50. Proto se Ústavní soud zaměří na to, zda obstojí důvody uváděné Nejvyšším soudem v jeho posledním rozhodnutí, a to jednak z pohledu řádného odůvodnění soudního rozhodnutí [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1898/21 ze dne 30. 9. 2021 (N 169/108 SbNU 90)], jednak z pohledu práva na zákonného soudce. Dospěl k závěru, že ústavním požadavkům dostojí. Ke kvalitě odůvodnění postačí uvést tolik, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je přezkoumatelné a srozumitelně se věnuje podstatě stěžovatelových námitek, ačkoli v podobě omezené tím, že stěžovatelovo dovolání bylo shledáno nepřípustným.
51. Není sporu o to, že mezi JUDr. Walderem a JUDr. Hampelem určité vazby existovaly, a to ve třech ohledech: (i) šlo o bývalé kolegy z téhož soudu, (ii) které pojily akademické vazby a (iii) společně se podíleli na publikační a osvětové činnosti. Stěžovatel rozporuje především to, co z těchto vazeb lze dovodit.
52. Co se týče hodnocení vlivu předchozího profesního působení u téhož soudu [ad (i)], Ústavní soud přisvědčuje stěžejnímu závěru Nejvyššího soudu, že vztahy vznikající na soudním pracovišti nepřekračující standardní kolegiální rámec nezavdávají důvod pochybovat o nepodjatosti soudců. Tento závěr Nejvyšší soud podpořil přiléhavými odkazy na vlastní judikaturu. Ta se ovšem podle stěžovatele týkala pouze situace, kdy byla podjatost spatřována ve vztazích mezi soudci rozhodujícími v téže věci. Projednávaná věc se má údajně odlišovat tím, že šlo o vztah mezi soudcem a bývalým soudcem v pozici zástupce účastníka řízení. K tomu stěžovatel poukazuje na právní názor vyjádřený v usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008. Jím Nejvyšší soud vyloučil skupinu soudců z důvodu, že zástupkyní jednoho z účastníků řízení byla soudkyně téhož soudu, přičemž uvedl: "Vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů vyloučení podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř., jestliže by tyto důvody spočívaly pouze v tom, že se soudci navzájem znají, protože jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu. Na rozdíl od toho dlouholetý kolegiální vztah soudce k účastníku řízení, který dříve působil nebo stále působí na témže pracovišti, je důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce."
53. Ústavní soud k tomu zaprvé podotýká, že právě citovaný závěr nepovažuje za ustálený v judikatuře Nejvyššího soudu. Kupříkladu v pozdějším usnesení sp. zn. 22 Nd 104/2019 ze dne 27. 3. 2019 Nejvyšší soud projednávanou situaci odlišil od situace řešené v usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008. Zdůraznil, že ač byl žalovaným soudce působící u téhož soudu, který vedl řízení, soudci, jejichž podjatost byla namítána, s ním měli pouze běžné kolegiální vztahy a nevyjádřili pochybnosti o své nepodjatosti. Ostatně jen nedlouho před vydáním usnesení, jehož se stěžovatelka dovolává, Nejvyšší soud připustil i právní názor opačný, když v usnesení sp. zn. 4 Nd 19/2008 ze dne 7. 2. 2008 naznačil, že působil-li dříve soudce u téhož soudu jako účastník řízení, jenž je profesí soudce, není to samo o sobě důvodem pro jeho vyloučení. Zdá se tedy, že judikatura Nejvyššího soudu nestojí na tom, že je-li zástupcem účastníka řízení či účastníkem řízení současný či bývalý soudce téhož soudu, musí dojít k vyloučení všech soudců, kteří s ním navázali kolegiální vztah založený pouhým působením na stejném soudním pracovišti.
54. Zadruhé, závěr, kterého se stěžovatel s odkazem na usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008 dovolává, není podle Ústavního soudu z pohledu čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy opodstatněný. Obecně vůči zástupcům účastníků řízení platí, že je třeba hodnotit individuálně charakter a povahu jejich vztahu k osobě soudce. To vyplývá z judikatury Ústavního soudu, citované výše, stejně jako z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 28 Nd 225/2023 ze dne 23. 6. 2020 nebo sp. zn. 21 Cdo 23/2015 ze dne 26. 3. 2015), a tentýž závěr lze najít též v odborné literatuře (viz komentář k § 14 o. s. ř. In: JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. 1. část. Soudcovský komentář. Praha: Wolters Kluwer, cit. dle ASPI podle právního stavu k 1. 1. 2023). Není zřejmý důvod, proč by se toto obecné pravidlo mělo uplatnit jinak, je-li zástupcem účastníka řízení bývalý soudce. Není-li z hlediska možné podjatosti bez dalšího problematický kolegiální vztah mezi soudci rozhodujícími v téže věci, potom nelze za automaticky problematický považovat ani bývalý kolegiální vztah k právnímu zástupci účastníka řízení. Jde totiž stále jen o vztah, který má profesní charakter a nevyznačuje se nijak vysokou intenzitou (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 274/09 ze dne 24. 3. 2009, v němž Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou stížnost proti nevyloučení soudců v řízení, kde byl žalovaným přísedící u téhož soudu). Na závěr o čistě profesní a profesionální povaze vzájemného vztahu nemá vliv ani to, že se měl JUDr. Hampel ujmout zastupování vedlejší účastnice "brzy" poté, co se vzdal funkce soudce (k tomu došlo na počátku roku 2015, jak plyne z dostupných rozvrhů práce krajského soudu, čili do převzetí zastoupení v srpnu 2016 uplynulo přes rok a půl).
55. Stěžovatel tvrdil, že mezi JUDr. Walderem a JUDr. Hampelem musel existovat intenzivnější než jen běžný kolegiální vztah, jelikož šlo o soudce, kteří byli zařazeni do stejného soudního oddělení. Toto tvrzení však je třeba zpřesnit. JUDr. Walder podle rozvrhu práce krajského soudu zastupoval JUDr. Hampela v soudním oddělení, v němž druhý jmenovaný působil jako samosoudce (dle rozvrhu práce pro rok 2014 šlo o oddělení 26 Cm). Při vlastní rozhodovací činnosti tedy nijak nespolupracovali. Stěžovatelovo tvrzení, že vzhledem k jejich spolupráci na krajském soudě musel jejich vztah být už jen proto blízký, tedy postrádá oporu.
56. Stěžovatel ovšem přítomnost osobních vazeb dovozuje též z dalších společných aktivit JUDr. Waldera a JUDr. Hampela [ad (ii) a (iii)]. Šlo však stále o aktivity v profesní sféře a profesionálního charakteru. Jednak šlo o společné konzultace rigorózní práce JUDr. Waldera (odevzdané v roce 2013), což představuje časově a věcně omezenou formu odborné spolupráce, která svým charakterem a omezenou intenzitou sama o sobě není schopna vyvolat pochybnosti o nepodjatosti. V této souvislosti je vhodné poukázat na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/22 ze dne 13. 3. 2024 nebo sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014, v nichž šlo o vztah mezi soudcem?školitelem a právním zástupcem stěžovatele/navrhovatelem?doktorandem. Ústavní soud takový vztah hodnotil stále jako vztah existující v profesní rovině, nezavdávající důvod k objektivním pochybnostem o nepodjatosti (ač je nutno zohlednit, že šlo o vyloučení soudce Ústavního soudu, což mělo na hodnocení věci jistý vliv). Šlo tam přitom o vztah dokonce z doktorského studia, v němž pro jeho délku může vzniknout mezi školitelem a doktorandem vztah bližší než při konzultacích rigorózní práce, ale i přesto byla povaha takového vztahu typově hodnocena jako jen profesní.
57. Dále šlo o společnou tvorbu knižního komentáře. Nehledě na podobu spoluautorské tvorby (společné psaní, nebo souběžná oddělená příprava částí textu, jak JUDr. Walder a JUDr. Hampel shodně uvedli), lze připustit, že taková činnost zintenzivňuje vzájemné vazby, když příprava publikace dvěma autory se může odlišovat od spolupráce v rámci širokého spoluautorského kolektivu o desítce (či desítkách) osob (k ní srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Nao 46/2010-78 ze dne 11. 6. 2010). Přesto ani tato skutečnost nesvědčí o existenci vztahů osobní, přátelské povahy. Stěžejní pro takovou aktivitu je sdílený odborný zájem a erudice v téže právní oblasti, které vedou spoluautory k užší spolupráci, aniž by je nutně spojovaly hlubší vztahy, natož vztahy osobní povahy. Obdobný závěr lze zopakovat i u jednorázového společného školení pro Justiční akademii. V tom, že JUDr. Walder a JUDr. Hampel na odborných aktivitách spolupracovali opakovaně, Ústavní soud neshledává podezřelou okolnost. Čím užší je odborné zaměření, tím užší okruh odborníků se tomuto zaměření věnuje. Jinak řečeno, pakliže se oba specializují na relativně úzké právní téma, logicky mají důvody odborně spolupracovat i opakovaně.
58. Je nutno zdůraznit, že akademická a osvětová činnost jsou s funkcí soudce slučitelné, přičemž jejich průvodním jevem je navazování a udržování kolegiálních vztahů i napříč právnickými profesemi. Co se týče společného ekonomického zájmu, který těmito akademickými a osvětovými aktivitami mohl vzniknout, nepovažuje jej Ústavní soud za tak významný, aby se do hodnocení vzájemného vztahu JUDr. Waldera a JUDr. Hampela promítl. Lze tedy shrnout, že šlo o aktivity v zásadě jednorázové, které podle obvyklé zkušenosti nepřesahují standardní profesní/kolegiální vztahy a jsou spojeny s nevysokým finančním ohodnocením.
59. Ústavní soud tedy dospěl k následujícím závěrům. Samotný vztah bývalých kolegů z téhož soudního pracoviště nepostačuje pro závěr, že JUDr. Walder měl být vyloučen z rozhodování věci pro svůj vztah k právnímu zástupci vedlejší účastnice řízení, neboť nešlo o vztah, který by vzhledem ke svému charakteru a intenzitě vzbuzoval důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce. Dále je pojily jen jednorázové aktivity odborného profesního rázu, které nezakládaly významnější společný ekonomický zájem. Žádné skutečnosti dokládající osobní a intenzivní charakter vztahu nebyly tvrzeny. Závěr Nejvyššího soudu tedy obstojí.
iii) Namítaná účelovost postupu vedlejší účastnice
60. Stěžovatel apeloval na Ústavní soud, aby nahlížel na věc jako na celek, s vědomím vzájemné posloupnosti na sebe navazujících procesních kroků, které podle jeho názoru zvyšují závažnost podezření, že došlo k účelové manipulaci s obsazením soudu.
61. V této souvislosti Ústavní soud zaznamenal určitý posun v argumentaci stěžovatele, který v ústavní stížnosti uvedl, že JUDr. Zetková byla jen "nastrčenou figurou", přičemž "bylo jasné, že věc napadne soudnímu oddělení 15 Cm". V replice se od takového tvrzení distancoval (viz body 43 až 44 repliky) a připustil, že věc mohla napadnout několika soudním oddělením. Role JUDr. Zetkové tak měla spočívat "jen" v tom, aby v případě napadení věci do oddělení 15 Cm došlo k vyloučení JUDr. Gottwalda a přidělení věci JUDr. Walderovi.
62. Ústavní soud shledává úvahy stěžovatele nepřesvědčivými. Tvrzení o účelovém zmocnění JUDr. Zetkové nelze ničím podložit. Lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že změna právního zástupce účastníka v průběhu řízení není neobvyklá (svého právního zástupce ostatně během řízení změnil i stěžovatel) a standardní (jde o výraz realizace jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc). K tomu je nutné dodat, že JUDr. Zetková se zastoupení vedlejší účastnice ujala už v době, kdy řízení o věci vedl okresní soud, k němuž stěžovatel žalobu podal. Řízení se tedy ani nevedlo před soudem, u něhož se údajně měla vedlejší účastnice pokoušet ovlivnit jeho obsazení.
63. Jak potom opakovaně poukázal i stěžovatel, vedlejší účastnicí i JUDr. Zetkovou vnímané omezení zmocnění nebylo vůči soudu účinné (viz § 25 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); navíc tato plná moc (č. l. 18 spisu krajského soudu) sice byla formulována jako "zvláštní" plná moc pro konkrétní úkon, současně ale i jako generální plná moc. Stěžovatelovy pochybnosti založené na tom, že JUDr. Gottwald před předložením oznámení nezohlednil omezení zmocnění jen pro část řízení, jsou tak nepodložené. Navíc vzhledem ke skutečnostem, které zakládaly jeho poměr k věci (nikoli jen k zástupkyni účastníka řízení), důvod pro jeho vyloučení by byl dán nehledě na to, kdo vedlejší účastnici v řízení dál zastupoval.
64. K tomu přistupuje zcela zásadní skutečnost, že při postoupení věci krajskému soudu nemohla vedlejší účastnice předem předvídat, kterému soudnímu oddělení bude věc přidělena. Stejnou specializaci jako oddělení 15 Cm, tj. "věci společenstevní" [jimiž byly dle rozvrhu práce krajského soudu mj. věci podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], mělo několik dalších oddělení (podle rozvrhu práce 24 Cm, 28 Cm, 29 Cm a oddělení JUDr. Waldera 42 Cm). Podle rozvrhu práce krajského soudu se při přidělování věcí obchodnímu úseku krajského soudu postupovalo poměrnou kolovací metodou, při níž se přidělují věci prostřednictvím počítačových aplikací soudu mezi oddělení, která vyřizují věci dané dílčí specializace, a to postupně podle data nápadu a čísla oddělení bez ohledu na případnou nepřítomnost soudců.
65. Jediným předvídatelným elementem tak bylo to, že po vyloučení JUDr. Gottwalda na jeho místo nastoupil JUDr. Walder, což plynulo z pravidel zastupování stanovených rozvrhem práce (ten určuje obsazení oddělení 15 Cm soudcem JUDr. Gottwaldem a za jeho zástupce určuje JUDr. Waldera). Předvídatelnost přidělení věci JUDr. Walderovi po vyloučení JUDr. Gottwalda však není vadou, nýbrž naplněním práva na zákonného soudce, které ? jak ostatně stěžovatel správně zdůrazňuje ? vyžaduje minimalizovat riziko ad hoc obsazování soudu (tedy rozhodovacího tělesa) konkrétními soudci (obecně viz nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20). Jde o projev toho, že smyslem čl. 38 odst. 1 Listiny není garantovat jen to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti [nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), bod 28].
66. Navíc tomu, aby Ústavní soud této předvídatelné skutečnosti přičítal jakýkoli zvláštní význam, brání předchozí závěr, že neexistovaly dostatečně závažné důvody pochybovat o nepodjatosti JUDr. Waldera plynoucí z jeho vztahu k JUDr. Hampelovi, a naopak existovaly dostatečně závažné důvody pochybovat o nepodjatosti JUDr. Gottwalda.
67. Ve světle předchozího nelze vyvozovat žádné závěry ani z toho, že JUDr. Walder neinformoval stěžovatele o existenci určitých vazeb k právnímu zástupci vedlejší účastnice z vlastní iniciativy už během řízení. Takové oznámení mohlo podpořit stěžovatelovu důvěru v nestrannost soudu a soudce, jelikož by mu umožnilo zvážit vznesení námitky podjatosti už v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Protože však v dané věci skutečnosti odůvodňující pochybnosti o nepodjatosti objektivně nebyly dány, nelze z absence oznámení JUDr. Waldera domýšlet, že byl subjektivně podjatým či že sledoval jiný nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 1/2018-207 ze dne 30. 5. 2018, body 123 až 125, ke vzniku oznamovací povinnosti soudce dle § 15 odst. 1 o. s. ř.).
68. Ústavní soud setrvává na závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
c) Zbývající námitky stěžovatele
69. Co se týče námitek proti procesnímu postupu obecných soudů, nepřisvědčil Ústavní soud tomu, že stěžovatel neměl v řízení možnost předložit svou argumentaci. Obsah spisu krajského soudu svědčí o tom, že jediná fáze řízení, v níž nedostal prostor se k otázce zákonného soudce vyjádřit, ihned navazovala na vyjádření JUDr. Gottwalda k jeho možné podjatosti. Ustanovení § 15 odst. 1 o. s. ř. nevyžaduje, aby účastníci řízení dostali prostor vyjádřit se k věci předtím, než předseda soudu věc přikáže jinému soudci (senátu), tedy v případě, kdy po posouzení věci sám shledal, že existují důvody pro vyloučení soudce. Stěžovatel ale mohl zjistit, že došlo k vyloučení soudce, jemuž byla u krajského soudu věc původně přidělena, během nahlížení do spisu dne 21. 6. 2024 (tj. zhruba dva týdny poté, co došlo k vyloučení). V této fázi však proti němu stěžovatel nijak nebrojil (ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o vyloučení soudce Ústavní soud shledává přípustnou, viz např. nález I. ÚS 629/20; přípustnost ústavní stížnosti směřující proti opatření předsedy senátu podle § 15 odst. 2 o. s. ř. lze podpořit též usnesením sp. zn. I. ÚS 2255/08 ze dne 3. 11. 2008). Vyloučení JUDr. Gottwalda začal stěžovatel samostatně zpochybňovat až v žalobě pro zmatečnost, tedy v době, kdy především nesouhlasil s vlastním výsledkem řízení. V řízení ve věci samé se naopak počínaje odvoláním (tj. také až po zamítnutí žaloby prvostupňovým soudem) soustředil na zpochybnění nepodjatosti JUDr. Waldera. Příležitost předložit svou argumentaci měl tedy opakovaně.
70. Stěžovatel dále namítal porušení práva na rovné postavení účastníků soudního řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) vzhledem k tomu, že o žalobě pro zmatečnost v prvním stupni rozhodoval tentýž krajský soud jako ve věci samé. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Příslušnost soudu byla pro řízení o žalobě pro zmatečnost určena v souladu s § 235a odst. 1 o. s. ř. To, že rozhoduje jako věcně, místně a funkčně příslušný stejný prvostupňový soud jako ve věci samé, nezpůsobuje samo o sobě riziko "systémové" podjatosti ani "strukturální nerovnost" mezi účastníky řízení (žalobcem a žalovaným, tj. stěžovatelem a vedlejší účastnicí). Stále lze předpokládat, že rozhoduje "pouze" některý ze soudců působících na témže soudu (rozhodování téhož soudce vylučuje přímo § 14 odst. 3 o. s. ř.). Není-li prokázáno jinak, nelze u něj předpokládat jinou než běžnou kolegiální vazbu k soudci, který vydal rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost (obdobně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 469/10 ze dne 3. 6. 2010). Důvody pochybovat o nepodjatosti tak nejsou dány.
71. Stěžovatel konečně namítl i to, že byly opomenuty jeho důkazní návrhy. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásadám práva na soudní ochranu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána účastníku řízení možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Procesním právům účastníka přitom odpovídá povinnost soudu o účastníkem navržených důkazech rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy, o nichž nebylo soudem rozhodnuto, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho neústavnost (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1318/23 ze dne 10. 1. 2024, bod 29 a v něm odkazovaná rozhodnutí).
72. V tomto případě však k opomenutí důkazních návrhů nedošlo ? krajský soud i vrchní soud v napadených rozhodnutích k žalobě pro zmatečnost odůvodnily, že nepovažovaly provedení dokazování výslechy JUDr. Gottwalda, JUDr. Hrdinové (předsedkyně krajského soudu) a JUDr. Zetkové za potřebné vzhledem k právnímu názoru, který zaujaly. Vrchní soud sice v podstatě úplně nahradil důvody, proč by bylo nadbytečné provést dokazování pomocí navrhovaných výsledků, dospěl však k totožnému závěru ohledně dokazování jako krajský soud. Důkazní návrhy stěžovatele tedy nezůstaly nevypořádány, přičemž závěr o jejich nadbytečnosti nelze oddělovat od zbývající části odůvodnění daných rozhodnutí. Ústavní soud k tomu dodává, že vzhledem k výše uvedenému na tomto závěru neshledává nic excesivního ? výslech předsedkyně krajského soudu by nemohl zvrátit závěr, že existovaly skutečnosti vyvolávající pochybnost o nepodjatosti JUDr. Gottwalda; o výslechu JUDr. Zetkové a JUDr. Gottwalda k tomu, co bylo konkrétním obsahem rozhovoru s JUDr. Gottwaldem před podáním žaloby stěžovatelem, lze uvést totéž. Samotné věrohodné tvrzení, že JUDr. Gottwald disponoval mimoprocesně získanými informacemi, pro jeho vyloučení postačovalo.
VII.
Závěr
73. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 zákona o Ústavním soudu zamítl. V části, v níž se stěžovatel domáhal výroku, jímž by Ústavní soud přidělil věc k rozhodnutí jinému soudu, uložil povinnost postoupit věc jinému soudu nebo označil za podjaté soudce dosud rozhodující ve věci, návrhy odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, jelikož jde o návrhy, k jejichž projednání není příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. listopadu 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu