10. Dokud se tak ale nestalo, bylo povinností většiny IV. senátu vypořádat se s možností (či nutností) postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Nesouhlasím s tím, že je možno se této povinnosti vyhnout, jak se stalo ve výroku I druhého nálezu konstatováním, že v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení odvoláním napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítajících žaloby stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, bylo porušeno pouze právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že tudíž nelze postupovat jinak, neboť by tím byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy. Ovšem ve více jak stovce těchto rozhodnutích nedošlo k tomu, že by někdo neměl zajištěn přístup k soudu nebo že by řízení neproběhlo podle stanovených pravidel. Podstatné bylo, o čem se tam vlastně rozhodovalo, tedy o tom, co bylo možno požadovat po adresátech (zejména funkcionáři, ministerstvo, zákonodárce) povinností plynoucích ze zrušených ustanovení zákona o střetu zájmů po vyhlášení nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17, popř. po uplynutí dne 31. 12. 2020, kdy se tento nález stal vykonatelným. Nebylo-li tedy zasaženo do jiných základních práv či svobod stěžovatelů (a to podle mého názoru v souladu s pravým smyslem nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17nebylo), visí to konstatování "ve vzduchu".
11. Aby tomu tak nebylo, musela by většina IV. senátu nejen jinak vyložit, co vlastně je v uvedeném plenárním nálezu stanoveno a proč, ale musela by též vyvrátit základy, na kterých je rozhodování našeho Ústavního soudu založeno. K tomu by muselo být uspokojivě odpovězeno na desítky otázek, které jsem již uvedl v předchozím nálezu a na které jsem stále nedostal odpověď.
12. Na prvém místě považuji za nedostatečné odůvodnění významu možnosti odkladu vykonatelnosti, který má ústavní základ již v čl. 89 odst. 1 Ústavy, kde je stanoveno, že Ústavní soud může stanovit vykonatelnost svého rozhodnutí (nálezu) i jiným dnem a jiným způsobem než stanoví zákon o Ústavním soudu (viz blíže Filip, J. Komentář k čl. 89 Ústavy ČR. In: Bahýľová, L. a kol. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde 2010, s. 1218, 1226 a násl.). K čemu na základě tohoto nálezu bude odklad vykonatelnosti, když všichni funkcionáři dotčení odkladem vykonatelnosti, tvrdí s dodatečnou podporou IV. senátu před obecnými soudy, že se to na ně nemůže vztahovat, tedy jako by to již neplatilo, nikoli tak, že to nadále platí, ale je zde jen nová okolnost? Jaký význam má ještě § 57 odst. 1 písm. a) a § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu? Mají tedy napříště obecné soudy postupovat podle svého uvážení? Má tedy ještě nějaký smysl nejen odklad vykonatelnosti, nýbrž i jeho zakotvení, když je bez odůvodnění (čl. 89 odst. 2 Ústavy nestačí) vlastně popřen?
13. Je sice imponující dovolávat se odborné literatury (zejména v prvním nálezu, nyní se to již zřejmě nejevilo potřebným, druhý nález se od prvního v tomto směru ale nedistancuje, naopak se jej dovolává), jenže náš zákon o Ústavním soudu i Ústava stojí na stanovisku tzv. teorie zrušitelnosti a právní jistoty. Proto právní úprava platí, dokud není zrušena uplynutím dne, který je ve zrušujícím nálezu stanoven. Něco jiného může v takovém nálezu výjimečně stanovit pouze Ústavní soud, nikoli si to bez zmocnění posoudit každý soudce podle své úvahy (k čemu by pak byl i čl. 95 odst. 2 Ústavy). Zde se sice v literatuře (viz odůvodnění obou nálezů IV. senátu) též odvážně uvádí, že možnost aplikace ustanovení, které je zrušeno s odkladem vykonatelnosti (nikoli prohlášeno neústavním) si může každý zvážit sám (známe z doby po přijetí tzv. lustračního zákona, o výkladu mezinárodního práva některými státy nemluvě) nebo soud případ od případu. To se ale spíš hodí jako ukázka postmoderního chápání práva. K tomu jen dodávám, že to dokonce uváděl i jeden z autorů rakouské ústavy, ze které čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 89 odst. 1 vycházejí, tedy Hans Kelsen, který je rovněž považován za autora konstrukce zrušitelnosti (a ne nicotnosti) v rakouské ústavě (výslovně to uvádí např. Haller, H. H. Zur Fristenbemessung des VfGH nach Art 1929 Abs 2 und Art 140 Abs 3 B-VG. Österreichische Steuerzeitung, č. 7, roč. 1975, s. 175-176, a tam uvedené další zdroje). Kelsen i později při zvažování různých stupňů zrušitelnosti tvrdil v polemice s americkým pojetím "void and null", že nicotnost právního předpisu je krajním případem jeho zrušitelnosti a že právní řád může zmocnit každý subjekt, nejen specializovaný orgán ke zrušení normy (viz jeho General Theory of Law and State. Cambridge: Harvard University Press 1945, repr. 2006, s. 159-160); avšak dodává, že je to spojeno s rizikem, že specializovaný orgán to následně prohlásí za porušení práva a bude jej volat k odpovědnosti. Stále jsem přesvědčen a doufám, že na jeho slova i v nynější věci dojde.
14. Ústava a zákon o Ústavním soudu nestojí na stanovisku teorie nicotnosti, podle které je neústavní předpis nulitním, tudíž nicotným od samého počátku (podle Kelsena pak vlastně nebyl nikdy součástí práva), a důsledky je třeba stanovit v nálezu. Ustanovení čl. 87 Ústavy jasně stanoví, že Ústavní soud neústavní právní předpisy "zrušuje", nikoli že něco "zjišťuje" nebo "prohlašuje" za neústavní (nelze zrušit něco, co právně nikdy neplatilo). Jinak by se tomu naše procesní předpisy musely přizpůsobit. Proto nutno při jejich výkladu a aplikaci vycházet z toho, že stále platí rozdíly obou konstrukcí. V případě teorie nicotnosti se musí určit, že zákon ab initio neplatný, nebo v případě tzv. zneústavnění (viz např. nálezy ze dne 24. 7. 2012sp. zn. Pl. ÚS 10/34nebo ze dne 18. 9. 2013sp. zn. III. ÚS 3101/13a tam uvedenou judikaturu) "již neplatný", vlastně nemohl vyvolat následky, takže v zájmu právní jistoty je to třeba řešit pomocí prohlášení jeho ustanovení za použitelná (nikoli platná, jsou přece od počátku nicotná, tedy void and null) pro určité období. Kdežto u zrušitelnosti právního předpisu, u nás nejpozději od roku 1811, kdy § 9 obecného občanského zákoníku v dobovém překladu stanovil, že "zákonové tak dlouho zachovávají svou moc, dokud jich zákonodárce nezmění, aneb výslovně nezruší". V takové situaci lze naopak stanovit výjimky, kdy se platný a účinný zákon už naopak nepoužije. Vykonatelnost je spjata s konstitutivní povahou zrušení. Bylo-li v prvním nálezu uvedeno (bod 25 jeho odůvodnění), že není "bez dalšího" přípustné vědomě používat neústavní právní předpis, pak bylo třeba vyložit, co pro obecné soudy to "bez dalšího" bude konkrétně při potřebě vyrovnat se s dalšími odkládacími nálezy znamenat. K čemu je potom tzv. privilegium prospěchu či tzv. Anlaßfall v rakouské judikatuře a rakouské ústavě (tzv. B-VG), odkud jsme toto pojetí převzali a dosud používali (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10). Viz její čl. 140 odst. 5 in fine "Zrušení nabývá účinnosti uplynutím dne vyhlášení, nestanoví-li Ústavní soudní dvůr lhůtu zrušení (eine Frist für das Außwekrafttreten). Tato lhůta nesmí přesáhnout 18 měsíců" a čl. 140 odst. 7 in fine "Stanovil-li Ústavní soud ve svém zrušujícím nálezu lhůtu podle odstavce 5, použije se zákon na všechny skutečnosti, které nastaly do konce této lhůty, s výjimkou původního případu." Jen dodávám, že by nás neměla mást zásada označovaná jako incidentní retrospektivita judikaturního odklonu, kterou by bylo třeba uplatnit na všechny dosud nerozhodnuté případy se stejným návrhovým žádáním. Konečně obdobně v praxi postupuje i rakouský Ústavní soudní dvůr, který za takové jím dosud nerozhodnuté případy považuje rovněž za jako by incidentní případy (tzv. Quasi-Anlassfälle), takže v rozhodnutí uvádí, které napadené návrhy za ně považuje a které ne. To platí i pro možnost odkladu vykonatelnosti v případě shledání rozporu s Evropskou úmluvou, která je v Rakousku součástí ústavních předpisů, když v rozsudku z 22. 7. 2010 ve věci P. B. a J. S. proti Rakousku, stížnost č. 18.984/02, Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že se zárukami Evropské úmluvy je slučitelné, zůstává-li zákonné ustanovení, které bylo shledáno v rozporu s Evropskou úmluvou, po přechodné období v platnosti, protože Ústavní soud poskytl zákonodárci lhůtu k přijetí nových pravidel ["... the Court notes its case-law according to which the principle of legal certainty, which is necessarily inherent in the law of the Convention, may dispense States from questioning legal acts or situations that antedate judgments of the Court declaring domestic legislation incompatible with the Convention. The same considerations apply where a constitutional court annuls domestic legislation as being unconstitutional (see Marckx v. Belgium, 13 June 1979, § 58, Series A no. 31). Moreover, it has also been accepted, in view of the principle of legal certainty that a constitutional court may set a time-limit for the legislator to enact new legislation with the effect that an unconstitutional provision remains applicable for a transitional period (see Walden v. Liechtenstein (dec.), no. 33916/96, 16 March 2000; and J. R. v. Germany (dec.), no. 22651/93, Decisions and Reports 83-A".].
15. Stručně řečeno, nejde ani tak o různé teorie, nýbrž o praktické důsledky legislativního řešení, což je již problémem dogmatiky, ne teorie. To dokazuje i praxe jiných států EU, kde dvě třetiny mají konstrukci jako naše Ústava, čtvrtina jako Německo (viz např. Verstraelen, S. The Temporal Limitation of Judicial Decisions: The Need for Flexibility Versus the Quest for Uniformity. German Law Journal, č. 9, roč. 2013, zejm. str. 1690 a násl., autorka poukazuje i na praxi Soudního dvora EU) a zbytek umožňují řešení případ od případu. Zatímco v konstrukci nicotnosti neústavního právního předpisu (ex tunc, ab initio) je přirozeně nezbytné vyrovnat se s faktem, že na základě neústavního předpisu, a tudíž neplatného od počátku z důvodu neústavnosti, vzniklo množství právních vztahů a bylo vydáno množství právních rozhodnutí. Vzpomeňme zde na známý školský příklad důsledků odvozené neplatnosti, nakonec řešené soudem nad mrtvolou papeže Formosa v roce 897 a posléze zavražděním strůjce onoho procesu nad mrtvolou. U konstrukce zrušitelnosti neústavního právního předpisu je naopak posuzování možné použitelnosti takového předpisu nikoli pravidlem, nýbrž praktickou výjimkou.
16. Nelze tvrdit, že s odkladem zrušené ustanovení zákona je sice platné, leč neústavní. Ono je totiž stále i účinné (a použitelné), a to je právě problém pro rozhodování nejen soudů, nýbrž všech orgánů veřejné moci v režimu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a nakonec i pro rozhodování občanů (zde funkcionářů podle § 2 odst. 1 zákon o střetu zájmů, zda vloží informace do registru). Viz obdobně § 6 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. ("Zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991. Tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu."). Nejsme přece v roce 1968 a neplatí čl. 90 ústavního zákona o čs. federaci, nejsme ani v roce 1991, a neplatí čl. 3 ústavního zákona č. 91/1991 Sb., podle kterých přestával být právní předpis účinný, ale zůstával platný. Tehdy však byl uplatňován princip jednoty státní moci a s ním spjatá forma vlády shromáždění. Kdyby zákonodárce v roce 2020 hned přijal zmíněnou novelu, tak již k žádné vykonatelnosti nálezu nedošlo, nešlo by jako v roce 1968 o realizaci deklarování či konstatování neústavnosti, nýbrž o běžnou zákonodárnou aktivitu jako v případě každého jiného zákona bez ohledu na rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti. Dnes to již není nějaká skrytá forma, jak zákonodárci ukládat úkoly. V obou nálezech tak nejde o problém ústavního pořádku a stanovení účinků vykonatelnosti ex tunc, ex nunc nebo pro futuro (viz pro Českou republiku § 71 zákona o Ústavním soudu respektující zvláštnosti deliktních aspektů teorie zrušitelnosti), nýbrž projev soudcovského aktivismu. Neurčuje se zde nic jiného, než že ustanovení shledané Ústavním soudem jako neústavní, se stane vykonatelným od nějakého budoucího data, nikoli ale, že jeho účinky nastanou v budoucnosti (to je právě výrok s účinky pro futuro, což se plete). Nic to ale neříká, jaké budou jeho účinky pro minulost či budoucnost (retroaktivní, retrospektivní nebo nastanou v budoucnosti), jen se posunuje datum vykonatelnosti, jak to umožňuje čl. 89 odst. 1 Ústavy.
17. V každém případě nelze přijmout odůvodnění nálezu, který jedním dechem konstatuje obsah stanoviska Ústavního soudu (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), a současně s odkazem na odbornou literaturu (jen tu se hodící a vycházející z judikatury států, které mají zakotvenu jinou právní úpravu) tvrdí něco opačného, aniž to dostatečně vyloží, a zejména - aniž se obrátí na plénum Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
18. Znovu připomínám (viz předchozí odlišné stanovisko), že v této situaci mělo být vyloženo, kdo a co vlastně zveřejňuje? Ministerstvo spravedlnosti nebo funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů? Je to v této situaci sankcionovatelné, jestliže takový funkcionář povinnost podat požadované údaje nesplní? Ministerstva nebo funkcionáře? Šlo alespoň o jiný zásah do základního práva nebo svobody? Skutečně bylo narušeno informační sebeurčení? Sbíralo neoprávněně ministerstvo nějaké údaje v rozporu se zákonem a vkládalo je do informačního systému? Nebo je tam vkládal funkcionář, ačkoli se konstatovalo, že kdyby tak neučinil, je za dané situace nepostižitelný? Přesto se ale nyní domáhá nápravy, kterou předtím v nějaké řízení bezvýsledně nepožadoval (tzv. subsidiarita ústavní stížnosti snad ještě platí). Kdyby se vyložila tato praktická stránka posuzované věci, staly by se zbytečnými i různé teoretické disputace a kličky.
19. Zdá se mi, že jediný, kdo věc pochopil, byl Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 9 As 173/2020, který to vyjasnil tak, že ten, kdo informace vkládá, je funkcionář, ale za této situace jej nelze trestat, když tuto povinnost nesplní, protože by byl porušen čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jak uvedl " mocenské oprávnění státu trestat nelze využít proti jednotlivci, který by byl trestán za porušení povinnosti, jejímž nutným následkem by bylo porušení jeho základního práva. Takové protiprávní jednání totiž není možné považovat za společensky škodlivé." Sice to tak jednoduché pro více jak sto ústavních stížností není. Samozřejmě by se musely vyložit všechny časové souvislosti od 1. 9. 2017 (viz níže, ale prosím ne podle cizí právní úpravy založené na teorii nicotnosti nebo postmoderních výkladech práva) a hlavně dopady pro principy trestání (srov. § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve vazbě na čl. 39 Listiny základních práv a svobod).
20. K tomu jen dodávám, že chybí odpověď na otázky významné z hlediska aplikace konstrukce zrušitelnosti a právní jistoty - od kdy to tedy bylo neústavní? Od 1. 9. 2017, kdy by přijetí neústavních ustanovení, od 11. 2. 2020, kdy Ústavní soud rozhodl (to těžko, to by se mohl začít každý ústavnost posuzovat sám, vzpomeňme na lustrační zákon do nálezu Ústavního soudu ČSFR nebo mezinárodní právo), od 11. 3. 2020, kdy nález veřejně vyhlásil (ale to ještě účinky nemělo - Ústavní soud zde nestanovil jinak, jak mu to Ústava umožňuje - např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 13/05, navíc ne zpětně, to bychom mohli bez dalšího procesního ošetření dopadnout velice špatně), nebo to bylo od 8. 4. 2020, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce (k čemu pak ovšem odklad)?
21. Stále také není odpovězeno na další otázky, které jsem kladl - věděli tedy funkcionáři od 1. 9. 2017, do čeho při přijetí funkce jdou? Že je to neústavní? Vznikl jim tedy nárok na odškodnění již od 1. 9. 2017, 11. 3. 2020 nebo 8. 4. 2020? Kdy tedy byla materiálně neústavními zrušená ustanovení zákona o střetu zájmů (viz bod 18 druhého nálezu)? Již 1. 9. 2017, když formálně byla součástí právního řádu až do 31. 12. 2020? Věděli tito funkcionáři (nejen neuvolnění starostové), co mají dělat k 30. 6. 2020? Nebo to bylo jen těch několik funkcionářů zvolených v šesti nových volbách do zastupitelstev od května do září 2020? Jen ti totiž zahájili výkon funkce podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů. Jaké to má důsledky? Co když se bude taková situace opakovat v jiných podmínkách, např. při návratu protipandemických opatření. Nebude tedy třeba dosáhnout rozhodnutí a bude stačit, že je zde neústavní stav?
22. Místo odpovědi tak ve druhém nálezu máme tyto otázky "přehozeny" na obecné soudy v podobě výtky, že měly "podrobně zkoumat, zda vedlejší účastnice tomuto požadavku, plynoucího z ustálené judikatury Ústavního soudu i odborné literatury ... dostála, a zda nepostupovala i po vyhlášení nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17ve Sbírce zákonů [§ 57 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] neústavně. V návaznosti na to bylo úlohou městského soudu vyložit, zda tento postup v konkrétním případě naplnil kritéria nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona o odpovědnosti veřejné moci za škodu" (bod 18 odůvodnění druhého nálezu). Protože to neučinily, tak tedy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jenže obecné soudy z ustálené judikatury (a jiné literatury než odborné) vycházely, a proto rozhodly tak, jak rozhodly.
23. Uvádí-li navíc tato literatura případ, kdy "ústavní stížností napadeno rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno poté, co Ústavní soud zrušil aplikované ustanovení právního předpisu, vykonatelnost nálezu však byla odložena", pak se ptám, kde ono rozhodnutí je, když se nám jen namítá nesprávný úřední postup, který ovšem podle ustálené judikatury v případě existence rozhodnutí ustupuje do pozadí a zkoumá se škoda vzniklá rozhodnutím. Byly tedy vyčerpány procesní prostředky, jak to zákon o Ústavním soudu vyžaduje? Přece odškodnění lze žádat po neúspěchu v předchozím řízení. Nelze přece jen z konstatování neústavní situace, jejíž řešení se ale v právním řádu projeví až vykonatelností nálezu, vyvodit, že mám právo na odškodnění, aniž jsem vyvolal řízení, ve kterém jsem neuspěl a nedosáhl nápravy.
24. Vždyť o tom je právě ústavní stížnost. I proti jinému zásahu je možno se bránit a vyčerpat potřebné prostředky. Když nejsou, kde je to uvedeno? Kde je v nich (ne až po dvou letech) řečeno, že se mělo postupovat jinak a že respektování nálezu je ve skutečnosti špatně. Od kdy běží pak lhůta k podání ústavní stížnosti? Tak stačí si vyhledat takovou situaci při zaváhání zákonodárce a jít hned k soudu podle zákona č. 82/1998 Sb.? Ale vždyť jich bylo v době covidu-19 plno a jak na napadení tvrzeného neústavního stavu reagoval Ústavní soud? Je třeba konkretizovaný zásah a obrana proti němu (srov. usnesení Pl. ÚS 9/21, body 15 až 18). Nevšiml jsem se, že by změnil svůj názor. Ale tak se k tomu minimálně schyluje. Pro stěžovatele pak jen půjde o to, najít "mezeru" na trhu ústavních stížností.
25. Znovu opakuji, je třeba vyjasnit, zda se někdo bránil, v jakém řízení a s jakým výsledek se postupovalo s ohledem na to, že od 8. 4. 2020 byl zveřejněn předmětný nález. Anebo vyjasnit, kdo vlastně sbírá či podává informace, za jakých podmínek je povinen je vkládat do nějakého informačního systému, co se stane, když je tam nevloží v situaci, kdy to může vést k neústavnímu "jinému zásahu". Jinak se znejistí celá judikatura o vztahu řízení, ze kterého vzešlo nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, k civilnímu řízení o náhradě škody.
26. Jen na okraj si znovu nemohu odpustit poznámku. V minulosti bylo namítáno, že Ústavní soud neodložil vykonatelnost zrušujícího "volebního" nálezusp. zn. Pl. ÚS 44/17, a tím "ohrozil" konání již vyhlášených voleb. Proti tomu bylo argumentováno právě tím, o co se nyní hraje, tedy že by Nejvyšší správní soud mohl podle tohoto nálezu, který by zrušoval ona neústavní ustanovení v § 48 až 51 zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, vyjít z toho (jak konečně nyní žadatelé o odklad pro obecné soudy bez dalšího požadují), že volby do Poslanecké sněmovny byly v říjnu 2021 provedeny podle neústavního zákona. Tedy že je zde materiální neústavnost, nelze to nevidět, a je třeba rozhodnout o jejich neplatnosti. Nyní to nevadí, nebo to vadí jen někdy a někde?
27. To, že již druhý nález neobsahuje výtky vůči vedlejší účastnici (České republice - Ministerstvu spravedlnosti), která již v případě druhého nálezu v řízení nevystupuje, stejně jako v případě další argumentace, která již ve druhém nálezu obsažena není, neznačí, že nejsou nadále v podobě odkazů na závaznost prvního nálezu v argumentaci většiny senátu obsaženy. Nicméně již na to jen odkazuji.
28. Navíc považuji za potřebné ke druhému nálezu, který je proto jen zdánlivě méně kontroverzní, uvést několik závěrečných poznámek pro futuro.
29. Posuzovaná věc poněkud připomíná tradiční rozhodování (udělování milosti spolupracovníkům, jmenování do funkcí) ve funkci končících amerických prezidentů, což obvykle činí i dopoledne 20. ledna povolebního roku než předají funkci svému nově zvolenému nástupci. V minulosti tak byly tímto vznikajícím zvykem vytvořeny podmínky pro vytvoření konstrukce obecného ústavního soudnictví v USA, což se stalo rovněž i shodou okolností díky snaze rychle ještě něco důležitého na konci funkčního období prezidenta rozhodnout. Šlo o rozhodnutí ve věci Marburry v. Madison z roku 1803, ve které Nejvyšší soud musel rozhodnout ve věci nedoručení jmenovacích dekretů novým soudcům, které na poslední chvíli jmenoval prezident Adams, který ve funkci v březnu 1801 končil.
30. V nynější situaci vzniklé před obecnými soudy v Praze a uvnitř Ústavního soudu takové urychlené rozhodnutí může - než bude, jak doufám překonáno - posloužit přece jen k posunutí výkladu některých sporných pasáží v zákoně o Ústavním soudu. Půjde alespoň o vyjasnění toho, co v případě množství ústavních stížností s obdobným předmětem a obsahem znamená obrat "v souvislosti se svou rozhodovací činností" v § 23 zákona o Ústavním soudu (viz k jednotlivým aspektům tohoto pojmu Filip/Holländer/Šimíček Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck 2007, s. 100 a násl.), tedy že senát nemusí podat návrh podle § 23 téhož zákona ve všech obdobných věcech, které mu napadly, takže stačí jedna z nich, je-li připravena k rozhodnutí. Přitom na rozdíl od příslušného senátu není plénum při rozhodování o návrhu podle § 23 zákona o Ústavním soudu vázáno zpětvzetím ústavní stížnosti, na kterou je navázán návrh senátu k zaujetí stanoviska. Stačí, je-li dána ona "souvislost" a řízení v této věci při podání návrhu na zaujetí stanoviska ještě neskončilo zpětvzetím. Je tak třeba rozlišovat zpětvzetí ústavní stížnosti jako projev zásady dispozitivní (na rozdíl od řízení ve věcech kompetenčních sporů, kde se posuzuje i veřejný zájem - srov. § 120 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a řízení o stanovisku k právnímu názoru, které je řízením o návrhu senátu, nikoli o ústavní stížnosti. Předmět řízení podle § 23 ve spojení s § 13 zákona o Ústavním soudu není vymezen pro plénum jako rozhodnutí o ústavní stížnosti, nýbrž o vytvoření podmínek k rozhodnutí o ní, to je ona "souvislost s řízením" a důsledek toho, že se řízení o ústavní stížnosti samotné přerušuje, byť to výslovně zákon o Ústavním soudu nestanoví [viz ale jeho § 63 a subsidiární použití § 109 odst. 1 písm. b), popř. § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu]. Je na výkladu (obdobně jako u kompetenčních sporů), zda má předkládající senát možnost vzít svůj návrh zpět, nebo zde bude platit zásada oficiality anebo význam jeho návrhu z hlediska veřejného zájmu jako u kompetenčních sporů.
31. Ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu neříká nic jiného, než že je povinností senátu tak učinit, a pak se přijatým stanoviskem "v dalším řízení" řídit. To však neznamená, že se jím nebude řídit v dalších obdobných řízeních, ve kterých rozhoduje, stejně jako to bude povinností všech dalších senátů i soudců zpravodajů již vzhledem k požadavku § 13 zákona o Ústavním soudu. Ač takové rozhodnutí nepůsobí navenek (viz Filip/Holländer/Šimíček cit. dílo, s. 103) a není vykonatelné, působí prostřednictvím nálezu senátu, ve kterém je stanovisko pléna obsaženo. V tom je význam obratu "v souvislosti se svou rozhodovací činností", tedy nikoli pouze při rozhodování konkrétní věci, kterou mohou "souvislosti" přesahovat. Protože zavazuje všechny senáty i soudce zpravodaje (Filip/Holländer/Šimíček cit. dílo, s. 100-101), nebude-li překonáno dalším stanoviskem, nelze jeho průniku navenek zabránit, nebudou-li všechny návrhy s tím spojené vzaty zpět. Ale to zase jen znamená, že bude na své uplatnění čekat, až se další obdobný návrh v řízení před Ústavním soudem objeví.
32. Případné (taktické) zpětvzetí návrhu, který vedl senát k předložení stanoviska, proto neznamená, že tím zaniká závaznost právního názoru obsaženého ve stanovisku podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
33. Současně pochopitelně dopadá nejen na konkrétní případ, který byl nosičem pro vydání stanoviska, ale na všechny další takové dosud Ústavním soudem nerozhodnuté případy podle zásady tzv. incidentní retrospektivity judikaturního odklonu (respektování vývoje judikatury při výkladu a používání právních předpisů Ústavním soudem a uvnitř Ústavního soudu), což se následně promítne i do rozhodování těchto dosud neskončených věcí u obecných soudů, tak jak na to podle čl. 89 odst. 2 Ústavy většina senátu v jiném "gardu" poukazuje.
V Brně dne 22. listopadu 2022
Jan Filip