88. Ústavní soud zdůrazňuje, že zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy je nutné hodnotit z hlediska postupu orgánů činných v trestním řízení, potažmo i sdělovacích prostředků. Stěžovatelé však splnění této podmínky nesprávně odvozují od primární újmy a strachu z obžalovaných, resp. svého subjektivního vnímání či nenávistných komentářů, které se objevily v souvislosti se zveřejněním rozhovorů Pavla H. Byť Ústavní soud v žádném případě nezpochybňuje nepříjemné a zraňující pocity a prožitky stěžovatelů, z hlediska splnění zákonných podmínek statusu zvlášť zranitelné oběti se za stávajícího znění § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů spokojil s tím, že nic nenasvědčuje tomu, že by orgány činné v trestním řízení (případně i další subjekty taxativně vyjmenované v ustanovení § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů) přistupovaly ke stěžovatelům z důvodu jejich sexuální orientace nevhodně či se dopustily chybné reakce na jejich primární viktimizaci. Poukazují-li stěžovatelé na to, že se jim v přípravném řízení dostalo poučení pro zvlášť zranitelné oběti, pak tato skutečnost nemá na jejich status podle zákona o obětech trestných činů vliv. Uznání tohoto statusu obdobně nelze dovodit ani ze skrytí údajů stěžovatelů podle § 55 odst. 1 písm. c) trestního řádu (přiměřeně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1118/21; usnesení sp. zn. II. ÚS 615/22).
89. Na tomto místě lze uznat, že odůvodnění napadeného usnesení vyvolává pochybnosti ohledně toho, zda obvodní soud ve vztahu ke stěžovatelům správně vyhodnotil nesplnění podmínek statusu zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Výklad a aplikace zákonných ustanovení, včetně neuplatnění presumpce ve smyslu § 3 odst. 1 téhož zákona, však v posuzované věci nejsou natolik extrémní či svévolné, aby založily protiústavnost napadeného usnesení, a to zejména s ohledem na to, že i bez přiznání statusu zvlášť zranitelné oběti mají soudy možnost přijmout účinná opatření k zabránění vzniku druhotné újmy, tj. i k ochraně základních práv obětí. Jestliže tedy obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou zvlášť zranitelnými oběťmi, bylo jeho povinností dále posoudit, zda lze jejich žádosti na zabránění kontaktu s obžalovanými vyhovět na základě § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, neboť není sporu o tom, že stěžovatelé jsou minimálně oběťmi ve smyslu § 2 odst. 2 téhož zákona. Nemožnost vyhovění žádosti obětí je nutné řádně odůvodnit (viz bod 53 tohoto nálezu).
90. Z napadeného usnesení lze dovodit, že obvodní soud nutnost výslechu stěžovatelů v přítomnosti obžalovaných spatřoval v tom, že dosud nebyli vyslechnuti a jejich výpověď z přípravného řízení nelze použít, dále že utajování jejich identity nemá s ohledem na mediální výstupy Pavla H. význam a že by neopakování výslechu vedlo k porušení práva na obhajobu obžalovaných, na které se uplatní zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Obvodní soud tedy vycházel především z předpokladu, že vyhověním žádosti stěžovatelů o zabránění kontaktu s obžalovanými zcela znemožní provedení jejich výslechu, resp. že by takový postup znamenal konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaných (ve smyslu § 202 trestního řádu). Tato premisa je ovšem od počátku nesprávná a zcela se míjí se smyslem a účelem opatření podle § 17, potažmo § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů.
91. Výslech obětí lze provést bez vizuálního kontaktu s domnělými pachateli za současného zachování práva na obhajobu a práva na výslech svědků (viz body 59 a 60 tohoto nálezu). Uplatnění opatření není vyloučeno ani v řízeních s mladistvými, byť v těchto případech musí soudy práva obětí a obžalovaných vážit o poznání pečlivěji. I z průběžných vyjádření stěžovatelů je však zřejmé, že jsou schopni a ochotni výslech podstoupit a zodpovědět i případné otázky obhajoby např. z oddělené výslechové místnosti. Obvodní soud dostatečně nezvážil a přesvědčivě nezdůvodnil, proč stěžovateli požadovaná opatření nejsou potřebná k jejich ochraně před druhotnou újmou.
92. Ústavní soud nepřehlédl, že obvodní soud z vlastní iniciativy určitá opatření na ochranu stěžovatelů, jejichž účelem bylo omezení kontaktu s obžalovanými na minimum, přijal. Samosoudkyně zajistila, aby se obžalovaní a stěžovatelé nestřetli před zahájením hlavního líčení, zároveň avizovala, že stěžovatelé mohou ihned po výslechu opustit jednací síň. Byť i tato opatření slouží k ochraně obětí před vznikem druhotné újmy, obvodní soud nevysvětlil, proč je považuje za dostatečná, a to i s ohledem na to, že stěžovatelé jako důvod žádosti označili obavu z dopadů samotného setkání s obžalovanými, tj. jejich bezprostředního shledání "tváří v tvář", na jejich psychický stav.
93. Obvodní soud neprovedl řádné vyvažování práv stěžovatelů na ochranu jejich důstojnosti, soukromí, duševní i fyzické integrity, s právy obžalovaných na obhajobu a výslech svědků, potažmo veřejného zájmu na dosažení účelu trestního řízení. Napadené usnesení neposkytuje dostatečné důvody pro upřednostnění práv obžalovaných před právy stěžovatelů, přičemž Ústavní soud není oprávněn tyto důvody sám dovozovat. Úvahy obvodního soudu, na základě kterých nevyhověl žádosti stěžovatelů o přijetí opatření podle § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, nejsou přiléhavé a odporují smyslu a účelu zákonných ustanovení sloužících k ochraně před druhotnou újmou. Obvodní soud nedostál ústavním požadavkům plynoucím z práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení je proto nutné zrušit.
V. 3.
K právu stěžovatelů vlastnit majetek a zbývajícím námitkám
94. Ačkoli vady popsané v předchozí části samy o sobě zakládají důvod pro zrušení napadeného usnesení, Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se stručně (do značné míry jako obiter dictum) i k dalším námitkám stěžovatelů, včetně těch, které se týkají jejich práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelé spatřují porušení tohoto práva v tom, že neuznáním jejich statusu zvlášť zranitelné oběti vydáním napadeného usnesení ztrácí legitimní očekávání ohledně nároku na bezplatnou právní pomoc zmocněnkyně, a ohledně toho, že nebudou muset po pachatelích vymáhat náhradu nákladů právního zastoupení. Rovněž mají za to, že nadále nebudou mít nárok na bezplatnou odbornou pomoc ve smyslu § 5 zákona o obětech trestných činů, konkrétně hrazení terapeutických sezení.
95. V této souvislosti je v souladu s východisky popsanými v části V. 1 a) tohoto nálezu třeba připomenout, že napadené usnesení se týkalo výhradně nepřijetí opatření podle § 20 odst. 4, resp. § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů. Výrok napadeného usnesení, podle kterého se stěžovatelé nepovažují za zvlášť zranitelné oběti, lze proto v nyní posuzované věci hodnotit pouze v tomto kontextu. Ústavní soud opakuje, že se zákonný status stěžovatelů může v průběhu trestního řízení měnit. Co se týče legitimního očekávání, lze se stěžovateli souhlasit do té míry, že zvlášť zranitelné oběti mají nárok na bezplatnou právní pomoc, aniž by zákon vyžadoval vydání rozhodnutí, pokud si zvolí zmocněnce samy (viz § 51a trestního řádu).
96. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že tato zákonná konstrukce není vůči (domnělým) zvlášť zranitelným obětem přívětivá, neboť jim nezajišťuje právní jistotu. Apeluje proto na orgány činné v trestním řízení, aby v souladu se zásadami přístupu k obětem vyjádřenými v zákoně o obětech trestných činů aktivně předcházely negativním důsledkům způsobeným subjektivním vyhodnocením splnění zákonných podmínek daného postavení. Stejně obezřetně by měly postupovat i potenciálně zvolení zmocněnci a zmocněnkyně a v případě pochybností ohledně splnění podmínek statusu zvlášť zranitelné oběti by svým klientům měli doporučit, aby soud požádali o vydání deklaratorního usnesení, že jim nárok na bezplatnou právní pomoc náleží nebo aby požádali o ustanovení zmocněnce podle § 51a odst. 4 trestního řádu (viz též body 38 až 40 tohoto nálezu).
97. Zároveň je nutné připomenout, že o nákladech trestního řízení, které nese stát, tj. i nákladech vzniklých poskytováním bezplatné právní pomoci zvoleným zmocněncem, rozhoduje soud v souladu s § 151 odst. 6 trestního řádu, a to na návrh zmocněnce. V rámci rozhodování soud posoudí jako předběžnou otázku i splnění zákonných podmínek poskytování bezplatné právní pomoci, tj. i to, zda je osoba zvlášť zranitelnou obětí. Z informací poskytnutých stěžovateli nevyplývá, že by o návrhu zmocněnkyně dosud soud rozhodoval. Nadto ani okolnost, že by náhradu nákladů trestního řízení museli stěžovatelé po pachatelích vymáhat, sama o sobě nezakládá porušení jejich práva vlastnit majetek, neboť jim právní řád v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny poskytuje účinný nástroj, jak se případně svého nároku domoci [přiměřeně srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)].
98. I proto je tvrzení stěžovatelů o porušení jejich práva vlastnit majetek přinejmenším předčasné a pouze potenciální. Obdobně lze pohlížet i na námitku stěžovatelů týkající se dostupnosti bezplatné odborné pomoci. Ústavní soud odkazuje zejména na § 5 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, podle kterého mohou poskytovatelé pomoci obětem trestných činů bezplatně pomáhat i jiným osobám než zvlášť zranitelným obětem.
99. Namítají-li stěžovatelé, že jim neuznání statusu zvlášť zranitelných obětí může bránit v uplatňování nároků na náhradu škody a jiných práv v průběhu trestního řízení, pak Ústavní soud upozorňuje, že je úkolem především jejich zmocněnkyně, aby jim poskytla a zajistila potřebnou právní pomoc a podporu.
VI.
Závěr
100. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska působnosti dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadeným usnesením obvodního soudu byla porušena práva stěžovatelů na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 odst. 2 a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
101. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení obvodního soudu ve vztahu ke stěžovatelům podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. září 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu