42. Soudy přitom poukázaly na potřebu porovnat výši odměny za jeden úkon zmocněnce poškozeného s výší, jaká v daném řízení měla připadnout obhájci. V těchto souvislostech přiléhavě poukázaly na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Z žádného z výše uvedených nálezů a ani usnesení nelze jakkoliv dovodit, že by závěry v nich uvedené byly omezeny toliko na případy, kdy byl pachateli uložen peněžitý trest, či vykazující jiná specifika uváděná stěžovatelem. Z výše popsané judikatury a jejího množství je naopak zřejmé, že její dopad je široký, v podstatě směřující na všechny případy odměn zástupců poškozených.
43. Ústavní soud však také zdůrazňuje, že nejde o kritéria jediná. Jak ostatně zmiňuje i stěžovatel, nelze přehlížet, že předmětem adhezního řízení je soukromoprávní nárok poškozeného. Je tak logické usilovat o sjednocení soudní praxe v adhezním řízení a občanskoprávním řízení. Přístup zastávaný v napadeném rozhodnutí snažící se zamezit vzniku nerovnosti mezi dvěma subjekty (zmocněncem a obhájcem), vedl k nerovnosti mezi jinými dvěma subjekty (mezi zmocněncem poškozeného v trestním řízení a advokátem zastupujícím žalobce v civilním řízení), když přiznaná odměna činí jednu šestinu či jednu devítinu nároku, který by byl přiznán v civilním řízení. Provedeným krácením výše tarifní hodnoty pro sazbu odměny zmocněnce stěžovatele je vytvářen nedůvodný rozdíl v honorování advokáta prosazujícího soukromoprávní nárok poškozeného v adhezním řízení oproti tomu, jak by byla činnost téhož advokáta honorována při uplatňování téhož nároku v civilním řízení. Ústavní soud zároveň zdůraznil nezbytnost zkoumat účelnost poskytnutí právních služeb s ohledem na zvláštní charakter adhezního řízení.
44. Obecné soudy mohly v případě nepřiměřenosti výše odměny k její moderaci užít ty nástroje, které využily. Stran úkonů učiněných v době účinnosti § 12a advokátního tarifu, tedy do 31. 11. 2021, již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že jeho pomocí lze nepřiměřenost výše náhrady nákladů na zmocněnce poškozených korigovat. Ústavní soud v tomto nevidí důvod svou judikaturu revidovat. Ústavní soud však zároveň odmítl paušalizující a automatický přístup k takové moderaci.
45. Ústavní soud musí proto přesvědčit stěžovatelově argumentaci, že moderace výše odměny zmocněnce poškozeného je možná pouze na základě specifických okolností případu a tento postup musí být řádně odůvodněn. Rozporované odůvodnění obecných soudů je sice relativně dlouhé, ale značně povšechné. V podstatě jediným konkrétním zjištěním, ze kterého soudy vyšly, bylo, že výše odměny zmocněnce za úkon je vyšší, než by náležela ustanovenému obhájci. Zde se sice jedná o kritérium, ke kterému mají soudy dle judikatury Ústavního soudu přihlížet, nicméně zároveň, jde-li o náhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu újmy, nemůže se jednat o jedinou zjišťovanou skutečnost. Jak již bylo zmíněno výše s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 650/23, bod 34, Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, že pokud sazba odměny zmocněnce za jeden úkon vychází vyšší, než u obhájce v téže věci, má být vždy provedena moderace. Je třeba respektovat, že východiskem je zde v prvé řadě znění § 10 odst. 5 advokátního tarifu zohledňující při určení výše odměny zmocněnce charakter uplatněného nároku. Paušalizující názor obecných soudů, že jakákoliv disproporce mezi odměnou obhájce a zmocněnce je neodůvodněná, nelze aprobovat. K moderaci je naopak namístě přistoupit jen s ohledem na konkrétní okolnosti případu, které vypovídají o účelnosti a přiměřenosti odměny zmocněnce, a po jejich komplexním zhodnocení.
46. O jaké okolnosti musí jít, judikatura Ústavního soudu detailně nestanoví. Z ničeho nevyplývá, že by obecné soudy musely vyjít právě z těch skutečností, na které poukazuje stěžovatel (povaha souzeného činu, neuložení nepodmíněného trestného činu, ekonomická aktivita odsouzeného a jeho přístup k úhradě nároku poškozeného). Obvykle se jedná zejména o okolnosti vypovídající o náročnosti práce zmocněnce poškozeného v dané věci (viz § 4 odst. 3 advokátního tarifu). Nicméně přesný okruh zjištění, na kterých své závěry založí, je na obecných soudech. Podstatné je, aby přitom respektovaly obecnější východiska popsaná výše (viz body 27 až 41), a aby jejich rozhodnutí byla založena na konkrétních okolnostech daného případu a byla přesvědčivá.
47. To ovšem v posuzované věci nebylo splněno. Nepoměr odměny zmocněnce a obhájce, na kterém obecné soudy své závěry založily, je sice skutečností, která má být zvažována, ovšem soudy opomněly zjistit a uvážit jakékoliv další okolnosti, které by svědčily o účelnosti a přiměřenosti nákladů na přibrání zmocněnce. Ve svém rozhodnutí zmiňují, že stěžovatelem určená odměna nikterak nereflektuje složitost daného případu, nicméně samy žádný rozbor míry této složitosti neprovedly. Soudy odkazují na judikaturu Ústavního soudu, která na věc dopadá, nicméně neaplikují ji důsledně, respektive pomíjejí, že tato judikatura klade důraz právě i na řádné odůvodnění založené na komplexním hodnocení konkrétních okolností daného případu. Navzdory požadavkům judikatury též soudy nepředložily žádnou úvahu posuzující přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce náhrady újmy přiznané poškozenému. Vzhledem k takovéto nedostatečnosti posuzovaného odůvodnění Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
48. Závěry vyslovené obecnými soudy o nezbytnosti provedení moderace nákladů vzniklých přibráním zmocněnce poškozeného co do sazby za jeden úkon jsou přinejmenším předčasné. Je třeba, aby okolnosti svědčící pro případnou potřebu takovéto moderace byly nejprve řádně individuálně posouzeny a učiněné závěry přesvědčivě odůvodněny. Výsledné závěry přitom nemohou být namísto individuálního posouzení věci založeny na myšlence, že by moderace měla být s ohledem na princip rovnosti provedena vždy.
49. Ústavní soud navíc nemohl rovněž přehlédnout novelizaci § 10 odst. 5 advokátního tarifu vyhláškou č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ta reaguje na dosavadní problémy při stanovení odměny zmocněnce poškozeného a do značné míry reflektuje závěry soudní praxe. Rozhodně z ní však nevyplývá, že by odměna za jeden úkon právní služby zmocněnce poškozeného nemohla přesáhnout odměnu obhájce za jeden úkon právní služby. V takovém případě by stanovení odlišných kritérií, které nutně vedou v některých případech k vyšší odměně zmocněnce za jeden úkon právní služby, postrádalo smysl.
50. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání ústavní stížnosti zčásti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zčásti ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) stejného zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu