Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Skořepka 422/7, Praha 1 - Staré Město, a 2) I. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 145/2021-7695 ze dne 19. května 2021, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 6/2020-7462 ze dne 30. září 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 48 T 4/2019-7292 ze dne 12. prosince 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 145/2021-7695 ze dne 19. května 2021 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 145/2021-7695 ze dne 19. května 2021 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 8. 2021 a byla doplněna podáním ze dne 5. 11. 2021. První stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2, odst. 3 písm. a), b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Dne 27. 8. 2021 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost druhého stěžovatele, který se domáhal zrušení totožných rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
4. S oběma ústavními stížnostmi byla spojena žádost o přednostní projednání věci. Protože obě ústavní stížnosti směřovaly proti stejným rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto v trestní věci stěžovatelů, rozhodl Ústavní soud usnesením č. j. III. ÚS 2300/21-29, II. ÚS 2361/21 ze dne 6. 10. 2021 o spojení ústavních stížností k řízení o ústavní stížnosti, která byla podaná dříve.
II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
5. První stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Druhý stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem městského soudu uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
6. Oba stěžovatelé byli podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl každému z nich uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu 5 let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 68 tr. zákoníku byl dále každému z nich uložen peněžitý trest stanovený v 500 denních sazbách ve výši 4 000 Kč, tj. v celkové výměře 2 000 000 Kč, a pro případ, že by některý ze stěžovatelů peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, jim byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 let. Oběma stěžovatelům byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "trestní řád", uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti A (dále jen "A") škodu ve výši 139 760 191,30 Kč jako majetkovou škodu způsobenou trestným činem. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla tato společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Podle rozsudku městského soudu se první stěžovatel dopustil trestného jednání v době od 10. 9. 2008 do 30. 4. 2011 v Praze jako osoba jednající za obchodní společnost B, (dále jen "společnost B"; nyní A) a člen představenstva společnosti C, (dále jen "společnost C") a později též ředitel společnosti B po předchozí společné dohodě s druhým stěžovatelem jako jediným jednatelem a společníkem obchodní společnosti D (dále jen "společnost D"). První stěžovatel měl poškozenou společnost B úmyslně uvést v omyl spočívající v tom, že členům jejího statutárního orgánu, P. H. a T. M., zamlčel podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření účelových zprostředkovatelských smluv mezi společností B a společností D, jejichž předmětem byla zprostředkovatelská činnost společnosti D ve prospěch společnosti B při vyjednávání další spolupráce společnosti B s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky (dále jen "VZP ČR"). Městský soud dospěl k závěru, že oba stěžovatelé přitom věděli, že činnost ve smyslu zprostředkovatelských smluv uzavřených mezi společností B a společností D nebude ve skutečnosti vykonávána. Tyto smlouvy nechal první stěžovatel uzavřít a druhý stěžovatel uzavřel dne 10. 9. 2008.
8. Uvedené smlouvy z podnětu prvního stěžovatele podepsali za společnost B její statutární zástupci, předseda představenstva P. H. a místopředseda představenstva T. M. Těm podle rozsudku městského soudu nebylo známo, že v předmětu smluv o spolupráci jde jen o deklaraci fiktivních činností společnosti D, přičemž neměli bližší informace o faktických úkonech, které by měly být na základě uvedených smluv realizovány, ani jaká odměna je za uvedené faktické úkony stanovena. Svědek H. považoval společnost D za jednu ze společností, které se podílejí na registraci pojištěnců v systému vedeném společností B. Tyto smlouvy o spolupráci byly následně doplněny dodatky uzavřenými dne 1. 4. 2009 a 28. 1. 2010, které upravovaly jen výši provize vyplácené zprostředkovateli. Následně z podnětu ředitele společnosti B, prvního stěžovatele dne 1. 10. 2010 podepsal P. H. společně s prvním stěžovatelem, jako statutární zástupci za společnost B, dohodu se společností D, za kterou jednal druhý stěžovatel, a společností C, za níž jednali předseda představenstva P. H. a první stěžovatel jako člen představenstva, v níž se všechny tyto označené smluvní strany dohodly, že společnost C vstupuje namísto společnosti B do všech jejích práv a závazků vůči společnosti D, ze smlouvy o spolupráci číslo 3/2008, uzavřené dne 10. 9. 2008, a to s účinky ke dni podpisu této dohody.
9. Jak dále vyplývá z rozsudku městského soudu, druhý stěžovatel na základě výše popsaných smluv vystavoval jménem společnosti faktury na společnost B a následně i na společnost C s nikdy nerealizovaným zdanitelným plněním podle výše uvedených smluv, které mělo spočívat ve zprostředkovatelské činnosti společnosti D vůči VZP ČR, když proto, aby mohl jmenovaný zmíněné faktury vystavovat, mu byly poskytovány kopie faktur vystavených společností B za služby poskytované touto společností VZP ČR, které VZP ČR společnosti B proplatila, a to konkrétně služby podle:
- smlouvy o poskytování služeb akvizice nových pojištěnců, akvizice nových klientů B a služby získání souhlasu klientů B s předáním kontaktních údajů zdravotní pojišťovně pro VZP ČR ze dne 11. 12. 2008, - dodatku č. 2 ze dne 10. 11. 2008 ke smlouvě o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ČR, uzavřené dne 19. 12. 2007, ve znění dodatku č. 1 uzavřeného dne 30. 4. 2008,
- smlouvy o poskytování služby osobní účet pojištěnce VZP ČR prostřednictvím systému B ze dne 10. 11. 2008,
přičemž na základě faktur vystavovaných druhým stěžovatelem společností D byly z bankovních účtů společností B a C propláceny na účet společnosti D finanční prostředky podle v rozsudku blíže specifikovaných faktur. Takto byly z účtu společnosti B uhrazeny v roce 2008 částka v celkové výši 8 432 854,00 Kč, v roce 2009 částka v celkové výši 93 127 875,30 Kč a v roce 2010 částka v celkové výši 38 199 462,00 Kč. Z účtu společnosti C byla v roce 2010 uhrazena částka v celkové výši 29 376 288,00 Kč.
10. Městský soud dovodil, že oba stěžovatelé takto jednali, ačkoli věděli, že veškerá jednání s VZP ČR ohledně uzavření dalších smluv se společností B vede za společnost B pouze první stěžovatel. Žádný další zprostředkovatel se na uzavření smluv nepodílel, druhý stěžovatel neprováděl pro společnost B žádné činnosti podle výše citovaných smluv o zprostředkování, kdy společnost B jako jediný v úvahu přicházející dodavatel požadovaných služeb, byla ze strany VZP ČR vyzvána k uzavření smlouvy v průběhu jednacího řízení bez uveřejnění s odkazem na § 23 odst. 4 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Byla totiž vlastníkem patentu CZ 297879, vydaného dne 9. 3. 2007 Úřadem průmyslového vlastnictví, jímž byla poskytnuta patentová ochrana systému B, který je vynálezem. Městský soud dodal, že VZP ČR již navíc využívá patentově chráněný systém B, který pro její pojištěnce provozuje společnost B na základě Smlouvy o poskytování služeb shromažďování, evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích VZP ČR, která nabyla účinnosti dnem podpisu smluvních stran dne 17. 12. 2007 a byla uzavřena na dobu neurčitou. Městský soud dále uvedl, že oba stěžovatelé rovněž věděli, že druhý stěžovatel ani nikdo jiný nevykonal za společnost D žádnou činnost ve prospěch společnosti B tak, aby tato měla příležitost uzavřít s VZP ČR konkrétní uvedené smlouvy, které byly bez přispění společnosti D následně uzavřeny mezi společností B a VZP ČR.
11. Uvedené finanční prostředky připsané na účet společnosti D použil druhý stěžovatel následně tak, že v letech 2009 až 2010 si nechal vyplatit většinu z této částky jako odměnu jednatele společnosti D, když finanční prostředky postupně převáděl z bankovního účtu této společnosti na svůj soukromý účet. V roce 2009 nechal postupně ze společnosti D vyplatit částku v celkové výši 8 498 599,00 Kč prvnímu stěžovateli jako mzdu v pracovním poměru ke společnosti D, ačkoli ten žádnou pracovní činnost v této společnosti ve skutečnosti nevykonával. V důsledku tohoto jednání stěžovatelé způsobili společně škodu společnosti B ve výši 139 760 191,30 Kč a společnosti C škodu ve výši 29 376 288,00 Kč.
12. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 30. 9. 2020 č. j. 5 To 6/2020-7462 byla odvolání obou stěžovatelů podle § 256 trestního řádu zamítnuta. Stejně tak bylo podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítnuto odvolání A, které směřovalo proti části výroku rozsudku městského soudu, kterým byla tato společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. Dovolání obou stěžovatelů byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 podle § 265i odst. 1 e) trestního řádu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud nejprve popsal předchozí průběh řízení, a následně shrnul dovolací argumentaci stěžovatelů a vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V odůvodnění Nejvyšší soud shledal, že skutkové závěry nižších soudů jsou založeny na rozsáhlém dokazování a logicky z něj vyplývají. Odkázal na závěry městského soudu, který se podle Nejvyššího soudu vypořádal s provedenými důkazy i s námitkami obviněných. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy pak podle názoru Nejvyššího soudu nelze shledat nesoulad, natožpak extrémní nesoulad, který by odůvodňoval zásah do těchto skutkových zjištění a kasaci napadeného rozhodnutí. Za zjevně neopodstatněnou označil Nejvyšší soud námitku týkající se absence posouzení časové působnosti trestních předpisů. Dovodil, že v jejich věci byla trestná činnost ukončena až v říjnu 2010, tedy po nabytí účinnosti trestního zákoníku. V souladu s § 2 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 2 odst. 4 tr. zákoníku podle Nejvyššího soudu nalézací soud správně užil trestního zákoník a úvahy nad posouzením případné aplikace § 88 odst. 1 tr. zákoníku by tak byly více než nadbytečné.
14. Ve vztahu k námitce porušení práva na spravedlivý proces změnou právní kvalifikace Nejvyšší soud uvedl, že je otázkou, zda tuto změnu mohli s ohledem na probíhající dokazování stěžovatelé očekávat. Odkázal na průběh řízení a konstatoval, že po celou dobu řízení bylo jednáno o totožném skutku, přičemž obvinění v rámci své obhajoby pokryli i eventuální posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, měli možnost uplatnit adekvátní obhajobu a případné návrhy na doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení. Obhajoba obviněných byla totiž podle Nejvyššího soudu celou dobu zaměřena k prosazení závěru, že skutek se nestal, tedy že statutární orgány společnosti B věděly o obsahu činností druhého stěžovatele pro společnost B, o právech a z nich vyplývajících důsledcích ze zprostředkovatelských smluv o spolupráci, že společnosti B nebyla způsobena žádná škoda a že konkrétní činnost druhého stěžovatele měla významný vliv na úspěch jednání o prodloužení spolupráce mezi společnostmi VZP a B, kdy bezprostředně hrozilo přerušení této spolupráce ze strany VZP. Neoznámením změny právní kvalifikace v předstihu tak podle Nejvyššího soudu nedošlo v projednávaném případě ke krácení práv stěžovatelů.
15. Nejvyšší soud se závěrem své argumentace vyjádřil k naplnění podmínek pro uložení peněžitého trestu podle § 67, § 68 a 69 tr. zákoníku, přičemž dospěl k závěru, že uložený trest je trestem přípustným. Na straně obviněných podle Nejvyššího soudu nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by byly překážkou dobytnosti, a tedy i samotného uložení tohoto druhu trestu. Soud při zjišťování majetkových poměrů obou obviněných vyšel primárně z informací, které mu sami obvinění sdělili o svých majetkových poměrech. Připustil, že si lze představit pečlivější postup a opatření podrobnějších podkladů k posouzení uložení peněžitého trestu a stanovení jeho výše, jedná se o postup, který je akceptovatelný, ve prospěch obviněných a postačující k závěru, zda obvinění měli v době rozhodnutí soudu dostatek prostředků k úhradě peněžitého trestu.
III. Argumentace stěžovatelů
16. Ačkoli každý ze stěžovatelů podal samostatnou ústavní stížnost, v nich uplatněné argumenty se částečně překrývají a jejich námitky lze proto shrnout společně.
17. Nejvyšší soud podle stěžovatelů porušil zásadu kontradiktornosti řízení vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že jim neumožnil reagovat na podrobné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jejich dovolání. Toto vyjádření bylo přitom způsobilé ovlivnit a také ovlivnilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, který z něj převzal argumentaci k namítané absenci posouzení časové působnosti trestních zákonů, k namítané překvapivé změně právní kvalifikace nalézacím soudem, k namítanému opominutí důkazů odvolacím soudem nebo uložení nedobytného trestu. Stěžovatelé by možnosti reagovat na vyjádření nepochybně využili. První stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 11. 2021 předestřel i její argumentaci, která by upozornila na nesprávnost argumentace Nejvyššího státního zastupitelství, resp. na to, že se v daném konkrétním případě Nejvyšší státní zastupitelství řadu zásadních dovolacích námitek míjí, resp. že je podle stěžovatele dokonce zcela programově vynechává. První stěžovatel dodal, že pokud by mu byla poskytnuta možnost podat repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, mohla by tato replika ovlivnit rozhodovací úvahy Nejvyššího soudu v tom smyslu, že by mohl dospět k odlišnému závěru.
18. Dále stěžovatelé namítají překvapivou změnu právní kvalifikace skutku. Zatímco podle obžaloby se měli dopustit zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, městský soud je odsoudil za zločin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Jde přitom o odlišné skutkové podstaty a obhajoba je u každé z nich rozdílná. Napadený rozsudek měl proto podle stěžovatelů povahu překvapivého rozhodnutí. V rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy stěžovatelé nebyli po celou dobu trestního řízení podrobně seznámeni s povahou a důvody obvinění proti nim a neměli přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby. Na změnu kvalifikace nebyla obhajoba v průběhu hlavního líčení upozorněna. Změna nebyla zdůvodněna ani během ústního odůvodnění rozsudku, ani v jeho písemném vyhotovení. Předmětné pochybení městského soudu nebylo podle stěžovatelů následně zhojeno ani v odvolacím a dovolacím řízení. Dodávají, že vrchní soud nadto neprovedl navrhované důkazy, které dokládaly, že jednání obviněných nemohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
19. Námitky stěžovatelů dále směřují vůči skutkovým zjištěním obecných soudů. Obecné soudy měly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zaručenou v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, zásadami podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a požadavkem náležitého odůvodnění podle § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu učinit skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z jejich strany byly opomenuty zásadní důkazy mající vliv na skutkové hodnocení věci (zejména provedení výslechů osob z řad vedení společnosti B a VZP ČR), obsah některých provedených důkazů byl desinterpretován (např. obsah výpovědi svědka H. k okolnostem nejistého dalšího trvání projektu společnosti B u VZP ČR) a některá skutková zjištění byla ignorována (zejména zjištění týkající se činnosti stěžovatele vykonávané pro společnost B či vědomost statutárů společnosti B o obsahu podepisovaných smluv se společností D).
20. Předmětný extrémní rozpor stěžovatelé spatřují ve skutkovém zjištění, že první stěžovatel měl zástupcům společnosti B, svědkům H. a M., zamlčet podstatné skutečnosti o obsahu i důvodech uzavření údajně fiktivních smluv o spolupráci s tím, že pokud by tito svědkové informace měli, smlouvy by za společnost B pravděpodobně neuzavřeli. Z výpovědí svědků M. a H. (u posledně uvedeného z výpovědí v přípravném řízení) vyplývá podle stěžovatelů pravý opak. Oba věděli, z jakého důvodu jsou smlouvy podepisovány a jaká plnění z nich budou ve vztahu ke společnosti D vyplývat. Svědek M. uvedl, že měl možnost si smlouvy přečíst a věděl, co podepisuje. Z pozice výkonného ředitele B se v rozhodné době účastnil řady jednání na VZP ČR přímo se stěžovateli. Svědek H. konstatoval, že o činnosti stěžovatele na základě těchto smluv věděl a vnímal ji jako přínos, a "kdyby přišel Č. s nabídkou, že by chtěl podíl ve společnosti, která tenkrát měla miliardovou hodnotu, tak bychom mu ho dali, protože to podle mě bylo absolutně klíčové pochopení toho, kde my jsme jako lékaři vůbec nebyli schopni." Podle e-mailové komunikace měl první stěžovatel zástupce společnosti B sám iniciativně a průběžně o výsledcích jednání ve VZP ČR informovat a nic nezamlčovat. Zástupci společnosti B navíc jednali mnohdy s VZP ČR sami napřímo. Tyto důkazy navíc nebyly podle stěžovatelů v napadených rozhodnutích vypořádány.
21. Ukázkovým příkladem toliko pravděpodobnostního závěru obecných soudů v neprospěch stěžovatele (v rozporu se zásadou in dubio pro reo) je podle stěžovatelů závěr rozsudku městského soudu (bod 59), že "pokud by členům představenstva společnosti B. byly známy všechny klíčové skutečnosti, včetně výše odměny, která měla být na základě předmětných smluv o spolupráci vyplácena, pak by podpisu smluv s největší pravděpodobností vůbec nedošlo, resp. došlo za jiných podmínek". Městský soud podle stěžovatelů přiznává, že neví, za jakých okolností by svědkové M. a H. smlouvy o spolupráci podepsali nebo nepodepsali. Pouze připouští, že "za jiných podmínek" by je podepsali, čímž popírá skutkový závěr, že smlouvy o spolupráci nemají vůbec žádné opodstatnění a neměly by být vůbec uzavřeny v žádné podobě.
22. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem, že smlouvy o spolupráci jsou fiktivní, bez reálného plnění. V ústavní stížnosti prvního stěžovatele je shrnuto, že se společnosti B nedařilo vytvořit akceptovatelnou nabídku pro VZP ČR, na jejímž základě by po roce 2008 pokračovala a byla rozvinuta jejich spolupráce. Tato společnost proto oslovila druhého stěžovatele, který byl v minulosti náměstkem ředitele VZP ČR, a který deklaroval, že je schopen vytvořit nabídku a zajistit uzavření smluv. Možnost ukončení spolupráce mezi společností B a VZP ČR, nepřijde-li s něčím novým a smysluplným, prokazují výpověď svědka H., jeho e-mailová komunikace a zápisy ze správní rady VZP ČR.
23. Druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že na základě smluv o spolupráci vykonával doložitelnou a významnou činnost pro společnost B, která měla zásadní přínos pro pokračování smluvního vztahu mezi B a VZP ČR po konci roku 2008. Svou činnost při hlavním líčení doložil a své vyjádření doplnil i v příloze svého doplnění odvolání ze dne 23. 9. 2020. Svědci H. a M. vypověděli, že druhý stěžovatel se účastnil jednání za společnost B s cílem vyjednat uzavření smluv mezi společností B a VZP ČR. Svědek M. označil druhého stěžovatele za klíčovou osobu s tím, že v okamžiku, kdy začal být členem vyjednávacího týmu za společnost B, "tak to tam rozjel". Svědek H. zase podrobně vysvětlil, že právě druhý stěžovatel vymyslel celou konstrukci nabídky, která byla následně VZP ČR akceptována.
24. Podle prvního stěžovatele je závěr obecných soudů o fiktivnosti smluv o spolupráci postaven výlučně na rozporech ve výpovědích stěžovatelů, které se týkají jen doby, kdy měl druhý stěžovatel poskytovat své služby společnosti B. První stěžovatel vypověděl, že to bylo již v době před podpisem smluv o spolupráci, kdy byl druhý stěžovatel ještě ve VZP ČR, zatímco druhý stěžovatel uvedl, že až poté. První stěžovatel na pravdivosti své výpovědi trvá. Z jakého důvodu druhý stěžovatel vypověděl v tomto směru odlišně, mu není známo. Každý tak podle námitek stěžovatelů mohl vnímat okolnosti spolupráce od počátku poněkud jinak. Druhý stěžovatel případně nechtěl ve své výpovědi uvádět, že již v době, kdy pracoval pro VZP ČR, jednal ve prospěch společnosti B. Výpověď prvního stěžovatele tím nicméně vyvrácena nebyla. Různost výpovědí rovněž neprokazuje bez důvodných pochybností, že smlouvy o spolupráci byly fiktivní. Také podle druhého stěžovatele je závěr o fiktivnosti smluv založen na spekulacích, dohadech, nevyjasněných pravděpodobnostních závěrech a vyslovených podezřeních. Některé z těchto spekulací později podle stěžovatelů zpochybnil i Nejvyšší soud, když uvedl, že bylo vyvráceno antedatování smluv, a dále, že závěr soudů, podle něhož spolupráce mezi společností B a VZP ČR nemusela být ukončena v roce 2009, o ničem nevypovídá, což platí i pro obecnost obsahu smluv o spolupráci.
25. Stěžovatelé namítají, že společnosti B nemohla činností druhého stěžovatele vzniknout škoda, neboť v důsledku pokračování smluvního vztahu s VZP po roce 2008 bylo návazné období pro tuto společnost ekonomicky úspěšné. Zcela nepodložená je proto i úvaha soudů o výši škody vzniklé stíhaným jednáním stěžovatelů, když městský soud svůj výrok o náhradě škody společnosti B postavil právě jen na údajné fiktivnosti smluv. Nebylo přitom prokázáno, že by činnost stěžovatele neměla reálný charakter.
26. Jedním z důležitých důkazů byla nepochybně výpověď svědka H. Tento svědek přitom v přípravném řízení ještě v pozici obviněného učinil dne 10. 1. 2017 výpověď, která vyvrací konstrukci odsuzujícího rozsudku. Ke smlouvám o spolupráci se velmi podrobně vyjádřil, popsal jejich princip, výhodnost, uvedl, proč je podepsal, a za autora koncepce nových smluv, které následně byly akceptovány VZP ČR, označil zcela jednoznačně druhého stěžovatele. Dokonce se vymezil vůči znaleckému posudku vypracovaném Ing. Alešem Ptáčkem, jehož cílem bylo navodit dojem, že finanční prostředky byly vyplaceny druhému stěžovateli neoprávněně. Jak ale podle stěžovatelů potvrdil svědek H., ještě v pozici obviněného, ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 23. 11. 2016, měl druhý stěžovatel na tyto prostředky nárok na základě provizní smlouvy. Obecné soudy výpověď svědka H. z přípravného řízení i stížnost ignorovaly. Namísto toho staví své závěry na jeho výpovědi z hlavního líčení, v níž došlo k posunu. Zejména na jejím základě jeho výpovědi z hlavního líčení překvalifikovaly skutek z trestného činu zpronevěry na trestný čin podvodu. Svědek H. sice u hlavního líčení potvrdil, že druhý stěžovatel přišel s naprosto zásadním nápadem, díky kterému byla nabídka B pro VZP ČR akceptovatelná, ale již si konkrétně nevzpomněl na smlouvy o spolupráci, tj. na to, co si ještě v přípravném řízení velmi dobře pamatoval a dopodrobna popisoval. Ve své výpovědi v hlavním líčení navíc společnost D zaměnil za subjekty poskytující společnosti B registraci pojištěnců. V odůvodnění soudních rozhodnutí absentuje jakýkoli popis vysvětlující, proč svědek v přípravném řízení oproti hlavnímu líčení vypovídal v těch nejzásadnějších pasážích odlišně. Opakovaný výslech svědka H. by umožnil napravit nepřesnou interpretaci jeho výpovědi z hlavního líčení.
27. Dále uvádějí, že vrchní soud nevyhověl jejich návrhům na doplnění dokazování spočívajícím ve výslechu svědků, aniž by tento postup odpovídajícím a dostatečným způsobem odůvodnil. Svou výpovědí by svědci H. a M. potvrdili, že jednáním prvního stěžovatele při podpisu smluv se společností D nebyli uvedeni v omyl a znali jejich obsah. Akcionáři B, již zmínění svědci H. a M., jakož i svědci M. O. a M. C. by potvrdili, že druhý stěžovatel pro společnost B odváděl významnou činnost a že jeho roli vnímali jako důležitou pro pokračování projektu B ve VZP ČR. Svědek H., bývalý nadřízený druhého stěžovatele ve VZP ČR, mohl popsat detailní znalost stěžovatele o poměrech ve VZP ČR a jejích požadavcích na funkcionality systému B. Mohl se také vyjádřit k tomu, že s ohledem na stagnaci projektu B by bez změny koncepce nedošlo k prodloužení smluvního vztahu mezi VZP ČR a B a projekt B by byl pravděpodobně ukončen v roce 2009. Tyto důkazní návrhy byly podle stěžovatelů zamítnuty bez řádného odůvodnění. Dodávají, že Nejvyšší soud postup vrchního soudu potvrdil navzdory tomu, že sám na nedostatky odůvodnění poukázal. Napadená rozhodnutí jsou zatížena nepřezkoumatelností a naplňují pojem opomenutých důkazů, čímž bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy. Závěrem ústavní stížnosti první stěžovatel poukázal na společné prohlášení akcionářů a zakladatelů společnosti B, svědků H., O. a C., kteří poté, co se dozvěděli, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za trestný čin podvodu, se proti odsuzujícímu rozsudku vymezili. V něm tyto osoby prohlásily, že se necítí být podvedeny jednáním prvního stěžovatele, že jim žádná škoda způsobena nebyla a že odsouzením muselo dojít k omylu.
28. Druhý stěžovatel nakonec uvádí, že obecné soudy nezvážily otázku časové působnosti trestních předpisů, ač tato, s ohledem na datum uskutečnění údajného podvodného jednání, měla být komplexně posouzena. Nepoužití ustanovení o časové působnosti či jejich nesprávné posouzení je porušením práva zaručeného v čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Městský soud se otázce časové působnosti nevěnoval, ačkoli jednání druhého stěžovatele spočívající v pomoci ke spáchání trestného činu podvodu mělo být završeno již dne 10. 9. 2008, kdy měli být členové statutárního orgánu společnosti B prvním stěžovatelem za pomoci druhého stěžovatele uvedeni v omyl a měli podepsat údajně fiktivní smlouvy se společností D. Přičítané jednání obviněných tak spadá do účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon z roku 1961"). To, že poté byla společnosti D hrazena fakturace společností B, je již jen důsledkem uvedeného jednání. Nelze hovořit ani o pokračování v trestném činu či jednotlivých dílčích útocích pachatele ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Jednání stěžovatelů mělo být posouzeno podle trestního zákona z roku 1961, a úprava v trestním zákoníku měla být použita jen za předpokladu, že by byla shledána příznivější, tedy pokud by její ustanovení jako celek skýtala příznivější výsledek než právo dřívější. Při použití § 88 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 by připadala v úvahu mírnější právní kvalifikace jednání stěžovatele podle § 250 odst. 3 trestního zákona z roku 1961 s trestní sazbou 2 až 8 let trestu odnětí svobody.
IV. Vyjádření účastníků řízení
29. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 9. 3. 2022 zdůraznil, že není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko odvolací soud prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda soudy nižšího stupně nepochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. K takovému porušení může dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž je možno rozlišit tři základní situace - opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a nedostatek návaznosti skutkových zjištění na provedené dokazování. Nejvyšší soud se zabýval námitkami procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka H., námitkami extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a námitkami opomenutých důkazů týkajících se opakovaných výslechů a výslechů nově uvedených svědků, které vznesli oba stěžovatelé, aniž by je shledal důvodnými. Důvodnou není ani námitka druhého stěžovatele týkající se časové působnosti trestních předpisů, neboť na jednání stěžovatelů je třeba nahlížet jako na pokračující trestný čin. K námitce týkající se překvapivé změny právní kvalifikace Nejvyšší soud uvedl, že po celou dobu trvání řízení bylo jednáno o totožném skutku. Stěžovatelé ve své obhajobě pokryli i eventuální posouzení jejich jednání jakožto trestného činu podvodu, měli možnost uplatnit adekvátní obhajobu a případné návrhy na dokazování v odvolacím řízení.
30. K námitce, že Nejvyšší soud vycházel z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání stěžovatelů, resp. se jím nechal inspirovat a přejal téměř doslovně některé pasáže do vlastního odůvodnění svého rozhodnutí, tento soud poznamenal, že bylo na jeho úvaze, jakým způsobem bude odůvodnění rozhodnutí strukturováno. Prvním stěžovatelem uvedené pasáže jsou podle Nejvyššího soudu pasážemi obecnými, nikoli argumentačními. Nejvyšší soud uznal, že nezaslal stěžovatelům vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a nerespektoval tak postup uložený opatřením předsedy trestního kolegia. Přesto však je přesvědčen, že práva stěžovatelů byla zcela zachována. Nejvyšší soud by po uplynutí lhůty pro podání dovolání ostatně nemohl přihlédnout ani k případné replice stěžovatelů (odkázal na usnesení sp. zn. IV. ÚS 692/20 ze dne 21. 4. 2020). Nejvyšší soud uzavřel, že by ústavní stížnosti měly být odmítnuty.
31. Vrchní soud ve svém vyjádření ze dne 17. 2. 2022 odkázal na odůvodnění jím vydaného napadeného usnesení, v němž zaujal stanovisko k rozsahu provedeného dokazování, k návrhům na opakované provedení důkazů, resp. k provádění dalších důkazů, k procesní použitelnosti svědecké výpovědi svědka H., ke změně právní kvalifikace oproti obžalobě, k zachování totožnosti skutku, ke způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně i dalším argumentům, které jsou obsahem obou podaných stížností. Namítá-li první stěžovatel záměnu v označení jednoho z doplnění svých odvolání, vrchní soud upozorňuje, že oběma stěžovateli byl postupně předkládán nestandardně vysoký počet obsahově velmi rozsáhlých doplnění odvolání, v nichž se některé argumenty zcela opakovaly, jiné byly precizovány a konkretizovány, někdy šlo o argumenty nové. Námitka procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka H. byla vznesena až u veřejného zasedání. Vrchní soud se se všemi předloženými písemnostmi podrobně seznámil, pro účely rozhodnutí však s ohledem na zákonný požadavek stručného a jasného odůvodnění nemohl v celé šíři opakovat všechna tvrzení stěžovatelů. Rozhodné je, že dbal zásad podle § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Argumentace soudu k uplatněným námitkám by měla být svým rozsahem i obsahem relevantní významu těchto námitek. Přesahuje-li obhajoba zákonem stanovený rozsah zjišťovaných skutečností, pak tomu má odpovídat i argumentace k nim. Skutkové námitky stěžovatelů v odvolacím řízení směřovaly k "revizi" již uzavřených, ucelených, logických a správných zjištění nalézacího soudu, aniž by byl pro nové "otevření" dokazování zákonný důvod. Podle vrchního soudu ústavní stížnosti nejsou důvodné.
32. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2022 v plném rozsahu odkázal na obsah jím vydaného napadeného rozsudku. Ústavní stížnosti označil za nedůvodné.
33. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření ze dne 14. 3. 2023 setrval na argumentaci, kterou učinilo Nejvyšší státní zastupitelství v dovolacím řízení. Ve věci stěžovatelů nebyl důvod posuzovat jejich trestní odpovědnost z hlediska příznivosti jednotlivých úprav i podle trestního zákona z roku 1961 účinného do 31. 12. 2009. Stěžovatelé sice započali své podvodné jednání ještě za účinnosti trestního zákona roku 1961, součástí skutku ovšem evidentně bylo i pro vznik nepříznivého následku významné jednání, k němuž docházelo po nabytí účinnosti tr. zákoníku, konkrétně postupné vylákání finančních částek na základě nárokování smyšleného a nikdy nerealizovaného plnění, k němuž docházelo v návaznosti na uzavřené smlouvy i v roce 2010. Šlo o součást jednoho skutku, v němž souhrn všech jednotlivých kroků naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Ústavní východiska trestní odpovědnosti neporušuje výklad, podle nějž je trestné samo vědomé opakované získávání prostředků využíváním něčího omylu, a to navíc nikoli pasivním vyčkáváním. Rovněž lze setrvat na právním názoru, že změna právní kvalifikace neměla za následek tzv. překvapivé rozhodnutí, z hlediska stěžovatelů nešlo o změnu k přísnějšímu ustanovení trestního zákoníku. Obhajoba nemohla být v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace krácena a městský soud nepřistoupil k žádným zásadním změnám ve skutkových zjištěních. Již z průběhu dokazování a obsahu provedených důkazů vyplývá, že právní kvalifikace podle § 209 tr. zákoníku musela být v trestní věci zvažována. Této možnosti byla přizpůsobena také obhajoba. V trestním řízení nebylo zasaženo do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Nebyl dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Obecné soudy neopominuly důkazy a neporušily presumpci neviny nebo zásadu in dubio pro reo. Napadeným rozhodnutím nelze vytknout nedostatečné odůvodnění. Nezaslal-li Nejvyšší soud k replice vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, podle Nejvyššího státního zastupitelství může jít o chybu kolidující s právem na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na kontradiktorní řízení. Toto právo nicméně nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit v závislosti na zvláštnostech daného řízení. Podstatné je, zda neposkytnutí určité písemnosti mohlo mít vliv na výsledek sporu nebo zda zvolené právní řešení dávalo prostor pro další diskusi. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství takovýto zásadní argumentační význam nemělo. Ústavní stížnosti by měly být odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné.