30. Zásadním pochybením soudů je podle stěžovatele jejich uvažování v "modu" zákonné sledování nebo nezákonné sledování. Soudy však přehlíží, že před okamžikem zahájení sledování musí existovat časový prostor sbírání informací, v němž je zjišťováno "co se děje", aby bylo možné posoudit nasazení dalších operativních prostředků. Právě o takovou činnost Vojenského zpravodajství v dané věci šlo. To potvrdili všichni jeho zpravodajci, jejichž výpovědi však soudy deformovaly. Vyplynulo z nich však, že jejich úkolem bylo sledovat bydliště tehdejšího předsedy vlády, a to i ve dny, kdy tam rodina nebyla, a tedy těžko mohlo jít o sledování osob. Takové sledování bylo naopak zakázáno a celá akce nebyla prováděna oddělením určeným ke sledování. Všichni zpravodajci zároveň výslovně vyloučili, že by obdrželi rozkaz sledovat poškozenou. Soudy se s těmito výpověďmi vypořádaly nelogicky s tím, že zpravodajci lhali ze strachu z postihu (za překročení zákonných pravomocí), což však vylučuje právní úprava, jednali-li by na základě rozkazu nadřízeného (sami svědci potvrdili, že se postihu neobávali). Jednali-li by tak bez něj, nemůže být zase postižen stěžovatel. Konečně, žádné pochybení zpravodajců nebylo zjištěno ani interním šetřením. Soudy však přesto vykonstruovaly existenci nezákonného rozkazu, o němž neexistuje žádný důkaz. Nadto soudy přehlíží, že prověření informace o možném ohrožení bezpečnosti tehdejšího předsedy vlády a jeho rodiny bylo povinností Vojenského zpravodajství, i kdyby snad motiv poskytnutí této informace měl být (jak naznačovala média) osobní. Důraz, který soudy kladou na tzv. odborné vyjádření a osobní poznámky zpravodajců, není namístě, neboť všichni uvedli, že pojem "sledování", který se v poznámkách vyskytuje, neodpovídal zákonnému pojmu sledování. Konečně, i kdyby tomu bylo naopak (pro což však neexistuje důkaz), nemohl mít již stěžovatel na činnost zpravodajců v době akce žádný vliv. Soudy však bez jakýchkoliv důkazů označují výpovědi ve prospěch stěžovatele za "úmyslně lživé" (tedy za hranicí trestného jednání). Soudy ostatně deformovaly i obsah údajně usvědčujících důkazů. Například ze záznamu telefonického hovoru mezi stěžovatelem a stěžovatelkou lze dovodit nanejvýš nespokojenost stěžovatelky s činností Vojenského zpravodajství, nikoliv však existenci (tím méně nařízenou) nezákonného sledování.
31. Soudy se dále nevypořádaly s námitkou nezákonnosti některých provedených důkazů. Dané odborné vyjádření, které považuje stěžovatel za nezákonné, se zabývá problematikou sledování z pohledu Policie České republiky. Podle stěžovatele je však nepřijatelné, aby klíčový důkaz vyhotovil jeden policejní útvar pro jiný policejní útvar a soudy jej následně nekriticky přijaly. Jediný argument městského soudu, podle nějž v mnoha trestních řízeních jsou jediným důkazem výpovědi policistů, je nutné odmítnout pro nepřiléhavost. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že Vojenské zpravodajství má vlastní úpravu sledovací činnosti, upravenou v interních předpisech. Tyto interní předpisy soudy odmítly jako důkazní prostředek provést pro nadbytečnost, podle stěžovatele je však jejich zhodnocení klíčové pro prokázání subjektivní stránky trestného činu. Obhajoba přitom tyto dokumenty sama předložit nemohla, neboť podle Vojenského zpravodajství obsahují utajované skutečnosti. Je-li tedy policista připravující odborné vyjádření podřízen stejnému vedení, vylučuje to objektivnost takového důkazu. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že zpracovatel odborného vyjádření neměl k dispozici všechny potřebné listiny pro hodnocení činnosti zpravodajců, jak tito potvrdili ve svých výpovědích. Dané odborné vyjádření obsahuje řadu chybných závěrů, založených na domněnkách zpracovatele (a následně soudů). Jako příklad stěžovatel uvádí hypotézu o důvodech, pro jaké nejsou listiny ze "sledování" podepsané. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že uplatňování standardů platných pro sledování policejními útvary nelze bez dalšího přenést na činnost Vojenského zpravodajství. Dále stěžovatel namítá, že v oblasti sledování osob neexistovala v dané době žádná pevná a jasná pravidla, což ilustruje složitý výklad provedený Nejvyšší soudem. Soudy se tak měly vypořádat s možností právního omylu podle § 19 trestního zákoníku. Bez provedení důkazu zněním interních předpisů Vojenského zpravodajství je podle stěžovatele nemožné vyřešit tuto otázku a posoudit formu zavinění případného nezákonného sledování. Nadto je za nezákonné důkazy nutné považovat i záznamy o odposlechu telekomunikačního provozu. Jejich nezákonnost spočívá jednak v tom, že o jejich nařízení rozhodoval nepříslušný soud podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Nezákonnost těchto důkazů dovozuje stěžovatel rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019, v němž bylo konstatováno, že rozhodnutími, jímž došlo k nařízení odposlechů, byl porušen zákon, a to v části týkající se stěžovatelky. Jeho závěry lze však analogicky uplatnit i vůči stěžovateli. Nejvyšší soud však nepřípustně závěry uvedeného rozhodnutí relativizuje a dovozuje, že i přesto lze hovořit o zákonně použitém důkazu. Rozhodnutí o (ne)zákonnosti odposlechu se pak musí nutně projevit i v dané konkrétní věci (nejde tedy jen o rozhodnutí sjednocující postup soudů pro futuro). K tomu stěžovatel upozorňuje na zdánlivý paradox, kdy na jedné straně je mnohaletý postup (potvrzený interními předpisy) příslušníků Vojenského zpravodajství označen za trestný čin, avšak důkaz, pořízený podle Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem, je stále procesně použitelný.
II. d) Argumentace stěžovatelky
32. Mimo námitek uplatněných ostatními stěžovateli stěžovatelka zdůrazňuje, že v dané věci nebylo prokázáno naplnění znaků uvedené skutkové podstaty. Soudy nesprávně posoudily kauzální nexus mezi stěžovatelčiným jednáním a údajným následkem. Stěžovatelčino jednání vůbec není trestným činem. Nadto hodnotící závěry soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěry soudů nerespektují pravidlo in dubio pro reo. Důležité důkazy pak soudy neprovedly bez dostatečného odůvodnění. Stěžovatelka uvádí další výslech bývalého předsedy vlády. Bez doplnění dokazování nebylo prokázáno stěžovatelčino zavinění bez důvodných pochybností. Obvodní soud jej pouze vykonstruoval (ze svých domněnek) v rozporu s ústavními principy. Soudy vyšších stupňů pak tato pochybení vůbec nenapravily a s uplatněnými námitkami se nevypořádaly. Vinu stěžovatelky soudy navíc dovodily z nezákonně pořízených odposlechů, jejichž nezákonnost potvrdil i Vrchní soud v Praze. Soud nařizující odposlechy nijak neodůvodnil naplnění podmínek pro takový postup, navíc jako neodkladného a neopakovatelného úkonu. Tím vyvstává otázka použitelnosti dalších, následně získaných důkazů. Judikatura není v této otázce jednotná. Vina pachatele však musí být podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva prokázána pouze zákonně získanými důkazy. Soudy nikterak neprokázaly naplnění podmínek pro odsouzení stěžovatelky jako organizátorky trestného činu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
33. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, která svými ústavními stížnostmi napadají. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
34. K tomu Ústavní soud upřesňuje, že 1. stěžovatel do petitu své ústavní stížnosti nezahrnuje ostatními stěžovateli napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto rovněž jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel nicméně toto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti zmiňuje a rovněž jej k ústavní stížnosti přiložil, z čehož Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud tak neshledal důvod k odmítnutí stížnosti, neboť jde o odstranitelnou vadu návrhu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00). Ústavní soud proto nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu jeho ústavní stížnosti, nýbrž vzal v úvahu všechna jím předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
35. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
36. Nejvyšší soud ve svém vyjádření plně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů. Ti v ústavních stížnostech tytéž námitky zopakovali, přičemž vycházeli z vlastní (a důkazy nepodložené) skutkové verze.
37. Městský soud se k ústavním stížnostem nevyjádřil.
38. Obvodní soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnosti byly zamítnuty, neboť k žádnému porušení ústavních práv stěžovatelů nedošlo. Věc byla jinému soudci přidělena v souladu s rozvrhem práce.
39. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že v části, namítající porušení práva na zákonného soudce, stěžovatelé řádně nevyčerpali opravné prostředky. Totéž platí i u námitek protiústavnosti úkonů, které 1. stěžovatel nazývá předvýslechy, jakož i u námitek nezákonnosti odposlechů. Tu vznesl v řízení o dovolání jen 3. stěžovatel, avšak ani on nenamítal, že by pro odposlechy nebyly splněny všechny zákonné podmínky. Jeho námitka spočívala pouze v rozhodování místně nepříslušným soudem. K obsahu této námitky vyjádření zdůraznilo, že soud rozhodující v přezkumném řízení o nezákonnosti odposlechů neměl k dispozici úplný spisový materiál. Dále Nejvyšší státní zastupitelství upozornilo na nekonzistentnost argumentace 3. stěžovatele, který na jedné straně uvádí, že žádný rozkaz nevydal, aby následně uvedl, že jako ředitel Vojenského zpravodajství musel rozkaz vydat (měl-li povědomí o bezpečnostní hrozbě pro rodinu tehdejšího předsedy vlády). Ve zbytku vyjádření odkázalo na obsáhlá vyjádření k podaným dovoláním.
40. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě (dále jen "vrchní státní zastupitelství") uvedlo, že námitku odnětí stěžovatelů (pozn. druhého a třetího stěžovatele a stěžovatelky) k porušení práva na zákonného soudce vyřešil již Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17. S důkazními návrhy obhajoby se soudy vypořádaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Závěry soudů nejsou podle vrchního státního zastupitelství ani v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, ani v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. V této části jsou ústavní stížnosti totožné s podanými dovoláními, pročež lze odkázat na způsob, jakým se s těmito námitkami vypořádaly Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Totéž platí u námitek týkajících se údajné nezákonnosti pořízených odposlechů.
V. Repliky stěžovatelů
41. Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelům zaslána na vědomí a k případné replice. Této možnosti využili první a třetí stěžovatel.
42. První stěžovatel ve své replice odkázal na svou argumentaci v ústavní stížnosti s tím, že proces před obecnými soudy považuje za politický. Především z politických důvodů došlo podle jeho názoru k výměně rozhodující soudkyně obvodního soudu.
43. Třetí stěžovatel k zaslaným vyjádřením uvedl, že i nadále trvá na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti. Setrval na názoru, že způsob, jakým se soudy vypořádaly s jeho námitkami, je ústavně nekonformní. Odmítl, že by jeho argumentace byla nekonzistentní, jak uvedlo Nejvyšší státní zastupitelství, přičemž stejně chybně jí vyhodnotily i obecné soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel znovu uvedl, že nevydal žádný příkaz ke sledování poškozené. Musel nicméně nechat prověřit informace, že okolí tehdejšího předsedy vlády hrozí nebezpečí. Příkaz ke sledování by vydal až v případě potvrzení nějaké hrozby. Při pouhém prověřování rizika nebylo sledování kohokoliv namístě. Argumentace orgánů činných v trestním řízení svědčí o elementární neznalosti fungování zpravodajských služeb. Dále stěžovatel uvedl, že všechny námitky byly soudům předestřeny včas. Je pravdou, že argumentace o nezákonnosti nařízení odposlechu byla doplněna až po lhůtě k podání dovolání, avšak nešlo o rozšíření dovolacích důvodů, nýbrž pouze doplnění odůvodnění dovolání. Navíc usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 bylo vydáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání, takže nebylo možné tuto argumentaci dříve předestřít. Nic tedy podle stěžovatele nebrání jejímu uplatnění v řízení o ústavní stížnosti.
VI. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
44. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě záležitostí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
45. Obsáhlé námitky všech stěžovatelů se do značné míry prolínají, pročež nebylo třeba se s nimi vypořádávat u každého stěžovatele zvlášť, jak to učinily městský soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. Z hlediska svého postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti se proto Ústavní soud postupně zabýval: 1) obecnými námitkami k hodnocení protiprávnosti jednání, které je stěžovatelům kladeno za vinu v napadených rozhodnutích, 2) následně námitkami týkajícími se porušení procesních ústavních práv stěžovatelů a, 3) námitkami, které se týkají konkrétních hmotněprávních a skutkových aspektů posuzované věci.
VI. a) Obecné námitky k posouzení protiprávnosti jednání stěžovatelů
46. V první řadě je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaná věc ukázala určitý systémový nedostatek v kontrole respektování (nejen) základních práv a svobod občanů České republiky tajnými službami, konkrétně Vojenským zpravodajstvím. Jednání, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni, vykazuje znaky zneužití nedostatků v kontrolních mechanismech v zákoně o Vojenském zpravodajství. Podrobně procesní mechanismy používané podle tohoto předpisu popsal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, přičemž není podle Ústavního soudu nutné je znovu opakovat (viz zejm. body 168 a násl. napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
47. Z ústavněprávního hlediska je však vhodné zdůraznit nepřijatelnost obhajoby prvních tří stěžovatelů, která, stručně řečeno, vycházela z premisy nepostižitelnosti "poslušného vojáka". V podmínkách demokratického právního státu, respektujícího základní práva a svobody (čl. 1 odst. 1 Ústavy) při vázanosti veškeré státní moci zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy), není možné, aby ozbrojené složky a tajné služby státu bez řádného zákonného procesu plnily příkazy jakkoliv vysoce postavených politických činitelů, natož pak osob, které takovými vysoce postavenými politickými činiteli nejsou (ač je mohou z různých důvodů fakticky ovládat). Podle Ústavního soudu tak není pro posouzení trestnosti jednání stěžovatelů (v obecné rovině) vůbec rozhodná otázka, zda o sledování své bývalé manželky věděl (nebo jej nařídil) bývalý předseda vlády. Zpravodajci tajné služby, kteří by toliko na příkaz bývalého předsedy vlády sledovali jeho manželku, aniž by měli v řádném procesu zajištěno dodržování všech zákonných i ústavních pravidel, by jednali rovněž protiprávně. Názory stěžovatelů, že jako vojáci nemohou zpochybňovat osobní příkazy politických představitelů (natož jiným jim nenadřízených osob), neodpovídá principům právního řádu České republiky jako demokratického právního státu. Jediným právně akceptovatelným postupem stěžovatelů proto mohlo být pouze odmítnutí "vykonat" pokyny či úkoly ke sledování poškozených, nota bene (ovšem jak jinak) dané jim pouze ústně.
48. Skutečnost, že všichni stěžovatelé považovali své jednání za legální, a ani jeden z jejich podřízených rovněž neoznačil jejich jednání za nezákonné (ostatně Vojenské zpravodajství kárně nikoho nepotrestalo, jak stěžovatelé argumentovali), podle Ústavního soudu nedokládá, že vše proběhlo v souladu s právními předpisy a principy fungování zpravodajských služeb, jako spíše o nedostatečně kontrolovaném prostředí Vojenského zpravodajství, v němž nemuselo být podobné jednání vyloučené. Na rozdíl od policejních orgánů, které zpravidla zasahují do základních práv a svobod jednotlivců za účelem získání usvědčujících důkazů, jejichž legalitu následně zkoumá nezávislý státní zástupce a soudce, sleduje činnost Vojenského zpravodajství jiné cíle a plní jiné úkoly, a postrádá proto tento standardní nezávislý kontrolní mechanismus. Povinnost vyžádat si povolení soudu k užití zpravodajské techniky (§ 9 odst. 1 zákona o Vojenském zpravodajství) je, jak ukazuje i daná věc, obtížně vymahatelná. Kontrolu vládou lze pak jen těžko označit za účinnou, má-li jejím předmětem být nelegální činnost ve prospěch některého z jejích členů či dokonce jejího předsedy. Jediným ex post kontrolním mechanismem je tak činnost kontrolního orgánu Poslanecké sněmovny (§ 21 až 24 zákona o Vojenském zpravodajství, dále též § 16m téhož zákona). V takové právní situaci může v podmínkách utajení dojít k odhalení konkrétního či dokonce trvalejšího porušování právních předpisů, vlastně jen shodou okolností, jako tomu bylo v dané věci, v níž byla trestná činnost stěžovatelů odhalena pomocí odposlechů při prověřování podezření ze spáchání úplně jiné trestné činnosti. Část širší (politické) odpovědnosti za jednání všech stěžovatelů tak leží rovněž na kontrolním orgánu Vojenského zpravodajství a na zákonodárci, který takovýto v praxi zneužitelný systém uvedl v život. Zohlednit výše popsané je však nutné rovněž při hodnocení možností právního omylu podle § 19 trestního zákona, který se snad měl opírat o dlouhodobou, zdánlivě legitimní praxi, která však nebrala v potaz základní práva a svobody jednotlivce, ač si toho byli stěžovatelé podle provedených důkazních prostředků vědomi. Podle výsledků soudního řízení i jejich obhajoby je však zřejmé, že se rozhodli tento nedostatek ignorovat, či dokonce zneužít. Tento nedostatek se pak rozdílně projevil u obou skutků (viz níže).
VI. b) Námitky týkající se porušení procesních ústavních práv stěžovatelů
49. Za nedůvodné považuje Ústavní soud výslovně vznesené námitky stěžovatelů týkající se porušení jejich ústavně zaručených procesních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. V první řadě je nutné odmítnout námitky porušení práva na zákonného soudce. S těmi se již Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17 (N 60/85 SbNU 101), kterým byly zamítnuty ústavní stížnosti druhého a třetího stěžovatele a stěžovatelky. V dané věci Ústavní soud neshledal důvod se od zevrubně odůvodněných závěrů jakkoliv odchýlit a postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Obecné soudy byly v nynější věci naopak těmito právními závěry vázány. Co se týče ostatních námitek, souvisejí s konkrétními námitkami vedení soudního řízení a hodnocením důkazů obecnými soudy, což je spojeno s možným porušením čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1, 2 a 3, jakkoli stěžovatelé porušení těchto ustanovení výslovně nenamítají.
50. Námitku porušení ústavních práv nelze shledat důvodnou ve stěžovateli namítaném neprovedení navržených důkazů. Zejména jde o tzv. statuty, popř. vnitřní předpisy Vojenského zpravodajství (srov. § 22 zákona o Vojenském zpravodajství), případně další listiny upravující postupy jeho pracovníků. V tomto směru lze přisvědčit soudům, že obsah těchto dokumentů nemohl mít při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatelů žádný význam z hlediska jejich exkulpace. Takové předpisy nemohou být v rozporu se zákonem, který jsou příslušníci vojenského zpravodajství povinni dodržovat (lex superior derogat lex inferiori). Proto argumentace dodržováním vnitřního předpisu, který prý stanovil něco jiného než zákon zmocňující k jeho vydání a předurčující jeho obsah, je nepřijatelná (zde neplatí rčení "košile bližší než kabát"). Nic takového nelze vyvodit ani z § 2 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zpravodajských službách"), ani z přílohy č. 18 nařízení vlády č. 522/2005 Sb., kterým se stanoví seznam utajovaných informací. Jde o vnitřní organizaci Vojenského zpravodajství schvalovanou vládou.
51. Má-li mít činnost zpravodajské služby účinky navenek, musí být v souladu s právním řádem České republiky. Působnost Vojenského zpravodajství je pak vymezena zákonem o zpravodajských službách (viz jeho § 1, 2, § 5 odst. 3 a násl. ustanovení a § 1 odst. 2 zákona o Vojenském zpravodajství), nikoli mimo jeho rámec, či dokonce v rozporu s ním (prater legem či contra legem) nějakým vnitřním předpisem. Jinak zákony o zpravodajských službách důsledně uvádějí obrat jiný "právní" předpis, nikoli odkaz na zvláštní vnitřní předpis, který povahu právního předpisu nemá; může zavazovat jen po služební či organizační linii, nikoli navenek, takže nemusí (zde ani nesmí) být obecně přístupný a závazný, natož pak pro soudní rozhodování (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Vyhlášení ve Sbírce zákonů není podmínkou jejich platnosti, nehledě na utajení jejich obsahu již z povahy věci, stejně jako to, že na zpravodajské služby se nevztahují ustanovení zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy [§ 1 odst. 1 písm. b), § 5 odst. 6 tohoto zákona]. Tím má být vyjádřeno, že:
a) subjekty (osoby), stojící mimo organizační strukturu Vojenského zpravodajství, nepodléhají jeho vnitřním předpisům či statutu, b) že tyto vnitřní předpisy či statuty (bez ohledu na schválení vládou) nemohou opravňovat orgány Vojenského zpravodajství k zásahům do právní pozice někoho, kdo stojí mimo jeho organizační strukturu, a c) že za těchto okolností je třeba klást zvýšený důraz na dodržování zákonnosti uvnitř samotné zpravodajské služby, tj. z povahy věci samé zvýšenými nároky na výkon řídících oprávnění vedoucích pracovníků zpravodajských služeb, konkrétně v nynější věci vedoucích příslušníků Vojenského zpravodajství a jejich odpovědnost za nezákonné omezení či poškození práv a svobod osob (viz k tomu § 23 zákona o Vojenském zpravodajství).
52. Všichni tři stěžovatelé byli vedoucími příslušníky Vojenského zpravodajství, jejichž úkolem bylo mimo jiné zajistit výkon činností této instituce v souladu se zákonem, proto nelze uvažovat ani o jejich právním omylu podle § 19 trestního zákoníku. Stejně tak není rozhodující, jaké činnosti byly těmito dokumenty označovány jako sledování, kontrasledování či užití zpravodajské techniky. Soudy zde vyšly z materiální stránky jednání kladeného jim za vinu, nikoli z ustálených obratů, slovníku, výraziva či zvláštní terminologie používaného v oboru zpravodajské činnosti, jak ji stěžovatelé ve své obhajobě označovali a jak se na ni odvolávali, což není v rozporu s čl. 39 Listiny. Obdobě je pro hodnocení skutku soudem rozhodující následek (např. ublížení na zdraví), i když se pachatel brání, že došlo jen k "fyzické interakci" apod. Ústavní soud již v nálezu ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4072/17 uvedl jako příklad abdukce známé rčení o něčem, co se projevuje či chová jako kachna, tak jí také zpravidla je. Jak již bylo uvedeno (viz sub 20), skutkový stav byl v základních rysech objasněn mimo veškerou pochybnost, což stěžovatelé ani nerozporovali. Zpochybňovali však své motivy, legálnost svého jednání, popř. jeho terminologické vymezení podle vnitřních předpisů této zpravodajské služby.
53. To se týká obou skutků, za jejichž spáchání byli stěžovatelé shledáni vinnými a odsouzeni. Třeba též zdůraznit, že ve věci stěžovatelů nešlo o posouzení odmítnutí rozkazu, kterým by se někdo zřejmě dopustil trestného činu. Ten jim stěžovatelka, která byla v rozhodné době vrchní ředitelkou Sekce kabinetu předsedy vlády, ani nemohla vydat. Šlo naopak o to, že takový rozkaz vydali v rozporu se zákonem.
54. Rovněž nebylo namístě z těchto dokumentů zjišťovat, jakou předepsanou formu má mít rozkaz uvnitř Vojenského zpravodajství, neboť i to je skutečnost z hlediska trestní odpovědnosti nerozhodná, nota bene za skutek spočívající ve vydání (tedy nikoli neuposlechnutí) rozkazu, jehož nezákonnosti si museli být stěžovatelé vědomi. Zda šlo či nešlo o platný rozkaz (z hlediska pravidel Vojenského zpravodajství či vojenské hierarchie obecně), je rovněž z pohledu naplnění podmínek trestní odpovědnosti nerozhodné. Z toho důvodu je třeba jako irelevantní důkazní návrhy odmítnout i různé znalecké posudky (či vyjádření), které měly dát odpověď na otázku, jakou nutnou formu má mít rozkaz vydávaný uvnitř Vojenského zpravodajství. Takový důkaz by z pochopitelných důvodů mohl být relevantní pouze tehdy, zkoumal-li by soud, zda nějaký rozkaz byl vydán v souladu se zákonem, kterým je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán. Soudy však řešily pravý opak, tedy zda stěžovatelé vydali rozkaz porušující dokonce předpisy trestního práva. Jeho forma je tak nerozhodná, přičemž nejde o odbornou mimoprávní otázku, jak namítal 2. stěžovatel, nýbrž o otázku ryze trestněprávní.
55. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nezákonnosti nařízení nebo provedení některých důkazů. Jde-li o nařízení a provedení odposlechů v posuzované věci, je namístě většinu námitek odmítnout, neboť nebyly řádně a včas uplatněny v řízení před obecnými soudy, jak vyplývá z výše uvedeného. V takové situaci Ústavní soud zásadně nemůže takovým námitkám vyhovět (viz např. bod 23 nálezu ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3418/18). Stěžovatelům nic nebránilo tyto námitky (jde zejména o ty z nich, které byly předmětem řízení podle § 314l trestního řádu) uplatňovat od počátku trestního řízení. V takové procesní situaci nemůže Ústavní soud vytýkat obecným soudům, že porušily ústavní práva stěžovatelů, neboť nedostaly kvalifikovanou možnost se s těmito námitkami předtím vypořádat.
56. Výjimku z této zásady představují v nynější věci dvě námitky.
57. První z nich je nedůvodná námitka, že příkazy k odposlechům byly vydány místně nepříslušným soudem. Tou se beze zbytku vypořádal Nejvyšší soud (viz podrobně body 108 a násl. napadeného usnesení), přičemž k jeho přiléhavým závěrům, opírajícím se o ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz též sub 40), není třeba dalšího doplnění.
58. Druhou námitkou předestřenou Ústavnímu soudu bylo tvrzení, že Nejvyšší soud, rozhodující v řízení o dovolání, byl (ať již ex lege nebo toliko materiálně) vázán usnesením ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019, v kterém dospěl k závěru, že vůči stěžovatelce došlo při nařízení odposlechů k porušení zákona. Viz k tomu např. námitku třetího vedlejšího účastníka sub 31 in fine, podle kterého je paradoxem, kdy na jedné straně je mnohaletý postup (potvrzený interními předpisy) příslušníků Vojenského zpravodajství označen za trestný čin, avšak důkaz, pořízený podle Nejvyššího soudu v rozporu se zákonem, je stále procesně použitelný. Tuto námitku nemohli stěžovatelé uplatnit v řízení před obecnými soudy, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno až po právní moci odsuzujících rozsudků (a uplynutí lhůty k podání dovolání).
59. Nejvyšší soud přesto na tuto později doplněnou námitku obsáhle reagoval. Z jeho obecných závěrů se Ústavní soud nemůže ztotožnit s tvrzením, že soudy rozhodující ve věci samé nejsou vázány rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení podle § 314l trestního řádu. Jde-li o soudy prvního a druhého stupně, pro ty je takové rozhodnutí skutečností, kterou musí vzít v potaz a vypořádat se s ní prostřednictvím tzv. justičního dialogu, dospějí-li k odlišnému závěru. Avšak samotný Nejvyšší soud jako strukturovaný orgán je podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zavázán následovat právní názor vyjádřený v rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu, anebo předložit svůj odlišný názor k posouzení tzv. velkému senátu. Ze znění a smyslu tohoto ustanovení nevyplývá podle Ústavního soudu důvod, pro nějž by se toto ustanovení nemělo uplatnit v situaci, kdy senát rozhodující o dovolání dospěje k jinému právnímu názoru než senát rozhodující o přezkumu příkazu k odposlechu. Nelze tedy přisvědčit obecnému názoru, že by mezi oběma rozhodnutími nebyl žádný vztah závaznosti.
60. Uvedený chybný právní závěr však není podle Ústavního soudu zároveň dostatečným důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Jak je ze srovnání odůvodnění obou rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 a nynější ústavní stížností napadeného usnesení ze dne 26. 5. 2021 č. j. 5 Tdo 1416/2019-6343) patrné, jádro rozdílnosti názorů obou senátů spočívá v hodnocení skutkových okolností daného případu. Ústavní soud nepovažuje za nutné již výše uvedené rozdíly na tomto místě znovu podrobně popisovat. Je však podle něj zřejmé, že rozdílnost názorů jednotlivých senátů vychází částečně z odlišné šíře zkoumaného spisového materiálu (viz argumentaci Nejvyššího soudu a poznámku Nejvyššího státního zastupitelství k úplnosti soudního spisu sub 39), a především pak z názoru na dostatečnou prokázanost konkrétního zapojení stěžovatelky do tehdy prověřované trestné činnosti. Jde tedy o rozdílné hodnocení skutkového stavu, nikoliv rozdílný výklad ustanovení právních předpisů. Ústavní soud nemůže spekulovat, k jakému právnímu názoru by různé senáty Nejvyššího soudu došly v situaci, ve které by měly k dispozici spisový materiál (k této okolnosti viz blíže i bod 125 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) se stejným obsahem a rozhodovaly ve stejné době, což však není tento případ.
61. Rovněž je třeba přisvědčit názoru Nejvyššího soudu, že nikoliv každé porušení zákona musí nutně vést k nepoužitelnosti daného důkazu jako celku. Ani ze závěrů usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly jakkoliv svévolně, či porušily nějakou kogentní normu. S možností použít získané důkazy v dané trestní věci se pak zabývaly všechny trestní soudy, a Ústavní soud neshledal v jejich závěrech žádné ústavně relevantní pochybení.
62. Toliko pro úplnost lze dodat, že vyplynuly-li by z usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019 jakékoliv nové skutkové okolnosti o nedostatcích při nařizování či provádění odposlechů, šlo by o novou skutečnost uplatnitelnou v řízení o povolení obnovy řízení (za splnění podmínek § 278 trestního řádu), nikoliv v řízení o dovolání nebo v řízení před Ústavním soudem o následné ústavní stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je řízením, jehož předmětem je tvrzený zásah do ústavně zaručených práv a svobod, nikoli prokazování nových skutečností nebo důkazů podle § 278 odst. 2 trestního řádu jako důvod pro povolení obnovy řízení.
63. Není možné přisvědčit ani námitce 1. stěžovatele, že "předvýslechy" svědků byly provedeny nezákonným způsobem. Jednak jde o námitku povšechnou (ústavní stížnost neuvádí žádné konkrétní svědky, kteří by byli takto "vyslýcháni"). Především je ale prvotní "vytěžení" potenciálního svědka (při tzv. podání vysvětlení) nutným důsledkem postupu v situaci, kdy není zřejmé, že vypovídající osoba může sdělit jakékoliv podstatné skutečnosti. Nadto, konkrétně v dané věci, takový postup může rovněž sledovat legitimní cíl ochrany utajované identity příslušníků Vojenského zpravodajství a utajovaných informací, jejichž relevantnost pro trestní řízení nebyla v dané době postavena najisto. Ostatně podaná vysvětlení nemohla být následně provedena jako procesně použitelný důkaz bez souhlasu obhajoby. Konečně přisvědčit nelze ani tomu, že by svědci nebyli zákonným způsobem zbaveni mlčenlivosti (podle stěžovatele zbavení mlčenlivosti nepodepsal ministr obrany, nýbrž pouze jeho náměstek). I tato námitka je obecná a neuvádí žádné konkrétní svědky. Ve spise obvodního soudu jsou pak založeny listiny podepsané ministrem obrany (viz např. č. l. 1891, 1908 nebo 2104). Vzhledem k uvedenému tak Ústavní soud nepovažoval za nutné zkoumat, zda byly v dané věci splněny podmínky delegace pravomoci zproštění mlčenlivosti na náměstka ministra obrany.
64. Zproštěním mlčenlivosti stěžovatelů (v postavení obžalovaných) se zabývaly dostatečně obecné soudy, a jejich závěrům (že obvinění nemohou být nuceni k výpovědi a zároveň se mohou libovolně hájit) nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout (čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny).
65. Za nezákonný nelze považovat ani důkaz odborným vyjádřením Útvaru zvláštních činností Policie České republiky, které, stručně řečeno, hodnotilo zpravodajskou kvalitu práce zaměstnanců Vojenského zpravodajství (viz k tomu zejména rekapitulaci výpovědi ředitele Útvaru zvláštních činností Policie České republiky na str. 59 a násl. rozsudku obvodního soudu). Nelze přisvědčit tomu, že by takové vyjádření bylo z podstaty věci nezákonné, protože jej vypracovává na žádost jednoho policejního útvaru (vyšetřujícího trestnou činnost a zahajujícího trestního stíhání) jiný policejní útvar či jeden policista pro druhého policistu (námitka 3. stěžovatele). Takový postup žádný právní předpis nezapovídá. Přijetím takového právního názoru by kromě případů, které uvádí městský soud (viz str. 55 jeho rozsudku), byla rovněž ochromena např. činnost Kriminalistického ústavu Policie České republiky, kde jde o podobné postupy a situace. Skutečnost, že všechny policejní složky mají jednotné policejní i politické vedení, není podle Ústavního soudu v obecné rovině natolik důležitá, že by tím byla zpochybněna věrohodnost práce policejních orgánů v každé konkrétní trestní věci. Obhajoba má vždy možnost závěry práce policejních pracovníků zpochybnit, což v posuzované věci opakovaně využívala.
66. Pro úplnost je třeba dodat, že policejní orgán sám důkazy autoritativně v řízení před soudem nehodnotí, to je úkolem nezávislého soudu. Nezákonnost tohoto vyjádření nezpůsobuje ani to, že jeho zpracovatel neměl k dispozici všechny listiny, které jsou podle obhajoby nezbytné. To může mít vliv na důkazní sílu tohoto vyjádření, nikoliv jeho (ne)zákonnost. Skutečnost, že vyjádření obsahuje "domněnky" zpracovatele, je rovněž v souladu s obvyklou praxí zpracování odborných vyjádření a znaleckých posudků. Obhajoba má následně možnost tyto přiznané domněnky vyvrátit, resp. poukázat na jejich irelevanci. Konečné hodnocení je pak podle čl. 40 odst. 1 Listiny na soudu samotném (iudex peritus peritorum). Proto ani porušení tohoto ústavního požadavku Ústavní soud neshledal.
VI. c) Námitky konkrétního porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů