41. Závažnost trestného činu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 4. 5. 2006 ve věci Ambruszkiewicz proti Polsku, stížnost č. 38797/03, bod 29.), resp. přísnost hrozícího trestu, sice představují okolnosti, k nimž je třeba přihlédnout (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2005 ve věci Becciev proti Moldávii, stížnost č. 9190/03, bod 58.), ovšem hrozba takového trestu musí reálně vyplývat z konkrétních okolností s ohledem na postup vyšetřování (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 1. 2011 ve věci Darvas proti Maďarsku, stížnost č. 19547/07, bod. 27.) a nemůže automaticky zakládat domněnku, natož prakticky nevyvratitelnou, že tento vazební důvod je dán (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2003 ve věci Shishkov proti Bulharsku, stížnost č. 38822/97, body 59. až 60.; rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2010 ve věci Khayredinov proti Ukrajině, stížnost č. 38717/04, bod 41.; či rozsudek ESLP ze dne 17. 10. 2013 ve věci Taran proti Ukrajině, stížnost č. 31898/06, bod 69.). Stejně tak takovým důvodem nemohou být samy o sobě výsledky vyšetřování zesilující podezření ze závažného trestného činu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2000 ve věci Ječius proti Litvě, stížnost č. 34578/97, bod 94.).
42. Ústavní soud ve své judikatuře taktéž klade na obecné soudy v případě vazby útěkové a jejího prodlužování vysoké nároky na zjišťování konkrétních okolností, na nichž se obava z útěku či skrývání se obviněného zakládá, které musí být konkrétně uvedeny v odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 13/84 SbNU 159) či nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)], resp. musí z něj být alespoň seznatelné [nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015 (N 210/79 SbNU 399)] a musí reagovat na dosavadní procesní vývoj [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247), nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014 (N 37/72 SbNU 419) či nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)]. Cizí státní občanství nemůže samo o sobě bez dalšího být důvodem vazby útěkové [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 645/99 ze dne 21. 6. 2000 (N 94/18 SbNU 321)], stejně jako jím nikdy nemůže být využití procesních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157)]. Existence vazebního důvodu však nemusí být dovozena jen z konkrétního minulého jednání obviněného směřující k jeho naplnění, ale může vyplývat i z objektivní konstelace okolností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996 (N 74/6 SbNU 27)], přičemž je třeba přihlédnout i k reálným možnostem obviněného uprchnout či se skrývat (srov. např. ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 278).
43. Hrozba vysokého trestu musí být konkrétní, tedy individuální okolnosti daného případu musí v případě uznání viny indikovat uložení vysoké konkrétní výměry trestu odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), shodně i např. HANUŠ, L. Hrozba vysokého trestu v kontextu útěkové vazby. In: Právní rozhledy, rok 2004, č. 11, s. 433 a násl.], reálná a aktuální [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 356/16 ze dne 17. 3. 2016 (N 46/80 SbNU 561)]. Musí se tedy jednat o tzv. pozitivní podezření, tj. podložené v každém jednotlivém případě u konkrétního obviněného, nikoliv o podezření povšechné, plynoucí toliko z vysoké horní hranice trestní sazby [srov. např. GALOVCOVÁ, Ingrid. Vazba v trestním řízení. Praha: Leges, 2020, část 3.2.1, citováno dle: ASPI (právní informační systém); stejně již SOLNAŘ, V. Učebnice trestního řízení. Praha: Melantrich, 1946, s. 89].
44. V případě prodlužování vazby útěkové se nesmí jednat o jediný důvod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)], přičemž vždy musí být okolnosti zakládající tento vazební důvod váženy proti okolnostem svědčícím v neprospěch vazby [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241) či nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)]. Nepravomocný rozsudek odsuzující k vysokému trestu je okolností podstatně zvyšující riziko útěku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014 (N 56/73 SbNU 119)]. V úvahu je třeba rovněž brát vývoj důkazní situace, tedy zda nově zjišťované skutečnosti posilují podezření proti obviněnému [srov. např. VICHEREK, R. Důvody vazby. In: Trestní právo, rok 2012, č. 9, část 2. b., citováno dle: ASPI (právní informační systém)].
45. Ústavní soud tedy shrnuje, že nutnou podmínkou prodloužení vazby útěkové je sílící podezření, že se obviněný trestného činu skutečně dopustil, k němuž musí přistupovat konkrétní okolnosti reálně odůvodňující obavu, že by obviněný mohl uprchnout či se skrývat, které převažují nad okolnostmi svědčícími proti tomuto závěru. Takovouto okolností může být hrozba uložení vysokého trestu, avšak tato hrozba jednak sama o sobě jako důvod pro prodloužení vazby nepostačuje, ale musí k ní přistupovat ještě další okolnosti vyplynuvší z pečlivého zjišťování subjektivních dispozic, jakož i objektivní konstelace možnosti obviněného hrozbu realizovat, a jednak musí být hrozba vysokého trestu individualizována. Individualizace hrozby znamená, že obviněný není pouze ohrožen trestní sazbou s vysokou horní hranicí trestu odnětí svobody, ale že konkrétní výměra, v níž by obviněnému byl uložen trest odnětí svobody, byl-li by hypoteticky uznán vinným v době rozhodování o vazbě, by při předběžném vyhodnocení zatím zjištěných okolností relevantních pro ukládání trestu představovala zhruba osm let.
46. Z toho taktéž plyne, že s rostoucí výměrou trestu nad hranici zhruba osmi let roste i obecná obava z motivace potenciálně odsouzeného k takovému trestu se jeho výkonu vyhnout, vedle níž postačí i takové další okolnosti, které by při ohrožení výměrou zhruba osmi let nepostačovaly. I při hrozbě výjimečného trestu jde však stále pouze o obecnou obavu, která sama o sobě k prodloužení vazby útěkové nepostačuje.
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
47. Vztáhne-li Ústavní soud shora uvedená východiska na nynější stěžovatelovu věc, pak musí konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů jen těsně dosáhla hranice ústavní konformity. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy podezření proti stěžovateli výslovně zdůvodnily toliko podaným vysvětlením a následně částečnou výpovědí svědka H. a výpovědí jeho manželky, důvod útěkové vazby pak pouze hrozbou vysokého trestu; nemožnost nahrazení vazby jiným institutem taktéž vysokým hrozícím trestem, údajnou absencí pracovního zázemí, trestní minulostí stěžovatele a nemožností zajistit kontrolu vazby elektronickým monitoringem. Okolnostmi svědčícími proti prodloužení vazby se pak obecné soudy explicitně nezabývaly vůbec.
48. Pokud by Ústavní soud měl brát v potaz pouze výslovný obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, tato by z hlediska shora uvedených požadavků nemohla v testu ústavnosti obstát. Prodloužení vazby útěkové nesmí být odůvodněno toliko hrozbou vysokého trestu, orgány rozhodující o vazbě nemohou zůstat slepé k důvodům svědčícím proti jejímu uvalení či prodloužení a napadené usnesení okresního soudu obsahuje některé nikoliv nepodstatné skutečnosti, které jsou vzájemně v logickém rozporu, jak na to upozorňuje stěžovatel (např. v bodě 3. je expresis verbis uvedeno, že stěžovatel by v případě propuštění z vazby bydlel s přítelkyní, v bodě 22. pak, že stěžovatel partnerský vztah neudává; stejně tak v bodech 3. a 22. stojí, že stěžovatel je zaměstnán; avšak hned v bodě 23. okresní soud uvádí, že u něj absentuje pracovní zázemí), nebo které jsou v logickém rozporu s obsahem spisového materiálu (tvrzení okresního soudu v bodě 21., že ve stromech, do nichž měli údajně spoluobvinění zastřelovat vražednou zbraň, jsou projektily, byť doposud zkoumaný projektil nevyšel z vražedné zbraně, přičemž z balistického odborného vyjádření vyplývá jednoznačně, že kromě tohoto projektilu se ve stromech žádná další střela nenachází).
49. Jak však bylo připomenuto již výše v bodě 42., důvody pro vzetí do vazby či její prodloužení musí být z vazebních rozhodnutí alespoň seznatelné, resp. musí být možnost je z textu rozhodnutí alespoň dovodit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015 (N 210/79 SbNU 399), bod 18.). V nynější věci se obecné soudy, především okresní soud s ohledem na to, že rozhodoval v prvém stupni, zabývaly podstatně širším okruhem skutečností, které v odůvodnění svých rozhodnutí v narativní části uvedly, než které výslovně zmínily přímo při úvahách o naplnění předpokladů prodloužení vazby, a měly k dispozici i aktuální kopii vyšetřovacího spisu, z něhož vycházely. Ačkoliv Ústavní soud v nynější věci neprováděl samostatně dokazování, tyto další skutečnosti od obecných soudů převzal a posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí provedl s jejich zohledněním, k čemuž si, jak výše uvedeno, vyžádal rovněž stejnou kopii vyšetřovacího spisu, s níž pracovaly i obecné soudy.
50. Než Ústavní soud přikročí k zodpovězení obou shora vymezených otázek v parametrech nynější věci, považuje za vhodné se nejprve obecně zabývat podmínkami pro prodloužení vazby v nynější věci. Stěžovatel nerozporuje, a i obsah napadených rozhodnutí a trestního spisu to potvrzuje, že proti stěžovateli bylo řádně zahájeno trestní stíhání, jakož i že stěžovatel se v době vydání napadeného usnesení okresního soudu nacházel ve vazbě na základě zákonného rozhodnutí o vzetí do vazby, na něž navazovalo zákonné rozhodnutí o ponechání ve vazbě a že k jeho vydání došlo ve lhůtě stanovené § 72 trestního řádu na základě řádného procesního návrhu. Těmito podmínkami pro trvání vazby se tedy Ústavní soud dále zabývat nebude.
51. Stěžovatel rozporuje existenci důvodného podezření, že předmětný skutek spáchal, neboť svědek je nevěrohodný, a současně namítá, že skutečnosti zjištěné v dosavadním průběhu přípravného řízení svědčí v jeho prospěch a jakékoliv podezření zeslabují. Obecné soudy podezření proti stěžovateli založily na verzi svědka H. a částečně i jeho manželky (viz výše bod 6.). Bez ohledu na problematiku procesní použitelnosti konceptu protokolu o neukončeném výslechu tohoto svědka, k níž se Ústavní soud vyjádří níže, je obsah jeho vysvětlení, resp. částečné výpovědi, nepochybně usvědčujícím důkazem. Stejně tak nelze bezesporu na svědka H. pohlížet jakožto na osobu zcela věrohodnou, čehož si však obecné soudy jsou dobře vědomy a tuto skutečnost ve svých rozhodnutích reflektují, přičemž tato skutečnost na druhou stranu sama o sobě nevede nutně k závěru, že vysvětlení, resp. výpověď tohoto svědka musí automaticky být nepravdivá. Opomenout nelze ani to, že část svědkem uváděných skutečností, zejména o údajném zástřelu vražedné zbraně na stromech v okolí autoservisu "X" byla dalším průběhem vyšetřování předběžně vyloučena, jak na to správně poukazuje stěžovatel, ovšem stejně tak obecné soudy správně poukázaly na to, že naopak celá řada skutečností o průběhu spáchání činu a následných dějů, kterou svědek uvedl, korespondovala s dosavadními zjištěními orgánů činných v trestním řízení, která svědkovi nemohla být známa.
52. Je tedy zřejmé, že výpověď svědka H. nelze en bloc potvrdit ani zavrhnout a její prověření bude zajisté předmětem dalšího vývoje přípravného řízení. Jak Ústavní soud uvedl již výše v bodě 34., zásadně mu nepřísluší zasahovat do dokazování ve vazebních věcech. Jistě však není ze strany obecných soudů porušením stěžovatelových práv na soudní ochranu či na obhajobu ani jeho osobní svobody, pokud ji obecné soudy na základě dosavadních výsledků přípravného řízení a v mezích volného hodnocení důkazů se samozřejmou výhradou změny důkazní situace a s přihlédnutím k okolnostem zpochybňujícím věrohodnost svědka vyhodnotily jako usvědčující důkaz. Ani rozpor v obsahu výpovědi s jinými důkazy ohledně zástřelu vražedné zbraně nepředstavuje tak extrémní rozpor, který by Ústavní soud opravňoval k zásahu, ale toliko dílčí rozpor, který budou obecné soudy muset dále hodnotit ve vztahu k dalším skutkovým zjištěním.
53. Obdobně to platí pro výpověď manželky svědka H. (srov. bod 10. napadeného usnesení okresního soudu), která vypověděla nejen to, že ji spoluobviněný P. měl zavést na místo nálezu mrtvoly, o němž jí sdělil, že je znal z minulosti, neboť si tam vozil holky, ale rovněž i to, že nabyla dojmu, že spoluobviněný P. ve spolupráci se stěžovatelem následně v průběhu prvotního prověřování fingoval krádež motorového vozidla, ohledně nějž panovalo podezření, že jím mohlo být tělo poškozeného převezeno z místa činu na místo, kde bylo následně zapáleno. I věrohodnost této svědkyně může být ovlivněna jejími vztahy ke svědkovi a spoluobviněnému P., avšak hodnocení této věrohodnosti je úkolem obecných soudů a stěžovatel nezpochybnil, že tento úkol obecné soudy splnily. Obsah této výpovědi rovněž svědčí v neprospěch stěžovatele, byť představuje toliko důkaz nepřímý.
54. Okresní soud měl rovněž k dispozici výsledek opětovného vyhodnocení identikitu o pohybu osob v okolí nálezu mrtvého těla poškozeného v den jeho smrti, jímž byla zjištěna shoda s fotografiemi stěžovatele a spoluobviněného P. O tom, že i z této skutečnosti okresní soud vycházel, svědčí mimo jiné již to, že stěžovatel proti ní ve své ústavní stížnosti brojí. Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že závěr o shodě mezi identikity a fotografiemi stěžovatele a spoluobviněného P. nepředstavuje extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, který by opravňoval Ústavní soud ke kasačnímu zásahu (k tomu detailněji viz níže). Obecné soudy tedy nepochybily, pokud i tuto skutečnost vyhodnotily jako posilující podezření proti stěžovateli.
55. Za těchto okolností, kdy proti stěžovateli svědčí výpověď svědka H. (byť s výhradou jejího dalšího prověřování), výpověď manželky tohoto svědka a identikit ze dne úmrtí poškozeného, se Ústavnímu soudu závěr, že proti stěžovateli je dáno důvodné podezření, že se předmětného skutku dopustil a že tento skutek byl trestným činem vraždy, nejeví z ústavněprávního hlediska jako nedostatečný či nepodložený. Podmínka trvajícího, resp. zesilujícího podezření v průběhu vyšetřování tak v nynější věci splněna byla.
56. Nyní Ústavní soud pokročí k odpovědi na obě shora vytyčené otázky:
a) K důkazní přípustnosti konceptu protokolu o neukončeném výslechu svědka ve vazebním zasedání
57. Jádrem stěžovatelovy námitky proti důkaznímu použití konceptu protokolu o neukončeném výslechu svědka H. krajským soudem je jeho tvrzení, že takový důkaz je procesně neupotřebitelný. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu i z časové souslednosti, okresní soud vycházel toliko z úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka H. dle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, neboť v době jeho rozhodování ještě tato osoba jako svědek vyslechnuta nebyla, protože její výslech byl zahájen až dne 18. 5. 2022 a po přerušení byl dokončen až v červnu letošního roku. Jakkoliv je s vážným podivem, že policejní orgán nezabránil, aby tento svědek svévolně přerušil svůj výslech, a nadto ještě dopustil, že videozáznam z tohoto výslechu byl zničen nebo ztracen, z hlediska formálně materiální povahy důkazu je významné pouze to, že okresní soud rozhodoval na základě podaného vysvětlení, což stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil co do obsahu ani procesních podmínek a že krajský soud již pouze v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě ověřil soulad předmětného úředního záznamu o podaném vysvětlení s jediným tou dobou dostupným zachycením podstatné části jeho výslechu, k němuž mezi vydáním napadeného usnesení okresního soudu a napadeného usnesení krajského soudu došlo.
58. Výslech svědka H. se přitom dne 18. 5. 2022 skutečně konal, a to za přítomnosti stěžovatelova obhájce, resp. jeho substituta, přičemž po několika hodinách byl výslech předčasně ukončen ve fázi otázek obhájců. S odstupem cca měsíce (tj. již po vydání napadeného usnesení krajského soudu) pak bylo ve výslechu pokračováno otázkami obhajoby a následně byl výslech řádně ukončen včetně podepsání protokolu všemi zúčastněnými. Stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by obsah konceptu protokolu o tomto neukončeném výslechu neodpovídal realitě, ani to, že by při následném dokončení výslechu vyšly najevo skutečnosti, které by předchozí průběh výslechu zpochybnily či postavily do odlišného světla. Jak přitom konstatoval krajský soud v bodě 15. napadeného usnesení, obsah výslechu svědka H. v podstatě potvrdil obsah jeho dřívějšího podaného vysvětlení.
59. Ústavní soud tedy shrnuje, že koncept protokolu o neukončeném výslechu byl použit pouze krajským soudem, nikoliv i soudem okresním jako soudem rozhodujícím v prvním stupni, a to výhradně za účelem porovnání s obsahem úředního záznamu o dřívějším podaném vysvětlení svědkem. Autenticita obsahu tohoto konceptu protokolu přitom nebyla stěžovatelem zpochybněna, deficit kontradiktornosti, který vznikl při přerušení výslechu, byl následně zhojen při jeho pokračování, a ani to nevedlo k podstatné změně důkazní hodnoty této svědecké výpovědi. Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že krajský soud z ústavněprávního hlediska nepochybil, když při formálně materiálním posouzení důkazu konceptem protokolu o neukončeném výslechu svědka dospěl k závěru, že obsah tohoto konceptu může použít jako podklad pro své rozhodnutí.
60. Na první shora položenou otázku tedy Ústavní soud odpovídá, že i koncept protokolu o neukončeném výslechu může ve formálně materiálním pojetí důkazu obstát, jestliže byl tento výslech řádně dokončen při plné garanci práv obhajoby a zachování kontradiktornosti výslechu, obhajobě bylo umožněno namítat nesoulad konceptu protokolu se skutečným průběhem výslechu, a nic z toho nevedlo k relevantnímu zpochybnění jeho obsahu.
61. Nyní Ústavní soud zodpoví druhou shora položenou otázku.
b) K hrozbě vysokého trestu jako důvodu vazby útěkové
62. Jak již bylo uvedeno výše v bodě 48., okresní soud skutečně výslovně v odůvodnění napadeného usnesení jako důvod obavy ze stěžovatelova útěku uvádí skutečnost, že je ohrožen vysokou trestní sazbou v rozmezí 12 až 20 let, přičemž vzhledem k tomu, že by mu byl v případě odsouzení ukládán souhrnný trest, okresní soud neočekává, že by se výměra pohybovala na samé spodní hranici trestní sazby. Tento důvod by k prodloužení vazby v konfrontaci se shora zrekapitulovanými obecnými východisky sám o sobě neobstál. Ústavní soud ovšem musel zvážit i všechny další skutečnosti, jimiž obecné soudy při rozhodování o vazbě disponovaly a které jsou z jejich rozhodnutí a spisového materiálu, s nímž pracovaly, seznatelné.
63. Je nezbytné vyjít z toho, že stěžovatel by v případě svého hypotetického odsouzení (které Ústavní soud jakýmkoliv způsobem nepředjímá) na podkladě dosud obecnými soudy učiněných skutkových zjištění byl očividně ohrožen velmi vysokou výměrou trestu. I kdyby stěžovateli byl eventuálně ukládán souhrnný trest, do nějž by se mu započítala již vykonaná část trestu za sbíhající se trestný čin a dosavadní délka vazby, stále by se trest, který by mu zbývalo vykonat, pohyboval vysoko nad hranicí osmi let, neboť polovinu trestní sazby dle § 140 odst. 2 trestního zákoníku představuje šestnáct let a jedinou dosud zjevnou polehčující okolnost by v případě stěžovatele představoval značný časový odstup od spáchání činu; přitěžoval by mu naopak organizovaný charakter trestného činu, jakož i souběh dvou trestných činů.
64. Dle skutkových zjištění obecných soudů je zřejmé, že čin, z nějž je stěžovatel obviněn, odpovídá typově velmi nebezpečnému gangsterskému způsobu chladnokrevně provedené, předem promyšlené nájemné vraždy, de facto popravy. To soudy při rozhodování o prodloužení vazby zcela nepochybně vzaly v úvahu.
65. Ústavní soud znovu opakuje, že žádným způsobem nepředznamenává další vývoj řízení ani další vazební rozhodnutí, či dokonce rozhodnutí ve věci samé, neboť ve věci dosud nebylo ukončeno ani přípravné řízení, natož hlavní líčení. Tyto úvahy činí toliko hypoteticky při rekonstrukci relevantních okolností, na nichž obecné soudy založily svůj závěr o tom, že stěžovatel je ohrožen ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu vysokým trestem. Jak uvedeno výše, ačkoliv s výší výměry nad hranicí přibližně osmi let roste i obecná obava z útěku či skrývání se před takovým trestem, sama o sobě taková obecná obava k naplnění důvodu vazby útěkové nepostačuje.
66. Obecné soudy ovšem nad její rámec zjistily - ačkoliv to chybně nepromítly do argumentační části odůvodnění svých napadených rozhodnutí - i další okolnosti, které svědčí pro obavu ze stěžovatelova útěku, resp. vzhledem k okolnostem spíše k tomu, že by se skrýval. V prvé řadě obecné soudy zjistily z obsáhlých vysvětlení a následně výslechů svědků, že stěžovatel i oba jeho spoluobvinění jsou napojeni na lokální dosti rozvětvené prostředí kriminálně závadových osob v relativně odlehlé části republiky, které se dopouští různorodé trestné činnosti, včetně násilné, a které mají přístup k nelegálním zbraním a dalším předmětům, včetně např. falešných policejních průkazů, z nichž jedním údajně měl disponovat i poškozený, který byl napojen na stejné prostředí a který jej měl využívat při údajných společných nelegálních aktivitách se stěžovatelem a spoluobviněným P.
67. Stejně tak byly zjištěny kontakty této skupiny na Policii ČR, a to včetně indicií, že někteří její příslušníci měli v minulosti intervenovat ve prospěch spoluobviněných a při domovních prohlídkách byly zajištěny i některé informace uniklé z vyšetřovacích spisů.
68. Tato skupina rovněž měla dle provedených odposlechů, které zmiňuje okresní soud v bodě 11., zjišťovat údaje o pobytu svědka H. a jeho manželky, do čehož měl být zapojen i spoluobviněný P., a také měly být předány informace o průběhu výslechů dalším kriminálně závadovým osobám, které údajně mají mít zájem na umlčení svědka H. Je tedy zřejmé, že prostředí, v němž se stěžovatel pohybuje a do nějž je aktivně zapojen, disponuje prostředky k utajení identity, zajištění útěku do ciziny či úkrytu v méně dostupných oblastech regionu, kde toto prostředí operuje, a že již byly zaznamenány indikátory zájmu o průběh a možné ovlivnění trestního stíhání ve stěžovatelův prospěch, čili že prostředí, do nějž stěžovatel patří, se se současným směrem vývoje trestního stíhání proti němu a jeho spoluobviněným nesmiřuje a stěžovatel má reálnou možnost toho využít ke svému útěku do zahraničí či skrývání se.
69. Co se týče stěžovatelovy osobnosti a jeho osobních poměrů, tento je aktuálně ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z nějž několik let odpykal, je zaměstnán od 1. 6. 2020 jako přijímací technik ve společnosti X, má partnerský vztah, před vzetím do vazby bydlel se synem, jeho přítelkyní a dalšími příbuznými, plní vyživovací povinnost vůči dalším dvěma dětem a splácí hypoteční úvěr. Stěžovatel tedy před svým vzetím do vazby na svobodě pobýval necelé dva roky od posledního pobytu v trestu odnětí svobody, během nichž si zajistil pracovní a rodinné zázemí. Předtím vykonával různé práce pro různé jiné zaměstnavatele, např. tzv. vyhazovače v zábavních podnicích, zřízence pohřební služby pro zvířata atd. Stěžovatel tedy nelpí na stejném zaměstnání či vztazích a nebuduje kariéru, jejíž opuštění by zhatilo mnohaleté úsilí či i jen znemožnilo či ztížilo získat alespoň stejně lukrativní zaměstnání.
70. Připomenout je třeba i mimořádně závažný gangsterský způsob spáchání činu, z nějž je stěžovatel obviněn, jakož i fakt, že poškozeným byl blízký přítel stěžovatele a spoluobviněného P. a že již v minulosti za násilnou trestnou činnost byl trestán. Jakkoliv závěr o vině stěžovatele Ústavní soud žádným způsobem nepředjímá, skutková zjištění odůvodňující podezření proti němu nasvědčují jeho chladnokrevnosti a posilují obavu, že stěžovatel nebude ochoten se pro případ svého odsouzení jednoduše hrozícímu trestu podrobit.
71. Z těchto okolností plyne, že byť stěžovatel svým vlastním chováním nezavdal konkrétní podezření, že již vyvinul úsilí k útěku či skrývání se či že by se k tomu již bezprostředně chystal, objektivní konstelace okolností svědčí pro závěr, že je zde reálná hrozba využití kontaktů v lokálním podsvětí za účelem odvrácení velmi vysokého potenciálně hrozícího trestu, což je zcela ve stěžovatelových možnostech.
72. Jedinou neopomenutelnou skutečnost svědčící v neprospěch obavy, že by stěžovatel uprchl či se skrýval, představuje jeho momentálně stabilní pracovní zázemí a finanční i rodinné závazky. Tato okolnost ovšem vše výše uvedené nepřeváží. Hrozba citelného trestu v kombinaci s dosažitelností možností, které podsvětí nabízí za účelem jejího odvrácení ve spojení s životní flexibilitou stěžovatele, zakládají důvodnou obavu, že v případě volby neupřednostní rodinu, placení hypotéky a vyživovací povinnosti před vidinou vyhnutí se potenciálně velmi dlouhému trestu odnětí svobody. Veřejný zájem na zajištění stěžovatelovy účasti na trestním řízení zde tedy je tak silný, že i při respektu ke stěžovatelově presumpci neviny a důvodům proti potřebě trvání vazby převažuje nad zájmem na ochraně stěžovatelova soukromého a rodinného života.
73. S ohledem na shora uvedená východiska se pak obecné soudy měly výslovně zabývat i délkou trvání stěžovatelovy vazby, neboť již v důsledku samotného plynutí času může dojít k převážení důvodů proti trvání vazby nad důvody pro, i kdyby v mezidobí nedošlo k žádné změně v relevantních zjištěních. V době vydání napadených rozhodnutí činila délka stěžovatelova pobytu ve vazbě necelých pět měsíců, což ještě nepředstavuje dobu výrazně dlouhou, která by již kvůli své délce mohla na věci něco změnit. Vývoj vyšetřování přitom v průběhu této doby pokročil a podezření proti stěžovateli s procesně použitelnými výpověďmi svědků H. a opětovným vyhodnocením identikitu zesílilo.
74. Ani ohledně možnosti nahrazení vazby mírnějšími instituty obecné soudy nepochybily, byť i v tomto ohledu je odůvodnění napadených rozhodnutí velmi stručné. Jakkoliv stěžovateli nelze klást k tíži, že neexistuje aktuálně z důvodu na straně státu možnost nahradit vazbu s využitím tzv. elektronického monitoringu, žádná z možností, kterou trestní řád nabízí, nepředstavuje dostatečnou záruku, že stěžovatel neuprchne či se nebude skrývat, protože následky hypotetického porušení kteréhokoliv z nich by pro něj nebyly dostatečně citelné. Nelze si nevšimnout, že nabídnutá peněžitá záruka ve výši 200 000 Kč odpovídá částce, kterou měl údajně stěžovatel inkasovat za svůj podíl na předmětném skutku, a tedy při existenci stěžovatelových legálních příjmů by její ztráta pro stěžovatele nemusela představovat dostatečně odrazující majetkový dopad.
75. Na druhou otázku Ústavní soud v souladu se shora vytyčenými východisky odpovídá, že hrozba vysokým trestem sama o sobě nemůže představovat důvod k prodloužení vazby útěkové, ovšem v nynějším případě stěžovatel není ohrožen vysokým trestem abstraktně, ale konkrétně mu v případě odsouzení hrozí, že bude muset vykonat trest odnětí svobody v délce cca 12 let, přičemž vedle této skutečnosti hrozbu útěku či skrývání se zapříčiňuje rovněž objektivní konstelace okolností a reálná možnost stěžovatele uprchnout či se skrývat díky svému napojení na regionální kriminální podsvětí a nedostatečná pevnost vazeb, které jej váží k místu jeho bydliště.
VII. K dalším stěžovatelovým námitkám
76. Ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud nevyhodnotil ani jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Konkrétně k nim Ústavní soud uvádí následující:
77. Námitky 1) a 2) vypořádal Ústavní soud již výše v části VI. tohoto nálezu. Dal stěžovateli za pravdu v tom, že některé údaje uvedené v odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu jsou chybné a odporují buď vzájemně jeden druhému, nebo provedenému dokazování, nicméně shora rovněž vysvětlil, že tyto nesrovnalosti mají buď jen dílčí charakter (údajné zastřelování zbraně v okolí autoservisu "X") a při důsledném zohlednění všech skutkových okolností, z nichž vycházely i obecné soudy, nejsou způsobilé vyvrátit obsah výpovědi svědka H. jako celek, nebo by i zohlednění správných údajů nevedlo k jinému rozhodnutí ve věci samé (partnerský status stěžovatele a pracovní zázemí).
78. Námitka 3) rovněž postrádá relevanci. Skutečnost, že se stěžovatel o existenci identikitu dozvěděl až z napadeného usnesení okresního soudu, je zcela nepodstatná. Znovuvyhodnocení identikitu, stejně jako jeho prvotní vyhodnocení, je procesní úkon policejního orgánu, který je objektivně zachycen ve spise založením vyhotovení identikitu a fotografie zájmové osoby. Až tyto listiny jsou důkazním prostředkem, který lze použít před soudem, a proto samotné vyhodnocení identikitu nelze považovat za vyšetřovací úkon ve smyslu § 165 odst. 2 trestního řádu, o němž by musela být obhajoba vyrozumívána a u nějž by sám stěžovatel či jeho obhájce měli právo být přítomni. Za takový úkon totiž nelze automaticky považovat kterýkoliv úkon, který je při vyšetřování prováděn [srov. k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2145; či FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, k § 165, citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 4.]. Ve spisu je pak vložení identikitu zdůvodněno tím, že byl sice opatřen již při původním prověřování z roku 2011, ovšem byl administrativním pochybením vložen toliko do aplikace ETŘ, nikoliv rovněž ve fyzické podobě do spisu.
79. Za námitku dosahující ústavněprávní intenzity v žádném případě nelze považovat ani stěžovatelovy výhrady ohledně některých rozdílů mezi identikitem a jeho fotografií. Závěr o jejich shodě se nijak nevymyká mezím volného hodnocení důkazů, přičemž v kriminalistické praxi není nic mimořádného na tom, že identikit, který vzniká jen na základě paměťové stopy svědka, se neztotožňuje s realitou ve všech markantech. Odhlédnout nelze ani od toho, že identikit stěžovatele nestojí osamoceně, ale že stejným způsobem byl proveden identikit i spoluobviněného P.
80. Stěžovateli je však třeba dát za pravdu v tom, že okolnosti vzniku identikitu a jeho nezařazení do spisu ve fyzické podobě budou muset být v dalším průběhu řízení pečlivě objasněny. Přestože od pořízení obou identikitů uplynula již delší doba, nijak to samo o sobě nezpůsobuje důkazní nepřípustnost či nepoužitelnost předmětných identikitů, Ústavní soud v této souvislosti pouze poukazuje na skutečnost, že v dalším průběhu řízení bude pro zesílení či zeslabení podezření proti stěžovateli nezbytně nutné se okolnostmi vzniku těchto identikitů zabývat, zejména vyslechnout k nim osobu, podle jejíhož popisu měly být vytvořeny.
81. Ani námitka 6) nemohla výrok tohoto nálezu zvrátit. Ačkoliv se obecné soudy vývojem od posledního vazebního rozhodnutí nevěnovaly v odůvodnění svých napadených rozhodnutí výslovně, z jejich obsahu je zřejmé, že nové skutečnosti zjištěné v dalším průběhu trestního řízení neignorovaly, ale naopak je zohledňovaly. Došlo tak např. k vyžádání aktuálního spisového materiálu, krajský soud si rovněž opatřil již shora důkladně rozebíraný koncept protokolu o neukončeném výslechu svědka H. a okresní soud se seznámil s opětovným vyhodnocením identikitu, což obojí podpořilo stěžovatelovo důvodné podezření, proti čemuž ostatně stěžovatel přímo brojil ve své ústavní stížnosti. Okresní soud se rovněž zaměřil na rychlost probíhajícího dokazování a v mezidobí provedené svědecké výslechy (srov. body 2. a 12. napadeného usnesení okresního soudu). Obecným soudům tedy nelze vytknout, že by se nezabývaly tím, co přinesl vývoj vyšetřování od posledního vazebního rozhodnutí ohledně potvrzení či rozptýlení podezření proti stěžovateli, přičemž stěžovatel ani sám netvrdí, že by k významným novým okolnostem došlo v jeho osobní sféře či ohledně dalších jiných okolností, které jsou relevantní pro posouzení důvodnosti obavy z jeho útěku či skrývání se.
VIII. Závěr
82. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 32. až 34., 45., 46., 60. a 75. tohoto nálezu.
83. Ústavní soud ještě znovu opakuje, že tímto nálezem nijak nepředznamenává ani další důkazní vývoj ve stěžovatelově věci, natož rozhodnutí ve věci samé. Na stěžovatele se stále vztahuje presumpce neviny a orgány činné v trestním řízení jsou i v dalším průběhu řízení vázány povinností objasnit skutkový stav bez všech důvodných pochybností v rozsahu nutném pro rozhodnutí ve věci samé a všechny skutkové okolnosti zjišťovat a vyhodnocovat se stejnou pečlivostí, ať už vyznívají ve stěžovatelův prospěch, či naopak v jeho neprospěch.
84. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. září 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu