27. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud dodržuje zdrženlivost v případě přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008sp. zn. II. ÚS 455/05(N 74/49 SbNU 119); usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016sp. zn. I. ÚS 1928/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016sp. zn. II. ÚS 2708/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016sp. zn. II. ÚS 2996/15; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015sp. zn. II. ÚS 1429/14; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009sp. zn. IV. ÚS 128/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007sp. zn. IV. ÚS 176/06; či z poslední doby usnesení ze dne 13. 2. 2018sp. zn. II. ÚS 3761/17, bod 14.; usnesení ze dne 25. 10. 2017sp. zn. II. ÚS 2833/17, bod 15.; usnesení ze dne 9. 2. 2017sp. zn. I. ÚS 9/17, bod 15.; usnesení ze dne 27. 3. 2017sp. zn. II. ÚS 5/16, bod 15., a mnoho dalších]. Tento svůj přístup Ústavní soud v zásadě potvrzuje i ve své dosavadní judikatuře týkající se (ne)použití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť jej posuzoval již v několika desítkách případů a vždy ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2017sp. zn. II. ÚS 2202/17, ze dne 6. 3. 2018sp. zn. I. ÚS 2113/17, ze dne 12. 9. 2019sp. zn. I. ÚS 2730/19, ze dne 23. 4. 2020sp. zn. I. ÚS 811/20, ze dne 27. 4. 2021sp. zn. III. ÚS 817/21, ze dne 24. 8. 2021sp. zn. IV. ÚS 2133/20, ze dne 7. 2. 2022sp. zn. II. ÚS 149/22, ze dne 22. 3. 2022sp. zn. I. ÚS 541/22, ze dne 6. 4. 2022sp. zn. II. ÚS 545/22, ze dne 28. 3. 2023sp. zn. III. ÚS 661/23a ze dne 11. 4. 2023sp. zn. IV. ÚS 1461/22), a to právě na základě svého zdrženlivého přístupu a posuzování individuálních okolností případu, přičemž např. v usnesenísp. zn. I. ÚS 2113/17konstatoval, že "vrchní soud plně respektoval zásadu zákonnosti ukládaného trestu a zároveň (jak vyplývá z jeho rozhodnutí), přihlédl též k relevantním okolnostem týkajícím se především dotčené trestné činnosti, kdy plně v souladu s jeho diskrecí, jíž disponuje, dospěl k závěru, že podmíněný trest odnětí svobody by byl pro pachatele takto závažné trestné činnosti (byť ve stadiu pokusu) neúměrný. Navíc, z dikce ustanovení § 58 trestního zákoníku vyplývá, že jeho aplikace je na úvaze obecných soudů." Jedná se tedy o mimořádný institut mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti či závažnosti situace je v zásadě ponechána na úvaze obecných soudů.
28. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku vyžaduje kumulativní splnění tří stanovených podmínek nezbytných k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby: a) existenci určitých okolností případu nebo poměrů pachatele, b) pro které použití "normální" (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a c) existuje možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Podle první podmínky lze mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodnit buď okolnostmi případu, nebo poměry pachatele, případně těmito hledisky zároveň. Užití přichází v úvahu především tehdy, když určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele. Půjde zejména o ty případy, v nichž polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je namístě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (přičemž není rozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty) byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký je zákonem obecně předpokládaný. Postup podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, podle něhož trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Zmíněné okolnosti ovšem mohou mít podpůrný význam při zohlednění celé škály těch dalších. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku lze považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností. Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele, závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku, stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 trestního zákoníku, péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti, psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 trestního zákoníku, dále skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, byl spáchán v afektu pachatele, který po spáchání trestného činu pominul, atd. Předpokladem použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku je dále to, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k odůvodněnému závěru, podle něhož by použití "normální" (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, přičemž je zde možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2021sp. zn. IV. ÚS 2133/20, body 12 a 13).
29. V návaznosti na tuto ustálenou judikaturu Ústavní soud v první řadě uvádí, že vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy (viz čl. 90 Ústavy, resp. čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavnímu soudu do této pravomoci obecných soudů, a to včetně použití či nepoužití § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, náleží zasáhnout jen ve výjimečných případech, nesplňuje-li uložený trest ústavněprávní požadavky. Trestní soudy musí podle čl. 39 Listiny dostát ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege. Zákon pak jednoznačně stanoví jejich povinnost ukládat přiměřené trestní sankce. Podle § 38 odst. 1 trestního zákoníku se mají trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Ustanovení § 38 odst. 2 trestního zákoníku pak v sobě výslovně obsahuje princip subsidiarity přísnější trestní sankce, protože stanoví, že "tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější." Doktrína také dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu. Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je proto porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může být i porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu nulla poena sine lege [srov. nález ze dne 11. 6. 2014sp. zn. I. ÚS 4503/12(N 119/73 SbNU 827)].
30. Z popsaných principů a ze zásady nezávislosti soudní moci a ze zásady subsidiarity zásahu Ústavního soudu plyne, že při posuzování námitky proti uložení trestu odnětí svobody se Ústavní soud může zaměřit jen na otázku, zda uložením konkrétního trestu trestní soudy nezasáhly do ústavních práv stěžovatele. Stát, který s plnou vážností respektuje svobodu každého lidského jedince, ji nemůže omezovat svévolně, bez náležitého ospravedlnění svých zásahů. V trestním právu takové opodstatnění a odůvodnění představují účely trestání. Na rozdíl od zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), dnes platný a účinný trestní zákoník neobsahuje explicitní vyjádření účelu trestních sankcí (viz § 23 dřívějšího trestního zákona). Podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se vymezení účelů trestání ponechává trestněprávní nauce. Uvedené ustanovení trestního zákona bylo nahrazeno promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení trestního zákoníku o trestních sankcích. Účel trestání pak vyplývá nejen z těchto obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku, a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí (viz nálezsp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 23).
31. V nálezu ze dne 17. 4. 2018sp. zn. II. ÚS 492/17(N 75/89 SbNU 153) se Ústavní soud zabýval diskrecí obecných soudů při ukládání trestu. K tomu mimo jiné uvedl, že je samotnou podstatou diskrece, že - nevybočí-li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna - ji nelze považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu, s výslovným odkazem Ústavního soudu na § 36 až § 54 trestního zákoníku pro volbu druhu trestu a stanovení jeho konkrétní výměry (srov. bod 53 tohoto nálezu; nikoli tedy na § 58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody), podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné vnitřní přesvědčení.
32. Na druhé straně Ústavní soud v tomto nálezu připomněl, že dovolací řízení v trestním řízení se v žádném případě nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (zmínil zde stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) s tím, že by nebylo možné přijmout takový výklad § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [nyní po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. jde o § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], který by umožňoval z formálních důvodů odmítnout dovolání jen proto, že je naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřováno v rozhodnutí o trestu, byť by bylo zcela zřejmé, že nejde o zákonnou diskreci, nýbrž o svévolné porušení některého ústavně zaručeného základního práva či svobody dovolatele. To by se mohlo stát v případech, kdy by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, nebo by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny. Tak by se mohlo stát např. tehdy, vzal-li by soud za prokázanou takovou skutkovou okolnost relevantní z hlediska trestu (např. by v ní spatřoval přitěžující okolnost), která by byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jež by byla zjištěna nezákonným způsobem či jejíž zjišťování by bylo nekompletní v důsledku tzv. opomenutých důkazů). Potenciální přezkum diskrece trestních soudů při ukládání trestu tudíž Ústavní soud nevyloučil. Zamítl však ústavní stížnost stěžovatele, který se v zásadě pouze domáhal přiznání jiné váhy určitým skutkovým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu, touto argumentací však směřoval právě jen proti diskreci soudu provedené v jejích zákonných mezích, do níž Ústavní soud zasahovat nemůže.
33. Nelze tedy přehlédnout ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí, jak ji opakovaně ve své judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje. Z toho plyne povinnost Nejvyššího soudu zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z tohoto hlediska a respektovat tak právo obviněného na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: "Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud".
34. Trestněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel retributivní, směřující k uložení zaslouženého trestu, a dále účely konsekvencionalistické, zaměřující se na důsledky trestu. Mezi ně patří například odstrašení (tedy individuální a generální prevence), rehabilitace pachatele (tedy jeho výchova, náprava), inkapacitace pachatele (tedy znemožnění, zabránění mu páchat další trestnou činnost), restorace (tedy obnova, náprava narušených, poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností; srov. koncepci restorativní justice), či odškodnění oběti. V moderních systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují. Při ukládání trestů se zohledňuje jak potřeba spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak potřeba zajištění bezpečnosti občanů a majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po spáchaném činu. Při ukládání trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve vzájemném konfliktu. Ten lze řešit například deklarováním primárního účelu, který musí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení je vhodné, nikoli však za každých okolností a v plné míře nezbytné (viz nálezsp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 24).
35. Jak bylo zmíněno výše, český zákonodárce při přijetí trestního zákoníku záměrně upustil od svého úkolu vyjádřit účely trestání, popřípadě nastínit jistou hierarchii mezi těmito účely. Nespecifikoval, zda je u určitých skupin trestných činů žádoucí sledovat primárně některý konkrétní účel trestu. Za takové situace je zapotřebí nalézat ospravedlnění pro zásahy do základních práv a svobod jedinců při výkonu trestní justice cestou interpretace principů a zásad pro ukládání trestů. Z nutnosti dodržovat princip proporcionality (§ 38 odst. 1 trestního zákoníku) a požadavku subsidiarity přísnější trestní sankce (princip ultima ratio, § 38 odst. 2 trestního zákoníku) při ukládání trestů lze dovodit, že jedním z účelů trestu přiměřeného povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (punitur quia peccatum est - trestá se, protože bylo spácháno zlo). Nová koncepce trestání, která se projevuje v trestním zákoníku zejména formulací principu ultima ratio, zdůrazněním alternativních trestů a promítnutím zásad pro trestání jak do ustanovení o ukládání trestů obecně, tak do ustanovení o jednotlivých trestech zvláště, také umožňuje účinnější dosahování konsekvencionalistických (důsledkových) účelů trestání, tj. účinně chránit společnost, předcházet trestné činnosti, odškodnit oběti (srov. § 38 odst. 3 trestního zákoníku) atp. Princip proporcionality přitom slouží i jako ochrana před ryze účelovým uplatňováním trestní represe. Může předejít například časově neurčité izolaci osob, které společnosti nevyhovují, působí jí strach nebo v ní vyvolávají odsuzující reakce svým nonkonformním (i delikventním) způsobem života (mimo případy, ve kterých je to zcela nevyhnutelné, například u osob trpících tak závažnými poruchami, že jejich pobyt na svobodě představuje vysoké riziko újmy na životě či zdraví jak pro ně samé, tak pro jejich okolí - srov. nálezsp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25).
36. Lze tak shrnout, že nespecifikuje-li zákonodárce svou trestní politiku co do účelů trestání detailněji, pak každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí přísně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio [subsidiarity (přísnější) trestní sankce]. To platí i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z konsekvencionalistických (důsledkových) účelů - například odstrašení potenciálních pachatelů atp. - vyžaduje citelnější trest pro odsouzeného, respektive trest více omezující jeho základní práva a svobody. Současná právní úprava, jak ji Ústavní soud shora vyložil, neumožňuje disproporční zostření trestní represe (byť v rámci zákonných hranic trestních sazeb) ani v individuální, ani v obecné rovině. Nepřipouští ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby uvnitř tohoto rozmezí, ale i mimo něj, např. za použití § 58 trestního zákoníku, zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů - typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe - ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nálezsp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 26).
37. Ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zformuloval základní principy výkladu práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Zdůraznil, že otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, nelze posoudit jinak, než na základě okolností daného případu (rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku stížnost č. 18390/91, § 29). Je přitom nutné vzít v úvahu, zda argument, na který soud v odůvodnění rozhodnutí neodpověděl, je pro souzenou věc relevantní, a zda mohl mít vliv na výsledek řízení (rozsudek ze dne 21. 7. 2009 ve věci Luka proti Rumunsku, stížnost č. 34197/02, § 56). Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou základem pro výše zmíněné výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015sp. zn. I. ÚS 1680/13(N 219/79 SbNU 517)].
38. S ohledem na nyní posuzovanou věc je nutno poukázat rovněž na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004sp. zn. Pl. ÚS 23/02(N 89/33 SbNU 353; č. 476/2004 Sb.), nález ze dne 30. 5. 2014sp. zn. I. ÚS 1506/13(N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 29. 6. 2017sp. zn. I. ÚS 3226/16(N 116/85 SbNU 879) aj.].
39. V nálezu ze dne 14. 4. 2020sp. zn. IV. ÚS 950/19Ústavní soud uvedl, že jakkoliv si neosobuje právo závazně vykládat Úmluvu o právech dítěte, při absenci dostatečně konkrétního autoritativního výkladu šíře jejího čl. 3 odst. 1 musí prozatímně poskytnout jeho výklad pro podmínky českého ústavního pořádku, než ji v úplnosti vyloží orgán k tomu oprávněný způsobem, který by byl přímo závazný i pro Českou republiku. Je tak třeba rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě: první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním); druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.); do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu); konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny). U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod (např. v občanskoprávním sporu mezi dítětem a třetí osobou), ale i dostatečně významným zájmem veřejným (např. na uložení trestního opatření mladistvému pachateli, který spáchal mimořádně závažné provinění). U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá. Ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě patří do třetí kategorie. Ačkoliv je tento trest ukládán jiné osobě než dítěti a dítě není ani procesním subjektem, uložení tohoto trestu má nezpochybnitelný přímý dopad i na život dítěte. To ostatně odráží i pozitivní podústavní právo v § 39 odst. 1 trestního zákoníku, velícím trestním soudům přihlížet při ukládání trestů mimo jiné i k rodinným poměrům pachatele. Jak vyplývá ze shora uvedeného přehledu, neznamená to, že by nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení tohoto druhu trestu jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria: míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv), míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.), hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému, míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti, míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd. Skutečnost, že trestní soud vzal nejlepší zájem dítěte v úvahu a opravdu se jím zabýval, musí být materiálně obsažena v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Přitom je třeba vycházet i z toho, že trest odnětí svobody je nejpřísnějším trestem, který podle českého trestního práva lze uložit. Nikdy proto jeho uložení nesmí být bráno na lehkou váhu a trestní soudy k němu smí sahat pouze jakožto k prostředku ultima ratio v systému trestů. Na druhou stranu, pokud je již uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy (srov. body 52 až 56).
40. Obdobně podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se soudy musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, rozhodují-li ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; či rozsudek ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71). Při aplikaci kritérií pro ukládání trestu, které obsahuje trestní zákoník, a hodnocení rodinných poměrů pachatele (§ 39 odst. 1 trestního zákoníku) je proto nutné ze shora podrobně uvedených kritérií zohlednit právě i nejlepší zájem dítěte. Ten se ostatně může v případech obdobných posuzované věci projevit i při povinnosti trestního soudu přihlédnout k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem (§ 38 odst. 3 trestního zákoníku). Všechny právě popsané zájmy na zvláštní ochraně dětí a rodičovství navíc požívají ústavněprávní ochrany podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
41. V nyní posuzovaném případě není na základě výsledků provedeného dokazování pochyb o tom, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil. Trestní sankce byla krajským soudem stěžovateli uložena s ohledem na zákonná hlediska § 37 odst. 1, 2, § 38 odst. 1, 2, 3 a § 39 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, přičemž při stanovení druhu a výměry trestu dospěl krajský soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro užití § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Vzal v úvahu tu skutečnost, že stěžovatel vedl před spácháním trestného činu řádný život, že v minulosti vždy pracoval a svou prací zajišťoval obživu pro svou početnou rodinu, že byl prokazatelně schopen a ochoten věnovat se výchově svých dětí, přičemž na své jednání získal i náhled, kdy si nyní zpětně uvědomuje, že se zejména vůči dcerám choval "nevhodně" a že to s náboženstvím přeháněl. U hlavního líčení konaného dne 15. 1. 2021 se také omluvil poškozené Anně C. Tyto skutečnosti krajský soud zohlednil ve prospěch stěžovatele, současně však nepominul, že stěžovatel při svém sebeprosazování a prosazování svých představ o tom, jak má fungovat rodina, které v mnoha směrech neodpovídaly současnému způsobu života, neváhal sebe a tyto své představy prosazovat i za užití slovního a fyzického násilí vůči svým dětem, a to bez ohledu na jejich názory a zájmy. Krajský soud přihlédl rovněž k tomu, že všechny děti stěžovatele v současné době vedou normální životy a o ztížení jejich společenského uplatnění lze v současné době důvodně pochybovat. Dcery Simona a Barbora se vdaly a z provedených důkazů nevyplývá, že by měly jakékoliv psychické či vztahové problémy, které by bylo možné dát do přímé příčinné souvislosti s dřívějším jednáním stěžovatele. Taktéž Anna C. vede prokazatelně normální život bez potřeby vyhledat lékařskou péči. Studuje vysokou školu a má dlouhodobý partnerský vztah. Pokud jde o Jakuba a Petra C., tito vedou rovněž normální životy, což je patrno ze zpráv OSPOD i jejich ošetřující dětské lékařky. Oba synové stěžovatele navíc zjevně mají k otci blízký vztah a jeho jednání zpětně vnímají snad jako přísné, ale nikoliv jako nepřiměřené, byť toto krajský soud vyhodnotil jakožto subjektivní přístup.
42. Vzhledem k okolnostem případu, jakož i vzhledem k poměrům stěžovatele, měl krajský soud za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro stěžovatele, jakož i pro jeho syny Petra a Jakuba C. nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. K tomuto závěru dospěl krajský soud po doplnění dokazování, kdy oproti předchozímu odsuzujícímu rozsudku poukázal jednak na tu skutečnost, že po doplnění dokazování byl stěžovatel zproštěn obžaloby pod bodem 1), tedy že trest nebyl již ukládán jako úhrnný, a dále že ze zpráv OSPOD (č. l. 1536 - 1539) o probíhajícím stanoveném dohledu nad Petrem C. a Jakubem C. vyplynulo, že stěžovatel se o oba syny stará řádně. Nebyly zaznamenány žádné nedostatky v péči ze strany stěžovatele. Z dokazování vyplynulo, že oba synové jsou u otce spokojeni a nechtějí změnu výchovného prostředí. Naopak ze zpráv je zřejmé, že jejich vztahy s matkou jsou komplikované a že si s ní nerozumí.
43. Na základě uvedených skutečností krajský soud uzavřel, že uložil-li by stěžovateli trest odnětí svobody, byť při samé spodní hranici trestní sazby, tak by tento trest musel ukládat jako trest nepodmíněný, v důsledku čehož by byli Petr C. a Jakub C. nuceni žít s jejich matkou, přičemž by bylo možno důvodně předpokládat, že by docházelo mezi nimi a matkou ke konfliktům. S ohledem na provedené dokazování krajský soud shledal, že měl-li by stěžovatel vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, mělo by to velmi neblahý dopad na jeho syny, zejména na stále ještě nezletilého Jakuba C. Za dané situace uložil stěžovateli za užití § 58 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu.
44. Vrchní soud se však s názorem krajského soudu neztotožnil s tím, že skutečnosti uváděné krajským soudem nejsou podle jeho názoru skutečnostmi takové intenzity, které by měly odůvodňovat aplikaci moderačního ustanovení při stanovení a ukládání trestněprávní sankce za protiprávní jednání stěžovatele.
45. Podle vrchního soudu krajský soud skutečnosti, kterými argumentoval, přecenil a některé naopak nedocenil. Shledal, že byla zjištěna pouze jedna polehčující okolnost podle § 41 písm. o) trestního zákoníku - vedení řádného života před spácháním činu. Konstatoval, že stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele je vysoký, a to s ohledem na délku páchání trestného činu, počet týraných osob a vznik závažného následku spočívajícího v újmě na zdraví v psychické oblasti u dvou osob. Bez dalšího uzavřel, že poznatky o tom, že stěžovatel má ve své péči oba dva syny, že teprve až po zrušení věci vrchním soudem a jejím vrácení krajskému soudu k novému rozhodnutí získal jiný náhled na protiprávnost svého jednání, že poškozené dcery Anna i Barbora v současné době vedou normální život a že i se svojí matkou Marií C. požádaly soud o shovívavý přístup vrchního soudu při projednávání podaných odvolání, nejsou skutečnostmi takové intenzity, které by měly odůvodňovat aplikaci moderačního ustanovení při stanovení a ukládání trestněprávní sankce za protiprávní jednání stěžovatele.
46. Vrchní soud se podle Ústavního soudu při těchto závěrech dopustil několika ústavněprávních pochybení. Především své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, když toliko rozvedl obecné podmínky pro aplikaci § 58 trestního zákoníku, avšak z hlediska subsumpce konkrétních okolností případu od některých relevantních okolností zcela odhlédl nebo je bagatelizoval. Nijak se nezabýval výchovným prostředím v rodině, které bylo zatíženo bigotní náboženskou orientací, jež se nesrovnává se standardy, které současná společnost klade na ochranu zájmu dětí, resp. členů rodiny. Neřešil jednotnou duchovní orientaci obou rodičů ani aktivnější roli matky (vedlejší účastnice), která se vůči výchovným praktikám stěžovatele nejprve vůbec nevymezila. Nehodnotil, že výchovné prostředky, které stěžovatel používal, nebyly motivovány, resp. nevycházely z agrese, ale naopak z představy o efektivním naplňování morálních principů vycházejících ze společné duchovní (sektářské) orientace obou rodičů, a taktéž že jednal z hlubokého přesvědčení o své odpovědnosti před Bohem, a nyní je schopen potřebné sebereflexe, jak vyplynulo z provedených důkazů. Rovněž nijak nezohlednil, že stěžovateli byla opatrovnickým soudem přikázána výchova nezletilých synů Petra (dnes již zletilého) a Jakuba, kterým zabezpečoval náležitou péči, a jejichž vzájemné vztahy s matkou jsou narušené, proto je (byla) stěžovatelova výchovná role vůči nim nezastupitelná.
47. Ústavní soud shora vymezil, že nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu představuje porušení zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. Vrchní soud této své povinnosti náležitě odůvodnit své rozhodnutí o uloženém trestu stěžovateli nedostál. Prakticky se omezil toliko na zdůraznění vysoké společenské škodlivosti jednání stěžovatele a opomenul vypořádat se všemi polehčujícími okolnostmi, byť i výslovně v § 41 trestního zákoníku neuvedenými (srov. slovo "zejména" v úvodu tohoto ustanovení), které svědčily ve prospěch stěžovatele. Obzvláště při porovnání s pečlivým odůvodněním rozsudku krajského soudu a vzhledem ke skutečnosti, že vrchní soud přikročil k tak závažnému kroku, jakým je změna z podmíněně uloženého trestu za současného vyslovení dohledu na nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let ve věznici s ostrahou, nelze podle Ústavního soudu akceptovat postup vrchního soudu, který toliko stručně uvedl, že stupeň společenské škodlivosti jednání stěžovatele je vysoký a že v případě osobních poměrů stěžovatele byla zjištěna pouze jedna polehčující okolnost (vedení řádného života před spácháním činu). Nijak blíže vrchní soud nevysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za polehčující okolnosti skutečnosti, že stěžovatel má ve své péči oba dva syny, o které řádně pečoval, že získal jiný náhled na protiprávnost svého jednání, že poškozené dcery Anna i Barbora v současné době vedou normální život a že i se svojí matkou Marií C. požádaly soud o shovívavý přístup soudu při projednávání podaných odvolání, což jen bez dalšího bližšího zhodnocení zkonstatoval.
48. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem vrchního soudu, že zmíněné skutečnosti nejsou skutečnostmi takové intenzity, které by měly odůvodňovat aplikaci moderačního ustanovení při stanovení a ukládání trestněprávní sankce za protiprávní jednání stěžovatele. Vrchní soud nepotvrzoval rozhodnutí krajského soudu, naopak s ním vyjádřil "zásadní nesouhlas". Měl proto vysvětlit, proč při hodnocení přiměřenosti trestu nemohou všechny krajským soudem uvedené polehčující a další okolnosti převážit nad škodlivostí toho, co stěžovatel provedl, a vést k aplikaci § 58 odst. 1 trestního zákoníku. Tento závěr nelze pouze konstatovat. Vrchní soud se v tomto kontextu měl zejména vypořádat s dopadem nepodmíněného trestu odnětí svobody na ještě nezletilého syna stěžovatele, což neučinil. V rozhodnutí vrchního soudu chybí reakce a detailnější rozbor toho, v čem se konkrétně krajský soud mýlí, přiznal-li polehčujícím a dalším uvedeným okolnostem váhu, jakou jim přiznal. Rozsudek vrchního soudu je v tomto aspektu nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění podle Ústavního soudu neplyne, že by dostatečně zohlednil všechny okolnosti celého případu. V kontextu konkrétních skutečností posuzované věci vrchní soud nedostál své povinnosti řádně vyložit a logicky s potřebnou přesvědčivostí aplikovat právo, jak to po něm požaduje čl. 36 odst. 1 Listiny v návaznosti na čl. 39 Listiny, který zakazuje ukládání trestů jiným než zákonným způsobem (srov. i čl. 8 odst. 1, 2 Listiny). Tím popřel výše popsanou funkci práva na řádné odůvodnění, aby účastník řízení dostal náležitou odpověď na své návrhy, argumenty a námitky.