Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 222/11, Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 29 T 1/2011-
-8032 ze dne 5. 2. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 56/2021-8253 ze dne 9. 12. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 568/2022-8617 ze dne 6. 12. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byla proti němu podána obžaloba pro trestný čin vraždy. Nalézací soud - Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") - a odvolací soud - Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") - ve stěžovatelově věci rozhodovaly opakovaně. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, nejprve krajský soud (pobočka v Olomouci) jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012 č. j. 29 T 1/2011-3598, jímž byli podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby zproštěni jak stěžovatel, tak i jeho matka (která v mezidobí zemřela a jejíž trestní stíhání bylo zastaveno usnesením vrchního soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 1 To 5/2013-
-3890). Z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatele tento rozsudek vrchní soud zrušil ve vztahu ke stěžovateli usnesením ze dne 7. 3. 2013 č. j. 1 To 5/2013-3896. Následně krajský soud (pobočka v Olomouci) rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2013 č. j. 29 T 1/2011-4127, kterým stěžovatele podle § 226 písm. c) trestního řádu zprostil obžaloby. I podruhé vrchní soud z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatele rozsudek krajského soudu zrušil usnesením ze dne 26. 2. 2014 č. j. 1 To 55/2013-4442 a věc vrátil soudu prvního stupně. Nato rozhodl krajský soud (pobočka v Olomouci) rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 T 1/2011-
-4819 o zproštění stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. I tento rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně a stěžovatele zrušen, a to usnesením vrchního soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 1 To 19/2015-5057 a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že současně bylo podle § 262 trestního řádu nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
2. Následně byl stěžovatel napadeným rozsudkem krajského soudu shledán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen "trestní zákon") ve znění účinném do 31. 12. 2009. Uvedeného trestného činu se podle zjištění krajského soudu dopustil tím, že nejprve sledoval denní režim svého otce a jeho manželky a následně před vstupními dveřmi a posléze v chodbě jejich domu napadl svého otce i jeho manželku razantními údery nezjištěným předmětem, způsobil jim masivně krvácející zranění, kterým na místě podlehli. Jejich těla měl následně odvézt osobním automobilem svého otce zn. Škoda Felicia a ukrýt na neznámém místě. Za tento trestný čin a za sbíhající se přípravu zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, dále "trestní zákoník"), byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) trestního zákona mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 trestního zákona byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2017 č. j. 81 T 1/2017-2978 (kterým byl stěžovatel shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy (v jiné trestní věci - obětí měla být žena, kterou Okresní soud v Přerově ustanovil opatrovnicí stěžovatelova otce pro správu a nakládání s jeho movitým i nemovitým majetkem) podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku), ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 1. 2020 č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Napadeným rozsudkem vrchního soudu ze dne 9. 12. 2021 byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a o povinnosti k náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že se stěžovateli za uvedené trestné činy ukládá podle § 219 odst. 2 trestního zákona za použití § 29 odst. 1, 3 trestního zákona a § 35 odst. 2 trestního zákona výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) trestního zákona byl stěžovateli uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 trestního zákona byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku krajského soudu ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II. Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 3 písm. b), c) a d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
6. Stěžovatel namítá, že odvolací soud zasáhl do jeho práva na obhajobu, když dne 9. 12. 2021 konal veřejné zasedání přesto, že to zdravotní stav stěžovatele neumožňoval a přesto, že odvolací soud nedisponoval lékařským posudkem, který by splňoval zákonné náležitosti. Odvolací soud měl zasáhnout do práva stěžovatele na právo na projednání věci v přítomnosti stěžovatele, když dne 9. 12. 2021 zajistil účast stěžovatele u veřejného zasedání prostřednictvím videokonferenčního zařízení přesto, že s tím stěžovatel výslovně nesouhlasil, a dále přesto, že tím bylo stěžovateli znemožněno předložit důkazy, které chtěl stěžovatel krátkou cestou odvolacímu soudu předložit.
7. Soudy prvního i druhého stupně závažně porušily stěžovatelovo ústavní právo hájit se prostřednictvím obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, a to tím, že stěžovateli neumožnily změnu obhájce (Mgr. Františka Stratila), když podle stěžovatele mezi ním a jeho obhájcem došlo v průběhu trestního řízení k naprosté ztrátě důvěry. Zároveň ale stěžovatel odmítá, že by svému tehdejšímu obhájci vyhrožoval usmrcením. Dodává, že si zároveň nemohl obhájce zvolit, protože nedisponoval finančními prostředky na úhradu jeho odměny.
8. Odvolací soud zasáhl do stěžovatelova práva na zákonného soudce, když nejprve rozhodl o tom, že trestní věc stěžovatele bude projednána v jiném senátu, a následně nenapravil vadu spočívající v tom, že věc byla projednána v jiném složení senátu a u jiného pracoviště soudu, ačkoli měla být projednána totožným senátem v jiném složení, přičemž popsaný přesun věci byl explicitně zakázán rozvrhem práce. Vrchní soud opakovaně zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu (pobočka v Olomouci) jako soudu prvního stupně. Stěžovatel má za to, že vrchní soud se opakovaným rušením zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně pokoušel prosadit vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry, např. pokud jde o použitelnost protiústavně zajištěných důkazů. Dále uvádí, že vrchní soud rozhodl, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, ačkoli pro to neexistovaly zřetelné, zřejmé, nepochybné a především prokázané důvody. Dodává, že vrchní soud usnesením ze dne 13. 4. 2016 č. j. 1 To 19/2015-5057, rozhodl o tom, že věc má být projednána v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu. Svoji trestní věc stěžovatel označuje za velmi podobnou věci Tempel proti České republice, kterou posuzoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. stížnosti 44151/12.
9. V trestní věci stěžovatele existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů na straně druhé, když soudy všech stupňů mj. dospěly k závěru, že se stěžovatel trestného činu dopustil přesto, že bylo prokázáno, že se stěžovatel v rozhodné době nenacházel na místě činu, nýbrž ve svém bydlišti, kde používal počítač. V řízení neexistují žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možné vyvodit závěr, že usmrtil svého otce a jeho manželku, v řízení se neobjevily argumenty, které by vyloučily variantu, že poškozené usmrtila jeho matka. Rozhodnutí vrchního soudu podle stěžovatele postrádá jakoukoli vnitřní konzistenci, když v některých případech označuje citovanou judikaturu za nepřiléhavou, a v jiných případech se jí dovolává.
10. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem a zasáhly bez zákonného podkladu do stěžovatelovy domovní svobody. Orgány činné v trestním řízení provedly dne 9. 11. 2009 (tj. před zahájením trestního stíhání dne 10. 11. 2009) ohledání v rodinném domě stěžovatelova otce a jeho osobním motorovém vozidle. Toto ohledání bylo podle stěžovatele nezákonné, protože správně měla proběhnout domovní prohlídka. Stěžovatel se ztotožňuje se závěrem krajského soudu (pobočka v Olomouci), který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 11 Tdo 161/2014 dovodil, že důkazy zajištěné při ohledání místa činu v rodinném domě poškozených a při ohledání osobního automobilu poškozeného je třeba vyloučit z procesu hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu, neboť byly získány v důsledku neodstranitelné procesní vady. Dodává, že v rámci ohledání místa činu není možné přemisťovat předměty nebo s nimi manipulovat. V tomto případě však k manipulaci s předměty nepochybně došlo (např. se zubními kartáčky, listinami apod.). Za těchto podmínek byl policejní orgán oprávněn provést pouze úkony směřující k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení a důkazy v rodinném domě X měly být získávány až na základě zákonem aprobované a procesně povolené domovní prohlídky. K tomu však v tomto případě nedošlo. Dodává, že orgány činné v trestním řízení nezákonným ohledáním zasáhly i do stěžovatelova práva na domovní svobodu, když měl v tomto domě věci a jeho otec se žalobou na vyklizení domáhal, aby stěžovatel předmětný rodinný dům vyklidil.
11. Opakované rušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem bylo hlavním důvodem toho, že trestní řízení trvalo více než 13 let. Odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Tempel proti České republice, ze kterého vyplývá, že za nepřiměřenou délku řízení považoval ESLP v dané věci 10 let a 1 měsíc (včetně rozhodnutí o dovolání a o ústavní stížnosti). Dodává, že Česká republika má dostatečné materiální, personální i další kapacity na to, aby byly i ty nejsložitější případy skončeny v přiměřené době. Stěžovatel uvádí, že se na délce trestního řízení nepodílel a řízení neprotahoval ani jinak neobstruoval. Pokud soudy poukazují na fakt, že stěžovatel soudům zaslal "nespočet" podání, je podle něj nutné uvést, že se jednalo o realizaci jeho práva na obhajobu.
12. Stěžovatel dále namítá, že mu byl v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy uložen krutý a nelidský trest. Uvádí, že z konstantní judikatury ESLP vyplývá, že uložení doživotního trestu odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění představuje kruté a nelidské zacházení. Dodává, že z českých vězňů nebyl žádný odsouzený k doživotnímu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn.
13. Podáními ze dne 17. 5. 2023, ze dne 25. 7. 2023 a ze dne 13. 3. 2024 stěžovatel svou stížnost doplnil. Uvedl, že je přesvědčen o tom, že je v rozporu se zásadou rovného zacházení a zákazem diskriminace, pokud se soudy v jeho trestní věci v některých případech dovolávají usnesení Ústavního soudu, zatímco v jiných případech k nim nepřihlíží s odůvodněním, že tento typ rozhodnutí nemá precedenční význam. Má dále za to, že rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci jsou protiústavní, protože se na rozhodování v prvním stupni podíleli přísedící, kteří v senátu neměli být obsazeni. Stěžovatel opakuje, že v jeho trestní věci byly v podstatě všechny významné úkony trestního řízení provedeny dne 9. 11. 2009, tj. ještě před zahájením trestního stíhání, a to přesto, že tyto úkony nebyly ani označeny, natož aby byly odůvodněny jako neodkladné a neopakovatelné. Tím mělo být stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces, zejména právo na obhajobu. Stěžovatel dále doplnil, že považuje za nutné, aby Ústavní soud na podkladě jeho ústavní stížnosti zaujal jednoznačné stanovisko k otázce časové působnosti judikatury v trestním právu. Stěžovatel má za to, že je namístě analogicky aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny, tj. aplikovat judikaturu účinnou v době, kdy byl čin spáchán s tím, že pozdější judikatury se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
III. Vyjádření účastníků řízení
14. Krajský soud uvedl, že se námitkami stěžovatele (např. vůči postupu obecných soudů ve vztahu k ustanovenému obhájci Mgr. Stratilovi) zabýval v napadeném rozhodnutí. Namítaná nepřiměřenost délky trestního řízení nelze podle krajského soudu vztáhnout na řízení před krajským soudem, což má plynout i ze samotného protokolu o hlavním líčení.
15. Vrchní soud uvedl, že stěžovateli nebránily žádné závažné zdravotní důvody v účasti na veřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2021, což je zřejmé i z pořízeného obrazového záznamu. Dále odkázal na odůvodnění svého usnesení a usnesení Nejvyššího soudu.
16. Nejvyšší soud uvedl, že obsahem ústavní stížnosti je v podstatě opakování již dříve uplatněné argumentace, a to i předložené v rámci dovolacího řízení a odkázal na odůvodnění svého usnesení.
17. Krajské státní zastupitelství se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
18. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že veškeré námitky již byly řešeny orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy a odkázalo na usnesení Nejvyššího soudu.
19. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné a odkázalo na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022.
20. Stěžovatel v replice uvedl, že vyjádření kopírují již dříve uvedené závěry obecných soudů. K vyjádření krajského soudu uvedl stěžovatel řadu námitek vůči dokazování, např. upozorňuje na "nový falzifikát" na č. l. 6389 (tři podpisy místo jednoho) a uvádí, že orgány činné v trestním řízení začaly pátrat po otci v USA až v roce 2019. Namítá, že bylo zcela ignorováno 68 DNA stop negativních na obžalované (č. l. 2389), či popřeny závěry znalců. Dále opakuje argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti, týkající se práva na obhajobu a práva na zákonného soudce. Namítá chyby ve skutkové větě krajského soudu. Uvádí, že v jeho věci došlo k dezinterpretaci bodu 120 nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.) i k dezinterpretaci vůle jeho otce ve vztahu k předmětné nemovitosti. Dále namítá porušení principu ne bis in idem re. Zjevným nepochopením práva je podle stěžovatele tvrzení, že nepřiměřená délka řízení se nevztahuje na řízení před krajským soudem. Uvádí, že jeho trestní věc má délku čtrnácti let a že ji lze skončit za 5 minut (odkazuje na své podání na č. l. 7670). Obdobně nesouhlasí se závěry vrchního soudu a Nejvyššího soudu, opakuje své výhrady vůči jejich postupu. Například uvádí, že podle úhlu kamery by mohlo být zachyceno i to, jak si masíroval zápěstí pro úporné bolesti při užívání ruky. Dodává, že předseda senátu vrchního soudu "není doktor a ve světle závěrů ministerstva spravedlnosti České republiky je zásadní, že odvolací soud jednal na základě lékařského posudku, nesplňujícího zákonné nároky". Odkazuje na závěry rozsudku ESLP ve věci Marcello Viola proti Itálii ze dne 5. 10. 2006, č. stížnosti 45106/04, přičemž má za to, že mu bylo vnucením videokonference znemožněno předložit důkazy, což představuje obzvláště hrubý zásah do práva na obhajobu. Uvádí, že polovina obrazu je běžně na monitoru zcela "rozpadlá", a tak se tvrzení o "přenosu prostém technických problémů" jeví jako výsměch. Dále zopakoval své námitky k právu na obhajobu, právu na zákonného soudce, právu na přiměřenou délku řízení a právu na domovní svobodu. V replice popisuje důvody pro (chybějící) motiv pro usmrcení manželky otce a zpochybňuje závěry soudů k naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy, i další závěry trestních soudů a znaleckých posudků. Prezentované důvody pro uložení výjimečného trestu podle stěžovatele neobstojí. Rozporuje závěry Nejvyššího soudu a uvádí, že se jeho dovolacím námitkám nedostalo odpovídající odpovědi. Opakovaně se zabývá dokazováním a polemizuje se závěry obecných soudů a vrchního a Nejvyššího státního zastupitelství. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno v ústavní stížnosti.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
23. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, spisového materiálu a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud ústavní stížnost zamítnul.
V. A) Právo na obhajobu a právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení
24. Ústavní soud v prvé řadě posuzoval stěžovatelovu námitku, že v trestním řízení nebylo respektováno jeho právo na obhajobu či jeho právo, aby byla věc projednána ve stěžovatelově přítomnosti. Této námitce nepřisvědčil.
25. Ze spisu vedeného krajským soudem plyne, že stěžovatel byl v trestním řízení zastoupen obhájcem. S námitkou stěžovatele, že nebyl v řízení zastoupen řádně, což podle stěžovatele mělo mít za následek porušení jeho práva na obhajobu, se obecné soudy řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. odst. 67 usnesení Nejvyššího soudu) odkázal nejprve na opatření Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 (na č. l. 289), kterým byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. František Stratil, a to z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 trestního řádu. Je nutno potvrdit, že stěžovatel svými četnými podáními žádal krajský soud o zproštění obhajoby ustanoveného obhájce z důvodu tvrzeného narušení nezbytné důvěry mezi obhájcem a obviněným (srov. např. č. l. 4243, 4503, 4727 či 5378). Nejvyšší soud shledal, že na stěžovatelovy žádosti bylo ze strany soudu odpovídajícím způsobem reagováno a odkázal přitom na opatření krajského soudu (pobočky v Olomouci) ze dne 15. 5. 2013 (č. l. 4053), ze dne 9. 6. 2014 (č. l. 4515) a ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 4780), kterými soud zaujal stanovisko, že se Mgr. František Stratil nezprošťuje povinnosti obhajování obviněného, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by bylo možno hodnotit jako důležité důvody pro zproštění povinnosti obhajování. V těchto rozhodnutích bylo akcentováno, že ač soud není principiálně orgánem, který by mohl posuzovat kvalitu realizované obhajoby, argumentace stěžovatele stran nedostatků v jeho obhajobě není v souladu s realitou, neboť Mgr. František Stratil se obhajobě svého klienta věnoval nadstandardním způsobem, aktivně se účastnil i úkonů, kde jeho přítomnost nebyla nezbytná, za klienta uplatňoval opravné prostředky i obsáhlé a kvalifikované důkazní návrhy. V posledním ze zmíněných opatření krajského soudu (nezproštění Mgr. Stratila obhajoby stěžovatele opatřením ze dne 29. 8. 2014) soud upozornil na fakt, že všechny žádosti (které formuloval sám stěžovatel) byly podány ve velmi krátké lhůtě před konáním nařízených hlavních líčení, a takový postup soud hodnotil jako cílenou obstrukční snahu mařit nařízená hlavní líčení. Dále Nejvyšší soud zmínil i odmítnutí žádostí obviněného o zproštění obhájce povinnosti obhajování během hlavních líčení, patrné ze souvisejících protokolů, a to ze dne 13. 6. 2017 (č. l. 5392), ze dne 5. 8. 2019 (č. l. 7045 p. v. až 7046) a ze dne 25. 1. 2021 (č. l. 7804), neboť soudem nebyly shledány důležité důvody pro tento postup.
26. Krajský soud při řešení naznačené otázky vždy vysvětlil, proč dospěl k uvedeným závěrům. Tyto důvody následně i pojal do svého rozhodnutí (srov. odstavec 33 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Jak uvedl i Nejvyšší soud, lze rovněž vyzdvihnout, že krajský soud vždy před svým rozhodováním o žádosti vyzval ustanoveného obhájce k vyjádření. Obhájce Mgr. Stratil uvedl, že obhajobu vykonával standardně, nesouhlasí s tím, že by spolupráce se stěžovatelem nebyla dobrá, popsal, kdy byl se stěžovatelem v kontaktu a s důvody stěžovatele pro zproštění obhajoby nesouhlasil (srov. např. č. l. 6355). Odmítl profesní pochybení, pouze popsal problematickou komunikaci se stěžovatelem. Takový postup se opakoval několikrát, přičemž ani v roce 2021 (č. l. 7799 p. v.) neměl po poradě se stěžovatelem pocit, že by obhajoba byla nekonstruktivní nebo že by s jejím obsahem a výsledkem nebyl obviněný spokojen. Otázku případného zproštění povinnosti obhajování pak nechával obhájce Mgr. Stratil plně na uvážení soudu (srov. č. l. 4026, 4776 či 6355-6358). Pro posouzení dané věci je proto podstatné, že stěžovatel byl v řízení zastoupen obhájcem, stěžovatel měl možnost vůči jeho činnosti uplatnit své námitky, které obecné soudy vypořádaly. Stěžovatelova kritika postupu obhájce byla předmětem rozhodování obecných soudů (v podrobnostech lze postačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu), a pokud tyto neshledaly v obhajobě Mgr. Stratila vady (naopak označily jeho práci za nadstandardně kvalitní), nelze důvodnosti stěžovatelovy námitky porušení čl. 40 přisvědčit.
27. Pokud jde o účast na jednání vrchního soudu o odvolání stěžovatele v jeho trestní věci, Nejvyšší soud (v odst. 80 napadeného usnesení) konstatoval, že vrchní soud nepochybil, pokud návrhy obviněného na vyžádání si lékařských zpráv a jeho požadavek na odročení veřejného zasedání, které proběhlo dne 9. 12. 2021, neakceptoval a veřejné zasedání konal. Lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že bylo na stěžovateli, aby soudu doložil takové akceptovatelné důvody, ze kterých by plynula jeho objektivní neschopnost účastnit se jednání soudu, pokud usiloval o odročení veřejného zasedání a nesouhlasil se stanoviskem Zdravotnického střediska Věznice Mírov ze dne 7. 12. 2021 (ve kterém lékař nevyloučil účast stěžovatele na jednání, viz č. l. 8233 spisu). Poukazuje-li na lékařské zprávy, ve kterých je mu především nařízen klidový režim, je třeba konstatovat, že z přiložených lékařských zpráv ze dne 16. 11. 2021 (č. l. 8394) a 24. 11. 2021 (č. l. 8395), neplyne, že by obviněný nebyl schopen osobní účasti u veřejného zasedání, resp. že by jeho potíže byly takového rázu, aby mu bránily se nařízeného veřejného zasedání zúčastnit.
28. Ústavní soud odkazuje na svoji předchozí judikaturu (např. nález ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22), z níž plyne, že o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud. Lékařská zpráva je přitom pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obviněný přednese "hájitelné tvrzení" o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat. Ani skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že není schopen účasti na jednání, sama o sobě nemusí vést k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování sami posoudili odůvodněnost omluvy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 609/22, bod 21). Takový postup vrchní soud ve stěžovatelově věci zvolil a svůj postup řádně odůvodnil, když předtím zhodnotil stěžovatelem předkládané informace o jeho zdravotním stavu.
29. Stěžovatelova účast na jednání byla navíc zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení, za přítomnosti jeho obhájce, aktivitu stěžovatele při jednání hodnotil Nejvyšší soud jako širokou a strukturovanou (srov. usnesení Nejvyššího soudu, odst. 92). Zajištění účasti na soudním řízení prostřednictvím videokonferenčního zařízení není v rozporu ani s požadavky rozhodovací praxe ESLP, který takový postup připouští, je-li pro něj přesvědčivý důvod a splňuje-li vlastní průběh takového úkonu záruky spravedlivého procesu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 2. 12. 2021 ve věci Jallow proti Norsku, č. stížnosti 36516/19, bod 64), umožňuje-li obviněnému vnímat bez technických problémů průběh řízení, vidět osoby přítomné před soudem, slyšet, co říkají, jakož i být jimi viděn a slyšen (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 16. 2. 2018 ve věci Yevdokimov a další proti Rusku, stížnost č. 27236/05, 44223/05, 53304/07, 40232/11, 60052/11, 76438/11, 14919/12, 19929/12, 42389/12, 57043/12 a 67481/12, bod 43). Tato obecná východiska se plně uplatní i v trestním řízení (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 8. 6. 2021 ve věci Dijkhuizen proti Nizozemí, stížnost č. 61591/16, bod 53; rozsudek ESLP ze dne 2. 11. 2010 ve věci Sakhinovskiy proti Rusku, stížnost č. 21272/03, bod 98; či rozsudek ESLP ve věci Marcello Viola proti Itálii, stížnost č. 45106/04, body 67-72). Jak uvedl Nejvyšší soud, jednání nebylo zatíženo zhoršenou kvalitou přenosu obrazu a zvuku nebo jejich úplnými výpadky v klíčových fázích soudního jednání (srov. odst. 94 napadeného usnesení). Pokud stěžovatel potřeboval upřesnění informací (např. o osobách v senátu, apod.), mohl kdykoliv k průběhu jednání položit otázky (viz argumentace Nejvyššího soudu v odst. 94 napadeného usnesení), což se však např. k namítanému složení senátu nestalo. Námitky ohledně porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny tak z výše uvedených důvodů ve stěžovatelově věci neobstály.
V. B) Právo na zákonného soudce
30. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena.
31. K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud předesílá, že v řadě svých dřívějších rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (srov. nález ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101, nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 230/96, N 65/8 SbNU 141, a řadu dalších).
32. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky kladené na rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71), ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)]. Dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice Ústavní soud shrnul v nálezu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (viz výše), v němž konstatoval, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky - pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití.
33. Částí argumentace obsažené v ústavní stížnosti, ve které stěžovatel tvrdí, že vrchní soud se opakovaným rušením zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně pokoušel prosadit vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry (např. pokud jde o použitelnost protiústavně zajištěných důkazů), a že rozhodl, že věc bude projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, ačkoli pro to neexistovaly zřetelné, zřejmé, nepochybné, a především prokázané důvody, stěžovatel fakticky napadá rozhodnutí vrchního soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 1 To 19/2015-5057. Toto rozhodnutí však již napadl ústavní stížností, která byla v části směřující proti pokynu odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2293/16. Ke změně rozhodovacího tělesa tak byly ve stěžovatelově věci legitimní důvody.
34. Pokud stěžovatel namítá, že následným postupem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, jeho námitka směřuje proti postupu krajského soudu po rozhodnutí soudu vrchního, který uložil, aby věc byla rozhodnuta v jiném složení senátu. Toto rozhodnutí vrchního soudu se týkalo JUDr. Vladimíra Hendrycha, předsedy senátu 29 T. Zbývající dva předsedové senátu na úseku prvostupňové trestní agendy krajského soudu, pobočky v Olomouci, ve stěžovatelově věci rozhodovat nemohli - Mgr. Eduardu Ondráškovi věc nemohla být přidělena (rozvrh práce Spr 3770/2015 to vylučoval, neboť ve stěžovatelově věci byla činná jako státní zástupkyně jeho manželka), a dále byl ve věci vyloučen JUDr. Vašků, který rozhodoval o vazbě stěžovatele (srov. č. l. 5073 a násl.). Věc tedy nemohlo projednat a rozhodnout žádné soudní oddělení na úseku T (prvostupňové trestní věci) na pobočce v Olomouci.
35. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelovým názorem na výklad formulace "v jiném složení senátu" se již vypořádal Nejvyšší soud (v odst. 169 napadeného usnesení). Dovodil, že z podstaty věci a v souladu se soudní praxí z učiněného výroku vyplývá, že věc nově projedná a rozhodne o ní jiný senát téhož soudu. Odkázal i na komentářovou literaturu, podle které není vyloučeno, aby se nového projednání a rozhodnutí věci účastnil některý ze členů původního senátu, v takovém případě je však nutno výrok rozhodnutí odvolacího soudu přesně specifikovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3109). Nejvyšší soud upozornil, že k takové specifikaci ve stěžovatelově věci nedošlo. Proto nelze souhlasit s výkladem, že ve stěžovatelově věci mělo dojít k výměně jednoho z přísedících, když z rozhodnutí vrchního soudu plyne, že ve věci má rozhodnout senát, který má jiné složení. K dodržení pokynu vrchního soudu však ve stěžovatelově věci došlo, když rozhodoval jiný senát krajského soudu, tedy téhož soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Z výše uvedených důvodů nebylo možné stěžovatelovu věc přidělit žádnému ze zbývajících senátů krajského soudu u pobočky v Olomouci (zde Ústavní soud odkazuje i na závěry Nejvyššího soudu v odst. 170 napadeného usnesení, které jako vypořádání stěžovatelovy námitky směšující otázku pravidel stanovených rozvrhem práce s otázkou vyloučení soudce, rovněž obstojí). Stěžovatelova věc byla proto z pobočky v Olomouci předána hlavnímu pracovišti krajského soudu, kde byla přidělena v souladu s obecnými pravidly pro přidělování věcí v odděleních T (Rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2016, Poznámky pro trestní úsek, Metodika rozdělování nápadu) podle pořadí nápadu do senátu 30T.
36. Krajskému soudu lze vytknout, že z jeho rozvrhu práce pro rok 2016 (rozvrh práce krajského soudu z roku 2016 je dostupný z https://justice.cz/web/krajsky-soud-v-ostrave/rozvrh-prace-2016) nevyplývá jednoznačné pravidlo, jak by měl krajský soud v takové situaci postupovat. Popsaná situace tedy sice v rozvrhu práce nebyla explicitně popsaná, ale zvolené řešení bylo logicky odvoditelné za použití zde popsaných obecných zásad. Rozvrh práce upravuje okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§ 42 odst. 1 písm. b/ zákona o soudech a soudcích), což v praxi znamená, že rozvrhem práce jsou určeny úseky, které budou na pobočce působit, jednotlivá soudní oddělení (typově i početně), a kritéria pro rozlišení věcí přidělovaných pobočce. Tato hlediska v naprosté většině případů odráží účel zřizování poboček, tj. lepší regionální dostupnost soudní ochrany pro občany. Podstatné však je, že krajský soud a jeho pobočka tvoří de iure stále pouze jeden krajský soud. Pokud napadla trestní věc podle rozvrhu práce prvostupňovému trestnímu úseku (T) pobočky, avšak nešlo ji z důvodu vyloučení soudců či z jiných zákonem předpokládaných důvodů přidělit žádnému soudnímu oddělení tohoto úseku, bylo namístě ji přidělit jinému soudnímu oddělení úseku T v rámci soudu, tedy hlavnímu pracovišti, nikoliv soudnímu oddělení pobočky zařazenému do jiného úseku. Pokud krajský soud v rozvrhu práce nestanoví jinak, z hlediska práva na soudní ochranu je namístě upřednostnit zájem na řádném a odborném rozhodnutí prvostupňové trestní věci specializovaným senátem krajského soudu, nežli trvat na striktním oddělení agendy hlavního pracoviště krajského soudu a jeho pobočky.