67. Dále Ústavní soud posoudil důvodnost obsáhlých námitek stěžovatelů, které se týkaly způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. K tomu je třeba v první řadě připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva. Zasáhnout proti postupu obecných soudů může pouze tehdy, překročí-li ústavní meze výkonu jejich pravomocí. V souvislosti s hodnocením důkazů dojde k takové situaci zejména tehdy, jsou-li závěry soudů v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy nelze-li k takovým závěrům dospět při žádném rozumném výkladu obsahu důkazů. Žádné takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.
68. Obsáhlé závěry obecných soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí (rozsudek obvodního soudu 106 stran, rozsudek městského soudu 69 stran a rozsudek Nejvyššího soudu 62 stran textu) Ústavní soud nepovažuje za nutné na tomto místě znovu opakovat či reprodukovat (pro jejich stručné shrnutí lze odkázat na část I. tohoto usnesení). Z ústavněprávního hlediska však považuje Ústavní soud za nutné doplnit, že soudy velmi podrobně a důkladně obsah všech provedených důkazů rozebraly a dospěly k odůvodněným a ústavně přijatelným závěrům. Žádná část napadených rozhodnutí není v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, dovozovaným z čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť žádné důvodné pochybnosti (relevantní pro trestní odpovědnost stěžovatelů) soudy neměly, čemuž odpovídá obsah důkazů.
69. Vyřešení "běžných" rozporů mezi důkazními prostředky (např. mezi dvěma svědeckými výpověďmi) nespadá do kompetence Ústavního soudu. Skutečnost, že k některým závěrům soudy dospěly na základě nepřímých důkazů, není porušením žádného ústavního ani zákonného pravidla. To se týká zejména námitky tvrzeného nevydání rozkazu k nezákonnému sledování žádným ze stěžovatelů. Z ostatních nepřímých důkazů (výpovědi v přípravném řízení, záznamy telekomunikačního provozu a výsledky sledování) soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že všichni tři stěžovatelé vědomě postupovali v rozporu se zákonem, nařídili-li svým podřízeným provádět "monitoring" poškozené (fakticky nedovolené sledování jejího pohybu a styků). S konkrétními námitkami [např. že 2. stěžovatel byl v den nástupu do funkce mimo budovu Vojenského zpravodajství (viz blíže sub 28) nebo že 3. stěžovatel neměl možnost povahu jednání zpravodajců v terénu kontrolovat] se rovněž dostatečně vypořádaly obecné soudy. Z nestandardního jednání stěžovatelů (zejména vůči stěžovatelce, a naopak stěžovatelky vůči nim) je zřejmá jejich vědomost o skutečné povaze porušení práv poškozené.
70. Těžištěm námitek všech stěžovatelů bylo tvrzení, že u prvního z popsaných skutků neprovádělo Vojenské zpravodajství sledování (případně použití zpravodajské techniky), k němuž by bylo zapotřebí povolení soudu. Ani s touto námitkou není možné se ztotožnit. Soudy (zejména Nejvyšší soud) přesvědčivě popsaly důvod, pro který je nutné činnost popsanou zpravodajci hodnotit jako sledování ve smyslu všech závazných zákonných předpisů. Nešlo tedy obrazně řečeno o volnočasovou aktivitu zpravodajců. Stěžovatelé přitom v průběhu celého řízení nepředložili žádný dostatečný argument, z nějž by bylo možné dovodit, že ze znění zákonů nemohli charakter dané činnosti rozpoznat.
71. Ústavní soud nepřisvědčil ani nepřijatelnému a rozporuplnému tvrzení v ústavních stížnostech a replice, že Vojenské zpravodajství musí dříve, než přistoupí k vlastnímu sledování určité osoby podle zákonných předpisů (s povolením soudu), ještě operativně nasbírat informace. To by v rozporu s požadavkem ochrany (nejen) základních práv a svobod vlastně umožňovalo nezákonné "předsledování" či přípravu půdy pro vlastní "zákonné" sledování bez povolení soudu, popř. jiného příslušného orgánu (viz k témuž též sub 50 a násl., dále § 9 zákona o zpravodajských službách, § 7 až 9, 15, popř. § 23 zákona o Vojenském zpravodajství). Není od věci na tomto místě poukázat na námitku Nejvyššího státního zastupitelství, které v této souvislosti upozornilo na nekonzistentnost argumentace třetího stěžovatele, který na jedné straně namítá, že žádný rozkaz nevydal, avšak následně uvádí, že jako ředitel Vojenského zpravodajství rozkaz vydat musel. Naopak zákon o Vojenském zpravodajství je v tomto směru z hlediska souhlasu s použitím zpravodajských prostředků jednoznačný, takže takový nezákonný postup nelze obhajovat tím, že jde o střet v oblasti odborné terminologie (viz k tomu též sub 50). Vzhledem k tomu, že poškozená byla pod dlouhodobým "dohledem" příslušníků Vojenského zpravodajství, aniž by o tom byla (z neuvedeného důvodu) informována, šlo zjevně o intenzivní zásah do jejích základních práv a svobod, jehož "výsledky" byly navíc předávány de facto soukromé osobě (stěžovatelce), která celé sledování iniciovala a nepřímo řídila a vlastně outsourcingovala služby Vojenského zpravodajství, což je v podmínkách demokratického právního státu nepřípustné a trestné.
72. O nezákonnou činnost by podle Ústavního soudu šlo i v tom případě, v němž by cílem jednání zpravodajců skutečně byla ochrana poškozené (což však důkazy vyloučily, neboť stěžovatelčino jednání rozhodně nevykazuje snahu o ochranu zájmů poškozené), poněvadž k takovéto dlouhodobé "ochraně" nemá Vojenské zpravodajství bez vědomí dotčené osoby nebo povolení příslušného nezávislého orgánu pravomoc, a to z pochopitelného důvodu, kterým je snadná zneužitelnost takového jednání.
73. Stejný závěr platí i pro stěžovateli "dovozovanou" pravomoc nechat jimi vybrané osoby sledovat soukromou detektivní agenturou. Pro Ústavní soud je nepřijatelnost takové obecné úvahy zdůrazněna ještě způsobem jejího konkrétního provedení v posuzované věci, kdy neznámou osobou docházelo ke sledování vládního automobilu, užívaného blízkou osobou tehdejšího předsedy vlády, přičemž žádná ze zapojených osob nemohla s jistotou vědět, kde všechny získané informace mohly skončit a k čemu by mohly být použity, jelikož je pořídila neznámá osoba, tedy jak uvádí rozsudek obvodního soudu (odůvodnění na str. 89), "dosud nezjištěná" detektivní agentura. Jedinou jistotou tak snad mohlo být, že u této agentury končily prostředky z veřejných rozpočtů (druhý skutek - viz blíže sub 6).
74. Stěžovatelé sice poukazovali na dlouhodobou praxi (při sledování) Vojenského zpravodajství, ta je však, jak Ústavní soud uvedl výše, okolností usvědčující stěžovatele z nedostatku respektu k principům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), legalitě jednání veřejné moci (čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny) a úcty k základním právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Rozhodně nemůže taková námitka být účinnou obhajobou, exkulpující stěžovatele (jakožto vedoucí pracovníky Vojenského zpravodajství či vedoucí pracovnici Úřadu vlády) z jimi dobrovolně zvoleného způsobu zásahu do soukromí poškozených. Třeba dodat, že žádosti stěžovatelky nelze považovat za závazné pokyny pro stěžovatele.
75. Soudy se rovněž dostatečně vypořádaly s možností právního omylu podle § 19 trestního zákoníku, která je v dané věci zjevně vyloučena. Jak již bylo uvedeno výše, není k takovému závěru nutné znát obsah interních předpisů Vojenského zpravodajství, neboť ty - i kdyby stanovily cokoliv v jejich prospěch - nemohly stěžovatele vyvinit z jejich nezákonného jednání (viz též sub 48 a 52). Na závěry obecných soudů lze tak beze zbytku odkázat.
76. Další skupina námitek se týkala prokázání subjektivní stránky jednotlivých stěžovatelů u prvního ze stíhaných skutků. K tomu se již Ústavní soud vyjádřil částečně výše, přičemž ve zbytku může odkázat na napadená rozhodnutí. Naplnění subjektivní stránky bylo přesvědčivě dovozeno zejména z obsahu výpovědí stěžovatelů v přípravném řízení a obsahu záznamů telekomunikačního provozu, jako souboru nepřímých důkazů. Tvrzení (zejména 3. stěžovatele), že soudy se nezabývaly naplněním subjektivní stránky, tedy neobstojí. Z provedených důkazů jasně vyplývá nedůvodnost obhajoby uplatněné v trestním řízení, neboť všichni stěžovatelé zjevně jednali v rozporu se zákonem (bez povolení soudu), a z obsahu komunikace je navíc zřejmé, že ani nemohli být v "dobré víře" ohledně ohrožení bezpečnosti rodiny tehdejšího předsedy vlády. Podobná situace je pak rovněž u druhého skutku (s výjimkou 3. stěžovatele, který se na tomto jednání nepodílel).
77. Zbývající části ústavních stížností obsahují pouze konkrétní dílčí námitky, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, a které nejsou ústavně relevantní. I u nich lze tedy odkázat na napadená rozhodnutí.
78. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnosti stěžovatelů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Proto je podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
79. Ústavní soud na základě vyžádaného soudního spisu, ústavních stížností, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků dospěl k závěru, že od ústního jednání již nebylo možné očekávat další objasnění věci, proto rozhodl ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez jeho nařízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu