Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 5 Tdo 519/2021-22276, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. 12 To 66/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2018 č. j. 40 T 4/2011-18878, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 5 Tdo 519/2021-22276 a výrok o trestu uloženém stěžovateli rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. 12 To 66/2018 porušily základní právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023 č. j. 5 Tdo 519/2021-22276 se zrušuje v části, ve které Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 sp. zn. 12 To 66/2018 se zrušuje v části výroku II, ve které se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků a pro výkon tohoto trestu se zařazuje do věznice s ostrahou, a v části, ve které Vrchní soud v Praze zamítl stěžovatelovo odvolání proti trestu zákazu činnosti uloženému stěžovateli.
IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci
1. V nynější věci Ústavní soud řeší dopady mimořádně dlouhého trestního řízení na povinnost trestního soudu kompenzovat průtahy v trestním řízení patřičným zmírněním trestu oproti trestu, který by jinak připadal do úvahy, kdyby tu žádné průtahy nebyly.
II. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tato rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a listin stěžovatelem připojených či soudem vyžádaných plyne následující. Stěžovatel v letech 1997 až 2000 spáchal závažný hospodářský trestný čin [zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku - nový trestní zákoník byl použit proto, že byl pro stěžovatele příznivější než starý trestní zákon]. Stěžovatel a další obvinění zhruba třem tisícovkám drobných investorů způsobili škodu v celkové výši cca 149 mil. Kč. Stěžovatel sám se podílel na škodě ve výši 147 mil. Kč.
4. Stěžovatel - zjednodušeně řečeno - spáchal tento trestný čin tak, že společně se dvěma spoluobviněnými nabízel investiční služby. Tyto "služby" však měly za cíl jediné: vyvedení investovaných finančních prostředků, a to za použití různě důmyslných klamavých finančních operací včetně zatajení podstatných informací před stávajícími a budoucími klienty.
5. Stěžovatel a spoluobvinění získali později vyvedené finanční prostředky dvěma způsoby. Obvinění se nejprve zaměřili na drobné investory, kteří byli vlastníky akcií z doby tzv. kupónové privatizace. Na základě vytvořeného investičního programu investoři svěřili tyto akcie obviněným, aby se o ně řádně starali, tj. aby svěřené cenné papíry zhodnotili. Místo řádné správy investic však obvinění výnosné akcie z doby kupónové privatizace úmyslně rozprodali, zisky z prodeje vyvedli ven a místo nich nakoupili cenné papíry bez jakékoli hodnoty. Za tímto účelem účelově založili dvě obchodní společnosti (Pražský fond pozemků, a. s., a Evropský průmyslový holding, a. s.), přes které nakoupili akcie nevalné hodnoty a nahradili jimi akcie výnosné. Tím však jejich trestná činnost neskončila. Obvinění dále vytvořili portfolio cenných papírů, které se ovšem skládalo z výše zmíněných bezcenných akcií. To pak prezentovali jako výhodnou investiční příležitost. Tím obvinění získali další finanční prostředky (ať už od stávajících, nebo nových klientů), které opět mohli vyvést. Obvinění investiční služby nabízeli prostřednictvím obchodní společnosti FINNEX Group, a. s., a jejích dceřiných obchodních společností (zejména pak obchodní společnost FINNEX Praha, spol. s r. o.).
6. Stěžovatel tak postupně během tří let (1997 až 2000) rozprodal výnosné cenné papíry, převedl zisky z jejich prodeje do nespočtu dalších obchodních společností a nakoupil bezcenné papíry jako náhradu do stávajících investičních portfolií. Část nakoupených cenných papírů byla rovněž představena jako výhodný investiční produkt, jen aby vložené peníze byly opět vyvedeny.
7. K vytvoření zdání, že jde o výhodnou investici, obvinění vymysleli sofistikované podvodné schéma, které zahrnovalo následující kroky: účelové zvyšování základního kapitálu jimi ovládaných společností; vzájemné přeposílání finančních částek odpovídajících výši základního kapitálu mezi účty ovládaných obchodních společností (jako údajná záloha na nákup cenných papírů); nákup veřejně neobchodovatelných akcií či organizace opakovaných prodejů akcií, které se ovšem uskutečňovaly jen mezi poškozenými klienty a spřízněnými společnostmi a jejichž hodnotu určoval výlučně stěžovatel atd. To vše vytvořilo zdání, že skupina FINNEX Praha je solidní podnikatel s dobrou obchodní pověstí a že akcie jsou vysoce výnosné a neustále nabývají na hodnotě. Klienti tak byli v dobré víře, že jejich investice jsou v dobrých rukou, o čemž je stěžovatel a spoluobvinění opakovaně ujišťovali. Právě takto falešně vyvolaná a udržovaná důvěra umožnila obviněným pokračovat v trestné činnosti navzdory tomu, že obvinění věděli, že nebude z čeho vracet investované finanční prostředky a že klienti prodejem (bezcenných) akcií nedostanou ani zlomek původně investované částky.
8. Stěžovatel měl v nynější kauze vedoucí úlohu. Právě on byl osobou, která vymyslela, organizovala a řídila podvodné investiční schéma: určoval "investiční" strategii, stanovoval hodnotu akcií, vyváděl finanční prostředky poškozených atd.
9. Městský soud v Praze odsoudil stěžovatele nejprve k trestu odnětí svobody v délce šesti let a trestu zákazu činnosti v délce pěti let, jenž spočívá v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu, prokuristy a správce portfolia v obchodních společnostech zabývajících se obchodem s cennými papíry (rozsudek ze dne 23. 5. 2014 č. j. 40 T 4/2011-16897). První odsuzující rozsudek byl nicméně zrušen Vrchním soudem v Praze, neboť nové znalecké posudky zpochybnily některé závěry předchozích znaleckých posudků a tyto pochybnosti se nepodařilo odstranit (usnesení ze dne 22. 2. 2017 č. j. 12 To 72/2016-
-17346). Městský soud následně na podkladě nového znaleckého posudku rozhodl podruhé (ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 18. 6. 2018). I tentokrát uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu a uložil mu (kvůli dlouhému trestnímu řízení) trest odnětí svobody na samotné dolní hranici. Trest zákazu činnosti zůstal stejný.
10. Stěžovatel se proti druhému odsuzujícímu rozsudku odvolal. Vrchní soud mu vyhověl jen částečně (nyní napadený rozsudek ze dne 9. 4. 2019). Výrok o vině shledal jako správný, výrok o trestu změnil tak, že původní výši trestu odnětí svobody mimořádně snížil pod dolní hranici trestní sazby na čtyři roky. Vrchní soud upozornil, že stěžovatel se úmyslně dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu. Stěžovatel uvedl své klienty v omyl a zatajil podstatné skutečnosti, což využil k obohacení vlastnímu, tak i k obohacení jiných osob. Rozsah, promyšlenost a způsob spáchání trestného činu byly natolik závažné, že odpovědnost podle jiného právního předpisu nepřipadá v úvahu. Při přezkumu výroku o trestu vrchní soud upozornil, že od zahájení trestního stíhání stěžovatele uběhla značně dlouhá doba, přičemž se stěžovatel neuchýlil k žádnému obstrukčnímu jednání. Protože stěžovatel byl trestně stíhán téměř polovinu svého života, bylo namístě, aby soud trest odnětí svobody mimořádně snížil (srov. body 241 a 242).
11. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 6. 2023). Vypořádal se přitom s vícero námitkami. Nejvyšší soud mj. odmítl, že trestní odpovědnost stěžovatele v důsledku uplynutí promlčecí doby zanikla. Stěžovatel páchal trestný čin do prosince 2000, promlčecí doba měla uplynout až v prosinci 2012. Orgány činné v trestním řízení vydaly v lednu 2006 usnesení o zahájení trestního stíhání, tím se přerušil běh promlčecí doby. Byť bylo vadné (v popisu subjektivní stránky trestného činu), stále mělo účinky usnesení o zahájení trestního stíhání. Nepřerušení promlčecí doby je vyhrazeno jen výjimečným případům, zejm. pokud je takové usnesení nicotné nebo zmatečné. Usnesení z roku 2006 takové vady nevykazuje ani nebylo účelově vydáno s cílem přerušit promlčecí dobu (srov. blíže body 67 až 86).
12. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu, Nejvyšší soud neměl nižším soudům co vytknout. Stěžovatel tak neuspěl s alternativní právní kvalifikací skutku, tj. že šlo o trestný čin porušení povinnosti při správě majetku (touto námitkou stěžovatel chtěl dosáhnout použití jiné, kratší promlčecí doby). Tento trestný čin je subsidiární vůči trestnému činu podvodu. Nejvyšší soud podrobně popsal, proč stěžovatelovo jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Poukázal na mnoho okolností: mnohonásobné převody a výběry peněz mající za cíl zastřít pohyb financí; zatajení podstatných údajů před klienty (zejm. špatný hospodářský stav společností); chybějící účetnictví či na záměrné finanční operace, jež měly vytvořit zdání výhodnosti investičního programu. Jinými slovy, stěžovatel vytvořil přesvědčivou iluzi, že FINNEX group a její dceřiné společnosti jsou prosperující a etablované subjekty na trhu s cennými papíry (body 109 až 120, zejména bod 112 usnesení Nejvyššího soudu).
13. K délce trestního řízení a jejího vlivu na výměru trestu Nejvyšší soud především rekapituloval závěry rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu. Soudy nižších stupňů se porušením práva stěžovatele zabývaly, uznaly jeho porušení. Vrchní soud jako kompenzaci za porušení tohoto práva stěžovateli uložil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (§ 58 odst. 1 ve spojení s § 39 odst. 3 trestního zákoníku). Především s ohledem na vysoký počet poškozených (2 718 osob), extrémní výši způsobené škody (mnohonásobně přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu), která se vymyká jiným typově obdobným případům, jakož i sofistikovaný způsob spáchání trestné činnosti, který stěžovateli umožnil její páchání po relativně delší dobu (přes 3 roky), nelze uložit jiný druh trestu než trest odnětí svobody, jehož výkon navíc není možno podmíněně odložit (srov. bod 106 usnesení Nejvyššího soudu).
III. Argumentace stěžovatele
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že celé trestní řízení trvalo příliš dlouho. Stěžovatel tvrdí, že se až po více než 20 letech konečně dozvěděl, zda je, či není vinen za skutek, pro který byl stíhán. Stěžovatel nesouhlasí ani s druhem trestu, ani s jeho výší. Ačkoli vrchní soud mimořádně snížil trest odnětí svobody pod jeho dolní hranici, nepovažuje stěžovatel snížení o jeden rok za adekvátní kompenzaci za porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Výkon trestu odnětí svobody po takto dlouhé době nenaplňuje účel trestu. Čím déle státu trvá potrestat pachatele, tím více se oslabuje právo státu na jeho potrestání. Podle stěžovatele je nynější trest pouhou represí, která je stěží ospravedlnitelná. Trestní soudy úplně rezignovaly na provedení testu proporcionality, jak to po nich vyžaduje judikatura Ústavního soudu, tj. řádně nepoměřily veřejný zájem na potrestání pachatelů, na straně jedné, a individuální zájem na nedotknutelnosti osobní svobody, na straně druhé. Stručně řečeno, trest odnětí svobody v délce čtyř roků vůbec nezohledňuje extrémní délku trestního řízení.
15. Stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vyčítá, kde a v jakých okamžicích pochybily (opakované zahajování trestního stíhání, prodleva mezi přípravným řízením a řízením před soudem, délka přípravy písemného vyhotovení rozsudku, dohady městského soudu a státního zástupce o zpracování nového znaleckého posudku atd.). Právě orgány činné v trestním řízení zapříčinily neodůvodněné průtahy v řízení, nikoli stěžovatel.
16. Stěžovatel později ústavní stížnost doplnil o další argumentaci. Jmenovitě uvádí, že trestní soudy pochybily též při právní kvalifikaci skutku. Pokud by soudy kvalifikovaly skutek jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, resp. § 255 starého trestního zákona [nikoli jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku], trestný čin by se promlčel v roce 2005, nikoli v roce 2012. To je důležité, neboť orgány činné v trestním řízení vydaly usnesení o zahájení trestního stíhání až v roce 2006. Stěžovatel ovšem upozorňuje, že toto usnesení nemělo žádné účinky, neboť bylo "nicotné". Stěžovatel tak odmítá úvahy Nejvyššího soudu, že právní kvalifikace a způsob zahájení trestního stíhání byly správné.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ovšem vyjma části, ve které napadá výroky městského soudu o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně stěžovatele a výrok o náhradě škody poškozeného J. H. Vrchní soud totiž tyto výroky rozsudku městského soudu zrušil (viz výrok I rozsudku vrchního soudu) a nahradil je vlastními výroky (výrok II tamtéž). Ústavní soud není příslušný rušit již zrušené [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 téhož zákona). Též vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
V. Shrnutí řízení před Ústavním soudem
18. Stěžovatel spojil s ústavní stížností rovněž návrh na odložení vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 6. 2. 2024 výkon napadených rozhodnutí odložil.
19. Následně si Ústavní soud vyžádal relevantní části spisu vedeného u městského soudu pod sp. zn. 40 T 4/2011 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili (§ 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V. A. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
20. Nejvyšší soud v obsáhlém vyjádření upozornil, že spáchaný čin je společensky mimořádně závažný. Stěžovatel způsobil škodu ve výši 147 mil. Kč, což mnohonásobně překračuje zákonnou hodnotu pro škodu velkého rozsahu. Také počet poškozených osob je mimořádně vysoký, neboť se trestný čin dotkl cca třech tisíců lidí. Peníze byly vyvedeny neznámo kam a stěžovatel se ani nepokusil nahradit způsobenou škodu. Nejvyšší soud se je samozřejmě vědom délky trestního řízení (věc pravomocně skončila až po 19 letech od spáchání činu, resp. po 13 letech od zahájení trestního stíhání). Délku trestního řízení však ovlivnilo několik okolností: mimořádná rozsáhlost trestné činnosti, objem spisu, vysoký počet poškozených osob a právní složitost. Kdyby soudy o této věci rozhodly rychleji, jistě by neuložily trest na samotné dolní hranici, a už vůbec pod dolní hranici. Naopak, trest by byl vyšší (Nejvyšší soud uvádí trest v délce osmi nebo devíti let). Není proto pravda, že šlo o zmírnění o pouhý rok; trestní soudy ve skutečnosti zmírnily trest o několik let, přesněji o polovinu uvažované délky trestu. Jiný trest než nepodmíněný trest odnětí svobody by byl nespravedlivý. Není pravda, že nižší soudy nevzaly v potaz délku trestního řízení při stanovení trestu. Nadto délka řízení není jedinou ani určující okolností; je nutné zohlednit všechny okolnosti. Postup nižších soudů dostatečně kompenzoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
21. Vrchní soud v Praze nejprve zdůraznil, že zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 trestního zákoníku jsou velmi přísné. Vrchní soud uznal, že délka trestního řízení byla velmi dlouhá. To byl také jediný důvod, proč snížil trest pod jeho dolní hranici. Vrchní soud rozumí stěžovateli, že vidina pobytu ve vězení je pro něj obtížná. Na druhou stranu zdůrazňuje, že i jiné zájmy si zaslouží ochranu. Vrchní soud poukazuje především na vysoký počet poškozených osob, rozsah způsobené škody a závažnost spáchaného činu, což ve svém souhrnu neumožňovalo jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. Vrchní soud rovněž upozorňuje na velký význam rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, které bude mít vliv též na výklad § 58 trestního zákoníku v podobných případech.
22. Městský soud v Praze jen stručně uvedl, že plně odkazuje na svůj rozsudek.
23. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření nezpochybňuje, že orgány činné v trestním řízení postupovaly neobvykle pomalu. Nicméně se domnívá, že trestní soudy tento nedostatek kompenzovaly adekvátním způsobem. Nynější trest je nutné vnímat v širších souvislostech; je nutné zohlednit nejen délku řízení, ale také reálně hrozící trest, mimořádnou společenskou závažnost, skutkovou a právní složitost věci. Přestože stěžovateli hrozil mnohem vyšší trest, dostal nakonec jen mírný trest. Nejvyšší státní zastupitelství podotýká, že právě souhrn různých okolností byl důvodem, proč trestní soudy musely trvat na nepodmíněném trestu odnětí svobody.
24. Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřilo, má se tedy za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
25. Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že se nebude vyjadřovat.
V. B. Replika stěžovatele
26. Ústavní soud zaslal stěžovateli všechna výše shrnutá vyjádření k replice. Stěžovatel této možnosti využil a souhrnně se k nim vyjádřil, především pak k vyjádření Nejvyššího soudu. Stěžovatel se předně ohrazuje proti tvrzení, že trestní řízení trvalo jen 13 let (od zahájení trestního stíhání v roce 2006). Podle stěžovatele trestní řízení ve skutečnosti trvalo mnohem déle (od jeho vzetí do vazby v roce 2001). Celé trestní řízení tíživě dopadá na jeho psychiku. Obzvlášť vidina, že stěžovatel má opět - po přerušeném výkonu trestu odnětí svobody - nastoupit do výkonu trestu, jej vystavuje mimořádnému tlaku a stresu. Stěžovatel odmítá úvahy Nejvyššího soudu, že zmírnění trestu bylo větší, než stěžovatel tvrdí (zmírnění nikoli o rok, ale o několik let).
27. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tou částí vyjádření, kde Nejvyšší soud uvažuje, v jaké výši by trestní soudy mohly uložit trest odnětí svobody, nebýt takto dlouhého trestního řízení. Tato úvaha je mimoběžná: rozhodovací praxe má v takových případech spíše tendenci ukládat tresty na samotné dolní hranici. Stěžovatel rozhodně nezapříčinil průtahy v trestním řízení, neuchýlil se k žádnému obstrukčnímu jednání a plně spolupracoval. Naznačuje-li snad Nejvyšší soud, že stěžovatel se nějak podílel na průtazích, nemá pravdu. Stěžovateli nelze přičítat k tíži, jak se další spoluobvinění bránili průběhu trestního řízení. Průtahy ovlivňující konečnou délku trestního řízení zapříčinily hlavně orgány činné v trestním řízení. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na několik okolností: opakované zahájení trestního stíhání, vrácení věci k došetření městským soudem, písemné vyhotovení prvního odsuzujícího rozsudku po dobu jednoho roku. Stěžovatel tak uzavírá, že byla porušena jeho základní práva a svobody. Výkon trestu odnětí svobody po takto dlouhé době již neplní svou funkci, a proto je bez významu.
28. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
VI. Posouzení ústavní stížnosti
29. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu dva okruhy ústavněprávní argumentace. Ústavní soud se nejprve vypořádá s argumentací o promlčení trestného činu, kterou shledal zjevně neopodstatněnou (část VI. A. níže). Klíčovou stížnostní argumentaci k otázce, zda trestní soudy kompenzovaly porušení stěžovatelova práva na přiměřenou délku řízení, Ústavní soud rozebírá v části VI. B.
VI. A. Zjevná neopodstatněnost námitky promlčení trestného činu
30. Stěžovatel kritizuje trestní soudy, že nynější skutek nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin podvodu [§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku], byť jej měly posoudit jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 starého trestního zákona, nyní § 220 trestního zákoníku). Pokud by tak učinily, byl by trestný čin promlčen.
31. Ústavní soud úvodem předesílá, že nemůže nahrazovat úvahy trestních soudů o právní kvalifikace skutku. Je úkolem trestních soudů, aby skutek podřadily pod správnou skutkovou podstatu trestného činu. Na druhou stranu ani tyto úvahy nesmí porušit ústavně zaručená práva svobody obviněných. Náležité označení trestního jednání a zároveň jeho přesné podřazení pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku je ústavním požadavkem, který pramení z principu legality trestního práva ve smyslu čl. 39 Listiny. Proto trestní soudy musí věnovat právní kvalifikaci skutku náležitou péči [srov. nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567), bod 22].
32. V nynější věci se soudy touto otázkou podrobně zabývaly (městský soud na str. 2085 a násl. druhého odsuzujícího rozsudku; vrchní soud stručněji v bodě 233 napadeného rozsudku; Nejvyšší soud obsáhle v bodech 109 až 120 napadeného usnesení). Soudy přesvědčivě vysvětlily, proč stěžovatelovo protiprávní jednání nelze kvalifikovat jako jiný trestný čin než právě trestný čin podvodu. Obzvlášť městský soud se pečlivě zabýval všemi variantami právní kvalifikace, které v této věci přicházely v úvahu (trestný čin zpronevěry, porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo podvodu).
33. Ústavní soud neshledává nic neústavního na právní kvalifikaci nynějšího skutku. Nadto odůvodnění všech napadených rozhodnutí odpovídá ustálené trestní judikatuře. Základní skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku postihuje jen ta jednání, kterými pachatel poruší smluvně převzatou či zákonem uloženou povinnost pečovat o cizí majetek a způsobí na něm škodu. Pokud ovšem jednání pachatele obsahuje rovněž zištný prvek, je nutno jej postihnout jako trestný čin podvodu, který je vůči trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku speciální. Skutková podstata trestného činu podvodu tak postihuje jednání, kterými pachatel způsobí nejen škodu na majetku, ale současně obohatí sám sebe nebo jiné osoby. Právě obohacení na úkor jiného je podstatou a smyslem podvodného jednání (srov. přiměřeně aplikovatelné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 302/2001, č. 16/2002 Sb. rozh. tr.).
34. Stěžovatel k otázce promlčení vznáší ještě další námitku, tentokrát procesní povahy, ovšem s hmotněprávními důsledky. Poukazuje totiž na způsob, jakým orgány činné v trestním řízení v roce 2006 zahájily trestní stíhání. Stěžovatel tvrdí, že trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nicotné, a proto nemohlo přerušit promlčecí dobu (k tomu blíže bod 72 usnesení Nejvyššího soudu, který popisuje vady při zahájení trestního stíhání). Podstatou stěžovatelova argumentu je, že toliko bezvadné usnesení orgánů činného v trestním řízení má účinky zahájení trestního stíhání. A opis tohoto bezvadného usnesení musí být také řádně doručen. Jen za těchto podmínek se podle stěžovatele přerušuje promlčecí doba trestného činu.
35. Stěžovatel má pravdu, že usnesení o zahájení trestního stíhání z roku 2006 bylo vadné (nedostatek se týkal vymezení subjektivní stránky trestného činu), proto státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze dala pokyn k vydání nového usnesení. Nové, tentokrát bezvadné usnesení bylo vydáno až v roce 2008. Stěžovatel ovšem dále uvádí, že právě souhrn těchto skutečností činí původní usnesení nicotným.
36. Jak ale již judikatura Ústavního soudu vysvětlila, byť je usnesení o zahájení trestního stíhání v určitém směru vadné, má účinky zahájení trestního stíhání, tj. i vadné usnesení přerušuje promlčecí dobu [srov. nález ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 1553/11 (N 20/68 SbNU 259), bod 13; v doktríně vedle prací citovaných tamtéž srov. např. Žďárský, Z. K účinkům zahájení trestního stíhání z hlediska promlčení a otázkám souvisejícím. Trestněprávní revue, 2016, č. 9, str. 195].
37. Pouze ve výjimečných případech nevyvolává takové usnesení vůči obviněnému žádné účinky. Muselo by se však jednat o skutečně závažnou vadu, např. z obsahu usnesení by vůbec nebylo zřejmé, proč a na základě čeho je dotčená osoba stíhána (I. ÚS 1553/11, bod 15). Tento závěr není ničím jiným než odrazem ústavního principu legality (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy).
38. Není proto ústavně významné, pokud usnesení o zahájení trestního stíhání bylo pro určité vady zrušeno a nahrazeno jiným usnesením (shodně nález I. ÚS 1553/11, bod 13). Podstatné je pouze to, zda toto usnesení obsahovalo alespoň v základních rysech popis skutku, jeho právní kvalifikaci a další důležité okolnosti pro trestní stíhání. Sporné usnesení tyto náležitosti splňovalo, byť vykazovalo dílčí nedostatky v části týkající se subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatel nicméně věděl, proč a za co je trestně stíhán. Proto usnesení z roku 2006 přerušilo promlčecí dobu, i když bylo vadné a později bylo zrušeno a nahrazeno jiným usnesením (obsáhleji k tomu body 70 až 86 usnesení Nejvyššího soudu).
39. K dílčímu argumentu stěžovatele, že promlčecí doba se přerušuje až v okamžiku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, se Ústavní soud nemůže blíže vyjádřit. Jak uvedl Nejvyšší soud v bodě 80 napadeného usnesení, v této věci jde o otázku ryze akademické povahy, o níž sice nepanuje názorová jednota, ale pro nynější věc je bez významu. Usnesení o zahájení trestního stíhání vydané dne 12. 1. 2006 bylo stěžovateli řádně doručeno dne 3. 2. 2006, tj. nepochybně se promlčecí doba přerušila před jejím uplynutím a počala běžet lhůta nová. Ústavní soud tu není proto, aby podával obsáhlá, pro posuzovanou věc však zbytečná akademická pojednání.
40. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
VI. B. Věcné posouzení ústavní stížnosti
41. V následující části nálezu se Ústavní soud zaměří na klíčový okruh stížnostní argumentace. Ta se týká práva obviněného na přiměřenou délku trestního řízení a kompenzace za porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení. Ústavní soud proto nejprve shrne základní principy, kterými se řídí posuzování přiměřenosti délky trestního řízení (VI. B. 1.) a kompenzace porušení základního práva na přiměřenou délku řízení trestními soudy (VI. B. 2.). Následně pak aplikuje tyto obecné principy na nyní posuzovanou věc (VI. B. 3.).
VI. B. 1. Obecně k základnímu právu na přiměřenou délku řízení
42. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, respektive právo na přiměřenou délku řízení je nedílnou součástí základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)].
43. Doba, ve které se účastníkovi řízení dostane konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřuje spravedlnost řízení jak v očích účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje důvěryhodnost státní moci a specificky moci soudní [nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 2859/09 (N 122/57 SbNU 525), bod 23; podobně rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 3. 12. 2009 Kart proti Turecku, č. 8917/05, § 68 a tam uvedená judikatura].
44. Právo na přiměřenou délku řízení není absolutní. Je třeba poměřovat zájem jednotlivce na projednání věci v přiměřené lhůtě, na straně jedné, a obecný zájem na výkonu spravedlnosti, na straně druhé. Trestní řízení je třeba vést v souladu se zásadou rychlosti, nikoli však na úkor jiných dílčích práv vyplývajících z obecného práva na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 (N 67/36 SbNU 707), část IV. B., nebo nález I. ÚS 2859/09, body 23 až 25]. Vždy je nutné vážit požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě, na straně jedné, a zájem na řádném výkonu spravedlnosti, na straně druhé (rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2002 Debbasch proti Francii, č. 49392/99, § 44).
(a.) Trestní soudy si musí v každém jednotlivém případě vymezit celkovou délku trestního řízení
45. Jaká délka trestního řízení je již nepřiměřená, nelze předem říci. Ostatně ani Evropský soud pro lidská práva neříká, že překročení nějaké pevně stanovené doby automaticky znamená porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (Kmec, J. Čl. 6. Právo na spravedlivý proces, in: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 702, m. č. 164). To by nebylo ani žádoucí, neboť každý případ je jedinečný. O to důležitější je, aby trestní soudy věděly, jaká byla celková délka řízení v konkrétní trestní věci. Trestní soudy si proto nejdříve musí ujasnit, kdy trestní řízení začalo a kdy skončilo.
46. Do celkové doby trestního řízení se v českém právním systému zpravidla počítá doba počínaje formálním sdělením obvinění. Pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy se totiž obviněním rozumí především "oficiální oznámení učiněné příslušným orgánem vůči konkrétní osobě o tom, že se dopustila trestného činu". Pojem "obvinění" ve smyslu Úmluvy však má autonomní význam. Nelze jej tedy ztotožňovat s vnitrostátními termíny trestního práva. Není proto vyloučeno, že běh trestního řízení (pro účely čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zapříčiní nějaké jiné opatření, předcházející formálnímu sdělení obvinění, pokud takové opatření podstatným způsobem zasáhne do poměrů podezřelého, například pokud je omezen na svobodě vzetím do vazby (rozsudek ESLP ze dne 10. 12. 1982 Foti a ostatní proti Itálii, č. 7604/76, 7719/76, 7781/77 a 7913/77, § 52 a na něj navazující judikatura, např. rozsudek ESLP ze dne 11. 6. 2015 Tychko proti Rusku, č. 56097/07, § 63 a 64).
47. Rovněž okamžik konce řízení má v kontextu Úmluvy vlastní, svébytný význam. Proto konec doby trestního řízení nelze mechanicky ztotožnit jen s právní mocí rozsudku odvolacího trestního soudu. Skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu je pravomocné a že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, není určující. Rozhodující je pouze to, zda tu jsou jiná navazující řízení, třebas před vrcholným či ústavním soudem, jež mohou zvrátit výsledek řízení předchozího. Proto konec doby nastává až vydáním posledního soudního rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti (rozsudky ESLP ze dne 20. 6. 2019 Chiarello proti Německu, č. 497/17, § 44; ze dne 22. 1. 2009 Kaemena a Thöneböhn proti Německu, č. 45749/06 a 51115/06, § 61 až 64; ze dne 25. 2. 2000 Gast a Popp proti Německu, č. 29357/95, § 64).
(b.) Přiměřenost délky řízení závisí na konkrétních okolnostech případu
48. Zjištěná celková délka řízení sama o sobě není rozhodující. I kdyby se délka trestního řízení na první pohled jevila jako dlouhá, ještě to neznamená, že je nepřiměřená. Zda tomu skutečně je, vyžaduje, aby trestní soudy tuto délku řízení hodnotily ve světle konkrétních okolností projednávané věci. Při tom musí zohlednit následující hlediska: zaprvé, složitost věci (skutková, právní a procesní); zadruhé, chování obviněného během řízení, zatřetí, postup orgánů činných v trestním řízení a začtvrté, význam věci pro stěžovatele (srov. Chiarello proti Německu, § 45 a tam uvedenou judikaturu, případně rozsudek ESLP ze dne 25. 6. 2020 Tempel proti České republice, č. 44151/12, § 87).
49. Prvním hlediskem je složitost (komplexnost) věci. V případě skutkové a právní složitosti judikatura ESLP připouští, že řízení může být složité s ohledem na povahu skutku. Příkladem budiž trestné činy tzv. "bílých límečků". Ty mohou svou složitostí skutkového stavu věci (rozsah škody, vysoký počet zapojených obchodních a finančních společností, různé složité a zastírající finanční operace) významně oddálit konec trestního řízení, a ospravedlnit tak jeho délku (např. rozsudek ESLP ze dne 28. 3. 2006 Rázlová proti České republice, č. 20252/03, § 33 a tam uvedená judikatura). Na druhou stranu platí, že ať již je věc sebesložitější, neznamená to, že veškeré průtahy v řízení lze omluvit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 7. 8. 1996 Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, č. 19874/92, § 42).
50. Délku trestního řízení může ovlivnit i počet poškozených. Ač se v trestním řízení rozhoduje především o vině a trestu obviněného, není možné přehlížet práva a oprávněné zájmy poškozených. Tento požadavek plyne nejen ze zásady zajištění práv poškozeného (§ 2 odst. 15 trestního řádu), ale na ústavní úrovni také z práva na účinné vyšetřování (k tomu např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 11. 2004 Öneryildiz proti Turecku, č. 48939/99, § 91).
51. Druhým hlediskem je chování obviněného. Obviněnému nelze klást k tíži, pokud uplatňuje všechna práva, která mu k obhajobě dává vnitrostátní právní řád (např. mimořádné opravné prostředky nebo ústavní stížnost). Taktéž od obviněného nelze ani očekávat, že bude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení (takto již rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 Eckle proti Německu, č. 8130/78, § 82). Na druhou stranu stát nemůže být odpovědný za průtahy vzniklé snahou obviněného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv, či jinými prostředky (např. nedostavení se na jednání soudu či jiné obstrukce mající za cíl zmařit nařízené jednání, srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 11. 2005 Lammi proti Finsku, č. 53835/00, § 33).
52. Třetím významným hlediskem je samotný postup příslušných orgánů. Ne všechny průtahy, nýbrž jen ty, které jsou státu přičitatelné, zakládají odpovědnost za porušení práva na přiměřenou délku řízení. Je na státu, jak si zorganizuje soustavu, postup a fungování orgánů činných v trestním řízení. V každém případě musí dostát povinnosti projednat věci v přiměřené lhůtě. Průtahy mající původ v tzv. soudním ping-pongu však nemohou nepřiměřenou délku trestního řízení omluvit (rozsudek ESLP ze dne 31. 1. 2006 Yurtayev proti Ukrajině, č. 11336/02, § 41).
53. Dále není pochyb, že význam trestní věci pro obviněného, obzvlášť pokud mu hrozí mnohaletý trest odnětí svobody, bude pro něj již z povahy věci velmi důležitý. Orgány činné v trestním řízení se proto musí vyvarovat průtahů v řízení, které nedůvodně prodlužují nejistotu obviněného ohledně jeho viny.
54. Posledním (fakticky) zohledňovaným hlediskem je počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána. Jestliže tedy věc projde od soudu prvního stupně přes soud odvolací a dovolací až k soudu ústavnímu, je jasné, že celková délka řízení bude delší v porovnání s případy, kdy věc skončí již před soudem prvního stupně (Kmec, dílo citováno v bodě 45 výše, str. 702).
55. Ústavní soud doplňuje, že má smysl dobu řízení do vynesení pravomocného trestního rozsudku uvést zvláště a samostatně o ní uvažovat. Postavení osoby již pravomocně odsouzené, která se pokouší verdikt zvrátit mimořádnými opravnými prostředky (či dokonce ústavní stížností), a s tím spojená nejistota, se samozřejmě liší od postavení a nejistoty osoby, která ještě pravomocně odsouzena nebyla.