78. Pokud obecné soudy zdůvodnily odepření participačního práva prvního stěžovatele tím, že by pro něj bylo náročné porozumět smyslu řízení a pojmům v něm uváděným, Ústavní soud se s těmito závěry neztotožňuje. Ačkoliv by patrně nebylo možné očekávat, že by tehdy nezletilý stěžovatel porozuměl soudnímu řízení v celé jeho komplexnosti, bylo nepochybně možné zjišťovat jeho názor ohledně působení asistentky pedagoga, jakož i ostatních zaměstnanců školy, a ohledně jeho subjektivního vnímání prostředí ve škole, kam dříve docházel. Jak bylo uvedeno výše, soud měl minimálně zajistit, aby byl tehdy nezletilý stěžovatel informován o tom, že právo být slyšen vůbec má a co je jeho obsahem, včetně možnosti k věci se nevyjádřit a do řízení se nezapojit. Obával-li se soud prvního stupně toho, že by provedení pohovoru s nezletilým prostřednictvím pedagogicko-psychologické poradny mohl být zkreslený vlivem matky či pracovníků poradny (tak jak to uvedl v napadeném rozhodnutí), mohl pohovor s prvním stěžovatelem provést přímo za přijetí přiměřených procesních úprav. Jak stěžovatelé dokládají protokolem ze dne 2. 1. 2018 sp. zn. 22 P6/2015, soud v s nezletilým v jiné věci (péče o nezletilého) pohovor provedl, a to na pracovišti OSPOD v přítomnosti opatrovníka, a bylo tedy možné podobnou procesní úpravu využít i pro realizaci práva stěžovatele být slyšen v projednávané věci.
79. Přiměřenými procesními úpravami mohlo být rovněž zajištěno, aby možnost vyjádřit svůj názor v řízení nebyla pro prvního stěžovatele příliš zatěžující, jak se vyjádřily obecné soudy, a realizace jeho práva být slyšen nebyla na úkor jeho nejlepšího zájmu. V této souvislosti Ústavní soud opakuje, že právo dítěte být slyšen, není absolutní a lze je omezit právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Na limity práva být slyšen poukazuje rovněž Výbor pro práva dítěte, který smluvním stranám ukládá povinnost brát v potaz potenciální negativní důsledky bezohledného využívání tohoto práva, a to obzvláště v případech týkajících se velmi malých dětí nebo v případech, kdy se dítě stalo obětí zločinu, sexuálního zneužívání, násilí nebo jiné podoby nesprávného zacházení (Všeobecný komentář k čl. 12 o právu dítěte být slyšen ze dne 1. 7. 2009, CRC/C/GC/12). V nyní projednávaném případě však Ústavní soud neshledal takovou okolnost, která by a priori svědčila o tom, že omezení participačního práva prvního stěžovatele bylo v jeho nejlepším zájmu. Skutečnost, že sami rodiče neinformovali stěžovatele o řízení vedeném v jeho věci, sama o sobě nezbavuje soudy povinnosti bdít nad ochranou práva stěžovatele být slyšen, ani neznamená, že by realizace tohoto práva byla v rozporu s jeho nejlepším zájmem.
80. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo prvního stěžovatele na participaci na řízení, které se ho dotýká, podle článku 12 Úmluvy o právech dítěte a na projednání věci v jeho přítomnosti podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V.3 Obtěžování jako forma diskriminace
81. S otázkou participačního práva stěžovatele se pojí rovněž další námitka, kterou stěžovatelé předkládají v ústavní stížnosti, a to je námitka nesprávného posouzení otázky, zda byl první stěžovatel vystaven diskriminaci z důvodu zdravotního postižení ze strany školy, a to ve formě obtěžování. V této souvislosti stěžovatelé opakovali stejné námitky jako v řízení před obecnými soudy, přičemž tvrdili, že v průběhu školního roku 2014/2015 (4. třída) došlo u prvního stěžovatele k problémům se zvládáním učiva a současně s tím měl být stěžovatel vystaven nepřátelskému postoji asistentky pedagoga a školy, což mělo dopady na jeho fyzický i psychický stav a vztah ke škole.
82. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, která má svůj právní základ v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
83. Dlouhodobá praxe Ústavního soudu je přitom ustálená v tom, že požadavkem vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky nápravy je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1489/08 ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2397/09 ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2425/10 ze dne 7. 10. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 878/15 ze dne 16. 9. 2015 (N 171/78 SbNU 555)]. Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. Jak Ústavní soud konstatoval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905), jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
84. Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že uvedenou námitkou se dovolací soud věcně nezabýval, neboť stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání ve vztahu k této námitce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož dovolání v tomto rozsahu trpělo vadou, pro kterou nebylo možné, ve vztahu k tomuto nároku, v dovolacím řízení pokračovat.
85. Jak plyne z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i z obsahu předmětného soudního spisu, stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že námitku týkající se nesprávného posouzení otázky, zda došlo k diskriminaci prvního stěžovatele ve formě obtěžování podle § 4 antidiskriminačního zákona, je nutno odmítnout jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
V.4 Posouzení otázky náhrady nákladů řízení
86. V poslední části ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že k porušení práv druhé stěžovatelky došlo v souvislosti s výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě škody. V této souvislosti tvrdí, že rozhodnutí o nákladech řízení bylo překvapivé, zavázalo osobu, která nebyla účastníkem řízení a bylo excesivně punitivní.
87. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
88. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení bylo překvapivé, neboť krajský soud ve věci vykonal pouze jedno jednání, v němž účastníkům nikterak nepředestřel své právní úvahy a nedal jim možnost se k věci vyjádřit a přednést argumenty ve svůj prospěch. Ústavní soud se proto v prvé řadě musel věnovat otázce překvapivosti napadeného rozhodnutí.
89. Z práva na spravedlivé projednání věci plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, který byl v judikatuře Ústavního soudu opakovaně vysloven. O překvapivé rozhodnutí jde tehdy, pokud účastníkům řízení nebyl vytvořen prostor pro účinné uplatnění námitek. Podle judikatury Ústavního soudu se jedná například o případy, kdy účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému právnímu hodnocení (nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008). Zákaz překvapivých rozhodnutí však přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011; nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012). Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016).
90. V nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 Ústavní soud vyslovil, že součástí práva podle článku 36 odst. 1 Listiny je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je nedílnou součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na soudní ochranu vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř., jestliže obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly použití tohoto ustanovení ovlivnit [viz též např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Ústavní soud dodává, že stejně se tento požadavek uplatní za situace, kdy soud prvního stupně moderačního práva dle § 150 o. s. ř. využije, přičemž odvolací soud se po zhodnocení důkazů rozhodne moderační právo neuplatnit a přiznat náklady řízení úspěšnému účastníku dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Uvedená povinnost je ještě naléhavější v odvolacím řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.
91. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelům byla upřena možnost uplatnit námitky a argumenty, které by mohly ovlivnit rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení a případném uplatnění moderačního oprávnění podle § 150 o. s. ř. Jak bylo zjištěno z předmětného soudního spisu, vedlejší účastnice se domáhala náhrady nákladů řízení jak v řízení u soudu prvního stupně, tak v řízení odvolacím, přičemž před odvolacím soudem své argumenty uplatnila ve vyjádření k odvolání ze dne 11. 10. 2018 (č. l. 276-278 spisu). Tyto argumenty pak právní zástupce vedlejší účastnice zopakoval v rámci jednání před odvolacím soudem dne 12. 6. 2019. Stěžovatelé byli tedy s těmito argumenty obeznámeni a měli možnost na ně reagovat v rámci jednání před tím, než odvolací soud ve věci rozhodl. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace je možná, a nic jim nebránilo, aby tomu přizpůsobili svou obranu v odvolacím řízení. Překvapivost rozhodnutí nelze shledávat pouze v tom, že stěžovatelé nebyli předem seznámení se závěry, které soud přijme. V tomto ohledu tedy Ústavní soud pochybení odvolacího soudu neshledal.
92. Rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však podle Ústavního soudu trpí jinými vadami, které jsou relevantní z hlediska základních práv druhé stěžovatelky, konkrétně jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
93. Jak již Ústavní soud mnohokrát připomněl, jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (článek 36 odst. 1 Listiny, článek 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), nálezu sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002]. Tyto požadavky platí rovněž na rozhodnutí soudu, které se týká náhrady nákladů řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008).
94. Ústavní soud má za to, že soud odvolací v projednávaném případě vybočil ze shora uvedených mezí, když svůj právní závěr stran nákladů řízení založil na skutkových zjištěních, která nikterak nevyplývala z provedeného dokazování. Z tohoto hlediska je především překvapivé konstatování odvolacího soudu, že podaná žaloba byla "šikanózní", druhá stěžovatelka ji podala v rozporu se zájmy prvního stěžovatele, aby si "vyřídila své účty" s vedlejší účastnicí, "při vědomí toho, že zaštítí-li se nezletilým, zdravotně postiženým dítětem, může žalovat cokoliv, aniž by byla nucena na nákladech řízení cokoliv zaplatit". Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dokonce uvedl, že druhá stěžovatelka zneužila své nezletilé zdravotně postižené dítě jako "lidský štít". Tyto závěry, kterými odvolací soud zdůvodňuje změnu nákladového výroku soudu prvního stupně, přitom nejsou nikterak podloženy.
95. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že podání předmětné žaloby bylo schváleno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 11. 2016 č. j. 22 P 6/2015 - 904. V něm se okresní soud předběžně ztotožnil s názorem druhé stěžovatelky stran toho, že nezletilý mohl být oproti zdravým dětem znevýhodněn v přístupu ke vzdělání, pokud byl nucen za přístup k základnímu vzdělávání platit. Okresní soud proto shledal, že právní jednání spočívající v právním zastoupení k podání předmětné žaloby je v zájmu prvního stěžovatele, a v souladu s § 461 odst. 1 občanského zákoníku toto právní jednání schválil. Rovněž opatrovník prvního stěžovatele, kterým bylo město Kolín, se k návrhu druhé stěžovatelky v této věci připojil. Za situace, kdy uvedené právní jednání druhé stěžovatelky za nezletilého bylo již soudem schváleno, a byl tedy autoritativně potvrzen zájem nezletilého na podání žaloby, nelze akceptovat názor odvolacího soudu, že taková žaloba měla "šikanózní" charakter či byla jinak excesivní.
96. Druhá stěžovatelka se při uplatňování zájmů svého syna mohla navíc opřít o závěry České školní inspekce ze dne 16. 6. 2015 i o závěry ze šetření veřejné ochránkyně práv ze dne 22. května 2017 sp. zn. 7075/2015/VOP/JKV- 8311/2017, které měl odvolací soud rovněž k dispozici. V usnesení ze dne 25. 8. 2016 č. j. 21 Co 384/2016 - 82, kterým bylo prvnímu stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků, Krajský soud v Praze konstatoval, že se v předmětné věci nejedná o bezúspěšné uplatnění práva.
97. Ve světle uvedených skutečností má Ústavní soud za to, že skutkové závěry stran "nemorálního jednání" stěžovatelky spočívajícího v podání žaloby za jejího nezletilého syna nemohou obstát. Jak je patrno, stěžovatelka měla dost důvodů se domnívat, že její žalobní nárok je oprávněný a že její jednání je v souladu se zájmy jejího syna. Dokonce lze konstatovat, že v projednávaném případě šlo o výjimečnou situaci, kdy žalobce měl svůj právní názor opakovaně podpořen závěry vícero veřejných orgánů. Pokud tedy při posuzování uplatnění § 150 o. s. ř. odvolací soud zcela opomněl výše uvedené skutečnosti a při vyvození svých závěrů přihlížel pouze k argumentům předloženým vedlejší účastnicí, dopustil se svévolného postupu, kterým nepřípustně zasáhl do práva na soudní ochranu druhé stěžovatelky.
98. Za svévolný považuje Ústavní soud rovněž postup, kdy odvolací soud uložil náhradu nákladů řízení přímo druhé stěžovatelce, která však v řízení vystupovala ve smyslu § 22 o. s. ř pouze jako zákonná zástupkyně tehdy nezletilého prvního stěžovatele, nikoliv jako účastník řízení. Postavení účastníka v civilním procesu je určeno tím, že o jeho právech a povinnostech se v řízení jedná, a pouze účastníku jsou současně přiznána občanským soudním řádem procesní práva i povinnosti. Pojem účastníka je třeba chápat v přesně vymezeném procesním slova smyslu. Účastníkem řízení na straně žalobce, o jehož právech a povinnostech soud v řízení jednal, byl první stěžovatel, který byl zastoupen druhou stěžovatelkou jakožto zákonnou zástupkyní. Pokud odvolací soud dovodil, že druhá stěžovatelka byla "skutečně procesně neúspěšným žalobcem", není tento závěr v souladu s formálním pojetím účastenství, jak je chápe civilní proces. Nutno dodat, že krajský soud svůj postup nezdůvodnil případným použitím § 147 o. s. ř., když podmínky pro uložení tzv. separace nákladů ve smyslu tohoto ustanovení neposuzoval, ani se k této možnosti nevyjádřil. Namísto toho si odvolací soud vytvořil vlastní právní konstrukci pro uložení povinnosti náhrady škody přímo druhé stěžovatelce, která však nemá oporu v zákoně. Výše uvedené svědčí o nestandardním postupu odvolacího soudu, který je z pohledu Ústavního soudu těžko zdůvodnitelný.
99. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud při posouzení povinnosti k náhradě nákladů řízení porušil svým postupem právo na spravedlivý proces druhé stěžovatelky ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
VI. Závěr
100. Napadeným rozsudkem okresního soudu, rozsudkem krajského soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu bylo porušeno právo prvního stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i právo na participaci na řízení, které se ho dotýká, podle článku 12 Úmluvy o právech dítěte a na projednání věci v jeho přítomnosti podle článku 38 odst. 2 Listiny. Dále bylo v otázce náhrady nákladů řízení porušeno právo druhé stěžovatelky na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
101. Úkolem soudů nyní bude znovu věc projednat, provést dokazování k nově nastoleným otázkám a na základě ústavně konformního postupu zhodnotit, zda došlo k zakázané diskriminaci prvního stěžovatele nepřijetím přiměřených opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona, či nikoliv. V novém řízení budou soudy rovněž postupovat s respektem k právu prvního stěžovatele garantovaného článkem 38 odst. 2 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu