49. Odmítnutím zohlednit nejlepší zájmy zejména mladšího ještě nezletilého syna stěžovatele Jakuba C. pak vrchní soud nerespektoval principy plynoucí z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a z práva na zvláštní ochranu dětí a rodičovství podle čl. 32 odst. 1 Listiny. Ze spisového materiálu plyne, že odnětí svobody stěžovatele má na jeho mladšího syna negativní dopad, neboť s matkou si nerozumí, což je skutečnost, kterou v souladu se shora citovanou judikaturou (sub bod 34) musí vzít rozhodující soudy v úvahu. Měly by přitom pečlivě zvažovat alternativy k trestu odnětí svobody, jak plyne z § 39 odst. 1 trestního zákoníku v rámci povinnosti zhodnotit rodinné poměry pachatele (stěžovatele).
50. Nutno dodat, že ze shora uvedeného nelze dovodit, že by nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad zájmem společnosti na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů. V naprosté většině případů bude váha tohoto zájmu větší, což může vést k závěru trestních soudů o nutnosti odejmout pachateli osobní svobodu. Zohlednění nejlepšího zájmu dítěte však nesmí z úvah soudu ukládajícího trest za spáchaný trestný čin zcela zmizet či být jen formální. Trestní soudy k němu proto musí přihlédnout a odůvodnit, proč v tom kterém případě (ne)převáží nad zájmem společnosti na potrestání pachatele. Obzvláště v tomto konkrétním případě je váha nejlepších zájmů mladšího syna stěžovatele velmi vysoká a vrchní soud řádně a dostatečně nevysvětlil, proč podle jeho názoru musí nejlepší zájmy dítěte ustoupit nutnosti uložit stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody [srov. nález ze dne 7. 8. 2017sp. zn. II. ÚS 2027/17(N 137/86 SbNU 315)].
51. Pochybení vrchního soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, když uzavřel, že námitky stěžovatele ohledně neaplikovaného § 58 odst. 1 trestního zákoníku nenaplňují v dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu], ale ani žádný jiný dovolací důvod.
52. K tomuto závěru Nejvyššího soudu Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že podle některých judikaturních rozhodnutí Nejvyššího soudu se dovolatel s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu [nyní § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu], ale ani na žádný jiný dovolací důvod, nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože nevyužil-li soud tohoto oprávnění a nepostupoval-li podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. již Nejvyšším soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 263/2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006 aj.).
53. Zmíněný názor však byl zpochybněn v některých jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007 aj.), která připustila použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [nyní § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu] s argumentací, že nesprávné nepoužití § 40 odst. 1 trestního zákona (nyní § 58 odst. 1 trestního zákoníku) při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [nyní § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], neboť rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že jen nesprávné použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku (dříve § 40 trestního zákona) při výměře trestu odnětí svobody a jeho uložení pod dolní hranici zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu [nyní § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Naproti tomu nepoužití § 58 trestního zákoníku a uložení trestu v rámci jeho "normální" (nesnížené dolní hranice) trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku tento dovolací důvod nenaplňuje, ale je třeba se zabývat tím, zda nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [nyní § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 668/2007 totiž vyplývá, že v § 58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody jde z hlediska jeho vymezení o hmotně právní ustanovení, které lze podřadit pod jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a proto spadá jako celek pod tento dovolací důvod. Ve své podstatě jde o obdobné ustanovení, jako je například § 43 trestního zákoníku o ukládání trestu za více trestných činů (o úhrnném nebo souhrnném trestu), jehož nesprávné použití lze také namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], protože jde o ustanovení, které se svou povahou a významem odlišuje od obecných hledisek pro výměru trestu stanovených v § 39 a násl. trestního zákoníku (srov. k tomu i Púry, F., Šámal, P. in Šámal, P. a kol. Trestní řád II., § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3170).
54. Takový postup Nejvyššího soudu podle Ústavního soudu není možné akceptovat. Jde o dva protichůdné názory Nejvyššího soudu, a proto věc měla být předložena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, anebo měla být řešena stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu (srov. § 21 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), což se nestalo. Připouští-li Nejvyšší soud, že nesprávné použití § 58 trestního zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [případně podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021], kdy jde fakticky o postup v neprospěch obviněného, nelze považovat za správné a logické, aby současně nepřipouštěl naplnění žádného dovolacího důvodu při nezákonném nepoužití § 58 trestního zákoníku a neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby stanovené trestním zákoníkem, ač pro takový postup (ve prospěch obviněného) byly splněny zákonné podmínky. Takový výklad nelze považovat za ústavně konformní, neboť porušuje rovnost při použití dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) [nyní § 265b odst. 1 písm. h) a i)] trestního řádu, když § 58 trestního zákoníku je hmotněprávním ustanovením, a nejvyššímu státnímu zástupci (příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce) a obviněnému musí být dána rovnost ohledně možnosti podat mimořádný opravný prostředek (dovolání) ať již při jeho nezákonné aplikaci (v neprospěch obviněného), kdy byl nedůvodně uložen trest pod dolní hranici trestní sazby odnětí svobody, tak tím spíše i v jeho prospěch, kdy přes splnění podmínek § 58 odst. 1 trestního zákoníku byl uložen trest v rámci stanovené trestní sazby trestním zákoníkem v jeho zvláštní části, ač měl být důvodně uložen pod dolní hranici trestní sazby (k rovnosti při využívání opravných prostředků v trestním řízení obviněným i státním zástupcem, kteří musí mít v tomto směru stejné podmínky, viz přiměřeně nález ze dne 24. 1. 2023sp. zn. I. ÚS 3218/22). Přitom nelze ani akceptovat závěr napadeného usnesení Nejvyššího soudu, že zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to shledal-li by, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), a proto rigidní gramatický výklad § 265b odst. 1 písm. h) [nyní § 265b odst. 1 písm. i)] trestního řádu (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 3 Tdo 311/2012) je třeba překonat ústavně konformním teleologickým výkladem.
55. Pro úplnost je třeba dodat, že v některých dalších případech, např. v usnesení ze dne 3. 8. 2022 sp. zn. 11 Tdo 655/2022 Nejvyšší soud sice na jedné straně zopakoval závěry shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale na druhé straně se s podstatnými námitkami obviněného (včetně nepoužití § 58 trestního zákoníku) zabýval a vypořádal se ústavně konformně s nimi, a proto Ústavní soud usnesením ze dne 22. 11. 2022sp. zn. I. ÚS 2913/22ústavní stížnost podanou mimo jiné i proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu odmítl, a v odůvodnění uvedl, že obecné soudy (včetně Nejvyššího soudu) ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily, proč byl obviněnému v této předchozí věci uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby v trvání osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku; rovněž dostatečně podrobně vysvětlily, proč v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Podobně tomu bylo i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1587/2019.
56. Ústavnímu soudu nenáleží, aby podával závazný výklad trestních předpisů či sjednocoval judikaturu obecných soudů v trestních věcech. Může toliko posoudit, zda trestní soud při výkladu trestních zákonů nepřekročil interpretační zásady, kterým je přiznávána ústavněprávní relevance. Jde především o zásadu nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (srov. čl. 39 Listiny a zákaz analogie v neprospěch pachatele), zásadu proporcionality trestní represe a zásadu trestního práva jako ultima ratio [srov. např. nález ze dne 10. 12. 2009sp. zn. III. ÚS 1481/09(N 257/55 SbNU 479)]. Trestní soudy jsou povinny jednotlivá ustanovení trestních zákonů interpretovat a aplikovat ve světle těchto zásad a řídit se jimi v případě konkurence více metodologicky racionálně obhájitelných interpretačních alternativ [srov. nález ze dne 3. 5. 2012sp. zn. III. ÚS 284/12(N 96/65 SbNU 295)].
57. Dovodil-li Nejvyšší soud, že námitky stěžovatele ohledně neaplikovaného § 58 odst. 1 trestního zákoníku nenaplňují v dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu], ani žádný jiný dovolací důvod, ač ve své shora citované judikatuře rovněž připouští, že nezákonné nepoužití § 58 trestního zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, případně podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu (byl-li by uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe), ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h), příp. i) trestního řádu], dopustil se nerovného přístupu v neprospěch stěžovatele, který z ústavního hlediska nelze akceptovat.
58. Ústavní soud se navíc neztotožnil ani s tím závěrem Nejvyššího soudu, že uložený trest není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky či že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud po posouzení věci přisvědčil závěru vrchního soudu, že okolnosti činu a způsobený následek vylučují aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku. V dané souvislosti poukázal na to, že judikaturní případy (sub bod 10), kdy bylo do pravomocných rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody zasaženo zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu či Ústavního soudu z důvodu kolize s principem proporcionality trestní represe, se týkaly situací, v nichž byly upřednostněny zájmy na výchovných poměrech nezletilých dětí výrazně nízkého věku před postihem rodičů, pachatelů trestné činnosti směřující proti rodinným příslušníkům, nepodmíněným trestem odnětí svobody, který by jinak byl plně adekvátní. Naznačená pravidla podle Nejvyššího soudu nebylo možno v posuzované věci aplikovat, neboť nešlo o odsouzení rodiče, které má přímý dopad na osud nezletilých dětí velmi nízkého věku (jeden syn byl již zletilý a druhý ve věku patnácti let).
59. Uvedenému názoru Nejvyššího soudu Ústavní soud nemohl přisvědčit. Podle čl. 1 Úmluvy o právech dítěte se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Z žádného ustanovení Úmluvy o právech dítěte nelze bez dalšího dovodit, že by toto nařízení dopadalo pouze na děti velmi nízkého věku, jak uzavřel Nejvyšší soud. Není pochyb o tom, že zvláštní ochranu vyžadují i děti v období dospívání, jinými slovy významný z pohledu ochrany dítěte je celý proces dospívání od narození dítěte až k jeho završení, přičemž jakékoliv zúžení této ochrany co do stanovení pouze nižší věkové hranice je v rozporu se smyslem a účelem dané ochrany. Nelze pomíjet, že v některých případech vyšší věk dítěte dokonce může znamenat vyšší riziko deformace pozitivního vývoje lidské osobnosti oproti věku nižšímu. V posuzované věci stěžovatel, kterému byli svěřeni synové do výchovy, prokazatelně edukativně obstál a jeho vliv na pozitivní vývoj obou nezletilých synů (dnes již jen jednoho) je nesporný, nenahraditelný a nadále potřebný, a to tím spíše za situace, kdy jejich vztahy s matkou jsou podle dosud provedeného dokazování narušené. Návrat stěžovatele k synům je navíc žádoucí i se zřetelem na smysluplné naplnění restorativní funkce trestu.
60. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud na základě výše zmíněného oprávnění k výjimečnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů shledal ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným rozhodnutím důvodnou.
VI. Závěr
61. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a rozhodl, že napadenými ve výroku specifikovanými částmi rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se zákazem ukládání trestu jiným než zákonným způsobem (nulla poena sine lege) vyjádřeným v čl. 39 Listiny a právo na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví uvedené rozhodnutí vrchního soudu ve výroku I., kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 12. 2021 č. j. 28 T 6/2019-1600 ve výroku o trestu, ve výroku II. kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a se zařazením pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou, a ve výroku IV., jímž bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, a v navazujících částech i napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
62. V novém řízení se vrchní soud bude muset zaměřit na to, jaký z výše popsaných účelů trestání bude sledovat trest, který stěžovateli za spáchané přečiny uloží. Bude tedy muset zvážit, v jaké míře trest, o němž za spáchané přečiny rozhodne, sleduje účel retributivní či některý z cílů konsekvencionalistických. S ohledem na zvolené účely se pak zejména bude muset zaměřit na odůvodnění přiměřenosti uloženého trestu v souladu s principy proporcionality a subsidiarity přísnější trestní represe (ultima ratio). Nesmí opomenout kromě okolností stěžovateli přitěžujících i okolnosti polehčující a další shora uvedené skutečnosti, a to včetně nejlepších zájmů mladšího syna stěžovatele, a všechny tyto rozhodné skutečnosti ve smyslu shora uvedených úvah Ústavního soudu znovu posoudit i z hlediska aplikace § 58 odst. 1 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Jedině v takovém případě poskytne stěžovateli náležitou odpověď na jeho obhajobu v odvolacím řízení a vyvrátí jakékoliv možné pochybnosti o tom, že je výkon spravedlnosti arbitrární, neprůhledný a nekontrolovatelný veřejností. Shora uvedené závěry jsou závazné i pro Nejvyšší soud, který by případně rozhodoval o znovu podaném dovolání proti novému rozsudku vrchního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
63. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. června 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Jana Wintra k nálezusp. zn. I. ÚS 631/23
Podle § 22 zákona o Ústavním soudu uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu; jsem přesvědčen, že ústavní stížnost měla být odmítnuta, popř. zamítnuta. Vedou mne k tomu tyto důvody:
I. Přezkum rozhodnutí obecného soudu nepoužít institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku
1. Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (dále "TZ") k trestu odnětí svobody na pět let, což je zákonem stanovená dolní hranice pro trestný čin týrání svěřené osoby, je-li jím způsobena těžká újma na zdraví nejméně dvou osob. Prvoinstanční soud uložil s použitím mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ tříletý podmíněný trest, odvolací soud ho změnil na pětiletý nepodmíněný (pětiletý podmíněný uložit nelze) a Nejvyšší soud odmítl dovolání. Stěžovatel brojí proti nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ ("Má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené."). Hlavní spornou právní otázkou je, jaké požadavky klade ústavní pořádek ČR na odůvodnění rozhodnutí soudu o nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ.
2. Ústavní soud dodržuje zdrženlivost v případě přezkumu uloženého trestu a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat (bod 27 nálezu s odkazem na nálezsp. zn. II. ÚS 455/05), Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti proti nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ již v několika desítkách případů a vždy ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesenísp. zn. I. ÚS 2113/17,II. ÚS 2202/17,I. ÚS 2730/19,I. ÚS 811/20,III. ÚS 817/21,IV. ÚS 2133/20,II. ÚS 149/22,I. ÚS 541/22,II. ÚS 545/22,III. ÚS 661/23aIV. ÚS 1461/22) a jednou ji zamítl (nálezsp. zn. IV. ÚS 950/19). Podle usnesenísp. zn. I. ÚS 2113/17"z dikce ustanovení § 58 vyplývá, že jeho aplikace je na úvaze obecných soudů; jedná se o mimořádný institut mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti či závažnosti situace je ponechána na úvaze obecných soudů". Tato zdrženlivost je namístě, neboť obecné soudy mohou ze své pozice a zkušenosti mnohem lépe posoudit okolnosti případu, a Ústavnímu soudu přísluší jen ochrana ústavnosti. Je tedy na zvážení, zda v projednávané věci odůvodnění odvolacího soudu a Nejvyššího soudu o nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ bylo tak nedostatečné, že zatížilo jejich rozhodnutí vadou protiústavnosti.
3. Ústavní soud totiž připustil, že i do rozhodnutí o trestu může zasáhnout, pokud nedostatečně odůvodněné a ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu představuje porušení zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce, a tím i porušení ústavní zásady nulla poena sine lege (není trestu bez zákona) podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod (bod 28 nálezu s odkazem na nálezsp. zn. I. ÚS 4503/12, srov. i nálezsp. zn. II. ÚS 2027/17).
4. Ustanovení § 58 odst. 1 TZ představuje výjimku z ukládání trestu v rámci zákonné sazby pro daný trestný čin. Možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody je vázána na dvě kumulativní podmínky - a) vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele by použití základní trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a b) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. První podmínku Ústavní soud nejobsáhleji interpretoval v usnesenísp. zn. IV. ÚS 2133/20, kde mj. uvádí: "Užití přichází v úvahu především tehdy, když určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele. Půjde zejména o ty případy, v nichž polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (nerozhodno, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez... Postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, podle něhož trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný... Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností." (podobně Púry, F.: § 58, in: Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 791-793). Vzhledem k tomu, že podmínky v § 58 odst. 1 TZ jsou kumulativní, musejí být splněny obě, tedy i tato (a to i v případě, že by šlo dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání).
5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení č. j. 6 Tdo 1070/2022-1853 (viz nsoud.cz) v bodě 20 zopakoval argumentaci odvolacího soudu a v bodě 21 odůvodnil, proč s ní souhlasí. Tato míra odůvodnění, proč odvolací soud a Nejvyšší soud neshledávají důvod pro použití výjimečného institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ, i přes případné nedostatky (uznání jen jedné polehčující okolnosti, ač jich mohlo přicházet do úvahy i více), není tak nedostatečná, že by v mých očích vyvolávala potřebu zásahu Ústavního soudu. Zejména oba soudy poukazují i na okolnosti zvyšující stupeň společenské škodlivosti činu, zejména délku páchání trestného činu (pět let) a počet týraných osob (pět dětí). Nejde tu tedy o případ "nedostatku významných přitěžujících okolností", citovaný výše z usnesení Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 2133/20.
II. Nejlepší zájem dítěte
6. Za samostatnou pozornost stojí argument nejlepším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte ("Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány."). Úmluva o právech dítěte je mezinárodní smlouva o lidských právech a opomenutí tohoto argumentu by mohlo odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zatížit ústavní vadou. Podle nálezu Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2027/17zohlednění nejlepšího zájmu dítěte nesmí z úvah soudu ukládajícího trest za spáchaný trestný čin zcela zmizet, musí jít o přední hledisko; trestní soudy k němu proto musí přihlédnout a odůvodnit, proč v tom kterém případě (ne)převáží nad zájmem společnosti na potrestání pachatele.
7. Ústavní soud se obšírně vyjádřil k zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v nálezusp. zn. IV. ÚS 950/19v bodech 52-56. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě zařadil do třetí kategorie ze čtyř z hlediska dopadu na dítě (první je nejzávažnější) a řekl, že obecné soudy "při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit" a "zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy". Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) přitom podle tohoto nálezu "zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: - míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv); - míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.); - hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému; - míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti; - míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd."
8. Je chybou, že se odvolací soud argumentem nejlepšího zájmu dítěte výslovně nezabýval. Zabýval se jím ale poměrně obšírně Nejvyšší soud v bodech 22 až 24, včetně toho, že danou věc odlišil od věci posuzované ve výše citovaném nálezusp. zn. II. ÚS 2027/17, kde by v případě výkonu trestu odnětí svobody otcem odsouzeným za nedbalostní trestný čin musel být syn svěřen do ústavní výchovy, zatímco ve zde posuzovaném případě jde o úmyslný zločin proti dětem a patnáctiletý syn svěřený do péče otce má matku (a tři zletilé sestry).
9. Ani zohlednění faktorů citovaných výše z nálezu Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 950/19nevede k jednoznačnému závěru, že zrovna v tomto případě obecné soudy závažně pochybily, když vezmeme do úvahy věk nezletilého syna a okolnost, že trestný čin byl spáchán vůči dětem včetně tohoto nezletilého syna. Argumentace Nejvyššího soudu se mi tak ani v této věci nejeví být tak nedostatečnou, že by vyvolávala potřebu zásahu Ústavního soudu.
10. Dodávám, že vůbec nechci vést polemiku o tom, jaký trest měl být uložen v tomto případě, a že dobře rozumím pochybnostem svých vážených kolegů ohledně uloženého trestu. Připouštím rovněž, že nižší trest, uložený prvoinstančním soudem, je dobře odůvodněný a může být dokonce přiléhavější. Věren zásadě zdrženlivosti Ústavního soudu ale neshledávám v odůvodněních rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu takové vady, že by Ústavní soud poprvé v historii měl sáhnout ke zrušení trestního rozsudku pro nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ.
III. Procesní otázky
11. Nález dále v bodech 50 až 55 shledává v odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zde jde především o interpretaci dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu [dříve šlo o § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, dále jen "TŘ"]: "h) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, i) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným". Jde o aplikaci tohoto ustanovení na případ, kdy tvrzeným dovolacím důvodem je právě nesprávné nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ. O tom, že trest na dolní hranici trestní sazby pro daný trestný čin nespadá pod dovolací důvod v písm. i), není pochyb. Spor se ale vede o to, zda subsidiárně nejde o jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle písm. h).
12. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu, citovaná v bodě 50 nálezu, stojí na stanovisku, že ne; srov. kromě citované judikatury i bod 24 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1241/2020: "Nejvyšší soud... neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se odchýlil od ustálené judikatury, podle níž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku zmírnit uložený trest odnětí svobody jeho vyměřením pod spodní hranicí zákonné trestní sazby (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 311/2012, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013, ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 1 Tdo 55/2016)." Opačný názor se objevuje ve starším usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007 a je obsažen i v komentářové literatuře (Púry, F.; Šámal, P.: § 265b, in: Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3170). Nález shledává protiústavní postup Nejvyššího soudu jednak v nepředložení tohoto judikaturního rozporu velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jednak v nerovném přístupu v neprospěch stěžovatele, když státní zástupce si dovolání proti použití mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 TZ podat může.
13. K povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se s tímto judikaturním rozporem se vyjádřil Ústavní soud v usnesenísp. zn. III. ÚS 817/21takto: "Nejvyšší soud rozhodl údajně nepřezkoumatelně a svévolně, neboť stěžovatel podřadil své námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to i s uvedením konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takový postup připouští. Ústavní soud je však toho názoru, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatele vypořádal dostatečně, neboť jasně vymezil, proč nelze stěžovatelovy námitky podřadit pod žádný dovolací důvod. K podřazení námitky, že soud nepoužil fakultativní ustanovení § 58 odst. 1 trestního zákoníku, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, existuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (viz bod 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud neporušil práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když se explicitně nevypořádal s toliko ojedinělým usnesením Nejvyššího soudu, které stěžovatel předložil. Nejvyšší soud předložil svou ucelenou argumentační linii, která je zcela konzistentní a přezkoumatelná." Aniž bych chtěl zaujímat kategorické stanovisko, která interpretace § 265b odst. 1 písm. h) a i) [dříve písm. g) a h)] je lepší, mám i s ohledem na citovaný názor třetího senátu Ústavního soudu za to, že Nejvyšší soud se svým nepředložením věci velkému senátu nedopustil protiústavního excesu.
14. A už jen zcela na okraj dodávám, že argumentaci o porušení rovnosti tím, že dovolání státního zástupce proti nesprávnému mimořádnému snížení trestu přípustné je, zatímco dovolání obviněného proti nesnížení přípustné není, lze oslabit poukazem na výjimečný charakter institutu mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 TZ. Pokud totiž mimořádné snížení trestu je bezdůvodné, byl uložen trest mimo trestní sazbu podle § 265b odst. 1 písm. i) TŘ. Naproti tomu nesnížený trest zůstává trestem v zákonné sazbě. Spíše než nerovnost to je důsledek vůle zákonodárce, který koncipoval mimořádné snížení trestu jako výjimečný institut a který formulací § 265b odst. 1 TŘ významně zúžil možnost podávat dovolání proti výši trestu.
IV. Závěr
15. Je mi blízká ústavní zásada subsidiarity trestní represe, z níž vychází nález, a považuji za úkol celé státní moci tuto zásadu respektovat a dbát na ukládání trestů skutečně jen v nezbytné míře. I já si uvědomuji, že Česká republika má jeden z nejvyšších počtů vězňů na počet obyvatel v Evropě, a mám za to, že zákonodárce by měl uvážit jak konstrukci některých trestů a trestních sazeb, tak vhodnější nastavení podmínek pro nahrazování trestu odnětí svobody alternativními tresty (srov. např. články Jakuba Drápala v European Journal of Criminology). V posuzované kauze se ale střetává zásada subsidiarity trestní represe se zásadou subsidiarity zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecné justice. Jsou-li v této věci mimořádné humanitární důvody, stávající právní řád umožňuje jejich zohlednění v institutu milosti prezidenta republiky (o niž ostatně podle spisu bylo požádáno), což bych považoval za lepší řešení, než je oslabení výjimečného charakteru mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ. Obávám se totiž, že bude-li Ústavní soud požadovat od obecných soudů vyšší míru zdůvodnění, proč nepoužily institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 TZ, může tím ke škodě právní jistoty i funkčnosti trestní justice vyvolat vlnu opravných prostředků a ústavních stížností, neboť proti téměř každému uloženému trestu lze namítnout, že teoreticky mohlo být zváženo mimořádné snížení trestu. Proto jsem s tímto posunem v judikatuře Ústavního soudu nemohl souhlasit.