Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavních stížnostech stěžovatele hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, a stěžovatelky Ing. Jany Hofmanové, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Sokolská 490/31, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2988/2022-536 ze dne 7. února 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 422/2021-471 ze dne 24. února 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 187/2011-426 ze dne 3. června 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
I. Výrokem I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2988/2022-536 ze dne 7. února 2023 v rozsahu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 422/2021-471 ze dne 24. února 2022 v části, kterou Městský soud v Praze potvrdil částečně výrok I a zcela výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 28 C 187/2011-426 ze dne 3. června 2021 ve vztahu mezi stěžovatelkou a stěžovatelem, a zmíněnou částí rozsudku Městského soudu v Praze a jí potvrzenou částí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo porušeno právo stěžovatelky Ing. Jany Hofmanové na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 v tomto rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení mezi stěžovateli ruší.
III. Ústavní stížnost stěžovatelky Ing. Jany Hofmanové se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
IV. Ústavní stížnost stěžovatele hlavního města Prahy se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel hlavní město Praha (dále jen "stěžovatel") ústavní stížností vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1034/23 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka Ing. Jana Hofmanová (dále jen "stěžovatelka") se ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1035/23 domáhá také zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"). Uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
3. Usnesením č. j. III. ÚS 1034/23, IV. ÚS 1035/23-20 ze dne 9. května 2023 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 1034/23.
4. Z ústavních stížností, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu obvodního soudu se podává, že v roce 1991 uplatnila Anna Hofmanová jako oprávněná osoba restituční nárok na vydání id. 1/2 zemědělské usedlosti X. X byl historicky zemědělskou usedlostí tvořenou 19 objekty, které byly v 80. a 90. letech minulého století postupně většinou odstraněny a na jejich místě byl postaven nový soubor budov označovaných v projektové dokumentaci jako budovy A1, A2, B1, B2 a B3. Pouze budova A1 nebyla postavená nově, ale vznikla rekonstrukcí původní obytné budovy v rámci celkové rekonstrukce a dostavby areálu pro účely jeho využití jako archivu Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, příspěvkové organizace.
5. Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Praha (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím č. j. PÚ 233/91/5 ze dne 31. května 2011 rozhodlo, že dědicové oprávněné osoby Ing. Zdeněk Hofman (dále jen "právní předchůdce stěžovatelky") a Kamila Matrasová (dále jen "druhá žalobkyně") jsou každý k id. 1/4 vlastníkem nemovitostí dle KN parc. č. X1 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X3 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X4 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X5 (dle PK část parc. č. X2), dle KN parc. č. X6 (dle PK část parc. č. X7), dle KN parc. č. X8 (dle PK část parc. č. X9) a dle KN parc. č. X10 (dle PK část parc. č. X9 (výrok I) a že právní předchůdce stěžovatelky a druhá žalobkyně nejsou vlastníky dle PK části parc. č. X11 s domem č. p. X12 v k. ú. Nebušice (dle KN části parc. č. X13 s domem č. p. X14 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X2 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 a část. parc. č. X16 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X9 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X7 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 v k. ú. Dejvice), dle PK části parc. č. X17 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X13 v k. ú. Dejvice) a dle PK části parc. č. X18 v k. ú. Nebušice (dle KN část parc. č. X19 v k. ú. Nebušice) (výrok II).
6. Právní předchůdce (a manžel) stěžovatelky a druhá žalobkyně se žalobou domáhali, aby obvodní soud částečně nahradil výrok II rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 31. května 2011 tak, že jsou každý k id. 1/4 vlastníky nemovitostí popsaných v tomto výroku. Stěžovatel se naopak domáhal, aby soud nahradil výrok I téhož rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že právní předchůdce stěžovatelky a druhá žalobkyně vlastníky některých nemovitostí uvedených v tomto výroku nejsou. Obě žaloby byly obvodním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 187/2011 spojeny ke společnému řízení.
7. Obvodní soud rozsudkem č. j. 28 C 187/2011-177 ze dne 31. května 2016 žalobu stěžovatelky a druhé žalobkyně (výrokem I) i žalobu stěžovatele (výrokem II) zamítl. Výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Jejich právním předchůdcům byla odňata usedlost zvaná X, jež byla tvořena mimo jiné nemovitostmi, o něž se vede nynější spor. Dne 6. října 1950 tyto nemovitosti převzalo jednotné zemědělské družstvo, dne 23. října 1974 byly převedeny ve prospěch Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy. V letech 1950 až 1982 došlo k postupné likvidaci většiny staveb zemědělské usedlosti a v roce 1985 bylo rozhodnuto o rekonstrukci zbývajících objektů (včetně obytné budovy č. p. X14) a zřízení staveb nových na místě zničených částí usedlosti. Rozsah přestavby budovy A1 (tj. původní obytné budovy) činil asi 10 až 15 %, zbývající stavby (budovy A2, B1, B2 a B3) jsou objekty nové. Soud dospěl k závěru, že objekty (spoluvlastnické podíly na nich) požadované stěžovatelkou a druhou žalobkyní jim nemohou být vydány pro překážky uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě, jelikož původní usedlost již zemědělské výrobě neslouží a stavby k ní náležející ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter (od 80. let 20. století jsou využívány jako archiv). Pozemky pod objekty A2, B1, B2 a B3 pak nemohou být vydány, neboť byly po odnětí původním vlastníkům zastavěny novými stavbami (kolaudovanými v roce 1992). Žalobu stěžovatelky a druhé žalobkyně tak jako nedůvodnou zamítl. Žalobu stěžovatele směřující k nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu v části, v níž bylo restitučnímu nároku právního předchůdce stěžovatelky a druhé žalobkyně vyhověno, soud také neshledal důvodnou, neboť bylo prokázáno, že právní předchůdce stěžovatelky a druhá žalobkyně jsou oprávněnými osobami a že pozemkový úřad rozhodl o vydání předmětných pozemků po právu; vydání těchto pozemků nebrání činnosti jiných subjektů.
8. Městský soud rozsudkem č. j. 24 Co 3/2017-274 ze dne 12. dubna 2018 rozsudek obvodního soudu ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky a druhé žalobkyně, potvrdil (výrok I), zatímco ve výrocích II, III a IV jej zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Rozhodl tedy ve prospěch stěžovatele, když odvolání stěžovatelky a druhé žalobkyně posoudil jako nedůvodné a odvolání stěžovatele vyhověl. Městský soud vyšel ze skutkového zjištění, že objekty A2, B1, B2 a B3 jsou "od základů" nové, toliko postavené na místě zdemolovaných staveb, zatímco budova A1 je výsledkem rekonstrukce, při níž došlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu 10 až 15 %. Městský soud z judikatury Nejvyššího soudu dovodil, že při posuzování existence překážky podle § 11 odst. 4 zákona o půdě není určující poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti, nýbrž to, zda v důsledku přestavby budova již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Omezený rozsah rekonstrukce domu A1 proto ve světle skutečnosti, že je využíván k nezemědělským účelům, posoudil jako nepodstatný. I kdyby nedošlo k právně relevantní přestavbě tohoto objektu, nebylo by podle městského soudu možné odhlédnout od skutečnosti, že uvedená stavba tvoří s ostatními částmi někdejší usedlosti jeden funkční celek využívaný jako archiv. Je tak dána překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Naproti tomu městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že pozemky parc. č. X1, X4 a X6 je třeba považovat za zastavěné v části přiléhající k hranicím staveb o šíři 4 m2. Jako důvodná byla shledána i námitka stěžovatele týkající se pozemku parc. č. X3, na kterém se nachází stavba technického zařízení (trafostanice), jež s nejvyšší pravděpodobností úzce souvisí s existencí areálu.
9. Proti výroku I rozsudku městského soudu podaly stěžovatelka a druhá žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 4349/2018-322 ze dne 9. července 2019 jejich dovolání částečně vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu v části výroku I týkající se pozemku parc. č. X13 s domem č. p. X14 a jím potvrzené části výroku I rozsudku obvodního soudu a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Jinak (tj. dle odůvodnění rozsudku části týkající se poz. parc. č. X16 v k. ú. Dejvice a poz. parc. č. X19 v k. ú. Nebušice) odvolání odmítl s odůvodněním, že v této části stěžovatelka a druhá žalobkyně nenastolily žádnou argumentaci způsobilou založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud zejména nesouhlasil s městským soudem, konstatoval-li nemožnost vydání domu č. p. X14, respektive pozemku parc. č. X13, jehož součástí se od 1. ledna 2014, stal s odkazem na § 11 odst. 4 zákona o půdě bez ohledu na poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti zmíněné budovy. Argumentoval-li městský soud podpůrně tím, že všechny požadované nemovitosti tvoří součást funkčního celku (areálu), a je zde tudíž dána překážka vydání věci ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení výslovně upravuje překážku naturální restituce pozemků souvisejících se stavbami, nikoli staveb samotných.
10. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky a druhé žalobkyně (ve zbylém rozsahu, který se týkal již jen pozemku parc. č. X13 s budovou č. p. X14) znovu zamítl (výrok I), částečně (nad rozsah uvedený ve výroku III) znovu zamítl žalobu stěžovatele (výrok II) a částečně jí ale vyhověl tím, že částečně nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že stěžovatelka a druhá žalobkyně nejsou vlastnicemi ani pozemků parc. č. X3, X6, X20 a X13 vymezených tam označeným geometrickým plánem coby přílohou rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Obvodní soud dospěl k závěru, že původní zemědělská usedlost X je areálem ve smyslu tzv. areálové judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť již od počátku jeho rekonstrukce byl pojímán jako jeden projekt, jehož výsledkem je vzájemně propojený a v jednotlivých částech na sobě vzájemně stavebnětechnicky závislý funkční celek. Individuální užívání budovy A1 je podle obvodního soudu v kontextu celého areálu neproveditelné. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek je nutno považovat jednak pozemky zastavěné stavbami (budovami A1, A2, B1, B2 a B3), ale i přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. To platí i pro (dříve právnímu předchůdci stěžovatelky a druhé žalobkyni vydané) pozemky (spoluvlastnické podíly na pozemcích), které je třeba považovat za zastavěné v části přiléhající k hranicím staveb o šíři cca 4 m (nově geometrickým plánem vymezené pozemky parc. č. X3, X6, X20 a X13). Obvodní soud v odůvodnění rozsudku dodal, že o budovách A2, B1, B2 a B3 bylo již pravomocně rozhodnuto tak, že se oprávněným osobám nevydávají. Nepřesně vyložil výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2019, když přehlédl, že nejen budova A1, ale i všechny budovy na pozemku parc. č. X13 se k 1. lednu 2014 staly jeho součástí (to upřesnil následně městský soud), proto se na ně také vztahovalo zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu (a tak i výrok I napadeného rozsudku obvodního soudu).
11. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka a druhá žalobkyně odvolání. Stěžovatel odvolání již nepodal. Městský soud rozsudkem č. j. 29 Co 422/2021-471 ze dne 24. února 2022 rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil jen tak, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou každá v rozsahu id. 1/4 vlastnicemi pozemků o celkové výměře 280 m2 - parc. č. X13 o výměře 232 m2, parc. č. X21 o výměře 10 m2 a parc. č. X15 o výměře 38 m2 (včetně budovy č. p. X14 na pozemcích postavené - tedy pouze budovy A1), čímž v uvedeném rozsahu nahradil výrok II rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 31. května 2011, jinak [tj. ve zbytku původního pozemku parc. č. X13 a na něm postavených budov (A2, B1, B2, B3)] rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil ve znění: "Zamítá se žaloba žalobkyně a) a b) na nahrazení výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 31. 5. 2011 č. j. PU 23319115 ve vztahu k pozemku parc. č. X13 v katastrálním území Dejvice v rozsahu, v němž žalobkyním a) a b) nebylo vyhověno tímto rozsudkem" (výrok I). Odvolání stěžovatelky a druhé žalobkyně proti výroku II rozsudku obvodního soudu o částečném zamítnutí žaloby stěžovatele městský soud (pro neoprávněnost stěžovatelky a druhé žalobkyně k podání odvolání) odmítl (výrok II). Městský soud potvrdil (ve zpřesněném znění) výrok III rozsudku obvodního soudu, kterým byl rozsah právnímu předchůdci stěžovatelky a druhé žalobkyni původně vydaných pozemků zúžen o část, v níž v šíři 4 m přiléhají k hranicím staveb (jsou nezbytné k provozu staveb). Výrokem IV rozhodl městský soud o nákladech řízení. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uvedl, že nedošlo-li k zásadní přestavbě budovy A1, jež by zapříčinila zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou, nedochází k vyloučení naturální restituce podle § 11 odst. 4 zákona o půdě. Vydání spoluvlastnického podílu k budově A1 (spolu s pozemky jí zastavěnými) sloužící k ubytování podle městského soudu logicky nepovede ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních budov původního zemědělského areálu. Jde-li o budovy A2, B1, B2 a B3, ty, ačkoli v době před rekonstrukcí tvořily spolu s budovou A1 jedinou věc v právním slova smyslu, nejsou nyní součástí budovy A1, která může existovat fyzicky nezávisle na nich. Městský soud proto určil, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou každá v rozsahu id. 1/4 vlastnicemi (tří geometrickým plánem vymezených) pozemků o celkové ploše 280 m2 zastavěných budovou A1. Ohledně zbytku pozemku parc. č. X13 a budov na něm zamítavý výrok I obvodního soudu v upraveném znění potvrdil.
12. Proti rozsudku městského soudu podaly dovolání stěžovatelka a druhá žalobkyně (proti výrokům I a III) i stěžovatel (proti výroku I). Nejvyšší soud napadeným usnesením obě dovolání odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry městského soudu, že budova A1 má charakter samostatné stavby, která může fyzicky existovat nezávisle na objektech A2, B1, B2 a B3 a udržela si kontinuálně původní obytný charakter a neprošla zásadní přestavbou, zatímco ostatní, po přechodu vlastnictví na stát nově vybudované objekty svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Tvrzení stěžovatele, že vydáním budovy A1 a jí zastavěných pozemků (spoluvlastnického podílu k nim) dojde k narušení nedělitelného funkčního celku a ztrátě funkčnosti a využitelnosti areálu, nemá oporu ve skutkových zjištěních nalézacích soudů ani v obsahu spisu. Nejvyšší soud zdůraznil, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí, existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost, a uvážení hlediska proporcionality), je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními (zde svébytná funkce budovy A1 sloužící k ubytování i její umístnění v rámci komplexu dalších budov využívaných jako archiv územně plánovací dokumentace hlavního města Prahy a s ním souvisejících kancelářských prostor, bytu správce a technického zázemí pro provoz archivu). Také dovolání stěžovatele měl Nejvyšší soud za nepřípustné, neboť stěžovatelem označené právní otázky (ztráta původního stavebnětechnického charakteru stavby zásadní přestavbou) městský soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
II. Argumentace stěžovatelů
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud a Nejvyšší soud nereflektovaly tzv. restituční areálovou judikaturu a příslušné právní normy, z nichž tato judikatura vychází, jakož i judikaturu týkající se překážky spočívající ve veřejném zájmu na nevydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel zdůrazňuje, že areál X je uceleným komplexem vzájemně provázaných budov, které jsou navzájem prostupné. Areál je nerozdělitelným, uzavřeným, veřejnosti nepřístupným a střeženým komplexem sloužícím jako archiv Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Přestavba areálu byla od samého počátku pojímána jako jeden projekt, jehož výsledkem je komplex vzájemně propojených a funkčně na sobě závislých budov, které mají sloužit veřejnému zájmu jako archiv Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Areál v současnosti skutečně slouží veřejnému zájmu jako archiv, přičemž jsou v něm mimo jiné uchovávány cenné archiválie a IT vybavení. Je tedy zřejmé, že vydáním a zpřístupněním některé z budov (např. právě budovy A1) dojde ke ztrátě funkčnosti areálu. Závěry městského soudu potvrzené Nejvyšším soudem proto podle stěžovatele představují zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, v důsledku čehož představují svévoli a interpretační libovůli.
14. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, který rozhodl o vydání části pozemku s obytným domem, avšak bez přístaveb, příjezdové cesty a dvora z důvodu, že přístavby jsou samostatné věci, a nelze je vydat, neboť jde o nové stavby, které vznikly po převzetí nemovitosti státem a nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zemědělská usedlost se skládala z obytného domu a objektů sloužících k zemědělské výrobě. V průběhu užívání nemovitostí státem bylo rozhodnuto o rekonstrukci usedlosti, která měla být do budoucna užívána pro archivní účely. V rámci rekonstrukce byly demolovány objekty sloužící zemědělské výrobě a na jejich místě byly vystavěny přístavby obytného domu, který byl rekonstrukcí dotčen minimálně, jak bylo od počátku prostřednictvím znaleckých posudků oprávněnými osobami prokazováno. Stěžovatelka má za to, že soudy v dané věci rozhodly bez náležitého dokazování, respektive, že jediné stanovisko Odboru výstavby městské části Praha 6, podle kterého budova hlavní je od přístaveb neoddělitelná, protože mimo jiné sdílí s budovou hlavní inženýrské sítě, nebylo bráno v potaz a soudy se jím nezabývaly. Stěžovatelka i druhá žalobkyně v řízení poukazovaly na skutečnost, že přístavby se staly součástí budovy hlavní, neboť jsou stavebně, technologicky, funkčně, provozně provázány s budovou hlavní, sdílejí jednu kompletní elektroinstalaci, vodoinstalaci, kanalizaci, žumpu. Přístavby půdorysně odpovídají rozmístění demolovaných objektů a navazují na zachované objekty, včetně shodného sklonu střechy, budova má jedno číslo popisné i orientační. Další pochybení městského soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že jde-li o přístavby, které nebyly stěžovatelce vydány, potvrdil městský soud rozsudek obvodního soudu s odlišným právním názorem (že jde o samostatné stavby), aniž by účastníky řízení s takovým názorem seznámil a umožnil jim se k tomuto názoru vyjádřit.
III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
15. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala obě ústavní stížnosti k vyjádření Nejvyššímu soudu, městskému soudu, obvodnímu soudu a druhé žalobkyni. Ústavní stížnost stěžovatele zaslala taktéž k vyjádření stěžovatelce a její ústavní stížnost naopak stěžovateli. Druhá žalobkyně se k ústavním stížnostem nevyjádřila, v souladu s poskytnutím poučení (ve výzvě ze dne 29. 11. 2023) se tak postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala. Také obvodní soud svého práva vyjádřit se k ústavním stížnostem nevyužil.
16. Městský soud plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku.
17. Nejvyšší soud ve vyjádření poukázal na v řízení prokázaný skutkový stav, podle nějž budova A1 jako objekt sloužící k ubytování má charakter samostatné stavby, jež může fyzicky existovat nezávisle na nově vybudovaných objektech A2, B1, B2 a B3. Stěžovatel ani v dovolání ani v ústavní stížnosti neuvedl, z jakého důvodu je budova A1 natolik spjata s výkonem archivační činnosti prováděné ve zbývajících budovách, že jejím vydáním dojde ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních nemovitostí. Poukazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. IV. ÚS 500/2000 ze dne 30. listopadu 2000 (N 183/20 SbNU 277) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 145/2000 ze dne 18. února 2002 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud v napadeném usnesení odůvodnil, proč je neměl pro skutkovou a právní odlišnost nyní projednávané věci za aplikovatelné. Nejvyšší soud nepopírá, že posuzovaná věc (zejména co do své skutkové stránky) je věcí nikoliv jednoduchou, avšak soudy učiněná skutková zjištění založená na rozsáhlém dokazování a z nich vyplývající přijaté právní posouzení nelze označit za excesivní.
18. Stěžovatel ve vyjádření odmítá názor stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly stanoviskem vydaným Odborem výstavby městské části Praha 6. Jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, soud předmětný důkaz v řízení provedl a vyložil, jaká skutková zjištění z něj učinil (viz také body 26 a 61 tohoto rozsudku). Stěžovatel také nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že městský soud věc právně posoudil odlišně od obvodního soudu, aniž by předtím s tímto právním názorem seznámil účastníky řízení. Stěžovatel má za to, že účastníci se ke skutkovým otázkám i k právnímu hodnocení věci mohli vyjádřit po celou dobu řízení, v níž rozhodovaly soudy všech tří stupňů dvakrát. Stěžovatel připouští, že napadené rozhodnutí městského soudu je nepřiměřené a nelogické, to je však nečiní překvapivým. Jde-li o tvrzený odklon od rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 500/2000 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 145/2000), tato rozhodnutí mají zcela odlišný skutkový základ a závěry v nich učiněné nelze aplikovat na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se areálů (tzv. areálová judikatura).
19. Stěžovatelka ve vyjádření poukazuje na to, že tvrzení stěžovatele, že nárokovaná nemovitost ztratila svůj stavebnětechnický charakter, a proto se na ni vztahuje výlukové ustanovení restitučního zákona, bylo vyvráceno znaleckým posudkem, podle kterého obytná budova jako věc hlavní byla rekonstruována pouze z 10 až 15 %. K argumentaci týkající se vzájemné závislosti hlavní budovy a přístaveb stěžovatelka uvádí, že zachovalá nemovitost je aktuálně užívána pro uchovávání listinných dokumentů jen v omezeném rozsahu. K archivaci tak může fakticky sloužit jen část nemovitostí, která není určena pro bydlení. Hlavní budova včetně jejích přístaveb plní různé funkce, které v zásadě odpovídají účelu užívání nemovitosti v době jejího převzetí státem. Protože hlavní budova není samostatným objektem v uskupení vícero nemovitostí, respektive přístavby nejsou samostatnými nemovitostmi, neexistuje ani areál, na který by bylo možné aplikovat restituční areálovou judikaturu. Označit prakticky jedinou nemovitost jako areál, protože se nachází za oplocením, považuje stěžovatelka za nadnesené. K vlastnictví restituovaných budov, u kterých došlo ke stavebním úpravám, odkazuje stěžovatelka opětovně na nález sp. zn. IV. ÚS 500/2000.
20. Stěžovatel v replice uvádí, že Nejvyšší soud a městský soud navzájem odkazují na své závěry, jejich argumentace "se točí v kruhu" a není zřejmé, proč se odklonily od jednoznačného právního názoru obvodního soudu o nedělitelnosti uceleného areálu. Stěžovatel funkční provázanost budov v rámci areálu X tvrdil po celou dobu řízení. Neshledaly-li soudy jím uvedené důvody za dostatečné, měl být poučen, že je potřeba relevantním způsobem doplnit svá skutková tvrzení nebo důkazní návrhy. K vyjádření stěžovatelky zdůrazňuje, že žádná z vedlejších budov (budovy A2, B1, B2 a B3) není součástí hlavní budovy A1. V tom se ztotožňuje se závěry městského soudu a Nejvyššího soudu. I z vyjádření stěžovatelky vyplývá, že budova A1 je natolik spjatá s ostatními budovami v areálu, že je dána jejich funkční souvislost ve smyslu příslušného výlukového ustanovení zákona o půdě.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
22. Navrhuje-li stěžovatel zrušení výroků II a III napadeného rozsudku městského soudu a výroku I usnesení Nejvyššího soudu, není zde oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti, neboť napadené výroky byly v jeho prospěch, totéž platí ohledně potvrzující části výroku I.
23. Navrhuje-li stěžovatelka zrušení výroku II napadeného rozsudku obvodního soudu a výroku II napadeného usnesení Nejvyššího soudu, není zde oprávněnou osobou, neboť napadené výroky byly v její prospěch, totéž platí ohledně měnící části výroku I napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatelka taktéž není oprávněnou osobou v té části ústavní stížnosti, jíž se domáhá zrušení napadených rozhodnutí v rozsahu, jímž bylo rozhodováno o id. 1/4 spoluvlastnictví druhé žalobkyně k nemovitostem. V části výroku I napadeného rozsudku obvodního soudu, ve které byl tento výrok změněn výrokem I rozsudku městského soudu, navíc Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, to se týká i nákladového výroku IV, který byl "odklizen" nákladovým výrokem IV rozsudku městského soudu, který postupem podle § 224 odst. 1 občanského soudního řádu znovu rozhodoval i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně jiným orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Po prostudování vyžádaného soudního spisu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, které Ústavní soud k zásahu opravňuje.
V. a) Obecná východiska
25. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že nepřípustnost výkladu založeného na přepjatém formalismu patří mezi elementární zásady, jež se vztahují na veškerou činnost orgánů veřejné moci. Nerespektování tohoto požadavku ze strany obecných soudů by ve vztahu k účastníkovi řízení mohlo vést k porušení jeho základních práv a svobod, a to přinejmenším pokud jde o jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [například nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Uvedené požadavky na výklad a použití právních předpisů se v plné míře uplatní i na restituční zákony. Platí, že konkrétní rozsah a podmínky uplatnění restitučních nároků jsou věcí politického rozhodnutí zákonodárce, kterým je projevena vůle státu k restituci [nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. ledna 2015 (N 6/76 SbNU 99), bod 22]. Přesto Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti vícekrát připomněl, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Při aplikaci restitučních zákonů není možné postupovat příliš restriktivně, resp. formalisticky, ale naopak je nutné používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel zákona [např. nález sp. zn. I. ÚS 2299/13 ze dne 22. dubna 2014 (N 64/73 SbNU 221), bod 23]. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících v podstatě za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku [nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. prosince 2008 (N 219/51 SbNU 725)].
V. b) K použití § 11 odst. 1 písm. c) a § 11 odst. 4 zákona o půdě v posuzované věci
26. Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě platí, že pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, dočasnou, jednoduchou, drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Podle § 11 odst. 4 téhož zákona nelze obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
27. Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelka a druhá žalobkyně jsou vlastnicemi (každá k 1/4) nemovitostí (zejména lesních pozemků), samotný vnitřní oplocený areál původní zemědělské usedlosti, který zahrnuje i dům č. p. X14 (budova A1) a další stavby (budovy A2, B1, B2 a B3) jim však vydán nebyl. Teprve napadeným rozsudkem městského soudu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí Nejvyšším soudem zrušeno, bylo určeno, že jsou stěžovatelka a druhá žalobkyně vlastnicemi pouze budovy A1 a pozemků pod ní, nikoli budov A2, B1, B2 a B3 a pozemků pod nimi. Stěžovatel má za to, že budova A1, jakožto součást funkčně propojeného areálu, stěžovatelce a druhé žalobkyni vydána být nemohla. Stěžovatelka naopak nesouhlasí s tím, že jí spolu s uvedenou budovou nebyly vydány její přístavby (budovy A2, B1, B2 a B3, vystavěné na místě zdemolovaných původních objektů sloužících zemědělské výrobě). Jak stěžovatel, tak stěžovatelka jsou přesvědčeni, že budova hlavní (A1/dům č. p. X14) je od přístaveb funkčně neoddělitelná, každý ze stěžovatelů však z této jimi tvrzené skutečnosti, v níž se rozcházejí se stěžejním závěrem Nejvyššího soudu a městského soudu, vyvozuje jiný závěr (o tom, kterému z nich celý soubor všech budov a pozemků náleží).
28. Problematikou výkladu § 11 odst. 4 zákona o půdě, resp. posuzováním splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených ve světle skutečnosti, že jde o nápravu historických křivd, se Ústavní soud již v minulosti opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. září 2017 (N 164/86 SbNU 677) Ústavní soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí, ve kterých opakovaně vyslovil, že "aplikace § 11 odst. 4 zákona o půdě nestojí a nepadá se stavebnětechnickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto směru počítá i s kritérii stavebnětechnickými. O zásadní přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost." Ústavní soud v této souvislosti poukázal na nálezy sp. zn. II. ÚS 186/95 ze dne 18. září 1996 (N 83/6 SbNU 89), sp. zn. II. ÚS 719/2000 ze dne 3. května 2001 (N 69/22 SbNU 105), sp. zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. července 2004 (N 96/34 SbNU 35) a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2796/2008 ze dne 28. ledna 2009 s tím, že restriktivní výklad § 11 odst. 4 zákona o půdě je zde namístě o to více, že jde o výluku z restitucí a jejich účelu.
29. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vycházel Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 9. července 2019. Nejvyšší soud v něm taktéž poukázal na svou judikaturu, která konstantně interpretuje § 11 odst. 4 zákona o půdě tak, že na ztrátu původního stavebnětechnického charakteru stavby lze usuzovat tam, kde při zásadní přestavbě dojde k obměně těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž přímo odvisí životnost stavby, tj. prvků dlouhodobé životnosti, jimiž jsou zejména hlavní nosné konstrukce (vodorovné i svislé), jakož i střecha a schodiště (tvoří-li součást nosného systému stavby). Překážka vydání věci podle uvedeného ustanovení přitom může být dána, pouze pokud došlo alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti k obměně v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí dotčeného prvku. Aby byla naturální restituce podle § 11 odst. 4 zákona o půdě vyloučena, musí zásadní přestavba zapříčinit zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou, z tohoto úsudku nelze ovšem vyvozovat odlišný závěr, že přerušení souvislosti se zemědělskou výrobou brání naturální restituci majetku oprávněné osobě i v případě, že byly na dané stavbě provedeny úpravy, jež s ohledem na jejich omezený rozsah za zásadní přestavbu podle uvedeného ustanovení označit nelze. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že závěry městského soudu, který (ve svém prvním rozsudku) při konstatování nemožnosti vydání domu č. p. X14 (respektive pozemku, jehož součástí se od 1. ledna 2014 stal) nezohlednil poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti zmíněné budovy, představují nepřípustně rozšiřující výklad a nemohou obstát.