32. Obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že shoda těchto podstatných okolností je podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů dána tehdy, je-li totožné alespoň jednání, či alespoň následek, což v nynější věci bylo dodrženo. Nemůže obstát ani námitka stěžovatele, že změnou popisu skutku mu bylo odňato právo na obhajobu, resp. že mu byla značně ztížena její realizace, neboť se v průběhu celého přípravného řízení i hlavního líčení bránil proti tomu, že by organizoval karuselový podvod, ačkoliv následně byl odsouzen za zapojení se do "řetězcového podvodu". Předně je třeba vzít v potaz, že sama změna popisu skutku totiž byla projevem respektu ke stěžovatelovu právu na obhajobu, neboť i na jejím základě nalézací soud nemohl vzít za prokázané, že by stěžovatel nějaký karuselový podvod organizoval. To však neznamená, že by uznání částečné důvodnosti obhajoby muselo automaticky mít za následek zproštění obžaloby, jestliže se tato důvodnost týká jen určité skutečnosti, která sama o sobě skutkový závěr o spáchání skutku ani jeho právní kvalifikaci jakožto trestného činu nevylučuje. Skutečnost, že stěžovatel neorganizoval karuselový podvod, totiž ještě sama o sobě neznamená, že se nezapojil do "řetězcového podvodu".
33. Kardinálního významu v nynější věci je také to, že změna popisu skutku, která nemá za následek narušení totožnosti skutku, se nedotýkala podstaty obvinění, jemuž stěžovatel čelil, a skutkových okolností relevantních pro posouzení jeho viny. Popis skutku se především nijak nedotýkal potřeby objasnit (ne)existenci účelově vytvořeného řetězce právnických osob, daňových konotací jím prováděné činnosti a stěžovatelovy subjektivní stránky, tedy vědomostní a hodnotící složky ohledně těchto okolností. Stěžovatelova pozice co do možnosti se hájit tedy nebyla změnou popisu skutku nijak významně dotčena. Ústavní soud k tomu také podotýká, že stěžovatel měl příležitost své námitky proti novému popisu skutku uplatnit před odvolacím soudem, což také učinil. I kdyby tak byl hypoteticky omezen na svém právu na obhajobu v hlavním líčení (a výše Ústavní soud vyložil, že tomu tak nebylo), k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu či na obhajobu v trestním řízení by bylo mohlo dojít jen tehdy, neměl-li by stěžovatel účinnou možnost se hájit v plném rozsahu v řízení o odvolání. Tato možnost mu však odňata nebyla, naopak jí stěžovatel široce využil. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že jeho obhajobu atakující totožnost skutku odvolací soud i Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem vyhodnotily jako nedůvodnou.
34. K námitce 4) Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.
35. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva pro obecné soudy neznamená nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2007 ve věci Marini proti Albánii, stížnost č. 3738/02, bod 105.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 4. 2008 ve věci Grădinar proti Moldávii, stížnost č. 7170/02, bod 107.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2001 ve věci Hirvisaari proti Finsku, stížnost č. 49684/99, bod 30.; a mnohá další).
36. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.) či nereagování soudu na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť je pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02, bod 84.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 2. 2007 ve věci Boldea proti Rumunsku, stížnost č. 19997/02, bod 30.). V zásadě jen taková tvrzení vyžadují vždy explicitní a jasnou odpověď soudu (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2017 ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku č. 2, stížnost č. 19867/12, bod 84.). V trestním řízení mají takovou povahu např. skutečnosti zpochybňující závěr o vině stěžovatele, na něž obviněný poukázal (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 1. 2013 ve věci Mitrofan proti Moldávii, stížnost č. 50054/07, bod 54.), např. že měl v době činu alibi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2010 ve věci Vetrenko proti Moldávii, stížnost č. 36552/02, bod 58.).
37. Na druhou stranu porušením práva na spravedlivý proces dle Evropského soudu pro lidská práva není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.)
38. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými námitkami, kterému mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožněním se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017 ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB, stížnost č. 73841/01, bod 42.). Naopak je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je na nadřízeném soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
39. V nynější věci má Ústavní soud za to, že požadavku na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí v trestním řízení v rovině vypořádání se s námitkami obhajoby napadená rozhodnutí obecných soudů ve svém komplexu při konfrontaci se shora uvedenými východisky judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva obstojí.
40. Dlužno podotknout, že nalézací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku detailněji důkazy provedenými k návrhu stěžovatele ani jeho zamítnutými důkazními návrhy výslovně nezabývá. Toto pochybení však napravil odvolací soud, který v bodě 11. svého napadeného usnesení podrobně zdůvodňuje, proč z těchto důkazů nevyplývá to, co z nich dovozuje stěžovatel, a proč nebylo vyhověno těm důkazním návrhům, které na první pohled nepostrádají relevanci, tedy především znaleckého zkoumání či vyjádření daňového poradce Ing. Goláně, neboť mechanismus obchodu v řetězci předmětných právnických osob, včetně jeho daňových konsekvencí, byl prokázán nade vší pochybnost, tedy tyto důkazy byly nadbytečné. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v bodě 47. jeho napadeného usnesení, že nalézací soud se fakticky zabýval důkazními návrhy v plné šíři.
41. Stěžovateli se ze strany Nejvyššího soudu v bodě 54. napadeného usnesení dostalo poučení o tom, že povinnost obecných soudů řádně reagovat na obhajobu obviněného nevyžaduje detailní reakci na veškeré námitky bez ohledu na jejich relevanci, která je dána zejména tím, zda tyto námitky reagují na ucelený argumentační systém, na němž obecné soudy své skutkové a právní závěry založily. Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit s Nejvyšším soudem v tom, že stěžovatel na argumentační linii obecných soudů, která tvoří komplexní a vnitřně koherentní systém, prakticky nereaguje, ignoruje její stěžejní pilíře a klade proti ní pouze vybrané a z kontextu vytržené dílčí námitky k jednotlivým detailům svého případu, které jsou buď ve světle bezpečně prokázaných zjištění obecných soudů nevýznamné, nebo vyvrácené.
42. Za těchto okolností výslovné bližší nerozvedení důvodů pro zamítnutí dalších důkazních návrhů nalézacím soudem považuje Ústavní soud toliko za formální vadu, která nemůže svou intenzitou dosahovat ústavněprávní roviny, neboť tyto další důkazní návrhy se zjevně měly týkat skutečností, na nichž daná trestní věc nespočívala, resp. které pro závěr o stěžovatelově vině nebyly relevantní, nadto byla tato vada zhojena v opravných řízeních. To se týká především těch důkazních návrhů, kterými stěžovatel usiloval prokázat, že řadu osob obstarávajících účelově zapojené právnické osoby, které považoval za pravé pachatele předmětné trestné činnosti, vůbec neznal. Jeho subjektivní stránka totiž byla dostatečně prokázána a v žádném případě nevyžadovala vzájemnou osobní znalost všech osob zainteresovaných na předmětném řetězci.
43. K námitce 5) se Ústavní soud omezí na připomenutí svého dlouhodobě zastávaného stanoviska o formálně-materiální povaze důkazu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197), nález sp. zn. II. ÚS 1959/22 ze dne 20. 9. 2022, nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, bod 69., a zejména nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022, bod 28.], podle nějž je z hlediska zákonnosti důkazu nutno především hodnotit míru, v jaké taková vada ovlivňuje jednak spolehlivost důkazního prostředku, a jednak právo na obhajobu.
44. Touto námitkou se zabývaly podrobně všechny tři obecné soudy (nalézací soud v bodech 60. až 66. napadeného rozsudku, odvolací soud v bodě 11. napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodech 55. až 60. napadeného usnesení), a to způsobem vyčerpávajícím všechny stěžovatelovy námitky, které tento v prakticky nezměněné podobě předkládá nyní i Ústavnímu soudu, aniž by reagoval na způsob, jak se nimi vypořádaly obecné soudy. Ty korektně odkázaly na judikaturu Ústavního soudu k této otázce. Stěžovatel se nevypořádal ani s tak elementárním závěrem obecných soudů, že zaměňuje protokoly o pořízených odposleších, které pořízeny byly, s jejich přepisy, které v přípravném řízení vytvořeny nebyly, případně s tím, že v hlavním líčení byly předmětné záznamy přehrány poté, co k výzvě soudu státní zástupce vymezil, které považuje za zájmové, přičemž obhajoba měla možnost rozsah dokazování odposlechy ovlivnit stejně jako státní zástupce a úvaha o tom, že státní zástupce a soud měly k dispozici jejich přepisy, je pouze spekulací stěžovatele, kterou ničím nepodložil.
45. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky nerozporovaly autenticitu obsahu odposlechů přehraných v hlavním líčení a obecné soudy zcela uspokojivě vysvětlily, proč právo na obhajobu nebylo stěžovatelem namítanými formálními nedostatky narušeno ani omezeno, a stěžovatel k tomuto jejich vysvětlení mlčí. Za těchto okolností Ústavní soud nemá potřebu dále na námitku stěžovatele reagovat, neboť obecné soudy se jí zabývaly dostatečně a stěžovatel nepředložil k jejich závěrům k této záležitosti žádnou názorovou oponenturu.
46. Mutatis mutandis to platí i pro stěžovatelovu námitku nedostatku místní příslušnosti soudu vydavšího některé příkazy k odposlechům. Tato námitka se zakládala výlučně na rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), přičemž stěžovatel naprosto ignoroval poznámku obecných soudů, že právní názor vyjádřený v tomto nálezu se podle jeho bodu 120. neuplatňuje zpětně, přičemž pouze dva příkazy byly vydány po datu vykonatelnosti tohoto nálezu. Na další stěžejní konkluzi, že ještě před vydáním těchto dvou příkazů bylo rozhodnuto podle § 25 trestního řádu za použití § 24 odst. 2 trestního řádu k odnětí věci a jejímu přikázání okresnímu soudu, který tyto dva příkazy vydal, stěžovatel odpovídá v ústavní stížnosti pouze tak, že tento postup nemůže zhojit předchozí nezákonný postup založení místní příslušnosti okresního soudu v rozporu s výše uvedeným plenárním nálezem. Jelikož však, jak správně obecné soudy uvedly, se právní názor vyjádřený v tomto plenárním nálezu neuplatňuje retrospektivně, žádná předchozí nezákonnost, natož protiústavnost, v předchozí době v jeho věci nevznikla. Své tvrzení, že k odnětí a přikázání věci nebyl důvod, pak stěžovatel nekonkretizoval, a tedy znemožnil Ústavnímu soudu, aby se jím zabýval blíže.
47. Zcela bezdůvodná je i dílčí námitka stěžovatele, že mu v přípravném řízení byl znemožněn přístup k odposlechům. Stěžovatel totiž netvrdí ani neprokazuje, že by mu bylo odepřeno právo seznámit se s kompletním spisovým materiálem podle § 166 odst. 1 trestního řádu, přičemž před časovým okamžikem, s nímž je spojen vznik tohoto práva, může podle § 65 odst. 2 trestního řádu orgán činný v trestním řízení právo nahlédnout do spisu či jeho části z důležitých důvodů odmítnout. Byly-li tak stěžovateli předmětné nahrávky zpřístupněny postupem podle § 166 odst. 1 trestního řádu a měl-li možnost se plnohodnotně účastnit hlavního líčení, kde byly zájmové nahrávky přehrány v souladu se zásadou bezprostřednosti a přímosti a při zachování kontradiktornosti včetně možnosti obhajoby žádat přehrání dalších nahrávek, právo stěžovatele na soudní ochranu, na obhajobu ani na rovnost v řízení takovým postupem porušeno být nemohlo. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti netvrdí, že by některý z těchto požadavků nebyl v jeho věci splněn, ale porušení svých práv dovozuje již jen z dočasné nemožnosti seznámit se s obsahem nahrávek v přípravném řízení či z označení zájmových odposlechů státním zástupcem až v hlavním líčení, na které obhajoba mohla reagovat. I tato dílčí námitka je tedy lichá.
48. Konečně ani námitka 6) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Tuto námitku uplatnil stěžovatel již ve stížnosti proti usnesení, jímž nebyli předmětní členové senátu odvolacího soudu vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení a podrobně se jí zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 1. 2021, č. j. 11 Tvo 29/2020-11340, na něž odkázal odvolací soud v bodě 14. svého napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodě 40. svého napadeného usnesení. Závěry tam uvedené z ústavněprávního rámce rozhodování o podjatosti nevybočují.
49. Stěžovatel podjatost členů senátu odvolacího soudu spatřuje jednak v údajném porušení presumpce neviny v dřívějším rozhodnutí o žádosti o zrušení peněžité záruky, a jednak v prostém faktu, že rozhodovaly právě o této otázce. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelem odkazovaná pasáž předmětného dřívějšího rozhodnutí, na němž se podíleli dva členové senátu odvolacího soudu, který následně vydal napadené usnesení, o jejich faktické předpojatosti, tak jak se o ní stěžovatel snaží přesvědčit Ústavní soud, nevypovídá. Odvolací soud si (tehdy v pozici stížnostního soudu) byl zjevně velmi dobře vědom procesní situace, v níž se nacházel, vystříhal se jakýchkoliv konečných skutkových závěrů a opakovaně zdůraznil, že učinit je náleží až nalézacímu soudu. Z tohoto důvodu se také odmítl zabývat obsáhlou stěžovatelovou argumentací, která podle odvolacího soudu měla mít místo až v hlavním líčení, což rovněž potvrzuje závěr, že se odvolací soud nesnažil si učinit finální názor o skutkovém stavu ve věci a držel se striktně mezí dílčího předmětu řízení o stížnosti, o níž rozhodoval.
50. Převážná část stěžovatelovy argumentace pak směřuje proti samotnému faktu, že předmětní členové senátu odvolacího soudu v jeho věci rozhodovali o zrušení peněžité záruky. Stěžovatel závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatel usiluje o rozšíření dosahu ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu, který vylučuje z rozhodování o vině soudce, který v přípravném řízení rozhodoval o vazbě, neboť jiná související rozhodnutí, např. o prodloužení vazby po podání obžaloby, toto ustanovení neobsahuje, kontruje tím, že fakticky se při rozhodování o zrušení peněžité záruky zabývá soud velmi podobnými otázkami jako v případě rozhodování o vzetí do vazby.
51. S tím však Ústavní soud, stejně jako Nejvyšší soud, nesouhlasí a ve své rozhodovací praxi se kloní k interpretaci § 30 odst. 2 trestního řádu jakožto taxativního výčtu, který nelze rozšiřovat analogií [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 530/18 ze dne 27. 3. 2018, bod 24.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2573/16 ze dne 18. 10. 2016, bod 14.; usnesení sp. zn. III. ÚS 831/11 ze dne 14. 4. 2011; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3/02 ze dne 6. 8. 2002; usnesení sp. zn. I. ÚS 2412/08 ze dne 11. 11. 2008, usnesení sp. zn. II. ÚS 2711/07 ze dne 10. 9. 2008 či usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409)].
52. Je tomu tak proto, že distribuce důvodů pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení mezi § 30 odst. 1 trestního řádu vyžadující konkrétní přezkum a § 30 odst. 2 trestního řádu automaticky vylučující tento orgán pro předchozí odlišnou procesní roli či předchozí typové rozhodnutí v dané věci je z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu pouze pragmaticky ulehčuje řešení možné podjatosti ex lege tam, kde nejvíce hrozí její systémové riziko, a to bez ohledu na to, zda se v daném případě také reálně toto riziko materializovalo, či nikoliv. Pro požadavek nezávislosti, a především nestrannosti soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, je ovšem relevantní pouze to, zda se stěžovatel může domoci vyloučení orgánu činného v trestním řízení na základě zvážení všech konkrétních okolností v dané individuální věci, čemuž odpovídá § 30 odst. 1 trestního řádu. Tento přezkum v nynější věci byl proveden obecnými soudy bez závěru, že by předmětní členové senátu odvolacího soudu dali v konkrétním kontextu stěžovatelovy věci jakkoliv najevo svou podjatost, zejména v podobě utvoření si konečného úsudku o jeho vině, a stěžovatel netvrdí ani neprokazuje v tomto směru v ústavní stížnosti nic, co by svědčilo o opaku.
V. Závěr
53. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími ani postupem předcházejícím jejich vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
54. Jelikož usnesením ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2808/22 byl z projednání a rozhodování věci vyloučen soudce Pavel Šámal, byl do senátu v souladu s platným a účinným rozvrhem práce povolán soudce Jaromír Jirsa, a proto Ústavní soud rozhodl ve složení senátu uvedeném v záhlaví.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu