30. Popsaným závěrům Nejvyššího soudu, které, jak již bylo řečeno, vycházejí z judikatury Ústavního soudu, nemá Ústavní soud čeho vytknout. To platí i pro způsob, jakým byly tyto závěry následně aplikovány městským soudem, který v napadeném rozsudku dovodil, že při rekonstrukci budovy A1 nedošlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí dotčeného prvku, taktéž původní obytný charakter (obytné části) budovy zůstal po přestavbě zachován. Městský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že vydání budovy A1 včetně pozemku, na němž budova stojí, nebrání žádná překážka podle § 11 zákona o půdě, neboť vydání id. 1/2 (2x 1/4) budovy A1 (včetně pozemku, jehož je budova součástí), která je kolaudačně určena a slouží k ubytování, logicky nemůže vést ke ztrátě funkčnosti a jakékoli využitelnosti ostatních budov tvořících současný areál X, byť jde o budovy pod společným oplocením, k nimž je jediný přístup a které mají společné technické zázemí, neboť v budově A1 jsou nyní umístěny tři apartmány, které lze (částečně) využívat stěžovatelkou a druhou žalobkyní bez zásahu do stávajícího využití ostatních objektů (archivu, dalších kancelářských prostor a bytu správce).
31. Namítá-li stěžovatel opakovaně, že budova A1 je součástí funkčně propojeného areálu, přehlíží zásadní kritiku, kterou vznesl dovolací soud ve svém zrušujícím rozsudku proti způsobu, jakým aplikoval městský soud § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve svém prvním rozsudku. Městský soud ve skutečnosti, že uvedená stavba tvoří s ostatními částmi někdejší usedlosti jeden funkční celek využívaný jako archiv, spatřoval překážku podle citovaného ustanovení zákona o půdě. Nejvyšší soud uvedl, že § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě stanoví překážky pouze pro vydání pozemků, nikoli staveb samotných, nelze tedy odůvodnit odkazem na toto ustanovení zamítnutí požadavku oprávněné osoby na vydání stavby (jde o nepřípustně rozšiřující výklad). Stěžovateli je možno přisvědčit, že Nejvyšší soud obecně připustil výjimečné použití § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě i v případě požadavku na vydání pozemků se stavbami, jejichž vydání oprávněné osobě by mělo za následek ztrátu funkčnosti a jakékoliv využitelnosti nemovitostí představujících vzájemně provázaný areál. V kontextu konkrétní věci však Nejvyšší soud podpůrnou argumentaci obvodního soudu (vedle kritéria zásadní přestavby domu), že všechny požadované nemovitosti tvoří součást funkčního areálu, odmítl. Nejvyšší soud se podrobně zabýval funkční propojeností budov v rámci dotčeného areálu v bodech 24 až 28 napadeného usnesení, a to obecně s odkazem na svou rozsáhlou judikaturu a poté konkrétně s ohledem na individuální okolnosti posuzované věci. Nejvyšší soud dovodil, že městský soud, který v napadeném rozsudku přihlédl k umístnění dané budovy (A1) i její svébytné funkci (jako budovy sloužící k ubytování) v rámci komplexu dalších budov (využívaných jako archiv a s ním související kancelářské prostory, byt správce a technické zázemí pro provoz archivu), se ve svém závěru, že za daného stavu vydání budovy A1 nemůže vést ke ztrátě funkčnosti a využitelnosti ostatních budov tvořících současný areál X, neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Ta je postavena tom, že výluka zakotvená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být aplikována na vydání pozemků se stavbami (nikoli jen pozemků samotných) tvořících součást funkčního celku (areálu) pouze výjimečně, a to tehdy, mělo-li by vydání oprávněné osobě za následek ztrátu funkčnosti a jakékoliv využitelnosti nemovitostí představujících vzájemně provázaný komplex. Tak tomu však v dané věci, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a současnému způsobu užívání budovy A1 i budov A2, B1, B2 a B3, které popsal městský soud v napadeném rozsudku, není.
32. Uvedený výklad odpovídá rovněž závěrům, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 467/97 ze dne 3. srpna 2000 (N 113/19 SbNU 93). Ústavní soud uvedl, že § 11 odst. 4 zákona o půdě výslovně stanoví konkrétní podmínky pro nevydání obytných budov patřících k původní zemědělské usedlosti, z čehož jednak plyne, že zákonodárce předpokládal existenci takových budov jako samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání, a dále je nutno argumentem a contrario dovodit, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro nevydání takových budov, mají být vydány. Zákon přitom nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně navazovat.
33. Vydáním budovy A1 a pozemků nedojde ani k situaci, kdy by nebyl naplněn účel restituce a současně nebyla respektována proporcionalita mezi omezením restitučního nároku a prosazením konkrétního veřejného zájmu [srovnej např. závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. července 2014 (N 134/74 SbNU 35)]. Zájem stěžovatele na nerušeném užívání budovy A1 (nejde o její veřejné užívání) není nadřazen účelu restituce a samotnému restitučnímu nároku stěžovatelky na vydání budovy A1 a pozemků pod ní, a s ohledem na povahu užívání těchto nemovitostí nevylučuje další užívání této budovy či okolních budov stěžovatelem. Na druhé straně stěžovatelce v případě vydání budovy A1 nebrání žádný objektivní důvod realizovat její vlastnická práva (tedy věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat). Na uvedeném nic nemění ani případný ztížený přístup stěžovatelky k jí vydávaným nemovitostem. Jak konstatoval Nejvyšší soud v napadeném usnesení, lze jej zajistit prostřednictvím k tomu určených právních instrumentů (např. smluvním zřízením věcného břemene).
34. Zůstává posoudit, zda obstojí závěr městského soudu, že budovy A2, B1, B2 a B3 a pozemky s těmito stavbami bezprostředně související nelze vydat, neboť jde o budovy nově vybudované, přičemž nové stavby svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Městský soud odůvodnil tento svůj závěr tím, že uvedené budovy jsou kolaudačně určené k využití jako kanceláře a archivní prostory spolu s technickým zázemím a bytem správce. Ze skutkových závěrů městského soudu vycházel v napadeném usnesení i Nejvyšší soud.
35. Ústavní soud z obsahu kolaudačního rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 6, Odboru výstavby ze dne 18. února 1992 č. j. výst. 3167/D 2307 Dej/91-Ing.Pá zjistil, že tímto rozhodnutím bylo povoleno užívání stavby "samostatných objektů dostavby XB1-B3 čp. X14 k. ú. Dejvice při ul. Y". Jako účel užívání stavby bylo vymezeno "výstavní hala modelu a dílny pro výrobu modelů" (1. podmínka užívání stavby). V kolaudačním rozhodnutí je výslovně uvedeno, že součástí kolaudované stavby není objekt A1, který má být dokončen do 04/92, a sadové a terénní úpravy, jež mají být dokončeny do 08/92 (3. podmínka užívání stavby).
36. Podle § 11 odst. 4 zákona o půdě budovu patřící k původní zemědělské usedlosti nelze vydat, ztratila-li zásadní přestavbou svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. K výkladu citovaného ustanovení se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95 ze dne 18. září 1996 (N 83/6 SbNU 89), v němž uvedl, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, právo na vydání nemovitosti, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě v § 11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebnětechnických parametrů, když hovoří o stavebnětechnickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou, a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
37. V nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95 k námitce stěžovatele, že i administrativní a obslužné sídlo zemědělského družstva se samo o sobě vyznačuje bezprostřední souvislostí s předmětem zemědělské výroby, Ústavní soud výslovně konstatoval, že ztráta původního stavebnětechnického charakteru věci představuje znalecky i právně složitou otázku, již je nutno vykládat občanskoprávně, nikoliv ve smyslu předpisů stavebního práva. Podstatnou změnou oproti původnímu stavebnětechnickému charakteru lze přitom stěží rozumět zachování statu quo prostou výměnou, ať už z důvodu zchátrání nebo požadavku vyšší únosnosti stropů atd., byť na vyšší technické úrovni. V citovaném nálezu Ústavní soud odmítl závěr, že k původní zemědělské výrobě je přestavěný objekt již nepoužitelný, a proto nevydatelný, a uvedl, že § 11 odst. 4 zákona o půdě vůbec nepočítá s podmínkou, že musí jít o původní zemědělskou výrobu, nýbrž pouze o souvislost s předmětem zemědělské výroby.
38. Výkladem § 11 odst. 1 písm. c), resp. § 11 odst. 4 zákona o půdě se Ústavní soud zabýval i v dalších rozhodnutích [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. října 2003 (N 123/31 SbNU 113), sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. dubna 2010 (N 97/57 SbNU 273), sp. zn. III. ÚS 52/2000 ze dne 12. října 2000 (N 149/20 SbNU 61) a sp. zn. II. ÚS 719/2000]. Také v těchto rozhodnutích Ústavní soud vždy zdůrazňoval účel restitučních předpisů, jímž je zmírnění následků majetkových křivd, přičemž má mít vždy přednost snaha o restituci in integrum (uvedení do původního stavu) před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Při zkoumání okolností bránících vydání stavby podle § 11 odst. 4 zákona o půdě Ústavní soud zdůraznil, že o zásadní přestavbu může jít jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním a souvisejícím smyslu slova. V této souvislosti Ústavní soud připomenul i svou dosavadní judikaturu vztahující se k problematice restitucí, z níž mimo jiné vyplývá, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu.
39. Uvedenými závěry se obecné soudy (jde-li o budovy A2, B1 B2 a B3) neřídily, byť řadu ze zmíněných nálezů citovaly. Ústavní soud si je vědom komplikovanosti věci dané jejími specifickými okolnostmi, je však nutno vycházet z toho, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma způsobená za totalitního komunistického režimu má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat pouze v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, ale oprávněné osobě by byly bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Zákon o půdě sleduje v prvé řadě cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené v § 11 zákona o půdě, nárokované nemovitosti vydat nelze.
40. V dané věci městský soud shledal splnění podmínky uvedené v § 11 odst. 4 zákona o půdě, když dovodil, že budovy A2, B1, B2 a B3 svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku. Ústavní soud považuje takový závěr městského soudu za extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 68/94 ze dne 15. prosince 1994 (N 63/2 SbNU 189) bylo zdůrazněno, že sporná otázka v soudním řízení, zda existuje nebo neexistuje zásadní překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě bránící ve vydání pozemku (zejména, zda stavba brání zemědělskému využití pozemku), musí být podrobena plnému ověření. Uvedené nepochybně platí i pro odůvodnění pro věc podstatného závěru, zda zásadní přestavbou stavba ve smyslu § 11 odst. 4 zákona o půdě ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že si je vědom své judikatury, podle které nelze skutečnost, zda je možno objekt z hlediska jeho funkčního uspořádání a stavební dispozice využívat k zemědělské výrobě, posuzovat příliš široce (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 1517/09 ze dne 23. března 2011, ve kterém Ústavní soud uvedl, že úvaha, že skladovat zemědělské produkty se dá koneckonců všude, tedy i v tělocvičně, není případná). V nyní posuzované věci však jde o objekty, u kterých je nezbytné, aby s ohledem na jejich kolaudační určení (které zjevně na rozdíl např. od tělovýchovného zařízení jednoznačně zemědělské využití ze své podstaty nevylučuje), bylo postaveno najisto, že jejich účelové určení skutečně brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku.
41. Pozemkový úřad i obvodní soud k této otázce pouze shodně konstatovaly, že budovy A2, B1, B2 a B3 půdorysně a architektonicky částečně napodobují původní vzhled zemědělské usedlosti, zemědělské výrobě však neslouží a ani nesloužily. Městský soud vycházel výlučně z vymezení stavby z hlediska veřejného stavebního práva, když v napadeném rozsudku uvedl, že nové stavby svým účelovým určením brání zemědělskému či lesnímu využití pozemku, neboť byly kolaudačně určené k využití jako kancelářské a archivní prostory spolu s technickým zázemím a bytem správce.
42. Uvedeným postupem městský soud nerespektoval závěry Ústavního soudu vyplývající z jeho výše citované judikatury, podle které aplikace § 11 odst. 4 zákona o půdě nestojí a nepadá se stavebnětechnickými parametry, ale odvíjí se i od dalších okolností zohledňujících individuální poměry věci v tom smyslu, zda přestavba skutečně popře možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Městský soud jednak uvádí v kolaudačním rozhodnutí vymezený účel užívání stavby nepřesně, neboť tím je "výstavní hala modelu a dílny pro výrobu modelů", jednak nevysvětlil, proč budovy B1, B2 a B3, v nichž se v době jejich kolaudace nacházela hala, sklad, dílny, kanceláře, archiv a sociální zařízení (a byly kolaudovány jako výstavní hala a dílny), popírají možnost zemědělské výroby, jak je (šířeji) chápána shora citovanou judikaturou Ústavního soudu. Uvedené platí tím spíše pro budovu A2, která byla kolaudačně určena jako byt správce. Pochybení městského soudu spočívá také v tom, že nevzal v úvahu další související (stěžovatelkou uváděné) skutečnosti, zejména nepřihlédl k tomu, že stěžovatelce již byly dříve vydány polnosti v těsné blízkosti vlastní zemědělské usedlosti, a je tak dle jejích tvrzení znemožňována péče o půdu. V nálezu sp. zn. II. ÚS 186/95 Ústavní soud konstatoval, že zákon o půdě zdůrazňuje životní nutnost zachování celistvosti tří složek zemědělského podnikání - půdy, budov a jiného zemědělského majetku tak, jak historicky nedílně vznikly, s tím, že podle důvodové zprávy k zákonu o půdě se zemědělství nikdy v minulosti nezabývalo jen vlastní zemědělskou výrobou, ale zahrnovalo některé činnosti z předvýrobní fáze i z fáze zpracování svých výrobků a jejich odbytu. Zákon o půdě sice se zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku jako jedním z cílů počítá, z jeho preambule nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu podmiňuje obnovením původních vlastnických vztahů k ní. Soud však nemůže diktovat vlastníkům, jak mají s půdou nakládat, či podmiňovat navrácení vlastnictví určitým způsobem využití, resp. nenavracet, pokud nebudou (moci) pozemek určitým způsobem užívat [srovnej nález sp. zn. II. ÚS 747/2000 ze dne 28. května 2002 (N 63/26 SbNU 163)].
VI. Závěr
43. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na shora uvedené shledává výklad dotčených ustanovení zákona o půdě provedený obecnými soudy za extrémně vybočující z mezí ústavnosti. Napadenými rozhodnutími bylo v rozsahu, jak plyne z výroku I tohoto nálezu, porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu. Obecné soudy opřely svůj závěr o dílčí (stavebnětechnický) aspekt, navíc nepřesně uchopený, jenž nadřadily celkovému ratio legis, spočívajícímu ve zmírnění majetkových křivd. Věc se proto vrací k dalšímu řízení obvodnímu soudu, který musí dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti tohoto případu, rozhodnout o nároku stěžovatelky na vydání předmětných nemovitostí v souladu se závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu a své rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky. Obecné soudy se budou v dalším řízení zabývat již jen id. 1/4 podílem na nemovitostech, jehož vydání se domáhala stěžovatelka, ohledně podílu, který nebyl vydán druhé žalobkyni, již řízení vedeno nebude.
44. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a výrokem II nálezu napadená rozhodnutí zrušil ve vztahu mezi stěžovateli v rozsahu, kterým nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky (v rozsahu po částečném zamítnutí žaloby v rozsahu, na který dopadalo odmítnutí jejího dovolání prvním rozsudkem Nejvyššího soudu), a v rozsahu, v jakém bylo vyhověno stěžovateli, tzn. (i) výroku I napadeného usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti napadenému rozsudku městského soudu v části, kterou městský soud potvrdil částečně výrok I a zcela výrok III napadeného rozsudku obvodního soudu, (ii) zmíněné části rozsudku městského soudu a (iii) jím potvrzené části napadeného rozsudku obvodního soudu, jakož i (iv) v rozhodnutí o nákladech řízení mezi stěžovateli.
45. Ve zbylém rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
46. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od něj očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.