84. V první řadě jde o stručnost napadených rozhodnutí vzhledem k tomu, že se týkají více poškozených a skutků. K tomu je třeba přičíst obsáhlou argumentaci uplatněnou stěžovatelkami ve stížnosti a podnětu k výkonu dohledu. Jakkoliv je i Ústavní soud toho názoru, že část této argumentace je zjevně nedůvodná, bylo podle něj vhodné na ní reagovat důkladněji, a to zvláště v přezkumných řízeních o opravných prostředcích stěžovatelek. Ústavní soud z nejrůznějších důvodů toleruje, je-li odůvodnění rozhodnutí vydaného pod tlakem časových, organizačních či jiných okolností méně podrobné (srov. např. bod 53 nálezu ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1664/23), má-li účastník možnost domoci se nápravy v řízení o opravném prostředku. S uvedeným souvisí rovněž malá přehlednost napadených rozhodnutí a ne zcela důsledné oddělení právních a skutkových úvah, které je v dané oblasti důležitým prvkem tzv. procedurální spravedlnosti (viz bod 80). Přistoupil-li již policejní orgán k vyloučení věci stěžovatelek ze společného řízení (viz bod 4), nabízí se otázka, zda by z hlediska ochrany jejich práv nebylo přiléhavější rozhodnout o každé stěžovatelce samostatným přehlednějším rozhodnutím.
85. Žádná úvaha Ústavního soudu a žádný jeho závěr nesmí být interpretovány jako závěr o vině nebo závěr o existenci důvodného podezření podezřelého. Proto jej ani nepřibral jako účastníka řízení o ústavní stížnosti. Kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny v čl. 87 Ústavy a on sám, vázán zásadou zákonnosti, si nemůže přisvojovat jiné pravomoci. Postavení účastníka řízení Ústavní soud nepřiznal identifikovanému podezřelému ani v minulosti (viz např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, nebo nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1376/18). Předmětem řízení o ústavní stížnosti bylo posouzení, zda orgány činné v trestním řízení porušily ústavní práva stěžovatelek, přičemž Ústavní soud pochopitelně zohledňoval obsah spisového materiálu, který postoje podezřelého (předcházející vydání napadených rozhodnutí) obsahoval. Zrušením napadených rozhodnutí se právní postavení podezřelého nikterak nemění, zvláště nepřistoupil-li Ústavní soud ani ke zrušení napadeného usnesení policejního orgánu, nýbrž pouze rozhodnutí orgánů státního zastupitelství, vydaných z podnětu opravných prostředků stěžovatelek. Ochrana ústavních i zákonných práv podezřelého nadále zůstává povinností orgánů činných v trestním řízení (§ 2 odst. 4 trestního řádu a § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství).
86. Dále Ústavní soud v duchu výše uvedených závěrů musí respektovat, že při posouzení důkazně "hraničních" případů existuje určitá diskrece orgánů činných v trestním řízení ohledně volby dalšího procesního postupu. Toliko v důkazně jednoznačných situacích může Ústavní soud vytknout orgánům rozhodujícím v přípravné fázi celkový závěr o (ne)stíhání podezřelého. K tomu je však třeba poznamenat, že rozhodnutí o odložení věci fakticky nezakládá překážku věci rozhodnuté, neboť nebrání budoucímu stíhání (srov. čl. 40 odst. 5 Listiny a contrario). Orgány činné v trestním řízení mohou danou trestní věc kdykoliv znovu "otevřít", dospějí-li k závěru, že nové skutkové okolnosti nebo právní skutečnosti (např. změna v judikatuře) opravňují zaujetí odlišného názoru.
VII.a K tvrzenému porušení práv první stěžovatelky
87. Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné stručně shrnout skutek, jak jej popsala stěžovatelka a následné trestní řízení (pro podrobnější popis viz část II.). Ke skutku došlo v březnu 2016 během večírku v jejím bytě, kam podezřelého, kterého do té doby znala jen ze sociálních sítí, pozvala. Podezřelý se neúspěšně pokoušel celý večer navazovat kontakt s různými ženami. Stěžovatelka uváděla, že byla silně opilá a po určité době skončila sama ve svém pokoji s podezřelým, který jí začal líbat a osahávat. Následně zatarasil dveře nočním stolkem, což stěžovatelku zarazilo a vystrašilo. Ač si nepřála pohlavní styk, podezřelý na ní vykonal soulož, přičemž zneužil její opilosti a paralýzy ze strachu, kvůli kterým jeho jednání strpěla. Nedokázala říct, zda proti jednání podezřelého slovně protestovala a zda se svlékla sama. Během pohlavního styku odešli z bytu všichni ostatní účastníci večírku.
88. Po vyhodnocení zajištěných důkazů dospěl policejní orgán k závěru, že není dáno důvodné podezření ze spáchání znásilnění, neboť stěžovatelka, ač nebyla iniciátorkou styku a podezřelý ji do něj "natlačil", nebyla ve stavu bezbrannosti a nedokázala uvést, zda a jak dávala najevo svůj nesouhlas s jednáním podezřelého. Nebylo prokázáno, že by poškozená projevovala odpor či alespoň nevoli v míře, že by jejich překonání bylo možné považovat za donucení.
89. Stěžovatelčinu stížnost zamítlo dozorové státní zastupitelství s tím, že tvrzení obsažená ve stížnosti se významově podstatně liší od podaného vysvětlení. V něm není žádná zmínka ani o použití násilí, ani o vyjádření nesouhlasu s pohlavním stykem. Za násilí státní zastupitelství nemohlo považovat ani přisunutí stolku ke dveřím. Hodnotit takové jednání jako účelové vytvoření překážky v odchodu stěžovatelky z místnosti je podle státního zastupitelství pouhou spekulací. Stěžovatelka neznala důvod tohoto jednání podezřelého a neuvedla, že by jí jakkoliv bránilo v odchodu. Zároveň nebylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že by byla v takovém stavu opilosti, aby šlo o bezbrannost. Ani ve stížnosti neuvedla, jakým násilným způsobem se měl podezřelý pohlavního styku domáhat. Uvádí pouze, že si jej nepřála, a přesto k němu došlo. Takto kusá výpověď, kterou nelze podpořit jiným důkazem, nemůže být důvodem zahájení trestního stíhání. Se všemi těmito závěry se bezvýhradně ztotožnilo i dohledové státní zastupitelství, které zároveň pro nadbytečnost odmítlo doplnění dokazování o zprávu z psychoterapie, neboť dopady události na stěžovatelku jsou zjevné. Od takového důkazu však nelze očekávat zjištění, zda byly tyto následky způsobeny nesporně bezohledným a ponižujícím chováním podezřelého anebo znásilněním.
90. Po posouzení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení neporušily stěžovatelčina ústavní práva. Slovní důraz na absenci stěžovatelčina odporu by se mohl jevit jako příklad výše uvedeného ústavně nekonformního výkladu trestní odpovědnosti pachatele znásilnění zahrnutím podmínek, které jdou nad zákonný rámec daného ustanovení. Takový právní názor by bylo nutné odmítnout. Totéž platí pro případný kategorický názor, že přisunutí nočního stolku ke dveřím není užitím násilí nebo vytvořením stavu bezbrannosti. Daná vyjádření však takto hodnotit nelze, neboť jde fakticky spíše o popis skutkových závěrů, byť postrádajících ideální kvalitu na úrovni srozumitelnosti (viz bod 80).
91. K posouzení samotných skutkových závěrů (při vědomí vlastní omezené role jejich přezkumu) považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že těžištěm celé důkazní situace je výpověď stěžovatelky. Tu lze sice hodnotit jako tzv. hájitelné tvrzení, přesto však neposkytuje dostatečný základ pro zahájení trestního stíhání (blíže body 128 a násl.). Podle Ústavního soudu nebyla v dané věci porušena povinnost řádně hodnotit stěžovatelčinu výpověď s přihlédnutím k ostatním nepřímým důkazům v takové míře, aby to opravňovalo zásah Ústavního soudu. Přesto považuje Ústavní soud uvést k důkazní situaci následující.
92. Důkazní stav nelze podle Ústavního soudu hodnotit jako tzv. situaci tvrzení proti tvrzení [srov. např. nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16]. Podezřelý se totiž k danému skutku fakticky vůbec nevyjádřil. Uvedl pouze "ano, se slečnou jsem měl pohlavní styk. Pamatuji si jen to, že to bylo konsenzuální, a pak jsem tam zůstal (...)" (podání vysvětlení na č. l. 41 spisu policejního orgánu). Podle protokolu policejní orgán na toto vyjádření nijak nenavázal, ačkoliv na svou otázku ("jak pohlavní styk vypadal?") odpověď nedostal. Pojem "konsenzuální" není podle Ústavního soudu možné chápat jako popis děje, nýbrž jako jeho hodnotové posouzení. Z vysvětlení podezřelého tak nevyplývá žádný skutkový poznatek (např. z čeho usoudil na konsenzuálnost styku), který by umožnil "rozklíčovat" kontext celé situace z hlediska posouzení jeho úmyslu. K tomu je nicméně třeba dodat, že zvláště podezřelý má při podávání vysvětlení právo doprovázet své odpovědi vlastními hodnotícími úvahami (čl. 40 odst. 3 Listiny), případně sdělení jakékoliv informace odmítnout (čl. 40 odst. 4 Listiny). Právě z toho důvodu nelze zaznamenanou absenci snahy policejního orgánu o bližší zjištění považovat za pochybení, a to zvláště v situaci, kdy podezřelý v průběhu podání vysvětlení již na několik otázek odmítl odpovídat. Na druhou stranu však nemůže jeho vyjádření logicky založit jakékoliv nové důvodné pochybnosti, neboť nepředstavuje skutkové tvrzení, stojící svým obsahem proti tvrzení stěžovatelky.
93. Důvodné pochybnosti však bylo možné dovodit již ze samotné výpovědi stěžovatelky. Tu lze označit za hájitelné tvrzení, avšak rovněž za hlavní zdroj vzniklé důkazní nouze. Jedinou podstatnou konzistentní informací je popis jejích pocitů (nepřála si pohlavní styk), nikoliv však popis jednání zúčastněných, ani jeho kontext. Vyjádření obsahuje takové nejasnosti, příp. nesrovnatelnosti s předchozími vyjádřeními, že při absenci dalších důkazů fakticky vytváří důkazní nouzi, kterou lze vyhodnotit jedině podle pravidla in dubio pro reo. Ačkoliv nebyl zjištěn důvod nevěřit stěžovatelce, že pohlavní styk nechtěla, není spáchání znásilnění nezbytně jedinou možností, jak k němu mohlo dojít. Z popisu situace stěžovatelkou nelze ani dovodit, zda se nacházela ve stavu bezbrannosti. Stěžovatelka si kupříkladu nevybavuje, jak v dané situaci s podezřelým komunikovali, anebo zda se vysvlékla sama. Tím samozřejmě Ústavní soud nepřenáší odpovědnost za jednání podezřelého na stěžovatelku. Trestní stíhání však musí být podloženo důkazy určité "kvality", kterých se k vyjasnění popsané důkazní nouze nedostává. Nelze tedy vyloučit, že určité jednání, které si stěžovatelka nepamatuje (např. vysvléknutí se), nemohl podezřelý (alespoň v tzv. skutkovém omylu) vnímat jako vyjádření souhlasu s pohlavním stykem.
94. Orgány činné v trestním řízení se nespokojily pouze s vysvětlením stěžovatelky, aby v něm hledaly jakýkoliv náznak rozporu, ale konfrontovaly jeho obsah s dalšími důkazy (zejména vysvětleními svědků a komunikací mezi stěžovatelkou a její kamarádkou). Z toho vyplynulo, že popis událostí se v jednotlivých důkazech lišil, což policejní orgán musel nezbytně zohlednit. Stejně tak nebylo možné ustanovit pravděpodobný vztah příčinné souvislosti mezi "zabarikádováním" pokoje nočním stolkem a úmyslem podezřelého znásilnit stěžovatelku. To potvrdila nejen samotná stěžovatelka při podání vysvětlení, ale především obsah zpráv mezi stěžovatelkou a její kamarádkou. Názory zmocněnkyně poškozených obsažené ve stížnosti, že zatarasení dveří mělo vedle paralýzy stěžovatelky rovněž účel zabránění přístupu pomoci stěžovatelce, je příkladem výše zmíněného předsudečného hodnocení důkazů.
95. Ústavní soud tudíž nemůže vytknout napadeným rozhodnutím závěr, že podezřelý do pohlavního styku stěžovatelku zjevně natlačil, ale nelze jednoznačně stanovit, že se tak stalo násilím, pohrůžkou nebo zneužitím bezbrannosti. Jiný způsob nátlaku nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Závěry napadených rozhodnutí neobsahují podle Ústavního soudu jakékoliv předsudečné názory poškozující stěžovatelku. Prožitky stěžovatelky nejsou zpochybňovány co do jejich oprávněnosti. Dezinterpretace závěrů napadených rozhodnutí ve směru přenášení odpovědnosti za případné znásilnění na stěžovatelku je podle Ústavního soudu zjevný exces. Podstatou závěrů napadených rozhodnutí je aktuální nemožnost prokázat tvrzení stěžovatelky v důsledku důkazní nouze, ke které přispělo (podle jejího vlastního přiznání) i stěžovatelčino ovlivnění alkoholem. Jde o hodnocení skutkové, a nikoliv normativní, které by dovozovalo potenciální vinu kohokoliv.
96. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odmítl postup, který mohl u obětí trestné činnosti zbytečně zvyšovat riziko tzv. druhotné újmy (srov. např. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22). Rozumí tomu, že objektivní stav důkazní nouze, tedy faktická nemožnost potvrdit pravdivost vlastních veřejných tvrzení, může vyvolávat negativní pocity frustrace a nespravedlnosti u každého účastníka řízení. Takové riziko platí tím spíše u oběti domáhající se ochrany proti sexuálnímu násilí fyzicky i společensky mocnějšího člověka, jejíž vystoupení z intimní oblasti vyžaduje mimořádnou dávku osobní odvahy a sebezapření. O to více je nutné apelovat na orgány činné v trestním řízení, aby ve své činnosti posilovaly prvky procedurální spravedlnosti (viz bod 80). Problém hodnocení výpovědí obětí daného druhu kriminality se podle Ústavního soudu částečně prohlubuje v důsledku ustálené praxe nepořizování nahrávek vypovídajících osob nebo jejich nezaložení do spisu, které by oprávněným osobám umožnily přesněji ověřit význam slov zachycených v protokolu (k problematice hodnocení protokolů o výpovědích srov. např. bod 15 a násl. nálezu ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1619/23). V době, kdy i státní orgány vydávají nemalé úsilí na virtuální prezentaci i zcela banálních aspektů své činnosti, není podle Ústavního soudu požadavek pořízení alespoň zvukových nahrávek výpovědí obětí závažné trestné činnosti nikterak přehnaný.
97. Konečně, jde-li o rozsah provedeného dokazování, neshledal ani zde Ústavní soud podstatné pochybení. Stěžovatelka se domáhala doplnění dokazování výslechem novinářů, kteří kauzu jako první zpracovávali, a případně přehráním nahrávek, které za tím účelem pořídili, vlastním dodatečným výslechem a zprávou z psychoterapie. S posledním důkazním návrhem se zcela dostatečně vypořádalo městské státní zastupitelství (srov. str. 17 napadeného vyrozumění).
98. Ostatní důkazní návrhy sice orgány činné v trestním řízení výslovně nezamítly, to však podle Ústavního soudu není důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Jde-li o výslech novinářů, pak není zcela zjevné, jakou skutečnost, která doposud nebyla jednoznačně prokázaná, by měly potvrdit nebo vyvrátit. Jde-li o obsah nahrávek, pak se orgány činné v trestním řízení spokojily s jeho zaznamenáním v médiích (srov. např. str. 17 napadeného vyrozumění), což nelze hodnotit jako postup zjevně nesprávný (ostatně ani stěžovatelka proti němu v ústavní stížnosti nebrojí), přestože by seznámení se s těmito nahrávkami umožnilo orgánům činným v trestním řízení (a případně například znalcům nebo obhajobě) získat komplexnější obraz o vyjadřování poškozených, ať už ve prospěch nebo neprospěch podezřelého. Zároveň považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že důkaz takovou nahrávkou netrpí v obecné rovině žádnou procesní vadou. Je však nezbytné jej hodnotit s přihlédnutím k jeho povaze, okolnostem jeho pořízení a nemožnosti obhajoby do jeho pořízení zasahovat. I proto není podle Ústavního soudu nezbytně nutné takový důkaz v obdobných případech provádět. Jde-li o doplňující výslech stěžovatelky, pak ani k němu nebyly orgány činné v trestním řízení povinny přistoupit. Stěžovatelka se jej domáhá k odstranění některých nejasností v její výpovědi. To však učinila v odůvodnění stížnosti a podnětu k výkonu dohledu.
99. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud za nerozhodné, že některé detaily skutkového děje nebyly zřejmě policejním orgánem zjišťovány [ze spisu například nevyplývá snaha o bližší zachycení rozměrů pokoje a jeho vybavení (zejména zmíněného nočního stolku) pro lepší představu o průběhu večera], neboť ani stěžovatelka jejich relevanci pro celkovou důkazní situaci netvrdí (domáhá se odlišného hodnocení provedených důkazů). Proto Ústavní soud nespatřuje v postupu orgánů činných v trestním řízení porušení ať už kogentních procesních norem, nebo zásady účinného vyšetřování sexualizovaného násilí.
100. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, pročež ústavní stížnost v části týkající se první stěžovatelky zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal, že by orgány činné v trestním řízení neprovedly v dané věci účinné vyšetřování, zvolily nesprávný procesní postup nebo dokonce postup způsobující nadbytečnou sekundární viktimizaci, ústavně nekonformním způsobem aplikovaly ustanovení trestních předpisů, anebo dospěly k závěrům, které by byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (viz bod 46). Určité nedostatky ve "stylu" odůvodnění nelze podle Ústavního soudu chápat jako porušení stěžovatelčiných práv, které by odůvodňovalo zrušení napadených rozhodnutí (viz bod 84).
VII.b K tvrzenému porušení práv druhé stěžovatelky
101. Stěžovatelka uvedla, že k jejímu znásilnění došlo v bytě, kde byla spolu se svou kamarádkou, podezřelým a jeho kamarádem. Pokusy podezřelého o líbání fyzicky i verbálně odmítala, ale rozhodla se v bytě přespat, neboť tam chtěla přespat její kamarádka, u níž měla původně přenocovat. Šla se tedy před spaním osprchovat, načež do sprchy nečekaně vstoupil nahý podezřelý s nasazeným kondomem a začal jí osahávat. Minimálně třikrát důrazně odmítla pohlavní styk, avšak podezřelý na to nereagoval, po určité době si ji k sobě přitáhl a vsunul do ní penis. Znovu se ohradila, avšak fyzického odporu nebyla schopna pro zjevnou fyzickou převahu podezřelého, který navíc svým tělem zablokoval vstup do sprchy. Po chvíli zanechal svého jednání a "naštvaně odešel". Okamžitě po činu naléhala na svou kamarádku a z bytu odešly.
102. Policejní orgán dospěl k závěru, že podezřelý svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu znásilnění. Stěžovatelčinu výpověď žádný další důkaz nepodporuje. Naopak další dvě osoby přítomné v bytě uvedly, že situaci mezi podezřelým a stěžovatelkou interpretovaly jako schylování se k intimnostem. Stěžovatelčina kamarádka uvedla, že iniciátorkou odchodu z bytu byla ona, a nikoliv stěžovatelka. Ze zajištěné komunikace vyplývá naštvání podezřelého, že dívky odešly, načež se mu stěžovatelka omlouvá a domlouvá si s ním další schůzku. Na explicitní sexuální návrh podezřelého, doprovozený dovětkem "musíš souhlasit", reaguje stěžovatelka větou "a copak já včera nesouhlasila?". Z provedených důkazů není podle policie možné učinit jednoznačný závěr, jak mohl chování stěžovatelky hodnotit podezřelý. Pohlavní styk ukončil ve chvíli, kdy pochopil, že je stěžovatelce nepříjemný.
103. Se závěry policejního orgánu se ztotožnilo i dozorové státní zastupitelství. Vysvětlení stěžovatelky v některých částech odporuje zejména výpověď její kamarádky, u níž nebyl shledán žádný důvod vypovídat nepravdivě. Navíc je její výpověď potvrzena zajištěnou elektronickou komunikací.
104. Dohledové státní zastupitelství neshledalo v uvedených závěrech žádné pochybení. K interpretaci právních podmínek spáchání znásilnění uvedlo, že stěžovatelčin popis událostí neodpovídá popisu objektivní stránky trestného činu znásilnění. Poškozená sice verbálně vyjádřila nesouhlas s jednáním podezřelého, který ji překvapil ve sprše, začal ji osahávat a následně na ní vykonal pohlavní styk, současně však nepopisuje jednání poškozeného, které by se dalo považovat za násilí, neboť odpor ve fyzické rovině nekladla. Poškozená popisuje stav určité paralýzy, který ale nelze zaměňovat za stav bezbrannosti, který zcela zabraňuje oběti užít své vůle. Judikatura pak pracuje i se situací, kdy oběť vyjadřuje svůj nesouhlas polohou těla v pasivní obranné pozici, kdy pachatel musí oblohu oběti násilím změnit, aby mohl pohlavní styk vykonat, o takovou situaci zde však také dle popisu poškozené nešlo.
105. K důkazní situaci státní zastupitelství uvedlo, že o spáchání trestného činu nesvědčí ani žádné důkazy, ačkoliv nelze pochybovat, že setkání s podezřelým, chovajícím se zcela nevhodným způsobem, bylo otřesným zážitkem. Ani policie, ani státní zastupitelství neuzavřely své vyšetřování tím, že stěžovatelka lže. Ponižující jednání podezřelého však nenaplnilo znaky znásilnění. Ani nový důkaz e-mailem svědkyně (přítomné se stěžovatelkou daný večer v bytě podezřelého), v kterém připustila, že "byla ten večer taky znásilněna", nesvědčí o tom, zda se podezřelý svým jednáním vůči stěžovatelce dopustil znásilnění. Svědkyně zřejmě chápe pojem znásilnění (podobně jako stěžovatelka) odlišně než zákonodárce.
106. Po přezkoumání všech uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení neporušily stěžovatelčina ústavní práva. Z hlediska kasačních možností Ústavního soudu je v dané věci klíčové, že policejní orgán a dozorové státní zastupitelství oprávněně dospěly k závěru o existenci důkazní nouze, resp. rozporů mezi klíčovými důkazy, které jsou takové povahy, že nelze dostatečně důkazně podložit zahájení trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, což je jediný možný ústavně konformní postup. Ústavní soud, který ani nemá možnost seznámit se s autentickou podobou důkazů (zejména svědeckých výpovědí), nemůže přesvědčovat ostatní státní orgány, že jejich pochybnosti o skutkovém stavu jsou nemístné. Nadto Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že důkazní situace je v její věci jednoduchá a existence důvodného podezření je jednoznačně prokázána. Skutkové závěry, k nimž dospěly orgány činné v trestním řízení, nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, ani nejde o závěry jakkoliv předsudečné.
107. Vrácení věci orgánům činným v trestním řízení toliko za účelem "doplňujících vysvětlení" by Ústavní soud považoval za formalistický a nehospodárný postup. Ani v případě druhé stěžovatelky se již nenabízelo provedení žádného významného důkazu (k otázce hodnocení znaleckých posudků v trestním řízení viz bod 148).
108. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, pročež ústavní stížnost v části týkající se druhé stěžovatelky zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
VII.c K tvrzenému porušení práv třetí stěžovatelky
109. Třetí stěžovatelka se s podezřelým setkala v srpnu 2017 ve vlaku do Rumunska a náhodou s ním sdílela kupé. Podle jejího vyjádření si podezřelý "záměrně sedl" mezi ni a její kamarádku, choval se nevhodně a začal stěžovatelku osahávat na vnitřní straně stehen a opakovaně vznášet vulgární sexuální návrhy, které stěžovatelka explicitně odmítala (proti jeho chování se ohradila i stěžovatelčina kamarádka). Přesto jí podezřelý dále sahal na stehna a dvakrát se přes legíny dotknul i pohlavních orgánů. Dala si proto na klín tašku, čímž nejhoršímu chování zabránila. Druhý den měla od jeho dotyků na stehně modřiny.
110. Popsané jednání bylo podle policejního orgánu prokázáno (vysvětlením stěžovatelčiny kamarádky, jakož i fotografiemi modřin a ruky podezřelého mezi stehny stěžovatelky). Nejde podle něj však ani o spáchání znásilnění, ani jeho pokusu. Lze usuzovat, že podezřelý se chtěl stěžovatelky dotýkat na intimních partiích, čemuž však zabránila. Jeho cílem bylo zjevně přesvědčit stěžovatelku k pohlavnímu styku. Podezřelý nikterak neomezoval stěžovatelku v její osobní svobodě. Stěžovatelka s ním nebyla o samotě a nenacházela se v bezvýchodné situaci. Z kupé mohla odejít. Neučinila chování podezřelému přítrž (podle svých slov nechtěla vyvolávat dramata), pročež mu lze jen stěží prokázat úmyslné zavinění. Jednání podezřelého lze hodnotit jako přestupek, avšak odpovědnost za něj již zanikla uplynutím promlčecí doby.
111. Dozorové státní zastupitelství dospělo k závěru, že dotyky podezřelého na intimních partiích nelze považovat za pohlavní styk. Zároveň nešlo ani o pokus násilného vynucení pohlavního styku. Dané jednání nelze kvalifikovat ani jako trestný čin výtržnictví, za jehož spáchání by trestní odpovědnost podezřelého zanikla v důsledku uplynutí promlčecí doby.
112. Podle dohledového státního zastupitelství jednání podezřelého nedosáhlo intenzity požadované trestním zákoníkem. Mělo spíše povahu obtěžujícího přesvědčování a nátlaku na poškozenou, aby s pohlavním stykem souhlasila. Cílem podezřelého zřejmě nebylo dosáhnout pohlavního styku v kupé plném lidí. Záměr podezřelého spočíval spíše ve vyvolání zájmu o pohlavní styk, nikoliv v pohlavním uspokojení. Osahávání na vnitřní straně stehen lze jen stěží označit za pohlavní styk, a to i za situace kdy mělo dojít k letmému dotyku na genitáliích.
113. Po posouzení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv.
114. V případě stěžovatelky není nikterak zpochybňován skutkový stav (policejní orgán i dozorové státní zastupitelství vzaly výslovně za prokázané, že ke stěžovatelkou popisovanému jednání došlo), pročež se Ústavní soud nadále omezí pouze na úvahy stran právního hodnocení tohoto jednání.
115. Jakkoliv i v případě třetí stěžovatelky lze závěrům napadených rozhodnutí vytknout značnou stručnost (bod 84), nedosahuje tento deficit úrovně nepřezkoumatelnosti. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jednání podezřelého nejen jako protiprávní, nýbrž dokonce jako trestné ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pod pojem trestního obvinění, jak je chápán v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, lze zahrnout rovněž řízení o přestupcích (viz bod 68). Odpovědnost za tento delikt však již zanikla uplynutím promlčecí doby [srov. § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů]. Úpravu promlčení deliktní odpovědnosti pachatele přitom nelze považovat v obecné rovině za protiústavní, a to ani u závažných trestných činů.
116. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že protiprávní jednání podezřelého, které vzaly orgány činné v trestním řízení za prokázané, se z hlediska závažnosti pohybuje nanejvýš na spodní hranici druhů jednání běžně v praxi naplňujících skutkovou podstatu znásilnění, případně jiných skutkových podstat. Provedly-li orgány činné v trestním řízení autonomní vyhodnocení daného skutku jako nedosahujícího intenzity trestného činu, nepřekročily tím hranice dané jim ústavním pořádkem. Uvedly-li ve svých rozhodnutích souhrn skutkových okolností, které činily dané jednání specifickým (místo, průběh, přítomnost dalších osob), nespatřuje v tom Ústavní soud přenášení viny na stěžovatelku, nýbrž popis kontextu dané situace, který je pro správnou právní kvalifikaci skutku v "hraničních" případech klíčový (srov. bod 68).
117. Lze tedy uzavřít, že závěr napadených rozhodnutí o spáchání přestupku je z ústavněprávního hlediska udržitelný. Výběr mezi různými potenciálními kvalifikacemi deliktního jednání významně přesahuje roli Ústavního soudu. Ten by mohl označit zvolenou právní kvalifikaci za neudržitelnou v případech zjevně ústavně nekonformního výkladu příslušných právních předpisů. K takové situaci však u třetí stěžovatelky nedošlo.
118. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčiných základních práv a svobod, pročež ústavní stížnost v části týkající se druhé stěžovatelky zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
VII.d K tvrzenému porušení práv čtvrté stěžovatelky
119. Stěžovatelka ve svém vyjádření na policii popsala dva skutky. Po první schůzce s podezřelým se od něj nechala pozvat na byt (šla na záchod), kde se na ni přes její odpor vrhnul a začal jí svlékat (šaty a silonky). Jeho jednání zastavila až lež o stěžovatelčině probíhající menstruaci. Následně navázali intimní vztah, avšak při každém pohlavním styku trvala přes neustálé naléhání podezřelého na použití kondomu, neboť se bála nějaké nemoci. V říjnu roku 2015 měla s podezřelým naposledy konsenzuální pohlavní styk. Když byla k podezřelému zády, tak si potají kondom sundal a ona si všimla, že jej má v ruce. Stěžovatelka se proti tomu hlasitě ohradila, načež se setkala s výsměchem. S "ospravedlněním", že "teď už je to stejně jedno" podezřelý pokračoval v souloži. Stěžovatelka byla z jeho jednání v šoku a cítila se hrozně zneužitá. Následně v průběhu roku 2016 ji podezřelý elektronicky kontaktoval, aby zjistil důvod ochlazení jejich vztahu. Stěžovatelka po něm žádala omluvu, které se jí však nedostalo (podezřelý styk bez kondomu popřel). V roce 2019 nebo 2020 se stěžovatelka setkala s tehdejší partnerkou podezřelého, která jí sama sdělila, že ví od podezřelého, co jí provedl a že ho to hrozně mrzelo a hrozně se za to kál.
120. Policejní orgán dospěl v dané věci k závěru, že sundáním kondomu nenaplnil podezřelý znaky skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatelka nejprve sice řekla, ať toho nechá, ale následně (dle vlastních slov) "to už nechala být". Nesouhlas stěžovatelky nepřekonal podezřelý užitím násilí, přičemž stěžovatelka svůj nesouhlas neprojevovala v takové míře, aby bylo možné hovořit o donucení. Prvnímu z obou popsaných skutků se policejní orgán vůbec nevěnoval.
121. Dozorující státní zastupitelství dospělo k závěru, že jednání podezřelého nedosahuje intenzity pokusu znásilnění, o čemž svědčí samotné vnímání situace stěžovatelkou. Jednání spočívající v sundání kondomu podle něj správně posoudil policejní orgán. Takové jednání nazvalo primitivní reakcí nezralého jedince, nikoliv sofistikovaným uváděním do stavu bezbrannosti.
122. S těmito závěry se plně ztotožnilo rovněž dohledové státní zastupitelství, které posun ve vnímání situace dává do souvislosti s medializací celé kauzy. Sundání kondomu proti vůli partnera nelze podle státního zastupitelství v České republice považovat za trestné. Stěžovatelka se nenacházela ve stavu bezbrannosti. Jde-li o první popsané jednání, svědčí o jeho nižší závažnosti pocity samotné stěžovatelky. Neexistuje jeden standardizovaný způsob sexuálního chování a určitá forma nátlaku se může objevit. Doplnění dokazování nahrávkami novinářů vyrozumění označilo za nadbytečné, neboť na jejich podkladě (jako neprocesních vyjádřeních) nelze postavit trestní odpovědnost.
123. Po zvážení výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že orgány činné v trestním řízení porušily stěžovatelčina ústavní práva.
124. Jde-li o první popisované jednání (sundávání silonek na první schůzce) ztotožňuje se Ústavní soud s názorem obou státních zastupitelství, že uvedené jednání nelze hodnotit ani jako bezprostředně směřující k dokonání trestného činu (násilné donucení k pohlavnímu styku), ani jako prokazatelně spáchané v úmyslu trestný čin spáchat (srov. § 21 odst. 1 trestního zákoníku a contrario). Opačná hodnotící zkratka by podle Ústavního soudu byla v trestním právu nepřijatelná, nota bene v neprospěch pachatele. Ačkoliv je tedy popis situace stěžovatelkou značně neurčitý (viz níže), není vzhledem k výše uvedenému nezbytné řešit jeho doplnění jako u druhého popisovaného jednání.
125. Co se týče jednání spočívajícího v nekonsenzuálním sundání kondomu, je v první řadě třeba odmítnout kategorický a neodůvodněný závěr o netrestnosti takového jednání. Z judikatury a odborné literatury nezjistil Ústavní soud žádný důvod či ústavně konformní argument, kvůli kterému by vyslovení souhlasu s určitou sexuální aktivitou mělo vylučovat trestní odpovědnost pachatele, který oběť donutí (užití násilí nebo využitím bezbrannosti) k sexuální aktivitě podstatně odlišné. V napadeném vyrozumění v tomto směru žádné vysvětlení není (zároveň není zřejmé, proč by nekonsenzuální sundání kondomu mělo být součástí "sofistikovaného" uvedení v bezbrannost).
126. Při posouzení toho, zda jsou pohlavní styky s kondomem a bez něj podstatně odlišné, je podle Ústavního soudu nutné především zohlednit běžný účel užívání tohoto prostředku. Ať je jím zabránění těhotenství nebo ochrana před pohlavně přenosnými chorobami, je jeho použití součástí sexuální autonomie jednotlivce a ochrany kvality jeho života v oblastech chráněných ústavním pořádkem (rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a fyzická integrita podle čl. 7 Listiny). Nelze se přitom spokojit s argumentem, že nenastane-li žádný z nechtěných negativních následků, je ochraně těchto hodnot učiněno za dost. Snaha o jejich prevenci totiž může stát v samotném základu souhlasu partnera se sexuální praktikou. S atributem bezpečnosti, jakožto potenciálně klíčovým prvkem pohlavního života, pak úzce souvisí i významný posun v aspektu jeho prožívání. Jinak řečeno, je-li pohlavní život jednotlivců v dnešním světě spojen primárně s prožíváním příjemných pocitů a naplňováním mezilidských vztahů (což bere Ústavní soud jako notorietu, známou rovněž zákonodárci), může mít vnucení potenciálně riskantní aktivity, jejíž vyloučení bylo podmínkou pohlavního styku, zásadní vliv na psychické prožívání celé události (včetně pocitu fyzického ohrožení), a tím zasahovat do duševní integrity dotčené osoby. Již z uvedených důvodů je podle Ústavního soudu nutné vycházet ze zásady, že vynucený pohlavní styk bez použití kondomu představuje oproti konsenzuálnímu styku s použitím kondomu samostatnou a odlišnou kategorii pohlavního styku, relevantní pro interpretaci § 185 trestního zákoníku.
127. Uvedený nesprávný právní názor dohledového státního zastupitelství by však sám o sobě nemusel být důvodem vyhovění Ústavní soud stížnosti, neboť v napadených rozhodnutích jsou přítomny rovněž odlišné argumenty a hodnocení skutkového stavu. Ústavní soud tedy přistoupil k přezkumu způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení k těmto závěrům dospěly.
128. Jak vyplývá z ustálené a výše vyjmenované judikatury (viz bod 41), podstatou práva na účinné vyšetřování je nárok na postup ověřující to, zda na základě tzv. hájitelného tvrzení oběti lze prošetřit bližší okolnosti popisovaného jednání a podle jeho výsledků zvolit odpovídající právní postup (např. zahájení trestního nebo přestupkového stíhání podezřelého). Jakousi "předfází" účinného vyšetřování tak musí být posouzení toho, zda tvrzení domnělé oběti lze považovat za hájitelné.
129. Institut hájitelného tvrzení Ústavní soud ve zkratce charakterizoval jako takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je ostatečně konkrétní a v čase neměnné [srov. např. nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15, nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 nebo nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1398/17]. Naplnění uvedených atributů hájitelného tvrzení je nutné posuzovat v každém řízení individuálně. Jen těžko lze stanovit jakékoliv exaktní hranice takovým vlastnostem tvrzení, jakými jsou důvěryhodnost nebo konkrétnost.
130. V takové normativní situaci vyvstává podle Ústavního soudu do popředí otázka, jaké jsou povinnosti orgánů činných v trestním řízení v situaci, kdy spontánní tvrzení oběti o spáchání sexuálně násilného trestného činu nedosahuje například potřebné úrovně konkrétnosti. Odpověď na tuto otázku se bude podle Ústavního soudu lišit podle okolností konkrétních případů a tvrzení domnělých obětí.
131. Na jedné straně je třeba vycházet z toho, že od významné části obětí sexuálního násilí (kupříkladu mladých osob bez dostatečných zkušeností jak v oblasti pohlavního života, tak trestního řízení) nelze spravedlivě očekávat, že dokáží spontánně popsat závažný zásah do své fyzické a duševní integrity přesně tak, aby pro účely trestního řízení obsahoval všechny podstatné informace. Kromě pochopitelné neznalosti toho, co je z hlediska trestní odpovědnosti relevantní, jim v úplném, faktickém popisu mohou bránit některé přirozené duševní pochody (např. snaha o vytěsnění některých momentů) nebo pouhý stud (doprovázený potenciálním omylem o nedůležitosti některých okolností). Odmítnout poskytnutí trestněprávní ochrany všem obětem sexuálního násilí, jejichž tvrzení nesplňují dokonale všechny uvedené podmínky hájitelného tvrzení, by podle Ústavního soudu porušovalo popsané lidskoprávní závazky státu.
132. Na druhé straně nemůže orgán přijímající tvrzení oběti (zpravidla policie) z různých důvodů (mimo jiné pro budoucí posouzení věrohodnosti) klíčové okolnosti "vymýšlet" za oběť, nabízet jí možné scénáře skutkového děje, klást sugestivní otázky apod.