47. Ústavní soud na tomto místě činí dílčí závěr, že o nepřiznání, omezení či neexistenci práv nebo povinností plynoucích ze zákona o obětech trestných činů, jejichž uplatnění požaduje (domnělá) oběť či zvlášť zranitelná oběť, je nutné rozhodovat usnesením. O žádosti stěžovatelů, kteří se považují za zvlášť zranitelné oběti, o výslech bez bezprostředního vizuálního kontaktu s obžalovanými podle § 20 odst. 4, resp. § 17 odst. 1 a 2 zákona o obětech trestných činů, tedy měl obvodní soud rozhodnout usnesením, přičemž jeho obsah je třeba přiměřeně interpretovat podle § 51a odst. 2 ve spojení s odst. 1 trestního řádu, potažmo podle § 51a odst. 4 a 5 téhož zákona. Současně jde o usnesení, které je zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení a bylo vyhlášeno v přítomnosti zmocněnkyň stěžovatelů, proto v tomto případě nebylo nutné jej písemně vyhotovovat (viz bod 30 tohoto nálezu). Vydáním napadeného usnesení tedy obvodní soud neporušil princip legality zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny. Dlužno dodat, že v případě písemné žádosti doručené soudu mimo hlavní líčení by rozhodnutí v podobě usnesení muselo být písemně vyhotoveno (včetně odůvodnění a poučení o právu podat stížnost - viz dále) a oznámeno doručením přinejmenším zmocněnci oběti. Ale o tento případ se zde nejedná.
48. Na základě analogického použití § 51a odst. 2 ve spojení s odst. 1 trestního řádu, potažmo § 51a odst. 4 a 5 téhož zákona lze dále dovodit, že proti usnesení o nevyhovění žádosti je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Tu stěžovatelé nepodali, a proto by jejich ústavní stížnost měla být nepřípustná. S ohledem na analogii, kterou v obdobné věci Ústavní soud použil poprvé, nebylo pro stěžovatele předvídatelné, že tento opravný prostředek musí vyčerpat. Jestliže by v nynější věci byla z těchto formálních důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta pro nepřípustnost (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) došlo by k zásahu do práva na přístup k Ústavnímu soudu dle předvídatelných pravidel. Tuto ústavní stížnost tedy nelze odmítnout jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy.
49. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že v budoucnu bude ústavní stížnosti směřující proti usnesením o nevyhovění žádosti podle § 20 odst. 4, potažmo § 17 zákona o obětech trestných činů, před jejichž podáním stěžovatelé nevyčerpají stížnost podle trestního řádu, považovat za nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. O možnosti podat stížnost musí být ze strany soudů poučeni [viz přiměřeně např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)].
50. Z obdobných důvodů považuje Ústavní soud za vhodné projevit shovívavost vůči formálním a částečně i obsahovým náležitostem napadeného usnesení, neboť procesní postup ani výklad relevantních zákonných ustanovení dosud nebyl Ústavním soudem aprobován.
V. 2.
K opatřením podle zákona o obětech trestných činů a ochraně základních práv a svobod obětí a zvlášť zranitelných obětí
51. Ústavní soud se dále zaměřil na to, zda obvodní soud při rozhodování o (ne)přijetí opatření na ochranu před druhotnou újmou a při souvisejícím výkladu a aplikaci ustanovení zákona o obětech trestných činů dodržel ústavní požadavky na ochranu základních práv stěžovatelů.
a) Obecná východiska
Výklad a aplikace podústavního práva, přezkoumatelnost rozhodnutí
52. Ústavní soud předně připomíná svoji zdrženlivost při zasahování do probíhajícího trestního řízení. Zásadně není jeho úkolem ani výklad jednoduchého práva (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07). Zároveň však Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že se nezříká možnosti zasáhnout v případech, v nichž by došlo k flagrantnímu porušování zákonné úpravy postavení obětí (usnesení ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1189/14), neboť i hrubé nerespektování kogentních ustanovení zákona či principů spravedlnosti může být hodnoceno jako protiústavní exces. Výklad a následná aplikace podústavních právních předpisů soudy totiž mohou být v některých případech natolik extrémní či svévolné, že mohou představovat porušení práva na spravedlivý proces, jakož i dalších principů ovládajících demokratický právní stát. Za svévolné lze považovat i rozhodování, které není založeno na předvídatelných kritériích či alespoň zásadách odvozených z relevantní právní normy [blíže viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2842/20].
53. Nedílnou součástí ústavních záruk spravedlivého procesu vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny je i požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. Smyslem odůvodnění je především seznámit účastníky řízení s tím, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a na základě jakých úvah dospěl ke svým závěrům. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Pro přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního rozhodnutí je podstatné, aby soudy reagovaly na podstatné argumenty a námitky účastníků a aby případně vysvětlily, proč je nepřijaly. Řádné odůvodnění rozhodnutí zároveň slouží k naplnění zásady zákazu libovůle [blíže viz např. nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22; nález ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 3272/22; nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 (N 135/90 SbNU 227)].
Ochrana základních práv obětí v trestním řízení
54. Ke každé oběti či v obecné rovině k poškozenému musí orgány činné v trestním řízení přistupovat individuálně, citlivě a s respektem k jejich osobnosti a důstojnosti (viz § 3 odst. 2 zákona o obětech trestných činů). V souvislosti s ochranou základních práv obětí má stát povinnost nejen objasnit trestnou činnost, ale také napravit způsobenou újmu, zamezit jejímu opakování a prostřednictvím přiměřených opatření oběti chránit před vznikem druhotné újmy. Tato povinnost vyplývá i z pozitivních závazků států podle čl. 8, a dokonce i čl. 3 Úmluvy [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 13. 2. 2024 ve věci X. proti Řecku, stížnost č. 38588/21, bod 68].
55. Ochrana základních práv obětí, tím spíše vystupují-li v trestním řízení i v postavení svědků, proto může představovat legitimní zásah do práva na obhajobu, práva vyslýchat svědky či práva na veřejné projednání věci [přiměřeně např. usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3828/15; usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3429/12; usnesení ze dne 19. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 1875/16; usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3792/16; usnesení ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1386/17]. Omezení procesních práv domnělých pachatelů ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy ve prospěch ochrany práv obětí již opakovaně "posvětil" i ESLP ve své judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 26. 3. 1996 ve věci Doorson proti Nizozemsku, stížnost č. 36337/97 a 35974/97, bod 70; rozsudek ze dne 28. 5. 2015 ve věci Y. proti Slovinsku, stížnost č. 41107/10, bod 103 a 104). Ochrana obětí se přitom odvíjí i od míry jejich zranitelnosti. ESLP klade důraz zejména na to, aby trestní řízení jako celek bylo spravedlivé. Má-li dojít k omezení práva domnělých pachatelů vyslýchat svědky, je třeba jako minimální standard zajistit, aby obhajoba měla k dispozici určité procesní kompenzace či záruky a aby nebyla znevýhodněna (srov. např. rozsudek ze dne 6. 2. 2024 ve věci Snijders proti Nizozemsku, stížnost č. 56440/15, bod 58 a 63; rozsudek ze dne 10. 2. 2022 ve věci Al Alo proti Slovensku, stížnost č. 32084/19, bod 43 a 54; rozsudek ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10, bod 101, 107-109; rozsudek ze dne 16. 12. 2014 ve věci Horncastle a další proti Spojenému království, stížnost č. 4184/10, bod 131 a 142; rozsudek ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery a další proti Spojenému království, stížnost č. 26766/05 a 22228/06, bod 118 a 161; rozsudek ze dne 10. 5. 2012 ve věci Aigner proti Rakousku, stížnost č. 28328/03, bod 35).
Vyvažování práv obětí (zvlášť zranitelných obětí) a domnělých pachatelů
56. Z popsaných východisek vyplývá, že stát, který respektuje základní práva a svobody a obecně principy právního státu, musí v této souvislosti vyvažovat střet protichůdných zájmů jednotlivých subjektů trestního řízení a musí nastolit spravedlivou rovnováhu mezi právy obětí a právy domnělých pachatelů (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 5. 2021 ve věci J. L. proti Itálii, stížnost č. 5671/16, bod 128; rozsudek ze dne 19. 12. 2023 ve věci Narbutas proti Litvě, stížnost č. 14139/21, bod 242; rozsudek ze dne 25. 2. 1997 ve věci Oyston proti Spojenému království, stížnost č. 42011/98; též nález sp. zn. III. ÚS 2731/14). Soudy, ale i jiné orgány činné v trestním řízení, musí volit takový postup, který nebude bezdůvodně a nepřiměřeně upřednostňovat jednu stranu na úkor druhé a který v maximální možné míře zajistí ochranu ústavně zaručených práv (nález sp. zn. III. ÚS 2731/14). Tento tzv. příkaz k optimalizaci v sobě obsahuje princip proporcionality popisovaný ustáleně v judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.); nález ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.); nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a nález ze dne 14. 7. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 34/04 (N 138/38 SbNU 31; 355/2005 Sb.].
57. Zákon o obětech trestných činů obsahuje efektivní nástroje, které umožňují vhodným způsobem vést každou fázi trestního řízení s přihlédnutím k aktuálním a individuálním potřebám obětí trestných činů a tím chránit jejich základní práva, zejména důstojnost, soukromí, duševní, ale i fyzickou integritu (přiměřeně viz nález sp. zn. III. ÚS 2731/14). Současně umožňují zohledňovat i práva domnělých pachatelů, potažmo veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení. Právě touto optikou je třeba nahlížet na výklad a aplikaci relevantních zákonných ustanovení a přijímání opatření na ochranu obětí před druhotnou újmou (obsažených zejména v dílu 5 zákona o obětech trestných činů). Nepřijetí potřebných opatření bez rozumného důvodu může založit porušení základních práv a svobod obětí [srov. nález ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401)].
58. Orgány činné v trestním řízení při volbě konkrétních opatření oplývají širokým prostorem pro uvážení, neboť z hlediska principu subsidiarity jsou nejlépe způsobilé reagovat na průběh trestního řízení a aktuální situaci jeho účastníků. Přijetí potřebných opatření by orgány činné v trestním řízení měly průběžně vyhodnocovat z vlastní iniciativy, nicméně § 17 a § 20 zákona o obětech trestných činů poskytují i samotným obětem, resp. zvlášť zranitelným obětem, právo o jejich uplatnění požádat (viz též část V. 1.). Zákonná úprava vychází mj. z čl. 18, 19 odst. 1 a čl. 23 směrnice pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, které rovněž předpokládají individuální posouzení situace obětí vyžadujících zvláštní ochranu, a přijetí potřebných opatření v soudní fázi trestního řízení ponechává do značné míry na diskreci soudu (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 29. 7. 2019 ve věci C-38/18).
59. Z hlediska potenciálního porušení základních práv obětí je jedním z nejrizikovějších úkonů jejich výslech (typicky v hlavním líčení před soudem za účasti a v přítomnosti stran trestního řízení i veřejnosti). Výpovědi svědků, zvláště poškozených a obětí, však mohou být zásadním důkazem sloužícím k objasnění trestných činů a zjištění jejich pachatelů, tj. k naplnění účelu trestního řízení. Zároveň je ve hře právo domnělého pachatele vyslýchat svědky. V této souvislosti však ani z Úmluvy [srov. čl. 6 odst. 3 písm. d)] nelze dovodit právo domnělého pachatele účastnit se výslechu svědků fyzicky či klást jim otázky pouze osobně nebo prostřednictvím svého obhájce. Soud, potažmo jiný orgán činný v trestním řízení, však musí obhajobě poskytnout dostatečný prostor vyjádřit se k výpovědi oběti a její důvěryhodnosti, případně se jí doptat, a to buď již během výslechu např. prostřednictvím soudu, nebo i v pozdějších fázích trestního řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery a další proti Spojenému království, stížnost č. 26766/05 a 22228/06, bod 118; rozsudek ze dne 10. 5. 2012 ve věci Aigner proti Rakousku, stížnost č. 28328/03, bod 35; rozsudek ze dne 27. 5. 2021 ve věci J. L. proti Itálii, stížnost č. 5671/16, bod 128; rozsudek ze dne 28. 5. 2015 ve věci Y. proti Slovinsku, stížnost č. 41107/10, bod 106).
60. Zabráněním kontaktu během úkonů trestního řízení ve smyslu § 17 zákona o obětech trestných činů, potažmo zamezením bezprostředního vizuálního kontaktu přímo během výslechu podle § 20 téhož zákona, se rozumí pouze osobní a přímé střetnutí "tváří v tvář" a nevztahuje se na kontakt zprostředkovaný např. pomocí audiovizuálního technického zařízení (telefonní přenos hlasu, videokonferenční zařízení, jednosměrné zrcadlo, přenos z oddělené výslechové místnosti apod.). Opatření nicméně nelze přijmout, brání-li tomu závažné důvody, případně mají-li být provedeny úkony, které je ze své povahy vylučují. Takovým úkonem může být např. konfrontace podle § 104a trestního řádu, k jejímuž uplatnění by však soudy u zvlášť zranitelných obětí měly přistupovat s nejvyšší mírou obezřetnosti, jen je-li to naprosto nezbytné. U úkonů, které nevyžadují bezprostřední fyzický kontakt, předvídaná opatření zasahují do práv domnělých pachatelů minimálně. Např. rekognici lze provést i pomocí fotografií [srov. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 3709/16 (N 106/85 SbNU 739)]. Zajistit lze i "bezkontaktní" přítomnost domnělých pachatelů při provádění výslechu, neboť prostřednictvím moderních technologií mohou i nadále v reálném čase pozorovat či jinak vnímat chování oběti, poslouchat její vyjádření, reagovat na něj, klást otázky prostřednictvím svého obhájce, soudu či specializovaného pracovníka, mohou zpochybňovat věrohodnost oběti jako svědka atd. [srov. např. nález ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3206/08 (N 99/53 SbNU 251); přiměřeně též nález sp. zn. III. ÚS 2916/15; rozhodnutí ESLP ze dne 20. 1. 2005 ve věci Accardi a další proti Itálii, stížnost č. 30598/02].
61. Opatření k ochraně svědků, a to nejen těch, kteří jsou oběťmi trestného činu, v průběhu trestního řízení a hlavního líčení upravuje i trestní řád (např. § 111a, § 209 odst. 1). Tato opatření mají sloužit zejména k zajištění bezpečnosti svědků, tj. k ochraně zdraví a života, ale i k zabránění vzniku druhotné újmy. Jejich účelem je však i řádné zjištění skutkového stavu, neboť někteří svědci by například v přítomnosti obžalovaných nemuseli být kvůli strachu schopni či ochotni vylíčit všechny důležité skutečnosti. Opatření tedy přispívají i k naplnění účelu trestního řízení [Púry, F. § 209, Výslech svědků. In: Šámal a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2617-2629, citováno podle Beck-online (právní informační systém)].
Přijímání opatření podle § 17 a § 20 zákona o obětech trestných činů
62. V souvislosti s přijetím opatření podle § 17 a § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů orgány činné v trestním řízení nejprve zkoumají, zda jde o zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu § 2 odst. 4 téhož zákona. Pokud ano, musí žádosti o zabránění kontaktu s domnělým pachatelem bez dalšího vyhovět, ledaže přijetí potřebných opatření brání závažné důvody, resp. vylučuje-li to povaha prováděného úkonu.
63. Shledají-li, že osobě status zvlášť zranitelné oběti nenáleží, zjišťují dále, zda je obětí ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Pokud orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že se o oběť jedná, posoudí žádost o přijetí opatření k zabránění kontaktu s domnělým pachatelem podle § 17 odst. 1 zákona o obětech trestných činů.
64. Toto ustanovení nicméně nedává žádnou odpověď na otázku, z jakých důvodů může být žádost zamítnuta, neboť uvádí pouze to, že oběť "má právo požádat", nemusí tedy jít pouze o "závažné důvody", jako je tomu u zvlášť zranitelných obětí. Minimálním požadavkem je řádné a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí o nevyhovění žádosti, které obětem umožní porozumět úvahám soudu (viz bod 53 tohoto nálezu). Posouzení žádosti by se mělo opírat o důvody odvíjející se zejména od účelu přijímání opatření upravených v dílu 5 zákona o obětech trestných činů, kterým je ochrana před druhotnou újmou. Nevyhovět žádosti oběti tedy lze i z toho důvodu, že požadovaná opatření nejsou k její ochraně před druhotnou újmou potřebná. V takovém případě musí orgán činný v trestním řízení zároveň posoudit, jaká jiná opatření jsou dostatečná a proč. Nepotřebnost požadovaných opatření by nicméně měla být vykládána restriktivně, a to i s přihlédnutím k tomu, že mohou přispívat k naplnění účelu trestního řízení (srov. bod 61 tohoto nálezu).
65. Základ pro vymezení obětí a zvlášť zranitelných obětí je obsažen mj. v čl. 2 odst. 1 písm. a), resp. v čl. 22 směrnice pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu. Zákonné rozdělení obou základních kategorií navazuje na implementaci této směrnice a odvíjí se od míry předpokládané zranitelnosti obětí podle jejich specifických vlastností vyžadujících určitou míru ochrany. Každá oběť je sama o sobě zranitelná, a proto vyžaduje ohleduplné zacházení s ohledem na její aktuální zájmy a potřeby, které se v průběhu trestního řízení mohou měnit [viz nález sp. zn. III. ÚS 2731/14].
66. Do obecné kategorie obětí spadají všechny fyzické osoby, kterým bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena škoda nebo nemajetková újma nebo na jejichž úkor se pachatel trestným činem obohatil nebo měl obohatit (§ 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů). Za oběti (tzv. sekundární) se dále považují i někteří příbuzní či osoby blízké oběti, které byla v důsledku trestného činu způsobena smrt (§ 2 odst. 3 zákona o obětech trestných činů).
67. Existují však i oběti, které jsou zvláště zranitelné, neboť jsou více náchylné k prohloubení stresu a psychické zátěže během své účasti na úkonech trestního řízení, ale i pouhým opětovným vystavením osobě domnělého pachatele. O to více je nutné zajistit jim takové podmínky a zázemí, aby další zraňování bylo omezeno na minimum. Zvlášť zranitelné oběti se od "běžných" obětí odlišují určitými specifickými charakteristikami, které se vztahují buď k jejich osobnosti [§ 2 odst. 4 písm. a) a b) zákona o obětech trestných činů], k povaze trestného činu, který na nich byl spáchán [§ 2 odst. 4 písm. c) téhož zákona], nebo ke kombinaci obou [§ 2 odst. 4 písm. d) téhož zákona].
68. Zatímco zahrnutí dětí a obětí některých taxativně vymezených trestných činů [tj. písm. a) a c)] do kategorie zvlášť zranitelných obětí je poměrně jednoznačné a v praxi nečiní výraznější výkladové potíže, u dalších dvou skupin je situace o poznání komplikovanější, neboť jejich zranitelnost je do značné míry dána až individuální situací, v níž se nachází. Zpravidla je třeba kumulativně naplnit hned několik předpokladů, přičemž osobnostní charakteristika či kvalifikace trestného činu bude pouze prvotním vodítkem naznačujícím, že by se o zvlášť zranitelnou oběť mohlo jednat, a proto je třeba zohlednit další okolnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1118/21). U písm. b) půjde o osoby vysokého věku či osoby s určitým postižením či poškozením. Následně je však nutné posoudit, zda těmto osobám jejich (zdravotní) znevýhodnění s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a situaci brání plnému a účelnému uplatnění ve společnosti s jejími ostatními členy.
69. Asi nejširší definice se pak vztahuje na zvlášť zranitelné oběti spadající pod písm. d), za které se považují i stěžovatelé. Prvním podstatným aspektem je povaha trestného činu, případně i pohnutka a další okolnosti jeho spáchání. Vymezení trestných činů je přitom pouze obecné, neboť např. příslušnost oběti k určité menšině jako motiv (u tzv. hate crimes, resp. předsudečných trestných činů) je výslovně znakem (kvalifikované) skutkové podstaty jen u některých trestných činů. To však samo o sobě nestačí a je třeba dále zkoumat, zda v konkrétním případě hrozí zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy oběti, a to s ohledem na její věk, pohlaví, rasu, národnost, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci, v níž se nachází, nebo s ohledem na vztah k osobě podezřelé ze spáchání trestného činu nebo závislost na ní.
70. Pro účely § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů se druhotnou újmou rozumí "újma, která nebyla oběti způsobena trestným činem, ale vznikla v důsledku přístupu Policie České republiky, orgánů činných v trestním řízení a dalších orgánů veřejné moci, poskytovatelů zdravotních služeb, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, znalců, tlumočníků, obhájců a sdělovacích prostředků k ní". Status zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů se tedy odvíjí od potřeby chránit danou osobu před druhotnou újmou potenciálně způsobenou nevhodným chováním orgánů činných v trestním řízení a dalších subjektů při prověřování a vyšetřování daného trestného činu (např. očerňování oběti, přenášení viny, nerespektování soukromí, bagatelizace újmy atd.).
71. Druhotná újma podle § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů se tedy liší od čistě viktimologického pojetí sekundární viktimizace, které ji obvykle chápe jako jakýkoli negativní důsledek psychologického rázu vzniklý po dokonání či dokončení trestného činu např. reakcemi okolí oběti včetně příbuzných, přátel, spolupracovníků, ale v době internetu a sociálních sítí i širší veřejnosti. Tato stigmatizace ze strany společnosti může být bolestnější mj. z důvodu všudypřítomnosti, což brání oběti, aby se znovu plnohodnotně zapojila do každodenního života, neboť u ní mohou přetrvávat pocity nespravedlnosti, nepochopení, ztráty bezpečí atd. Této formě druhotné újmy nicméně zákon o obětech trestných činů účinně zamezit nedokáže, a proto si to ani neklade za cíl, byť se snaží i v tomto ohledu určitou podporu poskytnout (např. prostřednictvím peněžité pomoci či podpory subjektům poskytujícím pomoc obětem trestných činů).
72. Sekundární viktimizace může vznikat i v důsledku strachu a obav z domnělého pachatele, ani ten však není předvídaným původcem druhotné újmy, na něhož se zákon o obětech trestných činů primárně zaměřuje, resp., na základě kterého lze posuzovat zvýšené nebezpečí druhotné újmy ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 529/23; usnesení ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 1777/20). Druhotné újmě potenciálně způsobené pachatelem má uvedený zákon bránit spíše nepřímo právě prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení a zákonných opatření. Některá opatření se totiž týkají i zajištění komfortu a ochrany obětí a zvlášť zranitelných obětí během nutné interakce s osobou domnělého pachatele. Při posouzení zvláštní zranitelnosti oběti je však stále nutné zvýšené nebezpečí druhotné újmy ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů hodnotit v rámci vertikálního vztahu mezi státem a obětí, byť je patrné, že posouzení této podmínky pro určení statusu zvláštní zranitelnosti je v určitém nesouladu či napětí s účelem přijímání opatření na ochranu před druhotnou újmou podle § 17 odst. 2 a § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů. Jinými slovy, pojetí druhotné újmy podle § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činu je o něco užší než podle dílu 5 téhož zákona.
73. Na tomto místě lze shrnout, že postavení zvlášť zranitelných obětí závisí na předpokladech stanovených zákonem, přičemž některé z nich je nutné posuzovat individuálně s ohledem na všechny okolnosti spáchaného trestného činu, průběhu trestního řízení, potažmo potenciálních dopadů na oběť. Toto posouzení musí v rámci trestního řízení činit orgány činné v trestním řízení, kterým jsou povinnosti vyplývající ze zákona o obětech trestných činů stanoveny. Takový postup předvídají i již zmiňovaná ustanovení § 51a či § 151 trestního řádu [kromě části V. 1. a) tohoto nálezu viz též nález sp. zn. III. ÚS 2842/20]. Ústavní soud si je nicméně vědom toho, že zvlášť posuzování podmínky zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy bude značně problematické. Zjednodušeně podáno totiž orgány činné v trestním řízení mají zkoumat, zda zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy (ne)hrozí od nich samotných. Jejich úvahy tedy mohou být jen stěží vnímány objektivně.
74. I přesto, že posuzování splnění zákonných předpokladů pro stanovení statusu oběti či zvlášť zranitelné oběti v rámci trestního řízení provádí orgány činné v trestním řízení, zákon o obětech trestných činů zároveň posiluje význam subjektivního cítění osob, které se domnívají, že jim dané postavení náleží. To vyplývá především z § 3 odst. 1 daného zákona, který zakotvuje tzv. presumpci statusu oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti. Za zvlášť zranitelnou je proto třeba považovat i takovou oběť, o jejíž zvláštní zranitelnosti existují pochybnosti. Orgány činné v trestním řízení musí tuto zásadu při výkladu jednotlivých zákonných ustanovení respektovat a adekvátně ji uplatňovat, neboť právě prostřednictvím zásad lze pochopit smysl zákona, tím spíše, jde-li o zákon, který zavádí instituty, s nimiž se praxe před jeho přijetím nesetkala nebo setkala pouze omezeně.
75. Potřeba uplatnění presumpce statusu bude zesílena ve vztahu k posuzování již zmíněného zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy. Výklad této podmínky totiž bude v praxi činit největší potíže. O tom svědčí i neustálený pohled Ústavního soudu, který například § 2 odst. 5 zákona o obětech trestných činů v minulosti vztahoval obecně k povinnosti státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva oběti, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním [nález ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2006/18 (N 196/91 SbNU 441)]. Nepřesně bylo zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy spojováno i s existencí závažné psychiatrické diagnózy [nález sp. zn. I. ÚS 3709/16].
76. Presumpce ovšem neznamená, že by měly orgány činné v trestním řízení předem rezignovat na prověřování splnění zákonných předpokladů daného statusu. Nemá-li orgán činný v trestním řízení pochybnost o tom, že daná osoba nesplňuje zákonné předpoklady stanovené v § 2 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, pak nemá povinnost s osobou jako se zvlášť zranitelnou obětí zacházet (srov. přiměřeně usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1480/20; usnesení sp. zn. I. ÚS 1118/21, usnesení sp. zn. II. ÚS 529/23). Vzhledem k interpretačním úskalím by ovšem závěr o tom, že daná osoba není zvlášť zranitelnou obětí podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, spíše neměl být založen pouze na posouzení neexistence zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy.
77. Zmínit je třeba také to, že status oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti, se může měnit. Splnění zákonných předpokladů proto bude zpravidla nutné hodnotit v různých fázích trestního řízení, zejména pak při uplatňování konkrétních práv, která jsou se statusem oběti či zvlášť zranitelné oběti přímo spojena a která mohou mít dopad na práva domnělých pachatelů i dosažení hlavního účelu trestního řízení. Jiné možnosti i limity pro poskytnutí či omezení jednotlivých práv jsou dány v neveřejném přípravném řízení (ve fázi prověřování a objasňování nebo posléze při vedení trestního stíhání proti konkrétní osobě a vyšetřování trestného činu), jiné v řízení před soudem, které je zásadně veřejné. Nelze tedy bez dalšího vycházet např. z neformálního záznamu ve spise či jiného procesního úkonu, během nějž bylo s osobou zacházeno jako s obětí, resp. zvlášť zranitelnou obětí (srov. např. usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 615/22; usnesení sp. zn. I. ÚS 1118/21). Status by nicméně měly orgány činné v trestním řízení posuzovat konzistentně a k případným "obratům" přistupovat nanejvýš obezřetně, a to i s přihlédnutím k presumpci statusu oběti, resp. zvlášť zranitelné oběti, neboť například u poskytování bezplatné právní pomoci je zcela zásadní předvídatelnost nejen pro (domnělé) oběti a zvlášť zranitelné oběti, ale i pro jejich zmocněnce.
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
78. Z vývoje postupu stěžovatelů rekapitulovaného v bodech 3 až 7 tohoto nálezu vyplývá, že se svými žádostmi v konečném důsledku domáhali toho, aby v souvislosti s jejich výslechy, které měly proběhnout během hlavního líčení konaného dne 2. 8. 2023, obvodní soud přijal opatření ve smyslu ustanovení § 20 odst. 4 zákona o obětech trestných činů, které je použitelné na výslechy zvlášť zranitelných obětí. Stěžovatelé však v žádostech (i v ústavní stížnosti) odkazovali i na ustanovení § 17 odst. 1 a 2 téhož zákona.
79. Ústavní soud ze zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 2. 8. 2023 a z protokolu o něm zjistil, že napadené usnesení bylo vydáno po naléhání zmocněnkyně stěžovatelů, aby o žádostech stěžovatelů bylo rozhodnuto. Průběh hlavního líčení byl ovlivněn i opakovanými námitkami podjatosti vůči samosoudkyni a dožadováním se přítomnosti místopředsedkyně soudu, aby na místě vyřídila stížnost stěžovatelů [na nevhodné chování samosoudkyně ve smyslu § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), pozn. Ústavního soudu].
80. Obvodní soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatelé zvlášť zranitelnými oběťmi nejsou, a proto trval na tom, aby jejich výslech proběhl v přítomnosti obou obžalovaných. Zdůraznil, že stěžovatelé a Pavel H. dosud nebyli řádně vyslechnuti a jejich předchozí výpověď nelze použít. V návaznosti na provedení listinných důkazů před vydáním napadeného usnesení několika rozhovory Pavla H. pro média, ve kterých popisoval okolnosti napadení, obvodní soud dále poukázal na to, že Pavel H. "vypovídal, líčil tu událost, zcela zjevně, pouze ve svůj prospěch a svoji gay identitu nijak neskrýval". Zmiňoval i stěžovatele. Po roce od napadení Pavel H. uvedl, že není traumatizován. Obvodní soud má za to, že pokud neměl problém líčit situaci v celostátních médiích, měl by být schopen vypovídat i před soudem.
81. Podle obvodního soudu není důvod, aby se stěžovatelé v jednací síni necítili bezpečně nebo aby pro ně byl kontakt s obžalovanými nepříjemný. Z dosud provedeného dokazování nevyplynulo, že by pohnutkou konfliktu byla nenávist k homosexuálům, není ani jasné, kdo měl v konfliktu jakou roli. Svědci, kteří byli vyslechnuti, uvedli, že první fyzický kontakt inicioval Pavel H. Obžalovaní se podle svých slov o sexuální orientaci stěžovatelů dozvěděli až z médií. Další utajování totožnosti stěžovatelů je iracionální, neboť jejich fotodokumentace je založena ve spise a jejich údaje jsou dostupné i v médiích. Obvodní soud se pozastavil nad tím, že Pavel H., který se považuje za zvlášť zranitelnou oběť, zcela otevřeně prezentuje tuto svoji zranitelnost v médiích a uvádí okolnosti, které nebyly v průběhu hlavního líčení prokázány, aniž by podstoupil výslech.
82. V přímé souvislosti s odůvodněním napadeného usnesení podala zmocněnkyně stěžovatelů další námitku podjatosti vůči samosoudkyni. Písemné vyhotovení usnesení o nevyloučení obsahuje další doplňující úvahy ohledně postupu soudu vůči stěžovatelům a rozhodnutí o jejich žádostech i posouzení jejich statusu podle zákona o obětech trestných činů. Ústavní soud proto považuje za vhodné podpůrně vycházet i z odůvodnění tohoto usnesení o nevyloučení (aniž by ovšem takový postup aproboval). V něm obvodní soud zopakoval, že stěžovatelé nesplňují podmínky zvlášť zranitelných obětí, neboť jim nehrozí zvýšené nebezpečí druhotné újmy. Zatím nebyla prokázána ani dehonestující vyjádření vůči homosexuálům.
83. Postavení zvlášť zranitelných osob musí mít podle obvodního soudu skutkový základ vyplývající z důkazů. V přípravném řízení policejní orgán anonymizoval údaje stěžovatelů podle § 55 odst. 1 trestního řádu, ale nevyslechl je jako svědky tak, aby výslech nemusel být opakován. Ani v přípravném řízení stěžovatelé nebyli považováni za zvlášť zranitelné oběti. Neopakování výslechu by vedlo k porušení práv obžalovaných na obhajobu, neboť u výslechu, který byl proveden v přípravném řízení nebyl přítomen obhájce a nemohl stěžovatelům klást otázky. Oba obžalovaní nadto v době jednání, kterým se měli dopustit trestného činu, byli mladiství, a proto je nutné postupovat v souladu se zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Provedení výslechu stěžovatelů v nepřítomnosti obžalovaných by bylo v rozporu s § 42 odst. 3 písm. f) tohoto zákona. Obvodní soud rovněž naznačil, že bude nutné provést rekognici, neboť se konfliktu zúčastnilo celkem 9 osob.
84. Ústavní soud předně podotýká, že odůvodnění napadeného usnesení trpí podstatnými nedostatky, neboť z něj není zřejmé, jak obvodní soud postupoval při posuzování splnění podmínek statusu zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 písm. d) či oběti podle 2 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, a podmínek (ne)možnosti, potažmo (ne)potřebnosti přijetí opatření podle § 20 odst. 4, resp. § 17 odst. 1 téhož zákona. Přesto však Ústavní soud považuje za vhodné posoudit ústavnost napadeného usnesení a jeho odůvodnění shovívavěji, a to i s přihlédnutím k závěrům uvedeným v části V. 1. tohoto nálezu.
85. Z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud v souladu s kritérii identifikovanými v bodech 62 až 64 tohoto nálezu dovodil, že obvodní soud nepovažoval za splněnou již první podmínku zvláštní zranitelnosti stěžovatelů vyplývající z § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, tj. že napadení bylo motivováno sexuální orientací stěžovatelů, neboť dosavadní dokazování (mj. výslech obžalovaných, ale i přátel stěžovatelů) tuto nenávistnou pohnutku neprokázalo.
86. Byť tato pohnutka vyplývá z popisu skutku v obžalobě, jak upozorňují stěžovatelé, Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat průběžná skutková zjištění v neskončeném trestním řízení, která se mohou oproti obžalobě lišit a která se mohou s ohledem na probíhající dokazování změnit. Pouze v obecné rovině lze konstatovat, že při hodnocení nenávistné pohnutky trestného činu jakožto podmínky zvláštní zranitelnosti oběti nemusí soud vycházet pouze ze znění obžaloby, ale i z poznatků dostupných v aktuální fázi trestního řízení (přiměřeně též nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17 (N 47/93 SbNU 143). Ústavní soud ovšem nepřehlédl, že obvodní soud nevyloučil, že motivem spáchání trestného činu byla sexuální orientace stěžovatelů. Proto zároveň připomíná povinnost orgánů činných v trestním řízení nenávistnou pohnutku zkoumat (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 3. 2017 ve věci Škorjanec proti Chorvatsku, stížnost č. 25536/14).
87. Obvodní soud dále neshledal splnění ani druhé podmínky zvláštní zranitelnosti stěžovatelů, tedy že by jim z důvodu jejich sexuální orientace hrozilo zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy, neboť se v jednací síni s obžalovanými střetnou za přítomnosti samosoudkyně, obhájce, zmocněnkyň a státního zástupce. K posouzení zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy se pravděpodobně vztahují i úvahy obvodního soudu ohledně rozhovorů Pavla H. do médií, který během nich hovořil i o stěžovatelích. Lze souhlasit s tím, že stěžovatelé se na medializaci případu nepodíleli, a proto jim nemohou být připisována vyjádření Pavla H. Nadto pouhá skutečnost, že Pavel H. poskytl rozhovory médiím, nezbavuje stát povinnosti chránit oběti před vznikem druhotné újmy a nemůže být sama o sobě rozhodující pro posouzení zvláštní zranitelnosti. V médiích totiž na rozdíl od výslechu v trestním řízení mají oběti plnou kontrolu nad tím, jaké informace o sobě sdílejí (srov. rozsudek ze dne 14. 5. 2020 ve věci Mraović proti Chorvatsku, stížnost č. 30373/13, bod 55). Nadto není ani jasné, zda se zveřejněním svých údajů prostřednictvím Pavla H. stěžovatelé souhlasili.