43. Jde-li o první podmínku, opět platí, že závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování, kdy ze znaleckého posudku nevyplývá, že by stěžovatelé za určitých podmínek nemohli pečovat o nezletilou již v době rozhodování krajského soudu. Jak již bylo výše uvedeno, závěr znalců, že stěžovatelé by se byli schopni (rozuměj samostatně) postarat o nezletilou až ve věku jejích šesti až deseti let, sám o sobě neznamená, že by nezletilá musela po tuto dobu zůstat v pěstounské péči. Jakkoli obecné soudy mají takový postup za jednoznačně v nejlepším zájmu nezletilé, je za situace, kdy podle krajského soudu druhá vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu (a v tomto okamžiku by tak bylo nepředstavitelné, aby byla nezletilá odňata z její péče a předána do péče stěžovatelů), otázkou, zda navrácení nezletilé do péče stěžovatelů v pozdějším věku (šesti až deseti let) nebude pro nezletilou představovat daleko větší trauma než v nyní v mladším věku. Touto pro věc podstatnou skutečností se nezabývaly ani znalkyně ve znaleckém posudku. Znalkyněmi uvedený rozsah věku nezletilé (6-10 let), ve kterém o ni budou stěžovatelé schopni samostatně plnohodnotně pečovat, je nadto značně široký. Jakkoli jde o odborný závěr znalkyň, který nepřísluší soudu zpochybňovat, odráží tato skutečnost podstatu rozdílu mezi závěry skutkovými, ke kterým dospějí znalci, a závěry právními, jež jsou výsledkem rozhodovací činnosti soudů. Jak již bylo opakovaně řečeno, konstatovaný závěr znalců o věku dítěte, od kterého jsou rodiče schopni o něj samostatně plnohodnotně pečovat, sám o sobě nepředstavuje shodně údaj o věku, do kterého má být dítě odtrženo od svých rodičů a být v péči jiných osob, zde pěstounů. V posuzované věci navíc znalkyně prováděly znalecké zkoumání v době, kdy nezletilé nebyly ani dva roky, v době rozhodování krajského soudu přitom byly nezletilé tři roky a čtyři měsíce, což je značný rozdíl v tak nízkém věku nezletilé. Výše uvedený postup krajského soudu navíc odporuje závazku státu přijmout vhodná opatření pro opětovné sloučení nezletilé a stěžovatelů, co nejdříve to bude možné, a naopak vyznívá jako hledání důvodů pro udržení na co nejdelší dobu péče pěstounské, která je zřejmě v očích obecných soudů "vyšší kvality" než (v jejich představě) péče stěžovatelů o nezletilou. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že takový postup soudů je omezením základních práv, které však podle čl. 4 odst. 4 Listiny nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno, a že vydání soudního rozhodnutí o odnětí dítěte z péče rodiče, případně o jeho další výchově v jiném prostředí než je biologická rodina, je možné v případě vážného ohrožení života či zdraví dítěte. Jak již bylo uvedeno výše, odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudky ESLP ve věcech Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76 a Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42). Postup obecných soudů, které hledají důvody pro umístění dítěte do podnětnějšího náhradního prostředí nelze akceptovat v případě, že v biologické rodině dítěti nehrozí vážná a konkrétní rizika, neboť s tímto odůvodněním by bylo možné odejmout tisíce dětí a svěřit je "lepším rodičům". Takový postup je rozporný se základními právy i zákonem.
44. Co se týká dalšího krajským soudem vysloveného předpokladu pro návrat nezletilé do péče rodičů, tedy kvality vztahů mezi rodiči a nezletilou založené na četnosti styků mezi nimi, rozhodnutí o rozsahu styku je zcela v kompetenci soudu. Proto se jeví nepřípadným negativní odsudek soudu, že stěžovatelé realizují kontakt s nezletilou jen podle vydaného předběžného opatření, tedy jednou týdně dvě a půl hodiny. Závěr krajského soudu a současně jeden z hlavních důvodů pro nenavrácení dítěte do péče rodičů, kdy soud apeluje na stěžovatele, aby se ve spolupráci s OSPOD a dalšími institucemi pokusili o nápravu vzájemných vztahů, je zcela alibistický. Byl to právě OSPOD a obecné soudy, kdo nedokázal od dubna 2018, kdy bylo stěžovatelce na základě nikdy neprokázaného podezření o špatném zacházení s nezletilou dítě odebráno, tedy po dobu čtyř let, vytvořit takové podmínky, aby alespoň došlo k nápravě stavu vytvářením předpokladů pro postupné začlenění nezletilé zpět do péče rodičů. Obecné soudy jen přihlížely tomu, že stěžovatelé v průběhu řízení podávali návrhy na častější styk s nezletilou, které vždy soudy zamítly, aby posléze krajský soud konstatoval, že a) "je politováníhodné", že se stěžovatelé stýkají s nezletilou pouze v rámci soudem stanoveného styku, b) konstatoval, že mezi stěžovateli a nezletilou není navázán "dostatečně kvalitní vztah" a c) uzavřel, že proto si nelze za současné situace představit návrat nezletilé do péče rodičů.
45. Z obsahu vyžádaného spisu přitom vyplývá, že ke dni podání ústavní stížnosti nebylo dosud o úpravě styku mezi stěžovateli a nezletilou pravomocně rozhodnuto a platí proto úprava styku nařízená předběžným opatřením ze dne 22. 10. 2020 (jedenkrát týdně 2,5 hod). Stěžovatelé opakovaně navrhovali rozšíření styku, např. aby byla nezletilá v péči rodičů vždy o každém víkendu (sobota) po dobu nejméně tří hodin v místě bydliště rodičů (zamítnuto okresním soudem usnesením ze dne 6. 10. 2020 č. j. 14 P 408/2018-13), aby byla nezletilá v péči rodičů v období od 24. 12. 2020 od 10:00 hodin do 25. 12. 2020 do 18:00 hodin a dále 30. 12. 2020 od 10:00 hodin do 18:00 hodin (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 17. 12. 2020 č. j. 14 P 408/2018-634), aby byla nezletilá navrácena do péče rodičů (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 14 P 408/2018-661), aby styk probíhal vždy o sobotách od 9:30 do 18:00 hodin s tím, že by si rodiče přebírali nezletilou od pěstounů v místě svého bydliště (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 14 P 408/2018-761), aby byla nezletilá v péči rodičů dne 6. 2. 2021 od 8:30 do 13:00 hodin (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 8. 2. 2021 č. j. 14 P 408/2018-751), aby byla nezletilá v péči rodičů vždy o sobotách od 10:00 do 17:30 (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. 14 P 408/2018).
46. Lze tedy přisvědčit stěžovatelům v tom, že se snažili v rámci svých možností a schopností, aby byl jejich kontakt s dcerou rozšířen a mohl být realizován v místě jejich bydliště, a nelze jim proto vyčítat, že se nepokoušejí dosáhnout častého a intenzivního kontaktu s nezletilou. Skutečnost, že obecné soudy stěžovatele v této jejich snaze nepodpořily, je zarážející o to více, že podle zprávy OSPOD ze dne 7. 7. 2021, která byla jedním z podkladů pro rozhodování krajského soudu, byly každotýdenní styky stěžovatelů s nezletilou řádně realizovány, a po počátečních stresových situacích probíhaly jen s občasným menším pláčem. OSPOD se zúčastnil styku dne 17. 6. 2021, a kontakt označil za bezproblémový, přirozený. OSPOD konstatoval, že nezletilá na rodiče i širší rodinu adekvátně reaguje, rodiče jsou schopni jí společný čas vhodně naplnit, komunikace stěžovatelů s vedlejšími účastníky je však problematická.
47. Právě problematický vztah stěžovatelů k vedlejším účastníkům je kladen krajským soudem stěžovatelům za vinu. Krajský soud konstatuje, že "pokud rodiče v zájmu širšího styku s nezletilou odmítají odhlédnout od svého negativního postoje k navrhovatelům, lze jen stěží dosáhnout ve věci významnějšího pokroku". Krajský soud si je přitom vědom, že postoj stěžovatelů k vedlejším účastníkům je ovlivněn jejich zdravotním postižením, když uvádí, že stěžovatelé namítají "s vysvětlením odpovídajícím jejich osobnostním charakteristikám, že jim vedlejší účastníci nezletilou vzali" apod. Takový postup není v souladu se shora Ústavním soudem deklarovaným zvláštním přístupem k rodinám, jejichž členové trpí zdravotním postižením, naopak je zřejmé, že stěžovatelé de facto v průběhu celého soudního řízení na svůj zdravotní hendikep doplácejí, když soudy bez jakékoliv tolerance a ohledu k jejich zdravotnímu stavu dávají stěžovatelům vinu za situaci, kdy nevyvíjejí sami nad rámec soudem stanoveného rozsahu dostatečnou aktivitu ve stycích s nezletilou a jejich vztah s nezletilou se tak nerozvíjí způsobem, který by vedl k jejímu navrácení do péče rodičů. To platí i o nepokrytě soudy vyzdvihované výchově nezletilé zajištěné pěstouny "ve výborné kvalitě" oproti možnostem stěžovatelky, která by nebyla schopna nezletilou "v adekvátní míře stimulovat a vytvářet jí náležitě podnětné prostředí".
VI. Závěr
48. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci soudy nesprávně dovodily, že v projednávané věci existují podmínky pro nařízení pěstounské péče (ustanovení § 958 obč. zák.), aniž by byla osvětlena pro věc rozhodující skutečnost, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě navrácení nezletilé do péče stěžovatelů. Z poměrně vágních a stručných závěrů znaleckého posudku vypracovaného ve věku necelých dvou let nezletilé (a který nadto dostatečně neposuzoval výchovné schopnosti otce nezletilé, u něhož nebylo shledáno žádné duševní onemocnění) jednoznačně nevyplývá, zda by nemohla být nezletilá vrácena do péče rodičů, kteří by o ni pečovali s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD či případně dalších pomáhajících organizací. Právě absence zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být v péči stěžovatelů, je zásadní vadou napadených rozhodnutí, jež má za následek porušení práv stěžovatelů na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Zcela stranou úvah obecných soudů pak zůstalo, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla odtržena od svých rodičů a sestry, a byla jim navrácena až v pozdějším věku, kdy bude její citové pouto k vedlejším účastníkům ještě více posíleno.
49. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že odnětí dítěte z péče rodičů představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Rozhodování obecných soudů v projednávané věci nesvědčí o tom, že by si soudy byly náležitě vědomy významu práva stěžovatelů i nezletilé na rodinný život a nezbytné extrémnosti situace odůvodňující odnětí dítěte z péče. Trvání tohoto krajního opatření je totiž podmíněno absencí jakékoli péče rodičů o dítě či takovou jejich péčí, která by bezprostředně ohrožovala život, zdraví nebo jiné důležité zájmy dítěte, v případě jeho návratu do péče rodičů; naopak nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž bylo dítě umístěno, je o něj postaráno "lépe", než pokud by bylo v péči rodičů.
50. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2021 č. j. 13 Co 150/2021-877 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22. února 2021 č. j. 14 P 408/2018-787 zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VII. Náklady řízení
51. Ústavní soud též shledal, že je namístě zavázat účastníky řízení - obecné soudy, tj. Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě, k náhradě nákladů stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem.
52. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není automatické, ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem.
53. V posuzované věci považoval Ústavní soud za vhodné použít citované ustanovení s ohledem na výjimečně závažný protiústavní zásah obecných soudů do práv stěžovatelů - jako rodičů - na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Vzhledem k vážným pochybením obecných soudů v projednávaném případě se tak jeví zcela spravedlivým, aby nyní nesly alespoň náklady stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. září 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu