37. Z obsahu spisu je zřejmé, že po odeslání spisu z pobočky v Olomouci a následném doručení do Ostravy neměli pracovníci podatelny krajského soudu žádné pochybnosti o postupu při přidělení věci a bez jakéhokoliv zásahu či pokynu vedení soudu ji přidělili podle pravidel uvedených v rozvrhu práce oddělení 30T (č. l. 5138 spisu). Pro Ústavní soud je zásadní, že stěžovatelova věc byla po závazném pokynu soudu ke změně ve složení senátu přidělena soudci (resp. soudnímu oddělení) přidělenému u místně příslušného soudu, aniž takový postup vyžadoval individuální zásah soudního funkcionáře (např. rozhodnutí předsedkyně soudu o přidělení věci konkrétnímu soudci). Proto není možno hovořit o "manipulaci" se stěžovatelovou věcí. Shodně situaci hodnotil Nejvyšší soud, který v odst. 174 napadeného usnesení uvedl, že zákonnou možností (byť výslovně neupravenou rozvrhem práce) bylo využití skutečnosti, že podle zákona mohou soudci krajského soudu rozhodovat o věcech z celého soudního kraje a věc tak po vyloučení všech prvostupňových soudců pobočky byla předána hlavnímu pracovišti a přidělena podle pořadí nápadu do senátu 30 T.
38. Přidělení věci tak podle Ústavního soudu proběhlo v souladu se zákonem. Postup krajského soudu odpovídá požadavkům nálezu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, ve kterém Ústavní soud dovodil, že rozvrh práce nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři (srov. nález ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15, bod 42).
39. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, týkající se obsazení přísedících. V nálezu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10, k namítanému způsobu přidělování přísedících do konkrétního senátu uvedl, že právo na zákonného soudce slouží k ochraně především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, avšak nelze je zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, a dospěl k závěru, že pokud byli přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce, nelze z tohoto pohledu postupu soudu nic vytknout. V rámci obecných východisek sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení - jeho hlas má stejnou váhu, současně však uvedl, že požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. V projednávané věci však všichni přísedící, kteří rozhodovali ve stěžovatelově věci, byli obsazeni ze seznamu osob uvedených v rozvrhu práce krajského soudu. V nálezu ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 Ústavní soud připomněl, že není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící, neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována. Dovodil, že není bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný.
40. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatele na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, v řízení porušeno nebylo.
V. C) Ostatní námitky, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a postupu orgánů činných v trestním řízení
41. S námitkami, týkajícími se postupu orgánů činných v trestním řízení provedených v trestním řízení vedeném proti stěžovateli se již vypořádal Nejvyšší soud. K prohlídce nemovitosti otce stěžovatele Nejvyšší soud (v odst. 183 napadeného usnesení uvedl), že v souladu s názorem soudů nižších stupňů i Nejvyšší soud má za to, že užívací právo k předmětné nemovitosti bylo odvozeno od vůle vlastníka (otce stěžovatele), který ji dal najevo tak, že se rozhodl obviněného do domu nevpouštět, nedovolil mu ani užívat prostory domu, přičemž stěžovatel zde prokazatelně dlouhodobě nebydlel a v užívání domu byl omezen (srov. dopis otce stěžovatele stěžovateli z roku 2009 na č. l. 4675). Lze souhlasit se závěrem, že irelevantní je skutečnost, zda v místě provedení domovní prohlídky (v domě otce) měl stěžovatel hlášen trvalý pobyt, neboť pouhé přihlášení k trvalému pobytu (jakožto údaji evidenčního charakteru) nepředstavuje nezbytně spojení s obydlím člověka. Naplnění pojmu "obydlí" se odvíjí od skutkových okolností a existence dostatečné a trvající vazby k danému místu (srov. rozsudek ESLP ze dne 18. 11. 2004, Prokopovich proti Rusku, č. stížnosti 58255/00, bod 36). Domovní svoboda stěžovatele tak i podle Ústavního soudu nebyla ohledáním zasažena.
42. Stěžovatel namítal také nezákonnost obou domovních prohlídek provedených v jeho bydlišti - zde již skutečně šlo o stěžovatelovo obydlí ve smyslu § 82 trestního řádu. S těmito námitkami se již vypořádal Nejvyšší soud, který (v odst. 186 napadeného usnesení) uvedl, že domovní prohlídce dne 9. 11. 2009 byla přítomna a před ní i vyslechnuta matka stěžovatele. Stěžovatel sám sice přímo před konáním domovní prohlídky vyslechnut nebyl, což lze vnímat jako pochybení policejního orgánu, nicméně byl vyslechnut tentýž den v ranních hodinách jako podezřelý (a to částečně i k otázkám souvisejícím s předmětem výslechu podle § 84 trestního řádu), což podle Nejvyššího soudu pochybení policejního orgánu zeslabuje. Obdobnou vadou pak podle Nejvyššího soudu trpí i druhá domovní prohlídka (7. až 8. 4. 2010). Nejvyšší soud konstatoval, že je nesporné, že postup policejního orgánu podle § 84 trestního řádu u obou domovních prohlídek nebyl bezezbytku dodržen. Se zmíněnou výhradou však podle Nejvyššího soudu domovní prohlídky proběhly v souladu se zákonem, Nejvyšší soud k tomu odkázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. 15 Tdo 510/2013, uveřejněné pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky (např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem. K výhradám o vadnosti postupu při provádění domovních prohlídek Nejvyšší soud uzavřel, že neshledal v přezkoumávané věci takové nedostatky, které by mohly zakládat porušení pravidel, jež by mohly mít v důsledku negativní dopad na výsledek trestního řízení, nebo že by v něm bylo možné shledat porušení zásad spravedlivého procesu. S uvedenými závěry se Ústavní soud ztotožnil.
43. K námitce neodůvodnění úkonů v trestním řízení jako úkonů neodkladných a neopakovatelných lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu (srov. odst. 190 a 191 napadeného usnesení), ve kterých Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na okolnosti nálezu na místě (krevní stopy před vstupními dveřmi do domu) v souvislosti s pohřešováním dvou osob bylo nutno provést v domě a posléze i v automobilu poškozeného neodkladný a neopakovatelný úkon - ohledání místa činu, neboť reálně hrozilo nebezpečí zničení stop zde se nacházejících a věcných důkazů. Neodkladnost podle Nejvyššího soudu souvisela především s faktorem času; stopy v materiálním prostředí podléhají snadno změnám s potenciálem ovlivnění jejich vypovídací hodnoty, případně mohlo dojít k jejich podstatnému znehodnocení nebo zničení (viz zejm. odst. 116 odůvodnění nalézacího soudu). Obdobný závěr bylo možno učinit i u první domovní prohlídky v místě bydliště obviněného, která měla zjevně povahu úkonu neodkladného (viz zejména odst. 228 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Podle Nejvyššího soudu se tedy jednalo o neodkladné úkony ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu. K uvedenému lze dodat, že přípravné řízení začíná již sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, anebo hrozí-li nebezpečí z prodlení, provedením neodkladných a neopakovatelných úkonů (srov. § 158 odst. 3 věty první a třetí trestního řádu). Dále lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08, z něhož plyne, že pokud při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu byly naplněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě (byť je vadou řízení) nedosahuje ústavněprávní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí. Podle Ústavního soudu jde totiž ve své podstatě o vadu jen formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08).
44. Ke stěžovatelovým námitkám vůči aplikaci judikatury Ústavního soudu, spočívajícími v neaplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 a naopak v aplikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351), Ústavní soud uvádí, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 Ústavní soud v bodě 120 konstatuje, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována. Lze souhlasit i se závěrem Nejvyššího soudu uvedeným v napadeném usnesení, že nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13, ve kterém bylo řešeno výslovné neupozornění na neodkladnost či neopakovatelnost úkonu domovní prohlídky v příkazu ani protokolu o domovní prohlídce, shrnuje, upřesňuje a doplňuje předchozí judikaturu, např. Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006 či usnesení ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 1813/07. Z uvedených rozhodnutí (vydaných i několik let před domovními prohlídkami ve stěžovatelově věci) plyne, že pokud příkaz k domovní prohlídce sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá, není to důvod pro kasační zásah Ústavního soudu. Např. již v usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05, Ústavní soud dovodil, že nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování.
45. Pokud jde o vypořádání dalších námitek, týkajících se postupu orgánů činných v trestním řízení, komplexně tak učinil ve svém usnesení Nejvyšší soud (srov. např. odst. 181-183 napadeného usnesení). Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 11 Tdo 161/2014, Nejvyšší soud označil jako nepřiléhavý, neboť toto rozhodnutí se zabývá řešením odlišného procesního úkonu. Při pojetí ohledání coby prostředku směřujícího výhradně k odvrácení závažného ohrožení ztráty nebo zničení důkazu významného pro naplnění účelu trestního řízení jej trestní řád nepodmiňuje souhlasem osoby, jíž přísluší vlastnické či jiné právo k nemovitostem. Ohledání sice proběhlo v místech, které lze podřadit pod pojem obydlí, které je podle čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelné, nelze však v tomto případě hovořit o simulovaném úkonu, svým charakterem odpovídajícím domovní prohlídce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 11 Tdo 1358/2019 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 376/14). Nejvyšší soud konstatoval, že pokud bylo provedeno ohledání místa činu ve smyslu § 113 trestního řádu, nešlo o pochybení, kterým by byl porušen zákon. Ani v souvislosti s tímto postupem orgánů činných v trestním řízení tak Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci Ústavní soud neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Rovněž Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že v jeho věci byl porušen princip ne bis in idem re. Stěžovatel byl v trestní věci, ve které byla vydána napadená rozhodnutí, shledán vinným trestným činem vraždy (stěžovatelova otce a jeho manželky) podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. V jiné trestní věci byl shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku, (obětí měla být žena, kterou Okresní soud v Přerově ustanovil opatrovnicí stěžovatelova otce pro správu a nakládání s jeho movitým i nemovitým majetkem), a to rozsudkem krajského soudu (pobočky v Olomouci) ze dne 4. 12. 2017 č. j. 81 T 1/2017-2978 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 5. 2018 č. j. 5 To 22/2018-
-3295 a ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 1. 2020 č. j. 5 To 22/2018-4190. Z výroků odsuzujících rozsudků krajského soudu je zřejmé, že skutky nejsou totožné.
46. K tvrzenému extrémnímu rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními Ústavní soud uvádí, že se touto námitkou podrobně zabývaly trestní soudy, které pozorně reagovaly na stěžovatelovy námitky, které uplatňoval v rámci své obhajoby. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole.
V. D) Námitky směřující vůči uloženému trestu
47. Jak se podává ze shora uvedeného, stěžovatelovy námitky dále směřují proti uloženému trestu odnětí svobody na doživotí. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za spáchání trestného činu uložit (čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.
48. Žádné shora uvedené pochybení či nedodržení zásad ukládání trestu dosahující ústavněprávní relevance přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu obsahuje přesvědčivé argumenty (srov. odst. 72 až 76 rozsudku vrchního soudu) svědčící pro závěr, že požadované zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí byly u stěžovatele splněny.
49. Z požadavku přiměřenosti trestní represe lze dovodit, že při ukládání trestu je třeba přihlédnout i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a rovněž k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. K tomu Ústavní soud dodává, že i přes skutečnost průtahů v trestním řízení nepředstavuje doživotní trest porušení ústavních práv stěžovatele, když obecné soudy odůvodnily, proč délka trestního řízení nemohla být promítnuta do snížení délky trestu odnětí svobody. Obecné soudy totiž přihlédly zvláště k tomu, že stěžovatel v průběhu trestního řízení připravoval další trestný čin vraždy, což dopady průtahů značně snižuje. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že v případě nejzávažnějších trestných činů by neuložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí jen z důvodu porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě z povahy věci přicházelo v úvahu jen ve výjimečných případech. Lze také odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, který připomněl povahu trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, a jeho neodčinitelný, fatální následek spočívající v usmrcení dvou lidí, navíc ze ziskuchtivé pohnutky. Dále odkázal na další odsouzení stěžovatele za sbíhající se trestný čin přípravy vraždy k trestu odnětí svobody na třináct let (výrok o uložení tohoto trestu byl napadeným rozsudkem zrušen a obviněnému byl uložen souhrnný trest za oba sbíhající se trestné činy), v důsledku čehož podle obecných soudů úvahy o případné modifikaci trestu ztratily na významu a opodstatněnosti. Ve stěžovatelově věci tak v úvahu přichází přiznání satisfakce za danou újmu v penězích (srov. bod 30 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1347/21 ze dne 15. 6. 2021), když nelze dovodit, že by nepřiměřená délka řízení musela být vždy kompenzována snížením trestu.
50. Pokud stěžovatel pochybuje o tom, že by u něj bylo možné podmíněné propuštění, Ústavní soud uvádí, že v případě výjimečného trestu má k dispozici oprávnění požádat o podmíněné propuštění po uplynutí dvaceti let výkonu trestu. Rozhodnutí je na úvaze soudu. Možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na doživotí je otázkou tzv. podústavního práva, které však nemůže možnost podmíněného propuštění zcela popřít, neboť by to bylo v rozporu s požadavkem respektování lidské důstojnosti. (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1698/14 či usnesení ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 4105/16). Stěžovateli tak nic nebrání v případě splnění podmínek požádat (za podmínek § 88 odst. 5 trestního zákoníku) o podmíněné propuštění.
V. E) Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě
51. Ústavní soud dále považuje za nezbytné vyjádřit se k namítaným průtahům v řízení. Jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu. Vzhledem k tomu, že tzv. průtahy v řízení jsou podřazeny pod "jiný zásah orgánu veřejné moci" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012), jejich nápravy v dosud neskončeném řízení se lze domáhat postupem upraveným v ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nikoli petitem znějícím na zrušení rozhodnutí soudu, neboť jejich případným zrušením by ani průtahům v řízení nebylo fakticky zabráněno. Pokud průtahy dosud trvají, může Ústavní soud obecnému soudu uložit, aby v nich nepokračoval a ve věci neprodleně jednal [viz např. nálezy ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3892/18 (N 18/92 SbNU 199), ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377) a ze dne 7. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 319/04 (N 46/36 SbNU 487)]. To však není ve stěžovatelově případě možné, neboť jde o řízení, které již bylo skončeno, a stěžovatel napadá rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci (nejde tak o ústavní stížnost namítající "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). V posuzované věci, s ohledem na skutečnost, že porušení stěžovatelových základních práv (viz výše) nebylo shledáno a s ohledem na princip zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, by zrušení napadených rozhodnutí pouze z důvodu konstatování porušení stěžovatelova práva na přiměřenou délku řízení nedávalo smysl, když by fakticky došlo k prodloužení řízení (prohloubení újmy způsobené průtahy).
52. Ústavní soud současně dospěl k závěru, že dostatečnou nápravou v dané věci je již to, že Nejvyšší soud již v napadeném usnesení konstatoval, že je "nepochybné, že zásadní důvod nepřiměřené délky trestního řízení spočívající v opakovaném vydání vadných zprošťujících rozsudků je důvodem na straně státu, za který obviněnému náleží kompenzace", a že se této kompenzace stěžovatel již domáhá. Ze stěžovatelovy repliky totiž plyne, že se již v řízení vedeném Okresním soudem v Přerově pod sp. zn. 7 Nc 1001/2024 domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení v jeho trestní věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 29 T 1/2011. Stěžovatelovo právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, je zaručeno čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto právo podle ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž chrání právo na náhradu nemajetkové újmy (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016), V případě, že by stěžovatel měl za to, že jeho právo na náhradu škody způsobené postupem moci veřejné bylo porušeno (jak naznačuje v replice k ústavní stížnosti), může se po vyčerpání prostředků nápravy k ochraně tohoto práva s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud.
VI. Závěr
53. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost neshledal důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.