29. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy nesmí být nikdo odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.
30. ESLP považuje požadavky čl. 7 odst. 1 Úmluvy za splněny, pokud jsou trestný čin i jeho právní následky jasně definované zákonem, což může být naplněno jak jednoznačným zněním právního předpisu, tak i tehdy, jestliže toto musí být doplněno znalostí judikatury či vyžádáním si pomoci od právního profesionála (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 10. 2013 ve věci Del Río Prado proti Španělsku, stížnost č. 42750/09, bod 79.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 8. 2018 ve věci G. I. E. M. S. R. L. a další proti Itálii, stížnosti č. 1828/06, 34163/07 a 19029/11, bod 242.). Příslušná právní úprava rovněž musí být svému adresátovi dostupná a předvídatelná (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Achour proti Francii, stížnost č. 67335/01, bod 42.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 1996 ve věci Cantoni proti Francii, stížnost č. 17862/91, bod 29.; či rozsudek ESLP ze dne 18. 10. 2022 ve věci Morck Jensen proti Dánsku, stížnost č. 60785/19, bod 43.), přičemž požadavky na aktivní zjištění potřebných informací samotným adresátem dotčené normy se mohou zvyšovat v případě, že jde o profesionála, který v dané oblasti má zvláštní povinnost k obezřetnosti (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2015 ve věci Vasiliauskas proti Litvě, stížnost č. 35343/05, bod 157.; rozsudek ESLP ze dne 22. 1. 2013 ve věci Camilleri proti Maltě, stížnost č. 42931/10, bod 38.; či rozsudek ESLP ze dne 29. 10. 2013 ve věci Varvara proti Itálii, stížnost č. 17475/09, bod 56.).
31. Vývoj judikatury považuje ESLP za přirozený a nutný jev, který se do rozporu s čl. 7 odst. 1 Úmluvy nedostává, jestliže se děje v demokratickém a právním státě proto, že si to žádá nejasnost zákona či změna společenských poměrů (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu, stížnosti č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98, bod 82.; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 2. 2008 ve věci Kafkaris proti Kypru, stížnost č. 21906/04, bod 141.), a jde-li o postupný proces pokračující případ od případu, je v souladu s podstatou daného trestného činu a může být rozumně předvídán (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 19. 9. 2008 ve věci Korbely proti Maďarsku, stížnost č. 9174/02, bod 71.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 5. 2010 ve věci Konovov proti Lotyšsku, stížnost č. 36376/04, bod 185.; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 9. 2009 ve věci Scoppola proti Itálii, stížnost č. 10249/03, bod 101.; či rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2021 ve věci Norman proti Spojenému království, stížnost č. 41387/17, bod 60.), a to i jde-li o judikaturní obrat zapříčiněný zásadním celospolečenským vývojem ohledně určité otázky (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 22. 11. 1995 ve věci S. W. proti Spojenému království, stížnost č. 20190/92, bod 41.). Porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy nemůže být shledáno ani v takové situaci, v níž je v daném trestním řízení poprvé řešena určitá interpretační otázka, pokud je její řešení předvídatelné v souladu s podstatou daného trestného činu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012 ve věci Huhtamaki proti Finsku, stížnost č. 54468/09, bod 51.; rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2011 ve věci Soros proti Francii, stížnost č. 50425/06, bod 58.; rozsudek ESLP ze dne 25. 7. 2013 ve věci Khodorkovskiy a Lebedev proti Rusku, stížnosti č. 11082/06 a 13772/05, bod 785.; či rozsudek ESLP ze dne 28. 5. 2020 ve věci Georgouleas a Nestoras proti Řecku, stížnosti č. 44612/13 a 45831/13, bod 57.).
32. Podle § 1 trestního zákoníku je čin trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán. Podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
33. Zákaz retroaktivity je vnímán v trestním právu hmotném jednak jako požadavek na stanovení trestnosti činu zákonem, tedy nikoliv podzákonným právním předpisem, jednak jako požadavek, aby se tak stalo předtím, než byl tento čin spáchán (srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 41nn). Tento zákaz se vztahuje jak na trestní zákony, tak na zákony mimotrestní, na něž trestní zákony odkazují [srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 42; DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. K § 1. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), bod 5.; či ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 10nn]. I trestněprávní doktrína připouští incidentní retrospektivitu judikatury v trestních věcech, ovšem pokud by její vývoj byl pro pachatele nepředvídatelný např. v důsledku zásadní rozšířené rozštěpenosti judikatury existující v době spáchání činu, která tehdy nebyla sjednocena k tomu příslušejícím způsobem, v otázce, která je rozhodná pro závěr o stěžovatelově vině, přičemž jednotlivé názorové proudy k ní zastávají přesně opačná stanoviska, může to za určitých okolností zakládat stěžovatelův nevyvarovatelný právní omyl negativní, ovšem k tomu se zásadně vyžaduje, aby takový rozpor existoval na úrovni vrcholných soudů (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 28nn).
34. Podle § 4 odst. 1 věty druhé zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen "zákon o technických požadavcích"), nejsou české technické normy obecně závazné.
35. Závaznost jim však může přiznat zvláštní právní předpis, ujednání stran či učinění prohlášení o shodě [srov. KLABUSAYOVÁ, Naděžda. Zákon o obecné bezpečnosti výrobků. Zákon o technických požadavcích na výrobky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016. K § 1 zákona o technických požadavcích na výrobky. Citováno dle: ASPI (právní informační systém)]. Odkaz právního předpisu může mít povahu výlučnou, v kterémžto případě technická norma doplňuje ustanovení právního předpisu a stává se vlastně jeho součástí, nebo indikativní, a pak představuje jednu z možností, jak požadavkům právního předpisu dostát [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 40/08 ze dne 26. 5. 2009 (N 120/53 SbNU 501; 241/2009 Sb.), bod 53.].
36. České technické normy mohou v trestním právu konkretizovat obsah požadavku na předvídání způsobení poruchy či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ovšem neplatí ohledně nich zásada iura novit curia, ale musí se dokazovat [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1987, sp. zn. 6 Tz 35/87 (publ. jako Rt 28/1988 SbSRS)]. Může totiž jít pouze o konkretizaci již zákonem uložené povinnosti [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 309/2021 (publ. jako Rt 14/2022)]. Tyto technické normy však zavazují pouze ty subjekty, které mají zákonnou povinnost podle nich postupovat [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1989, sp. zn. 1 Tz 45/89 (publ. jako Rt 45/1990)].
VI. Aplikace obecných východisek na případ stěžovatele
37. Po vztažení obecných východisek na nynější věc Ústavní soud dospěl k závěru, že námitka 1) není důvodná.
38. Předně na stěžovatelovu věc nedopadá zákaz retroaktivity trestněprávních norem, což ani sám stěžovatel netvrdí, neboť se domáhá zákazu jejich retroaktivního výkladu, resp. retroaktivního výkladu norem mimotrestních. Ani Ústavní soud není názoru, že by ve stěžovatelově věci došlo k ústavně reprobované retroaktivní aplikaci právních předpisů. Rámec přezkumu se proto omezuje toliko na otázku, zda výklad právní úpravy, pod níž byl subsumován předmětný skutek, odpovídá požadavkům předvídatelnosti či ochrany legitimního očekávání.
39. Analyzuje-li Ústavní soud stěžovatelovu situaci prizmatem odpovídajících shora nastíněných východisek, registruje několik podstatných skutečností, které nepopírá ani stěžovatel, ani přílohy ústavní stížnosti či další ve věci opatřené podklady. Zaprvé, nebylo prokázáno, že by v době předmětného skutku svědčil ve stěžovatelův prospěch ustálený výklad povinností revizního technika při výchozí revizi, tedy že by v té době existovala ustálená judikatura, podle níž by bylo přípustné provádět tyto revize na jiném než zcela dokončeném zařízení, tedy že by postup revize fotovoltaické elektrárny bez nainstalovaných fotovoltaických panelů byl výslovně v judikatuře považován za postup secundum et intra legem. Za druhé, nebylo zjištěno, že by se na postup při výchozí revizi fotovoltaické elektrárny vztahovala technická norma, která by detailně tyto povinnosti upravovala a které by právní předpis přiznal právní závaznost. Za třetí, stěžovatel byl v postavení revizního technika, tedy v postavení vyžadujícím splnění zvláštních veřejnoprávních povinností za účelem zajištění spolehlivosti a profesionálního provedení revizí. Za čtvrté, obecné soudy neučinily skutková zjištění, že stěžovatel v předmětných revizních zprávách absenci nainstalovaných fotovoltaických panelů zamlčel, nýbrž že v nich aktivně uvedl informace, které byly v rozporu s realitou a byly klamavé, neboť z nich vyplývalo, že revize byly provedeny v situaci, kdy fotovoltaické panely již byly nainstalovány (jejich absence nebyla uvedena v seznamu položek, na nichž revize nebyla prováděna, popis zařízení v revizní zprávě obsahoval popis fotovoltaických panelů bez jakékoliv upřesňující zmínky, stěžovatel ve zprávě uvedl i druhy panelů, které nebyly zmíněny v technické dokumentaci, již měl k dispozici atd.).
40. Význam skutečnosti, že v době předmětného skutku neexistoval ustálený výklad, který by svědčil ve stěžovatelův prospěch, spočívá v tom, že stěžovatel nemůže úspěšně namítat porušení předvídatelnosti práva na základě neočekávané judikaturní změny právního názoru či nepřehledně rozkolísané rozhodovací praxe, z níž by nebylo možno jednoznačně dovodit, kterým právním názorem se měl stěžovatel řídit. Ústavní soud tedy zohlednil pouze to, zda v době spáchání předmětného skutku byl výklad, že výchozí revize je povoleno provádět jen na kompletně hotovém zařízení, předvídatelným, resp. zda byl tento výklad ve stěžovatelově věci vůbec relevantní pro posouzení otázky, zda stěžovatel mohl úspěšně a s dostatečnou určitostí předvídat, že spáchání předmětného skutku může být kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu podvodu.
41. Neexistence ustanovení právního předpisu, které by přiznávalo závaznost určité technické normě a které by na ni odkazovalo, má ten důsledek, že na danou technickou normu se zákaz retroaktivity v neprospěch vůbec nevztahuje. Ústavní soud k tomu upřesňuje, že zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele, jakož i příkaz retroaktivity v jeho prospěch podle čl. 40 odst. 6 Listiny se na technickou normu vztahuje pouze tehdy, jestliže na ni mimotrestní právní předpis odkazuje tzv. výlučným odkazem, v jehož důsledku se taková norma stává součástí právního předpisu a nabývá obecné normativní závaznosti. Pokud však takový závazný, resp. zavazující odkaz na konkrétní technickou normu v mimotrestním předpise neexistuje, pak tato není obecně závazná a čl. 40 odst. 6 Listiny se na ni vůbec nevztahuje. V takovém případě představuje technická norma pouze skutkovou okolnost a závěr o vině pachatele v důsledku jejího porušení lze učinit pouze tehdy, jestliže pachatel právně platným způsobem přejal povinnost se jí řídit (např. smluvně, v rámci pokynu zaměstnavatele při výkonu závislé práce atd.). Pokud tato podmínka není splněna, lze k ní toliko přihlížet při subsumpci skutkového stavu pod právní normu stanovující obecně vymezenou povinnost k opatrnosti či obezřetnosti, ať už je obsažena v trestním, či mimotrestním zákoně jako k jednomu z relevantních, ale nevýlučných hledisek, a to jen má-li taková technická norma k danému trestnému činu vztah, zejména je-li běžně dodržována osobami v obdobném postavení, jaké měl pachatel, při plnění povinností, jejíž porušení se pachateli klade za vinu. Trestní odpovědnost stěžovatele tedy nemohla být vyvozena toliko na základě skutečnosti, že porušil technickou normu, nebyla-li v daném případě pro něj závazná. To však stěžovateli za vinu ani kladeno nebylo.
42. Skutečnost, že stěžovatel byl revizním technikem, tedy kvalifikovanou osobou, je důležitá proto, že si jako odborník byl vědom účelu předmětných revizí i významu jednotlivých jím do předmětných zpráv uváděných informací. Jakkoli v nynější věci Ústavní soud považuje později dotvořený právní názor, k němuž dospěly obecné soudy, tedy že výchozí revize již v době předmětného skutku vyžadovaly provedení na již zcela dokončených fotovoltaických elektrárnách, za dostatečně předvídatelný pro revizní techniky jako kvalifikované osoby, v nynější věci vůbec nejde o to, zda se tento právní názor zakládal výlučně na retroaktivní aplikaci technických norem a zda to vzhledem k otázce jejich (ne)závaznosti bylo přípustné, či zda měla být přiznána ochrana stěžovatelově právnímu názoru, tedy že mohl provést předmětné revize i při nenainstalovaných fotovoltaických panelech.
43. Sedes materiae by totiž i v takovém případě tkvěl v tom, že podle skutkového klíčového závěru obecných soudů, jenž Ústavní soud nemá důvodu v nynějším případě přezkoumávat, stěžovatel pozitivně uváděl v revizních zprávách nepravdivé informace s cílem vyvolat mylný dojem, že revize byly provedeny na kompletně dokončené předmětné elektrárně, tedy včetně osazených a řádně zapojených fotovoltaických panelů. Stěžovatel nikdy v průběhu řízení před obecnými soudy ani nyní v řízení o ústavní stížnosti vážně netvrdil, že by v předmětné době bylo možno příslušné právní předpisy vztahující se k provádění výchozích revizí fotovoltaických elektráren vykládat tak, že revizní technik směl v předmětných revizních zprávách uvádět nepravdivé informace.
44. Ústavní soud tedy uzavírá, že v nynější věci nebyla žádná ústavně zaručená stěžovatelova základní práva či svobody porušeny tím, že předmětný skutek obecné soudy kvalifikovaly jako pomoc k trestnému činu podvodu.
VII. K dalším stěžovatelovým námitkám
45. Ostatní stěžovatelovy námitky Ústavní soud nevyhodnotil ani jako potenciálně způsobilé odůvodnit závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Konkrétně k nim Ústavní soud uvádí následující:
46. Námitka 2) nemohla na závěrech vtělených výše do části VI. tohoto nálezu ničeho změnit. Jak bylo rozvedeno již výše, napadená rozhodnutí na vyřešení této otázky vůbec nespočívala. Nadto katalog dovolacích důvodů podle § 265b trestního řádu neobsahuje obdobu dovolacího důvodu podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, spočívající v potřebě posoudit již jednou vyřešenou právní otázku jinak. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, tedy není automaticky naplněn vždy, když nižší soudy posoudily určitou otázku v souladu s ustálenou judikaturou, ale dovolatel se domnívá, že je třeba ji změnit. Pokud Nejvyšší soud jako dovolací soud takovou potřebu neshledá a aplikaci hmotného práva v daném případě vyhodnotí jako korektní, nemůže představovat porušení práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud dovolání odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu tak, jako v nynějším případě.
47. Námitce 3) Ústavní soud rovněž legitimitu nepřiznává. Obecné soudy stěžovateli dostatečně vysvětlily, proč stěžovatelův čin nelze považovat za společensky škodlivý pod tzv. spodní hranicí trestnosti. Domáhá-li se stěžovatel izolovaného posuzování svého jednání, nemá takový požadavek oporu v podústavním právu. Podle § 24 odst. 2 trestního zákoníku se i na trestní odpovědnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, nestanoví-li trestní zákon jinak, přičemž odborná literatura i rozhodovací praxe sice připouští, že v případě pomoci je možné zvažovat přímé použití zásady subsidiarity trestní represe (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 351; ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 446; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1606/2016, bod 39.), ovšem v zásadě toliko tehdy, je-li pomoc zcela zanedbatelné intenzity. Rovněž zanedbatelný kauzální význam pomoci pro jednání hlavního pachatele může odůvodnit za určitých okolností závěr, že mezi pomocí a hlavním trestným činem není dána příčinná souvislost, a proto nelze vyvodit trestní odpovědnost pomocníka (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 438). Ani jedna z těchto okolností však ve stěžovatelově případě není dána.
48. V nynější věci je rozhodujícím fakt, že stěžovatel se podle skutkových závěrů obecných soudů, které nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat, úmyslně podílel na spáchání trestného činu s mimořádně vysokou zamýšlenou škodou, a to jako pomocník podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, přičemž se jednalo o pomoc nezbytnou (conditio sine qua non), bez níž by se hlavní pachatelé o čin ani nemohli pokusit, neboť bez nepravdivých revizních zpráv by nikdy nemohli dosáhnout včasného získání licence.
49. Stěžovatel ve prospěch hlavních pachatelů rovněž vědomě uváděl nepravdivé informace jako osoba, již tížila zvláštní zákonná povinnost v dané situaci do předmětných revizních zpráv zahrnout pouze informace pravdivé, neboť na těchto revizních zprávách do značné míry závisel řádný průběh dalších navazujících veřejnoprávních řízení (stavebního, o udělení licence), u nichž je značný veřejný zájem na tom, aby jejich výsledku bylo dosahováno pouze v souladu s úplně a pravdivě zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelovo jednání se tedy příčilo samotné podstatě smyslu předmětných revizí a jeho role jako revizního technika. Tvrzení, že by společenská škodlivost stěžovatelovy pomoci byla vzhledem ke všem relevantním okolnostem nepatrná, či že by měla kauzálně pouze zcela zanedbatelný význam, by tak ve zjištěném skutkovém stavu nemělo žádný podklad.
50. Ústavní soud nemohl dát stěžovateli za pravdu ani ve zbytku námitky 3), v níž se stěžovatel dovolává odborné literatury. Přehlíží totiž, že ve stejném díle je doslova hned v dalším odstavci i dále s odkazem na rozhodovací praxi uvedeno, že uplatnění soukromoprávních nároků zásadně trestní odpovědnost nevylučuje (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 162 a 168), jakož i že nelze přihlížet k chování pachatele po činu (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 169). Důvodem pro uplatnění tzv. přímé aplikace zásady subsidiarity trestní represe není ani délka trestního stíhání či doba uplynuvší od spáchání činu či chování pachatele po činu.
51. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval tezi, že v takových případech je prostředkem zhojení nedůvodných průtahů a klesajícího veřejného zájmu na potrestání zmírnění právních následků činu, nikoliv zastavení trestního stíhání [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 741/17 ze dne 26. 9. 2017 (N 182/86 SbNU 877), bod 27.], obecné soudy poté tento požadavek precizovaly výslovně tak, že délka trestního řízení ani doba od spáchání činu nejsou způsobilé odůvodnit přímou aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019 (publ. jako Rt 41/2020)], jakož ani chování pachatele po činu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018 (publ. jako Rt 52/2018-II. SbSRS).
52. Souhlasit nelze ani s tím, že by ve stěžovatelově případě nebylo na místě uplatnění represivní funkce trestního práva, již stěžovatel mylně ztotožňuje toliko s eliminací, tedy se zabráněním v dalším páchání trestného činu. Represivní funkce trestního práva totiž představuje vyjádření morálního odsudku za spáchaný trestný čin a dává průchod potrestání pachatele v užším slova smyslu, tedy ve smyslu nazírání trestného činu klasickými teoriemi trestního práva jako zlo, na které státní moc reaguje taktéž zlem, tedy určitou strázní či nepohodou, kterou pachatel takového činu musí vytrpět (srov. např. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 4).
53. Ačkoliv moderní trestní právo klade stále větší důraz na preventivní, rehabilitační a satisfakční funkce trestního práva, ani moderní demokratický a právní stát se zcela represivní funkce trestního práva nevzdává, ale vyvažuje preventivní a represivní funkci tak, aby představovala dialektickou jednotu (srov. např. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 36), resp. jednotu trestní prevence a represe (srov. KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 18). Jakkoliv tedy represivní funkci trestního práva nelze přeceňovat či favorizovat oproti ostatním jeho funkcím, nelze ani opomíjet, že právě represe, tedy restrikce či imperativ negativně a ve srovnání s jinými právními odvětvími typově nejintenzivněji se projevující ve sféře pachatele, představuje specifický základní prvek metody trestněprávní regulace. Z ústavního hlediska je proto přípustné, aby od trestní represe nebylo upuštěno za situace, kdy jedinou nenaplněnou funkcí vyvození odpovědnosti je represivní funkce v užším slova smyslu (tj. vlastního postihnutí ve smyslu negativního působení na pachatele), jestliže je následně při volbě a ukládání právního následku trestného činu dostatečně zohledněno naplnění všech ostatních funkcí.
54. Skutečnost, že stěžovatel již dále žádný trestný čin nespáchal, tedy rovněž nemůže představovat z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe zásadní a převažující bod, neboť stěžovatel by při aprobaci této myšlenky nepocítil sebemenší působení negativních důsledků trestní odpovědnosti přesto, že významným způsobem napomohl spáchání trestného činu, jehož plánovaný rozsah byl enormní, a který svým důsledkem nesměřoval proti soukromoprávním zájmům, ale v konečném důsledku proti veřejným rozpočtům. Stěžovateli byly přitom přes mimořádnou škodu, která měla být činem způsobena, i významu jeho přispění k činu hlavních pachatelů uloženy pouze alternativní tresty, tedy Ústavní soud nemá za to, že by se naplněním ostatních funkcí trestního postihu v jeho konkrétním případě obecné soudy dostatečně při úvahách o právních následcích trestného činu nezabývaly.
55. Na námitku 4) Ústavní soud reflektuje tak, že stěžovatel ji činí na adresu Nejvyššího státního zastupitelství, avšak žádné jeho rozhodnutí ústavní stížností nenapadá. Vyjádření v řízení o dovolání rovněž nelze považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
56. Ta část námitky 4), jíž stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud odlišně posuzoval argumentaci ohledně nejasnosti náležitostí revizní zprávy v jeho případě a v případě svědka P., nemůže na věci ničeho změnit, neboť, jak bylo již uvedeno výše v části VI. tohoto nálezu, podstata závěru obecných soudů o stěžovatelově vině se nezakládala na obsahových požadavcích revizních zpráv, ale na tom, že bez ohledu na ně v nich stěžovatel výslovně uváděl nepravdivé informace. Nelze přisvědčit ani tomu, že by Nejvyšší soud dospěl dvakrát v téže věci k rozdílným závěrům.
57. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022, jímž byla napadená rozhodnutí zrušena ve vztahu k jedné ze stěžovatelových spoluobviněných, rozlišil nároky na znalosti požadavků na provedení revizí u stavebního úřadu, Energetického regulačního úřadu a u samotného revizního technika, jemuž i podle závěrů tohoto usnesení bylo již v předmětné době zřejmé, že revize musí být prováděna toliko na již dokončené stavbě; v daném případě se však jednalo o vedoucí stavebního úřadu, která rozhodovala o povolení předčasného užívání, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro vydání tohoto rozhodnutí se nevyžadovalo úplné dokončení stavby (srov. s. 17 a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022). Na s. 20 tohoto odkazovaného usnesení Nejvyšší soud přitom výslovně přebírá závěr nižších soudů, že stěžovatel uváděl v předmětných revizních zprávách nepravdivé údaje. Nelze tedy uzavřít, že by odkazované a napadené usnesení Nejvyššího soudu byla ve vzájemném rozporu.
58. Vyjádřil-li Nejvyšší soud v odkazovaném usnesení svůj nesouhlas s hodnocením dokumentů vyhotovených svědkem P., učinil tak pouze v tom smyslu, že i jím vyhotovené dokumenty mohly obsahovat nepravdivé údaje, že z nich nebylo možno seznat, že jsou pouze nezávazné, a že jimi tedy mohlo dojít k uvedení stavebního úřadu v omyl (srov. s. 20nn usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022). Stěžovatelovo odsouzení však na takto zpochybněném závěru o povaze dokumentů vyhotovených svědkem P. nestojí.
59. Nižší soudy na tyto dokumenty a svědkovu výpověď odkazovaly pouze podpůrně v tom smyslu, že tento svědek měl projevit neochotu revizní zprávy nevypracovat, což obecné soudy vzaly jako indicii, z níž měl i stěžovatel vyvodit, že něco s předmětnou elektrárnou není v pořádku. I kdyby tato skutečnost byla zpochybněna, závěr o stěžovatelově vině obstojí i bez ní, neboť se nezakládá výlučně na ní. Jak bylo opakovaně zdůrazněno, obecné soudy stěžovatelovu vinu dovodily zejména ze skutečnosti, že uváděl v předmětných revizních zprávách vědomě nepravdivé údaje na základě revize, kterou sám provedl, což není nijak ovlivněno, co mohl, či nemohl z počínání svědka P. odtušit ohledně stavu předmětné elektrárny. Nelze tak přisvědčit ani stěžovatelovu názoru vtěleném do jeho repliky, že případným neprokázáním skutečnosti, zda jiný revizní technik odmítl vypracování revizní zprávy, případně i z jakých důvodů, by samo o sobě mohlo vylučovat závěr o naplnění subjektivní stránky stěžovatelem, neboť ten byl založena na jiných skutkových zjištěních.
60. Jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, námitka 5) se nezakládá na pravdě. Jak vyplývá z pokynu kanceláři na č. l. 6141 a z přiložené doručenky, vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo stěžovatelově obhájci dodáno s průvodním dopisem na č. l. 6143 do datové schránky dne 25. 4. 2022 v 12:01:03 hod a doručeno téhož dne v 13:26:50 hod, když se do této datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Nelze rovněž opomenout, že stejným způsobem bylo zadáno a doručeno stejné vyjádření i obhájci stěžovatelova spoluobviněného, který na ně ve stanovené lhůtě reagoval. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti s těmito skutečnostmi nijak nevypořádává. Stejně tak neposkytl žádné uspokojivé vysvětlení ani ve své replice. Stěžovatel tedy toliko požádal o to, aby mu byla zaslána předmětná doručenka, tedy ani při této příležitosti doručení nepopřel. Výše sub 21. pak Ústavní soud vyložil, proč této stěžovatelově žádosti nevyhověl.
61. Za těchto okolností stěžovatel účinně nezpochybnil, že by k tomuto doručení došlo, a při absenci bližší argumentace z jeho strany se Ústavní soud dále touto námitkou nezabýval, neboť tím by již doplňoval stěžovatelovu argumentaci, což není jeho rolí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 808/22 ze dne 2. 11. 2022, bod 71.), a odmítl ji jako založenou na nepravdivé informaci.
62. Konečně k námitce 6) Ústavní soud připomíná, že zamítnout důkazní návrh lze v zásadě jen z důvodu jeho irelevance, vypovídací impotence či redundance ve vztahu k prokazované skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643); nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239); či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Zamítnutí důkazního návrhu obviněného je soud povinen zdůvodnit [usnesení sp. zn. IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 22/33 SbNU 445)]. Vadu tzv. opomenutého důkazu také může založit zamítnutí důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k prokázání skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí, jež hodlá obecný soud místo toho nahradit vlastním posouzením [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1904/20 ze dne 10. 2. 2021; nález sp. zn. III. ÚS 1330/11 ze dne 15. 3. 2012 (N 54/64 SbNU 673)].
63. V nynějším případě je však zřejmé, že se s důkazním návrhem stěžovatele vypořádal nalézací soud zcela uspokojivě již v bodě 45. zprošťujícího rozsudku, kde uvedl, že znalecký posudek vypracovaný pro účely jiného řízení (správního řízení soudního) považoval v nynější trestní věci za odborné vyjádření a jako takové je řádně provedl, nepovažoval však za nutné přibírat jeho zhotovitele ke stejným otázkám ještě znovu jako znalce i pro trestní řízení, neboť na obsahu by se tím ničeho neměnilo. K porušení práv stěžovatele tak tímto postupem zjevně nedošlo, neboť nalézací soud vyhodnotil po věcné stránce obsah předmětných dokumentů zcela v souladu s trestním řádem, rovněž je provedl v hlavním líčení a vyvodil z nich závěry, které ve zprošťujícím rozsudku významně přispěly ke zproštění stěžovatele obžaloby. Následná změna právního názoru nalézacího soudu v důsledku závazného pokynu odvolacího soudu na tom nemohla ničeho změnit.
64. Stejně to platí i pro stěžovatelem navrhované provedení důkazu rozsudkem, neboť, jak správně konstatovaly obecné soudy, tímto důkazem neměla být prokázána žádná skutečnost, nýbrž podpořena stěžovatelova právní argumentace. Nešlo tak vůbec o důkaz, ale o právní argument, s nímž se obecné soudy vypořádaly.
VIII. Závěr
65. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny, jsou vyjádřeny v bodech 41., 43. až 44., 52. a 53. tohoto nálezu.
66. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. března 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu