34. Vrchní státní zástupkyně v Praze (dále jen "vrchní státní zástupkyně") ve vyjádření ze dne 7. 3. 2022 poukázala na to, že s námitkami uplatněnými stěžovateli se ve svém rozhodnutí podrobně a pečlivě vypořádal již Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky § 2 odst. 6 trestního řádu a skutková a právní zjištění byla odvoditelná logickými postupy z obsahu provedených důkazů, kdy se také nepříčila požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nebyla porušena zásada in dubio pro reo, ani se soudy nedopustily pochybení spočívajícího v tzv. opomenutých důkazech nebo překvapivosti vydání rozhodnutí, jde-li o změnu právní kvalifikace. Ústavní stížnosti akcentují výhradně pochybení spočívající v tom, že nebyly provedeny opakované výslechy svědka H. s poukazem na rozpor v jeho výpovědi učiněné v postavení obviněného v přípravném řízení a v postavení svědka v hlavním líčení u městského soudu. Městský soud z povahy věci nemohl nijak konfrontovat svědka H. s jeho dříve učiněnou výpovědí jako obviněného a směrodatná pro rozhodnutí musela být až jeho výpověď učiněná v hlavním líčení před městským soudem. Navíc stěžovatelé nevzali v úvahu, že nalézací soud při zjišťování skutkového stavu týkajícího se obsahu smluv mezi společnostmi B a D získal informace i z jiných důkazů. K námitce překvapivosti změny právní kvalifikace vrchní státní zástupkyně poukázala na závěr Nejvyššího soudu, že po celou dobu bylo v řízení před soudem jednáno o totožném skutku, a stěžovatelé v jimi uplatňované obhajobě pokryli i eventuální posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu. Stejně tak měli možnost uplatnit adekvátní obhajobu. Namítají-li stěžovatelé, že Nejvyšší soud jim neumožnil podat repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce, jehož doslovné pasáže použil v napadeném usnesení, tento postup nemohl stěžovatele nijak znevýhodnit. Ústavní stížnosti by měly být odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné.
35. Poškozená A se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila. Marné uplynutí této lhůty mělo za následek, že se tato společnost vzdala postavení vedlejšího účastníka podle § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což je následek, o němž byla tato společnost ve výzvě k vyjádření se v souladu s § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., poučena.
36. První stěžovatel ve své replice ze dne 4. 4. 2022 poukazuje na nesprávnost argumentace Nejvyššího soudu, že k textu repliky k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství by s ohledem na uplynutí lhůty k dovolání nemohl přihlédnout. Tato argumentace je v kontextu namítaného nesprávná a popírá jakýkoli smysl podaných replik. Jejich smyslem nemá být doplnění podaného dovolání, ale reakce na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství způsobilé ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poukaz Nejvyššího státního zastupitelství na absenci nových skutečností v tomto vyjádření považuje stěžovatel za nesprávný. Argumentace v tomto vyjádření je nová již proto, že reaguje na dovolání, a nelze vyloučit, že mohla ovlivnit rozhodnutí Nejvyššího soudu.
37. K námitkám vrchního soudu první stěžovatel poukazuje na to, že své odvolání nedoplňoval samoúčelně. Nejprve podal velmi podrobné odvolání, které obsahovalo veškeré odvolací námitky. Následně je doplnil podáním ze dne 2. 6. 2020, v jehož příloze soudu předložil odpověď svědka H. na dotaz obhajoby. Ve druhém doplnění ze dne 11. 9. 2020 se zaměřil na porušení práv v souvislosti se změnou právní kvalifikace trestného činu. Vrchní soud se k podstatě námitky poukazující na vynechání doplnění odvolání ze dne 2. 6. 2020 vůbec nevyjadřuje. V předložených opomenutých důkazech přitom svědek H. tvrdí, že jeho výpověď z hlavního líčení byla městským soudem nesprávně interpretována a že pravdivé jsou jeho výpovědi z přípravného řízení, které konstrukci odsuzujícího rozsudku vyvrací. Teprve ve vyjádření vrchní státní zástupkyně se konečně objevuje vůbec první vyjádření orgánů činných v trestním řízení, které zdůrazňuje, že svědek H. vypověděl a vyjadřoval se diametrálně odlišně od výpovědi v hlavním líčení. Jeho výpověď z přípravného řízení i další listinné důkazy měly soudy zohlednit. Není zřejmé, z jakého důvodu měla být směrodatná jen výpověď svědka H. učiněná v hlavním líčení před městským soudem. Důkazy, které byly s touto výpovědí v rozporu, byly při hodnocení vynechány.
38. K námitce neoznámení možné změny kvalifikace první stěžovatel namítá, že postup trestních soudů byl rozporný s požadavky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), na str. 17 ústavní stížnosti odkazuje např. na rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii ze dne 25. 03. 1999, stížnost č. 2544/94, rozsudek Sadak a další proti Turecku ze dne 17. 7. 2001, stížnost č. 29900/96, 29901/96, 29902/96 and 29903/96, i Ústavního soudu (zde odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 645/16 ze dne 4. 12. 2017, nález sp. zn. 1. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004, usnesení sp. zn. IV ÚS 826/07 ze dne 14. 11. 2007 a usnesení sp. zn. III ÚS 3674/19 ze dne 19. 5. 2020). Tvrdí, že při své obhajobě si stěžovatel možnosti změny kvalifikace nebyl vědom a neuvažoval o ní, což vyplývá i z jeho podrobných návrhů na doplnění dokazování učiněných až v odvolacím řízení poté, co se stěžovatel o změně právní kvalifikace dozvěděl. Argument účastníků o jakémsi povědomí o případné změně právní kvalifikace před městským soudem je podle prvního stěžovatele bezpředmětný. První stěžovatel tvrdí, že nemohl na změnu kvalifikace řádně reagovat ani v odvolacím řízení, neboť odvolacímu soudu nepřísluší nahrazovat postup městského soudu, a skutková zjištění je oprávněn korigovat jen v limitované míře. Ve svém odvolání na tuto změnu reagoval, podrobně rozvedl, jakým směrem by vedl svou obhajobu, a učinil řadu důkazních návrhů, které ale vrchní soud odmítl. I z replikovaných podle prvního stěžovatele vyjádření plyne, že si soudy na věc vytvořily předem názor o vině stěžovatele a tomuto názoru podřídily způsob hodnocení důkazů a způsob, jakým se vypořádávají se zjevnými pochybeními v podobě porušení zásady kontradiktornosti a porušení práva zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy.
39. Druhý stěžovatel se ve své replice ze dne 6. 4. 2022 vrátil k námitce porušení čl. 6 odst. 3 písm. a), b) Úmluvy, které mu zaručuje právo být neprodleně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a měl tak přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby. Obviněný musí být o změně právní kvalifikace stíhaného jednání vyrozuměn a mít tak možnost přizpůsobit ji svou obhajobu. Městský soud tímto způsobem nepostupoval a vrchní soud a Nejvyšší soud tuto argumentaci nevzaly v potaz. Ve svých vyjádřeních ji navíc interpretují v rozporu s jejím obsahem a zdůrazňují totožnost skutku, kterou však druhý stěžovatel nerozporoval. Nelze akceptovat tvrzení, že obhajoba se s ohledem na průběh hlavního líčení "samovolně" změně právní kvalifikace přizpůsobila. Podle druhého stěžovatele jde o účelový závěr, vedený snahou zlehčit závažnost pochybení v postupu obecných soudů. Obhajoba obou stěžovatelů směřovala k vyvrácení obvinění, že došlo k protiprávnímu přisvojení cizí věci, což bylo následně také vyvráceno. Až v návaznosti na tuto skutečnost městský soud změnil právní kvalifikaci stíhaného skutku na trestný čin podvodu. Trestný čin zpronevěry a trestný čin podvodu mají výrazně odlišný charakter. Druhý stěžovatel dovozuje, že mu nelze klást k tíži, že před městským soudem přizpůsoboval svou obhajobu jemu známé právní kvalifikaci skutku a nerozšiřoval ji. Ani v odvolacím řízení mu přitom nebyl dán sebemenší prostor, aby prokázal, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Právo druhého stěžovatele na kontradiktornost řízení bylo podle jeho názoru porušeno nezasláním vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k replice. Smysl vyjádření Nejvyššího soudu druhému stěžovateli, podle jeho repliky, uniká. Na jednu stranu totiž dovolací soud konstatuje, že povinnost zasílat dovolatelům takovéto vyjádření je stanovena vnitřním předpisem, na druhou stranu následně uvádí, že k případným replikám dovolatelů k těmto vyjádřením se při rozhodovací činnosti dovolacího soudu nepřihlíží. Bylo-li by tomu tak, svědčí to podle druhého stěžovatele o výrazném systémovém nedostatku porušujícím kontradiktornost řízení. K dalším bodům vyjádření soudů a státního zastupitelství druhý stěžovatel odkazuje na obsah své ústavní stížnosti.
V. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
40. Ústavní soud je k projednání návrhů příslušný. Ústavní stížnosti byly podány oprávněnými navrhovateli, jsou přípustné (stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byly podány včas a splňují i všechny zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
VI. Vlastní posouzení
41. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
42. Stěžovatelé byli napadeným rozsudkem městského soudu uznáni vinnými spácháním trestného činu. Ústavní soud proto posuzoval, zda obecné soudy při rozhodování o vině a trestu respektovaly ústavní záruky spravedlivého procesu vztahující se k trestnímu řízení. Při vypořádání jednotlivých námitek stěžovatelů vždy zohlednil, zda tyto jsou způsobilé zpochybnit výsledek trestního řízení jako celek. Ani v trestním řízení totiž nelze s každým případným pochybením spojovat závěr o porušení základních práv osoby, proti níž je toto řízení vedeno.
A) Kontradiktornost řízení - Obecná východiska
43. Ústavní soud se předně zabýval námitkou stěžovatelů, podle nichž byla v řízení před Nejvyšším soudem porušena zásada rovnosti účastníků řízení a princip kontradiktornosti řízení. Stěžovatelé nemohli na obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k jejich dovolání reagovat ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť jim nebylo zasláno k replice.
44. Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový. Stejně je i v trestním řízení nutno důsledně naplňovat právo se vyjádřit zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto základní právo je podle dřívějšího výkladu Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. 10. 2010 (N 210/59 SbNU 69) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629)] i výkladu ESLP (viz např. rozsudek ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008, stížnost č. 20728/05, § 25) třeba chápat nejen jako možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a předložit skutečnosti nutné k obhájení svých nároků, ale také jako právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit.
45. Evropský soud pro lidská práva obě výše popsaná práva jako součást spravedlivého procesu formuluje a explicitně je rozlišuje např. v rozsudku ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, stížnost č. 18990/91. V této věci podle ESLP nedošlo k porušení kontradiktornosti, respektive práva na rovnost zbraní, neboť autorem dokumentu, s nímž nebyli účastníci seznámeni, byl soud prvního stupně (Kantonsgericht), jenž sám nebyl účastníkem řízení před Federálním soudem, a podle ESLP jej nebylo možné považovat za "oponenta" žádného z účastníků řízení (Nideröst-Huber proti Švýcarsku, op. cit, § 23). V citovaném rozsudku však zároveň ESLP konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (práva na vyjádření), neboť spravedlivý proces implikuje také právo na to vědět o všech procesních dokumentech a mít možnost se k nim vyjádřit (Nideröst-Huber proti Švýcarsku, op. cit, § 24). V rozsudku Nideröst-Huber proti Švýcarsku ESLP konstatuje, že vyjádření soudu prvního stupně pouze reagovalo na kritiku jeho rozhodnutí vyjádřenou v opravném prostředku, neobsahovalo žádné nové argumenty, které by již nebyly součástí napadeného rozhodnutí, bylo v rozsahu jedné strany, ale přesto podle ESLP obsahovalo odůvodněné stanovisko k obsahu odvolání, když v něm byl závěr, že by odvolání mělo být odmítnuto (Nideröst-Huber proti Švýcarsku, op. cit, §§ 25 a 26). ESLP uzavřel, že zkoumat vliv, který mělo vyjádření soudu prvního stupně, je bezvýznamné, a dodal, že vzhledem k tomu, že šlo o vyjádření soudu, důkladně obeznámeného se spisem, který se předtím zabýval meritem věci, je nepravděpodobné, že by k vyjádření Federální soud nepřihlédl. Tím spíše pak podle ESLP bylo třeba dát účastníkům příležitost se vyjádřit. V opačném případě je podle závěru ESLP v sázce důvěra účastníka řízení ve fungování justice, která je mj. založena právě na možnosti vyjádřit se ke každému dokumentu, který je součástí spisu (Nideröst-Huber proti Švýcarsku, op. cit, §§ 27 a 29).
46. Podle ESLP "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci nejen příležitost předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozsudek ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, § 36; nebo rozsudek ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97, § 40).
47. Princip rovnosti účastníků řízení a související zásada kontradiktornosti řízení se v trestním řízení uplatní také při rozhodování o dovolání. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že nezaslání vyjádření státního zástupce dovolateli k replice, nebylo-li dovolacím soudem rozhodnuto ve prospěch dovolatele, může mít za následek porušení základního práva na soudní ochranu [např. nález sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016 (N 80/81 SbNU 349)]. Vždy je rozhodný obsah daného vyjádření v kontextu dosavadního průběhu řízení. Nepostačuje, bude-li nezaslání vyjádření z hlediska výsledku dovolacího soudu toliko pochybením formální povahy. Podobně rozlišující náhled na jednotlivé případy má i ESLP ve své recentní judikatuře, např. v rozsudku ve věci Adamčo proti Slovensku ze dne 12. 11. 2019, stížnost č. 45084/14, dovodil, že k porušení práv obviněného (čl. 6 Úmluvy) dochází, nejsou-li mu k dalšímu vyjádření zaslána vyjádření státního zástupce v odvolacím a dovolacím řízení (ve věci sám státní zástupce podal odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a tato vyjádření přitom směřují k zvrácení soudního rozhodnutí. V této věci ESLP také zdůraznil, že rozhodující je, že stěžovatelův opravný prostředek byl z části neúspěšný, a že nezaslaná vyjádření obsahovala úvahy o stěžovatelově neúspěšném návrhu (Adamčo proti Slovensku, op cit., § 49). Obdobně pak v rozsudku Janáček proti České republice ze dne 2. 2. 2023, stížnost č. 9634/17, ESLP konstatoval, že pokud vyjádření neodkazovala pouze na předchozí rozhodnutí vydaná v dané věci, ale šla nad rámec odůvodnění těchto rozhodnutí, měl stěžovatel legitimní zájem se k nim vyjádřit.
48. Ústavní soud tedy zjišťoval, co bylo obsahem vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, a zda se stěžovatelé skutečně neměli možnost k němu vyjádřit.
B) Kontradiktornost řízení - Aplikace na projednávaný případ
49. Z vyžádaného spisu vedeného městským soudem jakož i vyjádření Nejvyššího soudu vyplývá, že vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nebylo zasláno stěžovatelům k případné replice. Již v této skutečnosti lze spatřovat porušení povinnosti Nejvyššího soudu, která vyplývá z principu rovnosti účastníků řízení a zásady kontradiktornosti řízení, byť není v trestním řádu formulována výslovně. Ústavní soud proto posuzoval, zda toto pochybení znamenalo také porušení odpovídajících základních práv stěžovatelů.
50. Pro posouzení je nutné stručně shrnout obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve se Nejvyšší státní zastupitelství v odst. 13-17 vyjadřuje k časové působnosti trestních předpisů, aplikovaných ve věci prvního a druhého stěžovatele, reaguje i na absenci odůvodnění k otázce aplikace trestního předpisu v rozsudku nalézacího soudu. Dále Nejvyšší státní zastupitelství v odst. 18-22 reaguje na námitku dovolatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces v důsledku změny právní kvalifikace při absenci poučení o možnosti odlišného právního posouzení a související námitku překvapivosti rozhodnutí. V odst. 23-26 Nejvyšší státní zastupitelství rozporuje namítanou nepřezkoumatelnost (nedostatečné odůvodnění) rozhodnutí odvolacího soudu. Vyjadřuje se zde (v odst. 27-28) i k namítanému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů. Stručně se vypořádává i s námitkou použití absolutně neúčinného důkazu, výpovědi svědka H. (odst. 29) a v odst. 30-34 se vyjadřuje k tomu, zda v projednávané věci bylo možné aplikovat zákaz sebeobviňování. V odst. 35-37 se Nejvyšší státní zastupitelství věnuje provedenému dokazování a shledává, že řízení nebylo zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů. Dále se zabývá důvody, proč stěžovatelům nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, když rozporuje stěžovateli tvrzenou nedobytnost trestu (odst. 38-49) a vyjadřuje se i k výměře uloženého trestu a jeho přiměřenosti (odst. 50 a 51). Závěrem se vyjadřuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu a dovozuje, že odvolání obviněných bylo řádně přezkoumáno za dodržení všech zákonných podmínek (odst. 52 a 53) a navrhuje, aby dovolání byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
51. Nelze přisvědčit vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k projednávaným ústavním stížnostem, podle něhož neposkytnutí předmětného vyjádření nemohlo mít vliv na výsledek sporu, resp. že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi (bod 34 tohoto nálezu). Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání totiž vyplývá, že jeho argumentace nezahrnovala jen obecné teoretické závěry nebo reprodukci argumentace, které již byly v řízení před soudy nižších stupňů uplatněny. Teprve v tomto vyjádření je navíc podrobně reagováno na námitky týkající se absence posouzení časové působnosti trestních zákonů a uložení nedobytného trestu, přičemž tyto závěry mohly být zohledněny i Nejvyšším soudem. Hlavní však v projednávané věci je, že státní zástupce (jiná strana trestního řízení) konkrétně rozporuje dovolací námitky obviněných (odst. 13-53 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství) a navrhuje, aby byla jejich dovolání odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (odst. 54 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství). Mimořádný opravný prostředek stěžovatelů byl neúspěšný a nezaslané vyjádření obsahovalo úvahy o (následně neúspěšných) dovolacích důvodech stěžovatelů (srov. Adamčo proti Slovensku, op cit., § 49), nezaslání vyjádření tak porušilo právo stěžovatelů na právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušeno bylo i právo stěžovatelů být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
52. Zkoumat vliv, který mělo vyjádření státního zastupitelství, je za této situace bezvýznamné (srov. Nideröst-Huber proti Švýcarsku, op. cit, § 27). Nad rámec uvedeného však lze přisvědčit stěžovatelům, že Nejvyšší soud používá v napadeném usnesení i stejné pasáže, jako vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství (což ve vyjádření Nejvyšší soud i sám připouští). Dále je na místě uvést, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obsahuje i reakci na námitky překvapivé změny právní kvalifikace skutku, námitky použití nesprávného právního předpisu z hlediska časové působnosti a námitky nedobytnosti uloženého peněžitého trestu, nesoucí argumenty, které dosud (před vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství) nebyly vzneseny. Tento závěr lze dovodit z toho, že se odvolací soud přímo k otázce uložení nedobytného trestu nevyjadřuje a k absenci posouzení časové působnosti trestních zákonů se vyjádřil velmi stručně (v jediném odst. 60 usnesení vrchního soudu), kdy toliko konstatoval, že neshledal důvod, pro který by se soud měl zabývat aplikací § 88 trestního zákona z roku 1961 účinného do 31. 12. 2009, už jenom z toho důvodu, že trestná činnost byla "ukončena" roku 2010, tedy za účinnosti tr. zákoníku. Lze dodat, že Nejvyšší státní zastupitelství v této části vyjádření připouští, že je nutné se zabývat tím, zda předmětné jednání bylo dokončeno ještě před účinností trestního zákoníku nebo po ní (odst. 14). Dále Nejvyšší státní zastupitelství v odst. 15 podrobně rozebírá, proč byl před 1. 1. 2010 trestný čin podvodu dokonán, ale nikoliv dokončen. Skutečnost, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obsahuje podrobnější argumentaci k tomuto dovolacímu důvodu plyne již z toho, že se k této výhradě vyjadřuje na třech stranách vyjádření (str. 4, 5 a 6 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství). K uloženým trestům pak vrchní soud toliko obecně odkazuje na § 39 tr. zákoníku (odst. 62) a v odst. 63 napadeného usnesení uvádí, že "[v] posuzovaném případě je zřejmé, že obžalovaní způsobili svým jednání škodu přesahující mnohonásobně hranici škody velkého rozsahu a přes jejich předchozí bezúhonnost a dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou uložené tresty odnětí svobody uložené při dolní hranici trestní sazby, v kombinaci s tresty peněžitými a tresty zákazy činnosti tak, jak je vyměřil soud I. stupně, tresty nepřiměřeně přísnými, které by odůvodňovaly zásah odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. řádu." Vyjádření NSZ přitom k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu připouští, že městský soud zdůvodnil uložení peněžitého trestu veskrze obecně a formalisticky, a že si lze představit podrobnější odůvodnění naplnění podmínek pro uložení tohoto druhu trestu i bližší přiblížení podstatných okolností (odst. 43). Zároveň však dovozuje, že je zjevné, že městský soud, jako soud nalézací, zjistil o majetkových poměrech stěžovatelů mnohem více, než výslovně uvedl v odůvodnění rozsudku (odst. 45). Dále (v odst. 46 a 47) státní zástupce podrobně popisuje majetkové poměry obou stěžovatelů, tedy jejich příjmy, podíly v obchodních společnostech, další movitý i nemovitý majetek a rodinné poměry. V odst. 48 již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k předpokladu, že byť se uvedené skutečnosti o majetkových poměrech stěžovatelů neobjevily v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, musel se jimi soud řídit při stanovení výše denní sazby peněžitého trestu. Zároveň je třeba dodat, že se vrchní soud, jako soud odvolací, přímo k nedobytnosti nevyjádřil, argumenty odůvodňující neuložení nedobytného trestu se objevuje až ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jež tudíž obsahuje argumentaci, ke které se stěžovatelé neměli v řízení možnost vyjádřit.
53. Pokud Nejvyšší soud relativizuje význam vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství z hlediska uplatňování procesních práv stěžovatelů, pak se s tímto právním názorem Ústavní soud ve světle výše uvedené judikatury ESLP (Adamčo proti Slovensku, Nideröst-Huber proti Švýcarsku a v obdobné situaci lze navíc odkázat i na závěry ESLP ve věci Janáček proti České republice) nemůže ztotožnit. Účelem případné repliky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství by nebylo rozšiřování dovolacích důvodů, nýbrž možnost stěžovatelů vyjádřit se k argumentaci jiné strany trestního řízení, která reaguje na jimi podaná dovolání a může být zvažována Nejvyšším soudem při jeho rozhodování. Ostatně pokud by dovolatel nemohl na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagovat, zaslání tohoto vyjádření by postrádalo jakýkoli význam. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 3235/15 ze dne 26. 4. 2016, na dovolací řízení není možné nahlížet jako na prostor pro autoritativní doktrinární výklady sporných právních otázek, nýbrž jde primárně o řízení soudní, ve kterém soud nalézá právo v aktivní součinnosti se stranami řízení v souladu s principy rovnosti stran a kontradiktornosti řízení. Argumentace stran je pro posuzování dovolání zcela klíčová a nenahraditelná, a proto musí být stranám dán adekvátní prostor pro vyjádření a reakci na stěžejní argumenty protistran. Nezaslání vyjádření státního zástupce k dovolání k replice obhajobě je porušením základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v projednávané věci představuje porušení práva prvního a druhého stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
54. Úkolem Nejvyššího soudu bude v dovolacím řízení dát stěžovatelům příležitost přednést své námitky vůči vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jejich dovolání a (i ve světle jejich případné repliky) opětovně posoudit dovolací argumentaci stěžovatelů.
C) Další námitky stěžovatelů
55. Kromě toho, že bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož respektování vyžadovalo, aby stěžovatelům byla poskytnuta příležitost seznámit se s písemným vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství a předložit k němu jejich stanovisko, Ústavní soud dále dospěl k závěru, že právo stěžovatelů na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s dovolacími námitkami stěžovatelů, uplatněnými v dovolání, např. pokud jde o námitku stěžovatelů, že mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces v důsledku změny právní kvalifikace. Jak Nejvyšší soud sám v napadeném rozhodnutí konstatuje, "[p]okud soud dojde ke zjištění, že zde přichází do úvahy změna právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát obžalovanému možnost na takovou situaci reagovat. V tomto směru obviněný odkázal rovněž na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a odbornou literaturu." V napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu však již 1) není uvedeno, na jakou judikaturu ESLP stěžovatel odkazuje a 2) Nejvyšší soud k závěrům ESLP ve vztahu ke změně kvalifikace a tvrzenému porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy, jež oba stěžovatelé ve svých dovoláních namítají, se vůbec nevyjadřuje.
56. První stěžovatel ve svém dovolání (č. l. 7502) odkazoval na rozsudek ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii ze dne 25. 03. 1999, stížnost č. 25444/94 a rozsudek Sadak a další proti Turecku ze dne 17. 7. 2001, stížnost č. 29900/96, 29901/96, 29902/96 a 29903/96) i rozhodnutí Ústavního soudu (zde odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 645/16 ze dne 4. 12. 2017, nález sp. zn. 1. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 a usnesení sp. zn. IV ÚS 826/07 ze dne 14. 11. 2007). Na závěry rozsudků Pélissier a Sassi proti Francii a Sadak a další proti Turecku odkazuje i druhý stěžovatel, který v dovolání dovozuje (č. l. 7517), že z výše uvedené judikatury ESLP plyne, že obviněný musí být upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku tak, aby mohl včas a účinně změnit způsob své obhajoby, že není přípustné, aby se o takové změně dozvěděl až poslední den soudního jednání, či dokonce z rozsudku samotného, s tím, že informace týkající se obvinění musí být detailní, včetně toho, jaká právní kvalifikace je tomuto skutku přisuzována. Ve věci Pélissier a Sassi proti Francii i věci Sadak a další proti Turecku ESLP dovodil porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy ve vztahu ke spravedlivému procesu.
57. K vypořádání námitky Nejvyšší soud (str. 28 napadeného usnesení NS) uvádí, že tzv. překvapivé rozhodnutí může porušovat ve smyslu judikatury Ústavního soudu právo na spravedlivý proces a dodává, že se jedná se o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (odkazuje k tomu na nález sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999, nález sp. zn. III. ÚS 93/99 ze dne 27. 5. 1999 a nález sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009). Tyto nálezy Ústavního soudu, na které Nejvyšší soud odkazuje, se však přímo se závěry stěžovateli odkazovaných rozhodnutí ESLP nevypořádávají, ani je nezmiňují, nezabývají se požadavky plynoucími z čl. 6 odst. 3 písm. a) a b), první dva z nich se navíc týkají řízení před civilními soudy.
58. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů uvedl, že "obsah závěrečných řečí jejich obhájců v hlavním líčení dne 10. 12. 2019, kdy se oba vyjadřovali ke klíčovým skutkovým závěrům pro posouzení jejich jednání jako trestného činu podvodu, a to jak způsobení škody společnosti B, tak vědomosti, resp. uvedení v omyl statutárních orgánů společnosti B" (odkázal na protokol o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2019, č. l. 7261-7269). Ústavní soud upozorňuje, že z obsahu závěrečných řečí přímo neplyne, že by se obhájci vyjadřovali ke skutkové podstatě trestného činu podvodu, a že rozhodující pro posouzení uplatněné námitky porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy bude posouzení toho, zda stěžovatelé byli seznámeni s povahou a důvodem obvinění, a zda měli přiměřený prostor k přípravě své obhajoby.
59. Z námitek stěžovatelů není podle Ústavního soudu pochyb o tom, že po celou dobu trvání řízení bylo jednáno o totožném skutku, avšak Nejvyšší soud by v řízení o dovolání stěžovatelů měl blíže vysvětlit, z čeho dovozuje závěr, že stěžovatelé ve své obhajobě pokryli i eventuální posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu a měli možnost uplatnit adekvátní obhajobu a případné návrhy na dokazování v odvolacím řízení. Tyto dvě podmínky budou klíčové pro posouzení, zda v řízení byly dodrženy požadavky plynoucí z judikatury ESLP. Vadou rozhodnutí je tak i to, že se Nejvyšší soud s námitkami stěžovatelů, odkazujícími v dovolání na závěry ESLP, a jejich tvrzení o porušení čl. 6 Úmluvy, řádně nevypořádal.
60. Ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, na kterou stěžovatelé již v dovolání odkazovali, měl ESLP, zasedající ve velkém senátu, za to, že k porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy došlo, když odvolací soud změnil kvalifikaci trestného činu nezákonného úpadku na trestný čin napomáhání k nezákonnému úpadku, aniž o tomto obvinění byly obviněné osoby informovány. V této souvislosti ESLP posuzoval, zda si tyto osoby měly být možnosti, že by mohly být odsouzeny za nové obvinění, vědomy. S ohledem na rozdíly ve znacích skutkové podstaty, které měly být prokázány, ESLP shledal, že toto nové obvinění z napomáhání nepředstavovalo znak vlastní původnímu obvinění, které jim bylo známo od začátku řízení. Ačkoliv ESLP připustil, že mu nepříslušelo věcně posuzovat obhajobu, kterou by tyto osoby mohly uplatnit, kdyby měly možnost se k novému obvinění vyjádřit, poznamenal, že lze tvrdit, že obhajoba by se lišila. V důsledku toho měl soud při využití práva na změnu obvinění, které vnitrostátní právo přiznává, podle ESLP poskytnout obviněným možnost připravit si proti novému obvinění obhajobu.
61. Lze dodat, že se otázkou změny kvalifikace trestného činu ve vztahu k právům obviněných zabývá ve věci C-175/22 i Soudní dvůr Evropské unie v řízení o předběžné otázce předložené bulharským specializovaným trestním soudem, týkající se výkladu směrnice 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení (dále jen "směrnice 2012/13/EU") spolu s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Generální advokátka Tamara Ćapeta ve stanovisku předneseném dne 25. května 2023 k věci C-175/22 odkazuje na celou řadu rozhodnutí ESLP (D. M. T. a D. K. I. proti Bulharsku, ze dne 24. 7. 2012, stížnost č. 29476/06, Block proti Maďarsku, rozsudek ze dne 25. 1. 2011, stížnost č. 56282/09, Penev proti Bulharsku, rozsudek ze dne 7. 1. 2010, stížnost č. 20494/04, Seliverstov proti Rusku, rozsudek ze dne 25. 9. 2008, stížnost č. 19692/02, I. a další proti Rakousku, rozsudek ze dne 20. 4. 2006, stížnost č. 42780/98, včetně stěžovateli citovaných rozhodnutí, např. Pélissier a Sassi proti Francii), z nichž dovozuje, že spravedlivý proces je zajištěn v situacích, kdy se znaky skutkové podstaty původního a nově kvalifikovaného trestného činu shodují, a to i v případě, že obviněná osoba není před vynesením rozsudku o změně kvalifikace trestného činu informována (srov. bod 64 stanoviska Generální advokátky k věci C-175/22). Závěrem stanovisko Generální advokátky navrhuje, aby čl. 6 odst. 4 směrnice 2012/13/EU Soudní dvůr Evropské unie vyložil v tom smyslu, že pokud se znaky skutkové podstaty původního a nově kvalifikovaného trestného činu neshodují, brání vnitrostátnímu právu, které obviněné osobě neumožňuje, aby se poté, co byla informována o změně kvalifikace trestného činu, proti nově kvalifikovanému trestnému činu bránila, i s tím, že skutečnost, že nová právní kvalifikace nezahrnuje přísnější trest, tento výklad nezpochybňuje (srov. bod 76 stanoviska Generální advokátky k věci C-175/22).
62. Kromě rozhodnutí zmiňovaných ve výše uvedeném stanovisku Generální advokátky však lze poukázat i na další závěry ESLP, které by mohly vést v projednávané věci prvního a druhého stěžovatele k tomu, že čl. 6 odst. 3 porušen nebyl. V rozsudku Dallos proti Maďarsku, rozsudek ze dne 1. 3. 2001, stížnost č. 29082/95 či Sipavičius proti Litvě ze dne 21. 2. 2002, stížnost č. 49093/99, ESLP neshledal porušení čl. 6 Úmluvy za podmínky, že po změně kvalifikace následovalo řízení před odvolacím či dovolacím soudem, ve kterém došlo k celkovému přezkumu věci obviněného, a to z procesní i hmotněprávní stránky věci. K takovému závěru dospěl, pokud soud kromě nastudování spisu a vyjádření stran, nechal ústně vyjádřit obhájce a státního zástupce na veřejném zasedání Nejvyššího soudu, který mohl i sám změnit rozhodnutí o vině stěžovatele (srov. Dallos proti Maďarsku, op. cit., § 50). Ve věci Sipavičius proti Litvě pak ESLP přihlédl k tomu, že obviněný měl právo napadnout své (překvalifikované) odsouzení z hlediska všech relevantních právních a skutkových aspektů před odvolacím soudem, který vyslechl strany při ústním odvolacím jednání a přezkoumal stížnosti žalobce týkající se překvalifikování obvinění z procesního i hmotněprávního hlediska. Poukázal i na skutečnost, že rozhodnutí o trestním odsouzení nabylo právní moci až po rozhodnutí odvolacího soudu, a dodal, že neúspěch stěžovatelova odvolání a dovolání nevede k závěru, že by opravné prostředky nebyly schopné napravit případné nedostatky řízení před soudem prvního stupně (Sipavičius proti Litvě, op cit., § 31). Lze tak uzavřít, že úkolem Nejvyššího soudu v dalším řízení rovněž bude to, aby se řádně vypořádal s dovolací argumentací stěžovatelů, s tím, že by měl zohlednit i výše uvedené závěry Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k námitce porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy.
VII. Závěr
63. Tím, že Nejvyšší soud nezaslal stěžovatelům k replice vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které obsahovalo úvahy o dovolacích důvodech stěžovatelů a návrh na odmítnutí jejich dovolání, bylo porušeno právo prvního a druhého stěžovatele na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, i jejich právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo stěžovatelů na soudní ochranu, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo porušeno i tím, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s jejich dovolací argumentací.