17. Opatrovník nezletilé vedlejší účastnice, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "opatrovník") konstatoval, že podle obsahu spisové dokumentace je z hlediska legitimity zásahu patrné, že v době vydání prvního předběžného opatření o odebrání nezletilé z péče matky mohl skutečně legitimní cíl - ochrana života a zdraví nezletilé - převážit nad zájmy matky, neboť důvody pro odebrání nezletilé z její péče a poté fakticky i z péče otce, jehož otcovství bylo určeno až po vydání předběžného opatření, spočívaly ve tvrzené neschopnosti matky postarat se o novorozence a jeho základní potřeby. S ohledem na vývojové fáze a psychomotorický vývoj dítěte však není možné, aby tento důvod přetrvával i v případě batolete, natož dítěte předškolního věku. S tím souvisí i přinejmenším diskutabilní setrvání obecných soudů na podmínce dohledu nad péčí matky po 24 hodin denně. V případě novorozence, který je zcela odkázán na péči jiné osoby, lze takové podmínce rozumět a schvalovat ji, avšak v případě batolete, tím spíše předškoláka, jenž má již základní návyky a schopnosti se o sebe do jisté míry postarat a vyjádřit slovy své potřeby, natož pokud již navštěvuje předškolní zařízení, postrádá celodenní dohled nad péčí matky o dítě smysl a nemůže být důvodem pro odmítnutí předání nezletilé zpět do péče rodičů. Opatrovník si klade otázku, co vše by musely další osoby ochotné rodičům pomoci splnit a deklarovat, aby soudu takové záruky postačovaly k závěru, že nezletilou do péče rodičů navrátí. Čtyři nápomocné osoby představují již více než rozsáhlý okruh osob s ohledem na aktuální situaci většiny rodin v České republice, a to i v případě, že jeden z rodičů trpí duševním postižením, u něhož se dá předpokládat, že určitá výpomoc s péči a výchovou dítěte bude vhodná. V opačném případě si lze těžko představit, jak by kdy například mohli rodiče trpící zdravotním postižením zajistit zdárný všeobecný rozvoj svých dětí, pokud by byl redukován rozvoj dítěte pouze na úkol rodičů, nikoli širší rodiny a společnosti jako celku, zejména tedy předškolních a školních zařízení. Podle opatrovníka jde o diskriminaci rodičů z důvodu zdravotního postižení a intelektové úrovně, neboť stejné podmínky by soud nekladl rodičům, jež zdravotním postižením netrpí. Nadto opatrovník podotýká, že na styk rodičů s nezletilou v domácnosti rodičů rovněž nikdo nedohlížel, přičemž k žádným excesům nedošlo. Hovoří-li krajský soud v napadeném rozsudku o naplňování všech potřeb nezletilé a vytváření podnětného prostředí, v čemž by podle názoru soudu matka zcela jistě selhávala, opatrovník si klade otázku, zda může převážit rozvoj dítěte nad vytvořením vazby a životem se skutečnými rodiči. Pokud by takový přístup byl přijat jako automatismus, znamenalo by to, že vyšší hodnotou je právo na co nejlepší všeobecný rozvoj dítěte a děti by měly být svěřovány do co nejpodnětnějšího prostředí mimo svou biologickou rodinu. Odůvodnil-li soud možnost navrácení do rodiny pouze otázkou času a duševní vyspělostí a samostatností dítěte, nedostál pozitivní povinnosti státu v rámci ochrany rodinného života, především povinnosti činit vhodná opatření za účelem opětovného sloučení rodiny. Obecné soudy totiž neučinily v podstatě žádné aktivní opatření a sloučení rodiny odvrátily až do naplnění podmínky, na níž rodiče nemají vliv, a která uplyne za dobu, jež představuje třetinu až polovinu života dítěte. Opatrovník považuje takovou argumentaci za rezignaci na úkol soudu (i dalších orgánů, zejména orgánu sociálně-právní ochrany dětí a doprovázející organizace pro pěstouny) usilovat o sjednocení rodiny a prohlubování vzájemné vazby v podobě rozšiřování vzájemných kontaktů nezletilé s jejími rodiči a polorodou sestrou. Třebaže krajský soud opakovaně apeloval na účastníky řízení, aby spolupracovali s pěstouny a odhlédli od negativních postojů, není možné očekávat, že bez pomoci to mohou rodiče v takto náročné životní situaci zvládnout, a to i s přihlédnutím ke zdravotnímu postižení matky. Namísto toho, aby obecné soudy napomáhaly ulehčení situace rodičům, u nichž znalkyně shledaly snížení rozumových schopností s nízkou sociální adaptabilitou, která je limituje v řešení takto složité sociální a rodinné situace, kladly na ně další požadavky, kterým měli rodiče sami dostát, byť se během celého řízení ukazovalo, že je takový požadavek nerealistický. S ohledem na uvedené okolnosti se opatrovník domnívá, že postup obecných soudů v dané věci v souhrnu nesplňuje podmínky testu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů a dalších osob, zejména jde-li o podmínku proporcionality zásahu. Systém (a na jeho vrcholu obecné soudy) nezvážil jiné, mírnější způsoby zásahu do rodinného života, nezvážil sourozeneckou vazbu a nečinil v průběhu řízení dostatečné kroky pro navazování dostatečné vazby mezi nezletilou a jejími rodiči a polorodou sestrou. Opatrovník proto navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení práv stěžovatelů a tím subsidiárně i práv nezletilé, a aby napadená rozhodnutí zrušil.
18. Soudce zpravodaj zaslal stěžovatelům výše uvedená vyjádření na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé se zcela ztotožňují s vyjádřením opatrovníka. Jde-li o vyjádření vedlejších účastníků, to označují za subjektivní, neboť je ovlivněno v současné době již rozvinutým osobním vztahem vedlejších účastníků a nezletilé. To ovšem pouze dokládá smutnou skutečnost, že nedošlo-li by v průběhu řízení k zásahům do základních práv stěžovatelů a nezletilé, mohl by obdobný či ještě rozvinutější vztah existovat mezi nezletilou a jejími biologickými rodiči. Ti se s ohledem na vydaná soudní rozhodnutí mohou pouze dívat na to, jak se jim jejich vlastní dcera citově vzdaluje. Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením vedlejších účastníků, že ke styku s dcerou vždy měli laxní přístup, naopak, se od narození nezletilé snaží dělat maximum pro to, aby ji měli v péči. Vedlejší účastníci zcela odhlíží od okolností průběhu pěstounské péče a nezohledňují, že nezletilá by mohla mít zájem na vytvoření vztahu s vlastními rodiči. Ačkoliv jsou pěstouni sami také rodiči, neuvědomují si bolestnost a tíživost pocitu matky a otce, kterým je odpíráno právo se starat o vlastní dítě. Stěžovatelé mají za to, že vedlejší účastníci nemají ani minimální snahu o rozšíření a prohloubení vzájemných vazeb mezi nezletilou a jejími rodiči či o navrácení nezletilé rodičům. Stěžovatelé jsou ochotni i schopni se o své dítě postarat, a jsou přesvědčeni, že stát disponuje mírnějšími omezujícími prostředky, resp. prostředky na podporu rodičů s dětmi, které však nebyly v jejich věci nikdy zváženy.
19. Stěžovatelé dále uvádějí, že se jim dne XX narodil syn, který je v současné době po všech stránkách zdravý se standardními potřebami novorozeného dítěte, a stěžovatelé o něj za přispění pomáhajících orgánů bez jakýchkoliv problémů pečují. S ohledem na zdravotní stav stěžovatelů bylo dne 14. 7. 2022 v nemocnici X nařízeno ze strany OSPOD jednání o poskytnutí podpory při péči o dítě. V rámci předmětného jednání bylo konstatováno, že po propuštění stěžovatelky z porodnice bude tato z důvodu zácviku ohledně péče o novorozence dočasně umístěna v Dětském centru X. Současně bylo konstatováno, že nápomocni v péči o nezletilého budou stěžovatelům též pan Ivan B. (jedná se o pseudonym) a jeho sestřenice paní Hana B. (jedná se o pseudonym). Stěžovatelce bylo taktéž sděleno, že s případnou pomocí o péči o nezletilého se mohou obrátit na neziskové organizace, a to X a dále na Poradnu rané péče X. Stěžovatelka je v současné době se svým synem stále v Dětském centru X, stěžovatel ji tam denně navštěvuje společně se svým otcem. O nezletilého se stěžovatelka stará bez jakýchkoliv problémů, na neděli 31. 7. 2022, je dohodnuto, že si stěžovatelé vezmou nezletilého na celý den do místa svého bydliště. V budoucnu je plánováno, že stěžovatelka bude pouze ambulantní formou využívat pomoci OSPOD a Dětského centra X, které bude poskytovat nejen zdravotní služby nezletilému, ale také zajišťovat edukaci stěžovatelky v souvislosti s péčí o nezletilého. Podle názoru stěžovatelů současný stav deklaruje, že se o své nezletilé děti dokáží za pomoci svých rodinných příslušníků řádně postarat, a samotná zdravotní indispozice rodičů nemůže být brána jako důvod pro to, aby mohlo být bez dalšího rozhodnuto o omezení jejich péče o nezletilou tak, jak k tomu došlo napadenými rozhodnutími. Je tak zcela zjevné, že existují i mírnější způsoby, jak zabezpečit řádnou péči o nezletilou, než ji ponechat v péči pěstounů.
20. Ústavní soud zaslal vedlejším účastníkům na jejich žádost vyjádření opatrovníka nezletilé. Vedlejší účastníci se závěry opatrovníka nesouhlasí, zejména jde-li o legitimitu zásahu. Argumentuje-li opatrovník vývojem dítěte v obecné rovině, teoretickými postuláty vyplývajícími z relevantní judikatury a polemizuje s upřednostněním životní úrovně, vedlejší účastníci uvádějí, že jejich životní úroveň a životní úroveň stěžovatelů je srovnatelná, podstatné však je, což opatrovník poněkud ignoruje, že mentální defekty nevykazuje jen jeden z rodičů, ale oba, byť každý v jiném směru a v jiné míře, což bylo znalecky zjištěno a obecnými soudy konstatováno. Opatrovník taktéž nebere v úvahu, že styky rodičů s nezletilou po celou dobu jejich existence provázely (a stále provázejí) problémy, které měly základ převážně v jednání rodičů. Opatrovník stejně tak ignoruje, že rodiče soustavně odmítali jakoukoliv pomoc třetích osob. Vedlejší účastníci upozorňují, že se bohužel po dobu trvání řízení nepodařilo vytvořit mezi nezletilou a rodiči takový vztah, který by byl pro nezletilou snesitelný více než jednu hodinu týdně, a který by neměl následky v jejím následném chování. Nezletilá je aktuálně schopna rozvíjet vztah s matkou a polorodou sestrou, zatímco otec se upozaďuje, aby pak při setkání nezletilou traumatizoval. Za této situace by pravděpodobně nic nezmohla ani pomoc příbuzných otce. Vedlejší účastníci mají za to, že pro návrat nezletilé k rodičům jsou nutné dvě podmínky, a to postupný rozvoj vztahu nezletilé k rodičům, druhým je pak soustavná či velmi častá přítomnost kohokoli, ke komu mají rodiče důvěru, a kdo jim bude schopen pomáhat při běžných každodenních záležitostech péče o nezletilou. Argumentuje-li opatrovník výsledky všech různých prostředků, které byly ze strany všech orgánů sociálně-právní ochrany dětí (a nejen jich) provedeny, tyto se podle vedlejších účastníků minuly účinkem právě s ohledem na neměnný postoj rodičů. Vedlejší účastníci zdůrazňují, že nemá smysl rozšiřovat styky, když rodiče nevyužívají vše, co mohou, a s vedlejšími účastníky přiměřeně nekomunikují. Vedlejší účastníci sdělují, že až v tomto roce začaly probíhat i asistované styky, byť z pohledu vedlejších účastníků stále nebyl naplněn jejich potenciál. Opatrovníkem kritizované vyloučení řízení o úpravu styků vedlejší účastníci s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu považují za správné a ústavní stížností napadený zásah za přiměřený a proporcionální, neshledávají proto důvod pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
V. a) Obecná východiska
22. Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53) či nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Vazba mezi matkou (respektive rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje [nález ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227 bod 43)]. Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, respektive soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, § 151; všechna rozhodnutí ESLP citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int).
23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale konstatuje, že v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Též Úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle jejího čl. 8 odst. 2 musí takový zásah být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl (národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky či ochranu práv a svobod jiných) a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Ústavní soud zdůraznil, že rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10 odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte.
24. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723)]. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43). Podle judikatury ESLP má přitom obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější. ESLP současně zdůrazňuje potřebu náležitého zapojení rodičů do rozhodovacího procesu týkajícího se zásahu do jejich práva na rodinný život (s přihlédnutím k okolnostem případu a závažnosti rozhodování), tak aby i jejich zájmům byla v řízení poskytnuta dostatečná ochrana.
25. Z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Dojde-li k odnětí dítěte z péče rodiče, má stát povinnost podle čl. 32 odst. 4 Listiny přijmout vhodná opatření pro jejich opětovné sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější [rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kutzner proti Německu, § 61 a 76; ve věci K. a T. proti Finsku, § 178; ve věci K. A. proti Finsku ze dne 14. 1. 2003 č. 27751/95, § 138; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399) či nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53), bod 18].
V. b) Posouzení předpokladů pro nařízení pěstounské péče v projednávané věci
26. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí shora uvedeným požadavkům nedostála. V projednávané věci je patrné, že postup obecných soudů odporuje pozitivnímu závazku státu na opětovné sloučení rodičů a dítěte, plynoucího z čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy se ve věci nijak nesnažily najít cestu k možnosti opětovného navrácení nezletilé, naopak zjevně hledaly důvody k tomu, aby odůvodnily rozhodnutí o trvání pěstounské péče. Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem přezkoumávat správnost postupu OSPOD, nýbrž posoudit, zda soudní rozhodnutí, na základě kterých byla svěřena nezletilá do společné pěstounské péče vedlejších účastníků, byla založena na zákonem stanovených důvodech a ústavněprávních východiscích. K nim lze řadit i podmínky přípustnosti prolomení práva dítěte nebýt oddělen od svých rodičů jako nezbytného zásahu v zájmu dítěte podle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte.
27. Uvedený zásah by tedy měl být nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči, konkrétně je třeba zmínit právo dítěte na život a jeho zachování podle čl. 6, právo nebýt vystaven krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání podle čl. 37 písm. a) a právo na svobodu od všech forem násilí podle čl. 19. S ohledem na vážnost zásahu v podobě oddělení dítěte od jeho rodičů je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z uvedených absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity (viz DUŠKOVÁ, Š., HOFSCHNEIDEROVÁ, A., KOUŘILOVÁ, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 143). Potřebnost takového zásahu v posuzované věci prokázána nebyla. Obecné soudy v projednávané věci ignorovaly výše uvedená ústavněprávní východiska, základní práva stěžovatelů a nezletilé, ale i zákonné předpoklady pro nařízení pěstounské péče.
28. Podle § 958 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") , platí, že nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi. O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě (§ 959 odst. 1 obč. zák.). Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte (§ 959 odst. 2 obč. zák.). Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (§ 960 odst. 2 obč. zák.).
29. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků je v jejím nejlepším zájmu, neboť stěžovatelé mají sice zajištěny podmínky pro péči o nezletilou, s ohledem na svůj intelekt jsou však schopni zdárný vývoj nezletilé zajistit svou péčí až ve věku jejích 6 - 10 let. Takový postup je zjevně rozporný s podmínkami, které zákon pro nařízení pěstounské péče předvídá. V projednávané věci okresní soud nijak, zaprvé, nedoložil, že by o nezletilou nemohl osobně pečovat žádný z rodičů; nezletilá má matku i otce, přičemž v napadeném rozsudku není nijak popsáno, proč například o nezletilou nemůže pečovat stěžovatel (otec). Zadruhé, okresní soud své úvahy založil na zjevně nesprávném výkladu nejlepšího zájmu dítěte, a to tak, že do něj promítl, co je dle jeho názoru nejlepší pro její "dobrý vývoj" (rozsudek okresního soudu bod 10). Tyto jeho úvahy (k nimž si vyžádal i vyjádření znalců) o posuzování rodičovských kompetencí, podnětnosti prostředí biologických rodičů a pěstounů a tom, kdy bude nezletilá dost vyspělá na návrat ke stěžovatelům, jsou v příkrém rozporu s pozitivním závazkem státu na navrácení dítěte do péče jeho rodičů [viz rozsudky ESLP a nálezy Ústavního soudu uvedené shora v bodě 24], přičemž tato kritéria je navíc možno považovat za snadno sociálně a kulturně zneužitelná.
30. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 Ústavní soud zdůraznil, že vazba mezi matkou a dítětem je "jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně (takový postup je třeba považovat za ultima ratio). Zásah obvodního soudu, který stěžovatelce odňal možnost pečovat o nezletilou několik dnů po porodu, byl v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, neboť stěžovatelce ani nebylo umožněno, aby prokázala, jak by se o nezletilou byla schopna postarat, a obvodní soud nedisponoval žádnými konkrétními poznatky, jimiž by bylo možno takový postup odůvodnit". V nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 pak Ústavní soud zdůraznil nezbytnost zvláštního, citlivějšího přístupu a zvláštních ohledů státu vůči rodinám, jejichž členové trpí nějakým zdravotním postižením. Ústavní soud uvedl, že "z povahy věci je přitom vždy třeba pečlivě a citlivě zjišťovat a posuzovat individuální potřeby a problémy konkrétní rodiny (což zde může být složitější, zejména pokud zdravotní postižení mají rodiče) a na základě toho pak volit odpovídající kroky, formy pomoci a podpory, které mohou být popřípadě i dosti odlišné od těch standardně používaných a zaužívaných při práci s rodinami, kde rodiče ani děti nemají zdravotní postižení. Odnětí dětí z péče rodičů však vždy, i když se týká osob se zdravotním postižením, musí být chápáno jako naprostá ultima ratio".
31. Uvedeným způsobem okresní soud nepostupoval, neboť po zjištění, že stěžovatelé nejsou v současné době sami schopni zabezpečit s ohledem na snížení jejich rozumových schopností plnohodnotně péči o nezletilou, nesprávně přistoupil bez dalšího ke svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků.
32. Nelze než konstatovat, že jak okresní soud, tak krajský soud vyložily § 958 odst. 1 obč. zák. způsobem, který nelze označit za ústavně souladný. Podmínku citovaného ustanovení, za které přichází v úvahu svěření dítěte do osobní péče pěstounovi, tedy "nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník", vyložil krajský soud tak, že "v zájmu dítěte přitom zpravidla je, aby bylo vychováváno svými rodiči, na druhé straně má každé dítě právo na řádnou péči a výchovu tak, aby se mohlo po všech stránkách dobře rozvíjet a bylo co nejlépe připraveno na svůj budoucí samostatný život v dospělosti, proto lze svěřit dítě do pěstounské péče, nejsou-li rodiče takovou řádnou péči v širším slova smyslu (nejen základní materiální potřeby, ale i jeho výchovu) schopni zajistit". Nic takového ovšem zákon neříká. Zatímco § 958 odst. 1 obč. zák., který je nutno vykládat v souladu se zásadami uvedenými výše v bodě 15 a 16, hovoří o nemožnosti rodiče o dítě osobně pečovat (kdy svěření do pěstounské péče nastupuje jako krajní řešení), krajský soud má zato, že dítě lze svěřit do pěstounské péče osoby, která je bude "dobře rozvíjet". S krajským soudem lze souhlasit v tom, že potřeby dítěte nelze redukovat na zajištění stravy, ošacení či bydlení, a že je důležitý řádný vývoj dítěte po všech stránkách, kdy je dítě třeba v adekvátní míře stimulovat po stránce citové, poznávací, volní a materiální, a vytvářet mu náležitě podnětné prostředí. Krajský soud konstatuje, že "pravě v tomto ohledu by matka zcela jistě selhávala, jak je zjevné nejen ze znaleckého posudku, který duševní úroveň matky přirovnal k úrovni dvanáctiletého dítěte, ale i z dalších provedených důkazů". O jaké další provedené důkazy, respektive závěry z nich vyplývající, jde, však krajský soud nijak nespecifikoval.
33. Ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu nevyplývá nic, co by odůvodňovalo závěr, že by ani jeden ze stěžovatelů (např. otec) o dítě nemohl pečovat, což je předpokladem pro použití § 958 obč. zák. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka má problém zvládat situace, ve kterých se dítě chová nepředvídatelně, pláče, odporuje a podobně, je přitom odkazováno na zranění, které matka nezletilé coby novorozeněti způsobila. Ústavní soud však konstatuje, že podle obsahu spisu nebylo prokázáno, že by stěžovatelka způsobila nezletilé jakékoli zranění (podle sdělení Policie České republiky ze dne 12. 10. 2018 byla dne 29. 8. 2018 usnesením věc odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu). Závěr krajského soudu, že "obdobné situace a chování" stěžovatelky nelze zatím vyloučit, nemá proto oporu v provedeném dokazování. To platí i pro závěr krajského soudu, že ani podpora otce by v tomto nic zásadního nepřinesla. Krajský soud připouští, že závěry znaleckého posudku ve vztahu ke stěžovateli vykazují "jistou nedůslednost", nicméně má je za souladné s ostatními důkazy, a tudíž za správné. Jaké konkrétní právní závěry ohledně výchovných schopností stěžovatele přitom z provedeného dokazování vyplývají (kromě vágního tvrzení, že stěžovatel jako otec by nedokázal matku v její roli nahradit už jen z důvodu pracovních povinností), krajský soud neuvádí. Znalecký posudek přitom shledal, že stěžovatel netrpí žádnou duševní poruchou či onemocněním.
34. K uvedenému přistupuje skutečnost, že přes závěry krajského soudu vyslovené v usnesení ze dne 22. 9. 2020, kdy věc vrátil okresnímu soudu zpět s tím, aby v dalším řízení vedl pečlivě dokazování především za účelem zjištění, zda se v okolí rodičů nachází osoby schopné a ochotné s výchovou nezletilé pomoci, nebyl řádně odůvodněn názor obecných soudů, že na věci nic nemění ani proklamovaná ochota rodinných příslušníků stěžovatelů pomoci rodičům s péčí o nezletilou. Lze souhlasit se závěrem soudů, že rodinní příslušníci by nebyli schopni sami zajistit plnohodnotnou péči, jakou by měli poskytovat rodiče, nicméně soudy se již nezabývaly tím, zda by skutečnost, že by tyto osoby vytvářely stěžovatelům podmínky pro péči o nezletilou a v omezené míře dohlížely nad jejich péčí, nemohla vést spolu s opatřeními podle § 31 a násl. zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, k navrácení nezletilé do péče rodičů. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že stěžovatelé jsou v každodenním kontaktu s rodiči otce nezletilé, žijí s nimi v jednom domě, mají společný obývací pokoj. Sestřenice otce stěžovatele, důchodkyně, nabídly pomoc spočívající ve vaření, praní prádla, žehlení, vzaly by nezletilou na procházku.
35. Zcela stranou úvah okresního soudu i krajského soudu zůstává hodnocení nejlepšího zájmu dítěte, který musí soudy při každém rozhodování dotýkajícím se dítěte zvažovat jako přední hledisko (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V kontextu rozhodování o náhradní péči o dítě by mělo posouzení nejlepšího zájmu dítěte v konkrétním případě zahrnovat úvahy o tom, zda existuje důvod pro to, aby byla nezletilá odtržena od svých rodičů a sestry, a zda jí v péči stěžovatelů hrozí nějaká konkrétní a vážná újma (např. ohrožení života či zdraví). Obecné soudy a další orgány státu musí hledat řešení, které by pro nezletilou bylo v dané situaci nejlepší, a pokud dojdou k závěru, že péče stěžovatelů o nezletilou je možná (byť třeba s podpůrnými opatřeními), upravit tomu (přiměřeně rychle a zároveň šetrně k nezletilé) rozhodnutí o péči o ni. Nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte působí i jako interpretační princip, a jeho prizmatem je tedy třeba nahlížet i relevantní ustanovení zákona. Nelze automaticky či mechanicky upřednostňovat vlastní představy o "dobrých rodičích" před hledáním dostupného řešení, které nejlépe zohledňuje a reaguje na individuální situaci a zájmy konkrétního dítěte. 36. Okresní soud i krajský soud tak nepřípustně rozhodly o nařízení pěstounské péče v situaci, kdy pro to nebyly splněny zákonem vyžadované podmínky (§ 958 obč. zák.). Své závěry o nemožnosti stěžovatelů pečovat o nezletilou navíc postavily na důvodech, které zákon pro oddělení dítěte od jeho rodičů vůbec nepředvídá, a kterými dle okresního a krajského soudu jsou rozumové schopnosti stěžovatelů, jejich sociální adaptabilita, duševní úroveň nezletilé a rozdíl mezi kvalitou výchovného prostředí stěžovatelů a pěstounů.
V.c) Posuzování výchovných kompetencí stěžovatelů a jejich snahy o kontakt s nezletilou
37. Otázka schopnosti stěžovatelů zajistit s ohledem na zdravotní postižení stěžovatelky péči o nezletilou je otázkou do značné míry odbornou, soud proto vycházel při jejím posouzení ze závěrů znaleckého posudku. Úkolem znalců bylo vyjádřit se k tomu, zda některý z rodičů trpí duševní chorobou, která by jej případně omezovala ve schopnosti zajistit péči o dítě ve věku nezletilé, jaká je výchovná způsobilost stěžovatelů, jaký je vztah a citová vazba rodičů a nezletilé navzájem, jaká rizika lze očekávat v případě ponechání nezletilé v pěstounské péči a jaká v případě svěření nezletilé do péče rodičů, případně dalších osob, zda je vhodný kontakt nezletilé s rodiči a v jakém rozsahu, a jaká opatření pro harmonický psychický vývoj nezletilé znalci navrhují.
38. Ve znaleckém posudku z oboru psychologie a psychiatrie ze dne 27. 4. 2020 zpracovaného MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Helenou Khulovou znalkyně uvedly, že celkově je u obou rodičů možné zaznamenat snížení rozumových schopností, rodiče jsou schopni řešit jednoduché situace, ale v zátěži či při nečekaných změnách nedokáží odpovídajícím způsobem reagovat. Jsou tedy schopni zvládnout péči o dítě batolecího věku na úrovni zaučených stereotypů, dá se však očekávat, že na proměny chování malého dítěte nedokáží reagovat adekvátně. U obou rodičů je tak možné shledat nižší výchovné kompetence, zejména nižší schopnost zajistit péči o malé dítě, pohotově a empaticky zajistit jeho potřeby. U žádného z rodičů nebyla shledána závažná duševní choroba, jejich snížená intelektová výbava a nevyvážená osobnostní struktura však vedou ke snížení schopnosti řešit kreativně, přínosně a efektivně složitější situace spojené s výchovou dítěte a zabezpečením dítěte. U nezletilé je pozitivní citová vazba k pěstounům, přičemž pěstounka je vnímána jako mateřská osoba. Odmítání častějšího kontaktu rodičů s nezletilou odráží nezralost jejich osobností. Jen častý kontakt je předpokladem vytvoření pozitivní vzájemné emoční vazby, která do budoucna případně umožní převzetí dítěte rodiči.
39. Ústavní soud má za to, že znalkyně ve znaleckém posudku na soudem položené otázky v podstatné míře neodpověděly. Znalkyně se v závěrech posudku soustředily pouze na otázku výchovné způsobilosti rodičů, kterou zodpověděly poměrně vágně tak, že rodiče mají nižší výchovné kompetence, jsou sice schopni zvládnout péči o dítě, ale nedokáží reagovat pohotově, empaticky, kreativně, přínosně a efektivně v nenadálých situacích. Na otázku, jaký je vztah a citová vazba rodičů a nezletilé navzájem, jaká rizika lze očekávat v případě ponechání nezletilé v pěstounské péči a jaká v případě svěření nezletilé do péče rodičů, případně dalších osob, zda je vhodný kontakt nezletilé s rodiči a v jakém rozsahu a jaká opatření pro harmonický psychický vývoj nezletilé znalci navrhují, znalkyně neodpověděly vůbec. Na předcházejících stranách posudku (v části souhrn psychologického a psychiatrického nálezu) se pouze stručně hovoří o tom, že pro další úspěšnou socializaci nezletilé je nutné udržení základních životních jistot, tj. stabilní prostředí s možností upevnění attachmentového vztahu jako zdroje jistoty a bezpečí, předpokladem je vyrovnaný vztah pěstounů a rodičů a schopnost jejich vzájemné domluvy. Pro příznivý rozvoj vztahu s vlastními rodiči nezletilá potřebuje rodiče často vídat a stačí zatím jen nakrátko.
40. K dotazu soudkyně při ústním jednání před okresním soudem dne 22. 6. 2020 znalkyně PhDr. Helena Khulová sdělila, že nemůže předvídat, jak stěžovatelé zvládnou nebo nezvládnou péči o dítě, záleží na dítěti. Znalkyně dodala, že nezletilá se vyvíjí dobře, je to dítě snadno vychovatelné, ale batolecí věk je věk velkého rozvoje motorických dovedností, v tomto věku je dítě nevyzpytatelné. K dotazu soudkyně, kdy lze očekávat, že by rodiče bez ohrožení dítěte mohli zajišťovat péči o nezletilou, znalkyně uvedla, že jak bude nezletilá samostatná, tedy zhruba ve věku deseti let. Znalkyně MUDr. Kateřina Černeková ve své výpovědi doplnila, že u rodičů shledává narušenou schopnost v jejich řečovém projevu k nezletilé, který by podporoval její rozpoznávací a kognitivní vývoj. Obecné rozumové, rozpoznávací a kognitivní schopnosti matky de facto odpovídají schopnostem asi dvanáctiletého dítěte. Podle znalkyně by v péči biologických rodičů nezletilá neprofitovala ve svém vývoji jako u pěstounů, mohla by být i zpomalena ve svém duševním vývoji. Za "bezpečný" věk pro svěření nezletilé do péče rodičů považuje znalkyně cca 8 let.
41. Zcela mimo zákonem stanovené podmínky pro svěření nezletilé do pěstounské péče je krajským soudem vyzdvihována příkladná péče pěstounů o nezletilou, či tvrzení, že druhá vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu a navrácení do péče stěžovatelů by pro nezletilou mělo devastující vliv na její psychický stav. Skutečnost, že pěstouni jsou oproti stěžovatelům, kteří jsou omezeni sníženou rozumovou schopností a nízkou úrovní sociální adaptability, schopni zajistit nezletilé kvalitnější výchovné prostředí, nemůže být důvodem pro nenavrácení nezletilé do péče rodičů. Jak již bylo výše uvedeno, důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu (nález sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 33).
42. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatuje, že nezletilá by neměla zůstat v pěstounské péči do dospělosti, nýbrž do okamžiku, kdy a) dosáhne duševní úrovně související s jistou mírou samostatnosti, kterou znalci kladou mezi šestý až desátý rok věku nezletilé a b) dokud mezi nezletilou a stěžovateli nebude navázán dostatečně kvalitní vztah, čehož nelze dosáhnout bez častého a intenzivního kontaktu mezi nezletilou a rodiči.