Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů Jana Gabrhela, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022 č. j. 53 Co 122/2022-100, Petry Peřinové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2022 č. j. 30 Co 167/2022-100, Aleše Pažouta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2022 č. j. 20 Co 164/2022-115, Radka Lukáče, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 54 Co 143/2022-107, Jiřího Štěpánka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2022 č. j. 54 Co 144/2022-100, Miroslava Ocetky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 11 Co 128/2022-114, Lenky Kadlecové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 62 Co 169/2022-102, Jany Lopatové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2022 č. j. 23 Co 163/2022-98, Lenky Valešové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 21 Co 167/2022-130, Aleny Hostašové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2022 č. j. 21 Co 131/2022-117, Jiřího Kohouta, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2022 č. j. 36 Co 180/2022-102, Antonína Okénky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 13 Co 103/2022-95, Jindřicha Turka, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2022 č. j. 28 Co 195/2022-124, Jiřího Kaplana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 29 Co 125/2022-91 a Miroslava Marinčiče, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 91 Co 171/2022-117, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
I. Výrokem I. rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022 č. j. 53 Co 122/2022-100, ze dne 7. června 2022 č. j. 30 Co 167/2022-100, ze dne 16. července 2022 č. j. 20 Co 164/2022-115, ze dne 31. května 2022 č. j. 54 Co 143/2022-107, ze dne 31. května 2022 č. j. 54 Co 144/2022-100, ze dne 22. června 2022 č. j. 11 Co 128/2022-114, ze dne 22. června 2022 č. j. 62 Co 169/2022-102, ze dne 13. července 2022 č. j. 23 Co 163/2022-98, ze dne 22. června 2022 č. j. 21 Co 167/2022-130, ze dne 22. června 2022 č. j. 21 Co 131/2022-117, ze dne 21. července 2022 č. j. 36 Co 180/2022-102, ze dne 20. července 2022 č. j. 13 Co 103/2022-95, ze dne 3. srpna 2022 č. j. 28 Co 195/2022-124, ze dne 28. července 2022 č. j. 29 Co 125/2022-91 a ze dne 20. července 2022 č. j. 91 Co 171/2022-117, v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení odvoláním napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítajících žaloby stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok I. rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022 č. j. 53 Co 122/2022-100, ze dne 7. června 2022 č. j. 30 Co 167/2022-100, ze dne 16. července 2022 č. j. 20 Co 164/2022-115, ze dne 31. května 2022 č. j. 54 Co 143/2022-107, ze dne 31. května 2022 č. j. 54 Co 144/2022-100, ze dne 22. června 2022 č. j. 11 Co 128/2022-114, ze dne 22. června 2022 č. j. 62 Co 169/2022-102, ze dne 13. července 2022 č. j. 23 Co 163/2022-98, ze dne 22. června 2022 č. j. 21 Co 167/2022-130, ze dne 22. června 2022 č. j. 21 Co 131/2022-117, ze dne 21. července 2022 č. j. 36 Co 180/2022-102, ze dne 20. července 2022 č. j. 13 Co 103/2022-95, ze dne 3. srpna 2022 č. j. 28 Co 195/2022-124, ze dne 28. července 2022 č. j. 29 Co 125/2022-91 a ze dne 20. července 2022 č. j. 91 Co 171/2022-117, se v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 zamítajících žaloby stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, zrušuje.
III. Ve zbývajících částech se ústavní stížnosti odmítají.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věcí a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které byly podle § 63 téhož zákona, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), spojeny ke společnému řízení a nyní jsou vedeny podsp. zn. IV. ÚS 2296/22, se stěžovatelé domáhají zrušení části shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jí bylo porušeno jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny (právo na informační sebeurčení) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Všichni stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky městského soudu co do potvrzujících výroků v části "týkající se finančního zadostiučinění" ve vztahu k rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelé Jan Gabrhel, Petra Peřinová, Aleš Pažout, Jiří Štěpánek, Miroslav Ocetek, Lenka Kadlecová, Radek Lukáč, Jiří Kohout, Jiří Kaplan a Miroslav Marinčič se nadto domáhají zrušení jimi napadených rozsudků městského soudu rovněž v části, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do nákladů řízení. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud projednal jejich ústavní stížnosti přednostně podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavních stížností, napadených rozhodnutí a přiložených prvostupňových rozhodnutí obvodního soudu se podává, že stěžovatelé se jako neuvolnění funkcionáři obcí domáhali žalobami podanými u obvodního soudu po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") zaplacení náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti veřejné moci za škodu"), a to v částce vždy nižší než 50 000 Kč. Tato újma jim měla vzniknout v důsledku zveřejnění oznámení o jejich osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech a závazcích (dále jen "oznámení") podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "zákon o střetu zájmů"). Současně se po ministerstvu domáhali omluvy za porušení jejich práva na ochranu soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny, které spatřovali právě v plošném zveřejnění oznámení o jejich osobě až do listopadu 2020, a to navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020sp. zn. Pl. ÚS 38/17(N 22/98 SbNU 257, č. 149/2020 Sb.), kterým došlo ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, v tehdy účinném znění. Podle stěžovatelů na protiprávnosti postupu ministerstva nic nemění ani skutečnost, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu až k uplynutí dne 31. 12. 2020. Stěžovatelé zdůraznili, že ministerstvo od svého protiprávního postupu upustilo až v listopadu 2020 na základě předžalobní výzvy a tlaku organizací hájících zájmy samospráv.
3. Obvodní soud svými rozsudky žaloby všech stěžovatelů zamítl jako nedůvodné. V odůvodnění, které je u všech rozsudků obdobné, zdůraznil, že ve věcech stěžovatelů nejde o nesprávný úřední postup ministerstva, neboť to postupovalo podle § 14b zákona o střetu zájmů v tehdy účinném znění. Ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c), na jejichž základě byla v registru, který spravuje ministerstvo, oznámení stěžovatelů zveřejněna, bylo sice dotčeno zrušujícím výrokem nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 38/17, ten byl však vykonatelný až uplynutím dne 31. 12. 2020. Když tedy ještě v listopadu 2020 ministerstvo zveřejňovalo oznámení stěžovatelů v jím spravovaném informačním systému veřejné správy, postupovalo v souladu se zákonem. Nebyla tak splněna ani první podmínka pro přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup.
4. Proti rozsudkům obvodního soudu podali všichni stěžovatelé odvolání, o nichž rozhodl městský soud shora uvedenými rozsudky. Městský soud I. výrokem svých rozsudků vždy v plném rozsahu potvrdil odvoláním napadené rozsudky obvodního soudu jako věcně správné, a dalším výrokem pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z rozsudků městského soudu, jejichž odůvodnění jsou s ohledem na skutkovou i právní totožnost věcí velmi podobné, vyplývá, že ve věci byl řádně zjištěn skutkový stav věci a obvodní soud žaloby stěžovatelů posoudil věcně správně, neboť osobnostních nároků proti státu se nelze domáhat jinak než v režimu zákona o odpovědnosti veřejné moci za škodu. Žaloby stěžovatelů se vztahují k použití právní úpravy zákona o střetu zájmů ve znění účinném od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2020. Stěžovateli kritizovaná ustanovení zákona o střetu zájmů umožňující neomezený anonymní přístup k obsahu majetkových přiznání funkcionářů definovaných v § 2 odst. 1 zákona byla zrušena Ústavním soudem nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeným dne 11. 3. 2020. Tento nález měl však vykonatelnost odloženou až do 31. 12. 2020. Po dobu odložené vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu je podle městského soudu nutné považovat předmětnou právní úpravu za ústavně souladnou. Jelikož ministerstvo postupovalo v souladu s ní, nelze jeho jednání označit za nesprávný úřední postup, za který by mělo stěžovatelům náležet zadostiučinění.
II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavních stížnostech rekapitulují průběh řízení před soudy, obsah napadených rozsudků i nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 38/17a namítají porušení svých výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Zákon o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., přinesl podle stěžovatelů zásadní změnu do té doby účinné právní úpravy, když byl umožněn anonymní přístup k podaným oznámením, které obsahují vysoce privátní informace o soukromí, majetkových poměrech, a jejichž šíření stát nijak neomezoval. Tuto změnu zákona o střetu zájmů podrobil kritice rovněž Ústavní soud, když jeho tehdejší § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zrušil jako neústavní. Podle stěžovatelů "je zcela nepřijatelné odvolávat se v této věci na odloženou vykonatelnost nálezu Ústavního soudu. Pakliže je shledána určitá zákonná úprava za protiústavní, která má zásadní důsledky na individuálně zaručená lidská práva a svobody, jichž se v konkrétních věcech fyzické osoby dovolávají, není možné jim vlastně vysílat vzkaz, ´ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv´. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě stanovené Ústavním soudem, nikoli pro stát, aby mohl porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu."
6. Zásadní je podle stěžovatelů i to, že ministerstvo přijalo opatření za účelem znemožnění "automatického" a anonymního přístupu k oznámením až 6. 11. 2020 po obdržení předžalobní výzvy. Bylo-li ministerstvo podle stěžovatelů schopno "učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením na základě individuální žádosti k datu 6. 11. 2020, proč tak neučinilo bez zbytečného odkladu již po vydání nálezu Ústavního soudu?" Stěžovatelé jsou toho názoru, že "ke zrušení právního předpisu Ústavním soudem je nutno přihlédnout vždy, a to bez ohledu na prospektivní účinek derogačního nálezu". Jelikož tak městský soud neučinil, porušil jejich ústavně zaručená základní práva a svobody. Stěžovatelé v té souvislosti poukazují na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
III. Vyjádření k ústavním stížnostem
7. Ústavní soud vyzval městský soud jako účastníka řízení a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ("Úřad"), jednající za ministerstvo, aby se vyjádřili k ústavním stížnostem.
8. Městský soud ve svém vyjádření pouze uvedl, že se seznámil s obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022 (pozn. Ústavního soudu: správně 18. 10. 2022)sp. zn. IV. ÚS 579/22, který se týkal skutkově i právně shodné problematiky, a s ohledem na to "rozhodnutí v této věci si dovoluje ponechat na Ústavním soudu, aniž by činil konkrétní návrh, jak má být o této ústavní stížnosti rozhodnuto".
9. Ministerstvo, resp. Úřad, se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, v důsledku čehož se na základě jemu poskytnutého poučení má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
10. S ohledem na výrok tohoto nálezu, obsah vyjádření účastníka řízení, žádost stěžovatelů o přednostní projednání a skutečnost, že totožnou věcí jiných stěžovatelů, kteří byli zastoupeni stejnou advokátkou jako v nyní posuzované věci, se Ústavní soud již zabýval v nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22, nezasílal stěžovatelům shora uvedené vyjádření na vědomí a k případné replice.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
12. Někteří stěžovatelé (Jan Gabrhel, Petra Peřinová, Aleš Pažout, Jiří Štěpánek, Miroslav Ocetek, Lenka Kadlecová, Radek Lukáč, Jiří Kohout, Jiří Kaplan a Miroslav Marinčič) se vedle zrušení potvrzujících výroků rozsudků městského soudu v části "týkající se finančního zadostiučinění", domáhají i zrušení rozhodnutí městského soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do nákladů řízení. Jelikož však bylo obvodním soudem a posléze městským soudem rozhodováno o nárocích stěžovatelů jednak na náhradu nemajetkové újmy (peněžitém zadostiučinění) v částce vždy nižší než 50 000 Kč a jednak na omluvu za porušení osobnostních práv stěžovatelů, resp. za nesprávný úřední postup, přičemž v rozsahu nároku na omluvu bylo dovolání stěžovatelů přípustné (viz nálezsp. zn. IV. ÚS 579/22, bod 17 odůvodnění), nelze vyloučit, že zejména v návaznosti na toto rozhodnutí Ústavního soudu a jemu předcházející nálezsp. zn. IV. ÚS 579/22mohou být nákladové výroky vydané v řízení před obvodním soudem i městským soudem v konečném důsledku změněny, resp. že o nákladech řízení bude znovu rozhodnuto po vrácení věci Nejvyšším soudem (přiměřeně srov. také § 243e odst. 2 o. s. ř. a usnesení ze dne 30. 5. 2019sp. zn. III. ÚS 941/19). S ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, která se po stránce materiální projevuje v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit, proto ústavní stížnosti shora uvedených stěžovatelů v částech směřujících proti potvrzení nákladových výroků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné.
V. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen. Výklad a použití běžných zákonů proto zásadně náležejí obecným soudům, nevybočují-li ovšem z ústavních záruk řádného procesu. Těm by neodpovídal výklad a použití podústavního práva, jenž by nezohlednil dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc nebo by nerespektoval jednoznačně znějící kogentní normu nebo by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému chápání dotčených právních institutů, případně by popíral smysl a účel těchto institutů. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
14. Skutkově i právně totožnou věcí, jako je věc stěžovatelů, se Ústavní soud zabýval ve svém nedávném nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22, v němž zčásti vyhověl shodně koncipovaným ústavním stížnostem stěžovatelů, zastoupených stejnou advokátkou jako nynější stěžovatelé. Ústavní soud v právní větě k tomuto nálezu zdůraznil, že "v odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 1 Ústavy a § 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu, nelze spatřovat příkaz orgánům veřejné moci, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených základních práv a svobod dotčených osob ... Přestože jsou zrušený právní předpis nebo jeho ustanovení až do vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu stále platnou a účinnou součástí právního řádu, byla již konstatována její neústavnost. Byl-li tímto důvodem její materiální rozpor se základními právy a svobodami, jsou orgány veřejné moci povinny tento právní předpis či jeho ustanovení v konkrétní věci nepoužít, popřípadě je použít nanejvýš zdrženlivým způsobem tak, aby nedošlo k dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod." Ústavní soud přitom konstatoval, že napadenými rozhodnutími městského soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení odvoláním napadených rozsudků obvodního soudu zamítajících žaloby stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v této části proto napadené rozsudky zrušil.
15. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou vlastní nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Stejně tak každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích (viz § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Jde o projev předvídatelnosti soudního rozhodování a zásady legitimního očekávání účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že co do skutkových okolností i právního posouzení je věc stěžovatelů plně srovnatelná s věcmi, o nichž bylo rozhodnuto nálezemsp. zn. IV. ÚS 579/22, je Ústavní soud právními závěry uvedenými v tomto nálezu vázán. Jinými slovy, nálezsp. zn. IV. ÚS 579/22předurčuje výrok rozhodnutí o ústavních stížnostech v nynějších věcech.
16. Nálezemsp. zn. Pl. ÚS 38/17Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů v tehdy účinném znění pro rozpor s právem na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Ústavní soud sice dospěl k závěru, že povinnost podávat oznámení v rozsahu vymezeném zákonem o střetu zájmů není sama o sobě neústavní a představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů (včetně neuvolněných funkcionářů malých obcí), současně však zdůraznil, že následné "automatické" zveřejnění těchto informací prostřednictvím internetu bez jakékoli žádosti třetí osoby již neprojde testem přiměřenosti. Vykonatelnost zrušujícího výroku nálezu přitom Ústavní soud odložil, když ten se stal vykonatelným až uplynutím dne 31. 12. 2020. Tento postup byl odůvodněn tím, aby se "vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, neústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech politiků, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Dospěl totiž k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů, vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů" (bod 158 nálezu).
17. V nálezu ze dne 10. 1. 2013sp. zn. II. ÚS 1882/09(N 8/68 SbNU 141) Ústavní soud zdůraznil, že výjimkou z oprávnění (povinnosti) orgánů veřejné moci použít právní předpis nebo jeho ustanovení zrušená nálezem Ústavního soudu s odloženou vykonatelností, je mimo jiné situace, kdy "Ústavní soud konstatuje ve svém nálezu, že příslušný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, a aplikace zákona by v konkrétní věci znamenala porušení ústavně garantovaného základního práva jednotlivce. Musí se tedy jednat o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, jenž by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti by totiž ztratilo svůj význam, pokud by v případě, že Ústavní soud dospěje k závěru o porušení ústavně garantovaného základního práva stěžovatele v důsledku aplikace protiústavního zákona, orgány veřejné moci tento zákon opětovně aplikovaly a způsobily tím znova zásah do základních práv a svobod." V témže nálezu Ústavní soud ve vazbě na čl. 4 Ústavy dovodil, že soudy musejí vždy zohlednit důvody zrušujícího výroku nálezu [viz také nález ze dne 13. 11. 2007sp. zn. IV. ÚS 301/05(N 190/47 SbNU 465)] a právní předpis či jeho ustanovení zrušená nálezem Ústavního soudu po dobu odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu použít pouze tehdy, nedojde-li jejich použitím k porušení základních práv a svobod. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i v dřívějším nálezu ze dne 18. 12. 2007sp. zn. IV. ÚS 1777/07(N 228/47 SbNU 983), v bodech 17 až 19 odůvodnění.
18. Ústavní soud v nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22zdůraznil, že "ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů Ústavní soud zrušil z důvodu jejich materiální neústavnosti, neboť vůči svým adresátům (včetně všech stěžovatelů) vyvolávaly porušení jejich práva na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny, resp. zásah do ústavně zaručeného základního práva takové intenzity, který by i v řízení o ústavní stížnosti mohl odůvodňovat kasační zásah Ústavního soudu ... Ve věcech stěžovatelů šlo přitom o to, že vedlejší účastnice vůči nim použila mimo jiné ustanovení zákona o střetu zájmů, jež v důsledku odložení vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu sice stále formálně byla součástí právního řádu, avšak ta z nich, jež Ústavní soud shledal materiálně neústavními pro rozpor s právem na ochranu před neoprávněným zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny, byla vedlejší účastnice povinna nepoužít, popřípadě je použít nanejvýš zdrženlivým způsobem tak, aby nedošlo k dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Obvodní soud a městský soud proto měly podrobně zkoumat, zda vedlejší účastnice tomuto požadavku, plynoucího z ustálené judikatury Ústavního soudu i odborné literatury ... dostála, a zda nepostupovala i po vyhlášení nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17ve Sbírce zákonů [§ 57 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] neústavně. V návaznosti na to bylo úlohou městského soudu vyložit, zda tento postup v konkrétním případě naplnil kritéria nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona o odpovědnosti veřejné moci za škodu. Zveřejňování informací správním orgánem při výkonu vrchnostenské veřejné správy (veřejné moci) je přitom neregulativním (informačním) úkonem, přičemž porušení právních povinností a nezákonný nebo dokonce neústavní zásah do práv osob v souvislosti s touto formou činnosti veřejné správy může být v obecné rovině nesprávným úředním postupem (srov. STAŠA, J. In HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 195-196), neboť ve věci není vydáváno rozhodnutí ve smyslu § 7 a násl. zákona o odpovědnosti veřejné moci za škodu."
19. Rovněž v nyní posuzovaných věcech městský soud nedostál požadavkům vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, když v rozporu se shora uvedenou judikaturou neposkytl ochranu základnímu právu stěžovatelů. Nadto nelze přehlédnout, že městský soud, jehož rozhodnutí jsou ústavními stížnostmi napadena, rozhodoval o odvolání stěžovatelů v době, kdy byl zrušující výrok nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17již vykonatelný. Podle judikatury Ústavního soudu je přitom na místě "neaplikování právního předpisu na skutečnosti, jež nastaly v době jeho účinnosti, pokud Ústavní soud konstatoval rozpor takovéhoto právního předpisu s ústavním pořádkem a aplikace tohoto právního předpisu ve vertikálním právním vztahu, tedy právním vztahu mezi státem a jednotlivcem, příp. výjimečně ve vztazích horizontálních, by vedla k porušení základního práva jednotlivce" [viz nález ze dne 19. 4. 2011sp. zn. Pl. ÚS 53/10(N 75/61 SbNU 137), dále srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 1777/07a nález ze dne 8. 12. 2010sp. zn. Pl. ÚS 15/09(N 139/58 SbNU 141)]. Také odborná literatura v této souvislosti zdůrazňuje specifičnost případů, "které sice mají svůj původ v době, kdy protiústavní předpis ještě platil, ovšem obecné soudy rozhodují tyto kauzy v době, kdy již nastaly účinky derogačního nálezu Ústavního soudu, tedy daný zákon přestal být součástí právního řádu. V takovém případě není zpravidla možné, aby byl zrušený (protiústavní) zákon na věc aplikován" (KÜHN, Z. Intertemporální dopady zrušení právního předpisu Ústavním soudem. Jurisprudence, 2011, č. 4, s. 13). Jinými slovy, úřední postup činěný na základě zákona, který Ústavní soud prohlásil za neústavní, musí jít nutně k tíži veřejné moci, nikoliv k tíži adresátů tohoto postupu či aktu.
20. Ústavní soud proto napadené rozsudky městského soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o potvrzení výroků rozsudků obvodního soudu zamítajících žaloby stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy, zrušil. Plně tak vyhověl ústavním stížnostem stěžovatelů Jany Lopatové, Lenky Valešové, Aleny Hostašové, Antonína Okénky a Jindřicha Turka, kteří se domáhali zrušení napadených rozhodnutí pouze v této části. Ostatní ústavní stížnosti pak Ústavní soud odmítl (toliko) v části, v níž se stěžovatelé domáhali zrušení napadených rozsudků městského soudu v rozsahu potvrzení výroků rozsudků obvodního soudu o náhradě nákladů řízení (viz bod 12 výše).
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že se v tomto nálezu nezabýval otázkou, jaká konkrétní forma případného zadostiučinění je přiměřená, tj. zda postačuje konstatování porušení práva a omluva, nebo je třeba již přistoupit k peněžité náhradě. Stejně tak se Ústavní soud nevyjadřuje k případné výši tohoto peněžitého zadostiučinění. Ústavní soud však zpochybnil základ napadených rozhodnutí městského soudu, podle nichž ministerstvo jednalo v souladu s právním řádem, pročež stěžovatelům nepřísluší přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Napadená rozhodnutí totiž pomíjejí, že postupem ministerstva mohlo dojít k porušení práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že budou-li mít soudy za to, že stěžovatelé neprokázali újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, bude jejich povinností stěžovatele v souladu s ústavním principem zákazu vydávání překvapivých rozhodnutí a podle § 118a odst. 1 o. s. ř. poučit o hrozícím neúspěchu v řízení.
22. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno. V dalším řízení bude městský soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právními závěry vyslovenými Ústavním soudem v tomto nálezu. Takto Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Návrhu stěžovatelů na přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl fakticky, když ve věci rozhodl - po odstranění vad ústavních stížností - bezodkladně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k výroku a odůvodnění nálezu ze dne 22. listopadu 2022sp. zn. IV. ÚS 2296/22
V záhlaví uvedeným nálezem IV. senátu byly zrušeny výroky I celkem v patnácti rozsudcích Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jimi došlo k porušení práva v záhlaví tohoto nálezu uvedených stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně jako u nálezu ze dne 18. 10. 2022sp. zn. IV. ÚS 579/22jsem nemohl s výrokem, ani s odůvodněním nálezu souhlasit, a to z následujících důvodů.
1. Podle mého názoru ani tento (dále též "druhý") nález nadále nerespektuje předchozí judikaturu Ústavního soudu a je i z dalších důvodů nesprávný, a to:
a) jak ve věci zveřejňování oznámení o majetku jedné ze skupin veřejných funkcionářů podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (nález ze dne 2. 2. 2020sp. zn. Pl. ÚS 38/17), tak
b) ve věci právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného ve stanovisku ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, kterým bylo stejně jako ve věcisp. zn. Pl. ÚS 38/17vysloveno, že účinky odložené vykonatelnosti nálezu tohoto typu a obsahu nastávají až datem vykonatelnosti takového nálezu.
2. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17byla zrušena ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne 31. 12. 2020 proto, že jiným způsobem Ústavní soud nemohl uplatnit svůj právní názor, že sice zveřejňování těchto údajů bez předchozí žádosti o nahlédnutí do registru oznámení představuje zásah do soukromí a do práva na informační sebeurčení funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v tehdy účinném znění, avšak nikoli z důvodu zveřejnění, nýbrž proto, že registr oznámení je volně přístupný a lze do něj nahlížet bez žádosti (na rozdíl od jiné skupiny veřejných funkcionářů).
3. Samotné zveřejňování oznámení o majetku je sice zásahem do právní pozice uvedených funkcionářů, avšak podle Ústavního soudu sledujícím legitimní cíl, kterým je zajištění důvěry ve výkon veřejných funkcí tam uvedených ve veřejném, a nikoli soukromém zájmu. Tvrdím, že nález byl dostatečně odůvodněn a bylo v něm jasně vyloženo, proč je zvolená právě taková cesta, aby bylo možno návrhu dvou skupin senátorů (jinak zajímavá věc i z hlediska toho, kolik návrhů může jeden senátor podepsat v téže věci a jak s nimi naložit). Jako neústavní bylo shledáno a obsáhle vyloženo, že přístup k těmto údajům je otevřený, aniž by k tomu bylo třeba žádosti jako v případě funkcionářů uvedených v § 2 odst. 2 zákona o střetu zájmů, tedy že z hlediska testu proporcionality lze najít mírnější prostředek k dosažení legitimního cíle. Neústavním byl shledán právě § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, který takové plošné zpřístupnění bez žádosti umožňoval. V petitu ani jednoho z obou návrhů na zrušení některých ustanovení zákona o střetu zájmů však nebylo ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů výslovně napadeno. To se nakonec dalo pochopit, protože obě skupiny senátorů považovaly za neústavní již samotné zpřístupnění, ať již se souhlasem, a tím spíše bez něj. Protože Ústavní soud je petitem návrhu vázán, pokusil se Ústavní soud dosáhnout nápravy neústavního stavu i přes toto pochybení navrhovatelek tím, že zrušil ustanovení § 14b odst. 2 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, které vymezovalo rozsah nahlížení do registru oznámení u funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 téhož zákona. Jak vždy tvrdím, právní texty je třeba číst až do konce, zde po bod 158 nálezu sp. zn. Pl. Ú 38/17, ve kterém se výslovně shrnuje jádro celého problému - "...protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně (pozn. - zdůraznil Jan Filip) v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Dospěl totiž k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů, vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů."
4. Tím však vznikla řada nejasností. Především to bylo dotčenou skupinou funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů, v rozporu s tím, co je zdůrazněno v bodu 158 nálezusp. zn. Pl. ÚS 37/18(viz sub 3), pochopeno zjevně tak, že samotná povinnost uvádět údaje podle § 14b odst. 2 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů je v rozporu s ústavním pořádkem. Tento názor zřejmě přetrvává i nyní, byť byla zrušená ustanovení novelou (zákonem č. 180/2022 Sb.) do zákona o střetu zájmů zase vrácena zpět. Protože však Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17do konce roku 2020, vznikl v návaznosti na to spor o to, jaké to vlastně má důsledky. S tím se podle mého názoru nevypořádali ani stěžovatelé, ale ani nynější (druhý v pořadí) nález. I když se v něm sice některé problematické pasáže z prvního nálezu již výslovně neopakují, je to ale jen zdánlivé. Výsledek je stále stejný, navíc je ještě zesílen tím, že nynější nález se již odvolává na předchozí nálezsp. zn. IV. ÚS 579/22jako na závaznou judikaturu, které se IV. senát musí držet (".. nálezsp. zn. IV. ÚS 579/22předurčuje výrok rozhodnutí o ústavních stížnostech v nynějších věcech").
5. Nyní jsem již v jiné pozici než v případě odlišného stanoviska k nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22, kde jsem vyslovil naději, že další rozhodnutí Ústavního soudu, tedy jeho dalších senátů, nebudou sledovat linii a argumentaci tehdejšího nálezu (viz tam). Dnešního dne již byl koncept stanoviska pléna podle § 23 zákona o Ústavním soudu, kterým by měl být tento nesoulad v judikatuře Ústavního soudu odklizen, předložen k projednání plénem Ústavního soudu. Nicméně do rozhodnutí o tomto návrhu stanoviska bude stále určující právní stav zjednaný nejen tehdejším, nýbrž i nynějším nálezem IV. senátu (viz výslovně v bodu 15 odůvodnění druhého nálezu).
6. Stále tak hrozí, že tyto dva nálezy mohou vytvořit skupinu stěžovatelů, kteří se svou ústavní stížností budou úspěšní, zatímco značně větší část stěžovatelů, jejichž návrhy již spojeny k projednání ve IV. senátu nebyly, uspět nemusejí, protože právní názor v těchto senátech bude následně překonán již předloženým stanoviskem pléna Ústavního soudu. Sice lze očekávat, že obecné soudy vyčkají, jak budou další senáty Ústavního soudu v této věci postupovat, takže budou rozhodovat až s vědomím, zda právní názor, který považuji za nesprávný, se uplatní či nikoli (viz k tomu níže sub 29 až 33).
7. Znovu přitom upozorňuji, že novela zákona o střetu zájmů (zákon č. 180/2022 Sb.) beze změny zrušená ustanovení do § 14b vrací. Samotný rozsah údajů tak zůstává přesně tak, jak to bylo v intencích nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17. Ani nynější nález na tuto novelizaci nereaguje, což by ale bylo daleko vhodnější při projednání v plénu a při vyjádření právního názoru, o který by se již mohly obecné soudy bez obav opřít.
8. Nadále tedy setrvávám na tom, co jsem uvedl v předchozím odlišném stanovisku, nyní ale i s dovětkem, že to může být i poučením pro většinu v plénu Ústavního soudu a příležitostí k vyjasnění procesních postupů pro takové situace.
9. Především je třeba uvést, že senát, odchylující se od právního názoru Ústavního soudu, musí pečlivě vyložit, proč postupuje jinak a proč v jeho věci ve skutečnosti od odklon od právního názoru nejde, takže není třeba podle § 23 zákona o Ústavním soudu postupovat a tuto povinnost dodržet. Jinak se musí obrátit na plénum, které ve stanovisku podle § 23 zákona o Ústavním soudu má dvě možnosti. Buď (kvalifikovanou většinou hlasů podle § 13 zákona o Ústavním soudu) důkladně vysvětlí, proč Ústavní soud mění svůj právní názor a judikaturu a proč to v nálezuPl. ÚS 38/17náležitě neodůvodnil, čímž znejistěl obecné soudy, které již v desítkách případů musely o této věci rozhodnout, a to podle mě správně, byť v obou nálezech IV. senátu je to posouzeno jinak. V případě, že plénum Ústavního soudu v řízení podle § 23 zákona o Ústavním soudu potvrdí dosavadní právní názor (k tomu stačí prostá většina), postačí potvrdit dosavadní stav, zejména pak to, z čeho Ústavní soud vyšel v plenárním nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17.