Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem Chmelova 357/2, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2019, č. j. 62 T 1/2019-10802, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 3 To 4/2020-11340, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 8 Tdo 728/2021-12027, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 10. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody podle § 43 odst. 1 trestního zákoníku v délce šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 500 denních sazeb po 2 000 Kč (celkem tedy ve výši 1 000 000 Kč) za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v délce jednoho roku podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku, v tehdy platném a účinném znění, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let.
3. Skutky, kladené stěžovateli za vinu, měly, stručně vyjádřeno, spočívat v tom, že stěžovatel se měl na počátku roku 2015 po předchozí domluvě s jedním ze spoluobviněných zařadit společnost X, jako její jednatel do účelově vytvořeného řetězce právnických osob, které mezi sebou navazovaly obchodní vztahy při obchodování s řepkovým semenem, které byly pouze účelové, neboť reálně veškeré obchody s cílovými zákazníky realizovala právě společnost X, s cílem snížit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty uvedené společnosti a potažmo se obohatit o finanční prostředky odpovídající zkrácené dani z přidané hodnoty, resp. vylákané výhodě na této dani, neboť obchody reálně provozované společností X, měly být správně zdaněny z hodnoty skutečně realizovaných plnění, tedy z celé výše prodejních cen, aniž by si mohla nárokovat odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, avšak daň odvedla toliko z tzv. marže vzhledem k účelovým obchodům mezi právnickými osobami představujícími uměle vytvořený řetězec, v němž měla zboží účelově od rovněž účelově zařazeného dodavatele ze Slovenské republiky zakoupit společnost Ventus Energo, s.r.o., která toliko formálně nabyté plnění obratem prodala dalším společnostem s uměle vytvořenou ztrátou, fakticky rovnající se výši daně z přidané hodnoty plynoucí toliko z přijatého plnění, kde daňový základ zboží přijatého ze zahraničí po odečtení daně z přidané hodnoty vytvořil nový daňový základ pro navazující, toliko účetně vedené tuzemské obchody, ale fakticky zboží přímo prodala společnosti X, která následně odprodala zboží konečnému zákazníkovi, přičemž společnosti Ventus Energo, s.r.o., tak formálně vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty z takto účetně vykázaných obchodů, již tato společnosti nikdy neodvedla, čímž byla daň zkrácena v celkovém rozsahu 1 016 663,50 Kč a v období prosinec 2015 až červenec 2016 měl stěžovatel společnost X, za stejným účelem zařadit do obdobného řetězce jiných právnických osob operujících obdobným způsobem při obchodu s řepkovým olejem, čímž společnost X, zakrývala skutečnost, že je prvodovozcem této komodity, v důsledku čehož přiznala daň z přidané hodnoty na výstupu z uskutečněných prodejů konečným zákazníkům, ale současně si neoprávněně nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, tedy tuto daň přiznala pouze z prodejní marže, zatímco údajní první dovozci do České republiky buď vůbec nepodávali daňová přiznání, případně v nich nepřiznávali tyto obchody, přičemž daň byla takto zkrácena souhrnně o 10 007 414,05 Kč a bezprostředně hrozilo zkrácení v souhrnné částce 22 086 302,79 Kč (dále jen "předmětné skutky").
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ohledně stěžovatele a jednoho jeho spoluobviněného výrok o náhradním trestu odnětí svobody z důvodu změny právní úpravy, ke které v mezidobí došlo, přičemž ve zbytku zůstal napadený rozsudek beze změn. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní průběh, vymezuje svá ústavně zaručená základní práva, která dle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena, a přibližuje svůj náhled na závěry obecných soudů, následně vznáší vlastní námitky: 1) absence řádného zdůvodnění a hodnocení důkazů; 2) extrémní rozpor skutkových zjištění s obsahem spisu; 3) porušení obžalovací zásady; 4) opomenuté důkazy a argumenty obhajoby; 5) nezákonnost důkazů - telefonních odposlechů; 6) porušení práva na zákonného soudce. Smysl těchto jednotlivých námitek lze shrnout následovně:
6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že obecné soudy řádným způsobem své závěry neodůvodnily. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, jak naložily s kterým konkrétním důkazem a své skutkové závěry vyjádřily toliko paušálním a souhrnným způsobem. Obecné soudy se také blíže nezabývaly konkrétními okolnostmi jednotlivých obchodních případů a nevypořádaly se dostatečně s argumenty obhajoby. V odůvodnění napadených rozhodnutí spatřuje dále stěžovatel vnitřní nekonzistenci, neboť na jedné straně nalézací soud dospěl k závěru, že předmětný řetězec společností byl provozován bez ekonomického opodstatnění, na straně druhé dovodil, že obchody reálně probíhaly. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že obecné soudy předpojatým způsobem zařazovaly předmětné obchodní případy do šablony jiných případů úniků na dani z přidané hodnoty, a tomu přizpůsobily argumentaci i dokazování.
7. Ad 2) se stěžovatel vymezuje vůči závěru obecných soudů o své vině předmětnými skutky. Má za to, že objektivní ani subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby mu nebyly prokázány. Stěžovatel nevytvářel žádný účelově vytvořený řetězec právnických osob páchajících daňovou trestnou činnost ani se do něj nezapojoval, a jestli takový řetězec fungoval, dělo se tak bez jeho vědomí. Sám nalézací soud dospěl dle stěžovatele ke stejnému skutkovému závěru a až při vyhlašování napadeného rozsudku mělo podle něj dojít "ke změně skutku" a stěžovatel byl uznán vinným za samotné zařazení do řetězce obchodních společností dopouštějících se daňové trestné činnosti, ačkoliv bylo prokázáno, že společnost X, obchodovala jen s bezprostředními obchodními partnery, řádně hradila částky odpovídající dani z přidané hodnoty z realizovaných kupních cen a stěžovatel o existenci předmětného řetězce neměl povědomí, tento byl provozován jinými osobami a stěžovatel ani společnost X, nikdy z jejich činnosti neprofitovali. Pouhý vstup do obchodních vztahů s bezprostředními tuzemskými obchodními partnery nemohl u stěžovatele založit srozumění s trestnou činností páchanou jinými subjekty. Obecné soudy tak dovodily závěr o jeho vině v rozporu s provedeným dokazováním a skutková zjištění, která učinily, nezakládají žádný trestný čin. Stěžovatel dále předkládá vlastní hodnocení vybraných skutkových okolností a argumentuje ve prospěch závěru, že z jeho strany, resp. ze strany společnosti X, šlo o běžnou podnikatelskou obchodní činnost, která byla realizována zcela legálně.
8. Ad 3) stěžovatel poukazuje na to, že nalézací soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu spočívajícího ve skutku, který se podstatným způsobem odlišoval od skutku, pro nějž bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání. Zatímco v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě byl skutek popsán tak, že stěžovatel měl vytvářet a organizovat karuselové řetězce, v napadeném rozsudku byl uznán vinným za zařazení společnosti X, do skupiny propojených právnických osob po předchozí domluvě a v součinnosti s dalšími spoluobviněnými. Stěžovatel považuje tuto změnu za zcela zásadní a implikuje z ní porušení zásady obžalovací podle § 180 trestního řádu ve spojení s § 176 odst. 2 trestního řádu a § 177 písm. b) trestního řádu (sic!), neboť totožnost skutku nebyla zachována. Stěžovatel v této souvislosti nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, že zachování totožnosti skutku určují obecná a teoretická pravidla bez přihlédnutí k tomu, zda či jaký dopad měla změna popisu skutku konkrétně na zachování práva na obhajobu. V jeho případě byl tento dopad enormní, neboť stěžovatel před změnou popisu skutku svou obhajobu zaměřoval na vyvrácení podezření, že organizoval řetězce karuselových podvodů, a tato jeho obhajoba byla úspěšná, neboť částečně rozkryl skutečné praktiky realizované při dovozu řepkového oleje jinými osobami. Změna popisu skutku tedy stěžovateli odňala možnost se dále účinně hájit.
9. Ad 4) stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nezabývaly skutečnostmi, na které obhajoba poukazovala, a místo toho systematickým a předpojatým způsobem pomíjely důkazní návrhy a argumenty obhajoby. Některé důkazní návrhy obhajoby byly sice provedeny, ale obecné soudy z nich nic nevyvodily, některé byly bezdůvodně zamítnuty. Stěžovatel v rámci této námitky v ústavní stížnosti dále specifikuje výčet důkazů, které byly provedeny či které k provedení obhajoba navrhovala, a které dle jeho názoru obecné soudy dostatečně či vůbec nevzaly v potaz. Obecné soudy tedy dle názoru stěžovatele nezaložily svůj závěr o jeho vině na objektivně provedeném dokazování, ale na vlastních domněnkách, nevyvrátily jeho obhajobu a vystupovaly vůči němu předpojatě.
10. Ad 5) stěžovatel napadá zákonnost provedených odposlechů telekomunikačního provozu, které dle jeho názoru v mnoha směrech potvrzovaly obhajobu. Nezákonnost těchto odposlechů stěžovatel spatřuje v tom, že souhlas (sic!) s pořízením odposlechů byl udělen místně nepříslušným soudem, neboť byl podle volby Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové příslušný návrh podán Okresnímu soudu v Hradci Králové, a to v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.). Na nezákonnosti tohoto postupu podle stěžovatelova přesvědčení nemůže ničeho změnit ani to, že následně dne 17. 5. 2016 došlo z podnětu státního zástupce k odnětí věci Okresnímu soudu ve Svitavách a jejím přikázání Okresnímu soudu v Hradci Králové, neboť podle stěžovatele pro takový postup nebyl dán důvod. Kromě toho policejní orgán nevyhotovil obligatorní protokoly o pořízených odposleších podle § 88 odst. 6 trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že tuto vadu nelze později zhojit jejich dodatečným vyhotovením, neboť podle trestního řádu musí být tyto protokoly vyhotoveny již v přípravném řízení, aby ještě před podáním obžaloby bylo zřejmé, které z nich budou použity jako důkaz před soudem, a které nikoliv. Policejní orgán rovněž neprovedl vyhodnocení odposlechů a neoznačil z nich ty, které podle něj byly důležité pro trestní řízení. Součástí spisového materiálu tedy byly všechny pořízené odposlechy, což jen u stěžovatele představovalo přes 2 000 hovorů a další tisíce hovorů byly zaznamenány ve vztahu ke spoluobviněným. Tímto způsobem byla rovněž porušena práva obhajoby, neboť ta se nemohla zaměřit na ty odposlechy, které policejní orgán považoval za významné. Pochybení stran odposlechů prohloubil podle stěžovatelova přesvědčení rovněž nalézací soud, který se s nimi seznámil mimo hlavní líčení a sám mezi nimi vybral ty, které považoval za významné, a nebyl ochoten obhajobě sdělit, jakým způsobem seznámení se s nimi uskutečnil. Tím porušil nestrannost soudu, neboť svým postupem konvalidoval pochybení veřejné žaloby. Stěžovatel má navíc za vysoce pravděpodobné, že soud se s obsahem odposlechů seznamoval prostřednictvím jejich písemných přepisů, které nebyly obhajobě poskytnuty.
11. Ad 6) stěžovatel upozorňuje, že dva členové senátu odvolacího soudu rozhodovali ve věci již dříve o stížnosti stěžovatele ve věci vrácení peněžité záruky. V tehdejším rozhodnutí se přitom podle stěžovatele vyjádřili ke skutkovému stavu a právnímu hodnocení věci. Podle stěžovatelova úsudku tedy byli podjatí pro poměr k věci, neboť jde o obdobné rozhodování jako v případě rozhodování o vazbě, na němž účast soudce zakládá důvod jeho podjatosti sama o sobě. Stěžovatel dále namítá, že tehdejší rozhodnutí svědčí o nekritickém převzetí obhajoby soudem a že bylo zatíženo extrémními rozpory s obsahem spisu. Složení senátu odvolacího soudu tak bylo v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Složení senátu odvolacího soudu přitom bylo důsledkem nevhodné koncentrace rozhodování v rukou jediného senátu odvolacího soudu, který vyplývá z jeho rozvrhu práce.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou argumentací, která v naprosto převažujícím rozsahu postrádá ústavněprávní rovinu, pouze usiluje o zvrácení závěru o své vině, s nímž subjektivně nesouhlasí, aniž by však tento nesouhlas byl důsledkem pochybení obecných soudů dosahujícího svou intenzitou porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Stěžovatel tedy staví Ústavní soud do běžného instančního pořadí a domáhá se prosazení svého náhledu na průběh řízení, a především své verze skutkového děje, v němž byla předmětná trestná činnost spáchána jinými osobami zcela mimo stěžovatelovo vědomí a kontrolu. Obecné soudy však závěru o stěžovatelově vině dosáhly na základě trestního řízení proběhnuvšího v mezích ústavní konformity, proto Ústavní soud nemá důvodu proti jeho výsledku zasahovat. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
14. Námitkou 1) stěžovatel napadá kvalitu odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a snaží se Ústavní soud přesvědčit, že tato kvalita neodpovídá ústavněprávním požadavkům. Ústavní soud povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí považuje ustáleně za významný požadavek vyplývající z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117), nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423) či nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)], která mimo jiné představuje garanci proti libovůli [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021, nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85), nález sp. zn. I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267) či nález sp. zn. II. ÚS 469/05 ze dne 8. 3. 2006 (N 54/40 SbNU 527)] a umožňuje jednotlivcům se seznámit se skutkovými i právními úvahami soudu za účelem možného podání opravného prostředku, či alespoň ověření, zda výsledek řízení odpovídá jeho průběhu a zda tento průběh splňoval parametry dané požadavkem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05 ze dne 10. 4. 2006 (N 81/41 SbNU 67) či nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].
15. Odůvodnění soudního rozhodnutí musí být srozumitelné, logické a přesvědčivé [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3616/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 191/91 SbNU 379)] a musí se věnovat všem podstatným aspektům řízení v konkrétním kontextu každé jednotlivé věci [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235)], resp. všem podstatným otázkám pro rozhodnutí dané věci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), nález sp. zn. IV. ÚS 684/10 ze dne 27. 4. 2010 (N 94/57 SbNU 239)]. Z odůvodnění rozhodnutí v trestním řízení předně musí vyplývat logický vztah mezi hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními a právními úvahami soudu, ev. jiného orgánu činného v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 781/04 ze dne 13. 12. 2005 (N 227/39 SbNU 423), nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489) či nález sp. zn. II. ÚS 124/97 ze dne 30. 1. 2001 (N 20/21 SbNU 175)], a to konkrétně, nikoliv paušálním odkazem na obsah spisu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)]. Odůvodnění soudního rozhodnutí se taktéž musí vypořádávat se všemi stěžejními námitkami, které obviněný vznesl [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3486/15 ze dne 30. 8. 2016 (N 158/82 SbNU 497)].
16. Nároky na rozsah, obsah i kvalitu odůvodnění v obecné rovině vyplývají z § 125 trestního řádu a z § 134 odst. 2 trestního řádu, nicméně značně se liší podle povahy předmětu rozhodnutí a jeho významu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020, nález sp. zn. IV. ÚS 1377/22 ze dne 20. 9. 2022, nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 13/84 SbNU 159), nález sp. zn. III. ÚS 3457/14 ze dne 26. 4. 2016 (N 77/81 SbNU 311), nález sp. zn. IV. ÚS 3501/13 ze dne 5. 8. 2014 (N 149/74 SbNU 275), nález sp. zn. III. ÚS 2954/11 ze dne 30. 3. 2012 (N 69/64 SbNU 781) či nález sp. zn. I. ÚS 371/02 ze dne 16. 10. 2002 (N 130/28 SbNU 117)]. Nároky na rozsah a obsah odůvodnění se také liší podle toho, v jakém stádiu či fázi trestního řízení bylo vydáno a zda jde o prvostupňové rozhodnutí či o rozhodnutí v opravných řízeních, tedy např. nároky na odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání jsou nižší než nároky na odůvodnění rozsudku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)], nároky na rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku jsou nižší než nároky na prvostupňové rozhodnutí ve věci samé [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)].
17. Mírou splnění ústavněprávních požadavků na odůvodnění v trestním řízení však není subjektivní hledisko obviněného či jiné osoby, o jejíchž právech či povinnostech orgány činné v trestním řízení rozhodují, ale objektivizované hledisko významu určité okolnosti pro rozhodnutí, jež posuzují orgány rozhodující o opravných prostředcích. Ústavní soud zpravidla není povolán k tomu, aby sám přehodnocoval význam určité okolnosti pro dané rozhodnutí a způsob, jakým jej zohlednily orgány činné v trestním řízení, nicméně pokud tyto selžou v rozpoznání významu určité okolnosti, která je prima facie pro dané rozhodnutí zcela zásadní, a v odůvodnění svých rozhodnutí se jí věnují jen okrajově či naprosto nedostatečným způsobem, je prostor pro zásah Ústavního soudu dán. Tak tomu bude zejména tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení místo konkrétního odůvodnění uvedou toliko citaci či parafrázi textu zákona [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521), nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], v případě obecného odkazu na obsah jediného důkazu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361)], atd.
18. V nynější věci byly všechny shora uvedené požadavky na řádné odůvodnění rozsudku v trestním řízení splněny. Nalézací soud vyložil zcela v souladu s nimi zejména v bodech 68. až 70. svého napadeného rozsudku, na základě čeho k závěru o vině stěžovatele dospěl. Skutečnost, že toto odůvodnění je ve vztahu k celkové délce rozsudku relativně krátké (představuje cca 4 strany z celkem 121 stran rozsudku), sama o sobě nenasvědčuje zprotivení se těmto požadavkům nalézacího soudu, neboť tento poukázal na závěr, který nezpochybňuje ani sám stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti, že v nynější věci nešlo o tzv. karuselový podvod, neboť propojené právnické osoby neobchodovaly pouze fiktivně a v kruhu, ale tvořily řetězec a k obchodováním se zemědělskými komoditami mezi nimi skutečně docházelo, ovšem zapojení většiny článků tohoto řetězce bylo pouze účelové s cílem formálně odůvodnit nižší daňovou povinnost, ev. vylákat výhodu na dani.
19. Převážná část skutkových zjištění tak nebyla vůbec sporná, nalézací soud konstatoval, neboť v nynější věci - na rozdíl od případů tzv. karuselových podvodů - nešlo o to, zda určité obchody proběhly, či nikoliv, ale o to, co bylo jejich účelem. Není tedy pochybením nalézacího soudu, ale racionalizací rozhodovací činnosti, pokud nevěnoval v odůvodnění pozornost skutečnostem, které nikdo nezpochybňoval (zejména účetní a obchodní podklady k jednotlivým obchodům). V tomto směru nelze odůvodnění napadeného rozsudku ani považovat za vnitřně rozporné z toho důvodu, že by snad nalézací soud tvrdil, že obchody byly pouze fiktivní a současně že reálně proběhly, neboť nalézací soud nezpochybňoval reálný pohyb zboží a plateb, nýbrž dovodil účelovost zapojení většiny článků, které nemělo žádné legitimní ekonomické opodstatnění.
20. Sedes materiae nynější věci tedy byla otázka, zda se provozování účelově vytvořeného obchodního řetězce s cílem páchat závažnou daňovou trestnou činnost dělo se stěžovatelovým vědomím a po jeho vůli, a těmto skutečnostem věnoval nalézací soud i oba další obecné soudy adekvátní pozornost (viz níže).
21. Nelze přisvědčit ani tomu, že by obecné soudy přistupovaly ke stěžovatelově věci šablonovitě či paušalizujícím způsobem, naopak se velmi pečlivě zabývaly v této věci relevantními konkrétními okolnostmi. O tom svědčí mimo jiné i důsledné rozvedení úvah o rozdílu mezi tzv. karuselovým obchodem (resp. podvodem) a řetězcovým podvodem, do nějž byl stěžovatel zapojen, jakož i zkoumání konkrétního způsobu jeho fungování ze strany obecných soudů. Velmi pregnantně se pak k mechanismu fungování celého řetězce vyjádřil zejména odvolací soud v bodě 11. svého napadeného usnesení a jeho úvahy dále rozvinul Nejvyšší soud v bodech 48. až 50. svého napadeného usnesení.
22. Schematický přístup ke stěžovatelově trestní věci ostatně vylučuje i sám fakt, že obecné soudy upravily popis skutku způsobem pro stěžovatele výhodnějším oproti podané obžalobě, když dovodily, že stěžovatel ani jeho spoluobvinění neorganizovali karuselový podvod, ale že byli zapojeni do řetězcového podvodu a že daňovou povinnost sice plnili, avšak ve výši podstatně nižší (pouze z tzv. marže, nikoliv z plné ceny komodity), než jaká by náležela obchodům prováděným bez účelového zapojení dalších právnických osob toliko právě z důvodu nezákonného snižování daňové povinnosti. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že tuto změnu popisu skutku stěžovatel obecným soudům vytýká, neboť tak činí zjevně bezdůvodně [viz níže k námitce 3)].
23. Namítá-li pak stěžovatel, že obecné soudy neprovedly zhodnocení každého jednotlivého důkazu, resp. že se nezabývaly každým důkazem v odůvodnění zvlášť, Ústavní soud uzavírá, že tato skutečnost nemá za následek porušení požadavků na ústavní konformitu odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu shora odkazované judikatury. Nalézací soud reprodukoval obsah provedených důkazů v bodech 2. až 66. napadeného rozsudku a v bodech 68. až 70., v nichž nalézací soud projevil svá skutková zjištění, je na ně u jednotlivých dílčích zjištění odkazováno, a tedy je zřejmé, na kterých důkazech nalézací soud svůj skutkový závěr o tom, že se stěžovatel předmětných skutků dopustil, vystavěl. I v návaznosti na stěžovatelovy námitky se pak blíže k tomuto odůvodnění vyjádřil i Nejvyšší soud v bodě 51. svého napadeného usnesení, v němž úvahy nalézacího soudu vhodně doplnil. Ve zbytku obsah námitky 1) brojí fakticky proti skutkovým zjištěním obecných soudů ohledně stěžovatelovy subjektivní stránky, k níž se Ústavní soud vyjádří v rámci vypořádání námitky 2).
24. Námitka 2) se zakládá na polemice se závěrem obecných soudů o naplnění subjektivní stránky stěžovatele ve formě úmyslu nepřímého. Tato námitka tedy zpochybňuje skutková zjištění obecných soudů. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že do této oblasti je oprávněn zasahovat pouze zcela výjimečně, neboť proces dokazování a ustalování skutkového stavu na jeho základě je v trestním řízení ovládán co do svého rozsahu zásadou materiální pravdy, co do svého obsahu zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
25. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
26. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
27. Ústavní soud v nynější věci však žádné takové pochybení, které by jej výjimečně opravňovalo zakročit proti procesu dokazování a vyvozování skutkového stavu, nenalezl. Jak už bylo uvedeno výše, stěžovatel nerozporoval skutková zjištění obecných soudů, že v předmětných řetězcích právnických osob v obou předmětných skutcích reálně probíhal obchod se zemědělskými komoditami a že účetní a obchodní dokumenty společnosti X, byly po formální stránce vedeny bezvadně, naopak se těchto faktů stěžovatel vehementně v průběhu celého trestního řízení i ve své ústavní stížnosti dovolává. Stěžovatel nepopírá ani to, že ve skutečnosti předmětné řetězce právnických osob páchaly daňovou trestnou činnost, pouze tvrdí, že o tom nevěděl a že se tak dělo v režii jiných osob, s nimiž on nemá co do činění. Spornou tedy zůstávala pouze subjektivní stránka stěžovatele, již tento popíral a nadále popírá, ovšem s jeho obhajobou se nalézací soud v odkazovaných pasážích rovněž vypořádal v bodech 69. až 70. napadeného rozsudku ústavně konformním způsobem.
28. Poukázal nejen na to, že stěžovatel jako zkušený obchodník se zemědělskými komoditami nemohl nebýt srozuměn s tím, že způsob realizace jednotlivých obchodů přes složitý řetězec právnických osob byl krajně podezřelý a neměl reálný ekonomický smysl, ale rovněž z výpovědí svědků i z odposlechů telekomunikačního provozu dovodil, že stěžovatel fakticky ostatní obchodníky řídil, a to včetně těch, s nimiž neměla společnost X, přímý obchodní kontakt, přičemž jim udílel i tak podrobné pokyny zasahující do vnitřních záležitostí těchto obchodníků, jako byly např. detaily realizace jednotlivých plateb. Důraz položil nalézací soud na to, že se tak dělo i v obchodních případech, které se společností X, nijak nesouvisely, tedy do nichž by stěžovatel při běžném a legálním obchodním styku neměl co zasahovat a do nichž by si v takovém styku tito další obchodníci zasahovat ani nenechali.
29. Tato ingerence šla dokonce tak daleko, že stěžovatel v některých případech obchody prováděné mezi sebou právnickými osobami, k nimž neměl přímý vztah, financoval (viz např. bod 51. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž nalézací soud vyzdvihl skutečnost, že jednotlivé články řetězce propojených právnických osob byly podle potřeby nahrazovány jinými právnickými osobami, zaštiťovanými ovšem stále stejným personálním obsazením, jakož i fakt, že stěžovatel částečně ve vztahu ke druhému předmětnému skutku uznal své pochybení.
30. Již tak dostatečné odůvodnění rozšířil dále i odvolací soud, který v bodě 12. svého napadeného usnesení specificky pojednal o subjektivní stránce stěžovatele. V této otázce se zcela shodl s nalézacím soudem a mimo jeho shora uvedených úvah také podotkl, že to byla právě společnost X, kdo v konečném důsledku z trestné činnosti profitoval, což při neexistenci pochybností o tom, že předmětný účelový řetěz právnických osob skutečně fungoval za účelem páchání trestné činnosti, vylučuje možnost, že by k ní docházelo zcela mimo stěžovatelovo vědomí a vůli. Taktéž odvolací soud výstižně poukázal na fakt, že modus operandi předmětných skutků prokazuje, že ani u prvého předmětného skutku, u nějž byla důkazní situace o něco slabší než u toho druhého, nemohl u stěžovatele absentovat přinejmenším úmysl nepřímý. Ústavní soud tedy s přihlédnutím ke shora uvedenému nespatřuje na úvaze obecných soudů, že tyto skutečnosti dokazují, že stěžovatel byl ohledně existence účelově vytvořeného řetězce právnických osob mající za cíl spáchání trestného činu zkrácení daně v úmyslu nepřímém, nic ústavně závadného.
31. Námitka 3) postrádá ústavní relevanci. Obecné soudy toliko změnily popis skutku při zachování jeho totožnosti, čímž zásadu obžalovací narušit nemohly. Důvody, které ke změně popisu vedly, pak vyložil nalézací soud přesvědčivě v bodě 70. napadeného rozsudku a podrobně jim věnoval pozornost i odvolací soud v bodě 13. napadeného usnesení a Nejvyšší soud v bodech 41. až 43. napadeného usnesení, přičemž s jejich právním názorem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť tento je v souladu jak s dlouhodobou rozhodovací praxí obecných soudů, tak s ústavně konformním výkladem pojmu skutku v judikatuře Ústavního soudu. Podle ní se skutkem rozumí "...určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva," přičemž jeho totožnost je zachována nejen v případě dokonalé shody mezi jeho vyjádřením v obvinění, obžalobě a v rozsudku, ale i tehdy, je-li dána shoda mezi podstatnými okolnostmi s přihlédnutím k tomu, co vyšlo najevo při dokazování v hlavním líčení [srov. zejména usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)].