45. V nynější věci tak však Ústavní soud postupovat nemohl. Po seznámení se s ústavní stížností, jejími přílohami, vyjádřeními obecných soudů a spisovým materiálem dospěl naopak k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti identifikoval tři okruhy vad, které dle ustálené judikatury Ústavního soudu mohou zakládat protiústavnost rozhodnutí obecných soudů. Jsou jimi za prvé nedodržení vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a překročení mezí pro ukládání pokynů odvolacím soudem soudu prvého stupně; za druhé ústavní konformita dokazování a pravidlo in dubio pro reo v situaci tzv. slova proti slovu; a za třetí ústavní konformita vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí prizmatem prvé této namítané vady a shledal, že jí napadená rozhodnutí zatížena jsou. Nepovažoval proto za nutné ani vhodné se zabývat i dalšími dvěma námitkami, neboť trestní řízení ve věci bude pokračovat a stěžovatel bude mít příležitost je opakovaně uplatnit před obecnými soudy, bude-li toho ještě vzhledem k dalšímu vývoji v řízení třeba.
46. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí nelze vnímat odděleně od rozhodnutí předchozích, jež v době jejich vydání nemohl stěžovatel napadnout ústavní stížností, neboť trestní řízení stále probíhalo, a i po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu by byl krajně problematický přezkum jak všech dřívějších ve věci vydaných meritorních rozhodnutí okresního soudu a rozhodnutí krajského soudu o opravných prostředcích proti nim, tak přezkum toliko rozhodnutí krajského soudu. V prvém případě by stěžovatel byl nucen napadat i rozhodnutí, která byla v jeho prospěch, ve druhém by napadal jen některá rozhodnutí na sebe časově i procesně navazující a vytvářející jednu neporušitelnou linii procesního vývoje.
47. Učinil-li tak stěžovatel předmětem přezkumu Ústavního soudu toliko napadená rozhodnutí, ačkoliv argumentačně se zaměřil i na rozhodnutí jim předcházející a na postup krajského soudu při jejich vydávání, postupoval v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu k přípustnosti ústavní stížnosti, který při přezkumu napadených rozhodnutí přihlédl i k předchozímu procesnímu vývoji tak, jak byl zrekapitulován výše v části II. tohoto nálezu.
V. Obecná východiska
48. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Dle čl. 47 alinea druhé Listiny základních práv Evropské unie má každý právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.
49. Dle § 263 odst. 7 trestního řádu může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Dle § 264 odst. 1 trestního řádu je soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Dle § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dle § 2 odst. 12 trestního řádu smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.
50. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") nestanovuje obecné požadavky na dokazování či přítomnost obviněného v řízení o odvolání, neboť tyto se odvíjí v zásadě od konkrétní povahy tohoto opravného řízení a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 22. 11. 2011 ve věci Lacadena Calero proti Španělsku, stížnost č. 23002/07, bod 36.; či rozsudek ESLP ze dne 16. 11. 2020 ve věci Garcia Hernandez proti Španělsku, stížnost č. 15256/07, bod 24.). Pokud tak např. odvolací soud posuzuje pouze právní otázky, ESLP nevyžaduje slyšení obviněného ani provádění důkazů (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 10. 3. 2009 ve věci Igual Coll proti Španělsku, stížnost č. 37496/04, bod 26.; či rozsudek ESLP ze dne 21. 9. 2010 ve věci Marcos Barrios proti Španělsku, stížnost č. 17122/07, bod 31.). Ne vždy je osobní slyšení obviněného nutné i tehdy, přezkoumává-li odvolací soud jak otázky právní, tak skutkové (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 8. 4. 2010 ve věci Sinichkin proti Rusku, stížnost č. 20508/03, bod č. 31.; či rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996 ve věci Botten proti Norsku, stížnost č. 16206/90, bod 39.).
51. ESLP však považuje za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud instančně nadřízený soud sám změní původně zprošťující rozsudek na rozsudek odsuzující jen na podkladě důkazů, které provedl soud prvého stupně a které vedly původně ke zproštění, aniž by instančně nadřízený soud dokazování doplnil či sám provedl (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2004 ve věci Dondarini proti San Marinu, stížnost č. 50545/99, bod 28.), přičemž důvodem je jednak absence obviněného (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Popa a Tănăsescu proti Rumunsku, stížnost č. 19946/04 , bod 51.; či rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2007 ve věci Popovici proti Moldávii, stížnosti č. 289/04 a 41194/04, bod 72.), jednak porušení zásady bezprostřednosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 6. 2013 ve věci Hanu proti Rumunsku, stížnost č. 10890/04, bod 40.; či rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 2009 ve věci Sibgatullin proti Rusku, stížnost č. 32165/02, bod 42.).
52. ESLP zde důsledně rozlišuje mezi tím, zda odvolací soud toliko nesouhlasí s právním názorem soudu prvého stupně, nebo zda sám přehodnocuje důkazy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 7. 2019 ve věci Júlíus ?ór Sigur?órsson proti Islandu, stížnost č. 38797/17, bod 36.; či rozsudek ESLP ze dne 18. 2. 2020 ve věci Marilena-Carmen Popa proti Rumunsku, stížnost č. 1814/11, bod 35.), a to s výhradou, že právní posouzení může být někdy neoddělitelně spojeno se skutkovými zjištěními, tedy že může dojít k tomu, že odvolací soud přehodnocuje skutková zjištění, i když ruší napadené rozhodnutí soudu prvého stupně z důvodu jiného právního posouzení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2012 ve věci Suuripää proti Finsku, stížnost č. 43151/02, bod 44.).
53. Má-li odvolací soud sám odpovědět na otázku viny či neviny po stránce skutkové i právní, nemůže tak učinit bez přímého posouzení důkazů poskytnutých obhajobou (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci Constantinescu proti Rumunsku, stížnost č. 28871/95, bod 55.; rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci Dănilă proti Rumunsku, stížnost č. 53897/00, bod 35.; rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2017 ve věci Hokkeling proti Nizozemí, stížnost č. 30749/12, bod 58.; rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2016 ve věci Goméz Olmeda proti Španělsku, stížnost č. 61112/12, bod 33.; či rozsudek ESLP ze dne 11. 6. 2020 ve věci Zirnite proti Lotyšsku, stížnost č. 69019/11, bod 47.), a to ani tehdy, když sám nemůže trest zpřísnit proti původnímu rozsudku (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 7. 2003 ve věci Hermi proti Itálii, stížnost č. 18114/02, bod 65.). Alternativou je vrátit věc zpět soudu prvého stupně (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 7. 2019 ve věci Júlíus ?ór Sigur?órsson proti Islandu, stížnost č. 38797/17, bod 38., rozsudek ESLP ze dne 9. 11. 2021 ve věci Ignat proti Rumunsku, stížnost č. 17325/16, bod 46.; či rozsudek ESLP ze dne 1. 12. 2020 ve věci Lamatič proti Rumunsku, stížnost č. 55859/15, bod 42.), v němž má dále obviněný možnost uplatňovat své právo na obhajobu ve stejném rozsahu jako v původním řízení před soudem prvého stupně.
54. Zásada bezprostřednosti pak vyžaduje, aby důkaz hodnotil jen ten soudce, před nímž byly provedeny (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2019 ve věci Svanidze proti Gruzii, stížnost č. 37809/08, bod 32.; rozsudek ESLP ze dne 10. 2. 2005 ve věci Graviano proti Itáli, stížnost č. 10075/02, bod 38.), či rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 2016 ve věci Škaro proti Chorvatsku, stížnost č. 6962/13, bod 24.), neboť postřehy takového soudce ohledně chování a věrohodnosti svědka mohou hrát v posouzení případu klíčovou roli (srov. např. usnesení ESLP ze dne 9. 7. 2002 ve věci P. K. proti Finsku, stížnost č. 37442/97; rozsudek ESLP ze dne 9. 3. 2004 ve věci Pitkänen proti Finsku, stížnost č. 30508/96, bod 58.; či rozsudek ESLP ze dne 18. 3. 2014 ve věci Beraru proti Rumunsku, stížnost č. 40107/04, bod 64.).
55. Jakákoliv změna v osobě soudce proto musí v zásadě vést k opakování důkazu, má-li z něj tento soudce vycházet (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 12. 3. 2020 ve věci Chernika proti Ukrajině, stížnost č. 53791/11, bod 47.), a to včetně situace, v níž se odvolací soud chce odchýlit od závěrů soudu prvého stupně (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2020 ve věci Dan proti Moldávii, stížnost č. 57575/14, bod 52.). Výjimky z toho případu musí být velmi konkrétně definované a v zásadě jsou přípustné jen tam, kde z objektivních důvodů nemůže v řízení stejný soudce pokračovat či nelze důkaz zopakovat, přičemž musí být zavedeny procesní pojistky na obranu zájmů obviněného. Obstát tak může např. vedení přesných protokolů v kombinaci se skutečností, že o věrohodnosti svědka nevznikly v řízení žádné pochybnosti (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2014 ve věci Cutean proti Rumunsku, stížnost č. 53150/12, bod 61.).
56. To platí o to více v případech, kdy instančně nadřízený soud bez provedení dokazování přehodnotí závěry instančně podřízeného soudu ohledně svědeckých výpovědí a nově na nich bez opakování jejich výslechu založí opačný skutkový závěr, než jak učinil soud prvého stupně (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Găitănaru proti Rumunsku ze dne 26. 6. 2012, stížnost č. 26082/05, bod 32.; či rozsudek ESLP ze dne 18. 5. 2004 ve věci Destrehem proti Francii, stížnost č. 56651/00, bod 45.). Specifickou otázku v této souvislosti představuje vyhodnocení věrohodnosti svědka, jíž ESLP považuje za velmi komplexní činnost, kterou v zásadě nelze provést pouze na základě protokolu o výpovědi bez osobního výslechu svědka (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 5. 7. 2016 ve věci Lazu proti Moldávii, stížnost č. 46182/08, bod 40.). To stejné platí pro zhodnocení věrohodnosti, osobnosti, povahy či dalších osobních aspektů obviněného (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 2013 ve věci Zahirovič proti Chorvatsku, stížnost č. 58590/11, bod 57.; či rozsudek ESLP ze dne 27. 7. 2021 ve věci X. proti Nizozemí, stížnost č. 72631/17, bod 45.).
57. S těmito východisky koresponduje i rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ten nepřipouští změnu skutkového stavu bez provedení dokazování v relevantním rozsahu odvolacím soudem, a to ani tehdy, provede-li odvolací soud důkaz toliko zdánlivě nově [nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)]. Změnu skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně nemůže odvolací soud provést ani implicitně při vyvození nových právních závěrů, přičemž poruší-li tento požadavek v neprospěch obviněného, je takový postup v rozporu nejen s právem na soudní ochranu, ale rovněž s presumpcí neviny obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349); nález sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021]. Důvodem zrušení rozsudku napadeného odvoláním nemůže být odlišné hodnocení dílčích důkazů odvolacím soudem, který je neprovedl [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)], ani vyjadřování souhlasu se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně s oporou o důkazy, které neprovedl ani jeden z těchto soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
58. Zrušení rozsudku soudu prvého stupně odvolacím soudem nemůže být způsobem prosazení vlastního hodnocení důkazů odvolacím soudem, které tento soud vůbec neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 (N 118/81 SbNU 833)]. Účelem § 263 odst. 7 trestního řádu zakazujícího odvolacímu soudu měnit skutková zjištění bez zopakování či doplnění dokazování je zajistit obviněnému možnost provádět efektivní obhajobu realizací zásad ústnosti a bezprostřednosti [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)].
59. Tyto zásady Ústavní soud považuje za chráněné ústavním pořádkem [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311) či nález sp. zn. III. ÚS 376/01 ze dne 15. 11. 2001 (N 174/24 SbNU 291)], přičemž přehodnocováním důkazů odvolacím soudem bez jejich provedení je hrubým způsobem porušena i zásada volného hodnocení důkazů, která je rovněž ústavně chráněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185)], nachází-li se v mezích vytyčených ústavním pořádkem na ochranu práv osoby, proti níž se řízení vede [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163)], neboť v takovém případě odvolací soud popírá vnitřní přesvědčení soudu prvého stupně.
60. Má-li odvolací soud fundamentálně odlišný názor na hodnocení věrohodnosti svědka, musí jej sám vyslechnout, aby naplnil obsah zásady bezprostřednosti jednak sám vůči sobě (seznámit se s projevem svědka v jeho úplnosti), jednak vůči obviněnému (umožnit mu v mezích zásady kontradiktornosti se k výpovědi svědka vyjádřit a zpochybňovat ji); nepostačí zde přečtení protokolu o výpovědi svědka [nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153), bod 16.].
61. V rámci tzv. pokynu odvolacího soudu, tedy uložení provedení určitých procesních úkonů a doplnění, které jsou pro obviněného závazné, může odvolací soud poukázat na skutečnosti, které musí soud prvého soudu vzít v potaz, a uložit mu, čím se má znovu zabývat; může jej rovněž zavázat k provedení určitého důkazu či k zopakování provedení nového důkazu nebo k odstranění nejasností či neúplností ve skutkových zjištěních soudu prvého stupně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391) či nález sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101)], avšak nesmí mu udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31)], a to i kdyby nešlo o explicitní příkaz, ale o opakované vytýkání způsobu hodnocení důkazu majícího za účel prosadit názor, který si na tento důkaz udělal odvolací soud [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)].
62. Formální deklarace odvolacího soudu, že je prost toho, aby naznačoval, jak má soud prvého stupně důkazy hodnotit, nemůže závěr o porušení ústavně zaručených základních práv obviněného na soudní ochranu a na presumpci jeho neviny zvrátit, jestliže ve skutečnosti odvolací soud skutkový stav přehodnotil bez provedení dokazování v relevantním rozsahu a soudu prvého stupně důrazně naznačil, že nevina obviněného z nich nevyplývá [nález sp. zn. Pl. ÚS 110/20 ze dne 27. 7. 2021]. Vytýká-li odvolací soud soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu, musí pečlivě zdůvodnit, v čem toto porušení spatřuje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411)] a vypořádat se argumentačně i s odůvodněním soudu prvého stupně k otázce hodnocení důkazů.
63. Tato východiska Ústavního soudu ve specifikaci českého trestního řízení akceptoval i ESLP ve svém relativně nedávném rozsudku ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, body 68. až 72).
64. Rozhodovací praxe i doktrinální výklad mezí pokynů odvolacího soudu vyznívají shodně. Odvolací soud smí samostatně hodnotit jen ty důkazy, které buď sám nově provedl, nebo které zopakoval ve veřejném zasedání o odvolání [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (publ. jako Rt 20/1997 SbSRS), či ZELENKA, P. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, k § 263. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 22.; či PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121].
65. Odvolací soud může soud prvého stupně zavázat k určitému způsobu řešení otázek hmotného či procesního práva, jakož i k odstranění vad dokazování, spočívají-li např. v nelogičnosti závěrů či opomenutí některých okolností, avšak nelze takto zavázat soud prvého stupně ke konkrétním výsledkům dokazování [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 1998, sp. zn. 9 Tz 60/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tdo 141/2001, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97, či ZELENKA, P. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, k § 264. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 7.; či PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3130].
66. Zobecní-li Ústavní soud ústavněprávní požadavky na výklad § 263 odst. 7 trestního řádu ve vztahu k dokazování a skutkovým zjištěním, pak odvolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nemůže přehodnocovat jako celek z jiného hlediska, než zda tohoto skutkového stavu bylo dosaženo na základě dokazování provedeného řádně a v potřebném rozsahu a zda jej soud prvého stupně přesvědčivě, vnitřně nerozporně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně pak smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvého stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvého stupně.
67. Vlastní skutková zjištění může odvolací soud činit pouze tehdy, pokud sám dokazování doplní či znovu provede důkaz již provedený soudem prvého stupně. Pokud se rozhodne tak učinit, musí důkaz provést ve veřejném zasedání v souladu se zásadami přímosti, bezprostřednosti, volného hodnocení důkazů a umožnit obviněnému v zásadě stejný standard práva na obhajobu, jako kdyby byl důkaz proveden v hlavním líčení (tj. umožnit mu být přítomen, klást otázky, jde-li o výslech svědka, spoluobviněného či soudního znalce, vyjádřit se k obsahu i způsobu provedení důkazu, učinit v návaznosti na něj další důkazní návrhy atd.) v souladu se zásadami zajištění práva na obhajobu a kontradiktornosti.
68. I v případě, že odvolací soud sám provede jednotlivý důkaz či důkazy, smí vlastní skutková zjištění činit pouze v tom rozsahu, v němž vyplývají z takto odvolacím soudem provedeného dokazování. To neznamená, že by odvolací soud nemohl sám přehodnotit skutková zjištění soudu prvého stupně, která v konfrontaci s obsahem takto nově provedeného dokazování neobstojí, ale v rozsahu skutkových zjištění, jichž se výsledky nově provedeného dokazování bezprostředně nedotýkají, je stále vázán skutkovými závěry učiněnými soudem prvého stupně.
69. Požadavky na ústavně-konformní výklad § 264 odst. 1 trestního řízení z hlediska pokynů ve vztahu ke skutkovému stavu a procesu dokazování je pak možno zobecnit tak, že odvolací soud smí soudu prvého stupně uložit zejména pokyn, aby tento: - doplnil dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně; - provedl konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zajištěn, ale soud prvého stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán; - zopakoval již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit; - nepřihlížel k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný; - hodnotil důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi; - doplnil odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvého stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvého stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy.
70. Na druhé straně odvolací soud nesmí soudu prvého stupně uložit zejména: - aby učinil konkrétní skutkové zjištění, či dokonce dospěl ke konkrétnímu skutkovému stavu, či naopak aby určité skutkové zjištění nečinil či určitou okolnost neobjasňoval; - aby hodnotil důkaz konkrétním způsobem či jej hodnotil jen z některých hledisek; - aby provedl nezákonný důkaz; - aby závažnost či pravdivost konkrétního důkazu vyhodnotil určitým způsobem; - aby určitým konkrétním způsobem vyhodnotil spolehlivost důkazu, zejména věrohodnost svědecké výpovědi; - aby určitou okolnost objasnil jen konkrétně stanovenými důkazními prostředky s výjimkou případů, kdy takový požadavek plyne přímo ze zákona (např. § 105 odst. 4 trestního řádu) či kdy jiným způsobem danou okolnost objasnit nelze (např. v některých situacích vyšetřovací pokus); - aby po provedení úkonů uložených odvolacím soudem upustil od dalšího dokazování, ačkoliv jej vzhledem k dalšímu důkaznímu vývoji je zapotřebí.
71. Oba shora uvedené výčty jistě nelze považovat za definitivní a platné jednou provždy, mají však obecným soudům poskytnout referenční kritéria ve vztahu k obdobným situacím. Odvolací soud se zprotiví těmto ústavněprávním požadavkům nejen tehdy, když přímo uloží soudu prvého stupně explicitní pokyn, který je s nimi v rozporu, ale také tehdy, jestliže mu uloží pokyn, který je s nimi sice formálně v souladu, avšak je výsledkem nepřípustného přehodnocení skutkového stavu či jednotlivých důkazů odvolacím soudem s cílem přimět soud prvého stupně, aby přejal takto deformovaný skutkový stav či způsob hodnocení jednotlivého důkazu. Splnění takového protiústavního pokynu je soud prvého stupně povinen odepřít.
72. Ústavní soud vnímá citlivě, že odepření splnění pokynu odvolacího soudu může být pro soud prvého stupně, který je dle § 264 odst. 1 trestního řádu takovým pokynem vázán, značně problematické. Nesprávným vyhodnocením oprávněnosti odvolacího soudu uložit mu určitý pokyn a odepřením pokynu, k němuž byl odvolací soud oprávněn, by totiž soud prvého stupně zatížil své rozhodnutí nejen vadou nezákonnosti, ale zpravidla i protiústavnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273)], a pro subjekty trestního řízení by příliš volné meze hodnocení oprávněnosti odvolacího soudu uložit určitý konkrétní pokyn soudu prvého stupně značně snižovalo právní jistotu a předvídatelnost práva. Také v opačné situaci, tj. nesprávným vyhodnocením protiústavního pokynu jakožto pokynu, k němuž je odvolací soud oprávněn, by zatížil své rozhodnutí vadou protiústavnosti. V zájmu předvídatelnosti tedy musí ústavně konformní výklad § 264 odst. 1 trestního řádu co nejvíce zmírňovat charakter příslovečné situace "mezi dvěma ohni", v níž se soud prvého stupně může v případě pochybností o oprávněnosti pokynu odvolacího soudu nacházet.
73. Jako základní pravidlo tak platí, že soud prvého stupně musí respektovat § 264 odst. 1 trestního řádu a pokyn odvolacího soudu splnit. Odepřít jej může jen výjimečně, a to tehdy, je-li takový pokyn explicitně formulován jako protiústavní ve shora nastíněném smyslu (např. by odvolací soud výslovně uložil soudu prvého stupně, že musí učinit určité skutkové zjištění), případně je-li jeho zastřená protiústavnost zcela zřejmá. Takový závěr může soud prvého stupně učinit v zásadě jen tehdy, jestliže jeho rozsudky ruší odvolací soud opakovaně a skutečnost, že tak činí proto, aby přiměl soud prvého stupně k převzetí svých skutkových závěrů či hodnocení důkazů, vyplývá z konkrétních skutečností a současně takový postup odvolacího soudu nemá žádné legitimní vysvětlení.
74. Tyto konkrétní skutečnosti mohou spočívat např. v tom, že odvolací soud: - mu ukládá nekonzistentní pokyny; - po splnění předchozích pokynů přichází s novými, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo; - mu nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály; - mu opakovaně ukládá hodnotit důkaz z různých hledisek, ačkoliv tak mohl učinit již napoprvé a od prvního provedení důkazu se podstatně nezměnila situace; - mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvého stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá; - mu ukládá opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, pečlivěji odůvodnit, více se zabývat) ohledně stejné skutečnosti či důkazu, bez ohledu na to, že soud prvého stupně v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí a opakovaně se danou otázkou zabýval, byť pokaždé dospěl ke stejnému výsledku; - vyjadřuje přímo či nepřímo svůj názor na spolehlivost důkazu (zejména na věrohodnost svědka, obviněného, spoluobviněného či znalce); - operuje bez vlastního provedení dokazování otevřeně či implicitně se skutkovým zjištěním, které soud prvého stupně v dané věci vůbec neučinil, či je dokonce vyloučil, - uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvého stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoliv; - slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvého stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil, atd.
75. Ústavní soud závěrem této části podotýká, že vše shora uvedené se týká toliko pokynů odvolacího soudu ve vztahu k úkonům dokazování a zjišťování skutkového stavu. Otázku zavázání soudu prvého stupně právním názorem soudu odvolacího Ústavní soud ponechává zcela stranou, protože v předmětné věci vznesena nebyla. S touto výhradou platí shora uvedené ústavněprávní limity pokynu odvolacího soudu mutatis mutandis i pro pokyny soudu stížnostního ve smyslu § 149 odst. 6 trestního řádu, pokyny nejvyššího státního zástupce ve smyslu § 174a odst. 3 trestního řádu, dovolacího soudu ve smyslu § 265s odst. 1 trestního řádu, Nejvyššího soudu ve smyslu § 270 odst. 4 trestního řádu či soudu ve smyslu § 324a odst. 4 trestního řádu.
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
A) Obecné zhodnocení
76. Po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, spisového materiálu a vyjádření ostatních účastníků řízení a po vztažení obecných východisek formulovaných v části V. tohoto nálezu na nynější věc dospěl Ústavní soud k názoru, že krajský soud ústavně konformním požadavkům na pokyn soudu prvého stupně dle § 264 odst. 1 trestního řádu (a v případě 3. usnesení krajského soudu na pokyn stížnostního soudu dle § 149 odst. 6 trestního řádu) nedostál.
77. Současná koncepce odvolacího řízení dle trestního řádu neumožňuje odvolacímu soudu, aby sám uznal obviněného vinným, jestliže byl soudem prvého stupně zproštěn [viz § 259 odst. 5 písm. a) trestního řádu], a tedy bezprostředně opakovaným rušením napadených rozhodnutí okresního soudu nemohlo dojít a priori k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu tím, že by mu nebyla dána možnost být přítomen provádění důkazů a uplatňovat při něm v nejširší míře své právo na obhajobu, neboť proces dokazování probíhal vždy striktně vzato před soudem prvého stupně. Krajský soud rovněž neuložil explicitně soudu prvého stupně pokyn, který by byl protiústavní ve shora nastíněném smyslu. V těchto ohledech Ústavní soud protiústavnost napadených rozhodnutí neshledal.
78. Ústavní soud však dává stěžovateli plně za pravdu v tom, že krajský soud sám hodnotil důkazy, přehodnocoval skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně, vyvozoval vlastní skutková zjištění a činil si názor na věrohodnost svědků odlišně od okresního soudu, aniž by sám prováděl byť jen částečně dokazování, a následně pokyny ukládanými okresnímu soudu docílil toho, že ten jeho závěry převzal v rozporu se svým vnitřním přesvědčením konzistentně zastávaným ve svém 1. i 2. rozsudku.
79. Okresní soud ve svém 1. i 2. rozsudku vycházel jen z důkazů, které sám provedl, po kasačním zásahu 1. usnesením krajského soudu napravil vadu při provádění důkazu znaleckým posudkem (resp. při výslechu soudního znalce) a v potřebném rozsahu doplnil dokazování takovým způsobem, že i krajský soud ve svém 2. usnesení konstatoval, že všechny jeho pokyny týkající se dokazování byly splněny (srov. 2. usnesení krajského soudu, bod 7.). Další výhrady krajského soudu se tak nesly již jen v duchu údajných vad při hodnocení důkazů a vypořádání se s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními okresním soudem. Na základě úplně provedeného dokazování tak okresní soud dospěl již podruhé k závěru, že vina stěžovatele nebyla ve vztahu k ani jednomu předmětnému skutku prokázána.
80. Oproti tomu odvolací soud všechna svá v části II. popsaná usnesení vydával toliko v neveřejném zasedání. Nevyslechl tedy žádného svědka a za přítomnosti stran neprovedl ani žádný jiný důkaz, přesto z obsahu jeho usnesení jednoznačně plyne, že důkazy samostatně hodnotil a činil si na ně vlastní názor, který pak konfrontoval s názorem okresního soudu, jemuž se jej snažil zprostředkovaně ukládanými pokyny vnutit. Ústavní soud k tomu podotýká, že sám není oprávněn přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, proto může posoudit pouze to, zda skutkové závěry tak, jak je učinil okresní soud, korespondují se skutkovými závěry, s nimiž operoval krajský soud, a jakým způsobem oba obecné soudy své úvahy odůvodnily.
81. Závěr, že krajský soud se dopustil vůči okresnímu soudu vad popsaných shora v bodech 70. až 74., vyplývá z následujícího:
B) Ke skutku 1
82. Jak vyplývá z uvedeného shora v části II. tohoto nálezu, krajský soud očividně v rozporu se skutkovými závěry okresního soudu, že jde o situaci slova proti slovu, v níž se stěžovatel i poškozená rozchází ve zcela zásadních okolnostech, jako kdy vůbec k užití motorového vozidla stěžovatelem mělo dojít, a k dispozici nebyl žádný důkaz, který by mohl verzi jednoho z nich prokázat a druhého vyvrátit, učinil vlastní skutkový závěr, že stěžovatel vozidla užil až v noci v době, kdy podle poškozené byl opilý, neboť akcentoval výpověď poškozené, že opilému stěžovateli by vozidlo nepůjčila. Současně učinil skutkový závěr, že stěžovatel byl pod vlivem alkoholu, ačkoliv k takovému závěru okresní soud ve svém 2. rozsudku nedospěl. Krajský soud okresnímu soudu rovněž vytkl, že nemohl svůj závěr učinit na základě znaleckého posudku na osobu poškozené, protože nepřihlédl ke znaleckému posudku na osobu stěžovatele. V příslušné pasáži odůvodnění týkající se skutku 1 (2. rozsudek okresního soudu, s. 14) však okresní soud znalecký posudek na poškozenou nijak nezmiňuje, opírá se toliko o aplikaci pravidla in dubio pro reo v situaci slova proti slovu, kterou nelze dalším dokazováním zvrátit, a o předpoklad, že stěžovatel se mohl domnívat, že poškozená by mu vozidlo půjčila, i kdyby je užil v noci (k čemuž však okresní soud nedospěl).
83. Po tomto kasačním zásahu 2. usnesením krajského soudu okresní soud ve svém usnesení překvapivě otáčí a na základě nezměněného důkazního stavu dospívá k závěru, že výpovědi stěžovatele a poškozené si sice protiřečí, poškozená nejprve uvedla, že by jí nevadilo, kdyby si stěžovatel vozidlo půjčil i bez jejího souhlasu, pokud by nebyl opilý a v opakovaném hlavním líčení pak tvrdila, že vozidlo stěžovateli půjčovala vždy na základě výslovného předchozího souhlasu a klíčky že mu vždy dávala do ruky, ale přesto okresní soud uzavírá, že stěžovatel předmětným vozidlem jel do Zbraslavic a zřejmě tedy výslovný souhlas neměl. Přes zřejmý rozpor nejen s původním závěrem okresního soudu při prakticky nezměněném důkazním stavu, ale i přes zřejmé nevypořádání se s rozporem ve výpovědích stěžovatele (jel hned odpoledne a souhlas měl) a poškozené (jel až v noci a souhlas neměl) krajský soud bez dalšího akceptuje závěr, že skutek 1 se stal, nesouhlasí toliko s tím, že by nemělo jít o trestný čin a svým 3. usnesením usnesení okresního soudu ruší a zavazuje jej právním názorem, že tento skutek je trestným činem. Krajský soud tak akceptuje nedostatečně odůvodněný závěr okresního soudu učiněný na základě rozporuplných zjištění.
84. V napadeném rozsudku okresní soud v podstatě opakuje závěr ze svého usnesení, který doplňuje (viz s. 20 napadeného rozsudku okresního soudu) tím, že poškozená od počátku vypovídala, že by neměla problém mu vozidlo půjčit, kdyby nebyl opilý, a že opilý byl, vzal okresní soud nyní již za prokázané, protože "...byť on sám to popírá, vyplývá i z jeho dalšího počínání popsaného následně v bodě 2) rozsudku (tj. skutku 2 - pozn. Ústavního soudu)," a že patrně jel pro alkohol, neboť potraviny, tedy špekáčky, měli nakoupené již při cestě na chatu. Tyto skutkové závěry okresní soud učinil bez relevantní změny v důkazní situaci, tedy zejména přes stále existující rozpor v základní otázce, kdy měl stěžovatel předmětného vozidla užít, a navzdory argumentačnímu bludnému kruhu spočívajícímu v tom, že poškozená stěžovateli vozidlo nepůjčila, protože byl opilý, a že byl stěžovatel opilý, to okresní soud dovodil z toho, že mu poškozená nechtěla půjčit vozidlo (a z toho, že uvěřil poškozené i ohledně skutků 2 a 3). Současně přitom okresní soud vzal za prokázané, že v době, kdy mělo ke skutku 1 dojít, poškozená ještě nezaznamenala, že stěžovatel byl opilý, tedy logicky se nabízí otázka, proč by tedy stěžovateli vozidlo nepůjčila. S údajným popíjením piva u táboráku stěžovatelem se přitom okresní soud nijak blíže nezabýval (s jakým časovým odstupem se tak mělo dít, kolikastupňové pivo to mělo být, zda stěžovatel jedl, proč přesto poškozená měla za to, že před uložením dětí stěžovatel nebyl opilý atd.). Takto nepřesvědčivé a vnitřně rozporné hodnocení důkazů krajský soud ve svém rozsudku akceptoval jako provedené řádně a v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu.
85. Ústavní soud tedy ke skutku 1 uzavírá, že okresní soud přehodnotil své původní skutkové závěry pod tlakem nepřípustných pokynů krajského soudu, o čemž svědčí opakované zrušení rozsudku okresního soudu toliko s nekonkrétními a obecnými výhradami k hodnocení důkazů v situaci slova proti slovu ve vztahu ke skutku 1, radikální a důkazním vývojem nepodložená změna skutkových závěrů okresního soudu v jeho usnesení a jejich akceptace krajským soudem přes existenci elementárních rozporů v odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu ke skutku 1.
C) Ke skutkům 2 a 3
86. I ve vztahu ke skutkům 2 a 3 dospěl, jak uvedeno v části II. tohoto nálezu, okresní soud ve svém 2. rozsudku k závěru, že jde o situaci slova proti slovu, přičemž objektivní důkazy nejsou způsobilé vyvrátit ani potvrdit kteroukoliv z nich a doplnění dokazování na věci ničeho nezměnilo. Odůvodnil, proč poškozenou nepovažoval za věrohodnou, a to nejen vzhledem ke znaleckému posudku, ale i k tomu, že měnila svou výpověď ohledně věcí, které jí měly být odcizeny či zničeny a ohledně okolností, kdy si údajně měla uvědomit, že jí chybí hotovost 4 000 Kč.