133. V situacích potenciálně závažných tvrzení, která však nejsou zcela srozumitelná nebo konkrétní, by žádoucím postupem mělo být, že vyslýchající poskytne prostřednictvím nenávodných otázek či výzev vypovídajícímu možnost upřesnit své tvrzení tak, aby si mohl udělat o popisovaném skutkovém ději co nejjasnější představu (v částech relevantních pro trestní řízení). Teprve z ní je totiž možné odvodit jakékoliv právní hodnocení předmětného jednání.
134. V daném případě orgány činné v trestním řízení nepostupovaly popsaným způsobem a stěžovatelčino tvrzení ponechaly značně neurčité. Tím se její situace odlišuje od předchozích stěžovatelek, neboť neurčitost tvrzení první stěžovatelky bylo možné připsat deficitům její paměti a tvrzení druhé a třetí stěžovatelky byla vyhodnocena jako určitá alespoň v takové míře, aby orgány činné v trestním řízení mohly vyřešit otázku naplnění podmínek trestní odpovědnosti podezřelého. Popis události stěžovatelkou (viz č. l. 183 až 186 spisu policejního orgánu) však nedává podle Ústavního soudu možnost učinit si o průběhu popisovaného pohlavního styku jasnou představu. Tomu pak odpovídá zcela neurčitý popis situace v usnesení o odložení věci. Z něj lze sice seznat, že policejní orgán si o průběhu pohlavního styku učinil přibližnou představu, avšak není zřejmé, o jaké (nejednoznačné) části obsáhlého stěžovatelčina tvrzení ji opřel. K tomu je třeba doplnit, že Ústavní soud vycházel pouze ze zachyceného stěžovatelčina vyjádření v protokolu o podání vysvětlení. Pokud její vysvětlení nebylo řádně zaznamenáno nebo si policejní orgán učinil představu o skutkovém ději na základě jiného (ve spise nezaznamenaného) úkonu, trpí tím jeho postup jiným ústavně relevantním deficitem, znemožňujícím přezkum jeho činnosti orgány státního zastupitelství a Ústavním soudem. Trpí-li popis posuzovaného jednání deficitem neurčitosti v takové míře, jako v případě stěžovatelky (bod 11 usnesení obvodního státního zastupitelství), je podle Ústavního soudu nutné dospět k závěru o nesplnění povinnosti účinného vyšetřování, neboť není ani zřejmé, jaké jednání bylo vyšetřováno.
135. Kupříkladu není podle vnímání Ústavního soudu z obsáhlého vyjádření stěžovatelky zřejmé, zda pohlavní styk bez kondomu probíhal ještě předtím, než jej stěžovatelka spatřila sundaný v ruce podezřelého, zda "výměna názorů" na pokračování aktu probíhala během trvání soulože, zda ještě během konverzace podezřelý stěžovatelku "zavalil", nebo zda stěžovatelka nějak navenek projevila svůj psychický stav vyjádřený slovy "nechala jsem to být". Tyto pouze příkladmo uvedené okolnosti mohou mít podle Ústavního soudu vliv na posouzení trestní odpovědnosti podezřelého (například pro řádné objasnění existence či absence seznatelné bezbrannosti stěžovatelky). Stěžovatelka se ve svém popisu mnohem více zaměřila na své vnitřní prožívání a zpracování situace (zřejmě v domnění jejich důležitosti), které je však z hlediska naplnění podmínek trestní odpovědnosti zásadně irelevantní. To však podle Ústavního soudu nebránilo policejnímu orgánu pokusit se zaměřit stěžovatelčinu výpověď na průběh skutkového děje, aniž by tím snižoval její případnou důkazní hodnotu. Zda (ne)bylo stěžovatelčino soustředění na danou věc možné (např. pro silné psychické rozrušení), nelze z protokolu seznat.
136. Bez popsaného postupu není možné stěžovatelčino tvrzení právně posoudit a v návaznosti na to zvolit další procesní postup. Důležitost objasnění obsahu tvrzení stěžovatelky je podporována rovněž okolnostmi dané trestní věci. Vedle mimořádně intimní povahy předmětného jednání, z nějž logicky vyplývá snížená schopnost stěžovatelky jej toliko odosobněně popsat, jde o relativně nízký věk stěžovatelky, předpokládaná nezkušenost s trestním řízením, rozsah dané trestní věci (vedle značného množství potenciálních obětí rovněž časový rozsah údajného páchání zvyšuje důležitost efektivního postupu státních orgánů) a konečně i osobu podezřelého, jehož vzdělání a důležitá veřejná funkce pochopitelně neopravňují vyšetřovací orgány překračovat platné právní normy upravující jejich postupy, ale zároveň v mezích jejich působnosti nemohou budit dojem příčiny jejich pasivity. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že podezřelý k předmětnému pohlavnímu styku nic konkrétního neuvedl.
137. Dále považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že podle obsahu spisu se policejní orgán nepokusil ani zajistit elektronickou komunikaci, v níž stěžovatelka podezřelého konfrontovala s jeho chováním a požadovala jeho omluvu, ani vyslechnout tehdejší partnerku podezřelého, která stěžovatelce měla sdělit, že ví, co jí podezřelý provedl. Jde tedy rovněž o důkazy, které by mohly nejasný skutkový děj popisovat.
138. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky na účinné vyšetřování, a tedy na ústavně konformní aplikaci ustanovení trestních předpisů týkajících se přípravné fáze trestního řízení, podle čl. 3 Úmluvy (viz bod 46). Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí státních zastupitelství. Prvním nezbytným krokem k nápravě popsaných pochybení bude komplexně posoudit, zda si lze na základě již opatřených důkazů učinit jasno v otázce stěžovatelkou tvrzeného skutkového děje, a tento buď popsat a následně rozhodnout o jeho právní kvalifikaci, anebo nechat za tímto účelem doplnit dokazování. K takovému posouzení je podle Ústavního soudu příslušné zejména dozorové státní zastupitelství, jehož názory jsou v těchto ohledech klíčové a jemuž je činnost policie (včetně plnění konkrétních úkolů) podřízena. Proto Ústavní soud s ohledem na zásadu hospodárnosti trestního řízení zrušil toliko obě rozhodnutí orgánů státního zastupitelství. Ve znovu otevřeném stížnostním řízení bude rovněž úkolem obvodního státního zastupitelství konkrétněji reagovat na obsáhlé námitky uplatněné stěžovatelkou ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu.
VII.e K tvrzenému porušení práv páté stěžovatelky
139. Pátá stěžovatelka při podání vysvětlení uvedla, že s podezřelým se prostřednictvím sociálních sítí seznámila v březnu 2016 a po několika dnech psaní si domluvili schůzku v Y, kde bydlela. Když se v ranních hodinách vraceli unavení z návštěvy několika podniků, nabídla mu, že u ní může přespat, avšak s výslovným upozorněním, že to není pozvánka k sexu. Po ulehnutí do postele na ni začal podezřelý sahat a přemlouvat ji k pohlavnímu styku. Odstrkovala ho rukama i nohama a verbálně vyjadřovala nesouhlas. Podezřelý se na ni navaloval svým tělem. Tento jeho nátlak trval tak dlouho, až se stěžovatelka rozhodla jeho jednání strpět, protože už neměla sílu k odporu. Vzhledem k opilosti si stěžovatelka nevybavuje detaily (jak to proběhlo a co podezřelý dělal).
140. Policejní orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla zájem o pohlavní styk s podezřelým, ale ten na ni činil psychický nátlak, kterému podlehla. Nátlak ovšem neměl podobu naplňující skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, neboť podezřelý neužil násilí či pohrůžky násilí a stěžovatelka se nenacházela ve stavu bezbrannosti.
141. Podle dozorového státního zastupitelství při takto zjištěném skutkovém stavu nelze mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost dospět k závěru, že podezřelý násilím překonal vážně míněný odpor stěžovatelky a nemohl se domnívat, že přes počáteční odpor se stykem souhlasí. Případně mohl jednat v tzv. skutkovém omylu. Pocity zneužití mohly být u stěžovatelky vyvolány také zklamáním z pozdějšího vývoje vztahu s podezřelým. Provádění dalších důkazů by bylo nadbytečné, neboť nemohou přinést více informací.
142. S uvedenými závěry se plně ztotožnilo i dohledové státní zastupitelství.
143. Po zvážení výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv.
144. Orgánům činným v trestním řízení stěžovatelka vytýkala nesprávné hodnocení zjištěných skutkových okolností a nedostatečné (resp. žádné) prověřování stěžovatelčina tvrzení. Taková pochybení, která by měla mít vliv na výsledek řízení, Ústavní soud neshledal.
145. Z důkazního hlediska je situace stěžovatelky obdobná situaci první stěžovatelky. Ani v jednom případě nemůže být jejich tvrzení základem zahájení trestního stíhání, neboť dostatečně určitě nelíčí klíčové okamžiky tvrzeného útoku. Na rozdíl od čtvrté stěžovatelky, jejíž vyjádření bylo rovněž značně neurčité, však první a pátá stěžovatelka výslovně a opakovaně uvedly, že si na průběh klíčových okamžiků již nepamatují. Nelze tedy dospět k závěru, že by se podezřelý dopustil jakéhokoliv násilného jednání, kterým by si na stěžovatelce vynutil pohlavní styk. Pojem sahání či osahávání (navíc časově a fyziologicky nezařazený) nelze a priori chápat jako násilí, i když na něj stěžovatelka reagovala odstrkováním. Tím samozřejmě Ústavní soud nenaznačuje, že je takové chování právně přijatelné. Nenaplňuje však (bez bližšího určení) znaky skutkové podstaty znásilnění. Za zcela neurčitý (a k proběhlému pohlavnímu styku neurčitě vztažený) je třeba považovat i pojem "navalení tělem". Časová i dějová neurčitost pak nedávají rovněž šanci posoudit, zda stěžovatelka byla ve stavu bezbrannosti (stěžovatelka jej doprovází zcela neurčitým tvrzením o nedostatku sil k odporu).
146. Lze tedy uzavřít, že ze stěžovatelčina popisu děje nelze dospět k natolik jednoznačnému poznání dané události, které by umožňovala dospět k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty znásilnění. Jakkoliv nelze vyloučit, že tento důkazní stav je kromě únavy a opilosti způsoben rovněž vytěsněním zraňujícího jednání podezřelého, nemůže ani tato potencialita obrátit ve prospěch stěžovatelky zásady hodnocení důkazů v trestním řízení. Jinak řečeno, stěžovatelčino tvrzení důvodné podezření ze spáchání trestného činu ani nepotvrzuje, ale nevylučuje. Takový stav důkazní nouze je vždycky problematický a zanechává nejen účastníky, nýbrž i širší veřejnost ve stavu nežádoucí nejistoty. Ačkoliv z právního hlediska se neprokázaní viny, jakožto právní fikce, kvalitativně rovná prokázání neviny, z hlediska neprávních dopadů na zúčastněné osoby a potažmo celou společnost zanechává následky značně odlišné.
147. Nápravu stavu důkazní nouze přitom nelze očekávat ani od stěžovatelkou navrhovaného doplnění dokazování. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka výslovně uvedla, že si detaily události nepamatuje "vzhledem k té situaci a stavu, ve kterém jsem se nacházela", nelze od výslechu jejích přátel, kterým se po dlouhé době s událostí svěřila, očekávat znalost takových detailů. Jde-li o prokázání negativních následků události na stěžovatelce (včetně možných projevů traumatu), pak ty žádný z orgánů činných v trestním řízení nezpochybnil. Z toho důvodu mohly pro nadbytečnost odmítnout rovněž doplnění dokazování zprávou nebo výslechem stěžovatelčina psychoterapeuta a znaleckým zkoumáním. Objeví-li se v budoucnu k průběhu daného večera jiné relevantní důkazy, bude samozřejmou povinností orgánů činných v trestním řízení se jejich obsahem zabývat, neboť odložení věci není postupem zakládajícím překážku věci rozhodnuté (viz bod 86).
148. Co se týče role znaleckého zkoumání při posuzování věrohodnosti jakékoliv výpovědi (nota bene objektivně neurčité), považuje Ústavní soud za nutné se závěrem vyjádřit k obsáhlé polemice stěžovatelek a orgánů činných v trestním řízení k užívání tohoto důkazního prostředku. Zkoumání věrohodnosti je podle Ústavního soudu vždy (a tedy i v případech sexualizovaného násilí) nanejvýš nepřímým důkazem s omezenou vypovídací hodnotou k posuzovanému skutku. Jde-li o posuzování věrohodnosti konkrétní výpovědi (tzv. specifické věrohodnosti), nepřísluší vůbec znalcům takovou otázku posuzovat. Posuzování obecné věrohodnosti má velmi omezenou využitelnost. Ústavnímu soudu je z jeho vlastní úřední činnosti známo, že drtivá většina osob (ať už domnělých pachatelů nebo obětí) dokáže prožité události uchovat v paměti a následně je přiměřeně reprodukovat. V tomto směru se tak využitelnost takového zkoumání omezuje na odhalení extrémních jevů, ať již neschopnosti lhát anebo snížené schopnosti vypovídat pravdivě (tzv. bájivá lhavost, ovšem i jí postižená osoba může v konkrétní věci vypovídat pravdivě). Ačkoliv hraje znalecké zkoumání nezastupitelnou roli pro diagnostiku osobností zúčastněných, jako důkazní prostředek k poznání skutkového děje trpí v České republice spíše deficitem alibistického nadužívání autority znalce. Představu, že v současné době dokáží znalci z oblasti psychologie bezpečně potvrdit pravdivost popisovaného skutkového děje, je nutné označit za nerealistickou. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, nic by státům v boji s kriminalitou nebránilo reformovat podobu trestního řízení k nahrazení soudců znalci. Bohatá kazuistika dokládá, že znalci, na které navíc Česká republika neklade srovnatelné nároky stran přezkoumatelnosti jejich závěrů, nejsou při posuzování věrohodnosti výpovědí o nic méně náchylní k omylům než orgány činné v trestním řízení. Těm jediným tak zůstává legitimita (a povinnost) řádně vyhodnotit věrohodnost jednotlivých důkazů.
149. Z uvedených důvodů Ústavní soud nemohl ústavní stížnosti vyhovět, pročež návrh na zrušení napadených rozhodnutí zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování hájitelného tvrzení páté stěžovatelky, zvolily v její věci nesprávný procesní postup nebo dokonce postup způsobující nadbytečnou sekundární viktimizaci, ústavně nekonformním způsobem aplikovaly ustanovení trestního zákona, anebo dospěly k závěrům, které by byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (viz bod 46).
VIII. Závěr
150. Ústavní soud si je vědom intenzivní a složité veřejné debaty, která k problematice sexualizovaného násilí probíhá. Ústavní soud se ze své role nemůže do této debaty zapojit jinak než pojmenováním ústavních zásad, kterých se její předmět nějak dotýká, a trváním na jejich dodržování. Jeho závěry nemohou být chápány jako politický apel, jímž se snad snaží do této debaty zasahovat. Nadto je třeba pamatovat, že předmětem projednávané věci bylo jediné konkrétní trestní řízení.
151. K samotnému trestnímu řízení Ústavní soud připomíná již zdůrazněný závěr o jeho trvající otevřenosti co do právního i skutkového výsledku. Ústavní soud nemohl (a jeho závěry tak nelze interpretovat) rozhodovat o povinnosti zahájit trestní stíhání podezřelého. Právo, jehož porušení v případě čtvrté stěžovatelky Ústavní soud shledal (práva na účinné vyšetřování), má především povahu nároku tzv. náležité péče (srov. např. bod 35 nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14), která souvisí s povinností státu vyvinout dostatečně kvalifikovanou snahu řádně uchopit a vyšetřit údajná závažná porušení lidských práv (a svůj postup přezkoumatelně odůvodnit). Nedostalo-li se stěžovatelce podle Ústavního soudu doposud takové péče v náležité míře, nelze z podstaty věci jakýkoliv výsledek trestního řízení předvídat. Zásah Ústavního soudu proto nelze chápat tak, jakoby se svou autoritou postavil na stranu stěžovatelky v jejím právním "sporu" s podezřelým. Jak v tomto nálezu na příslušných místech uvedl, je si Ústavní soud vědom skutkové a právní složitosti jednání, která byla předmětem hájitelných tvrzení všech stěžovatelek. Bez této složitosti by nejspíše mezi stěžovatelkami a státními orgány k žádné při ani nedošlo. Výsledné právní a skutkové posouzení předmětného jednání, stejně jako volba odpovídající procesní a hmotněprávní reakce na něj, je v rukou odborně kvalifikovaných orgánů činných v trestním řízení.
152. Ústavní soud zásadně nemohl přihlížet k výsledku souvisejícího trestního řízení a znění výsledných odsuzujících rozhodnutí (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2024 č. j. 67 To 60/2024-2284 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. 11. 2023 č. j. 14 T 119/2022-1684), které mu stěžovatelky zaslaly, neboť ty se týkaly skutkově nebo právně odlišných situací. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu, o kterou se opírají i uvedená odsuzující rozhodnutí, je Ústavnímu soudu známa z jeho úřední činnosti a byla podle jeho názoru (s výjimkou čtvrté stěžovatelky) dostatečně zohledněna orgány činnými v trestním řízení v rozhodnutích napadených ústavní stížností.
153. Lze tedy uzavřít, že v dané věci Ústavní soud shledal porušení ústavních práv čtvrté stěžovatelky, pročež s pokyny k nápravě zrušil rozhodnutí dozorového a dohledového státního zastupitelství. V případě ostatních čtyř stěžovatelek Ústavní soud neshledal, že by zásah do jejich ústavních práv dosahoval intenzity jejich porušení. Povaha institutu odložení trestní věci však ani v jejich případě nebrání jakémukoliv novému procesnímu vývoji.
154. Žádaly-li stěžovatelky o anonymizaci rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba konstatovat, že k ní v trestních věcech dochází automaticky v souladu s rozhodnutím předsedy Ústavního soudu podle § 66 odst. 6 Kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu (Org. 36/18).