Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti OYSTER Invest a.s., se sídlem Okružní 71, Pavlov, IČO: 25792369, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem AK Hlaváček & Krampera, s.r.o., se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 29 Cdo 3807/2020-628, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 69 Co 202/2019-583 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. srpna 2020 č. j. 69 Co 202/2019-592 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října 2018 č. j. 26 C 397/2016-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Ing. Evy Mikulčákové, správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a.s., sídlem Oderská 333, Praha 9 - Čakovice, IČO: 25054686, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 29 Cdo 3807/2020-628, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 69 Co 202/2019-583 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 12. srpna 2020 č. j. 69 Co 202/2019-592, zamítá.
II. Ústavní stížnost se v části, ve které směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října 2018 č. j. 26 C 397/2016-194, odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 19. července 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze s tím, že jimi mělo být zasaženo do jí ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny a dále do jí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Podáním ze dne 17. ledna 2022 stěžovatelka ústavní stížnosti rozšířila, přičemž z týchž důvodů napadla rovněž shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a navrhla jeho zrušení.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jejích dalších příloh a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastníkem civilního řízení o vyklizení nemovitostí a zaplacení částky ve výši 10,911 mil. Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které proti ní zahájila vedlejší účastnice Ing. Eva Mikulčáková (dále jen "vedlejší účastnice") v postavení správkyně konkursní podstaty úpadce NAP a.s., sídlem Oderská 333, Praha 9 - Čakovice, IČO: 25054686 (dále jen "úpadce").
3. Uvedený spor má původ v situaci, kdy úpadce byl historicky vlastníkem několika nemovitostí (pozemků a stavby nacházejících se v k.ú. Krč, obec Praha, dále souhrnně jen jako "dané nemovitosti"), které od něj do podílového spoluvlastnictví nabyla stěžovatelka (s podílem ve výši ideální 6/10) ještě s třetí osobou na základě kupní smlouvy ze dne 6. prosince 1999. Následně byl na majetek úpadce dne 3. dubna 2001 prohlášen konkurs, který je veden před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 80 K 66/2000. Dané nemovitosti byly vedlejší účastnicí zapsány do soupisu konkursní podstaty postupem dle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "ZKV"), a to jako věci, které zajišťovaly několikero pohledávek vůči úpadci (jakožto osobnímu dlužníku) zajištěných věřitelů s právem na oddělené uspokojení (jejichž pohledávky byly buď zjištěny na přezkumném jednání, nebo byly určeny rozsudkem soudu). Stěžovatelka - mimo jiné - dlouhodobě prosazuje právní názor, že v průběhu konkursního řízení zanikl důvod, pro který mohly být po právu dané nemovitosti zapsány do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a dvěma vylučovacími žalobami se domáhala jejich vyloučení (resp. vyloučení jejího ideálního spoluvlastnického podílu na nich). Obě stěžovatelčiny vylučovací žaloby podané dle § 19 ZKV však byly obecnými soudy pravomocně zamítnuty, z toho první žaloba pro nedůvodnost a druhá pro opožděnost.
4. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") shora uvedeným napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 9,919 mil. Kč s určeným úrokem z prodlení (bod I. výroku), dále uložil stěžovatelce dané nemovitosti vyklidit a předat vedlejší účastnici v určené lhůtě (bod II. výroku), dále zamítl žalobu v rozsahu části žalovaného úroku z prodlení (bod III. výroku) a nakonec nákladovými výroky uložil stěžovatelce jednak povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (bod IV. výroku) a jednak zaplatit státu soudní poplatek (bod V. výroku). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") shora uvedeným napadeným rozsudkem (ve znění doplňujícího rozsudku) rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku ohledně částky 640 tis. Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok); změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba zamítá co do specifikované části původně přiznaného příslušenství (druhý výrok); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. vyhovujícího výroku co do částek 9,279 mil. Kč s příslušenstvím a 992 tis. Kč s příslušenstvím a bodech II. a V. výroku zakládajících povinnosti stěžovatelky dané nemovitosti po jejich vyklizení předat vedlejší účastnici a zaplatit českému státu soudní poplatek (třetí výrok). Dále odvolací soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). Pro účely základní rekapitulace lze shrnout, že oba obecné soudy předně dospěly k právnímu závěru, že dané nemovitosti jsou i nadále zapsány v soupisu konkursní podstaty úpadce, neboť vylučovací žaloby byly pravomocně zamítnuty a nemovitosti nebyly z konkursní podstaty úpadce žádným způsobem vyloučeny. Vedlejší účastnice je proto jedinou osobou oprávněnou dané nemovitosti držet, užívat, požívat plody a užitky, byť úpadce nemusí být jejich vlastníkem. Dle obecných soudů nedala vedlejší účastnice stěžovatelce jakýkoli souhlas s užíváním daných nemovitostí, k jejich vydání ji naopak písemně vyzvala a stěžovatelka je tak povinna nemovitosti vyklidit a odevzdat je vedlejší účastnici. Přitom v rámci řízení o projednávané žalobě vedlejší účastnice na vyklizení daných nemovitostí obecným soudům dle jejich názoru nepřísluší nijak posuzovat (jako případnou předběžnou otázku) důvodnost sepsání (resp. trvání sepsání) daných nemovitostí správcem do konkursní podstaty úpadce. S ohledem na tento názor pak obecné soudy po určitých korekcích v podstatném ohledu vyhověly také vedlejší účastnicí uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení za žalované období od 1. ledna 2015 do 31. října 2016, jelikož se jí podařilo prokázat, že stěžovatelka dané nemovitosti v uvedeném období pronajímala třetím osobám a tak se nedovoleně obohacovala na úkor konkursní podstaty úpadce.
5. Proti třetímu a čtvrtému výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu si stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"). Jeho přípustnost spatřovala v nesprávném právním posouzení věci, kdy se odvolací soud při řešení několika pro rozhodnutí (dle názoru stěžovatelky) relevantních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka předně argumentovala tím, že se odvolací soud správně měl zabývat důvody sepsání daných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce a zároveň vyřešit (dle jejího názoru objektivně spornou) otázku, zda dané nemovitosti jsou i nadále zahrnuty do podstaty oprávněně. Podle stěžovatelky totiž došlo po jejich zahrnutí v důsledku pozdějších právních skutečností k zániku zástavních práv, čímž byl odstraněn důvod soupisu nemovitostí do konkursní podstaty. Stěžovatelka v dovolání dovolacímu soudu k řešení předestřela ještě některé další právní otázky, které měly jednak souviset s postupem vedlejší účastnice, jež nepřijala celé stěžovatelkou poskytnuté plnění, které stěžovatelka jakožto osoba poskytující zajištění závazků úpadce (osobního dlužníka) vyplatila do konkursní podstaty a jednak s postavením a závazky stěžovatelky co by zástavního dlužníka vůči ostatním věřitelům úpadce. Stěžovatelčino dovolání v té jeho části, v níž se týkalo nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud odmítl jako nepřípustné ex lege ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu dovolací soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné dle § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v posouzení klíčové otázky považoval za souladný s vlastní prejudikaturou, přičemž ani neshledal žádný důvod pro její eventuální přehodnocení. Jako rozhodný - a pro vypořádání dovolání dostatečný - dovolací soud označil právní závěr odvolacího soudu o tom, že mu v daném řízení nepřísluší znovu otevírat přezkum příslušnosti (oprávněnosti) sepsaných nemovitostí ke konkursní podstatě úpadce. V tomto ohledu dovolací soud zdůraznil, že jeho judikatura je v této oblasti dlouhodobě ustálena. Vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 ZKV je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě. K tomu dovolací soud odkázal na rozsudek ze dne 29. července 2004 sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen "R 81/2005"). V rozsudku ze dne 20. listopadu 2014 sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 48/2015"), na něž v napadeném usnesení dovolací soud rovněž odkázal, pak vysvětlil, že otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor; jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Jakkoli šlo dle dovolacího soudu původně o závěry, jež se pojily s vylučovací žalobou podle ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozsudku ze dne 31. července 2019 sp. zn. 29 Cdo 533/2017 se k nim přihlásil (měl je za uplatnitelné) i pro poměry upravené ZKV. K ostatním právním otázkám vzneseným stěžovatelkou v dovolání se dovolací soud sice vyjádřil, avšak pro nadbytečnost je již autoritativně neřešil. A přestože ohledně jedné z nich shledal posouzení odvolacím soudem nesprávným, nemohlo její odlišné (správné) řešení přivodit pro stěžovatelku lepšího výsledku ve formě pro ni příznivějšího rozhodnutí - za stavu, kdy obě vylučovací žaloby podané stěžovatelkou byly pravomocně zamítnuty, zůstává jedinou osobou oprávněnou s nemovitostmi nakládat nadále správkyně konkursní podstaty úpadce.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se v poměrně rozsáhlé ústavní stížnosti dovolává výše zmíněných ústavních záruk a principů. Čl. 2 odst. 3 Listiny garantuje, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Obdobnou záruku obsahuje čl. 2 odst. 4 Ústavy. Povinnosti mohou být adresátům právních norem dle čl. 4 odst. 1 Listiny uloženy toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, přičemž tyto meze mohou být dle odst. 2 upraveny pouze zákonem. Odst. 4 čl. 4 Listiny stanovuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny garantuje stěžovatelce právo vlastnit majetek. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje každému, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci.
7. Ve věcné rovině lze argumentaci stěžovatelky shrnout tak, že sice uznává, že Listina umožňuje, aby ZKV stanovil určitá omezení základního lidského práva a svobody, včetně práva vlastnického, avšak toto omezení nesmí být zneužíváno k jinému než předvídanému účelu, což je právě případ stěžovatelky. V poměrech stěžovatelčiny věci byla relevantní a využitelná předpokládaná omezení práv osoby odlišné od úpadce, který je vlastníkem věci, jež zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele úpadce. Jelikož však v konkursním řízení úpadce poslední zajištění váznoucí na daných nemovitostech mělo zaniknout v květnu 2015, je trvající omezení vlastnického práva stěžovatelky neústavní, neboť zákonem předvídané omezení vlastnického práva třetí osoby je v ZKV upraveno pouze a jen za účelem uspokojení toho kterého věřitele úpadce, jehož pohledávka je touto věcí zajištěna. Jiná práva nemohou mít před vlastnickým právem stěžovatelky přednost. Pakliže stěžovatelka, jakožto osoba odlišná od úpadce, vlastní věc (resp. spoluvlastnický podíl na daných nemovitostech), která zajišťovala pohledávky zajištěných věřitelů úpadce, přičemž ale předmětná zástavní práva zanikla (první zástavní právo mělo dle stěžovatelky zaniknout splynutím, druhé bylo určeno jako neexistující a třetí mělo zaniknout splněním zajištěné pohledávky), nemůže mít trvající omezení vlastnického práva stěžovatelky k jejímu podílu na daných nemovitostech ústavně souladnou oporu v ZKV a na stěžovatelce nelze akceptaci tohoto stavu legitimně požadovat. Zanikla-li zástavní práva zajišťující pohledávky věřitelů úpadce, je v rozporu s principem právní jistoty, aby bylo vlastnické právo stěžovatelky k jejímu podílu ze strany vedlejší účastnice jakožto správkyně konkursní podstaty omezováno a obecnými soudy aprobováno. V případě, kdy ZKV a ustálená soudní judikatura připouští možnost stěžovatelce do doby, než dojde ke zpeněžení jeho majetku zahrnutého do konkursní podstaty úpadce dle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, uhradit do konkursní podstaty úpadce finanční částku na zajištěnou pohledávku případně složit obvyklou cenu zástavy, což stěžovatelka měla učinit, je trvání sepisu podílu stěžovatelky na daných nemovitostech v konkursní podstatě zjevným a nedovoleným zásahem do její majetkové sféry. Obecné soudy tuto neústavnost v napadených rozhodnutích i přes stěžovatelčinu argumentaci dostatečně nereflektovaly, odmítly se jí byť jen zabývat (ve formě předběžné otázky) a tudíž jí nenapravily. V rozporu s Listinou tak stěžovatelčiným právům neposkytly náležitou ochranu a stěžovatelka je na základě napadených rozhodnutí právně (i fakticky) nucena činit to, co jí ZKV neukládá.
IV.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení
8. Pro účely tohoto řízení si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 397/2016 a vyzval odvolací soud i dovolací soud k vyjádření se k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřila samostatně ještě před tím, než k tomu byla Ústavním soudem vyzvána. Z důvodu procesní ekonomie Ústavní soud k vyjádření nevyzýval Obvodní soud pro Prahu 10, neboť vůči jeho shora uvedenému rozsudku je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu opožděnosti, jak bude vyloženo níže, a Ústavní soud se jím proto meritorně nezabýval.
9. Dovolací soud ve svém vyjádření uvedl, že napadená rozhodnutí při řešení otázek předložených stěžovatelkou vycházely z jeho ustálené judikatury (dostatečně specifikované v napadeném usnesení dovolacího soudu). Primárně pak šlo o otázku, zda lze (znovu) posuzovat příslušnost majetku ke konkursní podstatě úpadce poté, co je pravomocně skončeno řízení o vylučovací žalobě (neúspěchem vylučovatele). V této kauze se stěžovatelka v minulosti snažila zvrátit svůj neúspěch při vyloučení nemovitostí (respektive spoluvlastnického podílu k nim) z konkursní podstaty úpadce rovněž obnovou řízení a opakovaným podáním vylučovací žaloby; pro sebe příznivého výsledku tím ovšem ani jednou nedocílila. Ani otázku, zda má vedlejší účastnice právo na užitky z věci zapsané do soupisu konkursní podstaty, nepovažuje dovolací soud v rozhodovací praxi za jakkoli spornou. Dovolací soud spatřuje jádro ústavní stížnosti v tom, že stěžovatelka pokračuje ve snaze zvrátit svůj neúspěch při vyloučení nemovitostí (spoluvlastnického podílu k nim) z konkursní podstaty úpadce, jakož i právní důsledky, které jsou s tímto neúspěchem nerozlučně spojeny. Dle dovolacího soudu je podstatou konkursního řízení, že majetek pojatý správcem konkursní podstaty do soupisu konkursní podstaty slouží k uspokojení věřitelů; jelikož je konkursní řízení ze své povahy kolektivním (slouží k hromadnému uspokojování pohledávek věřitelů a ke komplexnímu vypořádání majetkových vztahů mezi věřiteli a úpadcem), musí obsahovat nástroje, které slouží k jeho efektivnímu chodu; zavádí proto mimo jiné propadné lhůty k různým procesním úkonům a podáním, postuluje nevratnost určitých procesních kroků či nemožnost obnovy konkursního řízení. Dovolací soud ve svém vyjádření podpůrně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2021 sp. zn. III. ÚS 1542/20, který se nyní projednávané věci úzce týká, neboť jím zamítnutá ústavní stížnost směřovala - mimo jiné - proti rozhodnutím obecných soudů v rámci (druhé) vylučovací žaloby stěžovatelky. Je to právě vylučovací žaloba, která dle dovolacího soudu slouží k definitivnímu určení, zda majetek pojatý do soupisu majetkové podstaty v tomto soupisu nadále zůstane, bude zpeněžen a jeho výtěžek rozdělen zákonným mechanismem mezi věřitele, nebo zda v důsledku úspěšně podané žaloby vylučovatele konkursní podstatu opustí, neboť žalobce (vylučovatel) prokáže, že má k němu silnější (nejčastěji vlastnické) právo. Osoba, která v propadné lhůtě vylučovací žalobu nepodá, případně ji podá opožděně, nebo s touto žalobou z libovolného důvodu věcně neuspěje (například pro neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního), již nemůže zabránit zpeněžení takového majetku v rámci konkursního řízení; otázka, zda je vlastníkem takového majetku, je pro účely následného zpeněžení již nepodstatná. Nabyvatel takového majetku pak musí logicky být proti původnímu vlastníku chráněn (nabytí v dražbě či jiným zákonným způsobem zpeněžování v konkursním řízení je typickým případem možného nabytí vlastnického práva od nevlastníka) a původní vlastník tak má již k dispozici "pouze" žalobu o vydání výtěžku z titulu lepšího práva. V takové situaci se dle dovolacího soudu ocitla i stěžovatelka, která již nemůže právními prostředky zabránit tomu, aby byly dané nemovitosti zpeněženy; s tím souvisí dispoziční oprávnění vedlejší účastnice jakožto správkyně konkursní podstaty, která je jedinou osobou oprávněnou nakládat s majetkem zapsaným v konkursní podstatě, tedy i požadovat vyklizení daných nemovitostí (vůči komukoli, kdo nemovitost užívá, tedy i vůči tvrzenému či knihovně zapsanému vlastníku) a požadovat hrazení nájemného či jiných užitků.
10. Zčásti pak již nad rámec vyjádření k samotnému předmětu ústavní stížnosti dovolací soud (patrně) s ohledem na složitější kontext věci, v níž stěžovatelka ve svých četných žalobách a podáních brojí i proti následnému postupu vedlejší účastnice, jež po pravomocném skončení řízení o vylučovací žalobě (podle stěžovatelky protiprávně) odmítla vyjmout dané nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim) ze soupisu majetkové podstaty, vyjádřil svá stanoviska k některým dalším právním souvislostem celého případu. Platí-li, že stěžovatelka (jako neúspěšná vylučovatelka) nemá k dispozici právní nástroj, jak zabránit zpeněžení nemovitostí v konkursním řízení, či účinně zpochybnit vlastnické právo nabyvatele (o což se stěžovatelka přesto soudně - a neúspěšně - snažila), platí ovšem rovněž i to, že k odborné péči správce konkursní podstaty patří, aby do soupisu konkursní podstaty nebyl zapsán majetek, u něhož k tomu nejsou zákonné podmínky. Zdali má správce konkursní podstaty po pravomocném skončení řízení o vylučovací žalobě v návaznosti na další (nové) okolnosti sám vyjmout majetek ze soupisu konkursní podstaty, je otázkou jeho právního hodnocení, kdy musí postupovat s odbornou péčí, jinak odpovídá za škodu vzniklou jednáním v rozporu s tímto požadavkem (§ 8 odst. 2 ZKV). O odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup při (absenci) dohledové činnosti nad činností konkursního správce lze uvažovat v daných souvislostech jen za situace popsané ustálenou rozhodovací praxí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 24/2006"). Nesprávný úřední postup konkursního soudu tak může spočívat v tom, že nevydá správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. V tomto směru vyjádřil dovolací soud přesvědčení, že v posuzovaném konkursním řízení nebyla otázka, zda dané nemovitosti mají být i nadále zapsány do soupisu konkursní podstaty (nebo zda z něho měly být vyňaty ať již správkyní konkursní podstaty "bez dalšího", či na pokyn konkursního soudu), otázkou jednoduchého posouzení, které by umožňovalo přijmout spolehlivý závěr. O tom má svědčit jednak sám další průběh konkursního řízení (a rozhodnutí v něm vydávaná), jednak skutečnost, že stěžovatelka vede se správkyní konkursní podstaty další (časově a právně velmi náročný) spor o vydání kvitance o zániku zástavního práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2021, sp. zn. 29 Cdo 168/2019, uveřejněný pod číslem 69/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1497/2023). Konečně není možné dle dovolacího soudu přehlédnout, že vedlejší účastnice setrvale uvádí, že důvodem pro soupis nemovitostí byla i neplatnost původních převodních smluv - nabývacího titulu stěžovatelky (nikoliv jen důvod uvedený v § 27 odst. 5 ZKV), což stížnostní argumentace stěžovatelky dle názoru dovolacího soudu přehlíží. Dovolací soud závěrem vyjádřil názor, že námitky stěžovatelky se ve svém základu netýkají tolik otázek, které v dovolacím řízení posuzoval (a které navazovaly na napadený rozsudek odvolacího soudu), nýbrž spíše dalšího postupu vedlejší účastnice v konkursním řízení úpadce. A ačkoli dovolacímu soudu dle jeho vlastního vyjádření nepřísluší posuzovat, zda může být stěžovatelka úspěšná s jinými ("náhradními") způsoby uspokojení jejích tvrzených majetkových zájmů, nelze opominout, že ji právní řád takové možnosti nabízí, a to zejména žalobu na náhradu škody vůči správkyni konkursní podstaty, kde je předpokladem úspěchu tvrdit a prokázat porušení povinnosti správkyně jednat s náležitou odbornou péčí ve smyslu § 8 odst. 2 ZKV, žalobu na náhradu škody vůči státu, kde je předpokladem úspěchu tvrdit a prokázat v intencích R 24/2006, že otázka vydání dohledového usnesení k vynětí nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty byla otázkou "jednoduchého posouzení", nebo žaloba z lepšího práva na vydání výtěžku zpeněžení (popřípadě jiných užitků), kde je předpokladem úspěchu tvrdit a prokázat, že stěžovatelka měla k nemovitostem (spoluvlastnickému podílu k nim) silnější právo než úpadce.
11. Odvolací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
12. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznila, že soudy při svém rozhodování vycházely ze stavu konkurzního řízení, kdy byla již definitivně založena příslušnost spoluvlastnického podílu stěžovatelky na daných nemovitostem ke konkurzní podstatě úpadce na základě pravomocného zamítnutí jí podaných vylučovacích (včetně druhé vylučovací žaloby a žaloby na obnovu řízení). Na základě těchto rozsudků je vedlejší účastnice plně oprávněnou a současně povinnou zpeněžit majetek konkurzní podstaty ve veřejné dražbě. Ústavní soud se k této otázce již vyslovil v usnesení ze dne 2. března 2021 sp. zn. II. ÚS 3478/20, kterým odmítl ústavní stížnost stěžovatelky dožadující se předběžného opatření k zamezení veřejné dražby předmětných nemovitostí tak, že na právním názoru obecného soudu nelze shledat nic neústavního a hlubší ingerence mu za této situace nepřísluší. Ústavní soud nálezem ze dne 11. května 2021 sp. zn. III. ÚS 1542/20, rovněž zamítl ústavní stížnost stěžovatelky týkající se rozhodnutí obecných soudů o druhé vylučovací žalobě. V obou těchto věcech stěžovatelka stavěla důvody tvrzeného porušení jejich ústavních práv na stejných skutečnostech, tj. na údajném zániku existence tří zástavních práv váznoucích na předmětných nemovitostech poté, co byla zamítnuta její první vylučovací žaloba. Ústavní soud v uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/20 vyložil, že stěžovatelkou rozporovaný postup obecných soudů nelze považovat za neústavní odepření soudní ochrany či porušení jiného jí ústavně zaručeného základního práva či svobody. Nynější ústavní stížnost pak má dle vedlejší účastnice vykazovat obdobné odůvodnění tvrzených neústavností jako její předchozí stížnosti toliko s tím rozdílem, že nyní stížnost směřuje proti rozhodnutím učiněných mimo konkurzní řízení k přiznání práv vedlejší účastnice na užitky a držbu majetku náležejícího definitivně do konkurzní podstaty úpadce. Ve své podstatě tak stěžovatelka opakovaně brojí proti tomu, že vedlejší účastnice, jakožto správkyně konkurzní podstaty úpadce sama nevyloučila spoluvlastnický podíl stěžovatelky na daných nemovitostech ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce, resp. že konkurzní soud k tomuto vedlejší účastnici nedal pokyn v rámci jeho dohledově činnosti dle § 12 ZKV, ač jej správně dát měl. Dle vedlejší účastnice stěžovatelka v této souvislosti "opomenula" uvést, že dané nemovitosti byly do soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce sepsány zprvu jako vlastnictví úpadce, tj. dle § 19 ZKV z důvodu absolutní neplatnosti nabývacího titulu stěžovatelky, přičemž konkurzní soud shledal důvodnost tohoto soupisu a vyzval stěžovatelku k podání vylučovací žaloby. Teprve následně vedlejší účastnice z opatrnosti sepsala dané nemovitosti do konkurzní podstaty úpadce i z důvodů dle § 27 odst. 5 ZKV pro tři zástavní práva na daných nemovitostech váznoucí. Stěžovatelka v rámci řízení o první vylučovací žalobě, ač jí v tom nic nebránilo, zástavní práva na daných nemovitostech váznoucí nezpochybnila, a v důsledku toho konkurzní soud žalobu zamítl, aniž by se pro nadbytečnost zabýval otázkou absolutní neplatnosti nabývacího titulu tvrzenou vedlejší účastnicí. Druhou vylučovací žalobu obecné soudy zamítly již pro její opožděnost. Konkurzní soud měl v období po roce 2015 v rámci dohlédací činnosti dle § 12 ZKV řešit přibližně 10 podnětů stěžovatelky a ani jednou nedospěl k závěru, že po skutkové či právní stránce došlo ke změně situace oproti původnímu stavu. Uvedené dohlédací soud posuzoval výslovně i ve smyslu plynoucích z rozsudku R 24/2006. Nejenže dohlédací soud neuložil vedlejší účastnici, aby podíl stěžovatelky na nemovitostech z konkurzní podstaty vyloučila, ale usnesením ze dne 31. března 2020 č. j. 80 K 66/2000-1847 zrušil předchozí dočasné pozastavení nakládání vedlejší účastnice s danými nemovitostmi a obnovil tak její povinnost k jejich prodeji ve veřejné dražbě. Dle vedlejší účastnice je to tedy naopak stěžovatelka, která cílí na dosažení prospěchu z protiprávního jednání, kterým byla kupní smlouva představující simulovaný zajišťovací převod práva obcházející zákaz propadné zástavy, pročež se úpadce dostal do situace, kdy nemohl standardní cestou uspokojit své věřitele. Tyto skutečnosti dle vedlejší účastnice stěžovatelka účelově opomíjí. Operuje-li stěžovatelka v tomto či v jiném dřívějším řízení se skutečností, že žaloba vedlejší účastnice na určení vlastnického práva úpadce k daným nemovitostem byla zamítnuta, pak vedlejší účastnice zdůrazňuje, že se tak stalo pouze z "nemeritorních důvodů" - tj. pro absenci jejího naléhavého právního zájmu na takovém určení. Vedlejší účastnice dále tvrdí, že posuzovaná ústavní stížnost je jen dalším projevem snahy stěžovatelky o přezkum důvodů soupisu předmětných nemovitostí do konkurzní podstaty úpadce. Jde přitom o zpochybňování práv a povinností vedlejší účastnice dle příslušných ustanovení ZKV a závěrů na ně navazující ustálené judikatury, dle které je zřejmé, že z majetku příslušejícího do konkurzní podstaty patří do této podstaty i užitky z tohoto majetku a správci konkursní podstaty svědčí i práva na ochranu jeho držby. Případné vyhovění posuzované stížnosti ze strany Ústavního soudu stěžovatelce by tak představovalo zpochybnění konstantní judikatury obecných soudů včetně dovolacího soudu. Dle názoru vedlejší účastnice nic stěžovatelce nebrání v tom, aby její domnělá práva chránila žalobou z lepšího práva proti těm konkurzním věřitelům, kteří by snad mohli být neoprávněně (nadměrně) uspokojeni k její tíží pořadem práva konkurzního. V samotném závěru svého vyjádření pak vedlejší účastnice procesně navrhla, aby s ohledem na shora uvedené Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítl.
V.
Replika stěžovatelky