Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Janem Horychem, Ph.D., advokátem se sídlem Moskevská 946/10, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 1 Nt 401/2022, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, č. j. 50 To 133/2022-101, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2022, která splňuje všechny procesní předpoklady meritorního přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), a to z důvodu, že jimi dle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 13 Úmluvy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením okresního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 1 Nt 1103/2022 (dále jen "vazební usnesení"), ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 50 To 27/2022, z důvodů dle § 67 písm. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž na svobodě byl omezen od 11. 1. 2021 06:50 hod., a to v trestním stíhání zahájeném usnesením Odboru obecné kriminality Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia Policie České republiky (dále jen "policejní orgán") ze dne 12. 1. 2021, č. j. PPR-30333-289/TČ-2021-990320, pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl společně se spoluobviněným P. na příkaz spoluobviněného Š. a za odměnu 200 000 Kč pro každého ze spolupachatelů dne 2. 10. 2011 ve večerních hodinách vylákat pod falešnou záminkou poškozeného do provozovny autoservisu spoluobviněného P., kde jej tento měl střelit do zad a později nejméně třikrát do hlavy střelnou zbraní, kterou si předtím nelegálně za tímto účelem obstaral, čímž mu způsobil rozsáhlá poranění, zejména devastační poranění mozku, v jejichž důsledku poškozený na místě zemřel, a následně měl spolu se stěžovatelem tělo poškozeného zabalit do koberce a odvézt jej do lesa, kde v úmyslu zbavit se těla toto měli vhodit do příkopu u skládky vytěženého dřeva, zahrnout kulatinou, polít hořlavinou a v brzkých ranních hodinách dne 3. 10. 2011 vše zapálit a poté dodatečně inkasovat slíbenou finanční odměnu od spoluobviněného Š. (dále jen "předmětný skutek").
4. Ohledně předmětného skutku byly již v roce 2011 zahájeny úkony trestního řízení a úmrtí poškozeného bylo prověřováno, ovšem přes veškeré úsilí policejního orgánu nebyly zjištěny skutečnosti umožňující zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě či osobám, a tak byla věc odložena. S odstupem cca deseti let pak byly zjištěny operativní poznatky, které vedly k identifikaci klíčového svědka, jehož informace umožnily pokračování v prověřování a zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a jeho spoluobviněným.
5. Napadeným usnesením okresní soud dle § 72 odst. 1 trestního řádu ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, dle § 73 odst. 1 písm. b) a contrario trestního řádu nepřijal písemný slib stěžovatele, dle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky a dle § 73 odst. 1 písm. c) a contrario trestního řádu nenahradil vazbu dohledem probačního úředníka. V odůvodnění napadeného usnesení se okresní soud zabýval důvodností podezření, že stěžovatel se předmětného skutku dopustil, existencí vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu a možností nahrazení vazby jinými prostředky.
6. Podezření proti stěžovateli považoval okresní soud za důvodné zejména proto, že jej ze spáchání předmětného skutku usvědčovalo podané vysvětlení svědka H., kterého se ke dni vazebního zasedání nepodařilo vyslechnout jako svědka a který uvedl, že spoluobviněný P. jej bezprostředně po činu vyhledal, průběh skutku mu vyprávěl a vzal jej na místo činu, aby se s ním poradil, jak nejlépe zamést stopy, přičemž svědek rovněž uvedl, že viděl spoluobviněného P., jak zastřeloval vražednou zbraň střelbou do stromů v okolí autoservisu. Dle názoru okresního soudu informacím od tohoto svědka odpovídala zranění poškozeného a typ použité zbraně co se týče ráže i okolnosti, že byla opatřena netovárním tlumičem, což bylo zjištěno zkoumáním projektilu nalezeného v lebce poškozeného, jakož i nález otvorů po kulkách i střel ve stromech poblíž autoservisu, ačkoliv o doposud zkoumaném projektilu bylo zjištěno, že nemohl vyjít z vražedné zbraně; a dále skutečnost, že svědek uvedl, že spoluobviněný P. měl získat vražednou zbraň od něj, jakož i osobu, od níž sám zbraň získal, která před svou smrtí byla právě pro trestný čin nedovoleného ozbrojování prověřována. Okresní soud si byl vědom toho, že věrohodnost svědka je problematická a že jde o několikanásobného recidivistu, avšak uzavřel, že jen procesně použitelný výslech tohoto svědka může odstranit pochybnosti. Dále okresní soud vycházel i z výpovědi manželky svědka, která vyprávěla o tom, že v době, kdy byla partnerkou spoluobviněného P., jí tento měl zavést na místo, kde bylo tělo poškozeného zapáleno, a sdělit jí, že právě tady měl být upálen, přičemž vinni tím dle jeho vyjádření měli být "nějací Vietnamci". Na základě těchto okolností měl okresní soud za to, že jinak než od skutečných pachatelů se svědek H. a svědkyně H. nemohli tyto detaily dozvědět.
7. Existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu okresní soud dovodil ze skutečnosti, že ačkoliv stěžovatel má příbuzné v okolí K. a uvádí zaměstnání s příjmem, je ohrožen trestní sazbou od dvanácti do dvaceti let, přičemž v případě odsouzení by mu byl ukládán souhrnný trest k poslednímu odsouzení, a tedy je zřejmé, že by trest nebyl ukládán na spodní hranici trestní sazby. Stěžovatel rovněž dle názoru okresního soudu neudával aktuálně žádný partnerský vztah. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) tak okresní soud uzavřel, že u stěžovatele je vzhledem k hrozící výměře trestu dán důvod tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) trestního řádu.
8. Nemožnost nahradit vazbu jinými prostředky pak okresní soud zdůvodnil absencí pracovního zázemí stěžovatele a jeho trestní minulostí s ohledem na výši předpokládaného trestu. Ani peněžitá záruka ve výši 200 000 Kč, kterou stěžovatel nabídl "v rámci závěrečné řeči", ani dohled probačního úředníka nepovažoval okresní soud za dostatečnou náhradu, a to zejména pro nedostupnost prostředků elektronického monitoringu vazebně stíhaných.
9. Proti tomuto usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou svým napadeným usnesením zamítl krajský soud dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění konstatoval, že okresní soud se nezprotivil trestnímu řádu, pokud některé pasáže převzal z rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, neboť šlo o již jednou zjištěné a v době rozhodování o dalším trvání vazby nijak nezměněné skutečnosti. Vysvětlení podané svědkem H. bylo následně potvrzeno jeho svědeckou výpovědí ze dne 18. 5. 2022, na čemž dle názoru krajského soudu ničeho nemohlo změnit ani to, že tento výslech vedený prostřednictvím videokonferenčního zařízení byl po několika hodinách přerušen ve fázi dotazů obhájců. Se závěry okresního soudu o existenci důvodného podezření a vazebního důvodu na jedné straně a nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky na druhé straně se krajský soud plně ztotožnil. Dle názoru krajského soudu se okresní soud správně řídil právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, který na nynější věc dopadá, na rozdíl od jiných právních názorů vyslovených v jiných rozhodnutích, jichž se dovolával stěžovatel, jež však podle krajského soudu na nynější věc vztáhnout nelze.
III. Argumentace stěžovatele a ostatních účastníků řízení
10. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti shrnuje základní skutečnosti této věci a generalizujícím způsobem podrobuje ostré kritice "vulgární a zavádějící aplikaci judikátu III. ÚS 566/03" blíže neurčenými obecnými soudy, na niž navazuje adresnou kritikou okresního a krajského soudu, které dle stěžovatelova názoru nedostatečným způsobem toliko odbývají jeho pečlivě vypracovanou argumentaci proti interpretaci závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, jíž se dle jeho názoru drží, ačkoliv je neudržitelná. Poté stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, načež předkládá vlastní ústavněprávní argumentaci. Napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká: 1) nesprávné posouzení poměrů stěžovatele; 2) ignorování rozporu výpovědi svědka s obsahem spisu; 3) nesprávnou re-evaluaci identikitu; 4) nevypořádání se s námitkami stěžovatele; 5) nesprávné posouzení vazebního důvodu; 6) nezabývání se změnou okolností.
11. Podstatu jednotlivých námitek stěžovatele lze shrnout následovně:
12. Ad 1) stěžovatel namítá, že okresní soud prakticky téměř zcela převzal pasáže z odůvodnění vazebního usnesení k jeho osobním a majetkovým poměrům. To přitom neodpovídá skutečnostem zjištěným v průběhu přípravného řízení, v němž byla mimo jiné vyslechnuta i stěžovatelova partnerka, která svůj partnerský vztah se stěžovatelem potvrdila a již i on sám při vazebním zasedání za svou partnerku označoval, přesto okresní soud uvádí, že stěžovatel je bez partnerského vztahu, stejně nevzal v potaz, že stěžovatel má v K. širší rodinu a syna. Ačkoliv tedy napadené usnesení okresního soudu vychází z nesprávného předpokladu, že stěžovatel žije sám, argumentuje jím okresní soud jako s důvodem proti stíhání stěžovatele na svobodě. Stejně tak je tomu ohledně majetkových poměrů stěžovatele, který již při prvním vazebním zasedání uvedl, že je zaměstnáván u společnosti X s měsíčním příjmem ve výši 35 000 Kč, a přesto okresní soud opětovně v napadeném usnesení uvádí, že u stěžovatele absentuje pracovní zázemí. Tato skutečnost je přitom pro posouzení důvodnosti obav ze stěžovatelova útěku velmi důležitá, přičemž obecné soudy rovněž ignorovaly, že stěžovatel si krátce před svým zadržením vzal hypotéku a koupil nemovitost v K., přičemž kvůli vazbě u něj nastal výpadek příjmů, který je dlouhodobě neudržitelný. I tato skutečnost pak dle stěžovatele prokazuje, že stěžovatel má majetkové zázemí a dlouhodobé závazky v K.
13. Ad 2) stěžovatel konfrontuje výpověď svědka H. s obsahem vyšetřovacího spisu a konstatuje disgruenci. Svědek H. popsal, jak měly stromy v okolí autodílny být údajně používány jako terče pro zastřílení vražedné zbraně, ačkoliv z kriminalistické expertizy vyplynulo, že ve stromech, které byly k této expertize policejním orgánem určeny na základě komplexního rentgenového zkoumání, byl nalezen jediný třicet let starý projektil, který nemohl pocházet z vražedné zbraně a ani nebyl do stromu vstřelen, přičemž zbytek kovových předmětů byly hřebíky. Závěr okresního soudu, že skutečnost, že jeden ze zajištěných projektilů neodpovídá vražedné zbrani, není na překážku existenci vazebního důvodu vazby útěkové, považuje stěžovatel za zarážejícím způsobem zavádějící, neboť zkoumán byl právě jeden projektil, víc jich ve stromech nalezeno nebylo, a tento projektil jednoznačně nemohl pocházet z vražedné zbraně. Stěžovatel k této námitce uzavírá, že již ke dni vydání napadeného usnesení muselo okresnímu soudu být zřejmé, že přinejmenším v tomto ohledu je výpověď svědka H. nepravdivá. I v otázce trvání důvodného podezření tak okresní soud podle stěžovatele v drtivé většině převzal a překopíroval relevantní pasáže odůvodnění vazebního usnesení, aniž reflektoval na skutečnost, že v mezidobí bylo při vyšetřování učiněno mnoho dalších úkonů, které ale podezření ze zapojení stěžovatele do předmětného skutku nepodporují.
14. Ad 3) stěžovatel upozorňuje, že okresní soud operuje s re-evaluací identikitu, jíž měl být ztotožněn s načrtnutou podobiznou jednoho z údajných pachatelů, ačkoliv není zřejmé, jak k tomuto ztotožnění došlo, když zmínka o identikitu se objevuje poprvé právě až v odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel se ztotožněním nesouhlasí, jeho vizáž podobizně neodpovídá, zjevně odlišné jsou vlasy a uši, tvar obvodu obličeje a nos. Stěžovatel rovněž nechápe, co vedlo policejní orgán ke změně hodnocení identikitu, protože kdyby shoda byla jasná, musel by k ní dospět již při původním šetření v roce 2011.
15. Ad 4) stěžovatel poukazuje na to, že všechny tyto vady vytkl napadenému usnesení okresního soudu již ve stížnosti proti němu, na což krajský soud nijak nereagoval a skutková zjištění soudu prvého stupně považoval za správná, ačkoliv byla objektivně nesmyslná. Krajský soud dle stěžovatele rovněž pochybil, vyžádal-li si výpis z interního informačního systému policie o neukončeném výslechu svědka H., který označil za významné posílení podezření proti stěžovateli, ačkoliv tento výslech nebyl v době rozhodování krajského soudu ukončen, protože jej svědek předčasně ukončil, v jeho polovině se hystericky rozčílil, vzteky zahodil své sluneční brýle a opustil výslechovou místnost s kamerou. Dle stěžovatele je výslech procesně neupotřebitelný, s čímž se krajský soud nijak nevypořádal. K tomu stěžovatel dodává, že policejní orgán, který nedokázal svědka přimět k dokončení výslechu, celou situaci bizarně označil za technickou poruchu, výslech ukončil, nevydal obhájcům žádný prozatímní protokol a tito jej nepodepsali, nesdělil, zda bude výslech opakován, přičemž následně bez upozornění obhájců policejní orgán do protokolu zanesl informaci, že videozáznam z prvních šesti hodin výslechu svědka byl z technických důvodů znehodnocen a nebude k dispozici. Distanční výslech svědka H. si prosadil přes protesty obhajoby rovněž policejní orgán, a to přes to, že výpověď tohoto svědka je tím jediným, oč orgány činné v trestním řízení opírají důvodnost podezření stěžovatele.
16. Ad 5) stěžovatel obšírně bez bližšího konkrétního vztažení na nynější věc předkládá vlastní kompedium ustanovení právních předpisů a citací soudních rozhodnutí týkajících se obecně institutu vazby a důvodu vazby útěkové, odůvodnění vazebních rozhodnutí a rozhodování o trvání vazby. Na ně navazuje tvrzením, že obecné soudy v jeho věci pouze přebírají pasáže odůvodnění předchozích rozhodnutí a nijak nespecifikují konkrétní skutečnosti týkající se konkrétně stěžovatele. Buď uvádí skutečnosti ve vztahu k jiným spoluobviněným, nebo skutečnosti, které byly vyvráceny následným průběhem přípravného řízení. Nepodložená a již zčásti prokazatelně lživá pomluva odsouzeného vraha (míněn svědek H., který byl za vraždu v minulosti odsouzen - pozn. Ústavního soudu) nemůže být důvodem pro držení stěžovatele ve vazbě, která trvá již přes šest měsíců. Stěžovatel rovněž obecným soudům vytýká nesprávné nakládání s právním názorem vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03. Podle něj k němu obecné soudy přistupují takovým způsobem, že jim dává bianco šek ke vzetí do vazby kterékoliv osoby, která je obviněna z trestného činu, za nějž je možno uložit trest ve výši alespoň 8 let, aniž by musely zdůvodňovat další okolností svědčící pro naplnění závěru o hrozbě naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, ledaže by v dané věci existovaly natolik silné individuální prvky projednávané věci svědčící v neprospěch vazby, že by tuto šokující konstrukci nebylo možno udržet. Důkazní břemeno tak netíží státního zástupce nebo soud, ale obviněného, který má fakticky pouze možnost "liberace". S tímto výkladem nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 stěžovatel nesouhlasí a má za to, že jeho účelem nemělo být poskytnutí takto paušalizujícího a hrubého nástroje, který by zbavoval orgány činné v trestním řízení povinnosti komplexně uvažovat a dokazovat existenci vazebního důvodu. Takový přístup by byl v rozporu s presumpcí neviny.
17. Ad 6) stěžovatel souhrnně uvádí, že se obecné soudy žádným způsobem nevěnovaly změně okolností oproti poslednímu vazebnímu rozhodnutí, čímž postupovaly v rozporu s čl. 8 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny.
18. Ústavní soud si vyžádal vyjádření okresního soudu, krajského soudu a krajského státního zastupitelství, jakož i spisový materiál, z nějž ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše.
19. Okresní soud vzhledem ke krátké lhůtě k vyjádření od tohoto upustil.
20. Krajské státní zastupitelství a krajský soud odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
21. Vzhledem k tomu, že v zaslaných vyjádřeních nebyla uvedena žádná nová argumentace, upustil Ústavní soud od jejich zaslání stěžovateli k replice.
22. Stěžovatel sám od sebe Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2022 zaslal na vědomí informaci, že okresní soud znovu rozhodl o jeho ponechání ve vazbě, a to v zásadě ze stejných důvodů jako to učinil v napadeném rozhodnutí. Jelikož toto nové rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, stěžovatel jeho zrušení nežádá.
IV. Posouzení Ústavním soudem
23. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že ji nemůže odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, ale musí si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III. tohoto nálezu) a rozhodnout o ní nálezem. Důvodem jsou stěžovatelovy námitky 4) a 5). První otázkou, která nepostrádá ústavněprávní rozměr, je, zda koncept protokolu o dosud řádně procesně neukončeném výslechu svědka může sloužit jako podklad pro skutková zjištění soudu ve vazebním zasedání. Druhou takovou otázku pak představuje, zda hrozba vysokého trestu sama o sobě postačuje k založení důvodu vazby útěkové při rozhodování o dalším trvání vazby.
V. Obecná východiska
a) K důkazní přípustnosti konceptu protokolu o neukončeném výslechu svědka ve vazebním zasedání
25. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
26. Dle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, tato minimální práva: vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
27. Dle § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Dle § 89 odst. 2 věty první trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Dle § 101 odst. 2 trestního řádu musí být svědek na počátku dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl, pokud možno, úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast. Dle § 101 odst. 3 trestního řádu mohou svědkovi být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchaného svědka, zejména jestliže jde o osobu poškozenou trestným činem, lze klást jen, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.
28. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z čl. 5 odst. 4 Úmluvy, je to, aby soud, který rozhoduje o vazbě, přezkoumával všechny podmínky omezení osobní svobody (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci Nikolova proti Bulharsku, stížnost č. 31195/96, bod 58.), tedy nejen procesní předpoklady, ale rovněž i podezření, na jejichž základě došlo k zadržení či zatčení obviněného, jakož i legitimitu účelu vazby v daném případě (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a další proti Spojenému království, stížnosti č. 11209/84, 11234/84, 11266/84 a 11386/85, bod 65.; rozsudek ESLP ze dne 10. 10. 2000 ve věci Grauslys proti Litvě, stížnost č. 36743/97, bod 53; rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Lietzow proti Německu, stížnost č. 24479/94, bod 44.; rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, bod 44.; rozsudek ESLP ze dne 11. 12. 2003 ve věci Yankov proti Bulharsku, stížnost č. 39084/97, bod 184.; či rozsudek ESLP ze dne 7. 7. 2020 ve věci Dimo Dimov a další proti Bulharsku, stížnost č. 30044/10, bod 69.), přičemž takový přezkum vyžaduje v nezbytném rozsahu provádění dokazování, jež se musí dít kontradiktorním způsobem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 30. 3. 1989 ve věci Lamy proti Belgii, stížnost č. 10444/83, bod 29.; rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 2013 ve věci X. Y. proti Maďarsku, stížnost č. 43888/08, bod 50.; rozsudek ESLP ze dne 25. 2. 2010 ve věci Crabtree proti České republice, stížnost č. 41116/04, bod 39.; rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2006 ve věci Fodale proti Itálii, stížnost č. 70148/01, bod 41.; rozsudek ESLP ze dne 15. 1. 2008 ve věci Łaszkiewicz proti Polsku, stížnost č. 28481/03, bod 77.; rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2016 ve věci Ayboga a další proti Turecku, stížnost č. 35302/08, bod 16.; či rozsudek ESLP ze dne 21. 7. 2015 ve věci Galambos proti Maďarsku, stížnost č. 13312/12, bod 31.).
29. I podle judikatury Ústavního soudu se rozhodování o vazbě musí zakládat na důkladném zjištění všech relevantních skutkových okolností procesem dokazování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999 (N 156/16 SbNU 157) či nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235), srov. k tomu rovněž ŠÁMAL, P.; MUSIL, J.; KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 276], byť vzhledem k tomu, že nejde o rozhodování o vině a že charakter rozhodnutí o vazbě je vždy pouze prognostický [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 470/05 ze dne 23. 5. 2006 (N 104/41 SbNU 315)], nelze pro ně vyžadovat stejný důkazní standard jako pro rozhodnutí o vině (srov. např. FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 295; či ZAHRADNÍČKOVÁ, M. Ústavně konformní interpretace a aplikace § 67 trestního řádu. In: Trestní právo, rok 2021, č. 4, s. 13nn). Rozhodování o vazbě probíhá v rámci hlavního líčení či veřejného zasedání (§ 73d odst. 1 trestního řádu), tedy dokazování pro potřeby vazebních rozhodnutí se děje ve stejném právním i faktickém rámci jako dokazování pro potřeby vydání meritorního rozhodnutí či rozhodnutí o opravném prostředku proti meritornímu rozhodnutí, a i pokud je vazební rozhodnutí činěno v rámci vazebního zasedání (§ 73d odst. 2 trestního řádu), ustanovení o dokazování v hlavním líčení se užijí přiměřeně (§ 73g odst. 3 trestního řádu), přičemž přiměřené použití spočívá toliko v méně formalizovaném způsobu provádění důkazů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 949).
30. Ve své judikatuře Ústavní soud u dokazování protokolem o dřívější výpovědi svědka zdůrazňuje především požadavek na kontradiktornost, tedy požadavek, aby obhajoba měla příležitost účastnit se výslechu a klást svědkovi otázky [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 282/2000 ze dne 16. 8. 2001 (N 121/23 SbNU 181), nález sp. zn. II. ÚS 662/01 ze dne 11. 3. 2003 (N 37/29 SbNU 319), nález sp. zn. I. ÚS 3206/08 ze dne 27. 4. 2009 (N 99/53 SbNU 251), nález sp. zn. IV. ÚS 569/11 ze dne 12. 7. 2011 (N 129/62 SbNU 27) či nález sp. zn. I. ÚS 1860/16 ze dne 3. 11. 2016 (N 208/83 SbNU 299)]. Zásada kontradiktornosti má umožňovat verifikaci obsahu svědecké výpovědi jednak co do pravdivosti skutečností v ní uvedených, jednak co do věrohodnosti svědka [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 481/04 ze dne 3. 10. 2006 (N 173/43 SbNU 3)].
31. Kontradiktornost vyžaduje i rozhodování o vazbě, jak vedle ESLP již mnohokráte konstatoval i Ústavní soud, stejně jako zajištění, že obviněný je informován o důvodech, pro něž je vzetí do vazby (či její trvání) navrhováno, a skutečnostech, na nichž se tyto důvody mají zakládat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 239/04 ze dne 17. 6. 2004 (N 80/33 SbNU 273)], byť ani z hlediska kontradiktornosti nelze vyžadovat od rozhodování o vazbě stejný standard jako v případě hlavního líčení [např. návrh na vzetí do vazby může být podložen i úředními záznamy o podaných vysvětleních, neboť trestní stíhání bylo teprve zahájeno a výslechy svědků naplňující požadavky kontradiktornosti nemohly ještě být provedeny - srov. FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. K § 73g, citováno dle ASPI (právní informační systém), bod 4.].
32. S přihlédnutím k poněkud modifikovanému rozsahu požadavků na procesní formu a dosud neukončenému procesu dokazování se tak tento proces při rozhodování o vazbě nijak nevymyká základním zásadám dokazování, které obecně v trestním řízení platí. Orgán rozhodující o vazbě je tak zejména povinen hodnotit provedené důkazy volně podle svého vnitřního přesvědčení, musí usilovat o zjištění materiální pravdy a vycházet z formálně-materiálního pojetí důkazu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 361nn].
33. To znamená, že s výjimkou zákonem předvídaných situací (např. § 89 odst. 2 trestního řádu) a zcela flagrantních neodstranitelných extrémních případů porušení práva na soudní ochranu či na obhajobu neexistuje pevně daná směrnice určitých právních následků jednotlivých kategorií vad (nepřípustnost, absolutní či relativní neúčinnost). Případné procesní vady, jimiž je důkaz stižen, musí tedy příslušný orgán posuzovat samostatně a individuálně v jedinečném relevantním kontextu z hlediska významu vady na spolehlivost důkazního prostředku a pravdivost samotného důkazu na jedné straně a na možnost uplatnění práva na obhajobu obviněného na straně druhé, včetně možnosti vadu zhojit. Za ústavně konformní Ústavní soud tak např. označil názor o možnosti následného odstranění formálních nedostatků protokolu o provedení nějakého úkonu např. novým výslechem svědka [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)].
34. Tomu odpovídá i možnost Ústavního soudu proti procesu dokazování a jeho výsledkům při rozhodování o vazbě zasahovat, která je zde limitována ještě více než v případě dokazování o vině a o právním následku trestného činu, a to vzhledem ke specifikům vazebního rozhodování. Tato specifika spočívají především v tom, že v době rozhodování o vazbě zpravidla skutkový stav nebyl dosud ustálen a dokazování stále dynamicky probíhá, že rozhodování o vazbě má vždy jen prognostický charakter a že formální nároky na dokazování jsou zde nižší. Přezkum Ústavního soudu se tak omezuje pouze na situace zcela zjevných excesů, charakteristických extrémním rozporem mezi obsahem důkazu a skutkovým zjištěním na jeho základě učiněným, tzv. opomenutými důkazy nebo nejzávažnějšími procesními vadami nezvratně zatěžujícími proces dokazování způsobem neslučitelným s požadavky na uplatnění práva na obhajobu a celkové spravedlivosti řízení.
b) K hrozbě vysokého trestu jako důvodu vazby útěkové
35. Dle čl. 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle čl. 8 odst. 5 Listiny nesmí být nikdo vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Dle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
36. Dle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání. Dle čl. 6 odst. 2 Úmluvy se každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
37. Dle § 67 písm. a) trestního řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Dle § 71 odst. 1 věty první a druhé trestního řadu jsou orgány činné v trestním řízení povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v § 73 a § 73a trestního řádu. Přihlížejí při tom také k tomu, zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
38. ESLP ve své rozhodovací praxi nepřipouští zbavení svobody svévolným uvalením vazby útěkové (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95, bod 170.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 4. 2004 ve věci Assanidze proti Gruzii, stížnost č. 71503/01, bod 170.). Důvod k jejímu uvalení neshledal např. tehdy, když se jednotlivec sice po zahájení trestního stíhání pohyboval v zahraničí, ale orgány činné v trestním řízení nezajistily, že se o zahájení trestního stíhání vůbec dozvěděl (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 18. 3. 2008 ve věci Ladent proti Polsku, stížnost č. 11036/03, bod 56.; či rozsudek ESLP ze dne 2. 5. 2017 ve věci Vasiliciuc proti Moldávii, stížnost č. 15944/11, body 40. a 41.)
39. V případě prodlužování vazby je třeba vzít v potaz důvody, pro něž autentický veřejný zájem na pokračování zásahu do osobní svobody převažuje nad presumpcí neviny i s ohledem na délku trvání vazby, a to na podkladě konkrétních specifických okolností každého případu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 2003 ve věci Pantano proti Itálii, stížnost č. 60851/00, bod 66.; či rozsudek ESLP ze dne 6. 11. 2012 ve věci Strelets proti Rusku, stížnost č. 28018/05, bod 83). Nepostačuje tu již samotná existence podezření ze spáchání stíhaného skutku, ale zapotřebí jsou ještě další dostatečné a relevantní důvody uvedené obecnými soudy pro pokračování v omezení osobní svobody, jež musí být seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí, z nichž musí být patrná zvláštní péče, kterou těmto případům věnují (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2000 ve věci Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, bod 63.; či rozsudek ESLP ze dne 30. 10. 2014 ve věci Sigarev proti Rusku, stížnost č. 53812/10, bod 49.). Soudy musí rovněž vždy zvažovat, zda účelu vazby nelze dosáhnout i méně invazivním prostředkem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2000 ve věci Jabłoński proti Polsku, stížnost č. 33492/96, bod 83.).
40. Jde-li o vazbu útěkovou, ESLP požaduje zohlednění osobnosti vazebně stíhaného, jeho morálních vlastností, majetku, povolání, rodinného zázemí, vazeb na stát, v němž probíhá trestní stíhání, jakož i na jiné státy (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 7. 2015 ve věci Buzadji proti Moldávii, stížnost č. 23755/07, bod 90.), jakož i věku, zdravotního stavu, stylu života a životních podmínek (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 1. 2012 ve věci Korneykova proti Ukrajině, stížnost č. 39884/05, body č. 44. až 46.). Přihlédnout je nutno i k předchozímu dodržování preventivních opatření (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymoshenko proti Ukrajině, stížnost č. 49872/11, bod 269.), či naopak nesplnění příkazu soudu k zajištění dosažitelnosti a přítomnosti obviněného, nebo dokonce dřívější útěk před trestním řízením (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 25. 4. 2000 ve věci Punzelt proti České republice, stížnost č. 31315/96, bod 76.), padělání cestovního dokladu či pokus o útěk při zadržení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 18. 12. 1996 ve věci Scott proti Španělsku, stížnost č. 21335/93, body 77. až 79.). Ani předchozím nesplněním příkazu soudu ovšem nelze izolovaně odůvodnit neomezeně dlouhé držení jednotlivce ve vazbě (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudła proti Polsku, stížnost č. 30210/96, body 111. až 114.).