Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Arcibiskupství olomoucké, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 1484/2020-917, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 59 Co 133/2019-856 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. března 2019 č. j. 7 C 157/2017-762, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Národní památkový ústav, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, sídlem Italská 753/27, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a že porušen byl i postulát obsažený v čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud"), vedeného pod sp. zn. 7 C 157/2017, se podává, že tento soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení souhlasu vedlejší účastnice (jako žalované) s uzavřením dohody o vydání jiné věci podle § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) (dále jen "ZMV"), a to komplexu Květné zahrady v Kroměříži, sestávajícího z blíže specifikovaných nemovitých věcí, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 110 137,50 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani jedna z podmínek uvedených v § 7 odst. 1 ZMV, a navíc jejímu vydání brání překážka uvedená v § 8 odst. 1 písm. a) ZMV.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že se vedlejší účastnici právo na jejich náhradu nepřiznává, a dále rozhodl, že se jí nepřiznává ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se plně s názorem okresního soudu, že sporné pozemky nejsou ve funkční souvislosti s pozemky, které byly stěžovatelce vydány, a ani nesloužily jako obydlí duchovních, neboť jím se obecně rozumí budova nebo byt, a uplatnila-li stěžovatelka v písemné výzvě jako restituční důvod, že tyto sloužily administrativním účelům, nebylo to prokázáno žádnými důkazy, a ani žádné takové důkazy stěžovatelka nenavrhovala. Nadto některé sporné pozemky, jak bylo prokázáno v řízení před okresním soudem, byly zastavěny, přičemž s dalšími spornými pozemky tvoří jeden nedělitelný funkční celek Květné zahrady.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč.
II. Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka předestírá skutkové okolnosti tohoto případu, přibližuje obsah napadených rozhodnutí, jakož i historii Květné zahrady. Následně vytýká obecným soudům, že nedostatečně zohlednily specifika a funkci Květné zahrady, a proto dospěly k nesprávnému závěru o nenaplnění podmínky tzv. funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, přičemž má za to, že dané posouzení vybočuje z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž řádně neposoudily tvrzení o naplnění podmínky tzv. účelového určení Květné zahrady ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) ZMV.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že již v rozhodovací praxi dovolacího soudu bylo vyřešeno, že podmínka podle § 7 odst. 1 písm. b) ZMV může být naplněna u budov, nikoliv nezastavěných pozemků, ačkoliv rozsudek, na který tento soud odkázal, řeší jinou otázku.
7. Okresní soud podle stěžovatelky pochybil tzv. argumentací v kruhu, když nikoliv řádné odůvodnění, jde-li o (ne)splnění podmínek § 7 odst. 1 ZMV, nahradil odkazem na překážku zastavěnosti podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV, kterou se však plnohodnotně nezabýval s argumentem, že to není třeba, neboť nejsou naplněny znaky podle § 7 odst. 1 ZMV. Opomněl se také zabývat naplněním podmínky podle § 12 odst. 1 ZMV a závěr o existenci překážky zastavěnosti byl učiněn v rozporu s ustálenou judikaturou.
8. Nesprávné hmotněprávní posouzení přitom podle stěžovatelky bylo zapříčiněno opomenutím důkazů i tvrzení, jakož i "předčasným" odmítnutím důkazů, aniž by pro to byla splněna podmínka v podobě koncentrace řízení.
9. V další části (označené jako metaprávní hledisko) stěžovatelka poukazuje na historii Arcibiskupského zámku, přičemž uvádí, že tvořil s Podzámeckou zahradou a s Květnou zahradou jeden komplex, jakož i na jeho politický, hospodářský a kulturní význam, přičemž odmítá konstatování okresního soudu, že při pozemkové reformě v roce 1924 byly tento zámek s Podzámeckou zahradou a Květná zahrada prohlášeny za samostatné celky, a doplňuje, že tehdejší právní úprava chápala hospodářskou samostatnost v úzce ekonomicky pojatém hospodaření. Jednota těchto celků nebyla podle stěžovatelky zpochybněna ani úředníky totalitního režimu, kteří rozhodovali o odnětí tohoto majetku. Uvedené objekty po celou dobu státní držby tvořily jednu hospodářskou a funkční jednotku, přičemž Květná zahrada sloužila jako reprezentační příslušenství zámku i po roce 1989. Stěžovatelka zmiňuje změny, kterými Květná zahrada prošla, její špatný stav, financování její obnovy včetně nutnosti uzavřít k tíži Podzámecké zahrady smlouvu o zřízení služebnosti na dobu pěti let, aby byly dodrženy dotační podmínky, a odmítá, že by se chtěla na účet státu obohatit o prostředky věnované na tuto rekonstrukci se zdůvodněním, že by jí tyto prostředky byly poskytnuty, i kdyby byla vlastnicí Květné zahrady.
10. V další části pak stěžovatelka rozvádí své námitky, jež byly shrnuty v předcházející části ústavní stížnosti. Nejvyššímu soudu vytýká, že jím uváděný rozsudek ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 2143/2018 neřeší otázku, zda lze k některému z účelů stanovených v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV využívat i nezastavěný pozemek. I když se podle stěžovatelky může zdát, že k těmto účelům budou využívány především budovy, takový závěr neobstojí. Za příklad uvádí různé kříže u cesty, sochy světců, křížové cesty apod., které jsou součástí pozemku a sloužily k duchovním účelům, a tudíž k duchovním účelům může sloužit i pozemek, jehož jsou součástí. Obdobně dochází k vydání hřbitovů jako pozemků sloužících k duchovním účelům, nebo zahrad u lázeňského domu. Spornou otázkou se podle stěžovatelky Nejvyšší soud ani obecně nezabýval, čímž porušil její právo na přístup k soudu.
11. Stěžovatelka také vyjádřila nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) ZMV, a upozornila, že k chybné intepretaci a svévolné aplikaci normy jednoduchého (sc. podústavního) práva z důvodu absence smysluplného odůvodnění došlo v řízení, které sleduje ústavně chráněný restituční účel. V této souvislosti poukázala na řadu judikátů Ústavního soudu k výkladu pojmu "funkční souvislost", přičemž má za to, že v jimi stanovených limitech se obecné soudy pohybovaly jen rétoricky a že prokázaný skutkový stav těmto podmínkám odpovídá, a k tomu dodala, že by to bylo ještě jasnější, nebýt opomenutých důkazů a tvrzení či důkazů chybně odmítnutých z důvodu koncentrace řízení. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud vyhnul meritornímu posouzení za použití "úskoku", kdy dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení prezentoval jako zástěrku pro rozporování zjištěného skutkového stavu. Za extrémně vadný pak stěžovatelka považuje závěr o absenci jakékoliv hospodářské závislosti, a to s ohledem na existenci produkčního skleníku a zahradního centra. Upozorňuje i na závislost Květné zahrady na odběru pitné vody ze Schrattenbachovy sýpky, která je (již nyní) v jejím vlastnictví, protože do roku 1950 šlo o jediný zdroj. Má za to, že Květná zahrada nemohla z ekonomického hlediska nikdy fungovat bez provozních dotací plynoucích z hospodaření v jiných hospodářských odvětvích. Stejně tak tomu je i se závěrem okresního soudu, že při první pozemkové reformě bylo s Květnou zahradou nakládáno jako se samostatným celkem.
12. Okresnímu soudu stěžovatelka vytýká, že "zamlčel" rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 4. 1950, které stanovilo podmínky nakládání přídělce s majetkem tak, že tyto platí pro komplex zámku včetně Květné zahrady, a soudům všech stupňů, že se nevypořádaly se skutečností, že při záboru v roce 1949 byly všechny tři areály označovány souhrnně a měly i společné vedení. Z toho má plynout, že v minulosti tvořily jeden celek, byly provázány dodavatelsko-odběratelskými vztahy a v jejich rámci byly přesouvány jednotlivé umělecké prvky. Namítá, že v soudním řízení upozorňovala na zřejmý hospodářský synergický efekt, jakož i na zapsání komplexu do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a na projekt obnovy Národního centra zahradní kultury týkající se obou zahrad. Stěžovatelka zmiňuje i činnosti, které jsou v daném komplexu vykonávány (uskladnění rostlin, mechanizace, kompostování apod.), a tvrdí, že si nemůže dovolit chybějící služby nakupovat od vedlejší účastnice.
13. Především však má stěžovatelka za to, že Květná zahrada může svou kulturní, uměleckou, památkovou a turistikou funkci plnohodnotně zastávat pouze v širším celku, tedy v rámci celého komplexu, kdy její společenský význam je v současnosti zásadní, přičemž obecné soudy specifičnost až unikátnost současného předmětu sporu nereflektují. Podle stěžovatelky je třeba vyjít z dominantní funkce, a to umělecko-kulturní a památkové, přičemž hospodářskou využitelností z hlediska funkční souvislosti nutno chápat "využitelnost" k památkově kulturním účelům.
14. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že při výkladu a použití § 7 odst. 1 písm. b) ZMV se nezabývaly tím, zda je naplněn zdravotní účel, kdy je známo, že Květná zahrada sloužila k rekreaci širokých vrstev obyvatelstva, či zda nesloužila k duchovním účelům, za které lze považovat i rozjímání nad krásami přírody či působení umělecky hodnotného díla na návštěvníky nebo pořádání duchovních a spolkových akcí katolíků. Namítá rovněž, že v soudním řízení uvedla, že účel celého komplexu včetně Květné zahrady byl i vzdělávací, neboť se tam pořádaly různé výstavy, samotné zahrady plnily vzorovou funkci (chov bažantů, pěstování rostlin, zemědělské postupy apod.) a byly přínosem pro vzdělávání široké veřejnosti v botanice a architektuře. Hospodářské zázemí Květné zahrady sloužilo také k administrativním účelům spojeným s hospodařením tohoto areálu. Tyto činnosti byly sice soustředěny v zámku, ale některé se odehrávaly v hospodářském zázemí Květné zahrady. Obecné soudy se s těmito skutečnostmi podle stěžovatelčina názoru nevypořádaly.
15. Stěžovatelka dále odmítá jako nepřesný a extrémně zužující výklad obecných soudů, podle kterého "obydlím duchovních" mohou být jen budovy, přičemž s poukazem na definici obsaženou v § 133 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, odbornou literaturu a nález ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 134/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tvrdí, že pojem obydlí zahrnuje i příslušenství obytné stavby, a tím může být i zahrada, byť přiléhající, ovšem v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jakož i v právních řádech některých zemí Evropské unie je tento pojem vykládán šířeji. Obecné soudy se však tím, zda Květná zahrada nemůže být příslušenstvím zámku a Podzámecké zahrady ve smyslu § 510 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nezabývaly. Tato zahrada přitom byla zřízena jako reprezentační areál zámeckého sídla, který byl předváděn jeho návštěvníkům, později se stala jeho hospodářským a zahradním zázemím a již od poloviny 19. století plnila opět reprezentační funkci, byť v pozměněné podobě (viz výše). Odvolal-li se v této souvislosti Nejvyšší soud na § 121 o. s. ř., takový postup je podle stěžovatelky možný pouze u skutkových zjištění, nikoliv u právního posouzení.
16. V další části stěžovatelka opakuje svou námitku vadného odůvodnění rozsudku okresního soudu, jež mělo spočívat v argumentaci "v kruhu". Dále specifikuje důkazy, které měly obecné soudy opomenout a které měly vést zejména k závěru o tzv. historické funkční souvislosti, s tím, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu není zřejmé, k jakému důkazu se závěr o jejich irelevanci vztahuje a v čem by tato měla spočívat. V souvislosti s tím stěžovatelka blíže objasňuje, jaké skutečnosti chtěla prokázat. Označuje i důkazy, které obecné soudy neprovedly, aniž by to řádně odůvodnily, přičemž má za to, že konstatování jejich bezpředmětnosti není dostatečné. Výše zmíněnou námitku, že okresní soud neprovedl důkazy, i když tomu nebránila koncentrace řízení, stěžovatelka rozvádí tak, že okresní soud v rozporu s § 118 odst. 2 o. s. ř. na jednání dne 7. 8. 2018 nesdělil, která právně významná skutková tvrzení lze považovat za shodná, která zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli. První jednání z tohoto důvodu nebylo skončeno, a ke koncentraci podle § 118b o. s. ř. tak nedošlo. Těmito důkazy přitom chtěla prokázat, že je vlastnicí Schrattenbachovy sýpky, jejíž studna je jediným zdrojem pitné vody pro Květnou zahradu, a tedy naplnění podmínky funkční souvislosti.
17. Uvedenou skutečnost již tvrdila ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2018, což okresní soud opomněl. Stejně tak opomněl její tvrzení, že se v Květné zahradě nachází produkční skleník, v němž se pěstují rostliny pro Podzámeckou zahradu i zámek, a který je proto k jejich užívání nezbytný. Krajskému soudu v této souvislosti vytkla, že se nevypořádal s jejími námitkami, resp. že z jeho rozsudku není zřejmé, proč funkční souvislost z tohoto důvodu není naplněna. Námitku nedostatečného odůvodnění, mající za následek porušení jejího práva na spravedlivý (sc. řádný) proces, uplatnila v dovolání, Nejvyšší soud nedostatky v odůvodnění připustil, avšak nevyvodil z nich žádné následky, protože podle něho z podání nevyplývá, že by byla splněna podmínka funkční souvislosti ve smyslu judikatury dovolacího soudu, a vytkl jí, že netvrdila, že bez produkčního skleníku by se snížila ekonomická a užitná hodnota zámku a Podzámecké zahrady, přičemž však pominul, že nebyla poučena podle § 118a o. s. ř.
18. K námitce porušení předvídatelnosti soudních rozhodnutí stěžovatelka poukazuje na poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a uvádí, že v řízení neuspěla, aniž by ale byla o možnosti neúspěchu poučena. Krajský soud k této námitce konstatoval, že žaloba nebyla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, současně však uvedl, že k tvrzení uvedeném ve výzvě, že Květná zahrada sloužila též administrativním účelům, relevantní důkazy nenavrhovala. Nadto neseznámil účastníky se skutečnostmi, které zná ze své úřední činnosti a ze kterých vycházel, aby se k nim vyjádřili a předložili důkazy k jejich vyvrácení.
19. V další části se pak stěžovatelka vyjadřuje k překážce zastavěnosti podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV.
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
20. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
21. Nejvyšší soud úvodem odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že na všechny otázky obsažené v dovolání stěžovatelce odpověděl, přičemž odmítl, že by trpělo vytýkaným ústavněprávním deficitem. K námitce, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na přístup k soudu, sdělil, že závěr o nepřípustnosti dovolání formuloval s využitím dvou přístupů - první vychází z toho, že vzhledem k jasné dikci zákona se dovolatelem žádané řešení právní otázky přímo podává, a podle druhého se řešení určité právní otázky v jednotlivých rozhodnutích překrývá, přičemž jsou mnohdy posuzovány nejen dílčí aspekty téže otázky, ale řešení obecnějších aspektů často implikuje i odpovědi na otázky zvláštní, přičemž nemá význam meritorně řešit dovolatelem formulovanou dílčí nebo specifickou otázku, jejíž závěr nemůže zvrátit řešení otázky obecné. Náležitě přitom stěžovatelce vysvětlil, proč řešení obecnější otázky zahrnuje řešení otázky předestřené, a proč se tedy odvolací soud v konečném důsledku od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Stěžovatelka svou právní otázku přitom vymezila jen ve vztahu k "obydlí duchovních" jako jednomu z účelových určení stanovených v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV.
22. K otázce funkční souvislosti (Květné zahrady a ostatních objektů ve stěžovatelčině vlastnictví) podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona ZMV Nejvyšší soud uvedl, že v této části je ústavní stížnost pokračující polemikou se skutkovými a navazujícími právními závěry soudů nižších stupňů a že z hlediska právní úpravy dovolacího řízení nemá možnost do zjištěného skutkového stavu zasahovat. Odmítl, že by se zaměřil jen na souvztažnost hospodářskou. Zabýval se i jednotou právně-historickou, včetně aspektů kulturně-památkových, a dodal, že nelze-li některé druhy souvztažnosti podřadit pod "funkční souvislost", neznamená to, že by usnesení bylo stiženo ústavněprávním deficitem. Odmítl rovněž, že se nezabýval některým z aspektů souvztažnosti, který by mohl být takto podřazen, přičemž upozornil, že argument o sdílení údržbářských dílen apod. v řízení vůbec nezazněl. Podle Nejvyššího soudu neodpovídá ani skutečnosti, že by dovolání, jde-li o otázku funkční souvislosti, odmítl argumentem o nezpůsobilosti skutkových námitek, ale bylo to na základě argumentace právní. Stěžovatelčin odkaz na nález ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111) pak Nejvyšší soud označil za nepřiléhavý.
23. Za nepřesvědčivou Nejvyšší soud označil i stěžovatelčinu argumentaci týkající se pojmu "obydlí duchovních" obsaženého v § 7 odst. 1 písm. b) ZMV (trestněprávní chápání pojmu obydlí, příslušenství věci), opírající se o nález sp. zn. III. ÚS 134/20 s odůvodněním, že zahrada jako příslušenství je chápána tak, že se váže k bezprostřední blízkosti obydlí určeného k individuálnímu bydlení, jemuž tvoří venkovní zázemí, a jako taková je společně s ním objektem právní ochrany. O takové spojení Arcibiskupského zámku a Květné zahrady ovšem nejde. Krajský soud podle Nejvyššího soudu nevybočil ani z rámce § 121 o. s. ř., neboť šlo o poukaz na skutečnost známou z úřední činnosti (že stěžovatelka v jiném řízení tvrdila, že obydlím je tento zámek) nebo na skutečnosti obecně známé (stavebně-technický stav Květné zahrady, její lokaci a využití).
24. Namítá-li stěžovatelka nesprávné posouzení podmínky podle § 7 odst. 1 písm. a) ZMV s kritikou úplnosti a správnosti zjištěného skutkového stavu i prostřednictvím argumentu o opomenutých důkazech či tvrzeních, pak soudy obou stupňů náležitě vysvětlily, na jakých důkazech založily své skutkové závěry, proč neprovedly navržené důkazy a neprovedené důkazy také označily. Vytýkanými vadami rozsudky soudů nižších stupňů netrpěly, a stěžovatelka je ani neoznačila v dovolání. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na řadu judikátů Ústavního soudu týkajících se požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí, resp. povinnosti vypořádat se s argumentací účastníků řízení, a vyjádřil názor, že z těchto hledisek napadené rozsudky plně obstojí.
25. K námitce nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka zaměňuje situaci, kdy v důsledku nedostatku poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. byla zamítnuta žaloba z důvodu neunesení důkazního břemene, a situaci, kdy důvody rozhodnutí byly opřeny o argumentaci, která v řízení nezazněla (a účastník na ni nemohl reagovat). Stěžovatelka mohla z odůvodnění rozsudku okresního soudu seznat hned několik důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta, přičemž se tak nestalo pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, ale proto, že bylo prokázáno, že zákonné podmínky vydání věci podle § 7 odst. 1 ZMV nebyly splněny. K námitce stěžovatelky, že tvrzení o administrativním účelu Květné zahrady bylo uplatněno ve výzvě k vydání věci, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka před okresním soudem tento účel netvrdila, a zmíněný soud jí poučení podle výše uvedených ustanovení neposkytl důvodně, přičemž je věcí účastníka, zda tvrzení z předžalobní fáze přenese do řízení před soudem.
26. K otázce zastavěnosti podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV odkázal Nejvyšší soud na to, co uvedl na str. 10 odůvodnění napadeného usnesení.
27. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítl.
28. Krajský soud označil své rozhodnutí za souladné s ústavním pořádkem, neboť skutkový stav byl provedenými důkazy zjištěn dostatečně a byl i správně právně posouzen. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
29. Okresní soud označil svůj rozsudek za správný a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Odmítl, že by postupoval libovolně, s tím, že je vázán zákonem, resp. tzv. výlukovými důvody a předpoklady vydání věci, které představují výjimku z vydání věci oprávněné osobě, a že se stěžovatelka snaží domoci sporného majetku i za cenu porušení zákona. Vzhledem k tomu považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
30. Vedlejší účastnice nejprve podrobně reaguje na část ústavní stížnosti, která se věnuje historii Květné zahrady. Podle jejího názoru z historických dokumentů z doby odnětí majetku neplyne funkční souvislost, přičemž zmiňuje, že stěžovatelka kopíruje své argumenty předestřené v daném soudním řízení a že s tvrzením o jednotné organizačně hospodářské správě příslušného státního majetku přichází až v ústavní stížnosti. Dále upozorňuje na samostatnou realizaci projektu obnovy Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady na straně jedné a Květné zahrady na straně druhé, jakož i na to, že Květná zahrada bez újmy plní poslání Národního centra zahradní kultury a uchovává si svoji památkově kulturní hodnotu i po vydání Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady, resp. zániku služebnosti, zřízené mezi ním a stěžovatelkou, a to uplynutím doby. Odmítá, že by státu byl osud Květné zahrady lhostejný, což dokládá tím, že přistoupil k projektu uvedeného centra, a uzavírá, že stěžovatelce se její "příběh" (jde-li o zmíněnou funkční souvislost) nepodařilo v řízení "skutkově osvědčit".
31. K námitce odepření práva na přístup k (dovolacímu) soudu vedlejší účastnice uvedla, že Nejvyšší soud se přípustností dovolání zabýval, když vyložil § 7 odst. 1 písm. b) ZMV přiléhavě, resp. když v tomto ohledu nevybočil ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, tedy primárně, že dovolání není přípustné, plyne-li řešení položené otázky přímo ze zákona, sekundárně pak, plyne-li řešení specifické právní otázky, a to z výkladu pojmu "obydlí duchovních", z judikaturního řešení obecnější právní otázky. Proto odkaz Nejvyššího soudu na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2143/2018 nepovažuje za nepřiléhavý. S poukazem na smysl a účel ZMV pak odmítá stěžovatelčin výklad daného pojmu (podle něhož může jít i o místo odpočinku duchovních) s tím, že je příliš extenzivní či že jde o nepřípustnou analogii.
32. K namítané libovůli obecných soudů v souvislosti s výkladem a použitím § 7 odst. 1 ZMV vedlejší účastnice upozorňuje, že co do skutkových zjištění i právních závěrů jde o identickou polemiku, kterou stěžovatelka vedla v soudním řízení, že ona sama v souvislosti se soudním výkladem § 7 odst. 1 písm. a) ZMV uvedla, že jej v minulosti Ústavní soud aproboval a že s ohledem na obsáhlou argumentaci zejména vůči jejím obranným tvrzením stěžovatelka, zastoupená právními zástupci specializujícími se na restituční problematiku, si byla velmi dobře vědoma, jaké rozhodné okolnosti má tvrdit a dokazovat, a poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebylo třeba. Stěžovatelka byla dále řádně poučena o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř., žádné námitky však k tomuto poučení nevznesla, naopak uplatnila námitku podjatosti soudkyně.
33. Účastníci, jak má být podle vedlejší účastnice patrno z protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 7. 3. 2019, byli poučeni podle § 119a o. s. ř.
34. Podle vedlejší účastnice není ani pravda, že okresní soud na jednání dne 7. 8. 2018 nesdělil, které skutečnosti lze považovat za nesporné.
35. V odvolání, jak vedlejší účastnice dále uvádí, stěžovatelka namítla, že nebyla vyzvána k doplnění rozhodných skutečností ve vztahu k § 7 odst. 1 ZMV, žádné nové (z tohoto hlediska rozhodné) ale neuvedla. A nové skutečnosti, jimiž se nyní snaží doložit naplnění podmínek uvedeného ustanovení, jsou založeny na excesivním výkladu. Obdobně jako Nejvyšší soud vedlejší účastnice odmítla stěžovatelčinu námitku o nutnosti poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Podle něj není důvodná ani její námitka nepředvídatelnosti rozhodnutí, jež měla tkvět v tom, že krajský soud neseznámil účastníky se skutečnostmi jemu známými z úřední činnosti nebo veřejně známými, neboť tyto byly nejen veřejně známé, ale také vyplývaly z tvrzení samotných účastníků a z provedených listinných důkazů.
36. Vedlejší účastnice nesouhlasí s tím, že by důkazní řízení trpělo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, neboť okresní soud se důkazními návrhy stěžovatelky zabýval a dostatečně vypořádal, když uvedl, proč je neprovedl. Buď mělo jít o důkazy irelevantní, nebo nadbytečné, případně byl návrh na jejich provedení vznesen až po koncentraci řízení. Upozorňuje, že z protokolů o jednání plyne, že o každém z důkazních návrhů okresní soud rozhodl procesně korektním způsobem, poskytl poučení o opravném prostředku a vysvětlil důvody svého postupu v důkazním řízení, a že stejnými námitkami se zabýval již krajský soud a žádné pochybení nezjistil (stejně jako následně Nejvyšší soud).
37. K námitce opomenutých tvrzení vedlejší účastnice uvedla, že neodpovídá skutečnosti, že se obecné soudy nezabývaly stěžovatelčinými tvrzeními o funkční souvislosti, podle nichž byla Květná zahrada napojena na komplex vodáren. Tvrzení o tom, že ji jako obydlí užívaly jiné osoby než duchovní, v řízení nezaznělo, a tudíž nemohlo být opomenuto, navíc je tato skutečnost irelevantní. Stejně tak je zřejmé, že právně relevantní nemůže být tvrzení týkající se neexistence výluky podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV, neboť z tohoto důvodu žaloba nebyla zamítnuta. A byť výslovně nebylo vypořádáno tvrzení, že přikročila k úpravám Květné zahrady až po vyhlášení nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), pro právní bezvýznamnost tohoto tvrzení to nelze považovat za libovůli, nadto jí stěžovatelka před těmito úpravami sdělila, že o vydání v restituci usilovat nebude. Neodpovídá skutečnosti, že by Nejvyšší soud vytkl stěžovatelce, že dostatečně netvrdila, že by bez produkčního skleníku byla snížena ekonomická a užitná hodnota zámku a Podzámecké zahrady, nebo že by uvedl, že měla být poučena podle § 118a o. s. ř., přičemž ani tato argumentace nezůstala bez reakce, stejně jako tvrzení, že Květná zahrada je příslušenstvím zámku a Podzámecké zahrady.
38. K vadám v odůvodnění soudních rozhodnutí vedlejší účastnice uvedla, že skutková zjištění okresního soudu, jeho hodnocení důkazů a právní závěry o splnění podmínek podle § 7 odst. 1 ZMV žádným deficitem netrpí, což plyne nejen ze samotného odůvodnění, ale i z toho, že stěžovatelce nečinilo nejmenší problém náležitě zformulovat odvolací důvody, krajskému soudu nic nebránilo podrobit rozsudek okresního soudu věcnému přezkumu a stejně tak tomu bylo i v případě dovolání, resp. Nejvyššího soudu. Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi a právními aspekty, které byly v dané věci podstatné, a jejich právní výklad citovaného zákona je předvídatelný, rozumný, odpovídající ustálené soudní praxi a není výrazem interpretační svévole. Jde-li o existenci překážky podle § 8 odst. 1 písm. a) ZMV, sama stěžovatelka uvádí, že na řešení této otázky nejsou napadené rozsudky postaveny. Vedlejší účastnice odmítla snahu stěžovatelky vzbudit dojem, že se obecné soudy odkazem na existenci dané překážky nezabývaly jejími tvrzeními a důkazními návrhy k podmínkám podle § 7 odst. 1 ZMV, a to z toho důvodu, že této skutečnosti odporuje obsah odůvodnění napadených rozhodnutí a že samotný poukaz na existenci takové překážky neústavnost nezakládá.
39. K námitkám týkajícím se podmínky tzv. funkční souvislosti vedlejší účastnice uvádí, že se stěžovatelka domáhá nejen jiného výkladu ZMV, ale i jiného zjištění skutkového stavu. Následně reaguje na jednotlivé stěžovatelčiny argumenty, konkrétně na poukaz na hospodářskou závislost, zápis na seznam UNESCO, vlastnickou historickou souvislost, spotřební závislost, projevující se dotacemi z hospodaření v jiných odvětvích, provedení velké pozemkové reformy a její revize, načež tvrdí, že se jimi obecné soudy řádně zabývaly a že ani nově tvrzené skutečnosti, kdyby byly do řízení "vneseny", by nevedly ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě by mohl být přijat jiný právní závěr, a že některá tvrzení ani neodpovídají skutečnosti. Odmítá marginalizaci investice státu do obnovy Květné zahrady a tvrdí, že tato zahrada si zachovala svůj kulturní, umělecký, památkový a turistický význam i po vydání zámku s Podzámeckou zahradou, že to nevedlo k výmazu těchto objektů ze seznamu UNESCO a ani se nezměnil statut jejich památkové ochrany.
40. K argumentu principem ex favore restitutionis vedlejší účastnice s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 4121/18 sdělila, že nevydání se nijak nedotklo Květné zahrady ani zámku s Podzámeckou zahradou ani města Kroměříž, přičemž judikaturou bylo dovozeno, že tzv. funkční souvislost nelze dovozovat z historicko-vlastnické (právní) souvislosti. K podmínce "účelového užívání" vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka v řízení nikdy netvrdila skutečnosti, které by její nárok ospravedlňovaly, a jen opakuje své důvody (viz výše), pro které nelze její interpretaci akceptovat. Ze všech těchto důvodů vedlejší účastnice navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, příp. její zamítnutí.
41. Pro úplnost se uvádí, že v průběhu řízení Ústavní soud obdržel nevyžádané podání spolku Klub UNESCO Kroměříž, který nebyl účastníkem řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nicméně měl potřebu sdělit Ústavnímu soudu svůj názor na věc. K tomu Ústavní soud připomíná, že k takovým nevyžádaným vyjádřením od odlišných subjektů než účastníků či vedlejších účastníků řízení nepřihlíží (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 2076/18).
IV. Stěžovatelčina replika
42. Uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka svého práva využila a ve své replice poukazuje na kritiku přístupu Nejvyššího soudu v těch případech, kdy dovolatelé uplatňují skutkové námitky v dobré víře, že jde o námitky právní, konstatuje, že kořen nesouladu mezi právními náhledy na danou věc tkví v nepochopení toho, že je unikátní do té míry, že na ni nelze bez "adaptace" aplikovat judikaturu formulovanou ve značně restriktivním duchu v odlišném kontextu ostatních restitucí. Ústavní soud má být vhodným fórem pro případnou korekci, jde-li o judikaturou formulovaný obsah a rozsah pojmu funkční souvislost, na problematiku restituce Arcibiskupského zámku a obou zahrad v Kroměříži. Podle stěžovatelky nelze ani obejít potřebu výkladu pojmu "obydlí" presumováním jeho triviální známosti, jak činí Nejvyšší soud.
43. V souvislosti s vyjádřením Nejvyššího soudu pak stěžovatelka uvádí, že v dovolání předestřená otázka nespočívala v tom, zda by se měly vydávat i ty nemovité věci, které sloužily k relaxaci duchovních, nýbrž k výkladu rozsahu a obsahu pojmu "obydlí" pro účely ZMV. Nejvyšší soud bez podrobnější argumentace odmítl aplikovat jedinou legální definici tohoto pojmu (§ 133 trestního zákoníku), přičemž i samotné odmítnutí toho je určitou interpretací. Rozporuje, že by vydávaným majetkem mohly být jen budovy, nikoliv pozemky, a vytýká Nejvyššímu soudu, že na straně jedné konstatoval, že výklad tohoto pojmu není třeba, a současně jej vyložil stručným až zkratkovitým způsobem tak, že z něj vylučuje veškeré pozemky včetně těch, které tvoří příslušenství budov. Takto zásadní restrikce není věcně odůvodněna, tedy kromě odkazu na "obvyklé chápání v běžné populaci" a na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, kde ale definice tohoto pojmu chybí. A označila-li v odvolání za obydlí duchovních Arcibiskupský zámek, pak to nevylučuje, že Květná zahrada tvořila jeho příslušenství.
44. Podle stěžovatelky je nezbytné posuzovat restituční případy individuálně, kdy potřeby sídla arcibiskupů byly odlišné od běžně chápaného pojmu obydlí, a daný pojem je třeba vykládat šířeji, než jak činí trestní zákoník, protože v trestním právu je uplatňován princip restriktivní formulace a výkladu pojmů, zvláště v případě vůle zákonodárce vyjádřené v § 18 odst. 4 ZMV. Druhým aspektem má být specifičnost celého komplexu, kdy umělecký styl diktoval umístit daný druh zahrady za hradby města, kde pak představovala určitý protipól k parkově stylizované Podzámecké zahradě. Třetím aspektem je zásada ex favore restitutionis. Stěžovatelka následně označila judikaturní odkazy Nejvyššího soudu za nepřípadné, neboť se v nich dovolatelé domáhali rozhodnutí v přímém rozporu s právní normou, a konstatovala, že se naznačenou právní otázkou obecné soudy při specifickém charakteru sporných pozemků dostatečně nezabývaly.
45. Podle stěžovatelky ani u podmínky tzv. funkční souvislosti rovněž nejde o "triviální otázku". S poukazem na odbornou literaturu uvádí, že funkční souvislost se posuzuje ve vztahu ke skutečné funkci daných věcí a není omezena jen např. na bezprostřední sousedství. Naplnění dané podmínky potvrzuje skutečnost, že obě zahrady jsou příslušenstvím Arcibiskupského zámku, přičemž argumentuje, že je-li něco příslušenstvím věci, pak s ní musí i funkčně souviset. Příslušenství se pak vydává spolu s věcí hlavní podle § 12 odst. 1 ZMV.