44. Okresní státní zastupitelství Praha - západ se ve stanovené lhůtě ani po ní k ústavní stížnosti nevyjádřilo, čím se v souladu s poučením ve výzvě k vyjádření vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti.
45. Stejně tomu bylo i u Krajského státního zastupitelství v Praze.
46. Za Nejvyšší státní zastupitelství se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, který text ústavní stížnosti shledal téměř totožným s textem jejího dovolání, a proto odkázal na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Stěžovatelka neoznačila žádná konkrétní skutková zjištění jako neprokázaná, toliko zcela obecným způsobem poukázala na to, že opakované vracení věci může být formou nátlaku a na celkový počet nepravomocných rozhodnutí. Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost odmítl.
C) Replika stěžovatelky
47. Ústavní soud zaslal stěžovatelce tato vyjádření k replice.
48. Stěžovatelka tohoto svého práva využila. Proti vyjádření Nejvyššího soudu se vyjádřila v tom směru, že řádně označila rozpor mezi svými tvrzeními a tvrzeními poškozených, která byla diametrálně odlišná, přičemž z hlediska § 2 odst. 6 trestního řádu bylo klíčové hodnocení věrohodnosti těchto osob. Dovolací důvod podle § 265b odst. 2 trestního řádu pak podle stěžovatelky v její kauze nebyl dán, neboť dokazování bylo provedeno kompletně, závěry napadeného rozsudku byly navázány na provedené důkazy a stěžovatelčina námitka napadala způsob hodnocení věrohodnosti výpovědí, což samo o sobě zmíněný dovolací důvod naplnit nemůže. K odlišnému hodnocení věrohodnosti došlo v důsledku nepřípustného zásahu krajského soudu, který stěžovatelka v dovolání namítla výslovně. Nelze podle ní tedy uzavřít, že by nevyužila všechny prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že podle Nejvyššího soudu vypuštění mávání sekerou nad hlavou a výhružek z popisu skutku nesvědčí o tom, že by se odvolací soud nesnažil domoci prosazení své preferované skutkové verze. Opakovaně totiž uložil okresnímu soudu, které tyto okolnosti nevzal již napoprvé za prokázané, aby se jimi dále zabýval.
49. Na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatelka reagovala tím, že poukazovala v rozhodnutích vydaných v její věci zcela konkrétně na skutečnosti svědčící o nátlaku krajského soudu na okresní soud. Napadat skutková zjištění stěžovatelka z výše uvedených důvodů nemohla, neboť Nejvyšší soud jimi byl vázán, mohla tedy toliko namítat způsob jejich dosažení v důsledku uvedeného nátlaku. Rozpory mezi její verzí a verzí poškozených, které byly předmětem neshod mezi okresním a krajským soudem, jsou dle stěžovatelky z napadených rozhodnutí jasně patrné.
50. K vyjádření okresního soudu stěžovatelka uvedla, že z něj jednoznačně vyplývá, že napadený rozsudek byl vydán v důsledku nátlaku krajského soudu.
V. Posouzení Ústavním soudem
51. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
52. V nynější věci tak však Ústavní soud nepostupoval. Stěžovatelka vznesla relevantním způsobem námitku, že krajský soud při ukládání pokynů okresnímu soudu vybočil z mezí ústavní konformity tak, jak je vytyčil Ústavní soud ve své dřívější judikatuře. A priori tato námitka vzhledem k rekapitulaci nynější věci provedené výše v části III. tohoto nálezu nepůsobí zjevně neopodstatněně a po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, předchozích rozhodnutí, stěžovatelčiny argumentace, vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelčina klíčová námitka je důvodná, neboť krajský soud svým postupem ústavně nepřípustným způsobem zasáhl do procesu dokazování a ustalování skutkového stavu okresním soudem, čímž porušil stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, a tímto porušením zatížil svůj napadený rozsudek i okresní soud tím, že se krajskému soudu podvolil, jakož i Nejvyšší soud tím, že proti tomuto postupu nezakročil.
53. Jak Ústavní soud uvedl již v bodech 46. a 47. nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, který se týkal typově podobné situace namítaného porušení základních lidských práv v důsledku nepřípustného pokynu odvolacího soudu, napadená rozhodnutí nelze vnímat odděleně od rozhodnutí předchozích, jež v době jejich vydání nemohla stěžovatelka napadnout ústavní stížností, neboť trestní řízení stále probíhalo, a i po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu by byl krajně problematický přezkum jak všech dřívějších ve věci vydaných meritorních rozhodnutích okresního soudu a rozhodnutích krajského soudu o opravných prostředcích proti nim, tak přezkum toliko rozhodnutí krajského soudu. V prvém případě by stěžovatelka byla nucena napadat i rozhodnutí, která byla v její prospěch, ve druhém by napadala jen některá rozhodnutí na sebe časově i procesně navazující a vytvářející jednu neporušitelnou linii procesního vývoje.
54. Stejně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022 tak Ústavní přihlédl i k předchozímu procesnímu vývoji tak, jak byl zrekapitulován výše v části III. tohoto nálezu, ačkoliv stěžovatelka předmětem přezkumu Ústavního soudu učinila toliko napadená rozhodnutí, neboť se argumentačně zaměřila především na rozhodnutí jim předcházející a na postup krajského soudu při jejich vydávání. Při formulaci výroku se však Ústavní soud v souladu s petitem zabýval toliko napadenými rozhodnutími.
A) Obecná východiska
55. Ústavní soud v části V. právě připomenutého nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022 podrobně vymezil obecná východiska problematiky ústavních mezí pokynu odvolacího soudu týkajících se dokazování a skutkových zjištění při zrušení rozsudku soudu prvního stupně a v plném rozsahu na ni odkazuje i nyní. Tato východiska je totiž mutatis mutandis možno vztáhnout i na pokyny stížnostního soudu podle § 149 odst. 6 trestního řádu (viz nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, bod 75.).
56. I pozdější rozhodovací praxe zdůrazňuje, že rozdílný náhled na hodnocení důkazů odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně, nedopustil-li se v tomto procesu tento zjevného logického pochybení, nezakládá důvod zásahu odvolacího soudu proti rozhodnutí soudu prvého stupně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2085/21 ze dne 5. 4. 2022).
57. Zejména je třeba zdůraznit, že neústavním ve shora nastíněném smyslu není jen takový pokyn odvolacího soudu, jímž je soudu prvního stupně výslovně uložen určitý výsledek hodnocení důkazů, které provedl pouze soud prvního stupně (tj. aniž by dokazování sám doplnil či částečně zopakoval odvolací soud), či vyvození z nich konkrétního skutkového zjištění, nýbrž i takový pokyn, kterým odvolací soud usiluje o takový cíl zastřeně, zejména tím, že: - mu ukládá nekonzistentní pokyny; - po splnění předchozích pokynů přichází s novými, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo; - mu nepřímo naznačuje, jaká skutková zjištění či způsob hodnocení konkrétních důkazů by před odvolacím soudem obstály; - mu opakovaně ukládá hodnotit důkaz z různých hledisek, ačkoliv tak mohl učinit již napoprvé a od prvního provedení důkazu se podstatně nezměnila situace; - mu uloží pokyn, který považuje za nezbytný pro objektivní objasnění věci, avšak poté, co jej soud prvého stupně nesplní, ale změní svá skutková zjištění ke spokojenosti odvolacího soudu, na jeho splnění netrvá; - mu ukládá opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, pečlivěji odůvodnit, více se zabývat) ohledně stejné skutečnosti či důkazu, bez ohledu na to, že soud prvého stupně v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí a opakovaně se danou otázkou zabýval, byť pokaždé dospěl ke stejnému výsledku; - vyjadřuje přímo či nepřímo svůj názor na spolehlivost důkazu (zejména na věrohodnost svědka, obviněného, spoluobviněného či znalce); - operuje bez vlastního provedení dokazování otevřeně či implicitně se skutkovým zjištěním, které soud prvého stupně v dané věci vůbec neučinil, či je dokonce vyloučil; - uplatňuje rozdílný standard přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvého stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž sám souhlasí, či nikoliv; - slevuje ze svých původně vysokých požadavků na odůvodnění, jakmile soud prvého stupně přijme jím preferované závěry, případně změní-li soud prvého stupně svůj závěr, který původně logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnil, akceptuje změnu takového závěru, která konvenuje jeho vlastnímu názoru, aniž by se soud prvého stupně vypořádal se svou původní argumentací a vysvětlil, proč se od ní nově odchýlil, atd. (viz nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2021).
B) Aplikace obecných východisek na nynější případ
58. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud kritériím ústavně konformního výkladu § 263 odst. 7 trestního řádu a § 264 odst. 1 trestního řádu nedostál. Okresní soud splnil pokyn krajského soudu na doplnění dokazování výslechem zasahujícího policisty a jedné ze sousedek, dokonce vyslechl i druhého zasahujícího policistu a dalšího souseda, což i krajský soud kvitoval jako úplné zjištění skutkového stavu. Rovněž se okresní soud ve svém druhém usnesení zabýval tím okruhem okolností, který podle názoru krajského soudu vyjádřeného v jeho prvním usnesení dostatečně nevzal do úvahy (zejména otázka iniciace konfliktu mezi stěžovatelkou a poškozenou, otázka nakládání stěžovatelky s kalačem atd.), a své závěry zdůvodnil. Následně již krajský soud neukládal okresnímu soudu žádný další pokyn týkající se doplnění dokazování, ale toliko pokyny týkající se hledisek hodnocení již provedených důkazů a vypořádání se s údajnou nelogičností závěrů okresního soudu, případně týkající se procesního postupu ohledně úpravy skutku či právní kvalifikace a jim odpovídajícího výroku.
59. V prvé řadě Ústavní soud seznal, že okresní soud v rozhodnutích předcházejících napadenému rozsudku k hodnocení důkazů přistoupil velmi svědomitě a podrobně, logicky a racionálně své závěry zdůvodňoval a v zásadě svědomitě reagoval na výtky a pokyny krajského soudu. Vyložil, proč měl za to, že ani jednu z vzájemně protichůdných verzí průběhu konfliktu mezi stěžovatelkou a poškozenými nebylo možno vzít za bezpečně prokázanou, přičemž se zabýval zvlášť psychickými okolnostmi na obou stranách konfliktu (viz shora bod 15.), že nezainteresovaní svědci, kteří konflikt vnímali, popřeli, že by slyšeli nějaké výhružky či že by viděli, že by poškozená držela kalač nad hlavou, že výpovědi sousedů neprokázaly konfliktní či vyhrocené chování stěžovatelky někdy v minulosti atd.
60. Krajský soud se sám s těmito závěry nijak nevypořádal a kvalifikovaně je nezpochybnil, pouze poukázal na některé detaily, kterým podle jeho názoru okresní soud nepřiložil dostatečnou váhu. Přitom však, aniž by sám dokazování provedl, rozhoduje v neveřejném zasedání, skutkové závěry okresního soudu zjevně přehodnocoval, přičemž místy se dopustil dokonce nepodložených spekulací stojících v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, jímž byl podle § 263 odst. 7 věty druhé trestního řádu vázán. Např. v bodě 5. prvního usnesení krajský soud vyvozuje z vyjádření svědka K. o problémech s parkováním v minulosti a o upozorňování řidičů, že by tak nečinil, kdyby stěžovatelka reagovala na tyto problémy klidně (viz shora bod 12.), a rovněž z toho, že svědkyně M. uvedla, že byla ráda, že přijela policie, učinil krajský soud vlastní závěr, že konflikt vnímala jako závažný. Okresní soud však v bodě 19. svého prvního usnesení uvádí zcela jednoznačný skutkový závěr, že jak svědek K., tak svědkyně M. při výslechu k soužití se stěžovatelkou potvrdili, že v minulosti nikdy stěžovatelka neměla konflikty, problémy ohledně parkování sice řešila, avšak vždycky v klidu.
61. Přesto na této abdukci krajský soud setrvával i nadále (viz např. bod 9. jeho druhého usnesení), když uvedl, že reagovala-li stěžovatelka na z jejího pohledu nesprávné parkování tak, že vozidlo poškozené zablokovala kameny, a připustila-li sama, že při konfliktu zmínila, že jinde by to řešili propíchnutými koly, nesvědčí to o její snaze konflikt řešit mírně, jakož i že o její agresivitě svědčila i výpověď zasahujícího policisty, podle nějž mu na výzvu k vydání věci stěžovatelka hodila k nohám kalač (srov. bod 10. druhého usnesení krajského soudu). Zasahující policista však podle skutkového zjištění okresního soudu (viz bod 15. druhého usnesení okresního soudu) výslovně potvrdil, že stěžovatelka nebyla agresivní, hození kalače nebylo učiněno agresivně, jen z hlasu stěžovatelky pochopil, že nechce, aby na místě byli policisté.
62. Krajský soud setrvával na svých vývodech přesto, že k jeho výtce okresní soud doplnil dokazování i o výslech dalšího souseda, který potvrdil, že stěžovatelka v minulosti byla vždy nekonfliktní (viz bod 23. druhého usnesení okresního soudu) a přidal v bodě 24. svého druhého napadeného usnesení i odůvodnění týkající se původu konfliktu, v němž dospěl k závěru, že samotné umístění kamenů k předmětnému vozidlu nelze považovat za projev snahy vyvolat konflikt a že tento měl propuknout až poté, co začala být stěžovatelka urážena pro svou genderovou identifikaci, což vzal okresní soud za prokázáno jak výpověďmi svědků K. a M., tak nepřímo následně i zasahujících policistů, kteří taková vyjádření potvrdili i v době, kdy se již na místě pohybovali.
63. Okresní soud také v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti z přímého pozorování způsobu gestikulace stěžovatelky ve stresové situaci při hlavním líčení dovodil, že není možno vyloučit, že i při hádce s poškozenými stěžovatelka s kalačem v ruce gestikulovala tak, že to mohlo působit, jako kdyby poškozeným vyhrožovala. Rovněž v reakci na námitky krajského soudu doplnil, že stěžovatelka poškozeným nevyhrožovala propíchnutím kol, pouze zmínila, že jinde by to tak řešili, jakož i jednoznačné prohlášení svědkyně M., že to, že byla ráda, když přijela policie, bylo kvůli tomu, co se odehrálo až po ukončení konfliktu (jednání svědka H. a jeho hádka se stěžovatelkou).
64. Krajský soud však setrvával i přes tyto úvahy okresního soudu, které nepostrádají logičnost a přesvědčivost, nadále na svém stanovisku a ve svém třetím usnesení se věnoval zejména instrukci okresnímu soudu, jak má procesně postupovat vzhledem k úpravě popisu skutku, pokud bude opětovně věc postupovat k řízení o přestupku, a připomenutí východisek a podmínek aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Ke skutkovým zjištěním mu pak pouze paušálně vytkl nedodržení požadavků § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, zopakoval, že již dříve uložil okresnímu soudu, aby se vypořádal: "...přesvědčivým způsobem s věrohodností výpovědí" poškozených a aby se znovu "...opětovně, a to se vší pečlivostí, zaměřil na objasnění způsobu jednání obžalované...", a konstatoval, že dosud se okresní soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci samé a své závěry nedostatečně odůvodnil. Žádné konkrétní pokyny však za tímto účelem okresnímu soudu neuložil.
65. Je tedy nepochybné, že krajský soud si učinil na věc vlastní názor a že samostatně vyvozoval vlastní skutková zjištění z důkazů, které sám nikdy neprovedl, a své skutkové závěry se snažil prosadit proti závěrům, k nimž dospěl okresní soud.
66. Nepominutelným, ba naopak stěžejním faktem v nynější věci je, že okresní soud do odůvodnění napadeného rozsudku nevtělil žádnou úvahu, proč se od svého předchozího konstantně zastávaného hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění nyní odchýlil, a to přesto, že do té doby vynakládal na odůvodnění svého závěru, že stěžovatelka není vinna, poměrně značné úsilí a přes opakované zásahy krajského soudu si za tímto výsledkem svého vnitřního přesvědčení a úplností, logičností a přesvědčivostí svých skutkových závěrů stál.
67. Přesto, že se do doby, po kterou odmítal okresní soud uznat stěžovatelku vinnou, krajský soud zaměřoval na jeho úvahy odůvodňující hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění velmi pečlivě a kriticky, proti napadenému rozsudku neměl v tomto směru žádných výhrad, ačkoliv okresní soud nijak nevysvětlil, na čem své nynější závěry vlastně staví, a proč náhle vychází v podstatě toliko z výpovědi poškozené, ačkoliv do té doby zastával a podrobně vysvětloval stanovisko, že poškozená jako účastnice konfliktu nebyla ve své výpovědi objektivní a objektivní svědci její verzi nepotvrdili. Tento fakt vyvrací tezi krajského soudu, že si neutvořil vlastní názor na skutkový stav, k němuž okresní soud vmanévroval. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že za těchto okolností je jediným smysluplným vysvětlením, že okresní soud rezignoval na dosažení skutkového stavu podle vlastního vnitřního přesvědčení, ale že se podvolil neústavnímu tlaku krajského soudu. To ostatně ve vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti výslovně potvrdila ve věci činná samosoudkyně.
68. Na neodůvodněnost této náhlé změny vnitřního přesvědčení okresního soudu krajský soud přes stěžovatelčiny výtky naprosto nijak v napadeném usnesení nereagoval, toliko uvedl, že okresní soud nyní skutkový stav zjistil řádně, a ohradil se proti tomu, že by jej k závěru o stěžovatelčině vině donutil. Tím jednoznačně aplikoval na přezkum skutkových zjištění a jejich odůvodnění okresním soudem zcela nepoměrně nižší standard, než jaký kladl na jeho předchozí rozhodnutí, neboť nyní okresní soud učinil takové skutkové závěry, k nimž od počátku inklinoval krajský soud.
69. Ústavní soud tedy uzavírá, že krajský soud v nynější věci neústavně v rozporu s požadavky vyjádřenými v dřívější judikatuře Ústavního soudu zasahoval do skutkových zjištění okresního soudu s cílem přimět jej k odsouzení stěžovatelky, čímž porušil stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
70. Ústavní soud však zdůrazňuje, že jeho nynější právní závěry ani právní závěry vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022 v žádném případě nesvěřují dokazování a vyvozování skutkových zjištění toliko soudům prvního stupně ani nevylučují z rozsahu odvolacího přezkumu vady v těchto oblastech, jak správně připomněl Nejvyšší soud ve svém vyjádření. Takový požadavek z ústavního pořádku nevyplývá a nacházel by se v příkrém rozporu s § 258 odst. 1 písm. a) až písm. c) trestního řádu. Právní závěry Ústavního soudu nelze vykládat ani tak, že by umožňovaly patovou situaci, v níž by odvolací soud rušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nesouhlas s jeho skutkovými zjištěními, na kterých by soud prvního stupně tvrdošíjně setrvával, a odvolací soud by měl za to, že tyto právní závěry zabraňují i postupu podle § 262 trestního řádu. Takové uváznutí na mrtvém bodě akceptovat nelze, neboť by zabraňovala řádnému chodu trestní justice.
71. Byť se totiž v trestním řízení uplatňuje vertikální dělba moci v rámci judikativy, takže jednotlivé články soudní soustavy, které se na rozhodování v trestním řízení podílí, v něm plní odlišné úlohy, nelze odhlížet od toho, že dominantním rysem struktury této soustavy i úloh připadajících podle trestněprocesní úpravy jejím jednotlivým článkům, je hierarchická. Tomu odpovídá i princip dvojinstančnosti, který Ústavní soud nevykládá jen tak, že k jeho porušení může dojít zbavením možnosti přezkumu druhou instancí, ale rovněž nerespektováním jejích pokynů a závazných právních názorů první instancí [srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 41/2000 ze dne 20. 2. 2001 (U 7/21 SbNU 493), nález sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.) či nález sp. zn. I. ÚS 615/01 ze dne 20. 3. 2002 (N 35/25 SbNU 273)]. Dokazováním ve věci samé včetně hodnocení důkazů přitom v trestním řízení ani podle současné podústavní právní úpravy nejsou pověřeny jen soudy prvního stupně, ale i soudy odvolací.
72. Koncepce současného trestního řízení tedy nejen umožňuje, ale preferuje, aby případné vady v dokazování či ve skutkových závěrech byly napravovány již v řízení o odvolání přímo odvolacím soudem, zatímco vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně platná a účinná právní úprava omezuje toliko na výjimečné případy, vyžadující opakování celého hlavního líčení či provádění rozsáhlého a obtížně proveditelného dokazování (srov. § 259 odst. 1 trestního řádu). Ostatně posílení apelačního principu novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. mělo za cíl mimo jiné právě ukončit "souboj instancí" spočívající v opakovaném vracení věci odvolacím soudem soudu prvního stupně, typické pro předchozí právní úpravu (srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. B. Beck, 2013, s. 3079). I rozhodovací činnost Nejvyššího soudu tuto koncepci podporuje a vymezuje se kriticky vůči praxi odvolacích soudů, které se odpovědnosti za řádné zjištění skutkového stavu vzdávají s odkazem na to, že dokazování je doménou toliko soudů prvního stupně (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na zasedání trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 15. 12. 2022).
73. Ústavní soud připouští, že současná zákonná úprava je poněkud nešťastná a kostrbatá tehdy, když je odvolací soud zbaven možnosti sám ve věci rozhodnout. Odvolací soud totiž může provádět dokazování i ve výraznějším rozsahu a v závislosti na jeho výsledcích měnit skutkový stav i způsobem podstatně měnícím rozhodnutí ve věci samé, ovšem přímý vliv na takové rozhodnutí to může mít jen tehdy, smí-li takové rozhodnutí odvolací soud vydat sám. V takovém případě problém nevzniká, neboť odvolací soud rozhoduje na podkladě skutkového stavu, který sestává ze skutkových zjištění, která učinil sám na základě vlastního dokazování v řízení o odvolání, a z těch skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně na základě důkazů, které sám odvolací soud neopakoval ani nedoplňoval, a tedy byl ohledně nich vázán závěry soudu prvního stupně podle § 263 odst. 7 věta druhá trestního řádu.
74. Pokud však odvolací soud stejným postupem docílí modifikace skutkového stavu, ale ve vydání rozhodnutí ve věci samé mu zabraňuje § 259 odst. 5 trestního řádu, zapovídající odvolacímu soudu uznat obžalovaného vinným, zprostil-li jej soud prvního stupně obžaloby, či těžším trestným činem, než jako mohl učinit soud prvního stupně, nezbývá odvolacímu soudu než vrátit věc soudu prvního stupně, který jediný může takové rozhodnutí vydat. Pokud však v řízení o odvolání v takovém případě odvolací soud sám prováděl dokazování a dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, neřeší současná právní úprava výslovně otázku, jak má k takovým skutkovým zjištěním přistupovat soud prvního stupně poté, co je mu věc vrácena.
75. Je třeba vycházet z toho, že účel § 259 odst. 5 trestního řádu nespočívá v usměrňování způsobu, kterým se na skutkových zjištěních spolupodílí soud prvního stupně a soud odvolací, neboť trestní řád připouští, jak již výše uvedeno, aby skutkový stav, na kterém je založeno pravomocné rozhodnutí ve věci samé, byl s konečností ustálen až v řízení o odvolání. To platí dokonce i tehdy, když jeho výsledek bude v neprospěch obžalovaného (např. byl již uznán vinným v hlavním líčení a odvolací soud pouze sám napravuje vady, kterých se soud prvního stupně bez ohledu na správný výsledek dopustil, či ukládá-li odvolací soud stěžovateli přísnější trest, než jak učinil soud prvního stupně). Účelem tohoto ustanovení je zajištění práva na opravný prostředek v případech, kdy obžalovanému hrozí natolik horší výsledek řízení oproti řízení před soudem prvního stupně, že zájmy obhajoby vyžadují, aby obžalovaný ještě měl možnost proti němu argumentovat při současném zachování instančního přezkumu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3088).
76. Jeho účelem tedy naopak není vyloučit ingerenci odvolacího soudu do procesu dokazování a vyvozování skutkových zjištění, neboť odvolací soud musí vrátit věc soudu prvního stupně v těchto případech i tehdy, když je skutkový stav zjištěn tak, že by sám o něm sám mohl rozhodnout, nebýt § 259 odst. 5 trestního řádu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3088). Je přitom nepodstatné, zda je tomu tak proto, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav bezchybně a vada je spatřována v něčem jiném (např. v právním hodnocení), nebo zda řádného zjištění skutkového stavu bylo dosaženo až po doplnění dokazování odvolacím soudem).
77. Významná je i skutečnost, že, jak Ústavní soud již v minulosti připustil, ani v těchto případech právo na obhajobu a na odvolání nepřeváží nad vázaností právním názorem a pokyny odvolacího soudu. Pokud tedy nedošlo ke změně skutkového stavu a soud prvního stupně pouze v novém hlavním líčení nezměněný skutkový stav subsumuje pod právní normu v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu (tj. typicky uzná obžalovaného vinným z trestného činu, který původně sám v obžalovaném skutku nespatřoval), nejde o porušení práva na soudní ochranu ani na obhajobu jenom proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, takže možnosti argumentace v opakovaném hlavním líčení byly značně omezené (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 12/80 SbNU 151; 71/2016 Sb.), bod 30.; či výslovně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2773/18 ze dne 19. 3. 2019).
78. Vzhledem ke shora uvedené hierarchické výstavbě soustavy soudů a jejich pozic v trestním řízení, rozdělení dokazování mezi soud prvního stupně a odvolací soud, lze k této otázce uzavřít, že neprovede-li následně po vrácení věci odvolacím soudem soud prvního stupně v hlavním líčení nové dokazování, jehož výsledky takové skutkové zjištění odvolacího soudu zpochybňují, je jím vázán.
79. Zákaz ukládání pokynu odvolacím soudem k učinění konkrétního skutkového zjištění či k určitému způsobu hodnocení soudu prvního stupně takovému postupu nebrání, neboť tento zákaz se vztahuje toliko k situaci, v níž odvolací soud sám dokazování neprovedl, žádné skutkové zjištění neučinil a neústavně nutí soud prvého stupně ke konkrétnímu výsledku takových procesů v řízení před soudem prvního stupně. Neuplatní se ani ustanovení § 220 odst. 2 trestního řádu, podle nějž soud prvního stupně smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil, neboť toto ustanovení je součástí toliko obecné úpravy hlavního líčení (tj. hlavní líčení před prvním řízením o odvolání), interakci soudu prvního stupně a odvolacího soudu nijak nepředvídá a týká se pouze vlastních skutkových závěrů soudu prvního stupně. Jeho účel je tedy odlišný a směřuje především k tomu, aby všechny důkazy, na jejichž základě byl ustálen skutkový stav, byly v hlavním líčení provedeny kontradiktorním způsobem za účasti stran při zachování jejich práv [srov. např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2729; FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k § 220. Citováno dle: ASPI (právní informační systém), body 18. a 19.]. Tomuto požadavku vyhovuje i předchozí provedení důkazu ve veřejném zasedání v řízení o odvolání, které poskytuje stranám obdobné garance.
80. Takový výklad § 220 odst. 2 trestního řádu, který by znemožňoval soudu prvního stupně skutkové závěry odvolacího soudu učiněné jím na podkladě řádně provedeného dokazování, které sám soud prvního stupně neprováděl, by v těchto situacích v rozporu se vším výše uvedeným negoval možnost odvolacího soudu provádět dokazování, neboť k jeho výsledkům by soud prvního stupně vůbec nemohl přihlédnout, ačkoliv by byl jediným soudem, který by na jejich podkladě mohl učinit rozhodnutí ve věci samé. To by odporovalo systematickému výkladu a roli svěřené trestním řádem odvolacímu soudu při dokazování (viz výše) a nesporně to nebylo ani úmyslem zákonodárce, ani k tomu nezavdává žádnou příčinu objektivní recentní výklad a ani žádná jiná obecně uznávaná metoda výkladu práva nevede k smysluplně odůvodněnému opačnému závěru.
81. Pokud však odvolací soud shora uvedeným způsobem sám doplní dokazování a změní skutková zjištění, ale uloží při vrácení věci soudu prvního stupně zopakování či doplnění dokazování či mu uloží takový pokyn, který předpokládá vyhledání a provedení dalších důkazů, nesmí soudu prvního stupně zakázat přehodnocení svých skutkových zjištění či zopakování důkazů, na jejichž základě k nim dospěl, neboť proces dokazování v takovém případě není ještě ukončen a soud prvního stupně je povinen jej řádně dokončit a hodnotit důkazy v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Závěr uvedený shora v bodě 78. se tedy uplatní jen tehdy, pokud je skutkový stav po doplnění či zopakování důkazů odvolacím soudem definitivně ustálen a vrácení věci soudu prvního stupně nepředpokládá žádné další dokazování.
82. Ústavní soud tedy shrnuje, že má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, a tedy je ohledně nich vázán podle § 263 odst. 7 trestního řádu závěry soudu prvního stupně, dosáhl nového skutkového stavu a sám vydal rozhodnutí, které mu odpovídá.
83. V případě, že po takovéto změně skutkového stavu dospěje odvolací soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je na místě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 trestního řádu, ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvého stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem.
84. Soud prvního stupně je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem. To platí samozřejmě pouze s výhradou, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna, neboť odvolací soud nemůže ani v takovém případě zakázat soudu prvního stupně doplnění dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj. K takové potřebě mohou vést např. nově se objevivší, dříve nepředvídané poznatky, nicméně soud prvního stupně nesmí opakovat či doplňovat dokazování účelově jen proto, aby si formálně odůvodnil odchýlení se od těch skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na podkladě vlastního dokazování.
VI. Závěr
85. Nosné právní závěry tohoto nálezu, které jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, jsou vyjádřeny v bodech 57., 69. a 82. až 84.
86. Ústavní soud projednal ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání dle § 44 zákona o Ústavním soudu a contrario, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a ani v něm nebylo třeba provádět dokazování. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil, která ústavně zaručená práva stěžovatelky a jaká ustanovení ústavního zákona byla porušena, a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.
87. Věc stěžovatelky se tak nyní vrátí k dalšímu řízení před okresní soud. V tomto řízení bude úkolem okresního soudu nyní znovu zhodnotit důkazy toliko v souladu se všemi relevantními zásadami dokazování v trestním řízení, zejména se zásadami volného hodnocení důkazů, materiální pravdy, bezprostřednosti a ústnosti a na základě toho dospět ke skutkovým závěrům, které budou odrážet jeho vnitřní přesvědčení. Předchozími pokyny krajského soudu, které v tomto nálezu Ústavní soud shledal neústavními, není vázán.
88. Ústavní soud podotýká, že není oprávněn předjímat výsledek předmětného trestního řízení, avšak dojde-li v jeho průběhu na opravná řízení, krajský soud je oprávněn ukládat okresnímu soudu pokyny v souladu s ústavně konformním výkladem ustanovení § 263 odst. 7 trestního řádu a § 264 odst. 1 trestního řádu tak, jak jej vymezila judikatura Ústavního soudu. Kromě toho je oprávněn sám zopakovat či doplnit dokazování ke skutkovým zjištěním okresního soudu, která považuje za nesprávná či nedostatečná, učinit vlastní skutková zjištění a uložit okresnímu soudu, aby tento výsledný skutkový stav (s výhradou jeho změny na podkladě potenciálního dalšího doplnění dokazování) právně posoudil podle právního názoru, kterým jej zaváže.
89. Proti případným pochybením v tomto směru, pokud by hypoteticky nastala, což samozřejmě rovněž Ústavní soud nemůže předjímat, je případně oprávněn zakročit i Nejvyšší soud v souladu se svou povinností střežit základní práva a svobody obviněných [srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), bod 26.; či nález sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, bod 101.].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. března 2023
Jan Filip v. r. předseda senátu