25. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené době. Právní moc odsuzujícího rozsudku totiž nastala až 15 let poté, kdy měly skutky proběhnout. Stěžovatel nemůže nést odpovědnost za to, že soudy se v jeho věci nebyly schopny shodnout na závěru a vedly boj o právní posouzení na jeho úkor. Dospěl-li obvodní soud původně k jednoznačným skutkovým závěrům, které odvolací soud potvrdil, nelze tuto skutečnost opomíjet a brát na lehkou váhu.
IV. Shrnutí řízení před Ústavním soudem
26. Soudce zpravodaj si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 3 T 41/2010 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Této možnosti nevyužil městský soud a obvodní soud. Ostatní účastníci a vedlejší účastníci řízení shodně navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
27. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. 3. 2022 odkázal na relevantní části odůvodnění svého rozhodnutí, v nichž bylo reagováno na jednotlivé námitky stěžovatele uplatněné v dovolání. Postup podle § 262 trestního řádu byl již několikrát Ústavním soudem přezkoumáván, aniž by byl podán návrh na zrušení tohoto ustanovení. K namítané délce řízení Nejvyšší soud poukázal na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, který ji zohlednil při ukládání trestu.
28. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření ze stejného dne podotklo, že k námitkám stěžovatele již podalo odmítavé vyjádření v dovolacím řízení. Ve vztahu k § 262 trestního řádu poukázalo na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je použití tohoto ustanovení postupem výjimečným, současně však možným a zákonným. Nejde o postup neústavní. Účelem uvedeného ustanovení je i požadavek na "odblokování" řízení zatíženého neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem, a tudíž i jeho prostřednictvím může být realizováno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a věc skončena. Ve věci stěžovatele obvodní soud nerespektoval právní názor městského soudu, pokud šlo o logičnost a úplnost vyhodnocení důkazů ve všech jejich vzájemných souvislostech. Rozhodující senát obvodního soudu nebyl schopen rozhodnout věc zákonným způsobem. Porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny není, rozhodne-li odvolací soud podle § 262 trestního řádu poté, kdy se zřetelem ke zcela výjimečné povaze tohoto institutu shledal na základě posouzení dosavadního průběhu řízení takové prolomení právní jistoty účastníka řízení jako přípustné a nezbytné a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Nejvyšší státní zastupitelství upozornilo také na odlišnosti dané věci od rozsudku Tempel proti České republice. Namítá-li stěžovatel podjatost soudkyně městského soudu JUDr. Evy Brázdilové, tuto námitku měl uplatnit již v řízení před městským soudem, a nikoli až v dovolání. Důvodem vyloučení navíc není pouhá skutečnost, že soudkyně rozhodla podle § 262 trestního řádu. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že v adhezním řízení nebyla dostatečně prokázána výše škody, či chybně rozhodnuto o uložení povinnosti k její náhradě, když tato nebyla uložena oběma obviněným společně a nerozdílně. Délka řízení byla zohledněna při ukládání trestu.
29. Poškozená se vyjádřila podáním ze dne 14. 3. 2022, v němž uvedla, že městský soud měl zcela konkrétní a konzistentní (procesní) výhrady ke zprošťujícím rozsudkům, resp. usnesením o zastavení trestního stíhání, které vedly k opakovanému zrušení rozhodnutí obvodního soudu. Městský soud obvodnímu soudu žádné skutkové závěry nevnucoval, ani se nevyjadřoval k vině obviněných. Obvodní soud navzdory tomu, že byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, na odstranění vytýkaných vad zcela rezignoval a bez dalšího vydával prakticky shodné rozsudky. Navrhované důkazy byly nezákonně zamítány, nebo byly-li provedeny, nebyly vyhodnoceny. Podle poškozené byly splněny podmínky pro použití § 262 trestního řádu, které nelze považovat za neústavní. Věc je třeba zároveň odlišit od rozsudku Tempel proti České republice, který vycházel z jiných okolností a navíc sám možnost použití uvedeného ustanovení za určitých okolností připustil. Poškozená se domnívá, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhá zrušení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci, opožděná. Námitku podjatosti soudkyně městského soudu JUDr. Evy Brázdilové považuje poškozená za nedůvodnou, navíc uplatněnou opožděně teprve v dovolacím řízení, a nikoli v odvolacím řízení. Poškozená podrobně reagovala i na zbylé námitky stěžovatele, ať už se týkaly věcné stránky napadených rozhodnutí, povinnosti stěžovatele k náhradě škody, porušení zásady in dubio pro reo, odlišností právních názorů Nejvyššího soudu, či nepřiměřené délky řízení.
30. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření doručeném dne 21. 3. 2022 navázalo na podrobné vyjádření poškozené. Obvodní soud sice po zrušení jeho původních rozhodnutí prováděl další dokazování, odůvodnění jeho rozsudků se však prakticky neměnilo, a na nové důkazy nebylo reagováno, případně nebyly hodnoceny. Původní závěr obvodního soudu, že oba obvinění splnili úkol vyplývající z právních předpisů, tedy obměnu pohonných látek s vyšším obsahem sýry za látky s nižším obsahem sýry, není pravdivý. Transakce, které jsou součástí skutkové věty, ve skutečnosti obměnou nebyly. Byly prováděny toliko účetní a evidenční operace, "obměňované" pohonné látky ale nikdy neopustily nádrže poškozené. S touto jednoduchou a základní myšlenkou obvodní soud nepracoval a nijak se s ní nevypořádal. Obchodování přes prostředníky bylo dalším argumentem, který potvrzoval to, že obvinění postupovali plánovaně. Prostředník inkasoval převážnou část rozdílu mezi nákupem a prodejem stejné pohonné látky a v řetězci obchodníků neplnil žádnou funkci, která by jeho postavení opodstatňovala. Obvodní soud tyto základní principy pomíjel a důkazy k tomu provedené nehodnotil, což napravil až nově pověřený senát obvodního soudu, který své odsuzující rozhodnutí úplně a detailně odůvodnil. Původní senát se naopak neorientoval v nejzákladnější logice případu a nebyl schopen se vypořádat s nově prováděnými důkazy, které pak již ani nehodnotil a pouze kopíroval svá předchozí odůvodnění s kosmetickými změnami. Tyto závěry potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 20. 9. 2017 č. j. 16 Kss 7/2017-223, kterým byla soudkyně JUDr. Helena Králová zproštěna kárného obvinění mimo jiné i ve věci stěžovatele. Kárný senát v něm uvedl, že odnětím a přikázáním jinému senátu byla zjednána náprava touto soudkyní způsobeného závadového stavu.
31. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který na každé z nich reagoval dne 23. 5. 2022 samostatnými podáními. Stěžovatel uvedl, že namítá-li poškozená nedodržení lhůty k podání ústavní stížnosti, jde o námitku neodůvodněnou. Tato lhůta se totiž odvíjí od posledního rozhodnutí ve věci a ta byla zachována. Excesivní použití § 262 trestního řádu nadále spatřoval v tom, že městský soud pouze odkazoval na pokyny Nejvyššího soudu, které nebyly porušeny a do nichž si vkládal své skutkové vývody při právním posouzení věci. Jediný jednoznačný a závazný právní názor, který z odůvodnění vyplývá, se týká toho, že nemohlo být promlčeno trestní stíhání, jde-li o skutky popsané v bodech I. až III. a V. obžaloby. Žádný právní názor ohledně naplnění znaků skutkové podstaty ale vysloven nebyl. Je věcí názoru, zda odůvodnění zprošťujících rozsudků splňuje požadavky na dostatečné odůvodnění, kvůli takové vadě ovšem nelze přistoupit k odnětí věci soudci.
32. Uzná-li nicméně Ústavní soud argumentaci ostatních účastníků řízení o tom, že řízení a rozhodnutí bylo stiženo takovými vadami, že soudkyně obvodního soudu nebyla schopná řízení vést a skončit zákonným způsobem, pak jde o nezákonnost řízení založenou od samého počátku řízení, tedy od zahájení hlavního líčení. Půjde dokonce o celkovou nespravedlivost řízení, a to ve spojení s dalšími nezákonnostmi, na které poukazuje. Připomíná, že o odebrání věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, takže se k němu nemohl vyjádřit. O potvrzení odsuzujícího rozsudku rozhodovala vyloučená soudkyně, přičemž uplatnění této námitky bylo v odvolacím řízení stiženo. V novém hlavním líčení nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které by nevyplývaly již z původního řízení. V dovolacím řízení rozhodoval o odmítnutí dovolání soudce JUDr. František Púry, Ph.D., který nebyl nestranný, neboť rozhodoval již o prvním dovolání do potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Adhezní řízení mělo proběhnout v rozporu se zákonem, jde-li o posouzení a prokázání vzniku škody, její výše a způsobu jejího uhrazení. Nejvyšší soud měl věc postoupit velkému senátu. Subjektivní stránka trestného činu měla být posouzena v rozporu se závěry nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19 (N 164/96 SbNU 112).
33. Není akceptovatelné, aby byl § 262 trestního řádu užíván k tomu, aby stát napravil profesní nedostatky soudce rozhodujícího ve věci. Praxe orgánů činných v trestním řízení jednoznačně vnímá toto ustanovení za legitimní nástroj korekce činnosti nižšího soudu v případech, kdy je obžalovaný zproštěn způsobem, který soudy vyššího stupně nepovažují za zákonný. Tyto soudy pak neváhají tuto chybu nižšího soudu napravovat několik let, kdy se vinou státu vede řízení obvykle až třikrát tak dlouhou dobu. Žádný z účastníků nemůže za to, že je soud obsazen soudcem, který není schopen "uzavřít věc zákonným způsobem". Všechna vyjádření se shodují v tom, že řízení a dokazování vedené obvodním soudem před použitím § 262 trestního řádu, stejně tak jeho odůvodnění rozhodnutí, bylo podle nich nezákonné, tedy nespravedlivé. Stěžovatel silně pochybuje, že by věc byla soudkyni odebrána proto, že ho sice zprostila obžaloby, věc ale náležitě neodůvodnila. Soudy v dané věci nepřestaly věc vracet obvodnímu soudu, a nakonec ji odebraly právě proto, že nebyly spokojeny s výsledkem. Argument prolínající se napříč všemi vyjádřeními, že obvodní soud nebyl schopen skončit věc zákonným způsobem, je přiznáním nezákonnosti celého řízení, kterou trpí zejména stěžovatel. Po sedmiletém nezákonném procesu je naprostou iluzí, že trestní řízení skončilo zákonným způsobem.
34. Vstupuje-li do práva na zákonného soudce individuální volní rozhodnutí odvolacího soudu, jehož zmocnění k tomu neobsahuje žádné zákonné mantinely, rozhodně nejde v případě dalšího soudce o soudce ustanoveného zákonem, byť by mu byla věc přidělena běžnými pravidly pro nápad věci. Zákon neobsahuje podmínky, za kterých může být dané rozhodnutí vydáno. Jsou-li tyto podmínky dovozovány pouze judikaturou Ústavního soudu, jde o přímé porušení práva na soudce ustanoveného zákonem, neboť ten byl odebrán na základě individuálního rozhodnutí bez stanovených zákonných podmínek pro takového rozhodnutí.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
35. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], která splňuje zákonem stanovené náležitosti návrhu, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu), a byla podána oprávněným navrhovatelem. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak s výjimkou části směřující proti zrušujícím rozhodnutím městského soudu, které nemají povahu konečného rozhodnutí, tedy proti části výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043 a celému usnesení městského soudu č. j. 67 To 29/2017-7062.
36. Přípustnost ústavní stížnosti je dána i u zbylé části výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043, kterým bylo podle § 262 trestního řádu rozhodnuto o změně složení senátu obvodního soudu. Ve vztahu k tomuto výroku však navazující meritorní rozhodnutí soudů vydaná v trestní věci stěžovatele nepředstavovala zákonná rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva. Rozhodnutím podle uvedeného ustanovení se totiž končí určitá uzavřená část řízení, a i když nejde o rozhodnutí konečné, je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271); nález ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), bod 16; nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833), body 25 a 26; nález ze dne 5. 2. 2019 so. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218), bod 26]. Ústavní stížnosti proti uvedenému výroku tedy měla být podána již po doručení usnesení městského soudu stěžovateli, a to v zákonné lhůtě dvou měsíců, což se nestalo, a nyní proto byla v této části podána opožděně. Ve zbylých částech, v nichž jde o meritorní, případně "kvazimeritorní" rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, byla ústavní stížnost podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení
37. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem spisu obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 3 T 41/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v částech, v nichž byla shledána přípustnou a včas podanou, zjevně neopodstatněná.
38. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
39. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu námitek stěžovatele, přičemž posuzoval, zda byly respektovány ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení, včetně toho, zda se obecné soudy nedopustily pochybení tím, že by své závěry o vině a trestu stěžovatele založily na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Při vypořádání jednotlivých námitek Ústavní soud vždy zohlednil, zda jsou způsobilé zpochybnit výsledek trestního řízení jako celek. Ani v trestním řízení totiž nelze s každým případným pochybením spojovat závěr o porušení základních práv osoby, proti níž je toto řízení vedeno.
40. Dále je třeba uvést, že námitky směřující vůči rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu byly uplatněny již v dovolání a Nejvyšší soud se s nimi podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádal, včetně souvisejících ústavněprávních hledisek. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje, proto se k jednotlivým námitkám pouze stručně vyjádří, aniž by bylo nezbytné v celém rozsahu opakovat argumentaci, která již byla uvedena v napadeném usnesení (případně v jeho shrnutí obsaženém v tomto usnesení).
41. Stěžovatel především namítá, že v jeho trestní věci mělo být porušeno jeho základní právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Nezákonným soudcem měl být senát obvodního soudu, jemuž byla věc přidělena na základě rozhodnutí městského soudu podle § 262 trestního řádu. Ústavní soud se touto námitkou zabýval věcně navzdory tomu, že stěžovatel nenapadl včas příslušnou část výroku usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043 [obdobně postupoval Ústavní soud i v nálezu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313), body 15 až 21]. Námitku, že soud nebyl náležitě obsazen, lze ostatně uplatnit i v dovolání jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu a v posuzované věci se jí Nejvyšší soud věcně zabýval.
42. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Uvedený imperativ je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu [nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96 (N 65/8 SbNU 141)]. Jak vyplývá již z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, podstata tohoto základního práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce [např. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267)]. Takto určená příslušnost je zásadně dána pro celé řízení.
43. Ustanovení § 262 věta první trestního řádu umožňuje odvolacímu soudu, rozhodne-li se vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Je zřejmé, že rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení jejich existence je zejména skutečnost, zda u místně příslušného soudu, resp. dosavadního senátu, lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu, a vyloučit jakékoli pochybnosti o nestrannosti soudu jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95; nález ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411)].
44. Při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Příkladem situace, kdy jej lze z tohoto hlediska aprobovat, je opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Zároveň platí, že tento postup nelze použít pouze k tomu, aby bylo za každou cenu dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09). Uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje i jinak trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy [§ 2 odst. 6, § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu], dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1922/09; nález ze dne 14. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105); nález sp. zn. II. ÚS 3564/12, body 17 až 19; nález sp. zn. IV. ÚS 4091/18, body 33 a 34].
45. Výše uvedený výklad § 262 trestního řádu, jemuž odpovídá ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, vyjadřuje podmínky, za nichž toto ustanovení může být použito ústavně konformním způsobem. Návrh na zrušení uvedeného ustanovení je již z tohoto důvodu zjevně neopodstatněný, a není tak dán ani důvod pro jeho postoupení plénu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nadto Ústavní soud konstatuje, že výše shrnuté podmínky použití § 262 trestního řádu byly ve věci stěžovatele splněny, což vyplývá jednak z usnesení městského soudu č. j. 67 To 28/2017-7043, kterým bylo rozhodnuto podle uvedeného ustanovení (viz body 7 až 12 tohoto usnesení), jednak z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 18 tohoto usnesení). Obvodní soud opakovaně nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a v návaznosti na něj vyslovený právní názor městského soudu týkající se promlčení trestního stíhání a nutnosti řádně se zabývat otázkou, zda okolnosti zjištěné na základě provedeného dokazování odůvodňují závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Pro tento závěr nebylo rozhodné, že Nejvyšší soud se před změnou ve složení senátu obvodního soudu již k dalším zprošťujícím rozsudkům nevyjadřoval, neboť jeho původní právní názor zavazoval také městský soud a ten při svém odvolacím přezkumu správně posuzoval i to, zda byly respektovány právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1449/2014-65. Bylo podrobně vysvětleno, že odůvodnění původních rozsudků obvodního soudu, resp. v něm obsažené hodnocení provedených důkazů, vzhledem k absenci relevantních úvah pro posouzení subjektivní stránky trestného činu nedostálo požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu, případně obsahovalo nelogičnosti, a ve výsledku činilo tato rozhodnutí nepřezkoumatelným. Důvodem opakovaného rušení dřívějších rozhodnutí obvodního soudu nebyla snaha městského soudu prosadit své vlastní skutkové závěry. S ohledem na výše uvedený postup původního senátu obvodního soudu byl opodstatněný závěr, že v tomto složení nebude tento senát schopen ve věci rozhodnout zákonným způsobem a řízení bude pouze bezdůvodně prodlužováno.
46. Toto posouzení nijak nezpochybňují ani právní závěry obsažené v rozsudku Tempel proti České republice. Evropský soud pro lidská práva v něm nevyloučil použitelnost § 262 trestního řádu v mezích vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou podrobně shrnul (body 49 až 55 cit. rozsudku). V konkrétní věci, v níž rozhodoval, však shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v nerespektování těchto mezí. Důvodem změny ve složení senátu rozhodnutím odvolacího soudu tehdy totiž zjednodušeně řečeno bylo, že skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně o vině obviněného se lišily od toho, co by podle názoru odvolacího soudu bylo správné (bod 70 cit. rozsudku). V nyní posuzované věci stěžovatele, jak bylo uvedeno výše, ale o odlišné hodnocení důkazů ani jiné vybočení z předmětných mezí nešlo.
47. Stejně tak není relevantní poukaz na rozsudek Gudmundur Andri Ástrádsson proti Islandu, je-li namítáno, že senát obvodního soudu, který po použití § 262 trestního řádu rozhodl v trestní věci stěžovatele odsuzujícím rozsudkem, nebyl "soudem zřízeným zákonem". Tento rozsudek se zabýval především otázkou porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem na nezákonnost postupu při jmenování soudce rozhodujícího ve věci. Pro věc stěžovatele nicméně nebyla tato otázka rozhodná, přičemž ani z obecných východisek obsažených v tomto rozsudku nelze dovozovat, že by při změně ve složení senátu nebyl respektován požadavek nezávislosti a nestrannosti soudu.
48. Ústavní soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že v jeho věci měli rozhodovat vyloučení soudci, konkrétně soudkyně JUDr. Eva Brázdilová v odvolacím řízení, a soudce JUDr. František Púry, Ph.D., v dovolacím řízení. Tyto námitky nebyly uplatněny včas v průběhu soudního řízení, ačkoli být uplatněny mohly, a zjevně ani nebyly způsobilé opodstatnit závěr o existenci některého z důvodů vyloučení soudce. Jejich podstata spočívala pouze v tom, že tito soudci se v dané trestní věci podíleli na přijetí dřívějších rozhodnutí soudu, na kterém působí.
49. Za důvodné nelze považovat ani námitky týkající se stanovení výše škody. Již v napadeném rozsudku obvodního soudu je podrobně vysvětleno, na základě jakých zjištění byla výše škody stanovena, a to při zohlednění všech relevantních souvislostí. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout. V této souvislosti lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pakliže městský soud rozhodl napadeným rozsudkem o uložení povinnosti k náhradě škody jen vůči stěžovateli, bylo tomu tak z toho důvodu, že věc spoluobviněného byla vyloučena ze společného řízení. Teprve v následném rozsudku ve věci spoluobviněného městský soud rozhodl, že tato škoda má být hrazena oběma obviněnými společně a nerozdílně. Z hlediska stěžovatele je však rozhodné, že bez ohledu na uvedený následný rozsudek nemění uložení povinnosti toliko jemu nic na jeho solidární odpovědnosti, kterou má společně se spoluobviněným, ani se nijak nedotýká jeho práv vůči spoluobviněnému na zaplacení jeho podílu na dluhu, případně jiných jeho práv jako spoludlužníka. Poškozená se nemůže na základě těchto rozhodnutí domoci náhrady škody dvakrát.
50. Obecné soudy také podrobně odůvodnily příčinnou souvislost mezi podpisem smluv a následným vznikem škody, naplnění subjektivní stránky trestného činu i závěr, že nedošlo k promlčení trestního stíhání. U posledně uvedené otázky Nejvyšší soud reagoval i na námitku nejednotnosti jeho rozhodovací praxe a poukázal na skutkovou odlišnost posuzované věci od věci, v níž byl vydán rozsudek sp. zn. 11 Tdo 739/2003, na který odkazoval stěžovatel. Ve věci stěžovatele se počátek promlčecí doby odvíjí ode dne 29. 6. 2005 (skutek popsaný pod bodem I. obžaloby), kdy došlo současně ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákona [nyní podle § 34 odst. 4 písm. b), odst. 5 trestního zákoníku] k přerušení promlčení trestního stíhání u skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby a u spoluobviněného též pod bodem V. obžaloby. Dne 29. 6. 2005 byla záloha poskytnutá poškozenou společností CZECH ENERGOSPACE ve výši 1 000 000 USD vrácena poškozené formou zápočtu na úhradu kupní ceny vyúčtované fakturou vystavenou společností CZECH ENERGOSPACE společnosti A. Zatímco v době poskytnutí zálohy činila tato záloha v přepočtu 28 000 000 Kč, v době vrácení odpovídala jen částce 23 100 000 Kč. K uvedenému dni tak vznikla škoda ve výši rozdílu těchto částek, jež představuje následek rozhodný pro běh promlčecí doby. Obecné soudy pak do celkové výše škody zahrnuly také ušlý zisk.
51. Ve věci sp. zn. 11 Tdo 739/2003 se počátek promlčecí doby odvíjel ode dne, kdy došlo na základě úvěrové smlouvy k převedení finančních prostředků z dispozice poškozené společnosti ve prospěch jiného subjektu za situace, kdy zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly možnostem dlužníka splácet poskytnuté úvěry, a tudíž byl bez významu termín splatnosti poskytnutého úvěru. V této jiné dřívější věci došlo k dokonání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku již uvedeným převedením finančních prostředků. Podle Ústavního soudu jde o relevantní odlišnost, která brání závěru, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatele porušil zákonnou povinnost postoupit věc velkému senátu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů týkajících se otázky promlčení jakékoli pochybení, s nímž by bylo možné spojovat vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
52. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že řízení jako celek neshledává nespravedlivým, a to přestože opakované zrušení rozhodnutí obvodního soudu vedlo k značnému prodloužení trestního řízení, které stěžovatel nezavinil. Délka trestního řízení byla nicméně zohledněna při ukládání trestu. Lze proto uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele zaručených v čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
53. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro nedodržení lhůty stanovené k jejímu podání a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost. Návrh na zrušení § 262 trestního řádu Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu