Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022-1172 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2022 č. j. 3 T 13/2020-1155, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022-1172 bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022-1172 se ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se z pozice poškozeného účastnil trestního řízení, ve kterém byl vedlejší účastník shledán vinným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a byla mu uložena povinnost zaplatit poškozenému částku ve výši 4 992 563 Kč.
3. Stěžovatel dne 12. 7. 2022 podal návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi nahradit mu náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, a to v celkové výši 380 666 Kč včetně DPH.
4. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že (I.) podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je vedlejší účastník povinen nahradit stěžovateli náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, a to v celkové výši 46 706 Kč včetně DPH a 5 300 Kč bez DPH. Dále (II.) bylo rozhodnuto, že co do zbytku uplatněného nároku se návrh stěžovatele zamítá.
5. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo usnesení městského soudu zrušeno a bylo znovu rozhodnuto tak, že (I.) podle § 154 odst. 1 trestního řádu a § 155 odst. 4 trestního řádu je vedlejší účastník povinen nahradit stěžovateli náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v celkové výši 53 119 Kč. Dále (II.) bylo rozhodnuto, že ve zbytku uplatněného nároku se návrh stěžovatele zamítá.
6. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli za několik z účtovaných úkonů odměna nepřísluší (odměna za návrh na doplnění dokazování, který bylo možno učinit při úkonech právní služby, které honorovány jsou, a odměna za dva neexistující termíny hlavních líčení). Především však stěžovatelem požadovaná částka nebyla přiznána s odůvodněním, že bylo namístě vyjít z ustálené soudní praxe představované judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2880/16 (N 42/84 SbNU 485), usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17, usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 (N 199/109 SbNU 153)] a rovněž rozhodnutími vrchního soudu. Uvedly, že při přiznávání nákladů je třeba posuzovat jejich účelnost, a to individuálně u daného případu. Je nutné zvážit skutečnost, že ne všechny úkony zmocněnce v trestním řízení souvisí s uplatněním nároku na náhradu škody, ne všechny úkony v daném trestním řízení jsou závislé na procesní aktivitě stran, a v úvahu je třeba brát i nižší procesní aktivitu zmocněnce poškozeného oproti občanskoprávnímu řízení obecně. Neúčelnost úkonů zmocněnce může být způsobena i nepřiměřeností odměny ve vztahu k výši způsobené újmy, neproporcionálním umocněním postihu pachatele, či neproporcionálním poměrem odměny zvoleného zmocněnce k nákladům ustanoveného zmocněnce či obhájce obviněného v trestním řízení (rozhodnutí vrchního soudu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. 4 To 43/2021). Jako základní měřítko slouží vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vycházející při stanovení mimosmluvní sazby odměny za úkon zmocněnce z výše přiznaného nároku na náhradu škody. Adhezní řízení je přidruženým řízením k řízení trestnímu a vyznačuje se spojením prvků civilního i trestního práva. Zatímco však v civilním řízení je předmětem peněžitý nárok, a právě k němu mají vztah prováděné úkony a na něm závisí jejich počet, přičemž výsledek řízení je závislý na procesní aktivitě stran, u adhezního řízení, respektive u trestního řízení, jehož je v širším smyslu součástí, délka procesu, jakož i počet úkonů obecně, nebude primárně odvislá od škody způsobené poškozenému (rozhodnutí vrchní soudu ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 6 To 4/2022). V adhezním řízení také na rozdíl od civilního řízení o peněžitém plnění nepřichází v úvahu meritorní rozhodnutí, kterým by byl nárok poškozeného zamítnut. Povaha adhezního řízení vykazuje podstatná specifika, která jej odlišují i od trestního řízení (usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18). Předmětem adhezního řízení je náhrada škody poškozeného jako jeho soukromoprávní nárok a vedle toho stojí obhájce, který vyjma adhezního řízení vede zároveň obhajobu primárně k otázce viny a otázce trestu, tedy od obhájce se očekává maximální možná procesní aktivita.
7. S ohledem na tyto odlišnosti vedlo tradiční odměňování podle výše přiznané škody k neúměrným a nepřiměřeně vysokým nákladům na odměnu zmocněnce poškozeného. Novelou advokátního tarifu č. 486/2012 Sb. proto byla sazba odměny za jeden úkon výslovně omezena u ustanoveného zmocněnce poškozeného na 5 000 Kč. Význam tohoto omezení byl následně potvrzen dalšími legislativními změnami posilujícími postavení poškozeného, v rámci nichž bylo významným způsobem rozšířeno právo zmocněnce účastnit se úkonů přípravného řízení, které obecně vede k dalšímu nárůstu odměn zmocněnců poškozených. Povaha tohoto snížení je tak odlišná od 20 % snížení pro ustanoveného zmocněnce v § 12a odst. 1 advokátního tarifu, které bylo původně zakotveno jako úsporné opatření ve vztahu ke státnímu rozpočtu a jehož cílem nebylo zmírnit nepřiměřeně vysoké odměny (usnesení vrchního soudu ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 6 To 4/2022). Vyhláškou Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2021 č. 406/2021 Sb. došlo ke zrušení § 12a advokátního tarifu, což dále neumožňuje snížení odměny obhájcům o 20 %, tedy nastává situace, kdy obhájci nemohou účtovat za 1 úkon právní služby více než 3 100 Kč (u trestní sazby s horní hranicí převyšující 10 let), avšak zmocněnci, jejichž procesní aktivita je v hrubém nepoměru s procesní aktivitou obhájce a jejichž hlavním cílem je dosáhnout pro klienta přiznání náhrady škody, která ve většině případů vychází ze znaleckých posudků (a navíc se ani nemusí účastnit jednotlivých úkonů právní služby), může být přiznána odměna i v řádech stovek tisíc korun. V případech, kdy bude poškozenému přiznána náhrada škody v milionových částkách, zmocněnec následně může účtovat mimosmluvní odměnu za úkon právní služby v desítkách tisíc korun, tak jak je tomu v tomto případě. Kupříkladu za účast u hlavního líčení trvajícího dvě hodiny a jednu minutu, bude náležet ustanovenému obhájci mimosmluvní odměna v maximální možné výši 6 200 Kč a zmocněnci několik desítek i stovek tisíc korun. Tento postup je zcela nepřijatelný a odporuje zásadě účelnosti a dobrým mravům, neboť zmocněnec při případné shodné účasti u úkonů trestního řízení jako obhájce, by za stejné úkony právní služby poskytnuté ve shodném časovém rozsahu, účtoval odměnu řádově ve zcela odlišné výši, byť pro takový postup nemá jakýkoliv racionální podklad.
8. Ve stěžovatelově věci soudy dospěly k závěru, že zmocněncem nárokované úkony byly účelné a náleží za ně odměna (s výjimkou již zmíněné odměny za návrh na doplnění dokazování a za dva neexistující termíny hlavních líčení). Shledaly nicméně, že stěžovatel vypočítal odměnu za úkon právní služby z výše náhrady škody, která nikterak nereflektuje složitost daného případu či nutnost zvýšené procesní aktivity zmocněnce. Odměna zmocněnce je tak v hrubém nepoměru k odměně, která by náležela ustanovenému obhájci či ustanovenému zmocněnci za provedené úkony právní služby. V daném případě by ustanovenému obhájci náležela mimosmluvní odměna ve výši 1 840 Kč (za úkony provedené do 31. 12. 2021) a ve výši 2 300 Kč (za úkony provedené po 1. 1. 2022). Tedy za stejné úkony právní služby (které účtuje zmocněnec) by obhájci náležela mimosmluvní odměna ve výši 26 600 Kč bez DPH (10 x 1 840 Kč + 2 x 2 300 Kč + 12 x 300 Kč) a zmocněnec nárokuje za stejný počet úkonů částku ve výši 314 600 Kč bez DPH, což je hrubý nepoměr. Přes důležitost a aktivitu zmocněnce v tomto řízení jeho odměna nemůže být v natolik hrubém nepoměru k odměně, která by náležela ustanovenému zmocněnci či ustanovenému obhájci. Dle obecných soudů tak bylo nutno vyjít z uvedené judikatury, vyžadující zhodnotit nejen potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, ale i přiměřenost výše sazby, a poměrně k tomu i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové přiznané částce na náhradě újmy, vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případů.
9. Pokud jde o úkony učiněné do 31. 12. 2021, soudy vyšly z § 12a odst. 1 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2021, když v něm obsažené pravidlo pro snížení odměny o 20 % a zároveň tzv. zastropování částkou 5 000 Kč se sice dle dikce ustanovení výslovně vztahuje na ustanoveného obhájce či ustanoveného zmocněnce v trestním řízení, nicméně ustálená soudní praxe dovodila, že pokud soud shledá celkovou výši nákladů nepřiměřenou, lze na určení výše odměny zvoleného zmocněnce aplikovat kritéria pro určení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozeného, zejména tedy právě i ustanovení § 12a advokátního tarifu (viz například rozhodnutí vrchního soudu ze dne 7. 11. 2022 č. j. 7 To 79/2022-711, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3152/21). Díky aplikaci korektivu v § 12a odst. 2 poškozenému náleží za každý úkon právní služby provedený do 31. 12. 2021 odměna ve výši 5 000 Kč, nikoliv požadovaných 28 300 Kč jako původní vypočtená sazba podle advokátního tarifu. Přípustnost takovéto korekce byla již opakovaně judikována jako přípustná (např. rozhodnutí vrchního soudu sp. zn. 7 To 59/2017 potvrzené usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3103/17).
10. Pokud jde o úkony učiněné po 1. 1. 2022, soudy vyšly z toho, že vyhláškou č. 406/2021 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, došlo ke zrušení § 12a advokátního tarifu. Nicméně nadále platí, že účtovaná sazba za jeden úkon právní služby byla nepřiměřená, tedy v rozporu s požadavkem účelnosti vyjádřeným v § 154 odst. 1 trestního řádu, a pro adekvátnost výše odměny je zapotřebí její nastavení i nadále korigovat. Po zrušení § 12a advokátního tarifu je i ustanovený zmocněnec oprávněn požadovat po státu odměnu a náhradu hotových výdajů dle výpočtu z náhrady škody bez jakýchkoli limitů či omezení, tedy i v desítkách tisíc korun za úkon právní služby, přičemž tuto odměnu následně uhradí zmocněnci stát a poté ji bude vymáhat po odsouzeném. Nelze ovšem obecně konstatovat, že po zrušení § 12a advokátního tarifu budou takto vysoké a nepřiměřené odměny zmocněncům přiznávány a propláceny státem či vymáhány po odsouzeném, neboť by to odporovalo dobrým mravům. Advokát musí vždy respektovat pravidla profesionální etiky a svým poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a účelovým nepřiměřeným uplatněním svých nároků neupřednostňovat své nepřiměřené nároky, které by poškozeným nikdy nemohl vyúčtovat a dohodnout se na takové výši odměny k proplacení (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. 3 To 55/2016). Nelze mít za to, že za situace, kdy tyto nároky hradí stát, případně jsou vymáhány přímo po odsouzeném, je lze požadovat i v nepřiměřené výši. Jelikož § 12a advokátního tarifu byl zrušen, nelze vyčíslit odměnu za úkony právní služby provedené po 31. 12. 2021 v maximální výši 5 000 Kč. Obecné soudy však dospěly k závěru, že odměnu zmocněnce lze zastropovat maximální výší odměny obhájce v trestním řízení (ať již na plnou moc v případech, kdy má odsouzený přiznán nárok na bezplatnou obhajobu či ustanoveného). Konkrétněji pak ve výši 3 100 Kč za úkon právní služby, kdy advokátní tarif u této sazby za úkon právní služby předpokládá nejvyšší možnou míru zatížení obhájce, a to v případech, kdy horní sazba trestu odnětí svobody převyšuje deset let, tedy od obhájce se očekává maximální možná procesní aktivita, neboť jeho klientovi hrozí vysoká trestní sazba či výjimečný trest. Obhájce přitom vede obhajobu jak ve vztahu k otázce viny, tak ve vztahu k otázce trestu, a v neposlední řadě i ve vztahu k adheznímu nároku. Naproti tomu zmocněnec, jehož procesní aktivita je ve všech řízeních velmi podobná a jehož činnost směřuje k přiznání nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy, by měl být odměňován na základě výše náhrady škody, což je ale v hrubém nepoměru k odměně obhájce. Postavení zmocněnce v trestním řízení, který svému klientovi poskytuje oporu v náročném procesu přípravného i soudního řízení, je velmi důležité, nicméně je zcela odlišné od postavení obhájce, který vedle hájení zájmů obviněného v rámci adhezního řízení, vystupuje především jako "právní pomocník" v rámci hlavní podstaty trestního řízení, a to jako obhájce klienta vůči státu reprezentovaného státním zástupcem, tedy jako "obránce" proti tvrzením o vině obviněného a dalších následků s tím spojených. Z toho důvodu by jakákoliv disproporce mezi odměnou obhájce a zmocněnce byla zcela jistě neodůvodněná. Je neakceptovatelné, aby v trestním řízení odměna zmocněnce přesahovala odměnu obhájce, a to o desítky až stovky tisíc korun za nižší počet vykonaných úkonů právní služby a v některých případech i nižší procesní aktivitu. Odporovalo by to zásadám spravedlnosti, jako je rovnost zacházení pro všechny.
11. Soudy tak shledaly nezbytným na úkony provedené do 31. 12. 2021 analogicky uplatnit horní limit sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby dle § 12a odst. 2 advokátního tarifu, a na úkony právní služby provedené po 31. 12. 2021 uplatnit maximální možnou výši odměny pro ustanoveného obhájce v trestním řízení či obhájce na plnou moc, jehož klient má přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, a to ve výši 3 100 Kč za úkon právní služby. Přitom zdůraznily, že přiměřené a řádně odůvodněné snížení mimořádně vysoké odměny zmocněnce soudem, není porušením ústavních práv advokáta (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 2642/15).
II.
Argumentace stěžovatele
12. Stěžovatel vysvětluje, že pro stanovení tarifní hodnoty mimosmluvní odměny vycházel dle § 10 odst. 5 advokátního tarifu z částky představující mu způsobenou škodu, jak ji přiznal městský soud v odsuzujícím rozsudku ve výši 4 992 563 Kč. To odpovídá hodnotě jednoho úkonu právní služby ve výši 28 300 Kč.
13. Z judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 3152/21, bod 16, usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18, sp. zn. IV. ÚS 3103/17) dle stěžovatele plyne, že snížení částky oproti aplikaci § 10 odst. 5 advokátního tarifu je přípustné, nicméně pouze na základě nepřiměřenosti výše náhrady a specifických okolností případu a tento postup by měl být řádně odůvodněn. Namísto toho úvahy soudů vyznívají v tom směru, že takovéto snižování činí běžně.
14. Soudy by dle stěžovatele měly především zkoumat otázku nepřiměřenosti uplatňované náhrady ve vztahu k povaze souzeného činu a trestu, který byl soudem vynesen. Přitom si měly povšimnout, že vedlejší účastník je evidentně nadále ekonomicky aktivní, podniká, není mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a není u něj dán jediný důvod pro ulehčení náhrady účelně vynaložených nákladů. Namísto toho se soudy zaměřily na úvahu, že není vhodné, aby zvolený zmocněnec poškozeného byl za své služby odměněn jinak, než soudem ustanovení obhájci.
15. Stěžovatel nepovažuje za nic nemravného, pokud chce odměnu stanovenou právními předpisy. Nemravný mu připadne spíše přístup vedlejšího účastníka, který po léta odmítá stěžovateli zaplatit jeho oprávněný nárok a stěžovatel proto musí vynakládat nemalé prostředky na soudní řízení a zastupování profesionálem, aby se jako oběť trestného činu svého nároku vůbec domohl.
16. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele sice odkazují na některá rozhodnutí Ústavního soudu, nicméně ta se týkají skutkově odlišných situací, kdy například byl pachateli uložen peněžitý trest (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21), jednalo se o zastoupení vícero poškozených a majetková situace pachatele by měla za následek jeho neúměrné zatížení náhradou nákladů poškozeného (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18) nebo byl pachateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17). Lze tak mít pochybnosti, nakolik jsou tyto odkazy přiměřené. Pokud napadená rozhodnutí odkazují na některé judikáty vrchního soudu, jde o rozhodnutí, která nejsou veřejně dohledatelná, přičemž řádné odůvodnění soudních rozhodnutí by dle stěžovatelova názoru nemělo na nedohledatelná rozhodnutí poukazovat.
17. Co se týče úkonů činěných po 1. 1. 2022, soudy si dle stěžovatele pletou svou úlohu jako součásti moci soudní s úlohou normotvůrce podzákonného předpisu. Pokud by Ministerstvo spravedlnosti cítilo potřebu snížit nároky poškozených ohledně jejich zastupování v trestním řízení, zvolilo by pro to jistě jinou formu, než zrušení § 12a advokátního tarifu. Smyslem novely č. 406/2021 Sb. bylo zrušení snížení odměn. A pokud existuje ustanovení, které jasně dopadá na nyní řešenou situaci, nelze jej přehlédnout jen proto, že jsou soudy toho názoru, že, lapidárně řečeno, zvolený zmocněnec stěžovatele nemůže být na úkor vedlejšího účastníka oceněn více, než ustanovený obhájce pachatele vraždy, který se musí ve výkonu svého úkolu zhostit kvalitněji. Postoj soudů přitom značí stav, kdy pro poškozené trestným činem majetkové povahy by bylo nejlepší a nejekonomičtější cestou, jak se domoci svého nároku na náhradu škody způsobenou trestným činem, uplatnění nároku před civilním soudem, a to i za předpokladu, že budou při podání žaloby zatíženi soudním poplatkem, avšak s vidinou, že v takovém řízení jim bude náhrada přiznána v plné výši. Stěžovatel nepovažuje za přiměřené, že pro vedlejšího účastníka je jedinou konsekvencí vyplývající z trestního řízení to, že musí stěžovateli vrátit částku, o kterou jej trestným činem připravil a uhradit mu náklady na uplatnění náhrady škody v asi desetinové výši, než které by musel uhradit, byl-li by nárok ze strany stěžovatele vymáhán civilní cestou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
19. Co se týče usnesení městského soudu, to bylo již dříve zrušeno usnesením vrchního soudu a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
20. U zbývající části návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
21. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
22. Vrchní soud sdělil, že judikatura se vyvinula a ustálila na přístupu vycházejícího z usnesení vrchního soudu ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. 7 To 32/2022, od kterého se neodchýlil ani v projednávané věci. Podle ní je rozdíl ve výši odměny za úkony, které vykonává advokát v části řízení, která se vztahuje přímo k uplatňování nároku poškozené osoby v trestním řízení (§ 10 odst. 5 advokátního tarifu) a za úkony, které přímo s uplatněním tohoto nároku nesouvisí (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Tento výklad vychází z dosavadní judikatury Ústavního soudu a bere tak úvahu, že "odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti s ohledem na potřebnost jednotlivých úkonů právní služby i přiměřenost výše sazby za úkon...". "Při posuzování přiměřenosti zmocněnce nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1033/21 a usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 a ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1552/23).
23. Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého usnesení.
24. Vedlejší účastník poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.
25. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten uvedl, že vrchní soud ani ve svém vyjádření nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od aplikace § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Jím odkazované rozhodnutí sp. zn. 7 To 32/2022 publikované ve sbírce Soudní judikatura, hovoří o rozdělení jednotlivých úkonů, a to na úkony přímo související s uplatněním práva poškozeného (v takovém případě je namístě aplikace § 10 odst. 5 advokátního tarifu) a které nikoliv (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Tento postup však soudy v odůvodněných usneseních nezvolily a rovnou všechny úkony ocenily stejně jako úkony ustanoveného obhájce. Vrchní soud tedy upozorňuje na konstantní judikaturu, aniž by se jí ovšem sám řídil. Spíše než o aplikaci konstantní judikatury postup soudů představuje snahu kombinací různých výkladových paradigmat překlenout aplikaci možná přísného, přesto však zcela jasného ustanovení § 10 odst. 5 advokátního tarifu.
26. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
A. Obecná východiska
27. Při posuzování otázky korektní výše odměny zmocněnců poškozených v trestním řízení se navzájem střetávají odlišnosti a podobnosti v postavení osob, a zástupců osob, kterým byla způsobena újma, mezi civilním a adhezním řízením. Podobnost spočívá především v tom, že předmětem je stejný nárok, a výše tohoto nároku je v civilním i adhezním řízení dle advokátního tarifu podstatná pro výpočet odměny za zastupování. Tomu také koresponduje úprava odměny zástupce poškozeného za úkon v § 10 odst. 5 advokátního tarifu ("Při zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, se považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč; pokud byla poškozenému přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka převyšující 10 000 Kč, považuje se za tarifní hodnotu tato peněžní částka."). Tento aspekt byl zdůrazněn i v judikatuře Ústavního soudu, který vyslovil, že je namístě srovnávat odměnu zmocněnce poškozeného a odměnu advokáta, která by mu náležela při zastupování žalobce v civilním řízení, jež by probíhalo o identickém nároku na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy. Krácením výše tarifní hodnoty pro sazbu odměny zmocněnce by mohlo vytvářet nedůvodný rozdíl v honorování advokáta prosazujícího soukromoprávní nárok poškozeného v adhezním řízení oproti tomu, jak by byla činnost téhož advokáta honorována při uplatňování téhož nároku v civilním řízení (nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 14, a ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23, bod 23).
28. Na straně druhé nelze přehlížet, že adhezní řízení vykazuje řadu odlišností. Skutečnosti a podklady významné pro řízení, a to i pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody co do základu a její výše, jsou zjišťovány a zajišťovány často přímo orgány činnými v trestním řízení (srov. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1552/23, bod 12). Právní úprava však umožňuje zohlednit tato hlediska v množství a povaze úkonů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 16).
29. V advokátním tarifu se projevuje také nekoncepčnost přístupu, když se nezohledňuje, že i obhájce plní dvojí úlohu. Hájí svého klienta ve věci viny a trestu, a zároveň i proti uložení náhrady újmy. Přesto výše jeho odměny není s výší náhrady újmy, požadované poškozeným, nijak svázána. A naopak úprava v advokátním tarifu pro výši odměny zmocněnce poškozeného na výši škody navázána je, přestože zastupuje v trestním řízení v řadě úkonů, které bezprostředně s uplatněným nárokem nesouvisí. Ústavní soud proto již v minulosti označil právní úpravu v advokátním tarifu, na jejímž základě může částka nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného několikrát převyšovat částku náhrady újmy přiznané poškozenému nebo částku nákladů obhajoby v trestním řízení ve věci samé, za nekoncepční (nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 22). Naznačené třecí plochy přirozeně vedou ke sporům řešeným obecnými soudy a posléze i podávání ústavních stížností. Tato nekoncepčnost by však neměla vést ke snižování odměny zmocněnců poškozených, ale je argumentem spíše pro revizi úpravy odměny obhájců a její zvýšení, když zafixované částky nezohledňovaly ekonomický vývoj (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 18).
30. Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně uvedl, že při posuzování ústavních stížností napadajících výroky o náhradě nákladů řízení je namístě zdrženlivost, neboť takovéto spory zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 16). Přesto se problematice náhrady nákladů na zmocněnce poškozených v trestním řízení ve svých usneseních a nálezech již poměrně rozsáhle věnoval s odkazem na to, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování a proto nemůže být zcela vyňato z kontroly dodržení práva na spravedlivý proces.
31. V případech, kdy je poškozeným v trestním řízení přisouzena jako náhrada újmy peněžní částka, má být pravidlem uložení povinnosti odsouzenému uhradit náklady na odměnu zmocněnce (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 33). Pro určení výše této náhrady nákladů je s ohledem na znění § 10 odst. 5 advokátního tarifu klíčová výše dané peněžní částky. Při stanovení výše náhrady nelze ovšem pouze mechanicky postupovat tak, že by podle tohoto údaje byla spočtena sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon a počet úkonů by byl stanoven dle výčtu zmocněnce, a již nic dalšího by nemělo být posuzováno.
32. Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně (§ 154 trestního řádu). Soudy rozhodující o náhradě nákladů vzniklých přibráním zmocněnce mají zároveň povinnost vždy uvážit, zda takto zjištěná odměna není nepřiměřená (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, body 19 a 22, nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 20). Ústavní soud zde dříve zahrnoval zkoumání přiměřenosti náhrady pod účelnost v širším významu (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 22), později tato kritéria odlišil (nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 13).
33. Judikatura Ústavního soudu se blíže vyslovila k tomu, jakým způsobem mají soudy při tomto zvažování postupovat. Posouzení účelnosti a přiměřenosti je nutné ve třech krocích (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 36, nález ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 27, nález ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 650/23, bod 29). Za prvé soudy mají hodnotit účelnost (potřebnost) každého jednotlivého úkonu. Způsob hodnocení této potřebnosti je primárně na obecných soudech, nicméně v každém případě obecný soud nemůže takto úkony posoudit v jejich souhrnu, aniž by specifikoval, které konkrétně byly podle něj neúčelné a z jakého důvodu (nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 33).
34. Závěr o účelnosti jednotlivých úkonů právní služby ovšem nemůže postačovat. I pokud jsou všechny jednotlivé úkony účelné, celkové náklady na odměnu zmocněnce být přiměřené přesto nemusí (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 28). Jde-li o druhý krok, soudy mají povinnost hodnotit přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby (srovnej bod 35, 37 a 40 téhož nálezu a nález sp. zn. IV. ÚS 3152/21, bod 18). Při hodnocení přiměřenosti výše sazby za jeden úkon právní služby přitom může jako orientační referenční rámec sloužit sazba za jeden úkon obhájce (viz § 10 odst. 3 advokátního tarifu), respektive do zrušení § 12a advokátního tarifu tímto referenčním rámcem byla i sazba za jeden úkon ustanoveného zmocněnce (nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 27, nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 26). Ústavní soud však také dovodil, že jde-li o účelně vynaložené náklady na náhradu újmy poškozeného, je nutné provést srovnání odměny zmocněnce poškozeného a odměny advokáta, která by mu náležela při zastupování žalobce v civilním řízení, jež by probíhalo o identickém nároku na náhradu újmy. Nelze totiž přehlížet, že předmětem adhezního řízení je soukromoprávní nárok poškozeného, a je tak logické usilovat o sjednocení soudní praxe v adhezním a občanskoprávním řízení (nález sp. zn. IV. ÚS 2137/23, body 14 a 16).
35. Za třetí soudy musejí posoudit přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému (shodně i nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 21). Judikatura Ústavního soudu přitom připouští provést korekci například s ohledem na spoluzavinění poškozeného (nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 34) nebo výši přiznaného nároku na náhradu újmy (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 21).
36. V rámci svého posuzování by soudy měly mít na paměti, že tím, komu je náhrada za přibrání zmocněnce ukládána, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih by byl její nepřiměřenou výší nepřiměřeně umocněn. Dopad vysokých vyčíslených nákladů zmocněnce poškozeného je nutno hodnotit i s ohledem na postavení obviněných a jejich základní práva, neboť uložená povinnost k náhradě nákladů zmocněnce poškozeného fakticky umocňuje uložený trest (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 22 a 26, nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 22, nález sp. zn. IV. ÚS 3152/21, bod 16 a 21, nález sp. zn. IV. ÚS 650/23, bod 29).
37. Konkrétním procesním nástrojem, pomocí nějž nezbytnou moderaci náhrady nákladů za přibrání zmocněnce obecné soudy prováděly, bylo v době platnosti § 12a advokátního tarifu typicky vztažení v něm obsaženého pravidla pro odměny ustanoveného zmocněnce i na případy zvolených zmocněnců. Tuto praxi Ústavní soud aproboval, a uvedl, že je přípustný "výklad advokátního tarifu, podle nějž jsou na určení výše odměny zvoleného zmocněnce poškozených uplatněna kritéria pro určení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozených", tedy že "v případě zvoleného zmocněnce lze z hlediska uplatnění moderačního práva použít § 12a advokátního tarifu, přičemž smyslem připuštění postupu podle tohoto ustanovení i v případech zvolených zmocněnců poškozených je právě umožnit korigování celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů" (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 22, podobně i nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 23, nález sp. zn. IV. ÚS 3152/21, bod 17 a 20, nález sp. zn. IV. ÚS 650/23, bod 32).
38. I po zrušení § 12a advokátního tarifu samozřejmě nelze dospět k závěru, že soudy již nemají možnost korekce nepřiměřené výše nákladů provádět. Soudce je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy oprávněn posoudit si soulad jiného předpisu se zákonem či mezinárodní smlouvou (srov. nález ze dne 1. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 274/01 (N 168/24 SbNU 243). Při výkladu právních předpisů má pak mimo jiné volit takový, který nevede z pohledu smyslu a účelu právní normy k nepřijatelným důsledkům [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.)]. V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů opakovaně zdůraznil přednost výkladu, který nevede k extrémním, zjevně nelogickým a nespravedlivým závěrům (nález sp. zn. I. ÚS 1882/21, bod 23, usnesení ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2882/23, bod 10). Samotný advokátní tarif zakotvuje požadavek přiměřenosti odměny (§ 4 odst. 3 advokátního tarifu). Byť je výslovně formulován ve vztahu ke smluvní odměně, není zjevné, proč by neměl tento požadavek platit k odměně advokáta obecně, resp. bylo absurdní tvrdit, že mimosmluvní odměna může být nepřiměřená. Zrušením § 12a advokátního tarifu byly zrušeny pouze limity v tomto ustanovení upravené.
39. Ústavní soud ani po provedení novelizace v několika usneseních neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, jestliže byla přiměřenost odměny zmocněnce poškozeného poměřována i výší odměny obhájce, a to z různých důvodů (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2882/23, usnesení sp. zn. I. ÚS 198/23, podobně viz i usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23, usnesení ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 2087/24).
40. Při posuzování účelnosti a přiměřenosti nákladů poškozeného mají obecné soudy prostor pro úvahu, nicméně Ústavní soud klade důraz na to, aby jejich závěry byly náležitě odůvodněny. Každé soudní rozhodnutí musí obsahovat řádné odůvodnění, jehož účelem je zejména seznámit účastníky řízení s úvahami, na nichž soud založil své skutkové a právní závěry (nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 19 a 20). Není tak například možné, aby soudy jen bez bližšího odůvodnění mechanicky přebraly vyčíslení, které předložil poškozený prostřednictvím svého zmocněnce, a toliko povšechně konstatovaly, že odměna zmocněnce nepřesáhla rozumnou míru účelnosti (nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 20 a 25). Stejně tak ani nepostačuje odůvodnit provedenou moderaci aplikací § 12a advokátního tarifu toliko obecným názorem, že taková moderace má být s ohledem na princip rovnosti provedena vždy (nález sp. zn. IV. ÚS 650/23, bod 34). Odůvodnění má pokrývat všechny tři výše uvedené prvky, ve kterých má být účelnost posuzována. Přesvědčivé odůvodnění je zvláště nezbytné, pokud by přiznávaná odměna svojí výší vyvolávala pochybnosti, zda se nějak nevymyká běžné praxi a výše naznačeným kritériím. Například pokud by se částka za jeden úkon právní služby vycházející z výše škody v trestním řízení jevila vybočovat ze standardů výše odměn obhájců v trestním řízení, jejichž odměna je odstupňována závažností stíhaného trestného činu, musí obecný soud jasně vysvětlit, proč nepřistoupil k moderaci odměny. Nedostatek takovéhoto odůvodnění by představoval zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, bod 26 a 27, nález sp. zn. III. ÚS 1255/18, bod 41).
B. Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
41. Ústavní soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že základním východiskem pro stanovení výše částky za přibrání zmocněnce má být § 10 odst. 5 advokátního tarifu, respektive výše náhrady újmy přisouzené poškozenému. Zároveň nicméně z výše rozebírané judikatury plyne, že soudy mají povinnost se zabývat otázkou účelnosti a přiměřenosti výše náhrady nákladů na přibrání zmocněnce. Z širšího pohledu tedy požadavkům ústavnosti odpovídá, pokud tak učinily a nevyšly toliko mechanicky ze znění advokátního tarifu. V takto obecné rovině ostatně jejich postup nezpochybňuje ani sám stěžovatel.