45. Hlavní námitka Ústavního soudu ke zhodnocení uvedeného kritéria však směřuje proti tomu, že nalézací soud při prezentaci důkazů a jejich hodnocení v rozsudku opomenul řadu skutečností, které respekt matky k rodičovské roli stěžovatele staví do jiného světla. V podstatě jakékoliv podání matky k soudu i její výpovědi při jednáních obsahovaly útoky na předpoklady i schopnosti otce se o nezletilého postarat a kritizovaly jeho péči. Matka například od počátku řízení otce označovala za těžkého alkoholika či jej obviňovala ze špatné péče (se závažnými zdravotními následky pro syna) nebo dokonce přímého fyzického ubližování M. Ani jedno z těchto obvinění nebylo (mimo tvrzení matky) důkazně doloženo. Naopak otec se k péči matky vyjadřoval na počátku řízení pochvalně ("matka se o syna velmi dobře stará", č. l. 18), později neutrálně, ve svých vyjádřeních se povětšinou snažil hlavně vyvrátit obvinění matky směřující proti jeho péči a poukazovat na podle něj bezproblémový průběh pobytů nezletilého M. u něj. Je nutné zdůraznit, že obecné soudy ani OSPOD v řízení neuvedly žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly kvalitu péče otce o syna. Právě naopak, ocitovat lze v tomto směru hodnocení nalézacího soudu, dle kterého "otec má veškeré zázemí pro zajištění řádné péče o syna a je schopen se po všech stránkách o nezletilého M. postarat" (bod 23 napadeného rozsudku). Z uvedeného podle Ústavního soudu plyne, že bez dalšího nemůže obstát závěr nalézacího soudu označující matku za osobu více respektující roli druhého rodiče.
46. Byť Ústavní soud kritéria kvality komunikace rodičů a vzájemného respektu k rodičovským rolím od sebe ze shora představených důvodů oddělil, není pochyb o tom, že reálně se v mnoha ohledech protínají. Typicky pokud jeden rodič nerespektuje rodičovskou roli druhého rodiče či jej dokonce napadá z ubližování nezletilému ve snaze bránit mu ve styku s dítětem, potažmo taková obvinění používá jako nástroj proti rozšíření styku (změně péče), pro nerespektovaného rodiče bude nejspíše dosti obtížné s obviňujícím rodičem (nejen o potřebách dítěte) bezproblémově komunikovat.
Odmítavý postoj psychologů
47. Odvolací soud označil za překážku změny péče i následující argument: "Střídavou péči nedoporučili ani dva psychologové, kteří chlapce v průběhu řízení vyšetřili". Dané tvrzení se však zcela míjí s realitou a je tudíž v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi.
48. První zapojení psychologa do sporu sestávalo z návštěvy matky u dr. Slabého dne 30. 1. 2020. Matka poukazovala na údajně špatný psychický stav syna po návratech od otce, psycholog ji doporučil, aby nezletilého M. případně v takové situaci uklidnila a o otci mluvila hezky, další setkání nepovažoval za nutné. Nezletilý M. se setkání vůbec nezúčastnil, nepadlo ani žádné doporučení ohledně vhodnosti střídavé péče (srov. č. l. 155).
49. Druhou psycholožkou vystupující ve věci byla dr. Fülepová, která se na podzim 2020 setkala nejdříve individuálně s otcem i matkou a poté s nimi společně. Se synem psycholožka v kontaktu nebyla. Dle výpovědi matky psycholožka skutečně střídavou péči pro nezletilého M. nedoporučila (č. l. 208). Nalézací soud nicméně nepovažoval (dle Ústavního soudu logicky) za nutné vyžádat si od psycholožky písemnou zprávu potvrzující dané doporučení, protože bez vyšetření nezletilého M. jakýkoliv závěr psycholožky v tomto směru nemůže obstát (viz č. l. 209).
Pracovní vytížení otce
50. Matka vysoké pracovní vytížení otce konstantně vnímá jako překážku střídavé péče, otec to odmítá. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že daná skutečnost již střídavé péči nebrání, neboť stěžovatel dodal potvrzení od zaměstnavatelů, že je schopen se s nimi domluvit na dostatečně flexibilní pracovní době umožňující plnohodnotnou péči o syna. Odvolací soud naopak prvek pracovního vytížení za překážku nadále považoval a dodal: "Nelze si představit, že by tyto úlevy mohly být takového rozsahu, že by umožnily otci plnohodnotnou péči o nezletilého bez nutnosti zapojit do ní ve významném rozsahu blízké osoby otce."
51. Postup krajského soudu je rozporný. V obecné rovině sice skutkové závěry nalézacího soudu přijal (srov. bod 17 rozsudku), ale otázku pracovní vytíženosti otce vyhodnotil opačně. Není přitom zřejmé, o co svůj závěr opřel, dle odůvodnění se zdá, že pouze o vlastní představu. Navíc úvahu svévolně posunul: zaměstnavatelé stěžovatele netvrdili, že by mu poskytli v práci "úlevy" (to by bylo vskutku málo pochopitelné), ale že jsou schopni mu pracovní dobu přizpůsobit péči o syna (např. rozvržením směn), což je něco jiného. Hodnocení prvku pracovního vytížení otce odvolacím soudem je tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
52. Argumentace odvolacího soudu je ovšem nepřijatelná též v obecné rovině. Podle judikatury Ústavního soudu pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči (srov. nález I. ÚS 2482/13, bod 30). Ačkoliv podrobnější vodítka v tomto směru v judikatuře Ústavního soudu chybí, není pochyb o tom, že pokud již nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích (typicky voják na zahraniční misi, řidič kamiónu s dlouhodobými cestami do zahraničí atd.). Standardní pracovní poměr dle zákoníku práce, byť by byl i z různých hledisek náročný (zde vedoucí lékař), k takovým výjimkám nepatří, a to ani pokud má stěžovatel další (velmi nízké) úvazky mimo hlavní pracovní poměr. Opak by znamenal v podstatě diskriminaci na základě zaměstnání. Osoby v náročných profesích by byly znevýhodněny oproti "běžným" zaměstnáním. Rodič by byl vedle toho postaven před tíživé dilema - buď si pracovní pozici ponechat a střídavé péče se vzdát, nebo své náročné zaměstnání změnit na takové, které by soudu připadalo jako méně zatěžující. To by ale mimochodem většinou vyústilo ve snížení platu (při podnikání zisku) a následně tedy i požadavku na snížení výživného, což by mohlo iniciovat další konflikt s druhým rodičem ohledně potenciality výdělku (srov. § 913 odst. 2 věta první občanského zákoníku).
53. Rovněž nepřípustné je nesouhlasné poukazování odvolacího soudu na možnost, že by se do péče o nezletilého M. mohly zapojit otci blízké osoby. Ústavní soud má za to, že i když je primární díl odpovědnosti za realizaci péče o nezletilého na rodiči, zapojení osob blízkých rodiči (pokud jde o příbuzné, tak zpravidla blízkých i dítěti...) do péče patří k běžným jevům v životě kteréhokoliv dítěte a může mu být naopak z mnoha důvodů prospěšné. Opět se nejedná o argument proti střídavé péči (je tomu právě naopak, srov. - jakkoliv aktuálně již v podstatě obsoletní - § 885 občanského zákoníku). Především ale odvolací soud opět nijak neodůvodnil, na základě jakých důkazů se obával nemožnosti "plnohodnotné péče" o M. otcem bez nutnosti zapojení otci blízkých osob. Jednostrannost hodnocení důkazů v tomto směru mimochodem dokládá, že obdobnou námitku nepoužil ve vztahu k vedlejší účastnici, žijící přitom se synem v jedné domácnosti se svou matkou, která se jistě (a zcela logicky) do péče o nezletilého M. rovněž zapojuje.
Nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm matky a otce
54. Krajský soud vnímal jako "okolnost do jisté míry hovořící proti střídavé péči" i vzdálenost mezi bydlištěm otce a bydlištěm matky, potažmo mateřskou školou, kterou nezletilý M. navštěvuje a kam by otec musel syna odvážet a přivážet.
55. Otec bydlí v T., matka v H., kde dochází nezletilý též do školky. Vzdálenost mezi oběma místy po silnici je 35 km, dojezdová doba pak dle dopravní situace mezi 30-40 minutami (přes Š., kde otec i matka pracují). Judikatura Ústavního soudu již rámcově vymezila vzdálenosti mezi bydlišti rodičů, které mohou bránit střídavé péči, k tomu nicméně vždy dodává, že je třeba především zkoumat vliv přesunů na dítě (shrnutí viz nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20, bod 27). Citovaná vzdálenost se zaprvé ani neblíží limitům, které byly v judikatuře brány za nepřekonatelné, zadruhé ve spisu nejsou žádné náznaky toho, že by dosavadní dojíždění mělo na nezletilého M. negativní dopad. Hodnocení kritéria vzdálenosti odvolacím soudem je tak opět v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
Náročnost střídavé péče
56. Odvolací soud považoval za překážku střídavé péče i celkovou náročnost tohoto uspořádání, které má obecně pro nezletilé za náročnější než model společné či výlučné péče. Za hlavní důvod v tomto směru považuje nutnost nezletilého "neustále se stěhovat od jednoho rodiče k druhému, což představuje závažný zásah do jeho potřeby stabilního výchovného prostředí". Odvozuje z toho, že střídavá péče je vhodná pouze pro děti řádně se vyvíjející, dostatečně psychicky odolné, netrpící žádným závažným problémem.
57. Z odůvodnění je patrné, že zmíněné hodnocení střídavé péče ze strany krajského soudu odráží především jeho subjektivní preference, není podloženo žádnými důkazy nebo zdroji. Ústavní soud uznává, že mezi odborníky nepanuje o (ne)prospěšnosti střídavé péče shoda, byť výsledky výzkumů ze zahraničí (včetně metastudií) se většinově kloní k tomu, že za dobře nastavených podmínek je střídavá péče pro nezletilé po rozchodu rodičů model nejvhodnější (přehledně ke stavu světového výzkumu a zhodnocení celkové situace v České republice srov. rozhovor se sociologem Petrem Fučíkem, Střídavá péče nedělá z dětí nešťastné batůžkáře, 29. 7. 2020, dostupné na https://1url.cz/HK6UO). Ať je již ale obecný postoj odvolacího soudu ke střídavé péči jakýkoliv, problematická byla zejména jeho konkrétní aplikace na přezkoumávaný případ. Krajský soud zdůrazňuje negativní dopady neustálého stěhování dítěte od jednoho rodiče k druhému. Opomenul však, že dle rozsahu styku stanoveného nalézacím soudem se nezletilý M. přesouvá mezi matkou a otcem čtyřikrát za 14 dnů, zatímco při "standardním" rozsahu střídavé péče týden/týden by frekvence střídání byla poloviční. Pokud pak upozorňuje na vhodnost střídavé péče výhradně pro děti s určitými (byť v podstatě velmi vágními) předpoklady, vůbec nevysvětlil, v čem dané předpoklady nezletilý M. nenaplňuje (srov. také výše otázku jeho údajné špatné adaptace). Aplikace kritéria náročnosti střídavé péče odvolacím soudem tak trpí jak nepřezkoumatelností, tak je rovněž v extrémním rozporu s v řízení zjištěnými skutečnostmi.
V. c) Posuzování rozdílu mezi střídavou a výlučnou péčí s "širokým" stykem
58. Obecné soudy se v napadených rozsudcích soustředily na odůvodnění rozhodnutí nesvěřit nezletilého M. do střídavé péče rodičů a snažily se svůj závěr podpořit řadou argumentů. Na druhou stranu je třeba poukázat na to, že implicitně a částečně i výslovně (viz výše) uznaly pozitivní charakter vztahu otce se synem a důležitost stěžovatele v životě nezletilého M. Nalézací soud v napadeném rozsudku při ponechání výlučné péče matky stanovil otci běžný styk se synem v rozsahu přibližně jedné třetiny celkového času (ve 14 denním cyklu). Odvolací soud takové řešení výslovně kvalifikoval jako "model výlučné péče matky spojený se širokou úpravou styku otce s nezletilým" (bod 26 rozsudku). Není zřejmé, z jaké metodologie krajský soud při použití daného označení vycházel, tj. s jakou dle něj "běžnou" délkou styku provedl porovnání a došel k závěru, že rozsudkem stanovený rozsah je široký. Dle Ústavního soudu jde naopak o rozsah styku i při výlučné péči standardní, a to rovněž s ohledem na společenský vývoj v posledních letech, podpořený i judikaturou Ústavního soudu poukazující na zásadu rovnoměrné péče rodičů (ve vztahu k výlučné péči již citovaný nález IV. ÚS 1921/17). Terminologie nicméně není nyní zásadní, účelem dalších odstavců je nastínit přístup, který by měly obecné soudy zohlednit při volbě mezi modely výlučné péče s širokým stykem (tj. situace, kdy nerezidentnímu rodiči dle soudů náleží "nadstandardní" rozsah styku) a střídavou péčí.
59. V judikatuře Ústavního soudu je obsažena teze, že v českém kontextu instituty péče o dítě a styk s dítětem mají v podstatě stejný obsah (např. nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16, bod 17). To je dozajista pravda a v řadě ohledů zůstávají povinnosti rodičů shodné bez ohledu na model péče (srov. výše např. otázka rodičovské odpovědnosti). Také v praktické rovině zatímco u výlučné péče mohou obecné soudy určit nerezidentnímu rodiči styk s dítětem v rozsahu klidně rovnocenném s pečujícím rodičem, v případě střídavé péče naopak nemusí být časový rozsah péče automaticky shodný (nestejnoměrná střídavá péče). Obdobně se rozdíly mezi modely stírají při určování výživného. U výlučné péče je standardně stanovováno pouze nerezidentnímu rodiči, obecné soudy jsou nicméně povinny při určení jeho výše zohlednit rozsah styku (spojený s osobní péčí a náklady) dítěte s nerezidentním rodičem, tj. výživné se musí poměrově snižovat s prodlužující se délkou styku (srov. § 913 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, analogicky též nález ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1764/16, bod 28). Oproti tomu u střídavé péče není vyloučeno, že soud určí vzájemné výživné rodičů nerovnoměrně nejen s ohledem na jejich různě vysoké příjmy, ale přihlédne právě i k rozdílu v rozsahu péče u nestejnoměrné střídavé péče.
60. Na základě uvedeného by se mohlo zdát, že je v podstatě jedno, jestli obecný soud zvolí například model výlučné péče s širokým stykem pro nerezidentního rodiče nebo střídavé (nestejnoměrné) péče. Podobnou logiku nicméně Ústavní soud musí odmítnout. Je nutné znovu připomenout, že pokud jsou naplněna shora diskutovaná kritéria, což by v praxi rozhodnutí o širokém styku se značnou pravděpodobností naznačovalo (proč by jinak obecný soud nerezidentnímu rodiči stanovil samotným soudem zdůrazňovaný "nadstandard"?), dle ustálené judikatury Ústavního soudu je střídavá péče zpravidla preferovaným modelem. I pokud odhlédneme od toho, že formálně mezi modely péče rozlišuje zákon (který mimochodem pojem široký styk neobsahuje a není v něm tedy vymezen ani rozdíl mezi standardním stykem a širokým stykem), rovněž fakticky má střídavá péče své přednosti - i při stanoveném nestejném rozsahu péče zajišťuje rovnocenné postavení obou rodičů, ve kterém se žádný z nich nemůže opírat o větší "oprávnění" na dítě a tento argument využívat při sporech s druhým rodičem.
61. V praxi dané východisko znamená, že obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Obecný soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.
V. d) Výhrada k procesnímu postupu odvolacího soudu
62. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za nutné se vymezit též proti postupu odvolacího soudu v řízení. Jak již bylo v rekapitulaci zmíněno, odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku nalézacího soudu zamítající návrh stěžovatele na střídavou péči, ale zároveň zrušil výrok II týkající se určení rozsahu styku a způsobu předávání M. Tento výrok považoval za nepřezkoumatelný, neboť styk byl upraven pouze formou vymezení dílčích změn oproti původnímu rozsudku. Zároveň nepovažoval za možné, aby za jedno z míst pro předávání byla určena synova mateřská škola.
63. Ve věcech péče o nezletilé mají obecné soudy rozhodovat co nejrychleji, ideálně do 6 měsíců od zahájení řízení (§ 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Odvolací řízení je pak ovládáno zásadou úplné apelace (§ 28 odst. 1 téhož zákona). Podle názoru Ústavního soudu je za daných zákonných podmínek málo pochopitelné, proč přistoupil odvolací soud v přezkoumávané věci "pouze" ke zrušení výroku II a nerozhodl danou záležitost sám. I s ohledem na konané jednání měl (potažmo byl povinen si obstarat) k dispozici veškeré pro rozhodnutí potřebné skutečnosti. Navíc s faktickým rozsahem styku stanoveným nalézacím soudem souhlasil, za nepřezkoumatelnou zjevně považoval výhradně formulaci výroku. Shodně ani otázka místa předávání není záležitost, kterou by byla potřeba znovu řešit před nalézacím soudem (odhlédnout lze od toho, že není z odůvodnění patrné, proč odmítá odvolací soud určení mateřské školky/školy jako místa předávání, pokud lze zároveň ve výroku stanovit náhradní místo předávání pro případy, kdy je školka v den předávání uzavřena). Zrušením předmětného výroku místo jeho změny odvolací soud řízení zbytečně prodloužil o další tři měsíce a rodiče vystavil účasti na dalším stresujícím soudním jednání před nalézacím soudem.
64. Odvolací soudy by proto podle názoru Ústavního soudu měly ve věcech péče o nezletilé naplňovat zásadu úplné apelace. Měly by se tedy snažit rozhodovat konečným způsobem. K využívání kasačního principu by se odvolací soudy měly uchylovat pouze výjimečně, a to z přesvědčivě vysvětlených důvodů.
VI. Závěr
65. Lze shrnout, že nalézací ani odvolací soud nenaplnily v řízení a ve svých rozsudcích o nesvěření nezletilého M. do střídavé péče judikaturou Ústavního soudu shora vymezené ústavněprávní procesní požadavky pro rozhodování o svěřování dětí do (střídavé) péče. Zaprvé neprovedly řádně důkazy, přihlédly k neprokázaným tvrzením, a naopak jiné důležité skutečnosti důkazně opomenuly. Zadruhé i některé provedené důkazy zhodnotily v zásadním rozporu se skutečností, potažmo tak učinily pouze na základě vlastní subjektivní představy o (ne)vhodnosti střídavé péče a jejích podmínkách.
66. Ústavní soud na základě toho dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na výchovu dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona]. Obecné soudy budou v (pokračujícím) řízení vázány právními názory vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. května 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu