13. Na uvedená vyjádření zareagovala stěžovatelka mimořádně rozsáhlou replikou, v níž se na dvaceti stranách souvislého textu vymezuje vůči tvrzením a skutečnostem z vyjádření dovolacího soudu a vedlejší účastnice. Přitom ještě jednou shrnuje její shora popsanou argumentaci, avšak koncepčně bez žádných podstatných novot či doplnění. Stěžovatelka v replice zdůrazňuje, že v konkursním řízení účastnice a konkursní soudy učinily "řadu nesprávných a nezákonných úkonů" a ona se těmto úkonům pouze brání. Úvahy dovolacího soudu o tom, že namísto ochrany ústavně zaručeného vlastnického práva by se stěžovatelka měla zaměřit na případné řízení o náhradě škody a na žalobu z lepšího práva, stěžovatelka nemůže akceptovat. Obecné soudy neuměly v napadených rozhodnutích uspokojivě vyložit přiléhavost odkazované judikatury na kauzu stěžovatelky a nezohlednily individuální aspekty jejího případu. Napadená rozhodnutí nerespektují dřívejší pravomocné rozsudky, neaplikují základní právní principy a postrádají jakékoli prvky spravedlivého uspořádání vztahů. Řečeno slovy stěžovatelky, přestože jí samotné nepřísluší hodnotit kvalitu právní úpravy obsažené v ZKV, není "samozřejmě náhodou", že v oblasti konkurzního práva musel být přijat zcela nový předpis (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) bez právní kontinuity ve vztahu k ZKV. Stěžovatelka si je sice vědoma toho, že sebelepší právní úpravou a navazující judikaturou nelze zabránit tomu, aby došlo k jejímu zneužívání, což se "přesně stalo" v jejím případě, ale v její věci je výsledkem takového zneužití zásah do jejích ústavně zaručených práv a Ústavní soud by měl zasáhnout. Ačkoli se stěžovatelka "zcela ztotožňuje" s tím, jakým dovolací soud identifikoval právně významné otázky pro toto řízení, zřetelně nesouhlasí s výsledkem jejich posouzení. Stěžovatelka v replice cituje z rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. září 2008 č. j. 5 Cm 274/2001-576 (dále "rozsudek o vlastnictví"), kterým byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na určení, že úpadce je vlastníkem daných nemovitostí, a z něhož má dle stěžovatelky plynout potvrzení platnosti jejího nabývacího titulu k daným nemovitostem, resp. spoluvlastnickému podílu. Posouzení vlastnického práva k daným nemovitostem, resp. k podílu stěžovatelky, k datu podání žaloby vedlejší účastnice, o níž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími, tak proto dle stěžovatelky nevyžadovalo žádné zvláštní odborné znalosti vedlejší účastnice ani konkurzního soudu, jak se nesprávně domnívá dovolací soud. Rozsudek o vlastnictví je pravomocným rozhodnutím o věcném právu, které má účinky erga omnes, tzn. i vůči vedlejší účastnici i vůči konkurznímu soudu. Rozsudek o vlastnictví nabyl právní moci v roce 2008, tento je stále "účinný", tudíž od roku 2008 nemá příslušet žádnému subjektu posuzovat platnost nebo neplatnost kupní smlouvy či relativizovat vlastnické právo stěžovatelky k podílu na nemovitostech. Vedlejší účastnice není oprávněna samostatně posuzovat platnost a neplatnost kupní smlouvy, není subjektem, který může rozhodovat o tom, kdo je nebo není vlastník určité věci. Pokud SKP sepsala nemovitosti z důvodu domnělé neplatnosti nebo neúčinnosti kupní smlouvy, musela tuto v příslušných řízeních také prokázat a v těchto řízeních obstát. Jediným oprávněným důvodem pro soupis stěžovatelčina podílu na daných nemovitostech do konkurzní podstaty mohla proto být zástavní práva ve smyslu § 27 odst. 5 ZKV, avšak i tento důvod v průběhu konkurzního řízení odpadl. Vedlejší účastnice i obecné soudy si tedy byly vědomy toho, že již není "pro koho" v konkurzu stěžovatelčin podíl na nemovitostech zpeněžovat, že je tu povinnost vedlejší účastnice vyloučit daný spoluvlastnický podíl z podstaty a že není důvod, proč by měla stěžovatelky cokoli do konkurzní podstaty hradit - k uspokojení pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů, se kterými nemá nic společného. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že by vylučovací žaloba sloužila k definitivnímu určení, zda majetek pojatý do soupisu majetkové podstaty v tomto soupisu nadále zůstane, bude zpeněžen a jeho výtěžek rozdělen zákonným mechanismem. Tento názor dovolacího soudu nijak nereflektuje, že zde mohou nastat skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného práva, na které musí konkurzní subjekty adekvátně reagovat, a to i po skončení řízení o vylučovací žalobě. Dle stěžovatelky nemůže "být přeci pravda", že vylučovací žaloba má za následek definitivní vyřešení příslušnosti věci do podstaty, neboť je povinností správců konkursní podstaty dohlížet na to, zdali součástí konkurzní podstaty toho kterého úpadce nejsou věci, které v ní být (již) nemají, a to bez ohledu na výsledek vylučovací žaloby (zejména, pokud je tato zamítnuta pouze z důvodu opožděnosti). Stěžovatelka rovněž uvádí, že zamítnutí vylučovací žaloby má toliko za následek vyvratitelnou právní domněnku oprávněnosti soupisu věci do podstaty vyjádřenou v ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, nikoli nevyvratitelnou domněnku, jak opakovaně judikoval dovolací soud. Nevyvratitelná domněnka je obsažena až v insolvenčním zákoně v jeho § 225 odst. 3. Konstrukce důsledků opožděné vylučovací žaloby je ovšem v ZKV odlišná, když § 19 odst. 2 ZKV zní: "V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně." Tedy uvedená konstrukce připouští důkaz opaku. Stěžovatelka dále v replice detailně rozporuje samotnou oprávněnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči stěžovatelce a nároku na vyklizení daných nemovitostí, když především primárně tvrdí, že již konstrukce žaloby je zřetelně chybná, jelikož stěžovatelka dané nemovitosti v předmětném období sama neužívala (ani částečně). Obecnými soudy přiznaný nárok na úhradu dané peněžní částky je proto rozporný s § 18 odst. 3 a 4 ZKV. Stěžovatelka se necítí být v daném řízení vůbec pasivně legitimovaným subjektem a nemůže být povinována vydat vedlejší účastnici jakékoli bezdůvodné obohacení či ji nahrazovat jakoukoli škodu. Závěrem repliky stěžovatelka shrnula, že ke dni podání žaloby neměla vůči konkurzní podstatě a vůči konkurzním věřitelům již žádné povinnosti, neboť povinností, které na sebe stěžovatelka převzala koupí podílu na nemovitostech od úpadce vůči zajištěným věřitelům, se v průběhu konkurzního řízení zcela zprostila. Vedlejší účastnice v řízení konstantně chybuje a soupisu podílu na daných nemovitostech jen zneužila k tomu, aby nedovoleně čerpala peněžní prostředky od stěžovatelky (a od původního nájemce daných nemovitostí) do konkurzní podstaty nad výši, která byla potřeba pro uspokojení zajištěných věřitelů, čímž způsobila úpadek tohoto původního nájemce a stěžovatelku ekonomicky zcela vyčerpala, a navíc za období, kdy k tomuto nebyla oprávněna. Konkursní podstata především z důvodu dražby daných nemovitostí vykazuje obrovský přebytek, když disponuje částkou přesahující 500 mil. Kč, což několikanásobně převyšuje přihlášené pohledávky v konkurzu, natož pak pohledávky oddělených věřitelů, tzn. nároky na zaplacení dalších částek a na vyklizení nemovitostí jsou již jen z tohoto důvodu nedůvodné.
VI.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost byla podána stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka vyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny opravné prostředky zákonem jí poskytnuté k ochraně jejích práv.
15. U otázky včasnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu, ve kterém tato směřuje proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, je nepřípustná pro opožděnost, přičemž pro posouzení její včasnosti bylo rozhodující doručení doplnění ústavní stížnosti Ústavnímu soudu (17. ledna 2022), které zcela zjevně nastalo po uplynutí dvouměsíční lhůty určené pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (jež počala běžet doručením napadeného usnesení dovolacího soudu stěžovatelce). Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná.
VII.
Vlastní posouzení návrhu Ústavním soudem
16. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti, vyjádřením dovolacího soudu, vyjádřením vedlejšího účastníka, repliky stěžovatelky a obsahem příslušného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, ve které byla shledána přípustnou, není důvodná.
17. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud není další přezkumnou instancí - k výkladu a aplikaci běžného zákona jsou povolány právě obecné soudy [viz např. nález ze dne 13. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419) či nález ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857), veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné i na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud soudní intepretaci zákonných norem, pokud tato neodporuje ústavněprávním požadavkům, nepřehodnocuje [viz např. nález ze dne 30. listopadu 2016 sp. zn. I. ÚS 1524/15 (N 229/83 SbNU 575) či nález ze dne 3. září 2012 sp. zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219)].
18. Podstatou projednávané věci jsou dle ústavní stížnosti sice formálně otázky omezení vlastnického práva a soudní ochrany tohoto práva u stěžovatelky jakožto osoby odlišné od úpadce, jejíž majetek byl v konkursním řízení vedeném podle ZKV zapsán do soupisu konkursní podstaty, nicméně materiálně se jeví, že stěžovatelka se pomocí lidskoprávní argumentace snaží docílit přezkumu počínání vedlejší účastnice, potažmo konkursního soudu. Hlavní tezi stěžovatelky lze totiž shrnout tak, že obecné soudy v řízení o žalobě vedlejší účastnice nepřistoupily na stěžovatelčin požadavek opakovaného přezkumu oprávněnosti trvání zařazení daných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce jako předběžné otázky a proto akceptovaly zneužití zákonného omezení jejích vlastnických práv pro jiné než legitimní účely a apriorně jí odepřely nejefektivnější argument, jehož pomocí by se v reálném čase bývala mohla domoci ochrany svého majetku (a preventivně zamezit dalším negativním důsledkům tvrzeného nezákonného počínání vedlejší účastnice).
19. Ústavní soud však již v dřívější věci stěžovatelky, která s nyní projednávanou věcí zčásti přímo souvisí a v níž ústavní stížnost vycházela z obdobné argumentace jako stížnost nyní posuzovaná, rozhodl shora odkazovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 1542/20. V tomto nálezu dospěl (mimo jiné) k závěru, že ani při dodatečně tvrzeném odpadnutí důvodu zařazení určitého majetku do soupisu konkursní podstaty aktuálně neexistuje v českém ústavním pořádku záruka na opětovné (nové) projednání vylučovací (excindační) žaloby dotčené osoby poté, co již jednou o této žalobě bylo rozhodnuto, a to především z důvodu naplňování účelu konkursního řízení, které je nutno posuzovat komplexně, a mezi něž zcela jistě patří i co možná nejrychlejší uspokojení věřitelů toho které úpadce (k tomu viz zejm. body 42 až 47 uvedeného nálezu). Nyní rozhodující senát považuje tento právní závěr za nosný závěr odůvodnění daného rozhodnutí Ústavní soudu vydaného ve formě nálezu s důsledky z toho vyplývajícími a zároveň neseznal důvod pro postup dle § 23 zákona o Ústavním soudu. A pokud tedy platí, že možnost znovuotevření procesního prostoru pro opakované autoritativní posuzování otázky odůvodněnosti (oprávněnosti) zařazení určité věci do konkursní podstaty soudem není ústavním imperativem v rámci konkursu, tím spíše je nutno respektovat právní názory obecných soudů vyslovené v napadených rozhodnutích opřené o shora citovanou judikaturu dovolacího soudu, že takové posouzení jim nepřísluší ani při řešení předběžných otázek v civilních sporech vedených mimo konkursní rámec. Pokud by se totiž měla prosadit argumentace ražená stěžovatelkou, znamenalo by to v jejím důsledku jednak (přinejmenším nepřímé) prolomení lhůt předepsaných zákonodárcem pro podávání vylučovacích žalob, neboť příslušnost určité věci do konkursní podstaty by se jako předběžná otázka mohla řešit v (teoreticky) neomezeném počtu později vedených civilních sporů, jednak (nikoli nepravděpodobnou) variantu, že si jednotlivé obecné soudy rozhodující tyto spory posoudí předběžné otázky řešící co v konkrétní konkursní podstatě po právu je či není od sebe odlišně (nejednotně). Za takového stavu by vylučovací žaloby do značné míry postrádaly praktický smysl a tento nový - stěžovatelkou požadovaný - výklad by negoval objektivní potřebu určité konečnosti (finality) určení, zdali pro účely konkursního řízení je určitá věc součástí konkursní podstaty či nikoli. Z pohledu Ústavního soudu pak s těmito úvahami neoddělitelně souvisí požadavek na rozumnou předvídatelnost soudního rozhodování a stabilitu práva, který plyne z pojmu materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a který by důvodně mohl být při přijetí stěžovatelkou prosazovaném přístupu popřen. Princip předvídatelnosti rozhodování značí, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že soudy (ale i jiné orgány veřejné moci) budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat obecně vzato stejně, a to i při řešení předběžných otázek. Pouze takový postup totiž respektuje právní jistotu, přičemž nelze opomíjet, že toliko jeho důsledné dodržování se významně pozitivně projevuje i v rámci celkového nazírání společnosti na význam a roli práva [k tomu viz např. nález ze dne ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391)]. Ústavní soud v tomto směru podpůrně odkazuje na nález ze dne 10. července 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 (N 130/50 SbNU 139), ve kterém posuzoval situaci, kdy obecný soud řešil tutéž předběžnou otázku ve dvou věcech zcela opačně - v restitučním řízení označil určitou kupní smlouvu jako neplatnou, v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem pak tutéž smlouvu označil za platnou. Ústavní soud zde poměrně jasně konstatoval, že při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Současná praxe dle názoru Ústavního soudu téměř zaručuje jednotný náhled obecných soudů na to, co je či není součástí té které konkursní podstaty, což je stav žádoucí. Ani z případných pochybení vedlejší účastnice či konkursního soudu ve stěžovatelčině věci (které však Ústavní soud blíže nezkoumal, není s to si o nich v tomto řízení učinit spolehlivý obraz a zůstávají proto pouze v čistě hypotetické rovině) nelze korektně dovodit ústavní požadavek na takto zásadní (a v důsledku systémovou) revizi závěrů dovolacího soudu v oblasti účinků rozhodnutí o vylučovacích žalobách, jichž se stěžovatelka domáhá. Také Ústavnímu soudu se jeví, že se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů vydaných mimo konkursní rámec (ve věci žaloby na plnění) snaží docílit přezkumu údajně nezákonného postupu vedlejší účastnice (a potažmo konkursního soudu) a zvrácení neúspěchu s vylučovací žalobou, což se však míjí s podstatou nyní projednávané věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti do věci zpětně navrací argumentaci, která se týká odborné péče vedlejší účastnice a dohlédací činnosti konkursního soudu, což má s ústavností řízení o žalobě na plnění jen pramálo co do činění. Tento závěr platí o to více, že stěžovatelka má či bude mít k dispozici další právní prostředky nápravy (reparačního charakteru) jí tvrzených nezákonností nastalých v konkursním řízení tak, jak tyto přehledně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval dovolací soud (přičemž na tyto souvislosti upozornil i Ústavní soud v bodě 48 nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/20). Ústavní soud nerelativizuje případné náklady a rizika neúspěchu spojená s těmito právními prostředky, nicméně jejich existenci a dostupnost nelze přehlížet.
20. Ani v ostatních aspektech výkladu podústavního práva předestřených stěžovatelkou Ústavní soud vůči napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu žádné ústavně relevantní výhrady nemá. V tomto ohledu stěžovatelčina ústavní stížnost zcela zjevně nevykazovala požadovaný ústavní přesah. Napadený rozsudek odvolacího soudu dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil učiněná skutková zjištění a jím dosažené právní závěry. Rovněž dovolací soud srozumitelně a jasně vyložil, proč otázky vznesené stěžovatelkou v dovolání jeho přípustnost nezakládají. Napadená rozhodnutí tak nejsou zatížena deficitem soudní svévole; oba obecné soudy jimi adekvátně aplikovaly podústavní právo a dovolací soud skrze usnesení obhajitelně realizoval jemu ze zákona náležející úsudek v postavení sjednotitele judikatury. K jednotlivým námitkám, které stěžovatelka v ústavní stížnost vznesla, Ústavní soud odkazuje na příslušené body odůvodnění napadených rozhodnutí, k nimž nemá ze své pozice garanta ústavnosti cokoli významného dodat. Snad jen k tvrzení stěžovatelky o tom, že § 19 odst. 2 ZKV ve skutečnosti obsahuje domněnku vyvratitelnou, nikoli nevyvratitelnou, odkazuje Ústavní soud na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia dovolacího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to konkrétně na bod XXIX., v němž dovolací soud danou otázku postavil na jisto. Argumentuje-li stěžovatelka v tomto směru toliko jazykovým vyjádřením (specifickými formulacemi) právních domněnek tak, jak jsou nyní důsledněji užívány v (novém) občanském zákoníku, který byl ale zákonodárcem přijat přibližně o 20 let později než ZKV, jde o izolovaný argument bez zohlednění účelu a smyslu dané právní domněnky, a rozhodně nejde o argument způsobilý zvrátit mnohaletou ustálenou aplikační praxi. Stejně tak stěžovatelkou uplatněná námitka o překážce věci rozhodnuté, tedy o pravomocném určení vlastníka daných nemovitostí prvostupňovým rozsudkem o vlastnictví, je nepřiléhavá již proto, že jak vyslovil dovolací soud v rozhodnutí R 81/2005, ani případné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva třetí osoby k věci zapsané v konkursní podstatě není takovou právní skutečností, která by měla za následek vyloučení této věci ze soupisu majetku patřícího do konkurzní podstaty. Dále je poukaz stěžovatelky na překážku věci rozhodnuté irelevantní (a značně zavádějící) také proto, že jaksi opomíjí fakt, že Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací zamítavý výrok rozsudku o vlastnictví pro věcnou správnosti sice potvrdil, avšak s dosti odlišným odůvodněním, když (opět s odvoláním na judikaturu dovolacího soudu) dospěl k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na požadovaném určení vlastníka daných nemovitostí, a to vzhledem k tomu, že jako správkyně konkurzní podstaty v mezidobí sepsala dané nemovitosti do podstaty úpadce (k tomu viz předposlední odstavec na str. 5 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2009 č. j. 11 Cmo 36/2009-667). Z uvedeného plyne, že otázka vlastnictví daných nemovitostí není otázkou pravomocně rozhodnutou, neboť především u zamítavého soudního rozhodnutí je vždy nezbytné výrok posuzovat v souvislosti s jeho odůvodněním. K tomuto lze podpůrně odkázat např. na usnesení dovolacího soudu ze dne 18. října 2016 sp. zn. 22 Cdo 3822/2016, v němž dovolací soud jednoznačně vyslovil, že v případě, kdy je žaloba na určení vlastnického práva zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř., nelze takové rozhodnutí interpretovat tím způsobem, že osoba, jejíž vlastnické právo mělo být určeno, není vlastníkem určité věci, nýbrž jen tak, že v daném případě na posuzovaném určení nebyl dán naléhavý právní zájem.
21. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy se při posuzování žaloby vedlejší účastnice na plnění proti stěžovatelce ani při vydání napadených rozhodnutí nedopustily žádného pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení kteréhokoli základního práva stěžovatelky. Pro takovou diskontinuitu ve výkladové a aplikační praxi ohledně řešení předběžných otázek, jíž se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti domáhá, Ústavní soud neshledal žádné, natož dostatečné, důvody.
VIII.
Závěr
22. Ústavní soud proto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků nálezem tak, že ústavní stížnost v části, ve které směřovala proti rozsudku odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) a usnesení dovolacího soudu, podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl (výrok I). V části, ve které směřovala proti rozsudku soudu prvního stupně ji, odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost (výrok II).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu