Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2021 č. j. 13 Co 68/2021-266 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 12. 2020 č. j. 0 P 209/2019-210; za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení a D. B., zastoupené Mgr. Miroslavem Píšťkem, advokátem, sídlem nám. Svobody 1404/1, Šternberk, jako vedlejší účastnice řízení; a nezletilého M. V., zastoupeného opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2021 č. j. 13 Co 68/2021-266 a rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 12. 2020 č. j. 0 P 209/2019-210 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že postupem obecných soudů, které nevyhověly návrhu na svěření jeho nezletilého syna M. (dále také jako "vedlejší účastník") do střídavé péče rodičů [tj. stěžovatele (dále také jako "otce") a vedlejší účastnice (dále také jako "matky"], bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na péči o děti a jejich výchovu zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatel namítá též porušení čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 0 P 209/2019 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti.
3. Nezletilý M. se narodil dne XX. Stěžovatel a vedlejší účastnice ukončili vzájemný vztah v březnu 2019, kdy matka po dlouhodobějších neshodách opustila i se synem společnou domácnost. Jelikož rodiče se nebyli schopni sami domluvit na modelu péče ani rozsahu styku, rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 9. 2019 č. j. 0 Nc 3091/2019-116 (na základě dohody rodičů dosažené v průběhu jednání z iniciativy soudu, dále také jako "prvotní rozsudek") byl nezletilý syn svěřen do výlučné péče matky a stěžovateli stanoven styk se synem v rozsahu v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 7:30 hod. do neděle 17:00 hod a v každém lichém kalendářním týdnu od středy 17:00 hod do pátku 7:30 hod. Dále byl stěžovateli upraven styk se synem v období Vánoc, Velikonoc a hlavních letních školních prázdnin a stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého M. částkou 11 000 Kč měsíčně.
4. V květnu 2020 stěžovatel u Okresního soudu v Bruntálu podal návrh, kterým se mj. domáhal svěření nezletilého M. do střídavé péče rodičů s rovnocenným intervalem střídání (po týdnu). Argumentoval, že styk vymezený prvotním rozhodnutím považoval od počátku za nedostatečný a má zájem se více podílet na výchově nezletilého M., který se duševně i fyzicky rychle rozvíjí. Matka mu původně rozsáhlejší styk slíbila, nyní se ale jejich vztahy zhoršily a styk nad rámec rozhodnutí mu neumožňuje. Péči o syna bez potíží zvládá, nezletilý M. je u něj rád. Matka s návrhem zásadně nesouhlasila, zpochybnila v mnoha ohledech kvalitu stěžovatelovy péče, s ohledem na její negativní důsledky by měl být styk syna s otcem spíše omezen. Opatrovník doporučil návrh zamítnout, střídavé péči podle něj brání hlavně problematická komunikace rodičů, nezletilý M. si také zvykl na dosavadní režim.
5. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále (dále také jako "nalézací soud" či "okresní soud") návrh stěžovatele zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že od vydání prvotního rozsudku nedošlo k takové kvalifikované změně poměrů, která by odůvodňovala změnu péče o syna. Nezletilý M. je stále dítětem útlého věku a o delší pobyt u otce neprojevuje zájem; role otce jako mužského vzoru je dostatečně saturována stanoveným rozsahem styku. Dále okresní soud přihlédl ke zprávě mateřské školy, že nezletilý je silně fixován na oba rodiče a těžce se adaptuje na nové prostředí a změny, proto by podle nalézacího soudu nastavení jiného způsobu péče teprve po roce od původního rozhodnutí mohl těžce snášet. Tomu nasvědčuje též skutečnost, že i když nezletilý o prázdninách 2020 pobyty o délce 7 a 10 dnů u otce strávil bez potíží, další týdenní pobyt na podzim 2020 vedlejší účastnice zhodnotila jako problematický. Největší překážku pro svěření nezletilého M. do střídavé péče pro okresní soud představovala velmi špatná komunikace mezi rodiči, na které podle názoru soudu nese větší podíl otec. Vedlejší účastnice naopak rodičovskou roli stěžovatele respektuje a stěžovatele řádně informuje o podstatných skutečnostech týkajících se nezletilého M. a jeho zájmů. Okresní soud považoval za bláhový názor otce, že s realizací střídavé péče se komunikace zlepší, naopak by bylo nutné řešit záležitosti syna v mnohem větším rozsahu než dosud. Závěrem nalézací soud konstatoval, že stěžovatel podal návrh na změnu péče pouze s ohledem na vlastní zájmy, nikoli zájmy syna.
6. Krajský soud v Ostravě (dále také jako "krajský soud" či "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v rozsahu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na svěření nezletilého M. do střídavé péče obou rodičů (v jiné části rozsudek okresního soudu zrušil, ta však není relevantní pro toto řízení). Odvolací soud konstatoval, že prvotním rozsudkem nebyl nezletilý svěřen do střídavé péče ze tří důvodů, kterými byl útlý věk nezletilého, jeho citová fixace na matku a vysoké pracovní vytížení otce jako lékaře v nemocnici. Od té doby se první dva faktory trochu (nikoliv dostatečně) posunuly, třetí nicméně přetrvává. Za nejdůležitější překážku střídavé péče však i odvolací soud považoval nedostatečnou vzájemnou komunikaci rodičů, jejich vztahy se od poslední úpravy péče zhoršily a nenaplňují proto předpoklady, které střídavá péče vyžaduje. Nad rámec uvedeného odvolací soud rozvedl i další okolnosti svědčící proti střídavé péči u nezletilého (např. názor psychologů nebo vzdálenost mezi bydlišti rodičů).
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel s napadenými soudními rozhodnutími nesouhlasí. V prvé řadě namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutkových tvrzeních, která nebyla nijak důkazně podložena a vycházejí pouze ze subjektivních vyjádření vedlejší účastnice. Důkazním návrhům stěžovatele nebylo vyhověno. Odvolací soud uvedl jako důvod pro zamítnutí návrhu na střídavou péči vysoké pracovní vytížení stěžovatele, aniž by jakkoli zjišťoval jeho pracovní dobu nebo rozložení služeb. Krajský soud se dále ve svém rozhodnutí odvolával na stanoviska dvou psychologů; nezletilý však nikdy nebyl za přítomnosti otce psychologicky vyšetřován, soudy naopak odmítly jeho návrh na vypracování znaleckého posudku. Obecné soudy rovněž považovaly za důvod pro zamítnutí návrhu na střídavou péči vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky, resp. synovou mateřskou školkou. Jedná se přitom o půl hodiny jízdy autem a stěžovatel navíc v řízení uváděl, že pokud by to měl být jediný důvod pro zamítnutí návrhu, je ochoten se přestěhovat.
8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jsou splněna všechna judikaturou Ústavního soudu stanovená kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče s výjimkou přání dítěte, které nebylo vůbec v řízení zjišťováno. Není zároveň dán žádný z Ústavním soudem identifikovaných závažných důvodů pro nesvěření dítěte do střídavé péče. Otec má za to, že obecné soudy zveličily problematickou povahu komunikace mezi rodiči, aniž by se zabývaly její příčinou či navrhly opatření pro její zlepšení. Dále je přesvědčen, že vydání rozhodnutí o střídavé péči a s tím související stabilizace poměrů povedou k odstranění komunikačních problémů. Obecné soudy nevzaly v potaz ani skutečnost, že matka ukončila návštěvy v mediačním centru poté, co jim jeho pracovnice navrhla vyzkoušení střídavé péče. Souhrnně řečeno, komunikační problémy jsou uměle vyvolávány matkou a jsou důsledkem jejího boje o syna v rámci soudního řízení.
9. Obecné soudy svá rozhodnutí podle stěžovatele rovněž nedostatečně odůvodnily a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého M. v jeho životě upozadily otcovský element. Obecné soudy se nijak nevypořádaly ani s tím, že současná úprava poměrů nutí syna k nevhodnému častému střídání prostředí. Za absurdní, stěžovatel považuje argument, že o změně péče nelze rozhodnout, neboť nedošlo k podstatné změně poměrů. Upozorňuje, že se střídavé péče domáhal již při prvním řízení, byl však okresním soudem přesvědčen, že s ohledem na věk nezletilého M. je lepší svěření do výlučné péče matky. Stěžovatel má za to, že vyšší věk syna, jakož i navyknutí na delší pobyt u otce podmínku změny zásadních skutečností naplňují. V opačném případě by ke změně péče nemohlo dojít nikdy.
III. Vyjádření účastníků, vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka řízení
10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, vedlejší účastnice a vedlejší účastník.
11. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že účastníci řízení měli právo před vydáním rozhodnutí navrhnout doplnění dokazování, stěžovatel tak neučinil.
12. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nad rámec odvolání se na své rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění založil na výpovědích obou rodičů a výpisu z jejich elektronické komunikace, nikoli na subjektivních vyjádřeních matky. Mediaci nalézací soud nenařídil, neboť rodiče v minulosti dobrovolně spolupracovali se společnostmi EUROTOPIA.CZ a Náruč dětem, avšak nepřineslo to pozitivní výsledky. Důkaz znaleckým posudkem soud neprovedl, neboť neměl o výchovných kompetencích rodičů pochyby.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Stěžovatel zkresluje judikatorní závěry týkající se svěřování nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Vedlejší účastnice má za to, že z aktuální judikatury Ústavního soudu vyplývá, že střídavá a výlučná péče jsou rovnocennými výchovnými modely a je na obecném soudu, aby po provedení dokazování uzavřel, jaké řešení rodinné situace je v nejlepším zájmu nezletilého. Vedlejší účastnice dále zdůrazňuje, že nezletilému M. byly v době rozhodování nalézacího soudu čtyři roky, a upozorňuje na zásadní neschopnost rodičů vzájemně komunikovat. S odůvodněním obecných soudů se vedlejší účastnice ztotožňuje, zejména poukazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který se zaměřil na dopad střídavé péče do emoční sféry nezletilého, stabilitu výchovného prostředí, vzdálenost bydlišť rodičů a pracovní vytížení stěžovatele. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout.
14. Opatrovníkem nezletilého vedlejšího účastníka byl v řízení před Ústavním soudem jmenován Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jenž rovněž navrhl ústavní stížnost odmítnout. Při posouzení věci vycházel z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a zprávy místně příslušného OSPOD (Městského úřadu Šternberk), neměl tedy k dispozici soudní spis. Ve vyjádření rekapituluje vybranou judikaturu Ústavního soudu ke střídavé péči a dále předkládá názor, že pro střídavou péči je potřebný konsenzus rodičů, v opačném případě hrozí, že se děti stanou nástrojem rodičovského konfliktu. Ve vztahu ke konkrétnímu řízení opatrovník uvádí, že s ohledem na věk nezletilého M. nemuselo být v řízení zjišťováno jeho přání (jak údajně požadoval otec) a že obecné soudy řádně zdůvodnily, proč návrhu otce nevyhověly.
15. Ústavní soud vyjádření účastníků, vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka stěžovateli k replice nezaslal, neboť v nich nebyly nové podstatné informace ani argumentace.
IV. Splnění podmínek řízení
16. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
17. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
18. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozsudků, vyjádřeními účastníků, vedlejší účastnice, vedlejšího účastníka (opatrovníka) a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V. a) Obecná východiska přístupu Ústavního soudu k problematice rozhodování o střídavé péči
19. Ústavní soud se již vícekrát vyjádřil ve svých rozhodnutích k problematice střídavé péče. Ve stručnosti lze shrnout jeho postoj tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. za všechny včetně odkazů na předchozí judikaturu nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18).
20. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě ustanovení § 907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19-25): 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte.
21. Předmětné podmínky jsou sice toliko referenční, obecný soud je však povinen je při svěřování dítěte do péče vzít do úvahy a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu (nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25). Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet ze zmíněného ústavněprávního předpokladu, že je v nejlepším zájmu dítěte být svěřen do péče obou rodičů (např. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14). Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné a objektivní důvody (např. specifický zdravotní a psychický stav dítěte či velká vzdálenost mezi rodiči, srov. shrnutí v nálezu ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20, bod 17).
22. Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající. Obecné soudy jsou nejen oprávněny, ale i povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, odrážejí-li specifické okolnosti případu (nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 30). Příkladem takového kritéria je například otázka vzájemné komunikace rodičů (viz dále). Není-li požadavek jednoho z rodičů sám o sobě důvodem pro svěření dítěte do střídavé péče (viz výše), nepatří k překážkám naopak ani nesouhlas jednoho z rodičů s tímto modelem péče (nález ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 238/05, srov. také a contrario § 907 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).
23. Na obecné soudy nejsou kladeny nároky pouze z hlediska metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte a práv obou rodičů vychovávat své děti, tj. ve smyslu následování citovaných či dalších kritérií, ale též z hlediska způsobu (kvality) posouzení věci. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Obdobně by měl soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek. Tento postup je nezbytný též proto, aby bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (obvykle otce) při svěřování dětí do péče (nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 39).
24. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být nejen tvrzeny, ale i prokázány (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 29). Obecné soudy musí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit (ve vztahu k rozhodování o střídavé péči srov. nález I. ÚS 2482/13, bod 31).
25. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu a jeho dodržování je nezbytnou součástí transparentnosti a kontrolovatelnosti justice a účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování (obecně za všechny nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03). V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny (obdobně nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1654/17). Z formálního hlediska tento závěr plyne z nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, a tedy vyloučení zásahu Nejvyššího soudu. Daleko významnější je ale materiální rozměr - předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život.
26. Průběh řízení a rozhodování obecných soudů ve věcech určování modelu péče o nezletilé děti a rozsahu styku rodičů s nimi proto musí všem předestřeným ústavněprávním požadavkům odpovídat. Pokud naplněny nejsou, je Ústavní soud povinen naplnit svou roli soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a vady mající za následek porušení základních práv stěžovatelů napravit.
V. b) Aplikace obecných ústavněprávních požadavků na přezkoumávané řízení a napadená rozhodnutí
27. Oba obecné soudy vycházely z teze, že v době jejich rozhodování nenastala změna poměrů, která by vyžadovala změnu rozhodnutí ve věci péče o nezletilého M. (§ 909 občanského zákoníku), a to od prvotního rozsudku okresního soudu, který nabyl právní moci v říjnu 2019. Na základě provedeného dokazování předestřely důvody, proč střídavou péči v případě nezletilého M. nelze upravit. Konkrétně uvedly v částech odůvodnění, které lze označit za posouzení věci samé (bod 23 rozsudku nalézacího soudu; body 20-25 rozsudku odvolacího soudu, které jsou dále průběžně citovány), následující překážky (některé použil pouze jeden ze soudů): nízký věk dítěte, vysoké pracovní vytížení otce, špatná komunikace rodičů, špatná adaptace nezletilého na změny, malý respekt otce k rodičovské roli matky, odmítavý postoj psychologů, náročnost střídavé péče a nezanedbatelná vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky.
28. Z výčtu uvedeného v předchozím odstavci je patrné, že obecné soudy v přezkoumávané věci nerozhodly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Přitom právě postup soudů dle shodných metodologických východisek (viz zejména bod 20 tohoto nálezu) by obecně mohl přispět k vyšší soudržnosti stále rozkolísané judikatury obecných soudů v otázce střídavé péče, aniž by přitom byla ohrožena jejich pravomoc rozhodovat o specifických okolnostech každého případu.
29. Ústavní soud dále rozebere všechna kritéria použitá obecnými soudy v řízení jako argumenty proti střídavé péči nezletilého M. a přezkoumá, zda při jejich aplikaci byla porušena základní práva stěžovatele.
Nízký věk nezletilého M.
30. Nezletilý M. měl v době rozhodnutí prvostupňového soudu přes čtyři roky, což okresní soud považoval za útlý věk, přičemž podle něj z žádných zjištění učiněných před soudem nevyplynulo, že by se dožadoval delšího pobytu u stěžovatele. Odvolací soud konstatoval ve vztahu k nezletilému, že jeho "fyzický a duševní vývoj za uplynulé dva roky odpovídajícím způsobem postoupil, přesto se ale stále jedná o poměrně útlý věk".
31. Ústavní soud se k věku dítěte jako možné překážce střídavé péče mnohokrát vyjadřoval. Zdůraznil, že vyloučit střídavou péči není možné jen s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Střídavá péče je praktikovatelná i u mladších dětí, například ve věku tří let s vhodně upravenými intervaly střídání a rozhodně ji s odkazem na nízký věk dítěte nelze vyloučit u pětiletého dítěte (za všechny nález ze dne 4. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3735/18).
32. Ve světle uvedeného nemůže argumentace obecných soudů obstát. Není totiž zřejmé, v jakém smyslu bylo kritérium nízkého věku aplikováno jako překážka střídavé péče, například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti M. Ve skutečnosti totiž dokazování v řízení naznačovalo opačné závěry. Fakticky jediné posouzení nezletilého v tomto směru bylo provedeno opatrovníkem při pohovoru dne 14. 4. 2021 a plyne z něj, že nezletilý M."je na svůj věk fyzicky vyspělý ...vrhá dojem minimálně předškoláka, možná spíše i prvňáka ... slovní vyjadřování je na velmi pěkné úrovni ... umí počítat (viz zpráva na č. l. 243-244). Danou skutečnost, odvolací soud ve svém rozhodnutí v přehledu důkazů zmínil (bod 10 jeho rozsudku), zhodnotil ji však v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi.
Špatná adaptace nezletilého M. na změny
33. Obecný soud na základě zprávy z mateřské školky uvádí, že se nezletilý M. "...těžce adaptuje na nové prostředí a změny." Z toho vyvozuje, že by nastavení jiného způsobu péče teprve po roce od původního rozhodnutí mohl těžko snášet. Tomu nasvědčuje podle názoru soudu rovněž to, že dle matky týdenní zkušební pobyt syna u otce na podzim 2020 neměl na rozdíl od týdenních pobytů v létě 2020 hladký průběh. Také odvolací soud opakuje, že nezletilý M. "je zjevně dítětem citlivým, vnímajícím intenzivně změny svého výchovného prostředí, ať už v rámci styku či třeba při nástupu do mateřské školy" a že pro něj "matka představuje hlavní vztahovou osobu".
34. Stabilita výchovného prostředí dítěte je důležitým faktorem, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí dále stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká. Ve výsledku by ke změně pak nemuselo dojít nikdy (souhrnně např. nález sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 43). Uvedená teze má ještě naléhavější rozměr v případě, že soudy rozhodují v období kolem tří let dítěte. Do té doby je totiž z důvodů biologických a v České republice i kvůli nastavení institucionální péče (nedostatek jeslí či podobných zařízení nabízejících péči o malé děti) obvykle dominantním pečujícím rodičem o dítě matka. Pokud by tedy soudy po uplynutí rodičovské dovolené, potažmo nástupu dítěte do mateřské školky, nezvážily změnu dosavadního modelu péče, či by dokonce tuto změnu odmítly s pouhým odkazem na nutnost stability výchovného prostředí, fakticky by variantu střídavé péče neoprávněně vyloučily (usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 247/16).
35. Obecné soudy se ve svém odůvodnění v podstatě držely citovanou judikaturou kritizovaného schématu, zejména však při hodnocení důkazů postupovaly svévolně a buď v odůvodnění nevyužily v řízení doložené skutečnosti, nebo k nim prostě nepřihlédly. Špatnou adaptaci nezletilého M. na změny spojují se zkušenostmi s jeho nástupem do mateřské školy, který proběhl v září 2019 (tj. ve třech letech). Z informací ve spise nicméně vyplývá, že tato horší adaptace vycházela "z velmi silné fixace na rodiče" (viz zpráva školky z června 2020, č. l. 142; skutečnost v odůvodnění uvádí rovněž nalézací soud). Nalézací soud by měl proto i vzhledem k této skutečnosti poukazující spíše na rovnocenný vztah M. k oběma rodičům přesvědčivě odůvodnit, z jakých příčin považuje horší adaptaci nezletilého na nástup do školky (tj. do cizího prostředí) za překážku střídavé péče (tj. trávení více času v mu známém prostředí), navíc když matka sama uvádí, že si nezletilý ve školce později bez potíží zvykl (č. l. 196). Obdobně jestliže okresní soud případné špatné snášení střídavé péče odvozuje z údajně problematického týdenního pobytu syna u otce na podzim 2020, měl by vysvětlit, proč hodnocení tohoto pobytu přebírá pouze z výpovědi matky a nijak nepřihlédl k výpovědi otce, který jakékoliv potíže popíral (viz č. l. 208). Bez ohledu na skutečný průběh citovaného styku nalézací soud neuvádí, z jakého důvodu si vybral jako překážku střídavé péče zrovna ten podzimní, a nikoliv řadu delších pobytů M. u otce proběhlých v létě 2020 či po podzimu 2020, u kterých přitom mezi účastníky panuje shoda na jejich hladkém průběhu (srov. výpověď matky na č. l. 209).
Nedostatečná komunikace mezi rodiči a malý respekt otce k rodičovské roli matky
36. Oba soudy považovaly nedostatečnou (špatnou) komunikaci rodičů za hlavní překážku střídavé péče, přičemž svůj postoj opřely jak o hodnocení konkrétních skutečností v řízení, tak o vlastní pohled na důležitost komunikace ve vztahu k modelu střídavé péče. Zároveň byl v řízení do kritéria komunikace zahrnut faktor vzájemného respektu k rodičovské roli (druhého rodiče). Ústavní soud se rozhodl oba prvky vyčlenit do samostatných pododdílů. Zatímco otázka komunikace z definice pokrývá zejména schopnost rodičů se vzájemně informovat (potažmo dohodnout) o skutečnostech souvisejících s péčí o nezletilého, respekt k rodičovské roli druhého rodiče má obecnější charakter a ukazuje celkové nastavení rodičů, tj. zda a nakolik je jeden rodič schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že druhý rodič má rovněž právo a předpoklady se o společné dítě samostatně starat a plnohodnotně na něj výchovně působit. Míru respektu k rodičovské způsobilosti navíc lze odvodit nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soud, OSPOD, škola atd.).
a) Nedostatečná komunikace mezi rodiči 37. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu absence či horší úroveň komunikace mezi rodiči nemůže vést sama o sobě k vyloučení střídavé péče, protože by se jednalo o ústupek vzájemné rivalitě rodičů a otevíral by se prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl dosud dítě v péči. Obecné soudy mají případně zkoumat důvody nízké kvality komunikace a pokusit se její úroveň zlepšit. I samotné svěření dítěte do střídavé péče může být impulsem k posílení komunikace a spolupráce rodičů. Nelze však vyloučit situaci, kdy i přes všechny pokusy o nápravu ze strany soudu je stále vzájemná komunikace natolik konfliktní, že brání svěření dítěte do střídavé péče. Poté však musí obecné soudy posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit, přičemž příslušná úvaha v tomto směru se musí v odůvodnění rozhodnutí jasně objevit (za všechny srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, body 31-32).
38. Nalézací i odvolací soud zdůraznily potřebu dobré komunikace v modelu střídavé péče. Dle prvního z nich by v takovém případě museli rodiče řešit záležitosti syna "...v mnohem větším rozsahu než dosud.". Druhý ze soudů tezi podrobněji rozvedl, střídavá péče podle něj "...může plnit svůj účel pouze tehdy, pokud jsou rodiče schopni ... dohodnout o všem podstatném, co se dítěte týká (např. o volbě školských zařízení, kroužků, lékařů, způsobu léčby, ale též třeba o tom, co bude kdo z rodičů dítěti hradit", zároveň musí rodiče nedávat najevo své negativní emoce vůči sobě a naopak podporovat vztah dítěte k druhému rodiči.
39. Ústavní soud uznává, že v případě harmonické komunikace rodičů a ochotě se domlouvat se jedná o ideální předpoklady střídavé péče. Zároveň ovšem platí, že takový stav bude v rozjitřené situaci po rozchodu rodičů či i dlouho po něm (někdy dokonce navždy) bohužel spíše výjimkou než pravidlem. Proto by obecné soudy raději než poukazovat na nedosažení obvykle nedostižné mety bezvadné komunikace měly úroveň komunikace realisticky posuzovat ve světle rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadované v modelu střídavé péče oproti péči výlučné. Není to totiž tak, že by v druhém případě byl nepečující (nerezidentní) rodič z rozhodování o nezletilém vyloučen - i jemu samozřejmě stále přísluší rodičovská odpovědnost (pokud ji není zbaven) a na pro dítě významných otázkách se musí shodnout oba rodiče (§ 877 občanského zákoníku). Mezi taková rozhodnutí patří mj. volba školského zařízení, způsoby léčby nezletilého a také výběr jeho praktického lékaře (srov. možnost odebrání informovaného souhlasu v § 34 odst. 4 zákona č. 371/2001 Sb., o zdravotních službách), tedy takřka všechny příklady použité v odůvodnění odvolacím soudem. Z logiky věci tedy u těchto rozhodnutí model péče nemá na nutnost shody rodičů fakticky žádný vliv. Dle Ústavního soudu to ale platí obdobně i ve zbylých dvou krajským soudem uvedených situacích, kdy o otázku významnou pro dítě nejde a společná rodičovská odpovědnost se neuplatní. Pokud v modelu výlučné péče nerezidentní rodič rozhodne o tom, že dítě bude v době jeho styku chodit do kroužku X, nesouhlasící pečující rodič není oprávněn tomu nijak bránit. Rovněž argument ohledně vzájemného hrazení potřeb dítěte neobstojí - nikde není určeno, že rodiče musí u střídavé péče nějaké náklady sdílet. Naopak je její logika taková, že při obvyklé rovnocennosti styku by děti měly mít věci běžné potřeby (nikoliv vyloženě osobní) k dispozici u každého z rodičů. Krátce shrnuto, obecně není u vyžadovaného obsahu a kvality komunikace rodičů mezi modely výlučné a střídavé péče velký teoretický ani praktický rozdíl.
40. Po předestřených obecnějších úvahách obecné soudy v řízení zhodnotily konkrétní zjištěné poznatky o komunikaci otce a matky. Nalézací soud ji hodnotí jako velmi špatnou, přičemž na ni "dle názoru soudu nese větší podíl otec, který se vůči matce vymezuje negativně nebo ji přehlíží a ani nevnímá potřebu zapracovat na zlepšení v tomto směru", "matka rovněž otce řádně informuje o podstatných skutečnostech, týkajících se dítěte a jeho zájmů". Z citací lze odvodit, že se okresní soud pokusil v souladu s výše citovanou judikaturou zdejšího soudu zjistit odpovědnost toho či onoho rodiče za špatnou komunikaci. Ústavnímu soudu však nezbývá než označit výsledek posouzení obsažený v odůvodnění prvostupňového rozsudku za extrémně nesouladný se skutečnostmi zjištěnými v řízení.
41. Na základě skutečností obsažených ve spise lze souhlasit s tím, že komunikace mezi rodiči není dobrá. Není ale patrné, o jaké důkazy nalézací soud opřel tvrzení, že na tomto stavu nese větší podíl otec. Výpovědi matky i otce jsou protichůdné, z ve spise dostupných záznamů vzájemné písemné komunikace zavinění otce neplyne. Nalézací soud rovněž neuvedl žádný důkaz pro svůj citovaný závěr, že matka otce informuje o podstatných skutečnostech týkajících se syna a jeho zájmů. Obecný soud by měl mimochodem před hodnocením podobné skutečnosti doložit, jakým způsobem jsou informace o podstatných skutečnostech pečujícím rodičem předávány, o jaké informace se konkrétně jedná (např. zda se rodič jen nepokouší různými nařízeními či "doporučeními" ovlivňovat průběh styku nezletilého s druhým rodičem) a zároveň rovnocenně přezkoumat, jestli (či proč) tyto informace v opačném směru (ne)posílá druhý rodič.
42. Rovněž posouzení vzájemné komunikace v odůvodnění odvolacího soudu naplňuje znaky excesu. Soud konstatoval, že komunikace probíhá "...jen elektronickou formou, a i tak vede k řadě sporů. Ty se sice týkají téměř výlučně realizace styku mezi otcem a nezletilým, v tomto okamžiku však rodiče - až na drobné výjimky typu očkování - ani nemají důvod komunikovat o jiných záležitostech nezletilého." Fakta v argumentaci sice odpovídají realitě, nicméně jejich hodnocení je dle Ústavního soudu jednostranné. Odvolací soud by měl zjišťovat, z jakých důvodů jsou v komunikaci řešeny pouze spory vztahující se ke styku otce a syna a zda nejsou vyvolávány a živeny matkou z důvodu jejího malého respektu k rodičovské roli otce (viz další sekce). Zvláštně působí konstatování odvolacího soudu, že rodiče nemají až na výjimky důvod v tomto okamžiku mezi sebou komunikovat. Pokud by tomu tak skutečně bylo, je nutné se ptát, proč vůbec soud kritérium kvality komunikace hodnotil jako překážku střídavé péče (srov. výše rozbor rozdílu v komunikaci oproti péči výlučné). Stojí mimochodem za zmínku, že i matka uznává, že u některých důležitých otázek se s otcem domlouvají a spolupracují (srov. zajištění specializovaných lékařských vyšetření syna otcem a společné návštěvy rodičů s nezletilým při těchto vyšetřeních, č. l. 197), což může značit, že rodiče mezi sebou v důležitých otázkách vlastně schopni komunikovat jsou (srov. analogicky i závěry z nálezu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2396/19, bod 47).
b) Vzájemný respekt rodičů k rodičovské roli druhého rodiče 43. Způsobilost a ochota, s jakou jeden rodič uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte, tvoří nedílnou součást posuzování druhého kritéria definovaného Ústavním soudem v rámci rozhodování o svěření nezletilého do střídavé péče (viz výše). Rodič nemá odmítat výchovné působení druhého rodiče, nemá být proti němu a priori negativně zaměřený či zpochybňovat bez závažných důvodů jeho péči (podrobně nález sp. zn. I. ÚS 2661/10, body 22-23). Bylo by nadbytečné zde detailně rozebírat závažné důsledky, které takové jednání může mít na vzájemné vztahy rodičů a především dítě samotné, stejně jako není třeba vysvětlovat prospěšnost opačného nastavení rodičů.
44. Nalézací soud v odůvodnění prohlásil: "... ze zjištění učiněných soudem plyne, že je to matka, která více respektuje rodičovskou roli otce, než naopak...". Daný závěr ovšem ze soudem učiněných zjištění nijak nevyplývá. Z rekapitulace provedených důkazů (body 5 až 17 rozsudku) by dané tvrzení mohly podporovat snad jen skutečnosti diskutované v bodě 7, ty ale souvisí spíše s vzájemnou komunikací (k té viz výše), případně nejsou pro hodnocení respektu k rodičovské roli příliš relevantní (trvání stěžovatele na místě a času předávání syna dle rozsudku nevyjadřuje míru jeho respektu k roli matky).