Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Měrky, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 ? Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1718/2023-800 ze dne 27. června 2023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 161/2022-760 ze dne 16. března 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Cm 126/2016-726 ze dne 14. listopadu 2022, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3719/2021-662 ze dne 18. května 2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 184/2018-596 ze dne 21. července 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Cm 126/2016-386 ze dne 16. května 2018, o návrhu na přikázání věci jinému soudu, návrhu na uložení povinnosti postoupit věc jinému soudu a návrhu na prohlášení soudců rozhodujících ve věci za podjaté, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti FBB holding s.r.o., sídlem Zuberská 2601, Rožnov pod Radhoštěm, zastoupené JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem, sídlem Bohumínská 1227/98, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1718/2023-800 ze dne 27. června 2023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 161/2022-760 ze dne 16. března 2023, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Cm 126/2016-726 ze dne 14. listopadu 2022, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3719/2021-662 ze dne 18. května 2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 184/2018-596 ze dne 21. července 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Cm 126/2016-386 ze dne 16. května 2018 se zamítá.
II. Návrh na přikázání věci jinému soudu, návrh na uložení povinnosti postoupit věc jinému soudu a návrh na prohlášení soudců rozhodujících ve věci za podjaté se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na rovnost účastníků v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
2. Podstatou jeho námitek je, že v soudním řízení, v němž vystupoval jako žalobce, byl u soudu prvního stupně pro pochybnost o nepodjatosti vyloučen soudce, kterému věc napadla, ač u něj z objektivního pohledu pochybnosti o jeho nepodjatosti nebyly. Tvrdí, že věc byla potom přidělena soudci, který naopak podjatý byl, ale přesto nebyl z projednání a rozhodování věci vyloučen. Vyjadřuje podezření, že šlo o účelovou "řízenou soudní výměnu".
II.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
3. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě plynou následující skutečnosti. Stěžovatel zahájil řízení žalobou podanou dne 13. 11. 2015 k Okresnímu soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud"). Vrchní soud v Olomouci z podnětu okresního soudu určil, že v předmětné věci jsou věcně příslušné krajské soudy a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě (dále také "krajský soud"), který tak věc posuzoval jako soud prvního stupně.
4. Stěžovatel se domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 114 216 500 Kč s příslušenstvím, která měla představovat rozdíl mezi skutečnou hodnotou obchodního podílu stěžovatele v obchodní společnosti REMAK holding s. r. o. a kupní cenou, kterou stěžovatel jako prodávající za tento podíl obdržel od vedlejší účastnice (kupní smlouva byla uzavřena v roce 2011). Podle stěžovatele došlo při stanovení kupní ceny k omylu, který měla způsobit vedlejší účastnice.
5. Věc byla po postoupení z okresního na krajský soud zapsána pod sp. zn. 15 Cm 126/2016, a tak přidělena soudci JUDr. Petru Gottwaldovi, který byl podle tehdy účinného rozvrhu práce soudcem v soudním oddělení 15 Cm. Jeho zástupcem byl podle rozvrhu práce soudce JUDr. Ivo Walder (ze soudního oddělení 42 Cm). JUDr. Gottwald dne 8. 6. 2016 oznámil předsedkyni krajského soudu, že právní zástupkyně vedlejší účastnice JUDr. Naděžda Zetková je jeho bývalá spolužačka, s níž má dobré vztahy a příležitostně se s ní stýká, a že před podáním žaloby spolu v obecné rovině hovořili o právních aspektech věci.
6. Den poté (9. 6. 2016) předsedkyně krajského soudu určila věc k projednání a rozhodnutí podle § 15 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastupujícímu soudci JUDr. Ivu Walderovi.
7. Vedlejší účastnice nedlouho poté změnila právního zástupce. Podle plné moci datované dnem 31. 8. 2016 a doručené krajskému soudu dne 7. 9. 2016 vedlejší účastnici dále zastupoval advokát JUDr. Petr Hampel. Ten dříve působil jako soudce u (téhož) krajského soudu.
8. Ve věci samé krajský soud (tedy JUDr. Walder jako samosoudce) žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (rozsudek č. j. 15 Cm 126/2016-386 ze dne 16. 5. 2018). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu k odvolání stěžovatele potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek č. j. 27 Cdo 1595/2019-550 ze dne 2. 2. 2021). Vrchní soud doplnil své úvahy, jak požadoval Nejvyšší soud, a znovu rozsudek krajského soudu potvrdil (rozsudek č. j. 8 Cmo 184/2018-596 ze dne 21. 7. 2021). Nejvyšší soud poté dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku odmítl pro nepřípustnost (usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3719/2021-662 ze dne 18. 5. 2022).
9. V odvolání proti rozsudku krajského soudu stěžovatel uplatnil jako odvolací námitku, že věc rozhodoval JUDr. Walder jakožto vyloučený (podjatý) soudce. Odůvodnil ji tím, že JUDr. Walder pět let působil jako zástupce JUDr. Hampela v jeho soudním oddělení, jsou spoluautory knižního komentáře, vedli spolu školení pro Justiční akademii (seminář proběhl dne 21. 11. 2017, tj. během řízení před krajským soudem) a JUDr. Hampel "vedl" rigorózní práci JUDr. Waldera. Dovozoval, že vztah JUDr. Hampela a JUDr. Waldera má nejen profesionální, ale i osobní rozměr. Upozornil také na načasování změny právního zástupce vedlejší účastnice, které vyvolává dojem, že zastoupení JUDr. Zetkovou bylo jen účelovým krokem pro to, aby došlo ke změně soudce, jemuž byla věc přidělena.
10. JUDr. Walder potvrdil správnost základu tvrzených skutečností, avšak uvedl, že vztahy mezi ním a JUDr. Hampelem zůstaly kolegiální, profesionální a nepřerostly do osobní roviny. Komentář netvořili spoluautorsky, jsou spíše autory oddělených částí textu a neplyne jim z něj společný ekonomický zájem. Jejich přednášková činnost byla jen jednorázová. V souvislosti s "vedením rigorózní práce" zůstal jejich vztah "profesionálně kritickým".
11. Odvolací námitku podjatosti shledal vrchní soud v prvním rozhodnutí o odvolání nedůvodnou. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti podle něj samostatně ani ve svém souhrnu nesvědčily o pochybnostech o nepodjatosti, když vztah nepřerostl ve vztah blízký, jak tvrdil JUDr. Walder. Úvahy o účelovosti postupu vedlejší účastnice označil za spekulativní. Svou argumentaci stěžovatel zopakoval i v dovolání. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že nezjistil žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplýval jakýkoli relevantní vztah JUDr. Waldera k věci, účastníkům či jejich zástupcům, z něhož by mohly plynout důvody pochybovat o jeho nepodjatosti. Ve druhém, ústavní stížností napadeném rozsudku vrchní soud odkázal na právě zmíněné závěry Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení k namítané podjatosti již znovu nevyjádřil, protože druhé dovolání shledal nepřípustným.
12. Stěžovatel poté podal žalobu pro zmatečnost, jíž se domáhal zrušení rozsudku krajského soudu č. j. 15 Cm 126/2016-386 a rozsudku vrchního soudu 8 Cmo 184/2018-596, a to jak proto, že soud nebyl správně obsazen [§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ? měl rozhodovat JUDr. Gottwald], tak proto, že rozhodoval vyloučený soudce [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ? JUDr. Walder měl být vyloučen]. Ve vztahu k nesprávnému obsazení soudu krajský soud uzavřel, že žaloba byla podána včasně, ale je nedůvodná. Shledal totiž, že není oprávněn přezkoumat rozhodnutí předsedkyně krajského soudu o přidělení věci JUDr. Walderovi, proto se argumentací stěžovatele věcně nezabýval. Ve vztahu k rozhodování vyloučeného soudce krajský soud konstatoval, že žaloba nebyla podána včasně, jelikož v ní stěžovatel netvrdí nové skutečnosti.
13. Vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil, ač důvody, na nichž spočívalo rozhodnutí krajského soudu, označil za nesprávné, a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady odvolacího řízení vedlejší účastnici. Dospěl k závěru, že u JUDr. Gottwalda existovaly důvody pochybovat o jeho nepodjatosti kvůli vztahu k JUDr. Zetkové, protože disponoval mimoprocesně získanými informacemi o věci. Ve vztahu k namítané podjatosti JUDr. Waldera neoznačil žalobu za opožděnou, ale nedůvodnou, protože se opírala o skutečnosti, s nimiž se už vrchní soud a Nejvyšší soud vypořádaly v řízení o věci samé, a žádné nové skutečnosti kromě "podezřelých souvislostí" nebyly tvrzeny. Krajský soud podle vrchního soudu nepochybil ani tím, že neprovedl k důkazu navrhované výslechy, jelikož je shledal nadbytečnými.
14. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. K vyloučení JUDr. Gottwalda uvedl, že jestliže má soudce k právnímu zástupci žalovaného osobně přátelský vztah a byl s obecnými aspekty posuzované věci seznámen mimo řízení, jde o skutečnosti způsobilé vyvolat objektivní pochyby o jeho podjatosti. U JUDr. Waldera důvody pro pochybnosti naopak nenalezl. Kolegiální vztahy plynoucí z přidělení soudců ke stejnému soudu nevyvolávají důvodné pochybnosti o podjatosti, stejně jako informace o akademických a lektorských stycích JUDr. Hampela a JUDr. Waldera. Úvahy o účelovosti změny právního zástupce označil Nejvyšší soud za čistě spekulativní; změnu právního zástupce považoval za možný postup. Nejvyšší soud označil za nesprávný "podpůrný" závěr vrchního soudu, že v žalobě pro zmatečnost mohl stěžovatel uplatnit jen důvody podjatosti dosud neuplatněné. Vrchní soud však i přesto, že vycházel z tohoto nesprávného závěru, posoudil též individuální okolnosti věci, a pro neúspěch stěžovatelovy žaloby tak nebyla tato nesprávná úvaha rozhodující.
III.
Argumentace stěžovatele
15. Stěžovatel má za to, že u prohlášení soudce o existenci důvodů pro jeho vyloučení, je rozhodující objektivní posouzení relevance vznášených důvodů. To však žádný ze soudů ve vztahu k vyjádření JUDr. Gottwalda neprovedl. Důvody, které JUDr. Gottwald pro své vyloučení uvedl (navštěvování téže fakulty, dobré vztahy a příležitostné styky s právní zástupkyní vedlejší účastnice), nejsou z objektivního pohledu dostatečné pro vyloučení soudce.
16. Důvod spočívající v konzultaci věci mezi JUDr. Zetkovou a JUDr. Gottwaldem považuje stěžovatel buď za zjevně smyšlený, nebo jde o důkaz účelovosti postupu vedlejší účastnice. JUDr. Zetková nemohla mít povědomí o tom, jaký bude konkrétní obsah stěžovatelem podané žaloby. Stěžovatel zamýšlel tuto skutečnost prokázat výslechem JUDr. Zetkové i JUDr. Gottwalda, ale vrchní soud odmítl výslech provést jako nadbytečný, ačkoli tento závěr neodůvodnil jinak než jeho nadbytečností. Toto pochybení představuje opomenutí důkazního návrhu porušující čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud však k takové konzultaci i přesto došlo, muselo jít o účelové jednání JUDr. Zetkové. Ta působila v orgánech vedlejší účastnice a znala veškeré její právní záležitosti. Od počátku věděla, že nebude vedlejší účastnici v řízení o stěžovatelově žalobě zastupovat ? jednala na základě plné moci omezené jen na konkrétní procesní úkon. Musela si tedy být vědoma, že její omezené zapojení do řízení by nemělo být důvodem vyloučení JUDr. Gottwalda z rozhodování věci.
17. Postup předsedkyně krajského soudu, jakož i soudů rozhodujících v řízení o žalobě pro zmatečnost byl mechanický a nepředcházely mu transparentní a odůvodněné úvahy, jak požadují rozhodnutí Ústavního soudu [odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 ze dne 31. 8. 2021 (N 153/107 SbNU 278); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Stěžovatel neměl možnost se k uvažovanému vyloučení soudce JUDr. Gottwalda vyjádřit.
18. Obecné soudy pochybily, když na vztah mezi JUDr. Walderem a JUDr. Hampelem (pozdějším právním zástupcem vedlejší účastnice) nahlížely jako na vztah dvou soudců ? kolegů. JUDr. Hampel v té době již soudcem nebyl. Měl tak být posouzen jako kolegiální vztah soudce k zástupci účastníka řízení, pramenící z jejich předchozího působení na stejném pracovišti. Stěžovatel představil důvody, proč se lze domnívat, že jejich vztah měl osobní dimenzi, které byly výrazně intenzivnější než u JUDr. Gottwalda.
19. Žaloba pro zmatečnost nemohla zhojit výše uvedená porušení stěžovatelových práv, protože o ní rozhodovali soudci téhož krajského soudu. Stěžovatel se tak nacházel před soudem v nerovném postavení ve srovnání s vedlejší účastnicí. O nestandardním a neférovém průběhu řízení svědčí i postup krajského soudu ve vztahu ke stěžovatelově žádosti o informaci, ve kterých rozhodnutích JUDr. Waldera vystupoval JUDr. Hampel jako zástupce účastníka řízení. Stěžovatel uzavřel, že jeho ústavní stížnost nepopisuje jen individuální porušení jeho ústavně chráněných práv v soudním řízení, ale je dokladem systémové možnosti manipulovat soudní rozhodování.
IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejících řízení. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), včetně žaloby pro zmatečnost [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 (č. 57/2023 Sb.)]. Ústavní stížnost je tedy přípustná. Byla podána včasně, a to i proti rozhodnutím vydaným v řízení ve věci samé, jelikož jejím obsahem je toliko námitka porušení práva na zákonného soudce, kterou mohl stěžovatel před Ústavním soudem přípustně vznést až po podání žaloby pro zmatečnost a vyčerpání prostředků ochrany svých práv v řízení o ní (srov. postup Ústavního soudu v usneseních sp. zn. II. ÚS 3277/23 ze dne 30. 5. 2024 a sp. zn. I. ÚS 3587/22 ze dne 17. 1. 2023).
21. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Nenáleží mu ale rozhodnout o návrhu, že se věc přikazuje k rozhodnutí jinému soudu, návrhu uložit povinnost, aby byla postoupena jinému soudu, ani návrhu prohlásit konkrétní soudce za podjaté. V části, v níž se stěžovatel domáhá vydání takového rozhodnutí, není Ústavní soud k rozhodnutí příslušný [podobně nález sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763), bod 30].
V.
Další vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
22. Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejší účastnice řízení. O vyjádření požádal také další účastníky řízení.
23. Nejvyšší soud ke svému rozhodnutí ve zmatečnostním řízení konstatoval, že jej nadále považuje za správné a odkázal na jeho odůvodnění. Argumentace ústavní stížnosti podle něj postrádá ústavněprávní rozměr. K rozhodnutí ve věci samé potom poukázal na to, že rozhodování vyloučeného soudce představuje zmatečnostní vadu, k níž Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným, a to nebylo. Ve věci samé je podle Nejvyššího soudu ústavní stížnost podána po zákonné lhůtě.
24. Vrchní soud k řízení o zmatečnostní žalobě zdůraznil, že otázku správnosti obsazení soudu posoudil ? na rozdíl od krajského soudu ? po vlastním uvážení. Zopakoval, že zatímco u JUDr. Gottwalda byly důvody pro jeho vyloučení dány, u JUDr. Waldera nikoli. K věci samé vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na bod 42 rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1595/2019-550 (tj. první rozhodnutí o dovolání ve věci samé).
25. Za krajský soud se vyjádřil k věci JUDr. Walder. Konstatoval, že argumentace stěžovatele je postavena na nepravdivých skutečnostech. Rozporoval jeho závěr o předvídatelnosti přidělení věci (rozvrh práce připouštěl její napadení až pěti soudcům). Dále odmítl, že by byl "spoluautorem" komentářového díla s JUDr. Hampelem a že by měli být "ekonomicky propojeni". Ve zbytku odkázal na své vyjádření k námitce podjatosti. Ve druhém vyjádření krajský soud označil své rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost za zákonné a ústavně konformní.
26. Vedlejší účastnice upozornila, že stěžovatel v předchozích fázích řízení netvrdil, že vztah mezi jejím zástupcem JUDr. Hampelem a JUDr. Walderem byl založen i dřívějším působením jejího zástupce u téhož soudu. Rezignace JUDr. Hampela z funkce soudce s projednávanou věcí nijak nesouvisí, JUDr. Hampel, JUDr. Zetková a osoby jednající za vedlejší účastnici se v té době ani neznali. Vedlejší účastnice jako žalovaná nebyla iniciátorkou zahájení soudního řízení a nemohla ovlivnit, jak bude vedeno. Stěžovatelovo tvrzení, že JUDr. Gottwald nemohl diskutovat o věci s JUDr. Zetkovou před podáním žaloby, opomíjí, že okolnosti vypořádání podílu stěžovatele, které vyústily v podání žaloby, se vyvíjely po několik měsíců až let a zcela jistě byly dostatečně konkrétně známy před podáním žaloby, mimo jiné z obsahu předžalobní výzvy. Úvahy stěžovatele o účelovém postupu koordinovaném mezi tolika aktéry jsou pouze spekulativní a zcela nepodložené. Nejvyšší soud řádně vysvětlil, proč v řízení o žalobě pro zmatečnost už nehrály roli úvahy předsedkyně krajského soudu týkající se vyloučení JUDr. Gottwalda. Závěry, ke kterým v řízení o žalobě pro zmatečnost obecné soudy dospěly, byly řádně odůvodněny a podle vedlejší účastnice obstojí.
27. Stěžovatel v replice dále rozvedl argumentaci z ústavní stížnosti. Mimo jiné poukázal na to, že Nejvyšší soud opomíjí podstatnou část rozhodovacích důvodů svého usnesení sp. zn. 4 Nd 99/2008 ze dne 15. 4. 2008. Poukázal též na to, že soudy všech stupňů v obou řízeních nezjistily individuální okolnosti věci, odmítly provést jím navržené důkazy a z tvrzení JUDr. Gottwalda a JUDr. Waldera vycházely jako z "dogmat". Stěžovatel označil za známku podjatosti JUDr. Waldera už to, že ten se ke svému vztahu k JUDr. Hampelovi před stěžovatelem nepřihlásil, stejně jako JUDr. Hampel, který by jistě sám vznesl námitku podjatosti, kdyby čekal, že proti němu může být JUDr. Walder negativně zaujat. Stěžovatel se také ohradil proti tomu, že snad tvrdil, že šlo předvídat přidělení věci buď JUDr. Gottwaldovi, nebo JUDr. Walderovi. Upřesnil, že za predikovatelné, a tudíž záměrně manipulovatelné, považoval jen "posunutí věci" od JUDr. Gottwalda k JUDr. Walderovi. Stejně tak nikdy netvrdil, že JUDr. Hampel opustil krajský soud ve věcné souvislosti s žalobou stěžovatele; stěžovatel jen zdůrazňoval časovou blízkost jeho odchodu z krajského soudu s převzetím zastoupení vedlejší účastnice. Vyjádření vedlejší účastnice se podle stěžovatele zakládá na záměrném zkreslování obsahu jeho argumentace.
VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
28. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
29. Tímto prizmatem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a napadená rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
a) Právo na zákonného soudce - obecná východiska
30. Z ústavněprávního pohledu je třeba považovat za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace § 14 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny. Právo na zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu části veřejné moci svěřené soudům. Integrální součástí práva na soudní ochranu, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a dalších subjektů v právo a právní stát [viz nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255)].
31. Nestrannost je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující psychický vztah soudce k věci v širším slova smyslu (tedy k předmětu řízení, k jeho účastníkům nebo jejich zástupcům), o němž je schopen nejpřesněji referovat jen on sám (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st 58/23, bod 17). Takto pouze vnitřně pojatá kategorie nestrannosti by ovšem v demokratickém právním státě byla nedostatečnou zárukou férového soudního řízení, a proto je doplněna rovněž o kritérium nestrannosti z hlediska objektivního. Pro její posouzení není podstatné jen její hodnocení z hlediska vnějšího pozorovatele (např. účastníka řízení), nýbrž také to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce má skutečně nezaujatý vztah k věci v širším slova smyslu (nález sp. zn. I. ÚS 371/04). Při posuzování soudcovské nestrannosti je tak nutno vycházet nejen z přesvědčení konkrétního soudce, ale také z dostatečně objektivních a viditelných záruk vylučujících rozumnou pochybnost o jeho nestrannosti [viz nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)]. Nestrannost sice nemůže být nikdy postavena zcela najisto (ve vztahu k subjektivní nestrannosti se presumuje, dokud není prokázán opak), nicméně k odpovědi na ni se lze přiblížit rozborem objektivních skutečností, které by mohly v případě konkrétního soudce nestrannost zpochybňovat.
32. Obdobné principy plynou také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") Micallef proti Maltě ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/06, bodech 93 až 99, nebo Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, body 73 až 78]. Z hlediska tzv. subjektivního testu (zaměřeného na vnitřní přesvědčení soudce) ESLP judikuje, že lze nestrannost předpokládat, není-li prokázán opak. Test objektivní nestrannosti spočívá v posouzení, zda nezávisle na vlastním chování soudce existují ověřitelné okolnosti vyvolávající pochybnosti o jeho nestrannosti. Při rozhodování, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že konkrétní soudce není nestranný, je subjektivní vnímání účastníka řízení sice důležité, nikoli však určující. Rozhoduje to, zda tato obava může být považována za objektivně oprávněnou (viz např. rozsudek Pétur Thór Sigurđsson proti Islandu ze dne 10. 4. 2003, stížnost č. 39731/98, bod 37).
33. Jak plyne z judikatury ESLP, důvodné pochybnosti o nepodjatosti může vyvolávat vztah soudce k jednomu z účastníků řízení, který má dlouhotrvající, úzký a honorovaný profesní charakter (viz např. rozsudek Pescador Valero proti Španělsku ze dne 17. 6. 2003, stížnost č. 62435/00), ale také osobní vztahy mezi soudcem a právním zástupcem jednoho z účastníků soudního řízení (viz výše odkazovaný rozsudek Micallef proti Maltě). Šíření informací o právu a judikatuře prostřednictvím pedagogické nebo publikační činnosti ESLP považuje za součást výkonu funkce soudce, na což obdobně nahlíží i Ústavní soud [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/21 ze dne 17. 3. 2022; z téhož pohledu vychází § 83 a § 85 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Jsou-li ovšem i profesní vztahy soudce s jednou ze stran řízení pravidelné, úzké a honorované, mohou podle ESLP vyvolávat pochybnosti o nepodjatosti (viz rozsudek ESLP Syndicat national des journalistes a další proti Francii ze dne 14. 12. 2023, stížnost č. 41236/18).
34. Podle Ústavního soudu k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti soudce je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně jde o případy, kdy je tentýž soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, případně kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení či jejich zástupcům příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah či vztah ekonomické závislosti [např. nález sp. zn. II. ÚS 741/21 ze dne 2. 8. 2021 (N 136/107 SbNU 125), bod 17].
35. Vztah soudce k věci nebo účastníkům nebo jejich zástupcům je nutno posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek ? z hlediska povahy tohoto vztahu a jeho intenzity, např. zda je bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný (nález sp. zn. II. ÚS 105/01). Existenci společenských vztahů mezi členy různých právnických profesí lze předpokládat, podstatné ovšem je rozlišovat mezi nimi podle právě uvedených hledisek (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3619/19 ze dne 11. 8. 2020).
36. Vyloučení soudce pro pochybnost o nepodjatosti tedy představuje výjimečný institut. Porušení práva na zákonného soudce totiž představuje i opačná situace, kdyby došlo k vyloučení soudce navzdory nedostatku důvodů pro tento postup [srov. nález sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. 8. 2020 (N 158/101 SbNU 105)].
b) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
37. Stěžovatel namítá, že mu byl jednak odejmut jeho zákonný soudce (JUDr. Gottwald), jednak to, že místo něj rozhodoval soudce podjatý (JUDr. Walder). Logika práva na zákonného soudce v kontextu dané věci vyžaduje nejprve posoudit, zda nedošlo k porušení stěžovatelových práv v souvislosti s vyloučením JUDr. Gottwalda; pak by bylo již nadbytečné se zabývat tím, zda měl být z rozhodování věci vyloučen JUDr. Walder jako soudce, kterému byla poté věc přikázána k rozhodování.
i) Vyloučení soudce JUDr. Gottwalda
38. Stěžovatel v ústavní stížnosti ? zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu a ESLP ? akcentoval skutečnost, že pro posouzení důvodů pro vyloučení soudce vedle subjektivního přesvědčení soudce (tzv. subjektivní test nestrannosti) hraje stěžejní roli to, jak se věc může jevit vnějšímu pozorovateli na základě existence skutečností vedoucích k důvodným pochybnostem o nestrannosti daného soudce (tzv. objektivní test nestrannosti).
39. Ústavní soud však nemůže přisvědčit tomu, že by k vyloučení JUDr. Gottwalda došlo jen na základě vlastního subjektivního závěru soudce bez posouzení věci z objektivní, tedy jevové stránky věci. Naopak má za to, že už samo oznámení JUDr. Gottwalda o skutečnostech potenciálně zakládajících důvody podjatosti (č. l. 27 spisu krajského soudu) je formulováno tak, že se nevyjadřuje k podjatosti ze subjektivního pohledu (jinak řečeno, soudce v něm neuvedl, že se cítí podjatý, ani neuvedl opak). Zaměřil se na předestření skutečností, u nichž usuzoval, že mohou z objektivního pohledu zavdávat důvod k pochybnostem o jeho nepodjatosti (tím naplnil svoji povinnost stanovenou § 15 odst. 1 o. s. ř.). Způsob, jímž se tomuto problému věnoval v řízení o žalobě pro zmatečnost vrchní soud a Nejvyšší soud, taktéž jasně svědčí o tom, že se zabývaly stránkou jevovou, nikoli tím, zda by JUDr. Gottwald nepřistupoval k věci nestranně z pohledu svého skutečného vnitřního (psychického) přístupu k věci.
40. Ústavní soud dále přisvědčuje závěru obecných soudů, že skutečnosti uvedené JUDr. Gottwaldem v oznámení byly způsobilé vyvolat objektivně podložené pochybnosti o jeho nepodjatosti.
41. JUDr. Gottwald v oznámení uvedl, že od tehdejší právní zástupkyně vedlejší účastnice získal informace o věci tzv. mimoprocesní cestou, tj. mimo vedené řízení. Ač uvedl, že tyto informace byly pouze "obecného" charakteru, nemění to nic na tom, že disponoval určitými informacemi přímo od jednoho z účastníků řízení. Disponuje-li soudce informacemi získanými procesně nepřípustným způsobem, nelze vyloučit riziko, že v jeho úsudku a rozhodnutí ve věci takové informace sehrají ? vědomě či nevědomě ? určitou, byť ne nutně rozhodující roli. Současně nelze nikdy zcela vyloučit pochybnosti o konkrétním obsahu takto získaných informací. Informace získané od jedné ze stran sporu mimoprocesní cestou současně nevyhnutelně staví účastníky řízení do nerovného postavení. To zpochybňuje, že se soudce nadále jeví jako nestranný soudce ? jinými slovy, zakládá poměr soudce k věci a vyvolává z objektivního pohledu pochybnosti o jeho nepodjatosti [obecně srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Nd 104/2019 ze dne 27. 3. 2019 či nález sp. zn. I. ÚS 629/20, bod 18; z literatury viz § 14 (Důvody vyloučení). In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3].
42. Informace o tom, že JUDr. Zetková je bývalá spolužačka JUDr. Gottwalda, příležitostně se stýkají a udržují dobré vztahy, pak dokládá to, v jakém kontextu k rozhovoru mezi nimi došlo, či jinak řečeno, vysvětluje jej tím, že mezi nimi existuje určitý vztah a stýkají se.
43. Stěžovatel však namítá, že tvrzení, na němž se tento závěr zakládá, nebylo nikdy "objektivizováno", bylo "přijímáno nekriticky jako dogma" a k vyloučení JUDr. Gottwalda došlo na základě "mechanického postupu". Jinak řečeno, stěžovatel namítá, že skutečnosti uvedené JUDr. Gottwaldem nebyly prověřeny a nezakládaly se na pravdě. Zpochybňuje jednak to, zda k takovému rozhovoru mezi JUDr. Gottwaldem a JUDr. Zetkovou "ještě před podáním žaloby" mohlo dojít, jednak to, zda mohl být jeho obsah relevantní k předmětu řízení. Poukazuje zejména na to, že sám byl ve věci žalobcem určujícím předmět sporu, zatímco JUDr. Zetková zastupovala žalovanou, a tak nemohla mít o věci žádné relevantní informace před podáním žaloby.
44. Stěžovatelovu argumentaci, že JUDr. Zetková nemohla disponovat žádnými relevantními informacemi, nepokládá Ústavní soud za přesvědčivou. Zaprvé, pro to, aby mohl JUDr. Gottwald s JUDr. Zetkovou o věci v obecné rovině hovořit, nebylo nutné, aby byla seznámena s přesným obsahem stěžovatelovy žaloby. Spor stěžovatele s vedlejší účastnicí plynul z vývoje poměrů v obchodní společnosti, představoval v podstatě spor mezi stěžovatelem a jinými osobami ve vedení této obchodní společnosti a JUDr. Zetková byla s poměry této obchodní společnosti i podle stěžovatele blízce obeznámena (uvedl, že zasedala v jejích orgánech a "řídila její každodenní právní agendu"). Lze si tudíž představit, že mohla mít od vedlejší účastnice povědomost o věci ještě předtím, než stěžovatel podal žalobu. Ovšem zadruhé, lze předpokládat, že konkrétní informace o sporu musely ještě před podáním žaloby plynout z toho, že se stěžovatel před podáním žaloby na vedlejší účastnici obrátil dopisem mimosoudně, jak uvedl v žalobě (č. l. 7 verso spisu krajského soudu). Tento dopis měla vedlejší účastnice obdržet 12. 10. 2015 (do datové schránky) či 2. 11. 2015 (poštou). Zatřetí, je nutno vzít v potaz, že věc byla přidělena krajskému soudu až 1. 6. 2016 a až v návaznosti na to JUDr. Gottwald předložil své oznámení. I kdyby tedy Ústavní soud připustil, že protistrana o vznášeném nároku neměla ponětí až do odeslání v žalobě zmíněné předžalobní výzvy, existoval časový prostor, v němž mohlo dojít k obecnému rozhovoru o věci mezi JUDr. Gottwaldem a JUDr. Zetkovou, o němž JUDr. Gottwald informoval předsedkyni soudu.
45. Ústavní soud dodává, že vzhledem k právě uvedenému už není nezbytné se zabývat tím, zda by samotný vztah mezi JUDr. Gottwaldem a JUDr. Zetkovou představoval důvod pochybovat o nestrannosti JUDr. Gottwalda. Taktéž skutečnost, zda oznámení JUDr. Gottwalda poskytovalo dostatečnou oporu pro závěr Nejvyššího soudu, že mezi ním a JUDr. Zetkovou existoval "osobně přátelský vztah" (viz bod 17 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1718/2023), není pro tento dílčí závěr rozhodná.
46. Pouze nad rámec věci proto Ústavní soud poukazuje na to, že vyjádření JUDr. Gottwalda na č. l. 27 soudního spisu pro závěr o "osobním přátelském vztahu" neposkytuje zcela jasnou oporu. JUDr. Gottwald se nevyjádřil dostatečně detailně k tomu, v jakém společenském kontextu se s JUDr. Zetkovou "příležitostně stýká" ani jaký charakter jejich "dobrý vztah" má. Jeho vyjádření umožňuje také interpretaci, že JUDr. Gottwald se svou bývalou spolužačkou setrvává v občasném kontaktu, k němuž dochází při pracovních či společenských odborných příležitostech (konference, sdílený okruh známých v příbuzných profesích apod.), lze jej tedy považovat za "profesní přátelství", které ale postrádá výraznější osobní rozměr a nevyznačuje se vyšší intenzitou vzájemného vztahu. Takové "profesní přátelství" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 16 Kss 1/2017-183 ze dne 24. 5. 2017, body 46 až 48) by samo o sobě důvodem pro vyloučení být nemuselo. V tom je třeba přiznat jistou relevanci názoru stěžovatele, že to, jak JUDr. Gottwald popsal svůj vztah k JUDr. Zetkové, pro jeho vyloučení nemuselo postačovat. Rozdílnost možných interpretací podaného oznámení jen dokládá nutnost, aby soudci, kteří oznamují existenci skutečností významných pro posouzení jejich nepodjatosti, dbali o určitost a dostatečnou detailnost svých vyjádření představujících stěžejní podklad pro rozhodování o jejich vyloučení.
47. Hodnocení, nakolik byl takový rozhovor o věci vhodný z hlediska naplnění zásad profesní etiky soudce či advokáta, či dokonce jejich zákonem uložených povinností, nehraje roli pro závěr, který je nutno z něj nutno dovodit pro posouzení pochybností o nepodjatosti JUDr. Gottwalda. I kdyby se takovým rozhovorem jeho účastníci mohli dopustit porušení svých povinností, podle Ústavního soudu to nijak nezpochybňuje věrohodnost informace, že takový rozhovor proběhl.
ii) Pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Waldera
48. Úvodem je vhodné poznamenat, že k důvodům pro vyloučení JUDr. Waldera se v průběhu obou řízení (ve věci samé a v řízení o žalobě pro zmatečnost) vyjádřily soudy všech stupňů, některé opakovaně. To koresponduje s tím, že úkolem obecných soudů je dbát o ochranu základních práv (čl. 4 Ústavy), zejména promítají-li se ústavně zaručená práva do podústavní úpravy (jako je tomu v případě vyloučení soudce pro podjatost podle § 14 o. s. ř. a násl.).
49. V tomto případě ovšem počet instancí, kterým stěžovatel námitky proti JUDr. Walderovi předložil, poněkud nekoresponduje s rozsahem věcného přezkumu, který byl skutečně proveden. Ve věci samé se jim sice věnoval i Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Vzhledem k tomu, že na toto posouzení účastníci řízení poukazovali, k němu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud reagoval na tvrzení stěžovatele poměrně obecně, pouze odkazem na to, že nebyla tvrzena žádná ze skutečností, která podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zakládá důvody pro vyloučení (s odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí). Neobsahovala však vysvětlení, proč stěžovatelem uvedené důvody konkrétně neobstojí. Pro nynější řízení je nicméně podstatnější míra, v níž se dostalo stěžovatelovým námitkám přezkumu v řízení o žalobě pro zmatečnost. Podle závěru Nejvyššího soudu krajský soud při rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost posoudil tento aspekt věci podle zcela nesprávného právního názoru. Z nesprávného právního názoru vycházel následně i vrchní soud. To Nejvyšší soud "zhojil" tím, že nesprávný právní názor měl v jeho rozhodnutí jen "podpůrnou úlohu". Ústavní soud není přesvědčen o tom, že v kontextu rozhodnutí vrchního soudu měla úvaha o nezbytnosti argumentovat v žalobě pro zmatečnost novými skutečnostmi jen "podpůrnou úlohu". Ovšem i když tato úvaha byla součástí rozhodovacích důvodů (ratio) rozhodnutí, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že vrchní soud se okrajově "dopustil" také vyjádření právního názoru na věc samu, byť tak učinil zcela stručnou, skoupě odůvodněnou úvahou. Podrobnější vypořádání stěžovatelových argumentů tak lze nalézt až v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ten kvazimeritorním posouzením významně doplnil dosavadní nedostatečné úvahy nižších obecných soudů rozhodujících o žalobě pro zmatečnost.