Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. G., zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2 To 42/2018-5029, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2020, č j. 40 T 4/2015-5281, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2021, č. j. 2 To 88/2020-5573, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2022, č. j. 3 Tdo 346/2022-6156, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2023, která splňuje všechny procesní předpoklady meritorního přezkumu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, a to z důvodu, že jimi podle stěžovatelova názoru byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip zákazu překvapivých rozhodnutí, právo na řádné odůvodnění rozsudku, princip zákazu retroaktivity podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), princip v pochybnostech ve prospěch podle čl. 40 odst. 2 Listiny a povinnost moci soudní ochraňovat základní práva a svobody podle čl. 4 Ústavy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl před obecnými soudy trestně stíhán pro skutek, který měl spočívat, krátce uvedeno, v tom, že ve dnech 12. 11. 2010 až 24. 11. 2010 měl jako revizní technik vyhotovit tři zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení ohledně fotovoltaické elektrárny v katastrálním území P. (dále jen "předmětná elektrárna") obsahující nepravdivé informace o celkovém výkonu všech tří bloků elektrárny ve výši 3,308 MW a o způsobilosti této elektrárny k bezpečnému provozu, ačkoliv věděl, že ve skutečnosti předmětná elektrárna nebyla dokončena, a provozu byla schopna až dne 28. 2. 2011 s omezeným výkonem ve výši 2 MW a tyto zprávy měl dne 29. 11. 2010 předat společnosti X. s vědomím, že budou použity jako podklad pro Energetický regulační úřad k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 a že bez těchto zpráv by licence nebyla vydána, tedy umožnil spoluobviněným získat neoprávněně licenci na výrobu fotovoltaických zdrojů, čímž společnosti X. vznikl neoprávněně nárok na garantovanou výkupní cenu ve výši 12 150 Kč za MWh po dobu dvaceti let, ačkoliv při uvedení do provozu v roce 2011 by výkupní cena představovala pouze 5 500 Kč, čímž by se za dvacetileté období tato společnost neoprávněně obohatila o částku ve výši 160 879 340 Kč, přičemž reálně vznikla poškozeným (energetickým společnostem a státu na tzv. solární dani) v období let 2011 až 2013 škoda v celkové výši 43 880 707 Kč (dále jen "předmětný skutek").
3. Stěžovatel byl nyní nenapadeným rozsudkem nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 40 T 4/2015-4789 (dále jen "zprošťující rozsudek"), zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro výše popsaný skutek, ve kterém obžaloba spatřovala pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zčásti dokonanému a zčásti ukončenému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozené nalézací soud odkázal podle § 229 odst. 3 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Zprošťující výrok ve vztahu ke stěžovateli odůvodnil nalézací soud, povšechně vyjádřeno, tím, že povinností stěžovatele jako revizního technika bylo pouze zkoumat bezpečnost revidovaného zařízení, přičemž tento úkol mohl splnit z technického hlediska i bez toho, aby předmětné zařízení bylo osazeno fotovoltaickými panely, neboť jejich (ne)přítomnost z hlediska závěrů revize nečinila žádného rozdílu. V rozhodné době přitom nebylo žádným závazným předpisem jednoznačně stanoveno, že by revize vyžadovala zapojení všech fotovoltaických panelů, jak konstatoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 2 As 313/2015-492. Obžalobě se tak podle nalézacího soudu nepodařilo prokázat, že by stěžovatel úmyslně vystavil nepravdivou revizní zprávu, na jejímž základě by následně byla vydána licence bez splnění zákonných podmínek.
4. K odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele i jeho spoluobviněných tento rozsudek nalézacího soudu zrušil odvolací soud svým napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2018, č. j. 2 To 42/2018-5029, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyhověl odvolání státního zástupce v neprospěch (mimo jiné) stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že nalézací soud vyhodnocoval důkazy jednostranně ve prospěch obviněných, nevěnoval se dostatečně důkazům vztahujícím se k dokumentaci průběhu stavby předmětné elektrárny a nepostupoval v souladu s právním názorem, že zpráva o výchozí revizi v případě licence k provozování fotovoltaické elektrárny se musí vztahovat k bezpečnosti celého energetického zařízení, tj. k souboru jeho jednotlivých částí, tedy i fotovoltaických panelů. K tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 As 204/2015-66. Revizní technik tak musí předmětnou zprávu zpracovat jen s nainstalovanými fotovoltaickými panely. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu, aby si vyžádal zprávu Energetického regulačního úřadu, zda jím byly předmětné revizní zprávy chápány jako doklady potvrzující bezpečnost fotovoltaické elektrárny jako celku včetně nainstalovaných panelů a zda se v souvislosti s těmito zprávami předpokládala její celková dokončenost. Odvolací soud rovněž v bodě 22. svého usnesení vyzdvihl, že v předmětných zprávách stěžovatel nijak neuvedl, že by se tyto měly týkat pouze částí příslušných bloků, tj. že by na nich ještě nebyly nainstalovány fotovoltaické panely, naopak tyto panely neuvedl v seznamu zařízení, na kterých revize nebyla provedena, detailně popsal jejich technické parametry a neuváděl, že tyto teprve mají být nainstalovány, ale uváděl panely, které již nainstalovány jsou. Dále odvolací soud poukázal na to, že podle rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. OLP-08092/2013-ERU, o povolení obnovy řízení o udělení licence předmětné elektrárně, se s odkazem na sdělení Technické inspekce České republiky uvádí, že stěžovatel ani nebyl oprávněnou osobou revizi provést, neboť sice měl platné osvědčení, ale neměl oprávnění podle § 6a odst. 1 zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů, které k tomu bylo u tohoto typu zařízení vyžadováno. Odvolací soud rovněž uložil nalézacímu soudu zabývat se znovu obsahem řady listinných důkazů, např. škodního protokolu ze dne 30. 11. 2010, který krátce po vydání předmětných zpráv a protokolu o převzetí díla bez závad, uvádí, že došlo omylem k zaslání jiných fotovoltaických panelů, než jaké uvádí projektová dokumentace, obsahem stavebních deníků, podle nichž byly např. ještě na konci prosince 2010 zastaveny práce pro nedodání fotovoltaických panelů, fotodokumentace, výpověďmi svědků o průběhu prací ještě v lednu 2011 atd.
5. Nalézací soud svým napadeným rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 40 T 4 2015-5281, uznal stěžovatele vinným ze spáchání pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu s kvalifikací uvedenou výše sub 2., za což mu uložil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce pěti let podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku, podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce revizního technika na dobu sedmi let a podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 400 000 Kč, což představovalo 400 denních sazeb po 1 000 Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění platném a účinném do 1. 10. 2020, mu pro případ nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce šesti měsíců. Poškozené s jejich nároky nalézací soud odkázal podle § 229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud splnil ty pokyny odvolacího soudu, které objektivně splnit mohl (např. znovu nevyslechl stěžovatele, který výpověď odepřel) a dospěl k závěru, že stěžovatel se předmětného skutku dopustil. Skutkovými okolnostmi zakládajícími jeho trestní odpovědnost se zabýval zejména v bodech 47. až 53. svého napadeného rozsudku, přičemž svůj závěr o stěžovatelově vině založil zejména na tom, že stěžovatel skutečně neměl zvláštní oprávnění k provádění revize na zařízení typu předmětné elektrárny; že v úvodu stěžovatelem zpracované Zprávy o výchozí revizi elektrického zařízení č. 060/2010 ze dne 24. 11. 2010, předané společnosti X. dne 29. 11. 2010, je rukou připsáno, že revize odpovídají skutečnému stavu, včetně vložení panelů; že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 As 204/2015-66, musí zpráva o výchozí revizi být zpracována pouze, jsou-li fotovoltaické panely již nainstalovány, čemuž odpovídají i odborná vyjádření Českého vysokého učení technického a Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava; že z předmětných zpráv o výchozích revizích nevyplývá, že by revize nebyly prováděny i na fotovoltaických panelech, resp. že by tyto v době revize nebyly naistalovány, naopak v nich jsou zařazeny seznamy zařízení, která revizím podrobena nebyla, ale fotovoltaické panely na nich chybí a předmětné zprávy obsahují jejich detailní technický popis, navíc v těchto zprávách jsou uvedeny i jiné typy panelů, než jaké obsahuje projektová dokumentace, tedy stěžovatel nemohl vycházet jen z ní, jak tvrdil. Z odborných vyjádření Technické inspekce České republiky a obou shora zmíněných univerzit pak vyplynulo, že výchozí revizi samy o sobě fotovoltaické panely nepodléhají. K subjektivní stránce stěžovatele nalézací soud vzal v potaz (viz zejména bod 87. napadeného rozsudku), že s ohledem na svou profesi věděl, že jím vyhotovené nepravdivé zprávy o výchozí revizi budou ostatními spoluobviněnými použity k neoprávněnému získání licence, a odkázal k tomu i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, podle něhož si revizní technik na konci roku 2010 musel být vědom, že jeho jednání nemá jiný smysl, než aby výsledky výchozí revizní zprávy byly použity v licenčním řízení za účelem dosažení podstatně výhodnějších výkupních cen, než jaké by náležely při reálném dokončení předmětné elektrárny až v roce 2011. K tomu nalézací soud dodal, že určitým signálem pro stěžovatele muselo být, že předchozí revizní technik nebyl ochoten předmětné zprávy zpracovat, ale toliko k nim poskytl podklady, aby získal alespoň nějakou odměnu.
6. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 2 To 88/2020-5573, zrušil výrok o náhradě škody, ve zbytku však zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. Odvolací soud se zevrubně zabýval skutkovými zjištěními i právními úvahami nalézacího soudu a ztotožnil se se závěrem o stěžovatelově vině. Poukázal zejména na to, že nepravdivost stěžovatelem vyhotovených zpráv vyplývala z dalších důkazů objektivně dosvědčujících, že k instalaci fotovoltaických panelů na předmětnou elektrárnu docházelo ještě v období následujícím po jejich vydání, že předmětné revizní zprávy byly vyžádány až k výzvě Energetického regulačního úřadu, který čestná prohlášení předchozího revizního technika nepovažoval za dostatečná, a že stěžovatel věděl, k čemu budou jím nepravdivě vyhotovené zprávy použity. K námitce, že v roce 2010 stěžovateli nemohl být znám judikaturní vývoj k požadavkům na zprávu o výchozí revizi, který se v praxi správních i trestních soudů ustálil až po roce 2013, odvolací soud reagoval tak, že již v roce 2010 stěžovateli muselo být zřejmé, že revize se týká energetického zařízení jako celku, tedy i s osazenými fotovoltaickými panely. Podle odvolacího soudu je i bez zvláštního odborného vzdělání zřejmé, že za bezpečné nelze prohlásit takové energetické zařízení, které nebylo ještě dokončeno, a ve shodě s nalézacím soudem odkázal na odborné vyjádření Českého vysokého učení technického dospívajícího k závěru, že byť jsou fotovoltaické panely samostatným výrobkem, který výchozí revizi samostatně nepodléhá, podléhá jí způsob jejich zapojení do obvodu elektrárny. Odvolací soud poukázal rovněž na to, že předchozí revizní technik výchozí revizní zprávy odmítl vystavit a svá čestná prohlášení vydal ve dvou případech ve stejné dny, v nichž stěžovatel vydal předmětné zprávy, které měl stěžovatel k dispozici, tedy mu bylo známo, že jiný revizní technik odmítl zprávy vyhotovit. Odvolací soud také odmítl stěžovatelovu námitku, že z obsahu předmětných zpráv nevyplývá, že panely již v době revize byly naistalovány, neboť v těchto zprávách jsou obsaženy formulace v přítomném čase o tom, pod jakým úhlem jsou panely zapojeny, jakou mají barvu a z jakého jsou materiálu a tyto nejsou uvedeny v seznamu položek, na nichž revize prováděna nebyla. Ztotožnil se i se závěry nalézacího soudu o tom, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém. Odvolací soud také odmítl pro nadbytečnost stěžovatelovy důkazní návrhy na opětovné přečtení výše uvedených odborných vyjádření a na provedení listinného důkazu - rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, neboť odborná vyjádření byla již v řízení před nalézacím soudem provedena a obsah posledně uvedeného rozsudku je stranám i soudu dobře znám.
7. Stěžovatel brojil proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 3 Tdo 346/2022-6156, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovu námitku tzv. opomenutých důkazů, a to ze stejných důvodů, z nichž tak učinil odvolací soud, jen k navrhovanému čtení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, doplnil, že tento byl vydán v jiné věci a nijak se netýkal předmětné elektrárny, tedy stěžovatelova námitka opírající se o tento rozsudek byla právní povahy. Ani další námitky procesní povahy Nejvyšší soud nepovažoval za naplňující některý z dovolacích důvodů. K námitce nemožnosti klást stěžovateli k tíži pozdější vývoj judikatury Nejvyšší soud zopakoval základní teze své rozhodovací praxe k tzv. "solárním podvodům" a s odkazem na ně této námitce nepřisvědčil. Připomněl, že revizní technik mimo jiné revizmí zprávou stvrzuje, že dílo bylo provedeno v souladu s projektovou a technickou dokumentací, což lze učinit až po kompletaci celého díla, neboť i způsob zapojení samostatných výrobků, které revizi nepodléhají, může být z hlediska bezpečnosti zařízení jako celku podstatný, např. s ohledem na možnou nekompatibilitu. I skutkový závěr nalézacího a odvolacího soudu, že z obsahu předmětných zpráv v rozporu s realitou jednoznačně plyne, že revize proběhla až poté, co byly všechny fotovoltaické panely nainstalovány, Nejvyšší soud převzal. Ani předpoklady pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se stěžovatel dovolával, Nejvyšší soud neshledal. Stěžovatel totiž významně napomohl ke způsobení škody mnohonásobně převyšující hranici škody velkého rozsahu a nedbal důvěry vložené do něj jako do někoho, kdo disponoval osvědčením k provádění revizí, přičemž značná míra benevolence byla vůči němu vynaložena při ukládání trestu.
III. Argumentace stěžovatele, ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnul splnění procesních předpokladů jejího věcného posouzení, stručně rekapituloval předchozí procesní průběh, vytyčil hlavní body své argumentace a tyto následně rozvedl. Proti napadeným rozhodnutím namítá: 1) porušení zákazu retroaktivity; 2) nedostatečné vypořádání se s touto námitkou Nejvyšším soudem; 3) porušení zásady subsidiarity trestní represe; 4) nesprávná skutková zjištění; 5) nedoručení vyjádření nejvyššího státního zástupce stěžovateli; a 6) opomenuté důkazy. Jádra těchto jeho jednotlivých námitek lze vystihnout následovně:
9. Ad 1) stěžovatel považuje za klíčovou otázku, zda fotovoltaické panely musely být při výchozí revizi fotovoltaické elektrárny nainstalovány a zda na nich také musela být provedena revize. V době předmětného skutku stěžovatel zastával názor, že tomu tak být nemusí, a ve zprošťujícím rozsudku mu nalézací soud dal zapravdu. Až poté došlo k odklonu soudů při řešení této otázky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. j. 7 As 205/2015-66 z roku 2015 (sic!). Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002 (N 75/23 SbNU 253), sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227) a sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) prezentuje úvahu, že vyvození jeho trestní odpovědnosti brání zákaz retroaktivity, který se podle jeho mínění nevztahuje pouze na právní předpisy, ale rovněž na jejich výklad. Jednání dříve nezávadné nelze nově a zpětně považovat za závadné, dokonce bez jakékoliv změny právní úpravy. Stěžovatel je názoru, že tento závěr je třeba vztáhnout i na výklad technických norem a že v době, kdy se měl dopustit předmětného skutku, nevěděl a vědět nemohl, že jednou jeho jednání bude považováno za trestné. Stěžovatel k povaze technických norem připomíná nález sp. zn. Pl. ÚS 40/08 ze dne 26. 5. 2009 (N 120/53 SbNU 501; 241/2009 Sb.) a dovozuje z něj, že pokud by měla být trestní odpovědnost vyvozena na základě české technické normy, je třeba s ní nakládat stejně jako s právním předpisem včetně zákazu retroaktivity. V době předmětného skutku neexistovala závazná norma upravující rozsah a postup při revizích, nepanovala jednota ohledně výkladu technických norem, a to ani v akademických kruzích, stěžovatel přitom byl pouze prostým revizním technikem. I sám Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022, jímž byla zrušena napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ve vztahu k jedné ze spoluobviněných stěžovatele, připustil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, že v době předmětného skutku byla problematika náležitostí revizí fotovoltaických elektráren natolik složitá a neustálená, že ani v době vydání tohoto rozhodnutí na ní nebyla mezi předními znaleckými ústavy shoda. Stěžovatel shrnuje, že při revizi učinil vše, co považoval za správné, jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a tedy vědomě nevydal žádnou nepravdivou zprávu. Fotovoltaické panely považoval za samostatné výrobky, které byly homologovány a které nevyžadovaly zvláštní vlastní revizi. V souladu se zásadou (sic!) in dubio pro reo tedy stěžovatel měl být zproštěn obžaloby tak, jako ve zprošťujícím rozsudku.
10. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud k této jeho námitce toliko konstatoval, že je mu známa z jeho rozhodovací praxe, a tedy že je již judikaturně řešena. Opomněl se však jakkoliv zabývat tím, co po něm stěžovatel žádal, tedy možností prosadit odlišné posouzení. Nejvyšší soud ani neuvedl, jakou povinnost měl stěžovatel porušit.
11. Ad 3) stěžovatel staví do popředí zásadu subsidiarity trestní represe. Podle jeho mínění mu nelze přičítat následky jednání jiných osob, o kterých neměl ani ponětí, ale je zapotřebí jeho jednání izolovat. Jako revizní technik se stěžovatel živí mnoho let, nikdy se nedopustil žádného profesního pochybení, je to jediný zdroj příjmů, který si nemůže dovolit ohrozit, a proto z pohledu společenské odplaty postačovala toliko soukromoprávní odpovědnost. Stěžovatel odkazuje na komentářovou literaturu, z níž dovozuje, že uplatněním toliko soukromoprávní odpovědnosti by bylo dosaženo všech účelů vyvození odpovědnosti, tedy reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není zapotřebí, neboť od předmětného skutku uplynulo již 12 let, přičemž promlčecí doba trestní odpovědnosti by činila 15 let. S plynutím času slábne potřeba společenské reakce na daný skutek, stěžovatel se po tuto dobu žádného dalšího trestného činu nedopustil, tudíž i represivní funkce trestního práva, tj. zabránění v další trestné činnosti, byla naplněna, a stěžovatel byl toliko pomocníkem.
12. Ad 4) se stěžovatel ohrazuje proti vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, že stěžovatel věděl o tom, že jiný revizní technik odmítl provést revizi z důvodu nedokončenosti předmětné elektrárny, z čehož se dovozuje stěžovatelův úmysl. Stěžovatel to popírá, neboť z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 3 Tdo 347/2022, se podává, že tento jiný revizní technik uvedl, že ačkoliv tak byly označeny, nešlo o revizní zprávy, ale o pouhá čestná prohlášení, o nichž nepředpokládal, že by někým mohly být použity jako revizní zprávy a že by na to stavební úřad vůbec reagoval. V tomto usnesení navíc Nejvyšší soud připustil, že nároky na obsah revizních zpráv byly v dané době nejasné, což podle stěžovatele je třeba vztáhnout i na jeho případ. Nejvyšší soud také z těchto dokumentů vyvodil, že tento svědek neměl žádný problém osvědčovat skutečnosti neodpovídající reálnému stavu věcí a že tyto dokumenty je zapotřebí považovat za revizní zprávy, jejichž detailní písemné zpracování mělo být vyhotoveno až s časovým odstupem. I kdyby stěžovatel tyto zprávy měl k dispozici, je v nich deklarováno, že elektrické zařízení je z hlediska bezpečnosti schopno provozu, takže by z nich nemohl seznat, že je něco v nepořádku.
13. Ad 5) stěžovatel tvrdí, že mu vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nebylo řádně doručeno, takže k němu nemohl uplatnit právo na repliku, ačkoliv závěr Nejvyššího soudu na něm byl jednoznačně založen.
14. Ad 6) stěžovatel vytýká obecným soudům, že zamítly pro nadbytečnost jeho důkazní návrhy (odborná expertiza Vysokého učení technického, Ústavu elektroenergetiky, odborné vyjádření Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava, a zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015), jimiž měla být prokázána jeho nevina, zejména s ohledem na panující nejednotu a nejednoznačnost požadavků na technické revize v době předmětného skutku. Odvolací soud uvedl, že s posledně odkazovaným rozsudkem se argumentačně vypořádal, aniž by jej musel provést, podle stěžovatelova soudu tak však neučinil. Nejvyšší soud tento postup aproboval s tím, že nebylo nutno tyto důkazy provádět, ale pouze poukázat na jejich závěry a navázat je na nynější případ. Takový postup podle stěžovatele ale nemůže být správný, neboť jím dochází k popření smyslu dokazování.
15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení, jakož i spisový materiál, z něhož ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše.
16. Nalézací soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
17. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti námitky, s nimiž se odvolací soud vypořádal v odůvodnění svého napadeného usnesení, na které proto odkázal a ve stručnosti shrnul důvody pro závěr o jeho vině. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť k porušení práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 Úmluvy napadeným usnesením odvolacího soudu nedošlo.
18. Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení, připomněl meze stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů, stručně u jednotlivých stěžovatelových námitek odkázal na pasáže svého odůvodnění, které je vypořádávají, a k námitce 5) upozornil, že stěžovateli byla výzva k replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství řádně doručena dne 25. 4. 2022, což doložil i kopií doručenky do datové schránky jeho obhájce, avšak stěžovatel práva repliky nevyužil.
19. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Brně se prostřednictvím náměstka vrchního státního zástupce vyjádřilo tak, že s napadenými rozhodnutími souhlasí a že stěžovatelem uplatňované námitky byly v jejich odůvodněních náležitě vypořádány.
20. Obdobně se za Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřil i náměstek nejvyššího státního zástupce. Ten v postupu obecných soudů neshledal žádná vybočení z mantinelů ústavního práva. Povinnost stěžovatele vypracovat revizní zprávu s ohledem na celé energetické zařízení byla dána již před vydáním prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu k této věci, ve stěžovatelově případě vyplývala z čl. 4.1 České technické normy ČSN 33 1500, na kterou stěžovatel ve svých revizních zprávách sám odkazuje. Namítá-li stěžovatel retroaktivní aplikaci judikatury, jde ve skutečnosti o tzv. retrospektivní působení judikatury, resp. o incidentní retrospektivitu judikatury, která se uplatňuje v zemích kontinentálního práva. Pozdější judikatura se tak uplatňuje i na všechna teprve probíhající řízení, výjimkou je jen ochrana právní jistoty a legitimního očekávání, avšak v nynější věci nenastala žádná z předvídaných okolností výjimečné povahy, která by umožňovala zpětně právní názor neuplatnit. Správně obecné soudy vyhodnotily i nedůvodnost stěžovatelových námitek opomenutých důkazů, jakož i neaplikování zásady subsidiarity trestní represe. Co se týče nedoručení vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k replice, toto nemělo v nynější věci tak zásadní charakter, jako tomu bylo např. ve věci rozhodnuté nálezem sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016. Kontradiktornost a rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny tak materiálně deformovány nebyly. Náměstek nejvyššího státního zástupce tak navrhl ústavní stížnost odmítnout, nebo zamítnout.
21. Ústavní soud zaslal tato vyjádření ostatních účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel tohoto práva využil a k vyjádřením ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení zaujal odmítavé stanovisko souladné s argumentací v jeho ústavní stížnosti, již v podstatě toliko zopakoval. K výtkám, že pouze předkládá znovu námitky, které uplatnil již při své obhajobě v trestním řízení před obecnými soudy, uvedl, že tak učinil proto, že se s nimi obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Uvedl také, že nikdy nepopřel, že v době provedení předmětných revizí nebyla předmětná elektrárna kompletně osazena, ale že tím nepostupoval v rozporu s právními předpisy ani technickými normami, a tuto námitku dále rozvíjí ve stejném duchu, jako ji prezentoval již v ústavní stížnosti, opíraje se zejména o závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015. K námitce nejvyššího státního zastupitelství, že stěžovatel věděl, že jiný technik provedení revizí odmítl, uvedl, že mu bylo známo pouze to, že revizní zprávy mají být použity pro kolaudační řízení, nikoliv pro řízení licenční, přičemž odkázal na svou výpověď před nalézacím soudem, z níž vyvozuje, že tato skutečnost nebyla prokázána, a proto nebyla prokázána ani jeho subjektivní stránka, tedy se předmětného trestného činu nemohl dopustit. Zopakoval rovněž svou námitku, že v roce 2010 nemohl vycházet z judikatury z roku 2015. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že v trestním řízení retrospektivní působení judikatury nemůže být v trestním právu užito ve vztahu k dovozování trestní odpovědnosti. Nemůže-li zpětně kriminalizovat určité jednání právní norma, tím méně tak může učinit judikatura.
22. Stěžovatel kromě toho adresoval Ústavnímu soudu žádost o zaslání přílohy k vyjádření Nejvyššího soudu. Ústavní soud této žádosti nevyhověl, neboť ve vyžádaném spisovém materiálu ověřil, že tato doručenka ve spisu obsažena byla, přičemž pokud se stěžovatel rozhodl namítat před Ústavním soudem i nedoručení vyjádření nejvyššího státního zástupce, měl před podáním ústavní stížnosti nahlédnout do spisu, aby si ověřil všechny rozhodné skutečnosti, což učinit i mohl. Vyhovění jeho žádosti by tak řízení toliko zatížilo nadbytečnými průtahy a vedlo by pouze k tomu, že by si stěžovatel pro sebe ověřoval dokument, který by stejně v posledku musel ověřit Ústavní soud. Kromě toho zaslal Nejvyšší soud stěžovateli fotokopii doručenky Ústavnímu soudu v elektronické podobě, a proto byla stěžovateli přístupná z aplikace NaSpis (dostupné z: https://naspis.usoud.cz), jejíž součástí jsou všechny doručené dokumenty, které byly Ústavnímu soud doručeny v elektronické podobě (viz § 58a odst. 2 rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004, č. Org. 27/04, ve znění rozhodnutí ze dne 28. 8. 2018, č. Org. 36/18, úplné znění kancelářského a spisového řádu od 1. 8. 2018, dostupného z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Vnitrni_predpisy/Aktualni/Org_36-18_uplne_zneni_KSR_k_1 9._2018.pdf).
IV. Posouzení Ústavním soudem
23. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
24. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že v nynějším případě takto postupovat nemůže, ale musí si obstarat další podklady a vyjádření (viz část III. tohoto nálezu) a rozhodnout o ní nálezem. Důvodem je stěžovatelova námitka 1), tedy že stěžovatel byl odsouzen za jednání, které v době, kdy se jej měl dopustit, nebylo trestné. Stěžovatel v ústavní stížnosti přesvědčivě demonstroval, že otázka povinností revizního technika v době předmětného skutku při zpracování zpráv o výchozí revizi před zahájením provozu fotovoltaické elektrárny nebyla zcela jednoznačná, respektive že v ní docházelo časem k určitým judikaturním posunům, což vyplývalo i z příloh ústavní stížnosti. Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda v nynější věci odsouzením stěžovatele za předmětný skutek nedošlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, čl. 39 Listiny a v návaznosti na ně čl. 36 odst. 1 Listiny.
V. Obecná východiska
25. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
26. Ačkoliv čl. 40 odst. 6 Listiny specificky zapovídá retroaktivitu jen v trestním právu hmotném [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 12/21 SbNU 91)], Ústavní soud považuje zákaz retroaktivity právních norem za součást pojmu právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy, jehož funkcí je ochránit důvěru v právo, umožnit adresátům právní normy bezpečně určit, jaké jednání je zakázáno, ještě předtím, než je učiní [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) či nález sp. zn. III. ÚS 611/01 ze dne 13. 6. 2002 (N 75/26 SbNU 253)]. Explicitní vymezení každé možnosti retroaktivního použití právní normy v právním řádu má z ústavněprávního hlediska za účel také vyloučit možnost retroaktivní aplikace takové normy v důsledku jejího retroaktivního výkladu [nález sp. zn. Pl. ÚS 22/13 ze dne 12. 11. 2013 (N 185/71 SbNU 221; 22/2014 Sb.), bod 21.].
27. Ústavní soud však od retroaktivní aplikace právních norem důsledně odlišuje tzv. retrospektivní působení judikatury, při němž se zásadně použije model incidentní retrospektivity, tj. uplatnění nového právního názoru při dotváření práva na všechna již zahájená i budoucí řízení bez ohledu na to, kdy došlo ke skutečnostem, které tvoří skutkový základ sporu, nejsou-li výjimečně dány zvláštní důvody, pro něž převažuje potřeba přiznat ochranu legitimnímu očekávání dotčených jednotlivců a předvídatelnosti soudního rozhodování [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 208/97 SbNU 238); nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373); nález sp. zn. IV. ÚS 334/11 ze dne 26. 11. 2012 (N 194/67 SbNU 329), nález sp. zn. III. ÚS 2822/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 63/52 SbNU 617) či nález sp. zn. III. ÚS 619/06 ze dne 12. 2. 2009 (N 24/52 SbNU 227)]. Jakkoliv je stabilita soudního rozhodování významnou ústavní hodnotou, nelze vyloučit jednou provždy ani vývoj, ale ani změnu dosavadní judikatury; mělo by k ní však vždy být přistupováno velmi obezřetně a zdrženlivě [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581), nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473), nález sp. zn. III. ÚS 117/07 ze dne 20. 6. 2007 (N 104/45 SbNU 429) či nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107)].
28. Významné pro vyvážení těchto zájmů je zejména to, zda změna přístupu soudní praxe k určité otázce byla pro dotčené jednotlivce předvídatelná [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2279/19 ze dne 2. 6. 2020 (N 112/100 SbNU 282)], přičemž ochrana legitimního očekávání může převážit také tehdy, jestliže v době rozhodných skutečností byla judikatura obecných soudů rozkolísaná či trpící dlouhodobě výkyvy do protichůdných poloh [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 (N 105/94 SbNU 282) či nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245)]. Při změně právního názoru je rovněž povinností obecných soudů činit ji k tomu určeným procesním postupem a s náležitým argumentačním vypořádáním potřeby takové změny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2156/18 ze dne 5. 2. 2019 (N 20/92 SbNU 209), nález sp. zn. II. ÚS 2571/16 ze dne 8. 11. 2016 (N 214/83 SbNU 391) či nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Legitimního očekávání se však nemůže dovolávat jednotlivec, které je opírá o zjevně excesivní a ojedinělý právní názor objevivší se v judikatuře dílem náhody v době, kdy probíhá řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2234/10 ze dne 9. 8. 2013 [N 145/70 SbNU 353)]. Všechna tato východiska platí zásadně i pro oblast trestního práva srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 767/21 ze dne 20. 7. 2021 či nález sp. zn. III. ÚS 3255/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 128/73 SbNU 925)].