Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. K., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021 č. j. 5 Tdo 1529/2019-8925, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 67 To 382/2018-8487, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. března 2018 č. j. 3 T 41/2010-8113, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 67 To 29/2017-7062 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 67 To 28/2017-7043, spojené s návrhem na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a obchodní společnosti A, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 4 odst. 2 až 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ústavní stížností podal také návrh na zrušení § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
II. Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel je bývalým předsedou představenstva a generálním ředitelem vedlejší účastnice, obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"). Proti němu a A. H. (dále jen "spoluobviněný"), který byl obchodním ředitelem poškozené a členem jejího představenstva, byla podána obžaloba pro různá v ní specifikovaná jednání (skutky popsané v bodech I. až IV. obžaloby, skutku popsaného v bodu V. obžaloby se měl dopustit pouze spoluobviněný), jimiž měl stěžovatel porušit povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a opatrovat a spravovat svěřený majetek a společně s druhým obviněným způsobit poškozené škodu celkem v řádech stamilionů korun. Tuto svou povinnost měli obvinění společně porušit stručně řečeno tím, že
I. dne 3. 11. 2003 uzavřeli smlouvu s obchodní společností CZECH ENERGOSPACE, a. s. (dále jen "společnost CZECH ENERGOSPACE"), kterou připravil spoluobviněný a podepsal ji stěžovatel. Na jejím základě pak poškozená poskytla dne 6. 11. 2003 společnosti CZECH ENERGOSPACE zálohu na dodání zboží ve výši 1 000 000 USD (s ohledem na tehdejší aktuální kurz představovala tato částka ekvivalent 28 000 000 Kč). Zboží ze smlouvy mělo být dodáno do 31. 12. 2003 a záloha zúčtována na posledních 5 faktur po 200 000 USD, nicméně nestalo se tak, a to ani následně při dalším kontraktu s dodáním do 31. 12. 2004. Nakonec byla záloha vrácena až zápočtem na fakturu se splatností dne 29. 6. 2005, přičemž při zápočtu byl použit kurz USD 23,10 Kč, tedy vráceno bylo reálně zápočtem jen 23 100 000 Kč. Tím obvinění způsobili poškozené škodu ve výši 4 900 000 Kč, což je rozdíl mezi hodnotou poskytnuté a vrácené zálohy, a dále ve výši 1 128 359 Kč, což představuje nejnižší možný ušlý zisk za dobu, po kterou poškozená nemohla nakládat s částkou ve výši 1 000 000 USD;
II. dne 30. 12. 2003 prodali společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 40 000 m3 pohonných látek (benzinu BA 95 a motorové nafty) zdaněných starou nižší sazbou spotřební daně platnou pro rok 2003, ač věděli, že od 1. 1. 2004 bude zvýšena sazba spotřební daně, a následně ve dnech 11. 1. 2004 a 22. 1. 2004 od společnosti CZECH ENERGOSPACE nakoupili zpět 36 000 m3 totožného zboží, ovšem za cenu vyšší, v níž byla obsažena vyšší sazba spotřební daně. Tím způsobili poškozené škodu ve výši 38 160 000 Kč, což představuje rozdíl mezi cenou, za kterou obvinění prodali 36 000 m3 pohonných látek společnosti CZECH ENERGOSPACE, a cenou, za kterou je následně koupili dráž zpět. I v tomto případě připravil smluvní dokumentaci spoluobviněný a podepsal ji stěžovatel;
III. v měsících květnu a červnu 2004 obvinění nakoupili od společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 44 000 m3 automobilového benzinu BA 95 za cenu ve výši 1 070 892 900 Kč, ač věděli, že jde o stejný benzin, který před tím prodali obchodní společnosti Marimpex Mineralöl-Handelsgesellschaft mbH - organizační složka (dále jen "společnost Marimpex") za cenu ve výši 1 011 740 800 Kč. O tom, že jde o stejný benzin, obvinění věděli z důvodu, že tyto pohonné látky vůbec neopustily zásobníky poškozené, byly převáděny pouze evidenčně v jejím systému, který poškozená spravuje, a dále proto, že se jménem poškozené zaručili za společnost CZECH ENERGOSPACE vůči společnosti Marimpex pro případ, že by společnost CZECH ENERGOSPACE nesplnila své závazky vůči společnosti Marimpex, přičemž prohlásili, že obsah vzájemných smluv je jim znám. Škodu ve výši 59 152 100 Kč pak představuje rozdíl ceny, za kterou obvinění nakoupili benzin od společnosti CZECH ENERGOSPACE, a ceny, za kterou jej předtím prodali společnosti Marimpex. Dále pak obvinění dne 5. 5. 2004 odkoupili od společnosti CZECH ENERGOSPACE celkem 5 958 975 litrů motorové nafty za cenu ve výši 126 932 126,50 Kč, ač vzhledem k poskytnutému ručení a spravování skladovacího systému poškozené věděli, že společnost CZECH ENERGOSPACE koupila tuto motorovou naftu od společnosti Marimpex za cenu ve výši 125 584 802,23 Kč, tedy že ji mohli levněji koupit přímo od společnosti Marimpex. Tím způsobili poškozené škodu ve výši rozdílu těchto cen činícím 1 347 324,27 Kč;
IV. dále obvinění nakupovali od společnosti CZECH ENERGOSPACE pohonné látky, které si společnost CZECH ENERGOSPACE koupila od společnosti Marimpex. Společnosti Marimpex však před tím tyto pohonné látky prodala sama poškozená. V tomto případě byl prodáván automobilový benzin BA 95, přičemž poškozená si jej nakonec koupila za cenu vyšší, než za jakou jej původně prodala. K tomu pak byl uskutečněn opačný směr obchodu s motorovou naftou - poškozená prodala společnosti CZECH ENERGOSPACE pohonné látky, které pak společnost CZECH ENERGOSPACE prodala dráž společnosti Marimpex. K těmto protichůdným obchodům docházelo proto, aby mohly být závazky společnosti CZECH ENERGOSPACE vůči poškozené uhrazeny vzájemným zápočtem a společnost CZECH ENERGOSPACE tak nemusela disponovat majetkem potřebným pro takové transakce. Takto proběhlo v roce 2005 celkem 7 transakcí, v důsledku nichž mohla společnost CZECH ENERGOSPACE realizovat zisk z prodeje pohonných látek. Naopak poškozené tak vznikla škoda ve výši 167 270 565 Kč, což je rozdíl ceny, za kterou benzin BA 95 levněji prodala, a ceny, za kterou tentýž benzin BA 95 koupila dráž zpět, a škoda ve výši 4 234 020 Kč, představující ušlý zisk, za který mohla poškozená prodat motorovou naftu přímo společnosti Marimpex, nikoli prostřednictvím společnosti CZECH ENERGOSPACE;
V. spoluobviněný sám dal pokyn k proplacení faktury na částku ve výši 1 456 529,03 Kč, kterou vystavila obchodní společnost ÖMV Česká republika, s. r. o., dne 28. 6. 2004 a zaslala ji k proplacení poškozené, ačkoli k tomuto plnění neexistoval právní důvod.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 11. 2013 č. j. 3 T 41/2010-5835 byli stěžovatel a spoluobviněný podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby pro skutek IV. obžaloby. Usnesením téhož soudu ze dne 18. 11. 2013 č. j. 3 T 41/2010-5826 bylo podle § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodu promlčení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání proti stěžovateli a spoluobviněnému ohledně skutků popsaných v bodech I. až III. (u spoluobviněného také ohledně skutku popsaného v bodu V. obžaloby). K projednání a rozhodnutí věci byl příslušný senát 3 T, jehož předsedkyní byla tehdejší soudkyně JUDr. Helena Králová. Na základě zejména listinných důkazů, výpovědí svědků a doznání obou obviněných měl obvodní soud za prokázané, že se staly obchody popsané v uvedeném výroku, nikoli však, že by jejich úmysl směřoval ke způsobení následku, kterým bylo opatření prospěchu jiného a snížení výnosu majetku poškozené, tedy způsobení škody, jak to předpokládá § 255 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Neměla být naplněna příčinná souvislost mezi jednáním obou obviněných konkretizovaným ve výroku zprošťujícího rozsudku a způsobeným následkem. Obchody prováděné mezi jednotlivými společnostmi za pomoci prostředníků měly být zcela běžné. Obvodní soud považoval za spekulaci i výpočet výše škody provedený státním zástupcem, neboť škodu v trestním řízení nelze chápat v pouhém účetním vyjádření. Na straně obchodníka může být několik důvodů, pro které přenechá část potenciálního zisku prostředníkům, bez nichž by nebyl uzavřen konkrétní obchodní vztah. Do doby, kdy mohla poškozená uspokojit svůj nárok z existujícího závazkového vztahu s třetí osobou, nebylo možné jednání pachatele považovat za protiprávní.
4. Odvolání státního zástupce proti uvedenému rozsudku obvodního soudu bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 3. 2014 č. j. 67 To 56/2014-5926 podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 3. 2017 č. j. 67 To 57/2014-5945 byla podle § 148 odst. 1 trestního řádu zamítnuta jeho stížnost proti zastavovacímu usnesení obvodního soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 5 Tdo 1449/2014-65 (publikovaný pod č. 14/2017 Sb. NS) však byla všechna tato rozhodnutí městského soudu i obvodního soudu podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušena. Věc byla podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázána obvodnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že Nejvyšší soud jej zavázal svým právním názorem, podle něhož trestní stíhání ohledně žádného ze žalovaných trestných činů nebylo promlčeno. Vzhledem k tomu, že u skutků popsaných v bodech I. až III. a V. obžaloby jde o trestné činy, jejichž znakem je účinek v podobě vzniku škody [tj. škody velkého rozsahu ve smyslu § 255 odst. 3 trestního zákona, resp. značné škody podle § 220 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník], počínal běh promlčecí doby až okamžikem způsobení tohoto účinku (resp. těžšího následku). U stěžovatele a spoluobviněného to znamená, že počátek promlčecí doby se odvíjí ode dne 29. 6. 2005 (skutek pod bodem I. obžaloby), kterým byla současně ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b), odst. 4 trestního zákona [resp. nyní podle § 34 odst. 4 písm. b), odst. 5 trestního zákoníku] přerušena promlčecí doba u skutků popsaných pod body II. a III. obžaloby, u spoluobviněného také pod bodem V. obžaloby.
5. Dále Nejvyšší soud vytknul obvodnímu soudu, že nijak nevysvětlil, z jakého důvodu nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy zda u obviněných chybí vědomostní složka úmyslu (tj. zda nevěděli o rozhodných okolnostech) nebo jeho volní složka (tj. zda nemohli být ani srozuměni s tím, že poruší zájem chráněný trestním zákonem a způsobí škodlivý následek), či obě tyto složky. Odhlédne-li se od skutečnosti, že opatření jakéhokoli prospěchu není znakem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, další úvahy obvodního soudu se zcela obecně a nekonzistentně zabývají povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek a možností způsobení škody, její povahou a výši. Podle Nejvyššího soudu skutek, jehož spáchání považovaly soudy nižších stupňů za prokázané, rozhodně nevylučoval úmyslné zavinění obviněných, což vyplývá zejména z povahy a způsobu jejich jednání, z dalších okolností, za nichž obvinění uzavírali příslušné smlouvy a činili majetkové dispozice, a z jejich postavení jako členů statutárního orgánu poškozené a jejího vrcholového managementu, kteří měli rozhodující kompetence a také je uplatňovali. Ve výpočtu škody provedeném státním zástupcem neshledal Nejvyšší soud pouhou spekulaci. Státní zástupce vycházel z reálně provedených majetkových dispozic a s poukazem na závěry znaleckých posudků uvedl zcela konkrétní výši způsobené škody, a to i s rozlišením na skutečnou škodu a ušlý zisk. Obvodní soud nevysvětlil důvody, pro které v posuzované věci nemá jít o škodu na cizím majetku, ačkoli její způsobení sám konstatoval v popisu skutku, který se stal. S ohledem na neúplné a nesprávné závěry není vyloučeno, že vznikla škoda. Nejvyšší soud uzavřel, že trestní odpovědnost obou obviněných by mohla být vyloučena jen tehdy, dospěl-li by obvodní soud k odůvodněnému a náležitě vyargumentovanému závěru, že obvinění jednali informovaně a v obhajitelném zájmu poškozené.
6. Ve věci podruhé znovu rozhodoval obvodní soud, který rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 2015 č. j. 3 T 41/2010-6205 o zproštění obžaloby stěžovatele a spoluobviněného pro skutky popsané pod body I. a IV. obžaloby. Současně s tím bylo usnesením téhož soudu ze dne 18. 12. 2015 č. j. 3 T 41/2010-6250 trestní stíhání proti nim zastaveno z důvodu promlčení ohledně skutků popsaných pod body II., III. a V. obžaloby. Obvodní soud zopakoval své závěry z prvního jím vydaného rozsudku týkající se subjektivní stránky trestného činu a způsobení škody u skutku popsaného pod bodem IV. obžaloby. Ke skutku popsanému pod bodem I. obžaloby, v němž je obviněným kladeno za vinu, že poskytli zálohu 1 000 000 USD společnosti CZECH ENERGOSPACE, uvedl, že jde o běžný způsob provádění obchodů. Zálohy poskytované dodavateli před splněním smlouvy a provádění obchodů prostřednictvím prostředníků jsou obvyklými instrumenty. Usnesením městského soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 67 To 111/2016-6297 bylo podle § 258 odst. 1 písm. a) až d) trestního řádu vyhověno odvolání státního zástupce, zprošťující rozsudek obvodního soudu byl zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně bylo usnesením téhož soudu ze dne 31. 5. 2016 č. j. 67 To 112/2016-6311 podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu vyhověno stížnosti státního zástupce, zastavovací usnesení obvodního soudu bylo zrušeno a obvodnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
7. Poté, co obvodní soud již potřetí rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 2016 č. j. 3 T 41/2010-6890 o zproštění obžaloby stěžovatele a spoluobviněného pro skutky popsané pod body I. a IV. obžaloby a usnesením ze dne 23. 9. 2016 č. j. 3 T 41/2010-6932 o zastavení trestního stíhání obviněných ohledně skutků popsaných pod body II., III. a V. obžaloby, přičemž svá rozhodnutí odůvodnil v podstatě stejným způsobem, podal státní zástupce proti těmto rozhodnutím znovu odvolání a stížnost. Usnesením městského soudu ze dne 4. 4. 2017 č. j. 67 To 28/2017-7043 bylo vyhověno odvolání státního zástupce, zprošťující rozsudek obvodního soudu byl zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 262 trestního řádu byla věc zároveň odejmuta původnímu senátu, jehož předsedkyní byla soudkyně JUDr. Helena Králová, a bylo nařízeno projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Usnesením městského soudu ze dne 4. 4. 2017 č. j. 67 To 29/2017-7062 bylo vyhověno stížnosti státního zástupce, zastavovací usnesení obvodního soudu bylo zrušeno a obvodnímu soudu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
8. Městský soud vytknul obvodnímu soudu, že jeho odůvodnění, navzdory již opakovanému zrušení, nedoznalo žádných podstatných změn. Nadále byly do něj pojaty úvahy, jejichž nelogičnost, rozpor s vlastními skutkovými zjištěními obvodního soudu i vzájemnou rozpornost vytkl již Nejvyšší soud. Obvodní soud sice doplnil dokazování o důkazy předložené státním zástupcem a zmocněncem poškozené, ve svém odůvodnění jim ale věnoval minimální pozornost, nespecifikoval, o jaké konkrétní důkazy jde, ani jaké skutečnosti z nich vyplývají. Důkazy předložené zmocněncem poškozené a v hlavním líčení provedené v rozsudku nebyly konstatovány vůbec. Zjevně se jimi obvodní soud nezabýval, nijak je nehodnotil a nevyvodil z nich žádné závěry, jako koneckonců z žádných provedených důkazů. Zprošťující rozsudek obvodního soudu považoval městský soud za nepřezkoumatelný, a tudíž v rozporu s § 2 odst. 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu, které kladou důraz na přesvědčivé hodnocení důkazů založené na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a vyžadují jejich promítnutí do odůvodnění rozsudku, v němž je třeba vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opírá a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení.
9. Celou věc nebylo možné odbýt konstatováním, že obviněným nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, ani obvyklostí uzavírání obchodů přes prostředníka. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjmenoval důkazy a z nich vyplývající zjištění, která však následně zcela ignoroval. Nijak nevysvětlil, jak hodnotí konkrétní obchody s pohonnými látkami popsané v bodu IV. obžaloby, kdy poškozená opakovaně prodala společnosti CZECH ENERGOSPACE pohonné látky, ačkoli tyto směřovaly dále ke společnosti Marimpex, která byla obchodním partnerem poškozené. Společnost CZECH ENERGOSPACE byla přitom neodůvodněným prostředníkem, nepřinášejícím žádný ekonomický prospěch, aby poškozená následně, v mnoha případech téhož dne, odkoupila od společnosti CZECH ENERGOSPACE stejné množství pohonných látek za vyšší cenu s vědomím, že jde o zcela shodné pohonné látky, které vůbec neopustily zásobníky, a jejich převedení bylo provedeno pouze ve skladové evidenci poškozené. V této souvislosti se obvodní soud nevypořádal ani s argumentací státního zástupce zpochybňující obhajobu obviněných, že k těmto obchodům je vedla povinnost obměňovat státní hmotné rezervy. Tato povinnost je totiž vedena a dána zájmem státu a nutností obměňovat tyto pohonné látky z důvodu zlepšování jejich kvality, a tedy nutností spotřebovat pohonné látky méně kvalitní a nahradit je kvalitnějšími, když tuto obhajobu zpochybňuje právě skutečnost, že při popsaných obchodech konkrétní pohonné látky neopustily skladové tankery, nebyly tedy nahrazeny, čímž byl popřen obhajobou uváděný smysl popsaných transakcí.
10. Ve vztahu ke skutku popsanému v bodu I. obžaloby se obvodní soud podle městského soudu vůbec nezabýval určením poskytnuté zálohy ve výši 28 000 000 Kč poškozenou společnosti CZECH ENERGOSPACE, jejím následným použitím v návaznosti na splnění či nesplnění smluvních podmínek, popřípadě vrácením, stejně jako okolnostmi sjednání této zálohy v cizí měně, aniž by poškozená měla takové finanční prostředky k dispozici, kdy je naopak musela nakupovat za českou měnu za situace nepříznivě se vyvíjejícího kurzu amerického dolaru vůči české koruně, což tuto zahraniční měnu v předmětné době znehodnocovalo. Tento kurzový vývoj byl v inkriminovaném období obecně znám a poškozená zastoupená obviněnými na tuto situaci nereagovala ve smluvních ujednáních dohodou o případném nositeli rizika kurzového vývoje. Obvodní soud se vůbec nezabýval dodatečně předloženými důkazy státním zástupcem o naložení společnosti CZECH ENERGOSPACE s touto finanční částkou, kterou tato společnost vůbec nevykazovala ve svém účetnictví a pro vysvětlení správce daně ji označila za volné finanční prostředky, pro jejichž nejlepší využití shledala půjčku právě fyzické osobě, která ji zastupovala při prodeji a nákupu pohonných látek.
11. V kontextu všech žalovaných skutků se obvodní soud vůbec nezabýval ani otázkou komplexní nevýhodnosti popsaných transakcí pro poškozenou a naopak neobvyklým finančním přínosem pro společnost CZECH ENERGOSPACE, kterou si poškozená zvolila za svého obchodního partnera jako společnost nově vzniklou, bez jakékoli historie a majetku, bez vlastních obchodních zkušeností či bez možných referencí, tedy jako obchodního partnera veskrze rizikového, ačkoli na trhu měla obchodní partnery jiné, již tradiční a vyzkoušené. Obchody popsané pod bodem IV. s takovýmto partnerem dokonce fakticky uzavírala, konkrétně se společnosti Marimpex, avšak bez bližšího odůvodnění a vysvětlení ekonomického efektu právě přes společnost CZECH ENERGOSPACE. V tomto posouzení nepochybně hrají význam i skutky uvedené pod bodem II., III. a V. obžaloby, pro něž obvodní soud opakovaně trestní stíhání zastavil z důvodu promlčení, současně s vyhlášením napadeného zprošťujícího rozsudku.
12. Popsané skutečnosti podle městského soudu nebylo možné v dalším řízení, rozhodnutí a jeho odůvodnění obvodním soudem pominout. Za situace, kdy obvodní soud v dosavadním složení senátu, tedy především pod vedením jeho předsedkyně, opakovaně nerespektuje rozhodnutí nadřízených soudů, porušuje ustanovení trestního řádu a svým přístupem vyjadřuje neochotu se projednávanou věcí patřičně zabývat, městský soud neshledal jinou možnost, než podle § 262 trestního řádu věc přikázat k projednání jinému senátu stejného soudu, na němž bude, aby se pokyny nadřízených soudů vyjádřenými v dosavadních rozhodnutích řídil, věc v potřebném rozsahu projednal a provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu náležitě hodnotil a své závěry a úvahy v meritorním rozhodnutí srozumitelně vysvětlil.
13. Na základě výše uvedeného rozhodnutí byla věc postoupena jinému senátu obvodního soudu. Tento senát vynesl první odsuzující rozsudek dne 21. 3. 2018 č. j. 3 T 41/2010-8113, jímž uznal stěžovatele vinným tím, že spáchal skutky popsanými v bodech I. až IV. výroku rozsudku čtyřnásobný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyři roky. Podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 260 445 180 Kč a se zbytkem nároku byla poškozená podle§ 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
14. Rozsudkem městského soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 67 To 382/2018-8487 byl podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu rozsudek obvodního soudu zrušen ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Nově bylo rozhodnuto při nezměněném výroku o vině a trestu, že se stěžovatel podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 260 445 180 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně od 11. 8. 2011 do zaplacení. Předsedkyní senátu 67 To byla soudkyně JUDr. Eva Brázdilová. Tato soudkyně předsedala tomuto senátu i při přijetí usnesení 67 To 28/2017-7043, kterým bylo rozhodnuto o odnětí a přikázání věci podle § 262 trestního řádu.
15. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2021 č. j. 5 Tdo 1529/2019-8925 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání stěžovatele i dovolání spoluobviněného jako zjevně neopodstatněná. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) trestního řádu spočívající v tvrzené podjatosti soudkyně JUDr. Evy Brázdilové z důvodu, že dříve rozhodla o odnětí a přikázání věci, Nejvyšší soud uvedl, že u ní nebyl dán důvod vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 až 3 trestního řádu. V jakémkoli dřívějším rozhodnutí musí soudce činit určité skutkové a právní závěry, které přímo či nepřímo souvisejí s posouzením viny obviněného, aniž by to soudce diskvalifikovalo z možnosti rozhodnout později o vině a trestu téhož obviněného nestranně, nezaujatě a v souladu se zákonem. Stěžovatel navíc nesplnil podmínky pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu. Jím namítaná podjatost mu měla být známa již v odvolacím řízení, ve kterém však námitku podjatosti neuplatnil. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. e) trestního řádu spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, Nejvyšší soud setrval na svých závěrech vyslovených v usnesení č. j. 5 Tdo 1449/2014-65 týkajících se promlčení trestního stíhání, na nichž neměl důvod nic měnit.
16. Stěžovatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud k němu konstatoval, že stěžovatel naprosto vědomě a opakovaně porušoval povinnost jednat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. Tento závěr učinily obecné soudy při zohlednění všech okolností případu (informovanost obou obviněných, podstata prováděných obchodů, příprava a podepisování smluvní dokumentace, zjevná nevýhodnost realizovaných smluv, nedodržení povinnosti loajality atd.), a nikoli jen z následků, k nimž konkrétní rozhodnutí vedla. Tvrzení stěžovatele, že postupoval v dobré víře a v důvěře ke svým podřízeným, kteří mu předkládali smlouvy k podpisu, neobstojí. Stěžovatel u poškozené vykonával funkci statutárního orgánu, proto byl povinen seznámit se se všemi rozhodnými skutečnostmi, které se týkaly jejího hospodaření, a zamezit jakémukoli jednání, jehož důsledkem by bylo způsobení škody v podobě finančních ztrát obchodní společnosti. Bylo jeho povinností samostatně vyhodnotit všechny transakce mající dopad do majetkové sféry poškozené. Nevýhodnost jednotlivých smluv pro poškozenou byla zřejmá. S ohledem na propracované, koordinované a soustavné jednání stěžovatele (resp. obou obviněných) nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o přímém úmyslu. Nejsou zde jakékoli pochybnosti o tom, že postupoval s plným vědomím, informovaností a s jasným cílem. Nejvyšší soud se také ztotožnil se závěry obvodního soudu, který se velmi podrobně zabýval mechanismem výpočtu výše škody a podložil jej celou řadou provedených důkazů. Stanovení výše škody má logickou a odůvodněnou strukturu a respektuje výše uvedený výklad toho, v čem spočívá škoda způsobená trestným činem, včetně jejího rozlišení na skutečnou škodu a ušlý zisk. Správně byl stanoven také úrok z prodlení.
17. Vytkl-li stěžovatel rozsudku městského soudu pochybení, že v něm na rozdíl od rozsudku obvodního soudu nebylo rozhodnuto o solidární povinnosti obou obviněných k náhradě škody, zjevně pominul, že městský soud byl nucen svým usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 67 To 382/2019-8484 rozhodnout o vyloučení věci spoluobviněného ze společného řízení. Rozsudek týkající se stěžovatele byl městským soudem vydán dne 25. 4. 2019, u spoluobviněného šlo o rozsudek ze dne 22. 5. 2019 č. j. 67 To 143/2019-8595. Pro vyslovení solidární odpovědnosti dvou (nebo více) obviněných za škodu způsobenou trestným činem není podmínkou, aby o jejich povinnosti k náhradě škody soud rozhodoval jediným rozsudkem nebo ve společném řízení. Městský soud za dané procesní situace a za splnění zákonných podmínek podle § 228 odst. 1 trestního řádu mohl uložit stěžovateli povinnost nahradit celou škodu, byť tuto škodu způsobili spolu se spoluobviněným jako spolupachatelé podle § 23 trestního zákoníku a přicházela u nich v úvahu solidární odpovědnost podle § 438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zcela logicky bylo rozhodnuto o povinnosti obou obviněných nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně až v pozdějším rozhodnutí městského soudu, které se týkalo spoluobviněného.
18. Námitku excesivního použití § 262 trestního řádu by bylo možné vnímat jako námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu spočívající v porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel tento důvod sice výslovně neuplatnil, ve svém dovolání jej však zmínil. Nejvyšší soud nicméně shledal použití § 262 trestního řádu za náležitě odůvodněné. Důvod odnětí věci nespočíval v tom, že by městský soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétních důkazů a následně požadoval respektovat ho jiným senátem obvodního soudu. Tímto důvodem byla skutečnost, že senát obvodního soudu rozhodující ve věci nebyl schopen a zřejmě ani ochoten rozhodnout věc způsobem odpovídajícím zákonu. Vytýkaný postup městského soudu, který následoval po opakovaných výtkách, nebyl výrazem svévole či účelovosti. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že jediným důvodem pro přikázání věci byla konfrontace zprošťujícího rozsudku obvodního soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu dříve vydaným v této trestní věci, což mělo vést k nepřípustnému překročení přezkumné povinnosti odvolacího soudu. Právním názorem Nejvyššího soudu byl totiž vázán nejen orgán, kterému byla věc ve výroku rozhodnutí přikázána, ale za předpokladu nezměněného skutkového stavu věci i všechny ostatní orgány, které se podílejí v dalších stadiích řízení na rozhodování v dané věci, tedy také městský soud při rozhodování o podaných odvoláních, který byl nepochybně oprávněn posoudit i to, zda rozhodnutí obvodního soudu bylo v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, byť dříve vysloveným. Protože tomu tak nebylo a obvodní soud opakovaně ignoroval i závazný právní názor Nejvyššího soudu, nemohl dosáhnout městský soud jeho uplatnění jinak než za použití § 262 trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
19. Stěžovatel tvrdí, že odnětím jeho trestní věci původnímu senátu obvodního soudu a jejím přidělením jinému senátu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Ustanovení § 262 trestního řádu považuje za neústavní a odporující materiálnímu pojetí "soudu zřízenému zákonem" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (jak bylo vyloženo v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 12. 2020 ve věci stížnosti č. 26374/18 Gu?mundur Andri Ástrá?sson proti Islandu). Nejsou v něm totiž vymezeny žádné důvody pro takovýto postup a svou nejednoznačností umožňuje svévolné použití. Toto ustanovení nemůže být použito v souladu s čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny. Ve věci stěžovatele navíc nebyl dán žádný věcný důvod pro jeho použití. Jediným legitimním kritériem by byl zájem na vyšší ochraně nějakého jiného ústavního práva, nemůže však jít o korektiv pro jakési tvrzené "nekvalitní" rozhodování soudu. Nepochybně nelze § 262 trestního řádu použít jen proto, že odůvodnění rozhodnutí není zcela perfektní. Nepostačuje ani výtka, že obvodní soud nedodržel závazný právní názor vyššího soudu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci stížnosti č. 44151/12 Tempel proti České republice, podle něhož je - při zohlednění výkladu provedeného Ústavním soudem - použití § 262 trestního řádu možné pouze za předpokladu, že jsou dány zřetelné, zřejmé a bezpochybné důvody pro takový postup a existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána. Toto ustanovení nesmí sloužit tomu, aby nadřízený soud prosadil vlastní hodnocení důkazů či závěry.
20. Původním rozhodnutím obvodního soudu nebylo možné vytknout, že by byla nedostatečně odůvodněna, nebo že by v nich šlo o porušování jakýchkoli jiných ústavních práv. Jediným důvodem pro přikázání věci byla konfrontace v pořadí druhého rozhodnutí obvodního soudu s jemu předcházejícím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele ovšem nejde o zákonný důvod pro použití § 262 trestního řádu, neboť rozhodnutí městského soudu je založeno pouze na spekulaci, jak by Nejvyšší soud rozhodoval, kdyby přezkoumával i uvedené druhé rozhodnutí obvodního soudu. Závazný a dostatečně konkrétní byl jen závěr Nejvyššího soudu týkající se promlčení, který obvodní soud zohlednil a v otázce promlčení dospěl k odlišnému závěru. Nejvyšší soud navíc ponechal prostor pro úvahy obvodního soudu. Pouze nevyloučil, že škoda skutečně vznikla a že se na něm zaviněně podíleli oba obvinění.
21. O odvolání proti odsuzujícímu rozsudku měla podle stěžovatele rozhodovat soudkyně JUDr. Eva Brázdilová vyloučená z toho důvodu, že dříve rozhodla podle § 262 trestního řádu o odnětí věci, což vylučovalo její objektivní nestrannost. O tom, že není nestranná ani ze subjektivního hlediska, pak vypovídá, že na jednání konaném dne 25. 4. 2019 vyslovila svou spokojenost s tím, jak obvodní soud ve věci rozhodl po jejím přikázání.
22. V adhezním řízení měla být porušena rovnost účastníků řízení a neměly být respektovány základní standardy civilního řízení. Po použití § 262 trestního řádu rozhodl obvodní soud tak, že uložil oběma obviněným zaplatit náhradu škody společně a nerozdílně, neboť trestné činy měly být spáchány ve spolupachatelství. V odvolacím řízení byl ale výrok o náhradě škody změněn tak, že byla stěžovateli uložena povinnost uhradit celou škodu. Byla-li posléze tato povinnost uložena i druhému spoluobviněnému, znamená to, že si poškozená může vymoci svůj nárok dvakrát. Porušena měla být také zásada in dubio pro reo s ohledem na pochybnosti, zda škoda vůbec vznikla. Při podnikatelské činnosti v takových objemech a v době, kdy bylo primárním záměrem provést obměnu pohonných látek, je třeba posuzovat případnou škodu s ohledem na všechny reálné souvislosti a v daném časovém horizontu. Vznik škody zpochybňovali i znalci. Ani jeden ze dvou znaleckých posudků se k otázce vzniku a výše škody jasně nevyjádřil a soudy obou stupňů vznik a výpočet výše škody jen slepě převzaly z obžaloby. Po přikázání věci se k její výši již dokazování neprovádělo. Byla provedena pouze konfrontace znalců. Výše škody byla v rozsudku obvodního soudu stanovena účetním výpočtem. Je zde zřejmý nepoměr mezi právním posuzováním výše škody a jejím přiznáním v adhezním řízení oproti civilnímu řízení, při kterém by byla poškozená povinna vzniklou škodu a její výši řádně doložit a prokázat. Poškozená měla být podle § 229 trestního řádu odkázána se svým nárokem na občanské soudní řízení.
23. Nejvyšší soud se v napadaném usnesení měl vypořádat s existencí odlišných právních názorů v otázce promlčení a věc postoupit velkému senátu trestního kolegia podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. V dané věci šlo o posouzení počátku běhu promlčecí doby v návaznosti na to, kterým okamžikem vzniká škoda. Stěžovatel v dovolání odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. 11 Tdo 739/2003, podle něhož promlčecí doba trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona počíná běžet od vzniku následku (vzniku škody). Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že následek vznikne v době, kdy jsou převedeny finanční prostředky z dispozice věřitele ve prospěch jiného subjektu (tj. ve prospěch dlužníka), čímž se na jedné straně zmenší majetek věřitele a současně rozmnoží majetkové hodnoty u dlužníka. Také vyvrátil názor, že promlčecí doba měla svůj počátek v datu uplynutí termínu splatnosti, kdy měl teprve vzniknout následek. Tento názor byl potvrzen i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. 5 Tdo 924/2015. V dané věci jde tedy zjevně o rozhodování Nejvyššího soudu, které není v otázce počátku běhu promlčecí doby při vzniku škody konstantní. I z tohoto důvodu bylo velmi problematické použití § 262 trestního řádu.
24. Stěžovatel nakonec vytýká napadenému rozsudku obvodního soudu excesivně deskriptivní obsah, v němž se jeho vlastní odůvodnění ztrácí. Usnesení Nejvyššího soudu je zase teoretizující a generalizující, uhýbající od konkrétních námitek a vyznívající v jeho neprospěch. Stěžovatel zdůrazňuje, že obvodní soud ve svých původních rozhodnutích posuzoval věc ze všech zúčastněných soudů nejblíže času, kdy se skutky měly stát a výpovědní hodnota celého řízení a dokazování byla nejpřímější. Právě tento soud si byl poměrně jistý tím, že nebyla naplněna míra odpovědnosti u stěžovatele, nebyl prokázán ani úmysl škodu spáchat, natož v dané výši a nebyla prokázána přímá příčinná souvislost mezi podpisem smluv a následným vznikem škody, kdy u jednoho ze skutků je škoda zpětně dopočítána pouze ze změny měnového kurzu, který ale stěžovatel nemohl předvídat a nebyl v pozici, že by mohl kontrolovat po obchodním a právním oddělení, že zapomnělo ustanovení o fixaci měnového kurzu atd.