49. U důkazu pachovou identifikací pak, stejně jako krajský soud, nerespektoval závěry obsažené v obecně závazném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Na Zprávu České zemědělské univerzity sice reagoval, ale její závěry rovněž odmítl bez zohlednění jakéhokoliv jiného vědeckého zkoumání či aplikace jiných poznatků, vyjma tehdy platného Pokynu č. 9/2009, který však již nebylo možno podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 aplikovat bez dalšího, zejména aniž by byly současně reflektovány aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody.
50. Ústavní soud k tomu konstatuje, že ve své rozhodovací praxi použití pachových stop jako nepřímého nebo také podpůrného důkazu opakovaně připustil, resp. nezpochybnil obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou. Stejně tak ale připomněl, že na základě tohoto důkazu je obecně možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba též dopustila trestného činu, který se na daném místě stal. Musí naopak existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetězec důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná či později obžalovaná (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 2168/07, sp. zn. II. ÚS 3094/08 aj.). Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným.
51. Jak bylo již shora uvedeno a jak Ústavní soud podrobně vyložil již nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, v inkriminované době, tj. v době platnosti Pokynu č. 9/2009, musela být metoda pachové identifikace provedena nejméně za použití standardů plynoucích z daného pokynu, ovšem tyto standardy představovaly jen určité minimum požadavků na použití tohoto důkazu. Současně bylo s ohledem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, povinností rozhodujícího soudu reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Přísnost, kterou je nutno na dodržování těchto standardů klást, je přitom logicky větší za situace, kdy důkazní situace není jednoznačná a kdy vedle tohoto nepřímého důkazního prostředku neexistují jednoznačné důkazy další, jako je tomu v nyní posuzované věci.
52. Chybná rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu nepřehodnotil ani Nejvyšší soud, který většinu dovolacích námitek označil za námitky čistě skutkové, které nelze podřadit pod zákonem taxativně vymezené dovolací důvody. U námitek týkajících se pachových stop setrval na závěru obou soudů nižších stupňů, že v době, kdy došlo k sejmutí pachových stop a jejich následné komparaci, platil Pokyn č. 9/2009, který jediný bylo možno aplikovat. K podmínce stanovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, že metoda pachové identifikace musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody, Nejvyšší soud v rozporu s jeho nosnými důvody podotkl, že dikce Ústavního soudu je v tomto bodě obecná a že Ústavní soud blíže nespecifikoval, jak by soud, coby v otázce vědy laický orgán, měl postupovat, resp. vyhodnocovat, jaké z možných nových poznatků v dané oblasti je při užití této metody nutno následovat. Přitom z odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 vyplývá, že i v tomto směru je dostatečně instruktivní (srov. body 22 až 32), neboť jsou v něm uvedeny nejen přístupy v zahraniční judikatuře, ale i značné množství literatury, české a především opět zahraniční, a to včetně závěrů z ní vyplývajících. Z tohoto je možno podle Ústavního soudu zobecnit, že podle vědeckých metod známých již v době provádění předmětných pachových identifikací bylo třeba nad rámec Pokynu č. 9/2009 zejména vyžadovat, aby nejméně dva příslušní vyhledávací psi našli tu samou stopu na sobě nezávisle a bez účasti příslušného psovoda, přičemž jen při shodném výsledku byla dána potřebná objektivita, dále aby každé nasazení psa bylo filmově zadokumentováno tak, aby bylo umožněno dodatečné provedení důkazu před soudem za účasti znalce, aby psovi byla poskytnuta stopa v době, kdy je schopen ji rozlišit, dále muselo být již tehdy zajištěno, aby stopa nebyla kontaminována ani zaměněna za jinou, což muselo být v procesu doloženo, a při hodnocení výsledku pachové identifikace bylo nutno vzít v úvahu všechny okolnosti, které provázely proces mezi poskytnutím stopy psovi a ztotožněním srovnávacího vzorku (proces nesměl být přerušen, podezřelý se nesměl nacházet v dosahu čichu psa apod.), což vše muselo být již tehdy náležitě zdokumentováno [srov. např. Neuhaus, R., Artkämper, H. Kriminaltechnik und Beweisführung im Strafverfahren. München: C.H.Beck, 2014, s. 143-146; dále viz Schüler, Ch., Püschel, K. Faszinosum Spürhunde, Forschungs-ergebnisse aus dem Institut für Rechts-medizin der Universität Hamburg. Hamburg: Dr. Kovač, 2014, Wójcikiewicz, J. Scientific Evidence in Judicial Proceedings. Kraków: Institute of Forensic Research Publisher, 2000, nebo Schoon, A., Haak, R. K9 Suspect Discrimination. Canada: Detselig Enterprises Ltd., 2002 atd.; viz k další literatuře odůvodnění uvedeného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15; z novější literatury viz Doležal, P., Furton, K., G. et al. Multiplicity of human scent signature. Egyptian Journal of Forensic Sciences (2019) 9, 7 (https://doi.org/10.1186/s41935-019-0112-z); Ferry, B., Ensminger, J., J. et. al. Scent lineups compared across eleven countries: Looking for the future of a controversial forensic technique. Forensic Science International (2019) 302, 109895 (http://dx.doi.org/10.1016/j.forsciint.2019.109895); Pojmanová, P., Ladislavová, N., Urban, Š. Development of a Method for the Measurement of Human Scent Samples Using Comprehensive Two-Dimensional Gas Chromatography with Mass Detection. Separations (2021) 8, 232, (https://doi.org/10.3390/separations8120232); Marchal S, Bregeras O, Puaux D, Gervais R, Ferry B Rigorous Training of Dogs Leads to High Accuracy in Human Scent Matching-To-Sample Performance. PLoS ONE (2016) 11, 2: e0146963 (doi:10.1371/journal.pone.0146963); Havelková, R., Jirásko, V. Využití metody pachové identifikace v trestním řízení. Trestněprávní revue (2019) 9, 192]. Pro úplnost považuje Ústavní soud za nutné uvést, že většinu těchto nových vědeckých poznatků již reflektují nové příslušné pokyny, a to Pokyn č. 313/2017 a nový pokyn ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky ze dne 29. 12. 2017 č. 119/2017 o provádění služební kynologie, oba účinné od 1. 4. 2018.
53. Odhlédneme-li od již shora pojednaného postupu krajského soudu i vrchního soudu Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí z hlediska posouzení použití pachových stop jako nepřímého či podpůrného důkazu a nutnosti existence dalších skutečností, které vytvoří uzavřený řetěz důkazů, kdy nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná (bod 33), a posléze i ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nižší soudy vycházely vedle pachových stop ze svědeckých výpovědí hned několika svědků, a to včetně prodavačky K. K. přítomné na místě činu a dvou kolemjdoucích, kteří se dostali s pachateli loupeže do fyzického kontaktu, tj. D. M. a Z. T., dále z fotodokumentace z místa činu a fyzické komparace.
54. Jak však vyplývá již se shora uvedeného, zmínění svědci hodnotili podobu pachatelů pouze na základě svých subjektivních vjemů, což ani vrchní soud nepovažoval za dostačující, přitom však s ohledem na tyto svědecké výpovědi akceptoval hodnocení krajského soudu, že výpovědi svědků ve vztahu k identifikaci jsou tím, co, tvoří s pachovými stopami ucelený řetězec nepřímých důkazů a dostatečně se nevypořádal se náležitě s tím (blíže sub bod 44), co svědčí proti tomuto závěru.
55. Vyslechnutí svědci se relevantním způsobem vyjádřili jen k objektivní stránce, tj. k jednání pachatelů, které viděli, nikoli však k identifikaci pachatelů (vyjma jejich popisu obecným znakem vyšší a nižší, což však nelze považovat za určující, neboť podobných postav může být velmi mnoho). Při ohledání místa činu byly zajištěny kromě pachových stop také věcné, biologické a trasologické stopy (viz protokol o ohledání místa činu na č. l. 207 a násl. spisu), ke kterým však již krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že drtivá většina zajištěných stop (s výjimkou stop pachových) nijak nepřispěla ke ztotožnění pachatelů trestné činnosti (viz bod 53 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
56. Odmítl-li Nejvyšší soud za popsaného stavu věci dovolání stěžovatelů podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž by se konkrétně zabýval v předchozích bodech uvedenými skutečnosti jen s obecným tvrzením, že zde uvedený řetězec nepřímých důkazů svědčí tomu, že zde neexistuje žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoby obviněné, porušil základní práva stěžovatelů. Z obsahu podaných dovolání se totiž podává, že oba stěžovatelé v dovoláních uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu a v dovoláních namítali mimo jiné i extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry a rovněž porušení pravidla in dubio pro reo, s čímž se Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem nevypořádal.
57. Nutno dodat, že i v případě, že by postup orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazu metodou pachové identifikace z hlediska požadavků kladených právní úpravou i judikaturou obstál, představovaly by pachové stopy jen jediný nepřímý a podpůrný důkaz, na jehož výlučném základě by nebylo možno dospět k uznání viny stěžovatelů.
58. Nezbývá proto než uzavřít, že závěr obecných soudů, že stěžovatelé se dopustili vytýkaného jednání, nelze považovat za náležitě prokázaný a dostatečně odůvodněný, resp. je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů vycházejících z dosud provedených důkazů, čímž se vymyká z mezí § 2 odst. 5 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a pravidlem in dubio pro reo vyplývajícím z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI. Závěr
59. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené připomíná, že aby bylo možno trestní řízení jako celek považovat za řádně vedené a z provedených důkazů bylo možno bez porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla in dubio pro reo učinit závěr, že obžalovaný je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě, nesmí existence pochybností zásadním způsobem narušovat koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. Provedenými důkazy tak musí být jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. mimo rozumnou pochybnost), prokázáno, že to byl obžalovaný, kdo se dopustil předmětného trestného činu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669)].
60. Jakkoliv Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, zdůrazňuje, že ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na řádný zákonný proces (srov. i § 2 odst. 1 trestního řádu), ve kterém musí být vyloučena libovůle v rozhodování, a jehož neodmyslitelnou součástí je i právo na projednání každé věci v řádném trestním řízení, což je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. V nyní posuzované věci Ústavní soud shledal v postupu obecných soudů jeho porušení, a to ve smyslu nerespektování práva stěžovatelů na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a pravidla in dubio pro reo vyplývajícího z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
61. Ústavní soud proto ústavním stížnostem obou stěžovatelů podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodl, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, vrchního soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 3 To 47/2019-1777 a krajského soudu ze dne 6. 2. 2019 č. j. 69 T 2/2018-1528 bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V návaznosti na to podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu zrušil.
62. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle § 314h až 314k trestního řádu, a to v intencích právních názorů vyjádřených v tomto nálezu. Obecné soudy musí provedené důkazy zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě nich a v souladu s nimi ustálit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu). Nebylo-li by ani po doplněném dokazování možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. zůstaly-li by v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutné postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu) a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo.
63. Ústavní soud o ústavních stížnostech rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. února 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu