Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. P., zastoupené Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. října 2021, č. j. 14 T 32/2020-350, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 9 To 1/2022-376, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022, č. j. 6 Tdo 574/2022-408, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. října 2021, č. j. 14 T 32/2020-350, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 9 To 1/2022-376, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022, č. j. 6 Tdo 574/2022-408, bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.II. Rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. října 2021, č. j. 14 T 32/2020-350, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 9 To 1/2022-376, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022, č. j. 6 Tdo 574/2022-408, se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 10. 2022 se stěžovatelka domáhá zrušení shora vymezených rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátkou, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
A) Skutkový stav
3. Stěžovatelka byla trestně stíhána pro skutek, jehož popis byl obecnými soudy v průběhu trestního řízení částečně měněn (viz dále) a který měl, stručně vyjádřeno, spočívat v tom, že stěžovatelka měla dne 5. 7. 2019 v době od 14:15 do 14:45 hod. v chatové osadě nejprve vyskládat tři větší žulové kameny k zabránění odjezdu osobního motorového vozidla poškozených, a poté, co k vozidlu přišla poškozená - matka s nezletilou dcerou a tázala se, zda kameny k jejímu vozidlu umístila stěžovatelka a proč, měl mezi stěžovatelkou, nacházející se v tu dobu na pozemku své rekreační chaty, a poškozenou nejprve proběhnout vzájemně vyhrocený slovní konflikt s využitím vulgarismů, při němž stěžovatelka zastávala názor, že na místě, kde poškozená vozidlo zaparkovala, parkovat nesměla, a vyzývat ji k odjezdu, na což poškozená měla reagovat dotazem, proč by tam nesměla parkovat, když tam parkuje celý život, odstranit kameny a vozidlo přeparkovat do své zahrady, načež před pozemek přišla i její matka s druhou nezletilou dcerou a stěžovatelka měla reagovat tak, že se začala k poškozené přibližovat s dřevorubeckým kalačem s délkou topůrka 90 cm a 26 cm velkou štípací ocelovou částí a následně se vrátit na svůj pozemek, přičemž mezi stěžovatelkou a poškozenou měl stále probíhat verbální konflikt a stěžovatelka měla ukončit výhružky až po příjezdu svědka H., který přivolal Policii České republiky (dále jen "předmětný skutek").
4. V průběhu řízení docházelo k úpravám nejen popisu, ale i rozsahu skutku (viz dále), zejména se měnila skutková zjištění ohledně toho, zda stěžovatelka poté, co poškozená přeparkovala vozidlo, měla k této přistupovat na vzdálenost jednoho metru s kalačem obouruč napřaženým nad hlavou a vyhrožovat jí, že jí rozmlátí vozidlo a vyzývat ji, "ať si to rozdají", ujišťovat ji, že se jí nebojí, mávat kalačem nad hlavou a výhružky opakovat, v důsledku čehož poškozená v obavě o zdraví své i svých dětí měla tyto i se svou matkou vykázat z místa pryč, přičemž děti plakaly a měly ze stěžovatelky obavy.
B) Trestní příkaz, první usnesení okresního soudu a první usnesení krajského soudu
5. Proti stěžovatelce (pozn. Ústavního soudu - v té době stěžovatelka ještě byla úředně vedena jako muž, ale již podstoupila operativní změnu pohlaví) okresní soud vydal dne 11. 3. 2020, č. j. 14 T 32/2020-214, trestní příkaz, jímž ji uznal vinnou ze spáchání přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za něž ji odsoudil podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání osmnácti měsíců podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku. Součástí popisu skutku byly i okolnosti popsané výše sub 4.
6. Stěžovatelka podala proti tomuto trestnímu příkazu odpor, a proto její věc okresní soud projednal opakovaně v hlavním líčení a usnesením ze dne 31. 7. 2020, č. j. 14 T 32/2020-251 (dále jen "první usnesení okresního soudu"), podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, její trestní věc postoupil Městskému úřadu Č. k projednání přestupku, neboť dospěl k závěru, že nejde o trestný čin. Podle popisu skutku měl verbální konflikt od počátku být vzájemný a stěžovatelka měla poté, co poškozená přeparkovala vozidlo, za ní a její matkou s vnučkou v náručí přicházet od vrat s kalačem podél těla, s nímž se následně vrátila na svůj pozemek za soustavného vzájemného verbálního napadání.
7. Okresní soud vyslechl v hlavním líčení stěžovatelku, která uvedla, že kameny kolem vozidla rozložila ona, že poškozená poté, co zjistila, že tak učinila stěžovatelka, jí začala nadávat ohledně změny pohlaví, k čemuž se připojila i její matka, což stěžovatelka neřešila a šla pro ovladač vrat, aby kameny odklidila, přitom zapomněla, že má v ruce kalač, mezitím poškozená kameny odklidila a s autem odjela a situace se uklidnila, až poté přiběhl nějaký cizí muž a začal na ni křičet, že ohrozila jeho děti. Poškozená uvedla, že na ni stěžovatelka hystericky křičela a urážela ji, děti byly z toho v šoku, stěžovatelka se od vrat k nim rozběhla se sekerou v nápřahu obouruč a začala jí máchat, přičemž jí vyhrožovala; poškozená stěžovatelce nijak nenadávala.
8. Dále byli vyslechnuti matka poškozené, která potvrdila její verzi; svědek H., který uvedl, že i na něj stěžovatelka postupovala se sekerou, proto zavolal policii; svědkyně M. a svědek K., sousedi stěžovatelky, kteří vypověděli, že s poškozenou se znají několik let, mají s ní hezké vztahy, že na parkování na daném místě je stěžovatelka citlivá, že poškozená s její matkou se začaly se stěžovatelkou hádat kvůli zablokovanému vozidlu, nadávali jí do "transek" a narážely na její pohlaví, zatímco stěžovatelka jim opětovala nadávky, že svědkyně viděla, že stěžovatelka měla sekeru, ale neviděla, že by s ní máchala, svědek přes okno viděl jen hlavu stěžovatelky a rovněž žádný kalač nezpozoroval. Vyslechnuty byly rovněž zasahující policistky, které pouze uvedly, že přijaly hlášení, že muž v dámských šatech někoho ohrožuje sekerou, situace byla ale už v klidu, stěžovatelka byla rozčilená, ale spolupracovala a spíše z toho byla nešťastná, policistkám sdělila, že se jí lidé posmívali a sekeru si vzala na svou obranu, aby jí více poslouchali.
9. Se souhlasem státního zástupce byl čten také znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie k duševnímu stavu stěžovatelky, podle nějž tato netrpí žádnou duševní poruchou a hormonální léčba v procesu přeměny pohlaví nemohla na její rozpoznávací a ovládací schopnosti mít vliv, psychiatrickým vyšetřením však byla zjištěna kverulatorní osobnost s paranoidními rysy. Byly provedeny i listinné důkazy, zejména protokol o ohledání místa činu, odborná vyjádření k hodnotě kalače a osobního motorového vozidla, výpis z rejstříku trestů a opis z evidence přestupků stěžovatelky, které byly bez záznamu, a zpráva o její pověsti, která rovněž nepřinesla negativních poznatků.
10. Na základě takto provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka vůči poškozeným dopustila výhružek násilí, neboť proti sobě stály dvě protichůdné verze stěžovatelky a poškozených, přičemž žádný další důkaz verzi poškozených nepotvrdil. Samotné vzájemné verbální napadání pak okresní soud nevyhodnotil jako natolik závažné, aby zakládalo trestní odpovědnost za některý trestný čin uvedený v obžalobě.
11. Ke stížnosti státního zástupce v neprospěch stěžovatelky krajský soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 15. 10. 2020, č. j. 9 To 272/2020-260 (dále jen "první usnesení krajského soudu"), podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení zrušil a uložil okresnímu soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud nejprve zrekapituloval obsah některých provedených důkazů a okresnímu soudu vytkl, že se nezabýval místem zaparkování vozidla, neboť z plánu místa činu podle něj vyplývá, že zaparkované vozidlo poškozené stěžovatelce nijak ve výjezdu bránit nemohlo. Taktéž okresní soud podle něj dostatečně nezohlednil, že stěžovatelka podle svých vlastních slov poškozené řekla, že má štěstí, že jinde by to řešili propíchnutými koly.
12. Okresní soud podle krajského soudu rovněž jednostranně vyložil výpovědi svědků K. a M. a přehlédl, že svědkyně M. měla tendenci chování stěžovatelky omlouvat; uvedla, že slyšela křik dětí a připustila, že byla ráda, že byla k incidentu přivolána Policie České republiky; že se nakupilo více věcí a v daném okamžiku to byla poslední kapka a dopadlo to špatně, z čehož krajský soud dovodil, že tato svědkyně incident vyhodnotila jako vážný; svědek K. zase uvedl, že stěžovatelka byla na parkování před svým pozemkem dlouhodobě háklivá a že v minulosti žádal osoby, které na daném místě parkovaly, o přeparkování, aby byl klid: "...což by nejspíše nečinil, pokud by měla obžalovaná reagovat tak klidně, jak okresní soud předpokládá," jak krajský soud uzavřel. Krajský soud také okresnímu soudu vyčetl, že se nedbale zabýval podmínkami aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
13. Krajský soud okresnímu soudu uložil, aby se mnohem pečlivěji vypořádal s tvrzenými výhružkami a s celkovou intenzitou jednání stěžovatelky, zejména jejího dopadu na přítomné osoby a počátek komunikace s poškozenou, tedy zda vzájemnému slovnímu konfliktu nepředcházel řev a nadávky ze strany stěžovatelky. Za tímto účelem uložil krajský soud okresnímu soudu pokyn, aby vyslechl svědka J., dalšího ze zasahujících policistů, a svědkyni Ch., sousedku stěžovatelky, přičemž nevyloučil ani další doplnění dokazování.
C) Druhé usnesení okresního soudu, druhé usnesení krajského soudu
14. Okresní soud usnesením ze dne 8. 1. 2021, č. j. 14 T 32/2020-283 (dále jen "druhé usnesení okresního soudu"), opět podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil věc Městskému úřadu v Č. k projednání přestupku, neboť podle jeho závěru nešlo o trestný čin. Okresní soud v novém hlavním líčení vyhověl pokynu krajského soudu a doplnil dokazování o výslech svědkyně Ch. a dalšího souseda, kteří incident přímo neviděli, pouze vypovídali o tom, co o něm slyšeli, a k pověsti stěžovatelky, kterou osobně znali, přičemž oba svědci potvrdili, že se stěžovatelkou nikdy neměli žádné konflikty a považovali ji za slušného člověka. Dále byl vyslechnut J. a další zasahující policista, kteří uvedli, že byli k incidentu přivoláni, až když už skončil, na základě informací od operátora, že na místě muž převlečený za ženu ohrožuje lidi sekyrou. Tato informace měla původ od svědka H., který byl na místě vznětlivý, arogantní a měl narážky na stěžovatelku, že je to chlap oblečený v ženských šatech. Stěžovatelka byla podle policistů rozrušená, ale spolupracovala, na výzvu vydala předmětný kalač a následovala policisty k podání vysvětlení na stanici, výslech byl složitý, stěžovatelka se opakovaně vracela k minulosti a celý výslech proplakala. Poškozené zasahující policista hodnotil spíše jako naštvané než vystrašené, děti mu přišly v normálním rozpoložení. Vyslechnuta byla také tehdejší manželka stěžovatelky, která uvedla, že stěžovatelka byla v době předmětného skutku rozrušená, neboť následoval po incidentu s jejím bratrem, který prováděl stalking, má maniodepresivní syndrom a vyhrožoval jim smrtí a před pozemkem stěžovatelky se objevila tou dobou hromada proutí. V minulosti stěžovatelka žádné incidenty kvůli parkování neměla, jenom jednou prosila řidiče, aby přeparkoval, což tento učinil.
15. Na základě takto doplněného dokazování okresní soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako ve svém prvním usnesení. Žádná nová výpověď neosvětlila blíže samotný průběh incidentu, nové výpovědi podpořily spíše verzi stěžovatelky, neboť svědci - sousedé potvrdili její nekonfliktnost, svědci - policisté pak to, že stěžovatelka byla terčem urážek pro svou genderovou identifikaci. Odlišné verze stěžovatelky a poškozených okresní soud vysvětlil rozdílnými psychologickými faktory, které na ně působily (stěžovatelka reagovala podrážděně kvůli předchozí aféře s bratrem, jakož i kvůli invektivám pro její pohlaví; poškozené kvůli rozčilení z toho, že jim zablokování vozidla v horkém letním dni zabránilo vyrazit s dětmi na výlet - viz bod 24. druhého usnesení okresního soudu); naopak svědci K. a M. neměli důvod stranit ani jedné z účastnic konfliktu, slyšeli celý incident a žádné výhružky nepotvrdili. Také vyloučili, že by na počátku incidentu byly přítomny děti či že by s verbálním napadáním začala stěžovatelka. Podle okresního soudu bylo pochopitelné, že vyslechla-li si stěžovatelka urážky týkající se své genderové identifikace, že se dostala do stresu a začala jednat emotivně, ačkoliv samozřejmě problematiku parkování před svým pozemkem mohla řešit i jinak. Jak mohl okresní soud sám vidět i v hlavním líčení, stěžovatelčina výrazná gestikulace mohla vést i v době předmětného skutku k tomu, že si ji poškozené nesprávně vyložily jako vyhrožování kalačem, který měla poškozená v rukách. Předmětný skutek tak nepřekročil hranice individuálního sporu, a tedy na něj nebylo zapotřebí reagovat prostředky trestního práva pro nedostatečnou společenskou škodlivost.
16. Proti tomuto usnesení opět podal státní zástupce stížnost v neprospěch stěžovatelky, na jejímž podkladě krajský soud usnesením ze dne 11. 3. 2021, č. j. 9 To 65/2021-298 (dále jen "druhé usnesení krajského soudu"), opět v neveřejném zasedání podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadené usnesení zrušil a uložil okresnímu soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud konstatoval, že okresní soud splnil jeho pokyny ohledně doplnění některých důkazů a že se přitom nedopustil žádných procesních pochybení, přesto okresní soud chyboval, neboť se nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi.
17. Úvaha okresního soudu, že ačkoliv stěžovatelce dlouhodobě parkování před jejím pozemkem bránilo natolik, že přikročila k rozestavění kamenů kolem zaparkovaného vozidla, nesvědčí takové jednání o tom, že by chtěla vyvolat konflikt a nevylučuje, že chtěla problém s parkováním řešit slušně, neměla podle krajského soudu oporu v provedeném dokazování. Krajský soud zdůraznil, že bylo potvrzeno, že stěžovatelka skutečně s kalačem v ruce šla směrem k poškozeným, že si ani nezjišťovala, čí vozidlo takto blokuje, a že pronesla poznámku, že jinde by to řešili propíchnutím kol.
18. Dále krajský soud podrobně rekapituloval jednotlivé svědecké výpovědi a vyvozoval z nich určité skutkové závěry, např. že jedna ze zasahujících policistek vypověděla, že stěžovatelka jí sdělila, že si kalač vzala na obranu, aby ji více poslouchali, což vyvrátilo, že jej měla s sebou jen jako pracovní nástroj, přičemž při příjezdu policistů stěžovatelka plela zahradu, tedy vykonávala činnost, k níž kalače zapotřebí nebylo; a že zasahující policista popsal její agresivitu, kdy stěžovatelka dokonce na výzvu k vydání kalače reagovala jeho pohozením směrem k němu. Argumenty okresního soudu odůvodňující nevěrohodnost poškozených krajský soud bez bližšího vysvětlení vyhodnotil jako opětovně nevyznívající zcela přesvědčivě. Svědci K. a M., o jejichž výpovědi se okresní soud opíral, podle krajského soudu neviděli celý konflikt, navíc se o dětském pláči i v jeho úvodu zmínili, což okresní soud opomněl.
19. K právní kvalifikaci krajský soud zdůraznil, že úvahy okresního soudu sice vedou k závěru o vyloučení trestní odpovědnosti pro přečin nebezpečného vyhrožování, nezabývají se však kvalifikací předmětného skutku jako přečinu výtržnictví. Okresní soud rovněž nespecifikoval, který přestupek by mohl být v předmětném skutku spatřován.
20. Krajský soud uzavřel, že okresní soud v dalším hlavním líčení nemusí provádět nové dokazování, neboť to bylo provedeno úplně, musí však znovu hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu jednotlivě i v jejich souhrnu a zejména se přesvědčivým způsobem vypořádat s věrohodností poškozených. Znovu se bude muset zabývat podmínkami pro aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku, a dospěje-li k závěru, že předmětný skutek není trestným činem, ale přestupkem, bude muset označit, o který přestupek by mělo jít.
D) Zprošťující rozsudek, třetí usnesení krajského soudu
21. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 14 T 32/2020-321 (dále jen "zprošťující rozsudek"), znovu rozhodl tak, že stěžovatelku podle § 226 písm. a) trestního řádu zprostil obžaloby. Okresní soud v souladu se závěrem krajského soudu nedoplňoval dokazování, a tedy vycházel z důkazů výše popsaných. Opětovně dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatelky nebyla dostatečně vyvrácena, a tak v souladu se zásadami in dubio pro reo (sic!) a subsidiarity trestní represe okresní soud stěžovatelku obžaloby zprostil. Byl veden v zásadě stejnými úvahami jako ve svém druhém usnesení, podrobně se však vypořádal s výtkami krajského soudu.
22. K nim uvedl, že stěžovatelka nikdy netvrdila, že by jí zaparkované vozidlo bránilo ve vjezdu, jen jí vadilo z důvodu nepřehlednosti v místě vjezdu a možnému riziku ze strany jejího bratra. V době příjezdu policejní hlídky bylo již vozidlo přeparkováno, proto se policisté nemohli relevantně vyjádřit k tomu, zda vozidlo stěžovatelce překáželo, či nikoliv. Stěžovatelka nikomu také nevyhrožovala propíchnutím pneumatik, jen uvedla, že by se to tak řešilo "jinde". Uvedla-li svědkyně M., že byla ráda, že přijela policie, nebylo to kvůli vyhrocenosti původního incidentu, ale, jak výslovně uvedla, proto, že situace začala být vyhrocená až po jeho skončení, když na místo dorazil svědek H. Skutečnost, že stěžovatelka v době příjezdu policistů plela, nevypovídá podle okresního soudu nic o tom, jak a s čím stěžovatelka pracovala těsně před a v průběhu incidentu s poškozenými.
23. Okresní soud tak nevzal za prokázané, že by se stěžovatelka dopustila předmětného skutku, a celý incident nemohl být hodnocen ani jako výtržnictví, neboť šlo o vzájemný konflikt, který svědkové nevnímali jako pohoršující, např. svědek K. uvedl, že necítil potřebu do něj jakkoliv zasahovat. Protože okresní soud nenalezl žádný přestupek, jehož znaky by za takových okolností předmětný skutek naplňoval, rozhodl tak, že stěžovatelku zprostil obžaloby.
24. Proti tomuto rozsudku se v neprospěch stěžovatelky odvolal státní zástupce a na podkladě jeho odvolání krajský soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 29. 7. 2021, č. j. 9 To 192/2021-341 (dále jen "třetí usnesení krajského soudu"), podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc okresnímu soudu s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkové závěry okresního soudu jsou nepřesvědčivé a že tento zcela rezignoval na řádné a logické vyhodnocení provedených důkazů tak, aby odpovídalo § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu a na povinnost řádného odůvodnění rozsudku podle § 125 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud nerespektoval výhrady krajského soudu a místo toho, aby v případě, že shledal v předmětném skutku alespoň nějaké protiprávní jednání, přistoupil k úpravě popisu skutku tak, aby věc bylo možno postoupit k řízení o přestupku, zvolil nejjednodušší řešení a stěžovatelku zprostil při nezměněném popisu skutku. Učinil tak paradoxně přesto, že bez změny skutkových zjištění předtím ve stejném předmětném skutku protiprávní jednání v podobě přestupku spatřoval.
25. Dále krajský soud uvedl, že ačkoliv při aplikaci zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 trestního zákoníku a při neshledání naplnění znaků žádného přestupku okresní soud vyhodnotil předmětný skutek jako jednání beztrestné, rozhodl tak, že stěžovatelku zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, tedy nikoliv proto, že předmětný skutek není trestným činem, ale proto, že se nestal. Dále krajský soud okresnímu soudu připomněl závěry rozhodovací praxe k popisu skutku a k rozhodování postupem podle § 222 odst. 2 trestního řádu. Okresní soud měl přistoupit ke změně popisu skutku, neboť jím je v následném správním řízení správní orgán vázán.
26. Krajský soud nepovažoval ani nyní za nutné doplnění dokazování, ale uložil okresnímu soudu, aby: "...se opětovně, a to se vší pečlivostí, zaměřil na objasnění způsobu jednání obžalované, přičemž závěry, které nebudou vzbuzovat důvodné pochybnosti, může přijmout pouze za situace, pokud provedené důkazy řádně a v rámci zásad formální logiky vyhodnotí, tedy uvede, které skutečnosti a na základě jakých důkazů má za prokázané a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují."
E) Napadená rozhodnutí
27. Okresní soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 14 T 32/2020-350, stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a podle stejného ustanovení ji odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku. V popisu skutku tohoto rozsudku je uvedeno, že stěžovatelka: "...vyšla před pozemek s dřevorubeckým kalačem o délce topůrka 90 cm a 26 cm velkou štípací ocelovou částí, který držela obouruč a ze vzdálenosti cca jeden metr od poškozené křičela, že jí rozmlátí vozidlo, a dále ji vyzývala slovy ,Pojď, rozdáme si to, pojď, já se tě nebojím,' čehož byly svědky děti poškozené, které byly v důsledku nastalé situace vystresované a brečely."
28. Za nezměněného stavu dokazování a téměř nezměněné reprodukce skutkových zjištění v odůvodnění napadeného rozsudku vzal spáchání předmětného skutku stěžovatelkou okresní soud za prokázané. Jako ve svých předchozích rozhodnutích vyšel z toho, že nelze jednoznačně určit, jaké nadávky a kým byly v průběhu incidentu vyřčeny, stejně jako odkdy byly na místě přítomny děti, které to byly a čeho byly svědkem, proto uzavřel, že na místě byly zkrátka nějaké děti přítomny. Vzal za prokázané, že stěžovatelka měla při incidentu v ruce kalač, avšak nebylo zjištěno, co přesně s ním činila, konflikt byl vzájemný a ze strany poškozených veden i s diskriminačním pretextem. Okresní soud proto vzal za prokázanou jen výhružku stěžovatelky ohledně vozidla poškozené a výzvu "ať si to rozdají", a to především z výpovědi poškozené, která tuto výhružku popsala, a také z toho, že sama stěžovatelka připustila, že poškozené sdělila, že jinde by to řešili propíchnutými koly. Taktéž přítomnost dětí při incidentu vyvodil soud především z výpovědi poškozené.
29. Okresní soud v napadeném rozsudku vyvození rozhodujících skutkových závěrů z výpovědi poškozené toliko stroze konstatoval, výslovně však nijak neodůvodnil, co jej vedlo ke změně vyhodnocení výpovědi poškozené, ani se nevypořádal se svými detailními dřívějšími úvahami, proč spáchání předmětného skutku nevzal za prokázané. Právní kvalifikaci zdůvodnil okresní soud tím, že šlo o vzájemný konflikt, který ovšem stěžovatelku neopravňoval k takovémuto verbálnímu napadání poškozené, přičemž její verbální útoky byly zintenzivněny tím, že stěžovatelka držela v ruce kalač, což okresní soud považoval za zásadní. Dále okresní soud uvedl úvahy o tom, proč jednání stěžovatelky podle jeho názoru naplňuje znak "výtržnosti" podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, a nikoliv přestupku.
30. Stěžovatelka a v její neprospěch státní zástupce brojili proti tomuto rozsudku odvoláním, které krajský soud svým napadeným usnesením ze dne 26. 1. 2022, č. j. 9 To 1/2022-376, podle § 256 trestního řádu zamítl. Krajský soud odmítl stěžovatelčiny úvahy o tom, že okresní soud rezignoval na jakoukoliv vlastní úvahu v důsledku opakovaného tlaku ze strany krajského soudu, neboť podle svého názoru krajský soud toliko v mezích pokynu odvolacího soudu vytyčených trestním řádem přípustným způsobem upozorňoval na vnitřní rozpornost provedených důkazů, z nichž okresní soud některé privilegoval. Dále krajský soud v podstatě jen zrekapituloval svůj dosavadní postup a vady vytčené okresnímu soudu. Se skutkovými i právními závěry okresního soudu se krajský soud ztotožnil a jeho postup při zjišťování skutkového stavu považoval za souladný s požadavky plynoucími z trestního řádu. K námitce nepřípustnosti obcházení pravidel pro výpověď obviněné v trestním řízení výslechem zasahující policistky o tom, co jí na místě stěžovatelka sdělila, poukázal okresní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1113/2014.
31. Stěžovatelka se domáhala zrušení tohoto usnesení dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 27. 7. 2022, č. j. 6 Tdo 574/2022-408, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka nenapadala skutková zjištění učiněná okresním soudem, ale toliko postup krajského soudu, který údajně okresní soud nutil k vydání odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud zastával názor, že takováto námitka by mohla obstát, pokud by postup odvolacího soudu byl v rozporu s právem stěžovatelky na soudní ochranu v intencích nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, nicméně s právním názorem vyjádřeným v tomto nálezu byl postup krajského soudu podle Nejvyššího soudu v souladu. Krajský soud totiž okresnímu soudu neukládal, k jakým konkrétním skutkovým zjištěním má dospět. Ve svých prvních dvou napadených usneseních reagoval pouze na nedostatečně odůvodněné právní závěry ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tedy jeho pokyny se nijak netýkaly skutkových zjištění; vyjadřoval-li se ke skutkovým zjištěním, pak jen zcela přípustným způsobem z hlediska povinnosti okresního soudu hodnotit důkazy způsobem podle § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Žádné extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal. Ztotožnil se i se závěry soudů nižších stupňů o nemožnosti aplikovat na stěžovatelčin případ § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
IV. Argumentace stěžovatelky, účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
A) Argumentace v ústavní stížnosti
32. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti nejprve konstatuje splnění procesních předpokladů jejího věcného posouzení, následně zevrubně popisuje předchozí průběh řízení a komentuje napadená i předchozí rozhodnutí, následně přikročuje k předložení vlastní centrální námitky, jíž je porušení jejích výše specifikovaných ústavně zaručených základních práv v důsledku nepřípustného zasahování krajského soudu do skutkových zjištění okresního soudu a navazující podvolení se okresního soudu tomuto ústavně neakceptovatelnému tlaku, jakož i jeho aprobace Nejvyšším soudem. Stěžovatelka podrobně představuje a rozebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ELSP") a Ústavního soudu, zejména východiska mezí korekce činnosti soudu prvého stupně odvolacím soudem v oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu, vyjádřená především v nálezu sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, a dospívá k závěru, že postup krajského soudu je s nimi v rozporu.
33. Okresní soud opakovaně dospěl k závěru pro stěžovatelku příznivému, a pouze v důsledku nepřípustného tlaku krajského soudu ji nakonec uznal vinným. Podle stěžovatelčina názoru si krajský soud učinil úsudek o její vině již při vydání svého prvního usnesení, a toto své stanovisko v průběhu dalšího řízení jen doplňoval v tomto duchu. Odlišně od okresního soudu hodnotil zejména výpovědi svědků M. a K., které účelově vytrhával z kontextu ve stěžovatelčin neprospěch, ve svém druhém usnesení ignoroval nově okresním soudem učiněná skutková zjištění a jen zopakoval své původní stanovisko, ve svém třetím usnesení postupoval stejně a zcela ignoroval i argumentaci okresního soudu, který konkrétně na výtky krajského soudu reagoval a již po okresním soudu ani nežádal, aby jakkoliv doplnil či zopakoval dokazování. V napadeném usnesení pak krajský soud nijak nereflektoval skutečnost, že okresní soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než v předchozích rozhodnutích, aniž by jakkoliv oproti původnímu stavu doplnil dokazování. Sám okresní soud přitom ve zprošťujícím rozsudku upozornil krajský soud, že jím provedené hodnocení shora uvedených svědeckých výpovědí je vytržené z kontextu.
34. Krajský soud přitom sám žádné dokazování neprováděl, s výjimkou napadeného usnesení byla všechna jeho předchozí rozhodnutí vydána v neveřejném zasedání. Přesto se krajský soud odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu a důkazy provedené v hlavním líčení bez jejich zopakování hodnotil odlišně, jinak než okresní soud si bez jejich vyslechnutí vyhodnotil i věrohodnost stěžovatelky a svědků, a to ke stěžovatelčině tíži. Oproti tomu okresní soud postupoval až do vydání napadeného rozsudku jen v souladu se svým vnitřním přesvědčením na základě před ním provedeného dokazování, vyhověl všem pokynům krajského soudu k doplnění dokazování a s provedenými důkazy se vypořádal dostatečně.
35. Stěžovatelka rekapituluje, že ve věci bylo vydáno dohromady celkem devět rozhodnutí okresního a krajského soudu, přičemž až v napadeném rozsudku se okresní soud podvolil tlaku krajského soudu a uznal stěžovatelku vinnou, aniž by však jakýmkoliv způsobem doplnil dokazování. Z jeho napadeného rozsudku je zřejmé, že okresní soud zcela rezignoval na jakékoliv hodnotící úvahy a pouze převzal závěry krajského soudu, čímž došlo k potlačení jeho autonomního rozhodování. Krajský soud tento výsledek pochopitelně akceptoval, čímž byla stěžovatelka de facto připravena o odvolání jakožto účinný prostředek nápravy.
36. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že vyhovující nálezy sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2718/21 ze dne 8. 2. 2022 a sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. 2. 2022, v nichž všech Ústavní soud shledal zásahy odvolacího soudu do činnosti soudu prvého stupně neústavními, se týkaly stejného odvolacího senátu krajského soudu, a to toho, v jehož postupu a rozhodnutí má svůj původ i nynější ústavní stížnost.
37. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že postup krajského soudu nesprávně vyhodnotil tak, že tento neukládal okresnímu soudu žádné závazné pokyny ohledně skutkových závěrů, nýbrž že okresní soud nesprávně na nezměněném skutkovém základě shledával, že jde o přestupek, případně že je na místě aplikace § 12 odst. 2 trestního zákoníku, nebo že se skutek nestal. Podle stěžovatelky tento závěr nemůže obstát, neboť podstatu věci nepředstavovaly otázky kvalifikace předmětného skutku jako přestupku či aplikace zásady subsidiarity trestní represe, ale zásahy do skutkových zjištění okresního soudu krajským soudem, přehodnocování důkazů atd. Stěžovatelka se proto neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že ani první dvě usnesení krajského soudu nepřípustně do sféry okresního soudu nezasáhla, neboť údajně reagovala jen na jeho nepřesvědčivou argumentaci. Stěžovatelka tak míní proto, že na výtky krajského soudu okresní soud zejména ve svém druhém usnesení reagoval zcela adekvátně, aniž by dospěl k jinému rozhodnutí ve věci samé než ve svém prvním usnesení.
38. Připustil-li podle Nejvyššího soudu krajský soud výslovně i odlišná skutková zjištění, šlo v náhledu stěžovatelky pouze o prázdnou frázi, neboť je evidentní, že krajský soud žádné změny skutkových zjištění v její prospěch nepřipouštěl. S Nejvyšším soudem stěžovatelka nesouhlasí ani v tom, že mezi krajským a okresním soudem nepanoval rozpor ohledně skutkových zjištění, neboť např. stěžejní otázka, zda se měla stěžovatelka přibližovat k poškozené s kalačem napřaženým obouruč nad hlavou, či zda měla přijít se spuštěným kalačem a následně se vrátit zpět na svůj pozemek, byla krajským soudem zjevně zodpovězena jinak než okresním soudem.
39. Nejvyšší soud rovněž podle stěžovatelky ignoruje vlastní judikaturu k otázce procesní (ne)použitelnosti výpovědí zasahujících policistů ohledně skutečností, které měli, či neměli přítomní na místě po jejich příjezdu sdělit.
B) Vyjádření ostatních účastníků a vedlejších účastníků řízení
40. Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu spisový materiál, jímž ověřil průběh řízení před obecnými soudy tak, jak je rekapitulován výše v části III. tohoto nálezu, a vyzval k vyjádření ostatní účastníky a vedlejší účastníky řízení.
41. Ve věci činná samosoudkyně okresního soudu ve svém vyjádření poukázala zejména na obsah prvního a druhého usnesení okresního soudu a zprošťujícího rozsudku. Sdělila, že tato rozhodnutí učinila i podle názoru krajského soudu na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, provedené důkazy hodnotila jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení a při respektu k zásadám in dubio pro reo a subsidiarity trestní represe. Napadený rozsudek vydala toliko na pokyn krajského soudu z obavy o odnětí věci krajským soudem, neboť se tak již v minulosti několikrát stalo, přičemž nešlo podle jejího soudu o vyjádření závazného právního názoru krajským soudem, ale o neakceptaci jiného než odsuzujícího rozhodnutí. Závěrem samosoudkyně vyjádřila, že si však netroufá hodnotit, zda napadená rozhodnutí jsou, či nejsou protiústavní, a toto posouzení tedy nechává na Ústavním soudu.
42. Krajský soud prostřednictvím předsedy ve věci činného senátu rozhodně odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že by okresní soud k čemukoliv nutil, již považuje toliko za snahu o prosazení jejího jednostranného pohledu na tuto trestní věc. Krajský soud vždy postupoval v mezích, které mu při vydání pokynů okresnímu soudu trestní řád vytyčil, a odkázal na obsah svého napadeného usnesení i předchozích usnesení, která v této věci vydal.
43. Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu činného v dané věci odkázal na příslušné pasáže odůvodnění svého napadeného rozhodnutí ke stěžovatelčiným námitkám, které předložila shodně v dovolání i v ústavní stížnosti, a jejich finální posouzení ponechal na Ústavním soudu. Nad rámec toho pouze doplnil, že výsledný popis skutku, který krajský soud akceptoval, neobsahoval informaci o tom, že by stěžovatelka mávala sekerou nad hlavou nebo někomu vyhrožovala ublížením na zdraví, proto nelze zcela důvodně tvrdit, že by se krajský soud snažil prosadit vlastní skutková zjištění. Nejvyšší soud rovněž nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že by se v řízení o odvolání měla uplatňovat vázanost odvolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, neboť takový požadavek nevyplývá z trestního řádu a značně by omezil možnost brojit odvoláním proti prvostupňovým rozsudkům; že by se před Nejvyšším soudem nemohla vůbec domáhat nápravy skutkových vad a že Nejvyšší soud nepostupoval v souladu s vlastní judikaturou, neboť námitku nepoužitelnosti výpovědí zasahujících policistů svým dovoláním stěžovatelka nevznesla. Závěrem Nejvyšší soud shrnul, že nedospěl k závěru, že by krajský soud směřoval k prosazení vlastní skutkové verze, a upozornil, že stěžovatelka sice využila dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale argumentačně jej odůvodnila toliko kritikou vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, nikoliv však extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost zamítl.