11. Plenární většina v bodu 30 stanoviska mimo jiné zdůrazňuje, že mohou nastat situace, kdy by z ústavněprávního hlediska naopak nemohlo obstát nepoužití zákona zrušeného nálezem Ústavního soudu s odloženou vykonatelností. Výslovně přitom neřeší, zda pod tuto situaci spadá i posuzovaná věc. Z celkového vyznění odůvodnění stanoviska lze dovodit, že nejspíše ano. Plénum totiž konstatuje, že postup Ministerstva spravedlnosti spočívající v umožnění bezplatného nahlížení do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti, nebyl nezákonný (argumentum a fortiori ani neústavní). A contrario tudíž opačný postup spočívající v nepoužití (případně ve velmi zdrženlivém použití) zrušených zákonných ustanovení, nutně shledává přinejmenším jako nezákonný. V té souvislosti přitom však plenární většina bagatelizuje, že v důsledku obdržení předžalobní výzvy Ministerstvo spravedlnosti podle těchto zákonných ustanovení po celou dobu jejich účinnosti nepostupovalo, když je aplikovalo pouze do 6. 11. 2020, „i když mohlo (a také mělo) postupovat odlišně až do 31. 12. 2020“ (bod 47 i. f.). To již nevadí? Podle našeho mínění to jen podtrhuje vnitřní rozpornost stanoviska.
12. Největší slabinou stanoviska je však již jeho samotný výrok. Jím se totiž zcela nepokrytě namísto zaujetí ústavněprávního názoru vykládají běžné zákony, resp. se obecným soudům předkládá výklad zákonné úpravy, jenž jako jediný možný mohou ve své rozhodovací činnosti následovat. Tím se ovšem stanovisko zcela zásadně odchyluje od svého účelu. Nebyla-li ale předkládajícím senátem položena žádná ústavněprávní otázka, která je bezprostředně relevantní pro posouzení věci samé (srov. derogační důvod nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22spočívající – nic více – než na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a nikoli na konstatování nezákonnosti postupu ministerstva), sotva bylo možno očekávat ústavněprávní odpověď.
13. V ostatním souhlasíme s odlišným stanoviskem soudce Vladimíra Sládečka v jeho bodech 1 až 13.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala Radovan Suchánek
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), podávám následující odlišné stanovisko:
1. Nesouhlasím s „výrokem“ stanoviska pléna ani s jeho odůvodněním.
2. Stanovisko pléna má zřejmě vyjádřit odlišný právní názor od názoru, který byl vysloven v nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22, a byl iniciován II. senátem Ústavního soudu.
3. Předložené stanovisko pléna však nepředkládá přesvědčivou argumentaci. Na závěry obsažené v nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22reaguje zpravidla jen nepodloženým nesouhlasem, jeho vlastní argumentace je převážně mimoběžná, nepostihující danou problematiku, resp. se míjí s názory a závěry obsaženými v nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22(srov. dále). Zdá se, že je stanovisko tak trochu „šito horkou jehlou“. Přitom jde o otázku složitou, která nemá jednoduchá řešení.
4. V bodě I. je přehnaně zevrubně popsán Předmět řízení o ústavní stížnosti (fakticky jde o tzv. naraci odůvodnění), na základě které má dojít k vyjádření odlišného právního názoru. Takto detailní rozbor však spíše patří do odůvodnění rozhodnutí o dané ústavní stížnosti. Stanovisko by v úvodní části mělo toliko stručně, a to jasně a zřetelně, vyjádřit, proč je odlišné stanovisko předloženo, což ostatně neplyne ani z části následující.
5. V části II. označené Právní názor vyslovený v nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22je poněkud výběrově (nahodile, nesystematicky) seznamováno s některými náhledy v odůvodnění napadeného nálezu. Není nicméně příliš jasné, jaký konkrétní právní názor IV. senátu je považován za problematický, a tudíž vyžadující překonání.
6. Za vyjádření odlišného stanoviska zřejmě nelze považovat pouhé „neztotožnění se“ s dílčím závěrem (bod 44.), do vlastního „výroku“ stanoviska pléna se to stejně nepromítlo. Podle mého mínění by bylo možné nejspíše uvažovat o názoru uvedeném v bodě 28. napadeného nálezu, jak je zmíněn v bodě 14. stanoviska. Stanovisko s tímto náhledem však explicite nepolemizuje.
7. V partii III. Podmínky rozhodování o návrhu stanoviska pléna se vysvětluje postup pléna při projednávání stanoviska. Za zvláštní pozornost stojí body 21. až 23., kde se argumentuje, proč nebrání projednání návrhu plénem Ústavního soudu skutečnost, že podáním ze dne 28. 11. 2022 vzal stěžovatel ústavní stížnost, na základě které byl podán návrh stanoviska, zpět. Odůvodnění tohoto postupu považuji v prvé řadě za účelové, ale především rozporné zejména s § 23 zákona o Ústavním soudu, včetně problematických důsledků, které plénum nedohlédlo. V tomto směru odkazuji na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku soudců Radovana Suchánka a Josefa Fialy, ke které se připojuji (v bodech 1 až 7).
8. Část IV. Vlastní posouzení se skládá ze dvou oddílů: Obecně k účinkům zrušovacího nálezu na právní vztahy a K (ne)zákonnosti postupu ministerstva s ohledem na nálezsp. zn. Pl. ÚS 38/17. V „obecné“ části je vskutku shrnuta judikatura Ústavního soudu k účinku zrušovacího nálezu na právní vztahy. Problém spočívá ovšem v tom, že o tuto problematiku v citovaných nálezech ani tak nejde. Očekával bych totiž seznámení s dosavadní judikaturou týkající se případů účinků zrušovacího nálezu, když byla vykonatelnost rozhodnutí Ústavního soudu odložena. Tedy téma, o které v daném případě jde. V této části je tak – s určitými vzácnými výjimkami (srov. dále) – předložena judikatura k obecnějším otázkám souvisejícím se zrušením ustanovení zákona. Jde zejména o účinky zrušení, nicméně, jak naznačeno, bez vztahu k projednávané problematice, případně o problém závaznosti vykonatelného zrušovacího nálezu, též v souvislosti s ústavní stížností, která vyvolala návrh na zrušení.
9. Jen velmi omezeně je zmíněna judikatura alespoň zčásti se týkající dané problematiky, tj. použití ustanovení zákona, které bylo sice Ústavním soudem zrušeno, avšak jeho vykonatelnost byla odložena. Jde zejména o relevantní stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 (k tomu srov. též dále), dále nálezysp. zn. Pl. ÚS 15/09,IV. ÚS 1572/11,Pl. ÚS 10/17aI. ÚS 102/2000. Žádné, ať již konkrétní, či obecnější závěry, které by z těchto rozhodnutí mohly plynout pro probíranou věc, nicméně plénum neuvádí. Vlastní problematiky se tak plénum relevantněji spíše dotkne vlastně až v bodech 35. a 37. (a bodě 43. v další části). Druhý oddíl se pak v podstatě věnuje jen ex post výkladu, účinkům a aplikačním souvislostem nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17, zejména ve vztahu k jednání Ministerstva spravedlnosti.
10. Zásadní problém shledávám v tom, že ve stanovisku pléna není zcela jasně uvedeno, o co vlastně v odlišném právním názoru jde. V čem se tedy odlišuje, tedy kromě – cum grano salis – závěru, že z nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti nepostupovalo nezákonně, když v období od vyhlášení nálezu do dne jeho (odložené) vykonatelnosti umožňovalo každému „bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným ustanovením“.
11. To sice odpovídá posouzení položené otázky, zda má nálezsp. zn. Pl. ÚS 38/17za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti (bod 20.), avšak nálezsp. zn. IV. ÚS 579/22to výslovně neřeší. Za přínosnější bych považoval posouzení modifikované (!) druhé otázky, resp. provedení obecného výkladu účinků nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen zákon nebo vyslovena jeho neústavnost, na právní vztahy vzniklé v době účinnosti neústavní zákonné úpravy (bod 25.), ovšem v situaci, kdy došlo k odkladu vykonatelnosti. Ano, o odpověď na tuto otázku by především mělo jít, ale ve stanovisku k tomu nenalezneme prakticky nic.
12. Očekával bych tedy od stanoviska pléna především závěry, resp. vymezení určitého obecného návodu k postupům v obdobných případech. S ohledem na určitou nejednotnost či nejasnost judikatury (bod 35.) je třeba k věci přistoupit komplexně a stanovit konkrétní – alespoň do určité míry – obecně aplikovatelná pravidla pro projednávání ústavních stížností, které namítají nerespektování (či respektování) plenárního zrušovacího nálezu (při kontrole ústavnosti norem) v období od jeho vydání do data jeho odložené vykonatelnosti. V textu se rozebírá, resp. se zaujímá postoj fakticky k jedné konkrétní věci, byť je prakticky stejných ústavních stížností, které namítají totéž, více než stovka.
13. Ostatně se domnívám, že v celém odůvodnění se velmi obtížně hledá zřetelná argumentace, proč vlastně Ústavní soud vydává odlišné stanovisko. Např. s kterým konkrétním právním názorem plénum nesouhlasí (bod 19.), nebo není jasné která „uvedená východiska nebyla IV. senátem respektována“ (bod 35.).
14. Jak jsem se již zmínil v úvodu, jde o problematiku složitou, ovšem důležitou. Proto jsem o ní vícekrát diskutoval s mým asistentem, odborníkem na ústavní právo, doc. J. Svatoněm, a to již před předložením stanoviska. Uvažovali jsme o nějakém řešení, ale písemný materiál jsme kvůli překotnému vývoji (předložení stanoviska pléna) nestačili zpracovat. Prozatím jsme v našich úvahách dospěli k určitým východiskům.
15. K problematice je možné přistupovat v podstatě dvěma způsoby, z pohledu formálního nebo materiálního.
16. Pokud jde o formální pojetí, platilo by, že dokud u zrušovacího nálezu nenastala (odložená) vykonatelnost, příslušná dosavadní úprava zavazuje všechny orgány a osoby. To je obsaženo také ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10. Vychází to též z určité podobnosti se situací, kdy je přijata nová právní úprava, avšak účinnost je odložena. V období legisvakance se tak postupuje podle dosavadní platné úpravy.
17. Uplatnění materiálního pojetí se může zdát vhodnějším, ale jeho specifikace se jeví podstatně komplikovanější. Jde o to nalézt východisko pro aplikaci (či neaplikaci) zrušené, avšak nevykonatelné úpravy. Tedy stanovit (specifikovat) dosažení určité (kvalifikované) intenzity porušení práva, kdy již není přijatelné úpravu použít (jisté náznaky v tomto směru lze patrně nalézt v bodě 49). Problém pak spočívá právě ve způsobu vymezení kvalifikované intenzity. Jelikož nebyl a ani není dostatečný čas na zevrubnější úvahy, toliko pracovně lze uvažovat takto: kvalifikovaná (dostatečná) intenzita by se zřejmě projevila u trestních věcí, případně i přestupků, v podstatě by se mohla uplatnit také u lidských práv tzv. první generace.
18. Nicméně na závěr – dá se říci, že patrně ve shodě se stanoviskem (i když značně zjednodušeně) – uvádím: projednávaný případ by podle mého názoru skutečně nedosahoval potřebné (kvalifikované) intenzity. Především ústavní stížnost vlastně nesměřuje přímo proti vlastnímu zásahu do práv, ale má sekundární charakter, jde o náhradu za nemajetkovou újmu.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Vladimír Sládeček
3. Odlišné stanovisko soudce Jana Filipa k odůvodnění stanoviska Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22
S výrokem i odůvodněním právě přijatého stanoviska souhlasím s dodatkem, že v jeho odůvodnění nebyla vyčerpána veškerá problematika a argumentace zde překonávaného nálezu, ač by to bylo podle mého názoru žádoucí.
Nynějším stanoviskem je podle § 23 zákona o Ústavním soudu překonáván právní názor vyjádřený v nálezu ze dne 18. 10. 2022sp. zn. IV. ÚS 579/22, a nepřímo i v na něj navazujícím a odkazujícím nálezusp. zn. IV. ÚS 2296/22, který byl přijat v době, kdy již na něj předložený návrh stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 nemohl reagovat. Prosazovat další doplňování argumentace, případně ji upravovat, by podle mne, z hlediska urgentnosti potřeby vydání stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu, nemuselo být konstruktivní, když jsem sám jeho co nejrychlejší předložení již při vydání prvního nálezu požadoval, či v to doufal.
Proti nálezusp. zn. IV. ÚS 579/22, a následně proti výroku a odůvodnění nálezu ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. IV. US 2296/22, jsem se vyjádřil podrobně v odlišných stanoviscích, která již byla zveřejněna spolu s těmito nálezy. Protože v těchto stanoviscích se vyjadřuji kriticky nejen k tomu, že měl být zachován právní názor, který nyní potvrzuje plénum ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, nýbrž i k řadě dalších nesprávností, odkazuji na tato odůvodnění a argumentaci v nich (zejména k nálezusp. zn. IV. ÚS 2296/22), aniž bych hodlal narušovat souvislost argumentace v odůvodnění nynějšího stanoviska.
Je to proto, že některé věci se mi jako soudci IV. senátu pochopitelně jeví z pohledu zevnitř na základě několikaměsíční diskuze v senátu poněkud v jiné perspektivě, než v případě perspektivy „celosoudní“ Ústavního soudu, ale i následného rozhodování obecných soudů při uplatnění důsledků tzv. incidentní retrospektivity judikaturního odklonu, tedy stručně řečeno, co bude dál. Stejně tak ale nechci narušovat souvislost své argumentace v těchto odlišných stanoviscích, která přímo s nynějším stanoviskem podle § 23 zákona o Ústavním soudu souvisejí, ale dívají se na celou věc jinak.
Proto odkazuji na obě odlišná stanoviska, zejména pak na odlišné stanovisko ze dne 22. 11. 2022 k nálezusp. zn. IV. ÚS 2296/22, a to na jeho body 4 a 22 (námitka obcházení § 23 jako základ), a dále na námitky chybějící argumentace novelou zákona o střetu zájmů (zákon č. 180/2022 Sb.), základů dogmatiky konstrukce zrušitelnosti právního předpisu podle Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu (body 12 až 16, 20 a 21), nevyjasněné otázky ohledně sankcionování (ačkoli ve výroku nynějšího stanoviska je na to reagováno), nedodržení právního předpisu, jehož ustanovení byla zrušena s odkladem (bod 18 a 19), a na důsledky vydání nynějšího stanoviska pro další rozhodovací praxi Ústavního soudu a soudů obecných (body 29 až 33).
Proti jádru argumentace v nynějším stanovisku, které rekapituluje hlavní důvody pro přijetí takového výroku nálezusp. zn. Pl. ÚS 38/17, pochopitelně námitky nevznáším. Nicméně nelze nevidět, že se argumentace prvního nálezu a argumentace nynějšího stanoviska poněkud míjí, resp. jeho argumentace jde na podporu postupu vedlejší účastnice, nikoli proti samotnému nálezu, zatímco moje námitky směřují přímo proti oběma nálezům a jejich důsledkům.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jan Filip