56. Všechna výše shrnutá hlediska je nutné hodnotit jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Až na základě pečlivého vyhodnocení všech okolností případu mohou trestní soudy uzavřít, že délka trestního řízení je či není v rozporu s požadavkem na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (takto již Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, § 42).
VI. B. 2. Obecně k právu na účinný prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení
(a.) Trestní soudy musí kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení nástroji trestního práva
57. Pokud se skutečně ukáže, že délka trestního řízení byla v konkrétní trestní kauze nepřiměřená, trestní soudy na to musí reagovat. Porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení musí napravit. Tato náprava musí odpovídat požadavkům vyplývajícím z čl. 13 Úmluvy, tj. musí jít o účinný prostředek nápravy [takto poprvé rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 Kudla proti Polsku, č. 30210/96, § 151, § 155 a § 156; později rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, § 179].
58. Jakým způsobem se tak má dít, je plně v rukou smluvního státu Rady Evropy. Prostředky nápravy tak mohou mít nejen preventivní, nýbrž také kompenzační povahu (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 6. 2006 Sürmeli proti Německu, č. 75529/01, § 98 až 100, který se sice netýká trestní problematiky, avšak závěry tam uvedené jsou použitelné obecně). Státy tak mají k dispozici celou paletu prostředků, jak napravit porušení práva na přiměřenou délku řízení. Prostor pro uvážení je nicméně zúžen v těch situacích, kdy porušení tohoto práva je natolik zřejmé, že jiné než kompenzační opatření nedokáže poskytnout účinnou nápravu (Scordino proti Itálii, § 185). Zda takové opatření bude mít finanční či jinou podobu, ESLP opět ponechává na úvaze smluvního státu.
59. V trestních věcech Ústavní soud upřednostňuje kompenzaci nástroji, které jsou vlastní trestnímu právu. Jde především o zmírnění trestu, např. v podobě uložení na samotné dolní hranici či mimořádné snížení trestu dokonce pod tuto dolní hranici apod. Ústavní soud si je vědom, že žaloba na náhradu škody či nemajetkové újmy může představovat účinný prostředek kompenzace. Neshledává však žádný rozumný důvod, proč by se okamžik kompenzace měl oddalovat, pokud trestní soudy mohou na porušení práva reagovat bezprostředně (takto důrazně nález sp. zn. I. ÚS 2859/09, bod 34). Upřednostnění kompenzace nástroji trestního práva tak stojí na jednoduché myšlence: účinnosti kompenzačního opatření. Má-li být takové opatření skutečně účinné, musí také přijít včas.
60. Tyto principy jsou dnes promítnuty též do trestního práva hmotného. Trestní zákoník předpokládá, že trestní soudy musí při ukládání trestu zohlednit délku trestního řízení (srov. § 39 odst. 3 trestního zákoníku). Náhrada škody za nesprávný úřední postup je proto sekundární.
61. Také judikatura obecných soudů a právní doktrína se kloní ke kompenzaci nástroji trestního práva [v judikatuře Nejvyššího soudu v jeho civilní větvi rozsudek ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, č. 60/2013 Sb. rozh. civ., resp. v jeho trestní větvi usnesení ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 7 Tdo 303/2012, č. 4/2014 Sb. rozh. tr.; v odborné literatuře srov. např. Púry, F. § 39, in: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 814].
62. Ústavní soud proto uzavírá, že v trestních věcech je třeba kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení nástroji trestního práva. Zmírnění trestu (pro příklady srov. bod 68 níže) splňuje požadavek účinného nápravného prostředku (Scordino proti Itálii, § 186).
(b.) Kompenzace musí být výslovná a měřitelná
63. Pokud trestní soudy zmírní trest s cílem kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení, musí tak učinit výslovně a měřitelně [rozsudek Eckle proti Německu, § 66; dále rozsudky ESLP ze dne 26. 6. 2001 Beck proti Norsku, č. 26390/95, § 27; ze dne 20. 5. 2014 Pirttimäki proti Finsku, č. 35232/11, § 61; resp. velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 Cocchiarella proti Itálii, č. 64886/01, § 77; v judikatuře Ústavního soudu podobně nález ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83), bod 27].
64. U první podmínky (výslovnost) se vyžaduje, aby prohlášení, resp. uznání porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy bylo zřetelné a jasné (rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 2005 Ohlen proti Dánsku, č. 63214/00, § 29 a 30). Je povinností trestních soudů uvést, kdy a v jaké fázi trestního řízení orgány činné v trestním řízení včetně soudů postupovaly v rozporu s právem na přiměřenou délku trestního řízení. Podle judikatury ESLP nestačí povšechné uznání porušení práva. Právě tento nedostatek ESLP vytkl německým soudům ve věci Chiarello proti Německu. Místo toho, aby soudy výslovně vzaly v potaz konkrétní průtahy v řízení a promítly je do úvah o zmírnění trestu, jen neurčitě odkázaly na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu (§ 57). Identifikace pochybení, resp. neodůvodněných průtahů v řízení je proto nezbytným předpokladem pro měřitelné zmírnění trestu (viz dále).
65. Co se týče druhé podmínky, tj. měřitelnosti kompenzace, musí být z úvah trestních soudů zřejmé, k jakému konkrétnímu zmírnění trestu došlo. Je nutné, aby trestní soudy uvedly, jakou konkrétní podobu zmírnění trestu vybraly, a to v návaznosti na jimi zjištěné a uznané průtahy v řízení.
66. Dříve než tak ale učiní, musí trestní soudy uvést, jaký trest by bývaly uložily, pokud by věc skončila v přiměřené lhůtě. Tento požadavek lze ilustrovat na bohaté judikatuře ESLP, ve které schválil následující případy rozhodování trestních soudů:
* Ve věci Pirttimäki proti Finsku (citováno v bodě 63 výše) šlo o daňovou trestní kauzu. Finské trestní soudy uvedly, že by bylo namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v délce jednoho roku, nicméně s ohledem popsané průtahy a vůbec celkovou délku trestního řízení (sedm let a čtyři měsíce) nakonec zmírnily trest na podmíněný trest odnětí svobody (§ 23 a 62).
* V další finské věci Sorvisto proti Finsku (rozsudek ze dne 13. 1. 2009 č. 19348/04) šlo o majetkovou trestní kauzu. Finské trestní soudy by bývaly uložily nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří roků a tří měsíců, protože však trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (13 let a čtyři měsíce), snížily trest na polovinu (18 měsíců), později dokonce na jednu třetinu původně uvažované výše trestu (§ 8, 12 a 67).
* Ve věci Görges proti Německu (rozhodnutí ze dne 7. 5. 2002 č. 53875/00) německé trestní soudy uzavřely, že bez průtahů v řízení by uložily peněžitý trest ve výši 120 denních sazeb. Peněžitý trest však snížily na 90 sazeb, později až na 80 denních sazeb kvůli průtahům způsobeným v odvolacím řízení.
* A konečně ve věci Dzelili proti Německu (rozsudek ze dne 10. 11. 2005 č. 65745/01) německé trestní soudy odsoudily stěžovatele za majetkovou a násilnou trestnou činnost. Za tyto prohřešky by ho bývaly odsoudily k trestu odnětí svobody v délce devíti let; z důvodu přesně zjištěných průtahů však trest zmírnily na výsledných 6,5 let (§ 102 a 103).
67. Tento přístup lze podpořit argumentem komparativním. Kompenzaci v podobě snížení trestu preferuje většina evropských systémů trestního práva. Příkladem budiž německý Spolkový soudní dvůr, který v reakci na judikaturu ESLP vytvořil tzv. doktrínu "vykonaného trestu" (Vollstreckungslösung). Ta umožňuje nejen uložení mírnějšího trestu, nýbrž také prohlášení části uloženého trestu za vykonanou. Tato doktrína dobře odráží požadavek "měřitelnosti" kompenzačního opatření. Judikatura totiž vytváří fikci, že odsouzený vykonal část trestu. Místo "snížení" trestu tak přímo prohlásí část uloženého trestu za "vykonaný" (rozhodnutí velkého senátu ve věcech trestních ze dne 17. 1. 2008, BGHSt 52, 124).
68. Teprve poté, co si trestní soudy ujasní, jaký trest by uložily nebýt průtahů a jaké průtahy během trestního řízení nastaly, mohou přistoupit ke kompenzaci porušení práva, respektive zmírnění trestu. K tomu mají širokou paletu kompenzačních prostředků. Trestní soudy mohou např. snížit výměru trestu odnětí svobody nebo jakékoli jiného trestu (peněžitého trestu, trestu zákazu činnosti atd.). Mohou taktéž zvolit mírnější druh trestu: uložit trest obecně prospěšných prací místo trestu odnětí svobody nebo podmíněně odložit výkonu trestu. Mohou dokonce úplně upustit od uložení některého druhu trestu, který by za jiných okolností uložily vedle jiného trestu (komentář citován v bodě 45, str. 732; v judikatuře srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 9. 2004 Kovács proti Maďarsku, č. 67660/01, § 26).
69. Jak bude kompenzace porušení práva (zmírnění trestu) nakonec vypadat, je především na úvaze trestních soudů. Ústavní soud jim přirozeně nemůže v obecné rovině určovat, jaký druh a výše trestu je třeba uložit. Vše záleží na okolnostech konkrétního případu.
70. Přesto Ústavní soud považuje za vhodné, aby se vyjádřil k formě kompenzace, která obviněnému umožní se úplně vyhnout potrestání, zejména v důsledku zastavení trestního stíhání nebo upuštění od potrestání. K zastavení trestního stíhání se judikatura Ústavního soudu staví velmi zdrženlivě (srov. nálezy I. ÚS 2859/39, bod 37, a sp. zn. I. ÚS 554/04, část V, srov. podobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 6 Tdo 102/2009). Byť ani taková situace není vyloučena, bude zcela výjimečná - v reakci na zcela mimořádné okolnosti. Stejný postoj má Ústavní soud k upuštění od potrestání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/06, bod 26). Podobně rezervovaný přístup má i judikatura německá (srov. rozhodnutí Spolkového soudního dvora ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. 2 StR 100/23, bod 7: "Pouze v mimořádně zvláštních případech, kdy v rámci komplexního posouzení rozhodnutí ve věci samé již není možné náležitě zohlednit porušení práva, mohou průtahy rozporné s principy právního státu představovat procesní překážku, která ospravedlňuje zastavení řízení").
71. Uvažovat je proto třeba o využití dalších institutů. Ústavní soud připomíná, že ani při kompenzaci porušení práva nelze opomíjet obecný zájem na výkonu spravedlnosti včetně zájmů osob poškozených trestným činem. Nelze tedy rozhodovat způsobem, který by podrýval všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož smyslem je mj. soudní cestou řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu. V zásadě není žádoucí, aby se pachatelé vyhnuli potrestání jen z důvodu neústavních prodlev nastalých v trestním řízení.
72. Ústavní soud tak shrnuje, že trestní soudy musí jasně a zřetelně uznat porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení (požadavek výslovnosti). Trestní soudy rovněž musí uvést, jaký trest by bývaly uložily, nebýt nepřiměřeně dlouhého trestního řízení. Dříve zjištěné průtahy během řízení se pak musí projevit v konečné podobě kompenzace (požadavek měřitelnosti). Ač mají trestní soudy prostor pro široké uvážení, jaký nástroj kompenzace zvolí, nemohou opomíjet obecný zájem na spravedlivém potrestání pachatelů trestných činů a zájmy poškozených.
VI. B. 3. Aplikace shora uvedených obecných principů na nynější věc
(a.) Trestní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy počalo běžet již vzetím stěžovatele do vazby v září 2001
73. V nynější věci je mezi stěžovatelem a trestními soudy, ale i mezi trestními soudy navzájem, sporná již samotná délka trestního řízení. Nejvyšší soud totiž ve vyjádření zdůraznil, že trestní řízení trvalo třináct let, od jeho formálního zahájení sdělením trestního obvinění v roce 2006 do jeho pravomocného skončení rozsudkem vrchního soudu v roce 2019. Naopak vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, že trestní stíhání bylo v této věci vedeno "po dobu téměř 20 roků" (srov. k tomu více bod 85 níže). Též stěžovatel upozorňuje, že počátek trestního stíhání v této věci je třeba datovat zpět do září 2001, kdy byl vzat do vazby. Městský soud žádný konkrétní časový údaj neuvedl.
74. Ústavní soud zjistil z vyžádaných dokumentů následující skutečnosti. Stěžovatel páchal trestnou činnost (popsanou v bodech 4 až 8 výše) od roku 1997 až do prosince 2000. V září 2001 byl stěžovatel vzat do vazby (celkem byl ve vazbě 51 týdnů). Vazební soud odůvodnil (koluzní a pokračovací) vazbu trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry podle § 248 tehdejšího trestního zákona, který spáchal jako předseda představenstva obchodní společnosti Bradley, Rosenblatt & Company, a. s., tím, že si přisvojil cenné papíry svěřené této společnosti obchodní společností CONCORDIA INVEST, a. s., investiční fond. Současně ale vazební soud opřel důvody koluzní vazby též o to, že stěžovatel je prověřován jako organizátor rozsáhlé trestné činnosti ve skupině FINNEX group, kde je oprávněný předpoklad, že škoda činí až 150 mil. Kč. Pro tuto trestnou činnost mělo být stěžovateli "sděleno obvinění ihned po shromáždění všech potřebných zejména písemných materiálů" (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 9. 2001 sp. zn. Nt 153/2001). Stížnostní soud poté v usnesení, kterým usnesení vazebního soudu zrušil a stěžovatele vzal znovu do vazby, výslovně uvedl, že jako důvod vazby nelze použít jednání, pro které doposud nebylo stěžovateli sděleno obvinění (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001 sp. zn. 44 To 1170/2001).
75. Pro průběh této věci postačí shrnout jen ty nejpodstatnější momenty:
* 5. 9. 2001 - vzetí stěžovatele do vazby (podrobně v bodě 74 výše);
* 12. 1. 2006 - zahájení trestní stíhání stěžovatele po předchozím několikaletém vyšetřování, které započalo již na sklonku roku 2001 (usnesení doručeno 3. 2. 2006);
* 18. 12. 2006 - upozornění vrchního státního zastupitelství na nedostatky v usnesení o zahájení trestního stíhání;
* 11. 1. 2007 - pokyn dozorující státní zástupkyně městského státního zastupitelství k vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání;
* 11. 6. 2008 - vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání (později rozšířené o další dvě usnesení ze dne 27. 8. 2008 a 22. 2. 2010);
* 9. 11. 2011 - podání obžaloby k městskému soudu (ještě tentýž měsíc městský soud vrátil věc státnímu zastupitelství k došetření);
* 27. 3. 2013 - podání nové obžaloby k městskému soudu;
* 23. 5. 2014 - první odsuzující rozsudek městského soudu (městský soud uložil stěžovateli trest šesti let odnětí svobody, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu, prokuristy a správce portfolia v obchodních společnostech zabývajících se obchodem s cennými papíry, a to na dobu pěti let);
* 22. 2. 2017 - první rozhodnutí vrchního soudu: zrušení a vrácení věci vrchním soudem městskému soudu (v řízení byly totiž obhajobou předloženy dva nové znalecké posudky z oboru ekonomiky, jejichž závěry zpochybnily předchozí znalecké posudky oceňující hodnotu některých podílů ukrajinských obchodních společností, které nabyl stěžovatelův holding. Protože ze závěrů předchozích znaleckých posudků vyšel městský soud, vrchní soud se pokusil vyslechnout znalce, který starší znalecké posudky zpracoval. To nebylo možné s ohledem na jeho zdravotní stav, proto vrchní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem na vypracování nových znaleckých posudků);
* 18. 6. 2018 - druhý odsuzující rozsudek městského soudu (městský soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Současně stěžovateli uložil stejný trest zákazu činnosti jako v prvém rozsudku);
* 9. 4. 2019 - druhé rozhodnutí vrchního soudu (trest odnětí svobody byl snížen na čtyři roky odnětí svobody). Rozsudek nabyl právní moci 9. 4. 2019 (stěžovateli doručen 13. 6. 2019);
* 22. 7. 2019 - podání dovolání stěžovatelem;
* 30. 9. 2019 - nástup stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody;
* 9. 1. 2020 - přerušení výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšším soudem;
* 8. 4. 2020 - přerušení výkonu výroku o náhradě škody Nejvyšším soudem (v usnesení Nejvyšší soud mj. uvádí, že stěžovatel podal dovolání přímo k Nejvyššímu soudu a že nyní napadený rozsudek vrchního soudu nebyl dalšímu spoluobviněnému řádně doručen);
* 14. 6. 2023 - Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (usnesení doručeno obhájci dne 2. 1. 2024, resp. stěžovateli dne 17. 1. 2024).
76. Ústavní soud opakuje, že "obvinění", od kterého se počítá celková doba trestního řízení, má ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy autonomní význam, který nelze jednoduše ztotožňovat s vnitrostátními termíny trestního práva (více v bodě 46 shora). V nynějším případě tedy nelze počátek trestního řízení datovat až od roku 2006, kdy bylo stěžovateli formálně sděleno obvinění v této věci. První negativní dopad v souvislosti s touto trestní kauzou stěžovatel pocítil již v září 2001, kdy byl vzat do vazby. Vazební soud tehdy výslovně jako důvod vazby poukázal též na počínající vyšetřování v této věci. Právě vzetí do vazby v září 2001, podpořené mj. právě podezřením na trestnou činnost okolo skupiny FINNEX group, bylo jiným opatřením (předcházejícím formálnímu sdělení obvinění), které podstatným způsobem zasáhlo do poměrů stěžovatele jako podezřelého.
77. Ústavní soud dále zvažoval, jaký význam má skutečnost, že stížnostní soud ke stížnosti stěžovatele jako vazební důvod podezření z této trestné činnosti odmítl, neboť na podzim 2001 ještě stěžovatel nebyl formálně ze spáchání této trestné činnosti obviněn (viz opět bod 74 shora). Je pravda, že skutek, pro který byl stěžovatel vzat do vazby na základě rozhodnutí stížnostního soudu, je jiným skutkem, než skutek, pro který byl stěžovatel potrestán v této věci. Časově i věcně jsou to však úzce provázané skutky - jde rovněž o trestnou činnost v rámci skupiny FINNEX group, kterou ovšem v roce 2001 policejní orgány vydělily do samostatné větve trestního stíhání. To v kombinaci s tím, že vazební soud dokonce výslovně opřel své rozhodnutí o trestnou činnost, o kterou nyní jde, znamená, že počátek trestního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba vztáhnout již k září 2001. Ze stejné délky trestního řízení konec konců vychází též napadený rozsudek vrchního soudu (srov. k tomu více bod 85 níže).
78. Rovněž konec trestního řízení nelze ztotožňovat s právní mocí trestního rozhodnutí odvolacího soudu (srov. k tomu bod 47 shora). Přestože řízení o dovolání či dokonce o ústavní stížnosti je v mnohém specifické, je nutné rovněž tuto dobu započítat do doby trvání trestního řízení (s vědomím toho, že posouzení komplikované trestní věci ve třech stupních soudní soustavy a posléze ještě před Ústavním soudem nutně zabere podstatně déle času než posouzení toliko ve dvou stupních soudní soustavy; viz body 54 a 55 shora).
79. Ústavní soud shrnuje, že trestní řízení v předsoudní fázi trvalo více než jedenáct let (resp. sedm let od sdělení trestního obvinění do podání procesně perfektní obžaloby). Právě tato doba zásadním způsobem přispěla k průtahům v řízení. To ostatně po právu kritizuje stěžovatel. Ovšem i soudní řízení až do jeho pravomocného uzavření rozsudkem vrchního soudu trvalo nepřijatelně dlouho (více než šest let). K dalším průtahům přispělo i řízení o dovolání před Nejvyšším soudem: stěžovatel podal dovolání v červenci 2019, Nejvyšší soud rozhodl v červnu 2023, spis s vyhotoveným rozhodnutím vrátil městskému soudu až na konci října 2023. Usnesení o odmítnutí bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno až půl roku poté, co Nejvyšší soud formálně rozhodl, tj. na počátku ledna 2024. Z pohledu ústavního není přijatelné, aby Nejvyšší soud posuzoval dovolání v trestní věci takto dlouho, a to zejména pokud stěžovatel v dovolání kritizoval právě předchozí průtahy v řízení. Pokud to Nejvyšší soud v podaném vyjádření vysvětluje obstrukcemi druhého spoluobviněného (který podal samostatné dovolání proti témuž rozsudku vrchního soudu), není to důvod, který by ospravedlňoval průtahy s rozhodnutím o dovolání stěžovatele. Tuto dobu je proto třeba připočíst (byť s vědomím specifik řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku) do celkové doby trvání trestného řízení.
80. Ve výsledku lze říci, že doba trestního řízení (ve smyslu shora podané judikatury ESLP, srov. k tomu body 46 a 47 shora) zabrala téměř 18 let do vydání pravomocného rozsudku, respektive 22 let do konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takováto délka trvání trestního řízení je již sama o sobě jasným porušením práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. práva na přiměřenou délku řízení.
81. Je pravda, že nynější trestní věc (tzv. kriminalita "bílých límečků") byla svou povahou velmi komplikovaná. To se projevilo též v nedostatcích ve znaleckých posudcích, které celkovou dobu řízení značně protáhly. Nadto jde o trestnou činnost ze sklonku první transformační dekády po pádu komunistického režimu, kdy ještě orgány činné v trestním řízení nebyly úrovní svých znalostí dobře vybaveny pro posuzování takto sofistikované kriminality.
82. Proti tomu je však třeba zdůraznit, že stěžovatel sám k nepřijatelné délce řízení nijak nepřispěl, před trestním stíháním se neskrýval, nepobýval v cizině apod. Trestní soudy ani neuvedly, že by snad stěžovatel k délce řízení přispěl obstrukcemi či podobnými neakceptovatelnými aktivitami [srov. k tomu přiměřeně nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.), část XIII]. Stěžovateli nelze přičítat k tíži obstrukce některých jiných spoluobviněných osob.
(b.) Trestní soudy nekompenzovaly porušení práva na přiměřenou délku trestního řízení výslovně a měřitelně
83. O tom, že trestní řízení se dostalo do průtahů, není v nynějším případě sporu. Všechny tři trestní soudy uznaly, že délka řízení byla problematická a že je třeba na ni nějak reagovat.
84. Městský soud to zmínil v prvním i druhém rozsudku v této věci. Při úvaze o trestu zohlednil "velice dlouhou dobu trestního stíhání" (str. 2093 prvního rozsudku). Ve druhém rozsudku tutéž pasáž zopakoval a vysvětlil, že tresty uložil ve výměrách "o čtvrtinu kratších", než by byly uloženy, pokud by k průtahům nedošlo (str. 2115 druhého rozsudku). Z toho lze dovodit, že nebýt průtahů, uložil by městský soud stěžovateli trest v délce bezmála sedmi let (přesně šest let a osm měsíců). Je to jediná pasáž ze všech trestních rozhodnutí, z níž lze určit, o kolik byl snížen trest odnětí svobody jako kompenzace průtahů v trestním řízení.
85. Vrchní soud v nyní napadeném rozsudku z roku 2019 kritizoval trestní stíhání vedené "po dobu téměř 20 roků", což "nelze odůvodnit ani složitostí a rozsahem věci, natož chováním" stěžovatele. Tato "značná doba trestního řízení, kdy obžalovaní byli po dobu téměř poloviny svého života podrobováni úkonům trestního řízení", byla nedostatečně zohledněna do výměry uloženého trestu odnětí svobody (bod 241). Dále vysvětlil, proč shledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku (bod 242). Vrchní soud zdůraznil stěžovatelovu vedoucí roli v trestné činnosti: "Jako trest adekvátní mu odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků. Takto uložený trest je adekvátní nejen na osobní charakteristiky obžalovaného, ale i s ohledem na všechny na předchozích stranách tohoto odůvodnění popsané rysy vytýkaného jednání a odpovídá i postavení obžalovaného jakožto vedoucí osoby v celé trestné činnosti. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl tento obžalovaný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou, neboť se jedná o obžalovaného, kterému byl poprvé vyměřen trest odnětí svobody, a to ve výměře nižší než 8 roků, a nebyly u něho shledány žádné podmínky, které by odůvodnily jeho zařazení do věznice s přísnějším režimem." Oproti tomu beze změny nechal vrchní soud výrok o zákazu činnosti.
86. Vrchní soud tedy jako jediný uvedl, jak dlouho trestní řízení trvalo, přihlédl tedy k trestnímu řízení probíhajícímu bezmála 20 let. Učinil tak ale jen v hrubých rysech, nevysvětlil jakou "váhu" mají tyto průtahy na výsledné výměře trestu. Nadto vrchní soud ani nenaznačil, jaký trest by si stěžovatel zasloužil, kdyby nebylo průtahů. Toto pochybení je o to horší, jestliže vrchní soud zrušil trest uložený městským soudem a nahradil ho novým trestem. S ohledem na měřitelnost kompenzace je tedy rozsudek vrchního soudu odůvodněn ještě méně než napadený rozsudek městského soudu, který uvedl, že nepřiměřená délka trestního stíhání (k červnu 2018, kdy byl rozsudek městského soudu vydán) snížila stěžovatelův trest "o čtvrtinu".
87. Nejvyšší soud se k témuž vyjádřil jen v bodě 106 svého usnesení. Zde však pohříchu jen obsáhle rekapituloval obsah rozsudků vrchního soudu a městského soudu. Sám však k tomu nic nepřidal (viz rekapitulace v bodu 13 výše). Právě ohledně kompenzace neústavních průtahů zůstal (v jinak detailní a příkladné argumentaci) Nejvyšší soud stěžovatelově dovolací argumentaci mnoho dlužen.
88. Jak Ústavní soud výše zdůraznil, zmírnění trestu jako prostředek kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení musí být výslovné a měřitelné. Kompenzace poskytnutá vrchním soudem byla výslovná jen zčásti (viz obecná zmínka o trestním stíhání vedeném "po dobu téměř 20 roků"), zatímco kompenzace městského soudu nebyla výslovná vůbec (městský soud jen zmínil "velice dlouhou dobu trestního stíhání"). Kompenzace poskytnutá městským soudem byla měřitelná jen zčásti. Městský soud sice uvedl, že uložený trest je kratší o čtvrtinu, ovšem bez podrobnější analýzy celého trestního řízení. Kompenzace poskytnutá vrchním soudem pak nebyla měřitelná vůbec. Vrchní soud nevysvětlil, jaký trest by přicházel do úvahy, pokud by nebylo průtahů, a o kolik let byl tedy vlastně stěžovatelův trest odnětí svobody zkrácen. Pokud však Ústavní soud srovná výsledný trest s trestem zvažovaným městským soudem, pak výsledná kompenzace spočívá ve snížení trestu odnětí svobody o pouhopouhé dva roky a osm měsíců. Byť Ústavní soud obecně nestanovuje, v jaké výši má být vyměřena ta či ona kompenzace, takto malá kompenzace za trestní řízení vedené 20 let je již na prvý pohled zcela zjevně nepřiměřená a proto ústavně nepřijatelná.
89. To, že trestní soudy neměly jasno, o kolik vlastně snížily trest ve srovnání s trestem v řízení bez průtahů, lze dobře ilustrovat též na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti. Obě vyjádření argumentovala celým rozsahem trestní sazby pěti až deseti let odnětí svobody (§ 209 odst. 5 trestního zákoníku). Nejvyšší soud dokonce ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nebýt průtahů, byl by trest odnětí svobody ukládán v horní polovině trestní sazby nebo dokonce při její horní hranici, tj. osm až devět let. To však je v rozporu se zmíněnou pasáží odůvodnění rozsudku městského soudu, která je jedinou kvantifikovanou úvahou o patřičném trestu, nebýt neústavních průtahů (Ústavní soud dodává, že městským soudem zvažovaný trest v délce šesti let a osmi měsíců by byl v dolní polovině trestní sazby).
90. Ústavní soud opakuje, že kompenzace ve formě snížení či jiného zmírnění trestu nemůže být poskytována abstraktně, ve vztahu k horní hranici trestní sazby, ale konkrétně ve vztahu k trestu, který by byl stěžovateli vyměřen, nebylo-li by neústavních průtahů. Jen tak může být kompenzace skutečně měřitelná a proto též přezkoumatelná.
91. Další ústavní pochybení pak je též to, že vrchní soud vůbec neuvedl (podobně jako městský soud), jaký vliv mají neústavní průtahy na trest zákazu činnosti.
92. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a vrchního soudu proto mají tak závažné nedostatky, které již dosáhly ústavní intenzity. Výrok o trestu, který byl uložen stěžovateli, nesplňuje ústavní požadavky na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení rozhodnutím trestního soudu.
93. Ústavní soud dále zvažoval, zda v tomto případě nejsou dány mimořádné okolnosti, které by svědčily pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání či upuštění od potrestání z důvodu neústavních průtahů (srov. k tomu body 70 a 71 shora). Takové mimořádné okolnosti však ještě nenastaly. Proti takovéto formě kompenzace svědčí několik důležitých okolností (které správně rekapituluje ve vyjádření Nejvyšší soud). Zaprvé, je to mimořádná závažnost jednání stěžovatele a s tím spojená výše škody, kterou trestnou činností společně se svými spolupachateli způsobil. Zadruhé, je to mimořádně vysoký počet poškozených (cca tři tisíce osob), většině z nich trestní soudy přiznaly nárok na náhradu škody proti odsouzeným pachatelům. Právě mimořádně vysoký počet poškozených byl ostatně jedním z důležitých (a jinak obecně legitimních) faktorů, které podstatně protáhly nynější řízení. Zatřetí, právní a zejména skutková komplexnost celé kauzy se promítla též na mimořádném rozsahu odůvodnění rozsudku městského soudu, který čítá 2153 stran (podle Nejvyššího soudu jde o jeden z nejrozsáhlejších rozsudků, které kdy byly českými soudy sepsány).
94. Proto Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že v této věci jsou důvody pro zastavení trestního stíhání či upuštění od trestu z důvodu neústavních průtahů. Je však nepochybné, že dosavadní postup trestních soudů nedostatečně odráží míru neústavního pochybení, k němuž v důsledku průtahů v této věci došlo. Jde-li o takto závažné průtahy, atakující samotné hranice toho, co je ještě v právním státě akceptovatelné, musí trestní soudy věnovat výměře trestu ve vztahu ke kompenzaci porušení práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy mnohem větší pozornost.
VII. Shrnutí a závěr
95. Již jen proto, že trestní řízení trvalo více než 20 let, nelze délku řízení s ohledem na všechny okolnosti nynějšího případu označit jinak než jako nepřiměřenou. Trestní soudy musely porušení stěžovatelova práva na přiměřenou délku trestního řízení kompenzovat. O to se sice pokusily, ale chybně a nedostatečně. Žádný z trestních soudů plně nedostál povinnosti kompenzovat porušení práva výslovným a měřitelným způsobem.
96. Vrchní soud alespoň v obecné rovině výslovně uznal, že trestní řízení trvalo velmi dlouho, (tehdy) po dobu "téměř 20 roků". Ostatní soudy se celkovou dobou trestního řízení nezabývaly, respektive o délce řízení neměly jasno. Zejména pak nebyl splněn požadavek měřitelnosti. Městský soud uvedl, že trest odnětí svobody by hypoteticky činil šest let a osm měsíců. Tato úvaha nicméně pozbyla významu v okamžiku, kdy vrchní soud výrok o trestu odnětí svobody zrušil a uložil stěžovateli nový, mírnější trest. V takové situaci měl vrchní soud sdělit, jaký trest (v řízení bez průtahů) podle něj přicházel do úvahy, a vysvětlit měřitelným způsobem, o jakou dobu trest snížil. To v napadeném rozsudku vrchního soudu chybí. Tato pochybení neodstranil ani Nejvyšší soud, který této otázce nevěnoval větší pozornost a jen bez dalšího stručně shrnul obsah rozhodnutí vrchního soudu. Ústavní soud proto nemohl určit kompenzaci průtahů v tomto případě.
97. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než zrušit jednak napadené usnesení Nejvyššího soudu v části, ve které odmítl dovolání stěžovatele (výrok II tohoto nálezu), jednak napadený rozsudek vrchního soudu zaprvé v té části, ve které se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků a pro výkon tohoto trestu se zařazuje do věznice s ostrahou, zadruhé v té části, ve které vrchní soud zamítl stěžovatelovo odvolání proti trestu zákazu činnosti (výrok III tohoto nálezu).
98. Ústavní soud zrušil jen ty výroky, se kterými lze spojovat neústavnost. Na výrocích o vině stěžovatele Ústavní soud nic neústavního neshledal, respektive argumentace stěžovatele byla v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná (viz část V. A. shora), proti výrokům městského soudu a vrchního soudu o nárocích poškozených na náhradu škody pak stěžovatel nesnesl žádnou argumentaci. Ve zbytku proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem pro nepříslušnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (v rozsahu uvedeném v bodě 17 shora), dílem pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].