24. Součástí práva na řádně vedené trestní řízení je princip presumpce neviny, z něhož kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, 2 a 5 trestního řádu, čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) nebo ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323)]. Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení, od níž se odvíjí některá další důležitá pravidla dopadající zejména na proces dokazování, včetně hodnocení důkazů. Vedle pravidla in dubio pro reo takto nelze opominout především požadavek, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly nestranně, neboť tato potřeba je nezbytným předpokladem důvěry veřejnosti v jejich rozhodování. V této souvislosti je třeba zdůraznit zejména povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 trestního řádu), jakož i povinnost soudu vypořádat se v rozsudku nebo usnesení s obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 trestního řádu. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva, pravidlo in dubio pro reo, které je specifickým výrazem zásady presumpce neviny, vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (viz rozsudek ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04).
25. Přitom poznatek, že podle našeho dosažitelného vědění jisté (dokázané) tvrzení má v sobě určité prvky nejistoty, vede k větší kritičnosti vůči důkazům, k pečlivému zkoumání všech informací, a tím přispívá k dosažení pravdivého (nikoli však ve smyslu tzv. objektivní pravdy) skutkového zjištění (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1274/2015). Soudce totiž musí být vnitřně přesvědčen o určité skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí, kdy míru "přesvědčení" soudu nelze předem určovat, protože soudce je při rozhodování nezávislý a je vázán pouze zákonným příkazem, který mu ukládá zásada volného hodnocení důkazů respektovat.
26. Mimořádnou pozornost pak soud musí věnovat hodnocení důkazů v trestních věcech zejména tehdy, jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu [srov. např. nález ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16 (N 208/83 SbNU 299)]. V takovém případě musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření a zvážení jeho důkazní síly. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento rozhodující usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) [srov. nálezy ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), bod 17 a ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), bod 28].
27. Striktní dodržení procesních předpisů platných pro provádění konkrétního důkazu a správné zdokumentování průběhu provádění pro pozdější doložitelnost mají na důkazní sílu konkrétního důkazu zásadní vliv. Nepostupuje-li orgán činný v trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tímto způsobem může být jeho postup příčinou snížení významu či následné nepoužitelnosti jinak relevantního důkazu [srov. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739), bod 30]. Ústavní soud pak v minulosti judikoval, že u vybraných důkazních prostředků právní předpisy stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití tohoto důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů je třeba klást důraz zejména tehdy, není-li důkazní situace jednoznačná a neexistují-li další jednoznačné důkazy [srov. nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603), bod 38]. V takových případech je nutné, aby rozhodující důkaz byl realizován za dodržení vyšších než minimálních požadavků.
28. Ústavní soud nakonec považuje za potřebné zdůraznit, že nedodržení zásady presumpce neviny nemá za následek pouze to, že by nevinní lidé byli odsouzeni, ale i to, že skuteční pachatelé by nebyli potrestáni, což by ohrožovalo společnost. Nelze než vyžadovat nejvyšší standard při rozhodování o vině a při nedosažení tohoto standardu je nutné shledat obviněného nevinným, jakkoli pravděpodobná se jeho vina může zdát (srov. nález ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2016/20).
29. Teorie i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz, k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342-345). Typickým případem nepřímého důkazu je použití metody pachové identifikace (pachového testu) jako důkazu v trestním řízení (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 2168/07).
30. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi použití pachových stop jako nepřímého nebo také podpůrného důkazu připouští, resp. obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou nezpochybňuje. Stejně tak ale připomíná, že na základě tohoto důkazu je obecně možno dospět pouze k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Nelze tedy pouze z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností dovodit, že se taková osoba dopustila trestného činu, který se na daném místě stal [srov. např. nálezy ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97 (N 28/10 SbNU 179), ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2168/07 (N 82/49 SbNU 185) aj.]. Musí tedy existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetěz důkazů, resp. nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným.
31. Metodě pachové identifikace a jejímu používání v trestních věcech se Ústavní soud významně věnoval zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Zde především uvedl, že podle převažujících odborných názorů je metoda pachové identifikace metodou kriminalistické techniky, která slouží ke ztotožnění individuálního pachu fyzické osoby s jím vytvořenou pachovou stopou na místě činu nebo na jiném místě, které se spácháním činu souvisí. Podstatou metody pachové identifikace je subjektivní chování psa, jehož správnost lze ověřit empiricky a za použití moderních vědeckých metod vzniku pachu a fyziologie jeho vnímání k tomu zvláště vybraným a vycvičeným psem za podmínek nahodilosti i opakování, tedy způsobem potvrzujícím nebo vyvracejícím možnost jejího využití v konkrétním případě (srov. Straus, J., Kloubek, M. Kriminalistická odorologie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 9-11).
32. I když se způsoby provedení metody pachové identifikace v detailech v různých zemích odlišují, jedno mají společné - cílem je určit, že individuální pach podezřelého či obviněného se nachází na místě činu nebo na věcech, které se spácháním činu skutkově souvisí. Často namítanou slabinou tohoto důkazního prostředku je údajná nemožnost ověření výsledků pomocí vědeckých metod (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 394/97 a ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 418/99 (N 116/19 SbNU 113)]. V této souvislosti je především diskutováno, zda tzv. pachová stopa je vhodná a způsobilá pro individuální identifikaci lidského jedince, jaké má tato stopa vlastnosti, je-li technickými prostředky zjistitelná, a zda je cvičený pes schopen tuto stopu identifikovat.
33. Ústavní soud akceptuje a podporuje obezřetný přístup obecných soudů k okolnostem, za kterých nepřímý důkaz pachovou identifikací byl opatřen, zajištěn a proveden a vyžaduje, aby soudy těmto okolnostem v rozhodnutích věnovaly odpovídající pozornost (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2168/07). V době, kdy došlo k sejmutí pachových stop a jejich následné komparaci v nyní posuzované věci, platil Pokyn č. 9/2009. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, který byl vyhlášen dne 7. 4. 2016, Ústavní soud zdůraznil, že za ústavně konformní považuje následující požadavky na provedení důkazu metodou pachové identifikace: a) Metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z Pokynu č. 9/2009 a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Při hodnocení důkazního významu výsledků pachové identifikace je třeba se zabývat především tím, zda kriminalistický technik a policejní psovod, kteří se na identifikaci podíleli, splňují kvalifikační předpoklady nezbytné pro výkon této činnosti, a zda použitý služební pes absolvoval předepsaný výcvik, eventuálně potřebné přezkoušení způsobilosti identifikovat pachové stopy, případně jaké byly jeho dosavadní statistické výsledky v úspěšnosti identifikace, zda metoda pachové identifikace použitá v konkrétním případě respektuje požadavek, aby stopy byly sejmuty a uchovány řádně, aby nedošlo k jejich záměně, nebo k tzv. přenosu pachu či k nepřípustné manipulaci při ztotožňování stopy. b) Přezkoumání správnosti provedení metody pachové identifikace by mělo být v případě pochybností provedeno pomocí kontrolního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie. c) Sejmutí pachové stopy bude zpravidla neodkladným a často i neopakovatelným úkonem podle § 160 odst. 4 trestního řádu, provedeným především ve stadiu před zahájením trestního stíhání. d) Při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 trestního řádu). Přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu. e) Na sejmutí srovnávací pachové stopy, jehož cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžaduje aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkon, jímž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. f) O úkonech (sejmutí, uchování a ztotožnění) musí být vyhotoveny protokoly ve smyslu § 55 odst. 1 trestního řádu. V případě, vzniknou-li pochybnosti o průběhu těchto úkonů, je třeba opatřit vysvětlení (§ 158 odst. 3 trestního řádu) nebo výpověď (§ 101 trestního řádu) osoby, která úkon prováděla nebo se jeho provedení účastnila. Za účelem vyloučení pochybností o správnosti identifikace je vhodné provedení obrazového záznamu průběhu tohoto úkonu. g) Důkaz metodou pachové identifikace je nepřímým důkazním prostředkem, který jako jediný zpravidla k uznání viny trestným činem nepostačuje.
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
34. V nyní posuzované věci byly z hlediska rozdělení důkazů v případě odsouzení obou stěžovatelů klíčovými shledány důkazy nepřímé. Za stěžejní považovaly obecné soudy výsledky provedené pachové identifikace, které byly podle jejich názoru podporovány výpověďmi svědků a podobností postav osob zachycených na kamerových záznamech s postavami stěžovatelů.
35. Průběh páchání dané trestné činnosti, který stěžovatelé v ústavních stížnostech nerozporují, dovodil krajský soud zejména ze svědeckých výpovědí K. K. (prodavačky), I. Ch. (prodavačky ze sousedství) a poškozených D. M. a Z. T., z jejichž výpovědí mimo jiné vyplynulo, že dva pachatelé, z nichž jeden byl vyšší a druhý zřetelně nižší postavy, přijeli na motocyklu před příslušnou prodejnu, s přilbami a kuklami na hlavách vešli dovnitř, vyšší pachatel přešel za prodejní pult a zde za pomoci přineseného šroubováku vypáčil dvě zásuvky a šperky z nich vkládal do přinesené tašky. Menší z pachatelů po příchodu do prodejny přistoupil ke skleněným vitrínám, tyto odemkl pomocí klíče, který byl v zámku, a šperky ukládal rovněž do přinesené tašky. Krajský soud zdůraznil, že prakticky všichni vyslechnutí svědci si všimli zjevného výškového rozdílu mezi pachateli, což jim podle jeho názoru umožnilo lépe popsat páchání trestné činnosti se zaměřením na konkrétní jednání jednotlivých pachatelů.
36. Za pachatele posuzované trestné činnosti pak krajský soud považoval stěžovatele, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že od počátku trestního řízení bylo zřejmé, že pro rozhodnutí o vině stěžovatelů bude rozhodné vyhodnocení odborných vyjádření z oboru kriminalistické odorologie, resp. vyhodnocení činnosti služebních psů. K tomu dodal, že nebývá pravidlem, že by ze spisového materiálu nebylo zřejmé, jakými cestami se z pachatelů stali podezřelí, ale že nastala-li v dané věci tato situace, je evidentní, že se tak stalo na základě operativní činnosti policie, potažmo informací z prostředí, v němž se stěžovatelé pohybovali, v němž byli známí a z něhož informace, že právě oni by mohly být pachateli dané trestné činnosti, pochází (viz bod 67. rozsudku krajského soudu). Opodstatnění této informace pak bylo prověřováno metodou pachové komparace za využití služebních psů Policie ČR. Takový postup krajského soudu je však neakceptovatelný, neboť informace z "podsvětí" nemají žádnou vypovídací hodnotu, jak v návaznosti na odvolací námitky stěžovatelů konstatoval i vrchní soud v odůvodnění svého usnesení (sub bod 4.).
37. Jde-li o samotnou pachovou identifikaci, z rozsudku krajského soudu je zřejmé, že si tento soud byl vědom jak shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tak i v té době aktuálního náhledu na důkaz pachovými stopami (viz bod 67 - 69 rozsudku krajského soudu). Nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 byl vydán dne 22. 3. 2016 a vyhlášen dne 7. 4. 2016, tedy až po spáchání posuzovaného skutku kladeného stěžovatelům za vinu, avšak řada jednotlivých úkonů byla orgány činnými v trestním řízení provedena až po jeho vyhlášení, tudíž byl nepochybně plně aplikovatelný (resp. minimálně úkony provedené po jeho vydání) na danou věc a povinností obecných soudů bylo jeho závěry reflektovat, neboť podle čl. 89 odst. 1, 2 Ústavy je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, nerozhodl-li Ústavní soud o jeho vykonatelnosti jinak, a vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Taktéž měl krajský soud k dispozici obhajobou předloženou již shora zmíněnou Zprávu České zemědělské univerzity, jejímž výstupem bylo konstatování, že psi jsou v zásadě schopni pachovou komparaci provádět, avšak chybovost je natolik vysoká, že využitelnost této metody, je-li prováděna za stávajících podmínek (tj. za platnosti Pokynu č. 9/2009), jako důkazního prostředku prakticky vylučuje. Za alarmující označila Zpráva České zemědělské univerzity skutečnost, že v poměrně vysokém počtu případů došlo ke ztotožnění takových párů pachových vzorků, které ve skutečnosti shodný pach neobsahovaly, což mohlo být způsobeno tím, že psovod mohl nevědomky výkon psa ovlivnit. Z pasáže zprávy označené jako "Výsledky" vyplynulo, že během testu bylo provedeno 40 porovnání párů sklenic, přičemž v 8 případech psi označili shodu mezi sklenicemi, které shodný pach neobsahovaly.
38. Za zásadní považuje Ústavní soud skutečnost, že krajský soud nerespektoval některé z podstatných závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a při vědomí podmínek týkajících se pachové identifikace uvedených v tomto nálezu (sub bod 28) se ani dostatečně nevypořádal se Zprávou České zemědělské univerzity, jejíž závěry odmítl s tím, že není možno souhlasit s tím, že by výsledky činnosti služebních psů neměly být pro účely trestního řízení využívány, nemůžeme-li tento důkazní prostředek považovat za stoprocentně spolehlivý. Krajský soud tedy uzavřel, že s výsledky pachové komparace jako s důkazem pracovat lze (blíže sub bod 4 shora). K tomu považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že smysl této zprávy, přes její obecně uvedené doporučení, s kterým zřejmě nelze bez dalšího souhlasit, nebyl v tom, že by se identifikace podle pachových stop neměla provádět, ale upozornit na problémy spojené s jejím využíváním jako rozhodného důkazu při závěru o vině obviněných. Z tohoto hlediska se krajský soud závěry Zprávy České zemědělské univerzity, které v mnohém doplňují citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 a další navazující judikaturu Ústavního soudu, náležitě nezabýval a naopak její výsledky bagatelizoval nevhodným srovnáním s výslechy svědků v trestním řízení a s hodnocením jejich výpovědí, což jsou ovšem nesrovnatelné důkazy a hodnotící postupy, a to již s ohledem na to, že se srovnává postup psa (zvířete) při rozpoznávání pachů a výslech a výpověď svědka, jako člověka - fyzické osoby nadané rozumem a citem, kdy vypovídací hodnota těchto důkazů a v důsledku toho i hodnotící postupy se k nim vztahující jsou zásadně rozdílné, čímž samozřejmě se nechce říci, že se i svědek nemůže mýlit, anebo dokonce úmyslně vypovídat nepravdivě. Navíc krajský soud při neakceptaci vědeckého stanoviska odborníků, nezajistil žádné jiné odborné stanovisko, a to včetně případného odůvodnění, proč je považuje za přesvědčivější. Vystačil si jen se závěry znalce doc. JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., který se však ke Zprávě České zemědělské univerzity nevyjadřoval. Při své výpovědi jen obecně popsal, na čem je založena kriminalistická odorologie a jak probíhá porovnání otisku pachové stopy. K samotnému postupu policie při odběru a porovnávání pachových stop uvedl, že v posuzované věci byly dodrženy tehdy závazné standardy, ale že od 1. 4. 2018 je již účinný jiný interní akt řízení, jehož standardy jsou výrazně přísnější (viz body 42. - 44. rozsudku krajského soudu). Krajský soud tak nerespektoval požadavek z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, tj. reflektování vědeckého zkoumání dané metody, čímž do značné míry popřel jeho závěry. Jeho postup tak nemůže obstát. Krajský soud sice správně a v souladu se závěry citovaného nálezu přibral za účelem vyhodnocení postupu policie při zkoumání pachových stop znalce z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická odorologie, doc. JUDr. Martina Kloubka, Ph.D., avšak vzhledem k tomu, že trestní stíhání stěžovatelů bylo zahájeno usnesením ze dne 21. 3. 2017 (viz č. l. 1 spisu), bylo s ohledem na podmínky stanovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (sub bod 32.) hrubým porušením tohoto nálezu, který byl vyhlášen dne 7. 4. 2016, jako obecně závazného rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy), že k identifikaci pachových stop po zahájení trestního stíhání nebyli přizváni obhájci stěžovatelů (viz žádosti o odborné vyjádření ze dnů 23. 3. 2017 - č. l. 327 a násl., 16. 5. 2017 - č. l. 332 a násl., 16. 10. 2017 - č. l. 337 a násl.) a že za účelem vyloučení pochybností o správnosti pachové identifikace nebyly provedeny obrazové záznamy průběhu těchto úkonů.
39. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí namísto hodnocení konkrétní v řízení provedené pachové identifikace ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu vyjádřil svůj názor, že bude-li trestní řád do budoucna nějakým způsobem změněn, mělo by se tak stát principiálně ve směru odklonu od přehnaného formalismu, a to i vzhledem k pachové komparaci, přičemž dokonce nepřímo kritizoval shora uvedené závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, když uvedl, že připouští, že při provádění pachové zkoušky v nyní posuzované věci u zalehnutí psa nikdo jiný kromě psovoda nebyl, ale nepovažoval to za podstatné (viz bod 76. rozsudku krajského soudu). K tomu uvedl, že stejně tak nikdo (obhájce) není např. u Widmarkovy zkoušky na alkohol, u pitvy, v chemické laboratoři při zkoumání zajištěného bílého prášku apod., přičemž se s výsledky těchto činností běžně pracuje jako s důkazy, aniž by byly zpochybňovány natolik intenzívně, jako je zpochybňována metoda pachové komparace a činnost psovodů. Podle jeho přesvědčení jde o výraz neúcty vůči práci psovoda. Tomuto závěru krajského soudu Ústavní soud nemůže přisvědčit, neboť provádění pachové identifikace za použití psů nelze srovnávat s vědeckými metodami, jako je např. Widmarkova zkouška na alkohol, pitva, chemický rozbor omamných a psychotropních látek apod. Takové srovnání by bylo namístě pouze v případě, že by byla odorologická expertiza prováděna zkoumáním molekulové podstaty tzv. lidské pachové signatury na základě molekulového složení aktivní lidské pachové signatury [viz vědecký výzkum Ústavu analytické chemie, Fakulty chemicko-inženýrské, Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, prováděný za podpory Ministerstva vnitra ČR při realizaci Projektu VF20142015036 - Pachová signatura (2014-2015, MV0/VF)], a nikoli za pomocí psů, což však dosud možné není. Navíc tímto přístupem krajský soud dal najevo i určitou předpojatost při hodnocení důkazu pachovými stopami, jako důkazu nepřímého, přestože z uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jde-li o rozhodující důkaz, tedy o důkaz tak významný nebo důležitý, že jej lze považovat za pravděpodobně určující pro výsledek případu, musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření a zvážení jeho důkazní síly (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 1860/16, sp. zn. IV. ÚS 37/03, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17 a sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28). Navíc u důkazních prostředků, pro které právní předpisy stanoví určité standardy, které jsou však minimem požadavků na použití tohoto důkazního prostředku, je třeba na dodržení těchto standardů klást zvýšený důraz, přičemž je vhodné, aby rozhodující důkaz byl realizován za dodržení vyšších než minimálních požadavků [srov. nález sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38].
40. Postup krajského soudu proto nelze považovat za ústavně konformní, a to tím spíše, když pachové stopy byly podle Ústavního soudu v přezkoumávané věci stěžejním a fakticky jediným důkazem o vině obou stěžovatelů, neboť nikdo z vyslechnutých svědků stěžovatele jako pachatele nedokázal identifikovat. Svědek D. M. k osobám pachatelů u hlavního líčení uvedl, že oba byli podle něj muži, jeden menší štíhlý, druhý vyšší a rozhodně ne drobný, ale normální postavy (doslova uvedl "tlustý nebyl, tlustý su já"), že oba měli motorkářské oblečení, přilbu a rukavice, které však blíže specifikovat nedokázal (viz č. l. 1254 a násl. spisu). Stejně tak Z. T. k věci uvedl, že pachatelé byli rozdílné výšky, oba měli kuklu, přilbu a rukavice, které popsat nedokázal, že menší z pachatelů stál k němu blíže a vyšší z pachatelů byl vzadu v prodejně a páčil skříňky a šuplíky (viz bod 6. a 7. rozsudku krajského soudu). Svědkyně K. K. vypověděla, že vyšší z pachatelů přišel k ní za pult a začal páčit šuplíky se šperky, menší z pachatelů šel k vitríně, kterou odemkl a začal z ní brát další šperky, přičemž u ní za pultem se vůbec nevyskytoval (viz č. l. 1256 a násl. spisu). To vyplývá i ze svědecké výpovědi Z. T. Skutečnosti o výšce pachatelů se podávaly i z výpovědí svědků K. V., J. H., E. Č., I. T., I. Ch. (viz str. 7 - 8 rozsudku krajského soudu). Všichni vyslechnutí svědci popsali oba pachatele velmi obecně s tím, že jeden byl vyšší a druhý nižší. Žádným způsobem však ani jednoho z pachatelů svědci nepopsali takovými individualizujícími znaky, z nichž by bylo možné dovodit, že jde konkrétně o stěžovatele. Žádný ze svědků také nebyl schopen potvrdit, že rukavice na předložené fotografii byly rukavice, které měli pachatelé či jeden z nich na místě činu. Svědci se relevantním způsobem vyjádřili jen k objektivní stránce, tj. jednání pachatelů, které viděli, ale nikoli k identifikaci pachatelů, což je i pochopitelné, když jak bylo zjištěno, byli oděni do motocyklového oblečení s přilbami a kuklami na hlavách.
41. Jak bylo již shora zdůrazněno, striktní dodržení procesních předpisů platných pro provádění konkrétního důkazu a správné zadokumentování průběhu jejich provádění pro pozdější doložitelnost mají na důkazní sílu konkrétního důkazu zásadní vliv, a stanoví-li obecně závazný právní předpis určité standardy u konkrétního důkazu, jsou tyto minimem požadavků na použití tohoto důkazního prostředku. Na dodržení těchto standardů je třeba klást důraz zejména tehdy, není-li důkazní situace jednoznačná a neexistují-li další jednoznačné důkazy (nález sp. zn. II. ÚS 4266/16).
42. Podle závěrů krajského soudu byly pachové stopy vyššího z pachatelů (druhého stěžovatele) nalezeny na rukojeti páčidla, kterým rozbil horní sklo dveří, i na šroubováku, kterým vypáčil šuplíky v pultu. Pachové stopy obou stěžovatelů byly zajištěny na obou madlech dveří a na platech, která vkládali do tašky. Přitom byl zjištěn i nesoulad mezi skutkovými zjištěními ve skutkové větě výroku o vině a nálezem stop, a to i podle závěru krajského soudu u madel šuplíků, kde byly nalezeny i stopy prvního stěžovatele, přestože z výpovědí svědků (zejména svědkyně K. K. či svědka Z. T. - viz bod 43) nevyplynulo, že by s těmito šuplíky byl v kontaktu. To však krajský soud nepovažoval za důležité, podrobněji se tím nezabýval, a to přesto, že ve skutkové větě výroku o vině uzavřel, že "(p)rvní stěžovatel ve stejné době přistoupil ke skleněným vitrínám, které se nacházely v prostoru před obslužným pultem, tyto odemkl klíčem v zámku a z těchto také bral plata se šperky, které rovněž ukládal do přinesené tašky..." a už "za této situace do prodejny vešel kolemjdoucí Z. T., který se snažil zabránit pachatelům v loupeži...", tedy podle tohoto rozhodného zjištění krajského soudu ve výroku o vině první stěžovatel vůbec neměl být za obslužným pultem. Naopak za významný faktor z hlediska identifikace pachatelů považoval jejich výškový rozdíl (viz bod 70. rozsudku krajského soudu). Součástí spisu (viz č. l. 150 a násl.) jsou záznamy z bezpečnostních kamer, které zachycují pachatele jedoucí na motocyklu. Krajský soud nechal vypracovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví antropologie (viz č. l. 1311 a násl. spisu), kdy zpracovateli tohoto znaleckého posudku byl předložen záznam z kamer a bylo mu uloženo, aby stanovil výšku osob jedoucích na motocyklu. Znalec dospěl k závěru, že videozáznamy jsou z antropologického hlediska nízké kvality a že na základě nich není možno jakkoliv objektivizovat výšku osob na motocyklu. Krajský soud však následně příslušnému policejnímu orgánu uložil, aby provedl prohlídku těl stěžovatelů, o čemž byla pořízena fotodokumentace (viz č. l. 1353 a násl. spisu), na základě které sám a v rozporu se závěry zmíněného znaleckého posudku shledal, že podobnost postav pachatelů na kamerových záznamech a postav stěžovatelů je zřejmá. Takový závěr krajského soudu, který nemá žádnou oporu v provedeném dokazování, a který je v rozporu s uvedeným znaleckým posudkem, vzbuzuje zásadní pochybnosti, a proto ho nelze akceptovat.
43. Nelze přehlédnout ani to, že druhý stěžovatel od počátku trestního řízení poukazoval na skutečnost, že v době, kdy byl trestný čin spáchán, byl tlustý a vážil cca 115 - 120 kg, přičemž jeho nadváhu kromě jeho matky I. Z. (viz č. l. 955 spisu) potvrdili i další svědci - M. R. (viz č. l. 964 spisu) či M. P. (viz č. l. 928 spisu). Poškozený D. M. přitom vyššího z pachatelů, kterým má být druhý stěžovatel, popsal jako osobu normální postavy, doslova uvedl "tlustý nebyl, tlustý su já" (viz č. l. 771 spisu). Obecné soudy se však touto okolností náležitě nezabývaly, a stejně tak se nevypořádaly s výpovědí svědka L. K., jehož psi provedli většinu srovnání, která ve věci proběhla. Z přepisu hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2019 vyplývá, že tento svědek uvedl, že porovnávání pachových konzerv ověřoval ještě kolega s druhou, cizí fenou (viz č. l. 1638 spisu). V protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 1. 2019 (viz č. l. 1507 a násl. spisu) však nic takového zaznamenáno není, krajský soud prokazatelně nezjišťoval, zda se tak skutečně stalo a případně z jakého důvodu a s jakým výsledkem. Protokol o hlavním líčení tedy záznamu hlavního líčení neodpovídá a krajský soud se s touto skutečností nevypořádal ani v odůvodnění svého rozhodnutí.
44. Konečně důkazy, které vypovídaly o tom, že stěžovatelé se v době spáchání trestné činnosti měli nacházet na jiném místě (tj. výpovědi zaměstnanců firmy MIKAcar a dalších svědků, listiny a fotografie dokládající odeslání e-mailu dne 8. 9. 2015 v 11.39 a výstavbu sociálního zařízení v areálu firmy, záznamy v pracovním deníku aj.), krajský soud obecně zhodnotil tak, že z těchto důkazů nevyplývá, že stěžovatelé jinde skutečně byli. Tedy při hodnocení důkazů svědčících ve prospěch stěžovatelů, aniž by je blíže ověřoval či je dalším a podrobnějším hodnocením zpochybnil či je považoval za nepodstatné, a ačkoliv neměl k dispozici žádný pozitivní důkaz jasně svědčící o tom, že právě stěžovatelé byli pachateli shora uvedeného trestného činu, přesto shledal, že mezi výsledky pachové identifikace a dalšími důkazy je zřejmý soulad, a pouze na základě toho vyslovil závěr o vině obou stěžovatelů.
45. Uvedená pochybení krajského soudu nenapravil ani vrchní soud. Jak bylo již shora zmíněno, úvahu krajského soudu, že stěžovatelé se stali podezřelými na základě operativní činnosti policie, resp. informace z prostředí, v němž se pohybovali, a že tato informace nemohla vzniknout sama od sebe, takže má určitou vypovídací hodnotu, vrchní soud správně označil za vadnou s tím, že krajský soud v tomto ohledu neprováděl žádné dokazování, proto postupoval v rozporu s § 220 odst. 2 trestního řádu, podle kterého soud při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil (viz bod 67 usnesení vrchního soudu). Současně se však bez dalšího, aniž by krajským soudem učiněné dokazování doplnil, a aniž by se vypořádal se všemi v dovolání uplatněnými námitkami, se závěrem krajského soudu o vině obou stěžovatelů ztotožnil s konstatováním, že krajský soud postupoval při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Podrobněji se přitom nevypořádal s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních. Neodstranil pochybnosti týkající se postav pachatelů či výskytu některých pachových stop zejména prvního stěžovatele na místech, kde podle svědeckých výpovědí a popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu nemohl být. K tomu pouze stručně uvedl, že s ohledem na výrazný výškový a váhový rozdíl pachatelů není nutné znát jejich přesné míry a váhy a že s ohledem na vyšší počet otisků pachových stop ztotožněných s prvním stěžovatelem nemůže mylné konstatování shody otisku jeho pachové stopy u madel šuplíků změnit náhled na věcnou správnost závěrů krajského soudu, a to přesto, že takové zjištění a ztotožnění pachových stop na místech, kde v souladu s provedeným dokazováním stěžovatel neměl být, výrazně jejich správnost a průkaznost obecně zpochybňuje, a proto je třeba se s ním podrobně právě z hledisek shora uvedených vypořádat, a to nikoli jen poukazem "na vyšší počet otisků pachových stop ztotožněných s prvním stěžovatelem", zejména když nikoli nepodstatná část z nich nebyla zřejmě ztotožněna správně. Podrobněji se nezabýval ani námitkami druhého stěžovatele týkajícími se jeho postavy, které doložil fotografiemi z dané doby. Podle vrchního soudu šlo o tvrzení, které stěžovatele nemohlo zbavit trestní odpovědnosti. Zdůraznil, že pachatelé v době činu byli oblečeni do motorkářského oděvu, který jejich postavy těsně obepínal, a že tedy nebylo možno jejich postavu přesně specifikovat. K tomu Ústavní soud podotýká, že podle jeho názoru těsný oděv naopak postavu zvýrazní, proto daná okolnost mohla být vodítkem pro určení, zda byl pachatel v inkriminované době štíhlejší či naopak silné postavy. V souvislosti se všemi těmito závěry vrchního soudu je třeba připomenout, že tvrzení obviněných je třeba důkazně vyvracet, a nikoli jen obecně uvedeným způsobem zpochybňovat, poněvadž jinak je třeba použít ohledně takového tvrzení pravidlo in dubio pro reo, které se nevztahuje jen na celkový závěr o vině či nevině obviněných, ale vztahuje se ke každému jejich tvrzení uplatněnému v rámci obhajoby.
46. Vrchní soud adekvátně nereagoval ani na námitku, že svědek D. M. při výslechu u hlavního líčení uvedl, že přišel do kontaktu s menším z pachatelů (prvním stěžovatelem) a že policie mu odebrala pachové stopy a vše, co měl na sobě, zajistila (viz č. l. 1255 spisu). Informace o způsobu odběru a vyhodnocení, zda se na jeho těle či oděvu nacházela pachová stopa prvního stěžovatele, se však v trestním spisu nenachází. K tomu vrchní soud toliko konstatoval, že důkazní situace by z uvedeného důvodu měla být doplněna výslechem jmenovaného svědka, ale že provedení tohoto důkazu nepovažoval za nezbytné pro řádné objasnění věci, neboť vina stěžovatelů byla ostatními provedenými důkazy prokázána. Výtkami vůči výpovědi svědka L. K. se vrchní soud nezabýval. Takový postup vrchního soudu vzhledem k důkazní situaci v této věci, kdy skutková zjištění jsou zásadním způsobem opřena o identifikaci pachových stop, která však není jednoznačná, a navíc postup při jejich odebírání a vyhodnocování neodpovídá ze shora uvedených důvodů požadavkům vyplývajícím z nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 nelze považovat za souladný se shora uvedenými požadavky vyplývajícími ze shora uvedené judikatury Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. II. ÚS 2142/11, sp. zn. II. ÚS 2168/07, a dále sp. zn. I. ÚS 1860/16, sp. zn. IV. ÚS 37/03, sp. zn. II. ÚS 2142/11, bod 17, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 28 a sp. zn. II. ÚS 4266/16, bod 38).
47. U námitek stěžovatelů vůči pachové identifikaci vrchní soud setrval na závěru krajského soudu, že tato metoda byla provedena v souladu s Pokynem č. 9/2009 a že byly-li by reflektovány závěry Zprávy České zemědělské univerzity, ve svém důsledku by to vedlo k vyloučení důkazu získaného pachovou komparací pro vysokou chybovost této metody prováděné za platnosti Pokynu č. 9/2009, přičemž podle názoru vrchního soudu jsou závěry Zprávy České zemědělské univerzity více než diskutabilní a nemohou mít vliv na hodnocení použitelnosti důkazů získaných metodou pachové identifikace v daném trestním řízení (viz body 53 - 58 usnesení vrchního soudu), a to přesto, že jde o odborný závěr, který soud nemůže libovolně nahradit vlastním, v dané věci laickým názorem, což vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu [viz přiměřeně č. 40/1972 a č. 11/1987 Sb. rozh. tr.; srov. nález ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. III. ÚS 77/01 (N 104/23 SbNU 45) a nález ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213)], zvláště když v této konkrétní posuzované věci může chybovosti nasvědčovat, že byly některé pachové stopy nalezeny i na místech, kde se podle svědeckých výpovědí neměl jeden ze stěžovatelů vůbec pohybovat (viz výpověď svědkyně K. K. či Z. T. - viz bod 43). Podle vrchního soudu byly výsledky pachové identifikace získány ústavně konformním způsobem, přičemž poukázal formálně i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, s jehož závěry, na které bylo shora poukázáno se však náležitě nevypořádal.
48. Z uvedeného plyne, že námitky, které stěžovatelé uplatnili v podaných odvoláních, vrchní soud posoudil jako nevýznamné a nepodstatné, přičemž náležitě nepřihlédl k důkazům vyznívajícím v jejich prospěch. Jinak řečeno zpochybnil a zeslabil veškeré důkazy, které svědčily ve prospěch stěžovatelů, a ztotožnil se se závěrem o jejich vině při absenci byť jediného důkazu, vyjma pachových stop, ze kterého by bylo možné dovodit, že vytýkané jednání spáchali právě stěžovatelé.