku o náhradě škody) akceptoval. Tím se dopustil porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení principu presumpce neviny stěžovatele čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť předmětné pokyny byly výsledkem úsudku krajského soudu o vině stěžovatele nezaloženém na jím provedeném dokazování.
99. Jelikož tedy okresní soud nakonec podlehl nepřípustnému tlaku odvolacího soudu a vyhověl jeho protiústavnímu pokynu, zatížil i on svůj napadený rozsudek vadou protiústavnosti, neboť jeho skutkové závěry nebyly výsledkem jeho vnitřního přesvědčení dosaženého na základě dokazování provedeného v souladu s ústavně chráněnými zásadami přímosti a bezprostřednosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů, ale vůle krajského soudu, který žádné dokazování neprováděl. Tato vada se promítla nejen do napadeného rozsudku okresního soudu, ale stíhá napadený rozsudek krajského soudu, který byl poslední možností, jak krajský soud mohl tuto vadu sám od sebe zhojit. Jelikož proti těmto vadám v napadených rozsudcích okresního i krajského soudu nezakročil ani Nejvyšší soud, je i jeho napadené usnesení ústavně deficitní. Ústavní soud proto zrušil všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů.
VII. Závěr
100. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 66. až 75. a v bodech 98. až 99.
101. Úlohou okresního soudu bude nyní znovu zhodnotit důkazy v souladu se všemi relevantními zásadami dokazování v trestním řízení, zejména se zásadami volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, bezprostřednosti a ústnosti a na základě toho dospět ke skutkovým závěrům, které budou odrážet jeho vnitřní přesvědčení. Předchozími pokyny krajského soudu, které v tomto nálezu Ústavní soud shledal protiústavními, se přitom nesmí cítit vázán. Ústavní soud podotýká, že není oprávněn předjímat výsledek předmětného trestního řízení, avšak dojde-li v jeho průběhu na opravná řízení, krajský soud je oprávněn ukládat okresnímu soudu pokyny v souladu s ústavně konformním výkladem ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu a § 264 odst. 1 trestního řádu tak, jak jej Ústavní soud provedl v tomto nálezu. Proti případným pochybením v tomto směru, pokud by hypoteticky nastala, což samozřejmě rovněž Ústavní soud nemůže předjímat, je případně oprávněn zakročit i Nejvyšší soud v souladu se svou povinností střežit základní práva a svobody obviněných [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), bod 26.].
102. Vzhledem ke všemu shora uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny byly napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeny. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako důvodnou, dle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená základní práva stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena a dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu